Bernhard Häring trávil po řadu let své akademické prázdniny v Africe - přednášel, diskutoval, učil se znát život a zvláštnosti africké církve. Jeho poslední kniha shrnuje vzpomínky na tyto návštěvy a úvahy o africké situaci, specifikách tamní kultury a možnostech inkulturace, a především o naději. O naději, jakou živá a silná africká církev představuje pro nás všechny. Pan profesor nám knihu zaslal s osobním věnováním, a proto jsme se rozhodli alespoň ukázku z ní zprostředkovat celé čtenářské obci Getseman.

Typický problém Sestry také nevynechaly žádnou příležitost objasnit mi palčivé a částečně nevyřešené pastorační problémy. Ještě si přesně vzpomínám na návštěvu u jedné vdovy, kterou sestry zařídily. Šlo o levirátní manželství, známé po celé Africe, ale hluboce zakořeněné obzvláště u kmenů národa Bantu. Ve Starém zákoně bylo jasně chápáno jako svatá povinnost, jejíž odmítnutí platilo za hrdelní zločin. To je výrazně vyjádřeno ve 38. kapitole knihy Genezis. Zatímco encyklika Casti connubii se ještě domnívala, že jde o trest smrti za přerušovaný manželský pohlavní styk ("onanismus"), jsou dnes všichni biblisté zajedno v tom, že hrdelním přečinem nebylo nic jiného než odmítání levirátní manželské povinnosti. Co je to levirátní manželství? Zemřel-li v Izraeli muž bez dědice, musel se vdovy ujmout některý (třeba již ženatý) bratr nebo blízký příbuzný a jménem zesnulého bratra jí zplodit děti jako jeho dědice a pokračovatele rodu. Považovalo se to za prubířský kámen solidarity až za smrt a současně šlo o zaopatření vdovy. Mezi odborníky také není sporu o tom, že ještě za Ježíšových dob platilo v Izraeli levirátní manželství za přísnou povinnost. V bibli proti němu nenajdeme ani slůvko. Ale již k příběhu ženy, která mě navštívila: za bouře se zřítila jejich chatrč a pohřbila pod troskami jejího muže a jedno z dětí. Podle kmenové tradice je uzavření levirátního manželství přísnou povinností obou stran. Rodina jejího zesnulého muže byla ochotna tuto povinnost splnit. K tomu náleží, že vybraný příbuzný večer vstoupí před svědky do (jím vybudované) ženiny chatrče a stráví se ženou noc. Ale (bělošský) farář ženě řekl, že by to byl těžký hřích, pro který by jí byl zakázán přístup ke svátostem. Příbuzenstvo jí však pohrozilo, že bude zcela vyloučena, pokud se levirátní povinnosti nepodrobí. V takové situaci by byla vydána prostituci. Řeholnice ženě zatím poskytly přístřeší a stravu. S udivující samozřejmostí však ode mne očekávaly, že uznám africké svědomí této ženy a příbuzenstva z obou stran. Také ona si to výslovně přála. Řekl jsem jí nejdříve, že Bůh ji bude soudit podle jejího svědomí, a nikoli podle norem, které jsou pro ni a pro její příbuzenstvo jednoduše nesrozumitelné. Skutečně jsem byl informován, znovu od řeholnic, na mnoha místech, v různých zemích Afriky, že za daných poměrů propadají mnohé ženy pro tvrdé odmítání levirátního manželství prostituci. Setkání s touto vdovou v její tragické situaci na mne zapůsobilo jako blesk. Dalo mi však také náznak mnoha vážných otázek, které budou tížit morálního teologa, přicházejícího jako potulný misionář do Afriky. Africká ochota Jako v ostatních zemích Afriky ani v Tanzánii není cestování pouze potěšení. Stále znovu mě misionář, můj řidič, varoval: "Watch your head! - Dávej si pozor na hlavu!" když jsme projížděli po hrbolatých úsecích cesty. Ale během cestování jsem udělal i řadu cenných zkušeností. Jednou jsme se ocitli sami na velké louce, kde jsme se při objíždění poškozeného úseku cesty dostali do močálu. Auto klesalo hlouběji a hlouběji. Hodiny ubíhaly, aniž by po "silnici" projel jiný automobil. "Tady budeme čekat na pomoc ještě zítra," řekl jsem svému průvodci. "Tak špatné to zdaleka není, neboj se," opáčil. A netrvalo dlouho a kdosi se objevil. Zdálo se, že Afričan přijde až k nám, rychle se však obrátil, když poznal naši situaci. Brzy nato husím pochodem přišla skupina silných mužů a bez otálení začala náš Volkswagen vytahovat z bahna. Následovaly zářící obličeje. Mužové nebyli méně šťastní než my. "To je Afrika," řekl misionář. "Rozmnožení chlebů" Celá východní Afrika je osídlena kmeny Bantu. Brzy mi bylo nápadné, že tito lidé jsou zčásti velice malí; potom však, sotva hodinu cesty daleko, zase velice urostlí a silní. Obzvlášť je to patrné v okolí Viktoriina jezera. Vysvětlení: v blízkosti jezer a řek se lidé z velké části živí rybami, zatímco jinak převládá rostlinná strava. Když jsme se blížili k Viktoriinu jezeru, udivily mě náhle krásně vystavěné vsi před námi. Na svoji otázku jsem se dozvěděl, že to souvisí s pomocnou akcí Misereor, zasílající výnos postních sbírek německých křesťanů na podporu rozvojových zemí. Některé vsi tak dostaly lepší vybavení k rybolovu a zařízení konzervárny s úkolem předat co nejdříve dosažený výnos sousední vsi, aby i tam byl umožněn stejný pokrok: opravdové rozmnožení chlebů. Podobnou zkušenost jsem udělal i v různých jiných zemích. To, co mi obzvláště utkvělo v paměti, se netýká Afriky, osvětluje však podstatu věci: vedl jsem kurs v Tiručirapali v jižní Indii. Jeden misionář, můj krajan ze Švábska, mě pozval do semináře na večeři. Jeli jsme absolutně lysou pouští. Krajan mě vybídl, abych se dobře díval, protože tak pustý a prázdný býval i kraj, kde nyní stojí seminář. Tam jsem se setkal s opravdovým rájem: plno šťavnaté zeleně, banánů a jiných ovocných stromů, dobře živený dobytek. Ale nejen to: v širokém okolí semináře existovala řada kvetoucích potravinářských závodů. Také zde platil stejný princip jako u Viktoriina jezera: kdo obdržel studnu a zavlažovanou zemi, pomohl náhradou jiné rodině, aby si také vyhloubila studnu a zúrodnila