O velikonoční neděli večer se v pražském Vinohradském sboru ČCE konalo slavnostní odhalení pětidílného obrazového cyklu mistra Miroslava Rady. Z průběhu setkání bylo zřejmé, že se nejedná o běžnou slavnost spojenou s předáním díla a poděkováním autorovi. V kalvínském bohoslužebném prostoru dosud obrazy nebývají s ohledem na Ex 20, 4-5 („Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho…“) a související místa. Překonat tuto tradici vyžaduje velkou odvahu a víru ve smysluplnost takového kroku. Farář Jaromír Dus, který nás setkáním provázel, se o to více než deset let pokoušel. Současné staršovstvo Vinohradského sboru o umístění obrazů rozhodlo, ačkoli nikoli nevýznamná část sboru s tím doposud nesouhlasí.
Setkání bylo promyšleně koncipováno, aby co nejvíce otupilo hroty nesouhlasu části sboru. Pozdravy zahraničních reformovaných farářů, kteří svědčili o zkušenostech s obrazy mistra Rady ve svých sborech, svědectví Jaromíra Duse a zejména vyznání Miroslava Rady k tomu přispělo. Pro mistra Radu nebyla práce běžnou zakázkou, ale především duchovním dílem, podobně jako je tomu u východních ikonopisců. V tomto sboru vyrůstal a dlouhá léta přemýšlel, jak přispět svým charismatem ke svědectví božího slova, které je zde hlásáno. Až ve zralém věku, i když ještě při plné síle, se mu to zdařilo. Není to zdaleka jeho první ztvárnění biblických motivů v bohoslužebném prostoru, ale zřejmě nejvýznamnější. Jednak rozsahem díla (střední deska pětidílného cyklu má úctyhodné rozměry 6,6 x 2,4 m), jednak tím, že Vinohradský sbor je jakousi „vlajkovou lodí“ naší největší evangelické církve. Členy sboru je několik profesorů ETF UK, konají se zde synody a další celocírkevní shromáždění, prostor slouží jako koncertní síň i jako sál pro jiné „sekulární“ aktivity.
Do vkusně vypraveného katalogu obsahujícího barevné reprodukce všech obrazů napsal Jaromír Dus, že jedním z motivů, proč obrazy umístit, jsou důvody ekumenické. Určitě ano, i když podle mého názoru ne tolik tím, že se evangelické pojetí v této oblasti opět přiblíží ke starokřesťanskému, které se zachovalo v mnoha církvích Východu i Západu. Spíše tím, že české evangelictví ukazuje svoji ochotu k obrácení, k opouštění všelijakých „neměnných tradic“. To je inspirující např. pro katolíky, kteří budou muset najít odvahu opustit mnoho podobných „tradic“ (či dokonce „Tradic“), jako např. povinný celibát, který se váže na kněžskou službu, či odepírání některých služeb v církvi ženám. Nicméně si myslím, že dopad v samotné ČCE je ještě významnější.
Rovněž vliv na sekulární publikum je velký. Vyučuji nauku o liturgii na Vyšší sociálněpedagogické a teologické škole Jabok, kde řada studentů nemá přímou zkušenost s životem v církvi. Na otázku, co je jako náhodné účastníky bohoslužby nejvíce zaujme, odpovídají, že prostor, do kterého přicházejí, a jeho výzdoba. Zpočátku jsem byl překvapen, protože jsem si myslel, že to budou lidé, kteří se shromažďují, slovo, které je kázáno, či hudba, kterou slyší. Vliv architektury a výtvarného umění vůbec je však větší, než jsem si byl ochoten připustit. I když ani podle současného římskokatolického učení vyjádřeného v liturgické konstituci Sacrosanctum concilium kostel nikterak přímo nepřispívá k přítomnosti Krista v liturgii. (Ta je vyjádřena skrze shromážděnou obec, předsedajícího kněze, boží slovo a eucharistický chléb a víno.) Kostel je však symbolem živé církve, a to není málo. Kostel vyjadřuje, jací jsou ti, kdo se v něm scházejí, jak věří, jaká je jejich spiritualita. Pochopitelně v průřezu více generací, protože životnost budovy je obvykle mnohem větší než délka lidského života.
Záměrně nepopisuji, co je námětem obrazů, protože se domnívám, že stojí za to je shlédnout. Možná ani jedna návštěva nebude stačit. Jsou plné symboliky, ovšem symboliky racionální, uchopitelné. Významem bych dílo přirovnal, i když se jedná o zcela jiný námět i jinou techniku, ke křížové cestě mistra Karla Stádníka v římskokatolickém kostele v Praze na Lhotce. Obě díla vtiskla prostorům, kde se nalézají, nový ráz. Obě díla jsou vytvořena výtvarníky hluboce žijícími z víry. Obě díla přinášejí zcela nové pohledy, staví se proti dosud zažitým konvencím.
Věřím, že tak jako lhotecká křížová cesta přitáhla množství lidí a obohatila jejich křesťanský obzor, tak tomu bude i v případě obrazů mistra Miroslava Rady.
Pavel Hradilek