O tom, že budoucnost církve záleží na rozvoji malých společenství, existuje již dnes významná shoda. Tento názor zastávají všechny významné obrodné proudy a hnutí v současných křesťanských církvích, i když se v jiných otázkách třeba i rozcházejí. Naproti tomu názor na budoucnost instituce farnosti není již tak jednoznačný. Ačkoli je mnoha oficiálními činiteli i mnoha farníky obhajována jako prý zcela nezbytný prvek struktury církve, v řadě evropských zemí již tato instituce zřetelně přežila a dnes už jen živoří přesto, že jí nechybí žádné obvykle užitečné existenční předpoklady. Není divu. Je spojena s logikou feudálního řádu, který už opravdu nenávratně odezněl. Předpokládá, že v čele farnosti stojí zástupce lenního pána (před Bohem i králem odpovědného za světská i duchovní dobra poddaných), - farář, distribuující potřebné duchovní služby, více nebo méně nutné ke spáse: křty, zpovědi, manželství, pohřby, aspoň minimální vzdělání náboženské i světské. Farářů je ovšem stále méně a společenská dělba práce už je dnes docela jiná než před staletími v době Tridentina. O mnohé pečuje společnost jinak a jinde. Farnost však existuje dodnes jako instituce statická, do které se člověk rodí, která nepředpokládá osobní rozhodnutí a nasazení. Zcela vyhovovala v době masového křesťanství, organizovaného vrchností. I dnes může plnit úlohu určité záchytné sítě, ovšem většina potřeb křesťanů je dnes již jinde, než může farnost poskytnout. Především jde o pravdivý společný život, o sdílení všech stránek běžného života, zakládající reálnou jednotu srdcí (a tím i - mezi jiným - pravdivost znamení společenské dimenze katolických svátostí eucharistie a smíření). Dějí se pochopitelně pokusy těmto naprosto oprávněným potřebám lidí vyhovět a tím instituci farnosti "zachránit". Je nabízeno schéma společenství - farnost - církev, kde je farnost jakýmsi koordinujícím mezičlánkem mezi "církví" (tou je stále ještě pro mnohé katolíky jen vyšší hierarchie) a "božím lidem" (tím je myšlen křesťanský dav, krmený jako děti slovem i svátostmi). Tyto pokusy jsou rozhodně pozitivní jak upřímností osobního nasazení aktivistů ordinovaných i laických, tak zájmem o společné dílo v křesťanské obci. Často přinášejí dobré plody, ale nejsou trvalým řešením, protože měřítka platná ve společnosti se od dob Tridentina značně posunula: farní okrsky jsou dnes mnohdy lidnatější než tehdejší diecéze, ale zároveň už zdaleka neexistuje společná křesťanská kultura státu. Resuscitace farností jsou dnes tedy spíš pokusy naroubovat nové větve na příliš starý strom, pokusy nalévat mladé víno do starých měchů. Církvi již nepostačí restaurace, je zapotřebí reformace. Ne nadarmo připomněl II. vatikánský sněm znovu celé církvi starou zásadu "semper reformanda". Tento přerod od farních struktur kamkoli jinam spontánně v zahraničí probíhající vede často k problematickým výsledkům. Mnozí katolíci nespokojení s dosavadními strukturami si už od konce šedesátých let vytvářejí neformální skupiny (např. Basisgemeinde), které však nejsou v jednotě s biskupy, a co je horší, ani tuto jednotu již nepostrádají. Slaví eucharistii bez předsednictví ordinovaného kněze, přes všechnu dobrou snahu postupně ztrácejí víru v evangelium a křesťanství devalvují na pouhý humanismus. Jsou ale i takové skupiny, které, ačkoli již nemohly v tradičních strukturách vydržet, se poctivě snaží hledat jednotu s celou církví.
Mezi takové skupiny patří i společenství La Porte Etroite (Těsná brána) z Marseille, s jehož několika členy jsme se setkali loni na celosvětovém kongresu křesťanských skupin v Paříži. Getsemany o něm referovaly v č. 9 v srpnu 1991. V tomto roce jsme pozvali jeho zástupce na týden společného pobytu k nám do Čech. Vedla nás k tomu odpovědnost za budoucnost křesťanské obce, ve které žijeme, i odpovědnost za budoucnost církve v naší zemi. Dosud jsme totiž neměli možnost konzultovat své zkušenosti s obdobnými katolickými nefarními strukturami, protože žádné v našem zorném poli neznáme. Setkání bylo podnětné pro obě strany.