kus země. Postupný sňatek Neotesané euroamerické myšlení mluví o "manželství na zkoušku". Jak se odlišují jednotlivé formy a kroky afrického postupného sňatku (mariage en étappes), tak zásadně odlišné jsou i oba pojmy. Ve všech kmenech, které jsem z literatury či s pomocí svých studentů anebo afrických katechetů studoval, je postupnému sňatku společné jedno: cesta k manželství, které má nakonec být nerozlučné, má mnoho kroků. Ty však jsou všechny určeny tradicí. Vše se děje pod kontrolou dotyčných rodin a starších i veřejného mínění. Cena nevěsty, dar její původní rodině, je u patriarchálních a patrilineárních kmenů poměrně vysoká, především proto, že očekávané děti náležejí neodvolatelně rodině manžela. Cena nevěsty je rovněž výrazem vděku a odměny za nevěstino dobré vychování a cenné vlastnosti. Zda a kdy může před rozhodujícím krokem nebo definitivním uzavřením manželského svazku dojít k manželskému styku, je odlišné kmen od kmene: podle pravého afrického mravu však nejde o svévolné rozhodnutí mladých partnerů. Fakta, která mi byla předložena, byla obecně následující: velká část mladých párů se brání uzavření kanonického manželství, má-li být vynechána africká forma postupného sňatku. Manželství, uzavřená bez těchto tradičních kroků, bývají přinejmenším v mnoha oblastech ta nejkřehčí. Jsou-li páry, žijící spolu bez kanonického sňatku, vylučovány z účasti na svátostech, odcizují se tím mladé rodiny církvi. Můj návrh řešení, který jsem podrobně a písemně předložil, byl: církev má nejen trpět, ale normálně a výslovně dovolovat dodržování afrických, kmenovou tradicí stanovených kroků. Mladé páry mají tuto fázi chápat jako manželský katechumenát a účastnit se v té době přípravy na křesťanský manželský a rodinný život. Ve většině kmenů, které jsme studovali, je manželství chápáno jako neodvolatelné (tedy "nerozlučné") předáním poslední části ceny nevěsty, což bývá obvykle po narození prvního dítěte, v některých kmenech po narození prvního chlapce (což již působí větší těžkosti). Po všem studiu a mnoha diskuzích jsem došel k závěru, že přinejmenším u kmenů Bantu (dobrých 50 procent černých Afričanů) je manželství považováno za nerozlučné teprve po narození dítěte - i když přísahají, že jako křesťané jsou jiného přesvědčení a chtějí žít jinak. Je to u nich takříkajíc dědičné. Nadlouho se v tomto bodě asi mnoho nezmění. Bohužel. V Zambii nebo Malawi jsem slyšel o páru, který přes všechen tlak zůstal pohromadě 19 let, a pak ke všeobecnému překvapení ještě přišlo dítě. Udělal jsem poměrně dlouhou cestu, abych ostentativně tento pár poctil. Je to jediná cesta, jak mohu přispět k budoucí změně. Byl jsem srdečně přijat. Tři "porodní báby", lze-li je tak nazvat, se solidárně staraly o dítě a jeho matku: "Toto dítě nesmí zemřít." Můj návrh tedy v podstatě zní: ne příkazy a vnucování evropsky raženého církevního manželského práva, ale opravdová inkulturace v křesťanském duchu. Africká regulace porodnosti Když jsem byl krátce po uveřejnění encykliky Humanae vitae v Zambii, byla mi jedním z vůdčích laiků položena otázka, co by papež řekl k jejich metodě regulace odstupů mezi těhotenstvími. Představil se jako otec šesti dětí. "Každé dítě pro nás je," zdůraznil, "nedocenitelný dar Boží". Africká matka normálně nemůže kojit jedno dítě a současně vyživovat svou krví nový začínající život. Především u kmenů Bantu se považuje za vážné selhání, jestliže otěhotní žena, která dosud kojí dítě. Tradičně neexistuje žádná jiná potrava pro kojence. Každá matka vyučuje svou dceru před manželstvím, nejpozději však po narození prvního dítěte, jak může svému manželovi pomoci, aby měl úplný požitek z manželského styku, ale bez následku nového těhotenství. Dostatečné odstupy mezi těhotenstvími se dosahují pomocí pravidelného krmení dítěte u matčina prsu, které trvá většinou až do dvou let, a pomocí včasného přerušení pohlavního aktu. Jedná se o to, čemu se mylně říkalo manželský onanismus a co se na základě nesprávného výkladu Písma považovalo za přečin; tak ještě encyklika Casti connubii (sr. Gn 38,1-26). Ve skutečnosti šlo o hřích proti levirátní povinnosti, o kterém zde již byla řeč. S pomocí svých afrických studentů, Bílých Otců a za účasti katechetů jsme došli k poznání, že tato metoda je společnou tradicí kmenů Bantu, zcela vážným závazkem ve svědomí v rámci morálky života a odpovědného předávání života. To, co mi o tom řekl již uvedený vedoucí laik jedné africké diecéze, s tím bylo v naprostém souladu. Byl jsem velmi dojat vážností, s jakou tento muž usiloval o smíření svého afrického svědomí s věrností k nauce církve a zvláště papeže, a čestně jsem mu řekl svůj názor: papež Pavel VI. vaši tradici nezná. Jeho encyklika také nebyla pokusem odpovědět na vaše problémy. Jsem přesvědčen, že kdyby mu Afričané popsali situaci tak, jak mně, by jejich svědomí vyšel vstříc. Během dalších let mi různí katecheté z jiných afrických zemí položili stejnou otázku. Pokud mohu ze svých zkušeností soudit, většina kněží, misionářů a Afričanů, především misijních lékařek, soudí podobně jako já. Byla by to katastrofa, kdybychom na Afričany, věrné své tradici v této pro ně životně důležité otázce, zaútočili s našimi evropskými "odpověďmi". Plakat s malomocnými Jeden z mých kurzů se konal ve farnosti, kde leží velká kolonie malomocných a bývalých malomocných. První, kdo mne oslovil, byl farář, mladý africký kněz, který se stará o tyto lidi. Vyprávěl mi, že tito bývalí malomocní si sami postavili velký kostel. Ale k přijímání mohou jít jen jejich děti a několik málo privilegovaných, kterým zemřel první manželský druh. Sotvakdo z uzdravených se může vrátit ke své