Bernhard Häring

Už v roce 1948 se zřetelněji rýsovala oblast mé budoucí činnosti. Náš tehdejší generální představený Leonart Buijs, někdejší profesor morální teologie, mě povolal do Říma k poradě o jeho velkém plánu: Chtěl iniciovat vznik ústavu pro vzdělávání budoucích morálních teologů, nejprve v rámci naší vlastní kongregace, později však i pro celou církev. Dělalo mu veliké starosti, že mnoho biskupů a řádových představených posílalo své budoucí učitele morální teologie do Říma, kde se měli specializovat na církevní právo, aby pak mohli učit morálku.

Když jsem pozorně pročetl novou papežskou encykliku, padla na mé velká malomyslnost. O několik hodin později mne přepadl dlouhotrvající záchvat nemoci a já se pln naděje těšil, že opustím pozemskou církev a vejdu do té nebeské. Když se však obnovily normální mozkové funkce, pocítil jsem novou důvěru, třebaže jsem nezavíral oči a srdce

V dobách pronásledování církev z nejvyšší nouze a pro přežití světila ženaté muže na kněze (a na biskupy?). Zdálo se, že Řím souhlasí. Také dnes, po osvobození, je tu velká nouze o kněze. Nyní se však chce, aby všichni ženatí kněží, jakkoli trpěli pro viru, byli degradováni na diakony,

Bernhard Häring trávil po řadu let své akademické prázdniny v Africe - přednášel, diskutoval, učil se znát život a zvláštnosti africké církve.

(8. kapitola z knihy Velké smíření - Nové perspektivy svátosti pokání, kterou připravuje nakladatelství SÍŤ)

Další ukázky z knihy vydané nakladatelstvím Herder ve Freiburgu (7. vydání, 1989, otázky klade Gianni Licheri)

Předmluva