Těsnou bránu založili před čtyřmi roky dva muži - asi čtyřicetiletý učitel gymnázia a šedesátiletý jezuita. Postupně se k tomuto duchovnímu zárodku přidávali další - padesátiletá paní, která má již odrostlé děti, a zejména vysokoškolští studenti ve věku 20-25 let. Nyní má Těsná brána 12 členů, z toho dva manželské páry. Vedle členů společenství má větší počet (několik set) sympatizantů. Nás navštívili tři: pětadvacetiletý student literatury Filip, jedenadvacetiletý student historie Ondřej a třiadvacetiletý Jean Marie (poslední je právě sympatizantem, další dva plnými členy). Vznik Těsné brány je spojen se selháním farních struktur v Marseille, s jejich neschopností oslovit dnešního člověka. Pro vstup nového člena je zapotřebí v průměru půlroční čekatelství a jednomyslný souhlas stávajících členů. Společenství se schází jednou týdně v úterý. Vlastní dům, který patřil původně církvi a byl nevyužitý. Nabídl jim jej jeden mladý kněz. Setkání se sestává z modliteb, zpěvů, četby Písma, sdílení a jídla. Někdy je slavena eucharistická liturgie. Asi polovina členů Těsné brány navštěvuje ještě vedle svého společenství i nedělní bohoslužby ve farnostech. Ti, kteří nás navštívili, mezi ně nepatřili. Od letošního podzimu však bude Těsná brána jednou za měsíc slavit eucharistii v neděli večer. Již v minulém roce se konalo jednou měsíčně velké shromáždění pro středoškoláky a jiné pro vysokoškoláky. Tato shromáždění navštěvovalo 50-100 účastníků. Těsná brána má svou vlastní spiritualitu. Vyvinula se z životní zkušenosti Marcela Legauta, nar. 1900, původně univerzitního profesora matematiky a fyziky, který v r. 1940 zanechal svého povolání a odešel pást ovce v jižní Francii. Je to spiritualita velmi lidská, zdůrazňující Ježíšovo lidství. Kromě toho jsou ovlivněni spiritualitou Taizé. Členové Těsné brány slouží různými způsoby zejména mezi mládeží. Tak Filip se např. v rámci své náhradní vojenské služby stará o narušenou mládež velkoměsta. Od svého vzniku hledá Těsná brána svou identitu.
V minulém roce společenství navštívil generální vikář a letos v říjnu se je chystá navštívit místní ordinář před odchodem mladých lidí do Taizé. Je snaha hledat společnou cestu s tradiční strukturou církve, i když existují sporné body. Z více než 100 členů francouzské biskupské konference má pro podobné aktivity pochopení jen asi 5-10 biskupů. Všichni jsou však nuceni se situací zabývat, protože i ve Francii je v duchovní správě nedostatek kněží a jejich průměrný věk je 60 let. To nutí biskupy zapojovat do církevní služby i laiky. U nás se Těsná Brána zajímala o historii naší obce v době totality, na perspektivy budoucnosti umlčené církve, na společné slavení smíření v naší obci. Měli jsme radost, že jak o teologické, tak také o praktické poznatky slavení byl intenzivní zájem po mnoho hodin v několika dnech. Ukazuje se, že hledání nových forem svátostného života je pro budoucnost církve úkol zcela zásadní. Staré formy ztrácejí na sdílnosti a pravdivosti. Svátost se pak často redukuje na pouhý rituál, od života odtržený, jakýsi zbožný folklór. Přitom zakoušíme, že církev bez svátostí být nemůže. Pokud nechceme opustit svátostný život, musíme hledat formy, které odolají odumírání v klasických strukturách. Zároveň je nám zcela jasné, že všechny tyto pokusy se musí dít ne-li přímo s podporou, pak aspoň s vědomím biskupů, kteří jsou odpovědnými strážci svatých tajemství přímo z Božího povolání a vyvolení. Neméně je nám jasné, že i když bychom mohli mít pravdu v našich analýzách a z nich vyplývajících námitkách, jde v Kristově díle - církvi - nejen o pravdu idejí a života včetně života společenství a svátostí, ale vždy také o jednotu Božího lidu, který Kristu Ježíši patří. Jednota velice ležela Ježíši Kristu na srdci, tuto svou touhu nám odkázal neméně naléhavě než eucharistii.
Pavel