rodině, poněvadž v Zambii je to jako ve starém Izraeli: malomocný platí pro rodinu za mrtvého, a jeho manželství je tím skončeno. Proto bývalí malomocní uzavírají sňatky spolu navzájem a zůstávají v kolonii, s velkou příchylností k církvi pro lásku, kterou jim katolické řeholnice prokázaly. Se zjevnou účastí mi vyprávěl, že k němu tito lidé často přicházejí a pláčou, protože nejsou připouštěni k eucharistii. Zeptal jsem se, jak jim odpovídá. Odpověděl: "Pláču s nimi a neřeknu ani slovo." Samozřejmě jsem se během kurzu pro duchovní příslušné diecéze o tomto problému zmínil a výslovně jsem požadoval připouštění těchto zkoušených lidí ke svátostem. Připomněl jsem přitom, jak Ježíš pro malomocné překračoval tabu a zákony, dotýkal se jich s láskou, a připomněl jsem i to, že tito lidé se hříchem rozvodu neprovinili. To tradice a panující mravy prohlásily jejich manželství za mrtvé. Jeden holandský misionář mi živě oponoval: "Zákon je zákon. I tito lidé musí dodržovat zákon, pokud jejich právoplatný druh ještě žije!" Mnoho přítomných zůstalo beze slov. Africký biskup a duchovní oné stanice společně odpověděli: minuty plakali tak, jako se v Africe oplakávají mrtví. Ještě vzlykaje se biskup holandského misionáře zeptal: "Dodržujete ještě velký zákon lásky?" Toto otázkou byl pláč výmluvně, správně interpretován. Nakonec byli všichni zajedno, že jistě neodpovídá Kristovu duchu a záměru vylučovat z přijímáni tyto utrpením vyzkoušené lidi. Je mi velkou útěchou, že se v několika koloniích pro malomocné lidé denně modlí za mne a můj apoštolát, a sice nejen proto, že tam plynuly peníze mých dobrodinců, nýbrž i proto, že neúnavně zastávám jejich připouštění ke svátostem. Kdo je padlý na hlavu? Jeden z kurzů se samozřejmě konal i v hustě osídleném městě Cupperbelt. Žijí a pracují tam tisíce rodin, které si vydělávají na živobytí v měděných dolech. Je tam dost kostelů, takže mohou všichni navštěvovat nedělní bohoslužby. Přišla ke mně skupina mužů a žen z kmene Bemba a ptala se mne: "Kdo je padlý na hlavu? My, anebo náš zdejší farář? V zemi Bembů k nám kněz chodil nejvýš dvakrát třikrát do roka. Ale ujišťoval nás, že můžeme přijít do nebe. A teď nám zdejší farář řekl, že riskujeme přijít do pekla, když nenavštívíme šedesát mší ročně." "Mé dvě matky" Závěr kurzu v Lomé tvořila nádherná slavnost. Při ní se rozvázaly jazyky kněží z kmene Evve, sedících se mnou u stolu. Jeden začal dojemně vyprávět o svých dvou matkách; jsou těmi nejlepšími přítelkyněmi, jaké je možno si myslet, a nedělají žádné rozdíly mezi obojími dětmi. Pak jsem se ptal ostatních kněží. Všichni měli dvě nebo tři matky, což znamená, že jejich otec měl dvě nebo tři ženy, a každá byla ode všech dětí oslovována jako matka. Můj zájem postupně narůstal, a nakonec jsem se dozvěděl, že všichni přítomní kněží bez výjimky pocházejí z polygamních rodin. Na můj dotaz, proč je tomu tak, přišla jednoznačná odpověď: misionáři nás vybrali, protože pocházíme z dobrých rodin. Mužové, kteří mají jen jednu ženu, jsou monogamní pouze proto, že buď příliš málo pracují anebo příliš mnoho pijí, a tak nejsou s to uživit dvě ženy. Od té chvíle jsem se všude v Africe o tuto otázku zajímal. Tak například v Zimbabwe jsem před velkým shromážděním kněží z kmene Šona vyprávěl, co jsem slyšel v Togu. Všichni se smáli. Když jsem se ptal proč, dostal jsem odpověď: "U nás je to právě tak. Neexistuje kněz z našeho kmene, který by měl jen jednu matku." I důvod, který mi udali, byl právě týž. Rodiče uvěřili, kvůli polygamnímu manželství ale zůstali katechumeny, ovšem v nejlepším smyslu slova. Ke křtu byli připuštěni, zemřela-li druhá žena anebo byli-li v nebezpečí smrti. Hovořil jsem o tomto problému s otevřenými biskupy různých zemí. Byli všichni zajedno v tom, že se tu cosi musí změnit. "Nejlepší šaty" Jedné neděle mě jistý farář vzal s sebou na mši do odlehlé vsi. V hustě zaplněném kostele jsme byli jen dva, kdo měli na těle víc než jen Adamovo roucho. Jinde v Africe mi vyprávěli, že misijní farář vyzval své věřící, aby přišli na Velikonoce do kostela v nejlepších šatech. Všichni však přišli nazí a řekli, že toto je oděv, který Bůh člověku dal v den stvoření. Misionář mě ujistil, že pohlavní morálce v této oblasti není co vytknout. Kdyby se však cizinec díval na domácího vyzývavě, ten by se přikryl. Smíření Prožil jsem v Africe mnoho náběhů ve směru k uzdravující a smiřující církvi, nejen u vylučujících se "Healing churches", nýbrž i v katolické církvi. Rád bych především uvedl "Školy modlitby", kde jde v první řadě o spojení víry a života, modlitby a životního stylu. Viděl jsem mnohoslibné charismatické skupiny, které konají chvály v síle Ducha Svatého a niternou modlitbu o uzdravující důvěru v Boha. To jsou počátky. Všichni se máme mnoho co učit. Můj střízlivý názor je, že k tomuto procesu jsou Afričané lépe nadaní, ve všem všudy kompetentnější než my. To, co jsem na těchto stránkách napsal, nemá být poučováním Evropana, Němce, pro Afričany, ale je to výběr z toho, co jsem se v Africe s námahou naučil, a povzbuzující slovo nejen pro Afričany, ale pro nás všechny, abychom každý na svém místě přemýšleli o životodárné syntéze mezi uzdravující vírou a celostnou praxí uzdravení. Jsem přesvědčen, že námi Evropany v Africe zavedené zdravotnictví potřebuje ještě zcela zásadní inkulturaci a přitom zásadní proměnu a zlidštění. Celý nemocný člověk chce být uzdraven. Čím více se uzdravovací praxe přiblíží nejlepší africké kultuře a čím více půjde o celostnou, antropologicky správně nasměrovanou úzdravnou praxi, tím více se mohou navzájem plodně setkávat oba proudy, uzravující jednání a uzdravující, osvobozující praxe víry.

Vybral a z německého originálu Ich habe mit offenen Augen gelernt vydaného roku 1992 nakladatelstvím Herder přeložil JaS

V květnu 1983, tedy už před deseti lety, se konala v Tübingen konference,
na kterou se sjeli špičkoví teologové z celého světa. V abecedním pořádku
jmenujme aspoň L. Boffa, N. Greinachera, G. Gutiérreze, filozofa J. Habermase,
W. Jense, E. Jüngela, H. Künga, R. Laurentina, J. B. Metze, J.
Moltmanna, St. Pfürtnera, filozofa P. Ricouera, E. Schilebeeckxe. Různorodost
jmen a pozic s nimi spojených nás nesmí zmást - tématem konference
byla otázka, zda je dnes navzdory všem rozdílům možná základní shoda
teologů a v čem. Dokumenty konference, shrnuté v knize, jejíž název je
i názvem tohoto článku, jsou pro nás aktuální - nikoli ještě, ale teprve
v nynější situaci, kdy se rozhoduje o další cestě Božího lidu v ČR a SR.

Základní otázky konference byly dvě: Jak se prosazují nové pohledy a myšlenky
v církvi a které pohledy a myšlenky odpovídají naší epoše?
Podnětem tohoto ekumenického sympozia byla kniha Thomase Kuhna o paradigmatu
a střídání paradigmat jako vysvětlení zásadních změn v dějinách
vědeckých disciplín. Slovo paradigma čili model vyjadřuje soubor názorů a
pohledů, které v dané době a okruhu platí za samozřejmé a obecně uznávané
i mezi těmi, kdo jinak zastávají rozdílná či protichůdná stanoviska.
(Podrobněji o tom v knize H. Künga Světový étos. Projekt, která vyšla
vloni česky.)
Nové myšlenky to mají těžké - nejen v církvi
Nejen v teologi a v církvi, i ve vědách se ukazují nové myšlenky a pohledy
v podstatě jako nežádoucí a rušivé, a je snaha co nejdéle udržet či jen
vylepšit stávající model. Tato snaha vede ke sbírání materiálu, který má
dosavadní model podepřít - paradoxním efektem však je, že se takto ještě
jasněji ukáže neudržitelnost modelu. (Podobně je tomu i v církvi, viz
nová stanoviska jako výsledek historických studií, které původně chtěly obhájit
scholastické teze.) Změně paradigmatu tedy předchází krize starého
paradigmatu a neschopnost odpovědět v jeho rámci na nové otázky. (Viz
nemožnost vysvětlit pohyby planet v ptolemaiovském modelu vesmíru u
Koperníka, podobně viz Lavoisier či Einstein)
Opuštění starých paradigmat je těžké, je nutno projít obdobím nejistoty,
a teprve vypracování nového paradigmatu (modelu) umožní opustit staré.
V cestě nestojí jen vědecké překážky, ale i čistě lidské zábrany. "Rozbít
předsudky je těžší než rozbít atom", prohlašoval Einstein, sám však už také
nebyl schopen přijmout kvantovou mechaniku, "z náboženských důvodů",
jak se sám vyjádřil, t.j. protože nezapadala do jeho představy pantheistickodeterministického
Boha Spinozova. Celou teorii odbyl poznámkou o starci,
který nehraje v kostky.
Max Plack konstatuje: "Nová vědecká pravda se obvykle neprosadí tak, že
by se její protivníci přesvědčili a obrátili, ale spíše tak, že protivníci postupně
vymřou, a nová generace už je odpočátku vyučována v nové pravdě."
Věda ostatně zná i případy, kdy se správné řešení odložilo ad acta, a to i
bez represí, s nimiž musí počítat teolog.
Neupadnout do falešných alternativ
Stále je nám dnes sugerována alternativa liberální versus konzervativní, tato
alternativa však už dnes patří minulosti, takže lze mluvit i o liberálním tradicionalismu.
Ve sporu liberalismu a konzervativismu jde o spor středověcescholastického
paradigmatu s novověko-osvícenským, a my nemáme důvod
sdílet jedno ani druhé. Dichotomii liberalismus/konzervatismus kritizoval
už na počátku postmoderní epochy K. Barth - evangelium nelze ztotožňovat
ani s minulými, ani se současnými kulturními hodnotami. Rozhodnutí
pro určité paradigma v teologii nelze ztotožňovat s rozhodnutím pro Krista
či proti němu. Touto cestou bychom došli k exkomunikaci stoupenců
jednoho paradigmatu a k povýšení opačného teologického paradigmatu na
dogma. Navzdory impozantní rétorice nás jak katoličtí tradicionalisté, tak
protestantští fundamentalisté vyzývají fakticky jen k rozhodnutí pro určité
teologické paradigma.
Nesmíme si nechat vsugerovat ani pohled na dějiny církve jako jen úpadek
či jen vzestup. Každá doba přináší to i to.
Právě tak se nesmíme nechat vmanipulovat do alternativy státní socialismus
versus kapitalismus. Pozdní kapitalismus je ideologickou materializací
idealismu, státní socialismus je ideologickou idealizací materialismu, obě
ideologie jsou vpodstatě osvícenské. Pro nové paradigma je spíše typické
zřeknutí se opory moci a demytologizace moci. Jak zdůraznil už K. Barth
v komentáři k listu Římanům (1919): náš Bůh je Bohem Židů i Řeků, rozhodně
však není Bohem vysokých a nízkých, ale jednoznačně je na straně
chudých a bezmocných. Atomový věk vyjevil smrt jako podstatu moci. Proto
už žádné lidské oběti modle moci - také v církvi ne!
Podle Schilebeeckxe je současná teologie pokusem o kritickou korelaci mezi
dnešní zkušeností a křesťanskou tradicí. To je vlastní úkol dnešní a (každé)
teologie: Spojit biblickou zkušenost s Bohem a tradici s naší dnešní zkušeností.
Svět i Bible však potřebují interpretaci - fundamentalisté interpretaci
odmítají a chápou falešně Bibli i svět.
Vývoj v moderní epoše byl charakterizován rozdělujícím trendem - oddělení
domova a pracoviště, osobního a společenského života, ekonomiky a
politiky, státu a církve, státu a společnosti, teorie a praxe, faktu a jeho 
interpretace atd. Odtud pokusy o útěk do celistvého světa Bible či středověku
(protestantští popř. katoličtí fundamentalisté), či do celistvého světa
ideologie budoucí společnosti, nejlépe beztřídní. Právě tento hřích fundamentalismu
či progresismu je paradoxně shodný s ateistickým postojem,
jak jej vyjádřil Dostojevskij ústy Ivana Karamazova: "To, co odmítám, není
Bůh. Odmítám jím stvořený svět." "Křesťanská teologie musí být identifikovatelná jako křesťanská. V každé
epoše musí znovu najít svou křesťanskou identitu. . . Z této dialektiky se
vysvětlují pro křesťanství typická reformní hnutí i neméně typická hnutí
reakční. Obě je nutno brát vážně." (Moltmann)
Příčiny změny pohledu v církvi
Nové pohledy (nové paradigma) nevznikají z rozmaru teologů, ale proto,
že se změnil svět, v němž je nutno křesťanskou tradici vykládat. Moderní
vědy vytvořily nebývalou distanci k tradici. Vedly nejen k novému pohledu
na svět a jeho proměny, ale i k novému vidění Stvořitele a Evolutora,
nejen k novému pojetí dějin, ale i k novému vidění Boží "dějinnosti" a "světskosti",
novému pohledu na "historického Ježíše" a dějiny církve a dogmatu,
novému vidění osobnosti a její svobody, ale i její společenskosti a společenské
podmíněnosti, novému důrazu na sociální spravedlnost. Moderní kritika
náboženství nás učinila vnímavějšími pro jeho zneužívání k antihumánnímu
odcizení (Feuerbach), ke stabilizaci společenských struktur (K. Marx),
k morálnímu ponížení člověka (Nietzsche) a k infantilní regresi (Freud). Objevili
jsme trvalý význam prorocké kritiky náboženství. Na rozdíl od věd
má totiž církev evangelijní zvěst jako stálou příčinu krizí v teologii a církvi.
Podle J.B. Metze ostatně krize identity křesťanství, o níž se tolik mluví,
není primárně krizí jeho zvěsti, ale krizí jeho subjektů a institucí.
Vstoupili jsme do ekumenické epochy
Teologie - kampak? Od konfesní epochy k ekumenické, od eurocentrické
k polycentrické a planetární, od mechanického ovládání světa k ekologickému
společenství se světem, soudí J. Moltmann:
þJe to nutno vzít vážně: Přechod k ekumenické epoše střídá dosavadní
absolutní identitu, osvědčovanou konfesně, a vyžaduje objev nové, relacionálně
otevřené identity. Zjevně proto přichází po každém ekumenickém jaru
konfesní podzim strachu o identitu.
Myslet ekumenicky však znamená povznést partikulární myšlení na univerzální
úroveň, nepovažovat už vlastní část za celek, ale vznést vlastní
celek jako část do společného celku. Ekumenicky myslet tedy znamená posuzovat
teologické texty nikoli z hlediska konfesijnosti, ale z hlediska jejich
křesťanskosti a považovat je za společné texty. Ekumenicky myslet konečně
znamená nezůstávat už déle venku, ale vměšovat se a pohlížet na teologické
problémy druhé církve jako na své vlastní: Evangelické pojetí večeře Páně
je i katolický problém a římská neomylnost je i evangelický problém."
Nové paradigma teologie vyznačuje katolická šíře i evangelická hloubka.
Úkolem evangelických církví je osvobodit se od ztotožnění evangelia s vlastním
církevnictvím a v rámci celého křesťanstva plnit reformační poslání.
Ani "ekumenické ohledy" je nesmí odvést od jejich poslání volat církev pod
Boží slovo a jeho autoritu.
Reformační rozkol spočíval z hlediska teologie paradigmatu v tom, že se
nepodařilo v diskontinuitě reformační teologie prokázat kontinuitu víry.
Nadějně naproti tomu zněla slova Jana Pavla II. při setkání se zástupci
evangelických církví v Mohuči r. 1980: "Radujme se, že můžeme objevit nejen dílčí konsenzus v několika pravdách,
ale shodu v centrálních pravdách víry."

Úkol, který si tato krátká studie klade, je seznámit čtenáře heslovitě s jedním okruhem výsledků práce zřejmě nejvýznamnějšího současného myslitele v oblasti managementu, Petra F. Druckera, a nabídnout v těchto hranicích možnost křesťanské syntézy. Pokusíme se hájit naše přesvědčení, že vlastnosti, postoje a možná i metody opravdu "efektivního" vedoucího, mutatis mutandis, jsou plodnou inspirací pro každého křesťana a církev. Ohledně východisek odkazujeme na dostupné knihy "Efektivní vedoucí" a "Management: budoucnost začíná dnes\ zmíněného autora, které vydalo nakladatelství Management Press v Praze r. 1992. Citáty jsou z první uvedené knihy. Pro začátek je důležité převzít autorovo velmi široké pojetí "vedoucího pracovníka". Je to každý kvalifikovaný pracovník, který je odpovědný za přínos organizace, celku. Je to ten, kdo "zastává místo, kde nese zodpovědnost, rozhoduje a je autoritou". Autor pak poznamenává, že "Knihy. . . popisují ,manažera zítřka` jako opravdového muže pro každou situaci. . . Měl by mít mimořádné schopnosti jednak jako analytik, jednak jako osoba, která rozhoduje. Měl by umět jednat s lidmi, měl by být dobrým matematikem. . . Zdá se, že se hledají univerzální géniové, o které však byla vždycky nouze. Zkušenosti s lidmi nám jasně ukazují, že hojná nabídka existuje jen u jednoho druhu lidí: u lidí univerzálně neschopných. Budeme proto muset. . . pracovat s lidmi, kteří přinejlepším vynikají jen v jedné z uvedených vlastností. . . Efektivnosti je nutné se naučit." První křesťanskou syntézu hledáme v tom, že v jistém smyslu je vedoucím pracovníkem nejen "šéf" nebo odborný kvalifikovaný pracovník v rámci nějaké podnikové nebo veřejněprávní organizace, ale každý, kdo v životě soustavněji v rámci jakéhokoli celku (rodina, společenství, církev v nejrůznějších "rovinách řezu", Země, "svět") "nese zodpovědnost, rozhoduje a je autoritou". Pokud pak kterýkoli takový "vedoucí pracovník" "není efektivní", vede to v pojetí podnikatelské organizace k neúspěchu a v pojetí křesťanském ke hříchu. Všimněme si již zde, že vedoucího nelze definovat jako někoho, kdo má a uplatňuje moc.

Probereme teď pět tezí, které uvádějí, co činí schopní vedoucí pracovníci, a v komentářích se pokusíme ukázat možnost obecně křesťanské syntézy:

1.Vědí, kam plyne jejich čas. Soustavně se snaží řídit to málo času, které mohou sami kontrolovat. Pro vedoucího pracovníka je čas - oproti např. penězům - jedinečný a nenahraditelný zdroj. Schopní vedoucí pracovníci nezačínají svými úkoly, ale svým časem. Nároky na čas vedoucího pracovníka jsou enormní. Nabízí se třístupňový proces jako metoda, která "tvoří základ efektivnosti práce vedoucích pracovníků": a) hledají a vyhodnocují, kam čas vlastně mizí - pomohou např. časové záznamy činností prováděných v průběhu dne; b) pokoušejí se řídit a omezovat neproduktivní požadavky; c) vytvářejí z času, který mají k dispozici (přinejlepším 50 % pracovní doby), co největší spojité jednotky, které jedině mohou vyhovět kladeným úkolům. Komentář: Nenahraditelný čas lidského života je tak cenný, že to vyžaduje zodpovědnost při jeho využití. Má být námi nějakým způsobem - třeba i uvedenou třístupňovou metodou - bedlivě a svobodně střežen, sledován, vyhodnocován a "řízen". Jde o ten čas, který nám bude na konci času předložen k soudu Pánem času.

2. Zaměřují se na přínos směrem ven. Orientují své úsilí spíše na výsledky než na práci. Začínají otázkou "Jaké výsledky se ode mne očekávají?" A nezačínají s prací, která se má vykonat, tím méně pak s její technikou a nástroji. Jde jednak o to, aby nebylo v prvé řadě úsilí, a pak výsledky, ale právě naopak. "Člověk, který se zaměřuje na úsilí a který zdůrazňuje svou autoritu směrem dolů, je podřízený typ, ať již má jakýkoli titul a postavení". Organizace tu dále není sama pro sebe, ale pro zákazníka, klienta, pacienta atd. Správnými otázkami jsou "v čem by mohl být můj přínos?", "kdo musí využívat mého výkonu, aby byl efektivní?" Odtud vedou cesty k tázání se na přínos organizace jako celku, ke komunikaci v rámci organizace atd. Komentář: Křesťanská interpretace je nasnadě - jde zde o odpoutání jednotlivce i organizace od zaměření na sebe sama. Zrno má zapadnout a uhynout pro růst rostliny. Jako člena určitého celku je můj úkol v rámci spolupráce tohoto celku (rodina, církev, svět). A onen celek tu zase není pro sebe sama, ale pro "přínos směrem ven" - tedy v konečném důsledku jako oběť Bohu na výsostech. Církev neslouží sama sobě, ale světu. Zde můžeme najít odrazový můstek pro hodnocení některých zjevně "neefektivních", nicméně stereotypně prováděných náboženských a spirituálních praktik. Uveďme alespoň důraz na "správné vysluhování" svátostí místo zaměření se na toho, kdo je přijímá, a všeobecně na tendenci provádět náboženskou praxi místo svědectví víry. O těch v církvi, kteří by chtěli stavět na své institucionální autoritě místo svých "výsledcích", kterými je láska, ani nemluvě.

3. Budují na silách, a to nejen vlastních, ale i na silách svých nadřízených, kolegů a podřízených; budují i na silách, které jsou v určité situaci k dispozici, tj. na tom, co mohou udělat. Nestaví na slabosti. Nezačínají s věcmi, které udělat nemohou. Jde zde o využití osobních předností svých, svých podřízených, ale i nadřízených ("Jak řídím svého šéfa"). Při obsazování míst je třeba spíše vycházet z toho, co člověk může vykonat, než z toho, co pracovní místo vyžaduje, ptát se "Co tento pracovník může vykonat mimořádně dobře?" a ne "Co onen člověk nemůže dělat?" Komentář: Jako křesťané zde můžeme uvažovat v kategoriích chápání člověka především jako dobrého, "schopného", tj. Božího obrazu, a ne jako satanem svázaného. Pravda je zajisté obojí, ale i takto se můžeme bránit oné fascinaci zlem, tentokrát zlem v předpokládaných nebo skutečných neschopnostech konkrétního člověka. K tomu pak jistě přistupuje možnost cesty k pravdivému lidskému sebevědomí založenému na tom, co je mi darováno dokázat.

4. Soustředí se na několik málo důležitých oblastí, v nichž velmi dobrý výkon přinese vynikající výsledky. Přinutí se stanovit pořadí důležitosti a dodržovat svá rozhodnutí o tomto pořadí. Vědí, že nemají jinou volbu než první věci udělat na prvním místě a druhé vůbec ne. Alternativou je, že nedokáží práci žádnou. Schopní vedoucí pracovníci dělají nejdůležitější věci na prvním místě a jednu věc po druhé. Vyžaduje to sebekázeň a železnou rozhodnost říci "ne". Stále revidují plány své a svých spolupracovníků. Vždy se osvobozují od minulosti a stále se ptají: "Vyplatí se dělat to ještě dál?" Zvlášť bolestné je to, že věci, které vedoucí označí za posteriority, jsou většinou prioritami pro někoho jiného. Soustředění { to je odvaha vnutit času a událostem své vlastní rozhodnutí o tom, co má skutečný význam a co přichází na řadu jako první. Komentář: Zde vidíme styčné plochy s křesťanskou otázkou povolání. Povolání je svobodným lidským rozhodnutím, rozhodnutím člověka, Bůh povolává právě skrze takové svobodné rozhodování a nese jej. Jedná se o povolání životní, ale i o povolání pro každý den a okamžik. Je pak křesťanské a zdravé periodicky se zamýšlet nad svými životními priroritami podle toho, čeho jsou znamením a které z těchto znamení mi více odpovídá (rodina včetně jejího zabezpečení, tvůrčí práce, viditelná církev, vlastní zdraví, vědecké či jiné zkoumání, charita, . . .). Dále pak lze uvažovat o prioritě církve, kterou je zřejmě láska, a výše uvedené citace použít jako jednu linii "teoretického základu" říkání "ne" všemu, co mimo tuto prioritu v církvi je nebo hrozí být.

5. Činí efektivní rozhodnutí. Vědí, že to závisí především na systému - na správných krocích ve správném pořadí. Jsou si vědomi toho, že efektivní rozhodnutí je vždycky úsudkem založeným spíše na "rozporných názorech" než na "shodě o faktech". Vědí také, že rozhodovat rychle a o mnohém znamená často rozhodovat nesprávně. Je třeba činit jen malý počet rozhodnutí, zato však základních. Nutná je správná strategie a nikoli překotná taktika. Nečiní tedy mnoho rozhodnutí, soustřeďují se na rozhodnutí závažná. Spíše než řešit problémy se snaží promýšlet, co je strategické a tvůrčí. Rozhodnutí je soud. Je to volba mezi alternativami. Zřídkakdy to bývá volba mezi správným a nesprávným. Je to přinejlepším volba mezi "téměř správným" a "pravděpodobně nesprávným". Efektivní vedoucí pracovník úmyslně vytváří, organizuje rozpory, protože jen tak se umožní věc prozkoumat z více stran. Jeho povinností je uvědomit si, že určitý problém je problém "generický", že je ho možné vyřešit jen rozhodnutím formulovaným jako pravidlo, princip (tj. nepostupuje pragmaticky). Klade důraz na to, co je "správné" dříve, než bude nutno přijmout kompromisy, aby se rozhodnutí stalo přijatelným. Každé rozhodnutí musí v sobě obsahovat začlenění realizační akce. Komentář: Možnost křesťanské syntézy zde vidíme v zaměření na lidskou svobodu křesťana, ve které se realizuje a zobrazuje svoboda Boží. "Boží vůle" je pak nikoli jasným světlem shůry, ale "pravděpodobně správnou cestou", ze které se svobodným rozhodnutím stane cesta Boží. Závěr: Jaké syntézy "profánního" a křesťanství se ukáží v těchto a příštích desetiletích jako plodné, se ukáže na konci času. Zdá se nám, že se v rámci církve může a má s oním "dobrého se držte" sáhnout i po knihách o moderním managementu.

V tiché olomoucké ulici poblíž výstaviště Flóry stojí nenápadná vilka. Na
dlažbě za plůtkem si v předjarním sluníčku hraje snědá tmavooká holčička
a přátelsky zdraví. Nebojí se, je tu doma, ačkoli dům zjevně neobývají
lidé "cikánského" způsobu života. Po zazvonění jsem vpuštěn do prostě
zařízeného bytu a setkávám se s jeho obyvateli. Otec rodiny, Jiří Kvapil,
v jediné osobě elektromontér, adoptivní tatínek zmíněné cikánské holčičky
Kristýnky, katecheta a tajně vysvěcený katolický kněz východního obřadu.
Jeho obětavá manželka Zdislava a vedle adoptované dcerky ještě tři vlastní,
již starší děti. A navíc množství přátel. Během našeho rozhovoru neustále
zvoní domovní zvonek a Jiří odbíhá otevírat návštěvám. "U nás je to jak
na Pražském mostě," říká.
Narodil se v roce 1949. Byl z osmi dětí a od malička až do vojny ministroval
v kostele. Z elektrotechnické fakulty odešel po roce 1968, raději sám
a včas. "Byl jsem zamotaný do všech stávek, petic, politických výborů a
všeho podobného. Bál jsem se, že nastanou čistky a že mě vyhodí, ve třeťáku,
ve čtvrťáku, a tak jsem si netroufal. Byly příznaky, že na mě mají
pifku." Jde na vojnu, a tam se setkává se společenstvím kolem mladého
kaplana v místním kostele. Půjčuje si od něho teologickou literaturu, čte,
přemýšlí, rozmlouvá. "Jednou na mě vyrazil otázku, proč jsem se nezajímal
o kněžství. Skutečně, zajímalo mě to, tady v Olomouci byl seminář, kam
jsme chodili a povídali si s bohoslovci. Bylo to tu velmi živé, kus radostného
náboženského projevu. Ale uvědomil jsem si, že celibát by pro mě byl břemeno,
které bych nezvládal. Tíhnul jsem k rodině. Měl jsem už v pubertě
jasnou představu ideálu rodiny, mít vedle sebe ženu. Byl to třeba dětský
ideál, ale ideál."
Kaplan mu řekl, že se postoj církve k celibátu brzy změní; na počátku
sedmdesátých let panoval v katolické církvi ještě obecný optimismus. Byl
špatným prorokem - "ale přesto mě to zajímalo pořád. Čím víc se o víru
zajímáš, tím víc zjišťuješ, že málo víš a že potřebuješ vědět hlouběji. Potom
přišly děti, a to si více uvědomuješ hloubku a spiritualitu manželství. Bylo
mi jasné, že je musíme také nějak vychovávat, a nebylo možné vystačit s tím
katechismem, který se tenkrát považoval za náboženskou výchovu. Musí
existovat náboženský život, a to i navzdory prostředí. Snažili jsme se vytvářet
společenství, něco s děckama dělat, něco radostného - v komunistickém
prostředí ve škole byli ušlápnutí a izolovaní. Posílat děcka do náboženství
jsme nechtěli - viděl jsem u mnoha rodičů, že oni jsou hrdiny a děti z toho
mají trauma. A školní náboženství kromě toho upadalo, sklouzávalo čím
dál víc do formálního otázka-odpověď a bylo problematické i organizačně,
konalo se jednou za měsíc s pěti dětmi z celé školy. Myslím, že dost statečnosti
děti projevily tak, že odolaly nátlaku a nevstoupily do Pionýra s tím,
že se pak nikam nedostanou."

"Kdy ses, Jiří, dostal ke studiu teologie?," ptám se.

"Někdy v roce 77 nebo 78. Dostal jsem se do skupiny, kterou později vedl
Dr. Zvěřina. To trvalo dva roky. Když potom Zvěřinu zatknuli, skupina
se rozpadla. Intenzivně jsem pak hledal zase něco takového, hledal jsem
spojení. Věřil jsem tehdy, že bych mohl být knězem. Setkal jsem se pak
znovu se svým kaplanem z vojny, a ten mi dal kontakt na Tinťu. Víš, kdo
to je?"

"Ne."

"To je skautská přezdívka Václava Dvořáka. Tak jsem podle všech instrukcí
přicestoval v určený den do Prahy a zazvonil na zvonek v ulici U Santošky
s tím, že mě posílá ten a ten. O co vám jde? O studium a případné svěcení.
Pojď dál! - Začal mi hned tykat a zasvětil mě do podmínek studia. Řekl
mi, že po ukončení bych mohl být vysvěcen ve východním obřadu jako
řeckokatolický kněz, ale byla by mi dána možnost, abych podle potřeby
mohl sloužit i v západním ritu. To bylo na podzim 1980. A v roce 1986
jsem byl svěcen."

"Co jsi dělal po vysvěcení?"

"Pokračoval jsem v tom, co jsem začal už předtím. Dost jsem pracoval s
mládeží. Uvědomil jsem si, že nikdo nic nedělá s manželskými páry. Jakmile
mladí lidé uzavřou sňatek, jsou jakoby exkomunikováni ze společenství
svých vrstevníků. Jsou sami. Podařilo se nám vytvořit společenství manželských
párů, které trvá už sedm let. Snažíme se o systematické čtení Písma,
intenzívnější duchovní život, setkávání rodin. . ."

"Sloužíš jim i svátostně?"

"Sloužil jsem do loňského roku, kdy biskup Graubner zakázal podobné úkony.
Zavolal si mě a zakázal to."

"Jak to zdůvodnil?"

"Směrnice Svatého Otce to prý tak nařizují. Jsou některé pochybnosti, a do
té doby. . . Neradi odpovídají na takové otázky. Nemilují diskuzi. Dozvěděl
jsem se dokonce, že intervenovali u rakouské televize, která o mě natočila
krátký pořad, aby tento dokument nebyl vysílán. Neuspěli, naštěstí."

"Jak zákaz vysluhování svátostí přijalo tvé společenství?"

"Jsou z toho rozpačití. Myslím si, že to společenství poškodilo. Rozhodně
nikdo z nich po revoluci neřekl: Jé, konečně je tu svoboda, můžeme chodit
do kostela. - Tam chodili beztak, samozřejmě. Sám jsem ještě předtím, za
komunistů, spolupracoval s celou řadou kněží, dokonce jsem je i zastupoval;
věřící věděli, že se to nesmí prozradit církevnímu tajemníkovi."

Náhodou se v té chvíli bytem mihne další návštěva, Jarka, jedna z členek
Jiřího společenství. "Prospěl nám moc," říká, "osobně i svátostně. Bez Jirky
a jeho ženy by se společenství neudrželo. Pochybnostmi o Jiřího kněžství
netrpíme, jsme dobře informováni. Trpíme ale tou nynější schizofrenií, kdy
se něco jiného oficiálně říká a něco jiného si sami myslíme. Ani nevím, jak
mnoho do všeho máme zasvětit děti."

"Proč si ty sám myslíš, že k zákazu došlo?," ptám se Jiřího.

"Je to podivné kněžské ješitnictví. Nesnesou, když se děje něco, co oni
nevědí. Ale církev zakazuje hodnoty, které bude jednoho dne pracně křísit
z mrtvých: malá společenství, duch modlitby. . . Vyšetřují, zakazují, slibují,
prý abych počkal, že se to brzy vyřeší, abych stále čekal. Biskup Liška
mi v srpnu 1990 řekl, že nejpozději do Vánoc - myslel jsem, že teď už
budu vědět, na čem jsem; ale on mi neřekl, do kterých Vánoc, a tak pořád
jen čekám. Nemůžu se ani pořádně věnovat práci a rozběhnout podnikání,
abych byl volný, kdyby mě přijali do služby jako kněze. Přistihuji se, že už
těm naším pánům nevěřím ani pozdravení. Když tě Bůh celý život tak vede a
povolává, je těžké připustit, že si to najednou rozmyslí, nadto v situaci, kdy
je takový nedostatek kněží. Ale jediné, co vždy bylo z jejich strany, je zákaz.
A když se začneš ptát konkrétně, tak žádný zákaz nebyl. Ale ve skutečnosti
byl. Oni chtějí jen absolutní poslušnost. Připadá mi to teď, jako kdyby
v Římě zjistili, že jim nějací malí kluci chodili tajně na hrušky. Chytnou,
udělají tytyty, odpustí - co bylo, bylo -, a dál už ať se to neopakuje. Že ve
skutečnosti Pius XII. zakázal právě státní seminář a vydal pokyny o tajném
svěcení duchovních, že vybízel, aby nebyli opomenuti řeckokatoličtí bratři - to je nezajímá."

Jiří vypráví o své nynější práci pro církev. Učí pět hodin týdně náboženství
na školách za nevelký peníz, který v podstatě utrácí za benzín, když musí
z nedostatku času přejíždět autem mezi pracovištěm a školami. Připravuje
skupinky lidí ke svátostem. Vedle toho musí na biskupův pokyn dálkově
studovat teologickou fakultu, protože dosavadní studium mu nebylo uznáno. "Zabere to hodně času, ale mnoho nového jsem se tam zatím nedozvěděl,"
říká. "Také jsem byl v rámci diecéze pověřen prací s mládeží. Dlouho mi
trvalo, než jsem povolení získal a než jsem přesvědčil biskupa, že by to
neměli dělat zbožní důchodci - nic proti nim, mají však vědět, že jejich
poslání je jinde -, ale že jsou pro tu práci vhodní bohoslovci. Ti dostali
kanonickou misi a mohl jsem je začít vést. Dal jsem si s nimi jednou schůzku,
ale podruhé jsem to už neopakoval: ačkoliv jsem byl pověřen já, řídil ji rektor
semináře podle svého. Přesto si jeden hoch prosadil, že bude docházet na
jisté učiliště, kde už tři roky krachovaly všechny pokusy o evangelizaci.
Začal v říjnu s pěti učni, a před Vánoci jich tam chodilo třicet. Pak mu
to pan rektor zakázal: jednak to bylo o půl osmé, kdy mají bohoslovci již
být v semináři - ne že by tam měli co na práci, ale musejí tam být -, a
za druhé se výuka neděla podle katechismu. Snad byl dotyčný bohoslovec
podezříván dokonce i z charismatického přístupu. Výsledek je, že se část
mládeže přeorientovala - čtyři už jsou pokřtěni u baptistů - a zbytek zůstal
bez vedení. Asi by tedy bylo nejlepší, kdybychom si jako církev zalezli někam
pod víko a zmizeli a neukazovali se. K čemu jinému tu ještě jsme?"

"Vaše arcibiskupství patří k největším diecézím světa. Má své organizační
a majetkové problémy. Jak se jeví jeho situace tobě?"

"Diecézi bych si představoval tak velkou, aby ji biskup stačil sám obsáhnout,
bez všelijakých světících a pomocných biskupů. Biskupství by měla
být vilka, kde by v přízemí byly kanceláře a počítače, v prvním poschodí
nějaká modlitebna a větší sál na shromažďování lidí, v podkroví biskupův
byt a pohostinské pokoje a v suterénu technická zařízení, tiskárna, a případně
garáž na biskupskou Škodovku. Je trapné, když každý jezdí v autě
ze třičtvrtě miliónu korun s placeným osobním řidičem. Na tohle mají dost
peněz - a také na nové zvony, když by přitom stačilo třeba mlátit do kolejnice,
pokud už se to někomu líbí, a na jiné zbytečnosti. Zato časopis
Velehrad se pro nedostatek financí asi položí. Nebožtík arcibiskup Vaňák si
představoval, že se vrátí všechno, co zažil zamlada. Pořád žijeme v mylné
představě, že nás okolní svět nepozoruje. On ale velmi citlivě vnímá všechny
tyto signály."

Rozhovor připravil JaS

Dne 30. 3. 1993 se uskutečnilo v Communiu setkání se čtyřmi zástupci "Světového křesťanského hnutí pracujících", kteří přijeli z Belgie. Spolu s našimi hosty nás bylo 11. Skupina nevelká, ale o to přehlednější při diskuzi. Po krátkém uvítání jsme se vzájemně stručně představili. Hosté se zajímali o naše rodiny a pracovní zařazení. Trochu úsměvná situace nastala, když téměř všichni muži uvedli postupně původní povolání elektrikář, včetně jednoho z hostů. Zajímalo nás, co je náplní "Světového křesťanského hnutí pracujících" a za jakým účelem přijeli k nám. Pokusím se s vámi podělit o své dojmy a poznatky. "Světové křesťanské hnutí pracujících" se snaží o koordinaci skupin v mnoha zemích světa. V těchto skupinách se křesťané snaží sdílet své rodinné i pracovní starosti. Zabývají se otázkou nezaměstnanosti, snaží se přispívat ke zlepšení podmínek na pracovištích, vedou své členy k zodpovědnému přístupu k těmto věcem. Mnohé problémy řeší aktivní prací v odborech apod. Díky tomu se daří krůček po krůčku dosahovat dobrých výsledků. To vše je založeno na myšlence, že není dobré, aby lidé zůstávali se svými starostmi osamoceni a církev je tu proto, aby pomáhala a sloužila, aby byla s nimi a pro ně. Odpovědi na všemožné otázky se snaží nacházet v Božím slově, které se tak stává základní osou celé jejich činnosti. Kromě toho mívají tyto skupiny i program čistě duchovní, případně studijní. Program bývá velice rozmanitý, neexistuje nějaký jednotný model. Rozličné jsou i struktury v různých místech. Někde vzniká skupina na půdě farnosti, v jejímž čele stojí kněz. Jindy je tvořena jen laiky, často bez ohledu na bydliště a farnosti jejích členů. Rozdílný je i přístup biskupů k tomuto hnutí. Některými je vítáno, jiní jsou proti. "Světové křesťanské hnutí pracujících" si tedy klade za cíl zprostředkovat kontakty mezi jednotlivými skupinami a umožnit tak výměnu zkušeností, informací i jakousi solidaritu mezi křesťany různých míst světa. V naší zemi se tedy snažili navázat první vztahy a získat alespoň představu o tom, jak se u nás žije, co nás trápí, zajímá apod. Přestože se rychle vytvořilo velice otevřené prostředí, bylo chvílemi znát, že naše a jejich pozice je přece jen dost odlišná. Uvědomili jsme si, že to, co oni řeší teď, nás teprve zřejmě čeká. Daleko více jsme možná nakonec mluvili o tom, jak žijeme ve společenství než o tom, že máme problémy na pracovišti nebo o ne zcela růžové ekonomické situaci. Dospěli jsme k poznání, že křesťané, alespoň ti z našeho okruhu, jsou přece jen v těchto otázkách trochu mimo, protože svoboda, kterou jsme získali, je pro nás tak velkým darem, že to, co teď tíží asi mnoho lidí (ekonomika, určité sociální nejasnosti, strach z nezaměstnanosti, zmatek panující leckde atd.), nás přece jen nechává víc v klidu a nevidíme to tak tragicky. I život ve společenství nám lecos usnadňuje a hlavně důvěra, že Hospodin se stará. Jejich přínos je ale pro nás výzvou, abychom začali být citlivější k sociálním problémům. Večer jsme ukončili společnou modlitbou Otče náš, každý ve svém jazyce. Naši hosté nabídli v případě zájmu zprostředkování různých kontaktů, rádi by měli nějaký přísun informací v tom, co se děje v naší zemi. Mají zájem znovu přijet, uvítají i písemné zprávy, které by mohly zajímat křesťanské pracující v jiných zemích světa a dostaly by se k nim prostřednictvím bulletinů. Je možné psát i česky. Některé materiály zanechali i nám a postupně by měly být překládány. Bude-li mít tedy někdo zájem o bližší informace nebo přímo o spolupráci se "Světovým křesťanským hnutím pracujících", případně zajímavé náměty, obraťte se na redakci "Getseman", kde vám pomohou navázat potřebný kontakt.

Lenka Waldhegerová

Dne 14. 4. 1993 navštívila Černošice paní Gisele Laurentová, sekretářka "Mezinárodního ekumenického sdružení" se sídlem v belgickém Linkebeeku. Spolu se svým doprovodem cestovala do Polska, kde se vytvořil jeden z prvních regiónů této neformální ekumenické organizace ve východní Evropě. U nás se sešla se zástupci ekumenické skupiny "Křesťané z Černošic", aby získala základní představy o stavu ekumenického úsilí v České republice. "Mezinárodní ekumenické sdružení" na rozdíl od Světové rady církví či Konference evropských církví sdružuje nikoli církve, ale jednotlivce (duchovní i laiky) a skupiny angažující se v praktickém ekumenismu na základní, místní úrovni. Jejich heslem je "Žít dnes církev zítřka". Jsou sdruženi v regiónech. Zpravidla se región kryje se zemí, ovšem ve větších zemích je regiónů více. Kromě toho se setkávají jednou ročně na týdenní společné dovolené zástupci všech regiónů. Zde je možnost vzájemného sdílení, obohacení se tradicemi druhých církví, účast na bohoslužbách různých církví. Letošní setkání bude ve španělské Salamance 18. - 25. 8. 1993. Pro nás je dostupnější účast na setkání polského regiónu s mezinárodní účastí 28. 8. - 2. 9. 1993 v Ustroňi s tématem "Křesťanství dnes, ve sjednocené Evropě". Pro ty, kdo se v praktickém ekumenismu angažují a alespoň částečně ovládají některý světový jazyk, je zcela reálné se některé z akcí zúčastnit. Bližší informace zájemcům dodáme. Ekumenická skupina "Křesťané z Černošic" byla požádána o zmapování ekumenismu na základní úrovni u nás, s cílem případně vytvořit český región. Prosíme vás proto o spolupráci.

Zajímavá byla svědectví o stavu ekumenismu v západní Evropě. Paní Gisele Laurentová (katolička) se domnívá, že ekumenické úsilí má vzestupnou tendenci. Pouze ze strany představitelů hierarchických církví stagnuje. Daří se zejména sjednocování na konkrétních úkolech. Rozdělení církví se však bohužel chápe spíše jako danost a nikoli jako anachronismus. Na dotaz, proč špičky hierarchických církví se staví k ekumenismu někdy velmi zdrženlivě, odpověděla paní Gisele, že důvodem je obvykle konzervatismus - strach ze změny, případně strach ze ztráty moci. Na můj dotaz, ve kterých zemích je v Evropě rozšířeno interkomunio mezi katolíky a protestanty odpověděla paní Gisele, že takto nelze otázku položit. Rozhodující není země, ale moudrost a tolerance příslušného katolického biskupa. Interkomunio je poměrně rozšířeno, ale spíše v menších uzavřenějších skupinách, případně při mimořádnějších příležitostech. Masový jev to ještě není. Ekumenismus má mnohem lepší podmínky rozvoje v nábožensky snížených oblastech než tam, kde převládá jedna církev (jako katolická v Polsku, Belgii či luterské ve Skandinávii). Jak sdělila německá učitelka Angela (luteránka), jsou např. ekumenismu nepřivyklí luteráni ze severního Německa velmi překvapeni, když přijdou na bohoslužbu vlastní církve v Bavorsku, protože si připadají jako v katolickém kostele. Dostali jsme celou řadu materiálů a časopisů "Mezinárodního ekumenického sdružení" se svolením cokoli publikovat v Getsemanech. Velice jsme to přivítali, neboť v naší zemi pociťujeme citelný nedostatek ekumenické literatury. Jen např. v Belgii, velikostí s námi srovnatelné, vychází tři ekumenické časopisy.

Pavel Hradilek