V dobách pronásledování církev z nejvyšší nouze a pro přežití světila ženaté muže na kněze (a na biskupy?). Zdálo se, že Řím souhlasí. Také dnes, po osvobození, je tu velká nouze o kněze. Nyní se však chce, aby všichni ženatí kněží, jakkoli trpěli pro viru, byli degradováni na diakony, patrné proto, aby zas nevznikl žádný precedens. A přesto se tu otevírá kairos (čas příhodný). Až do konce minulého století měla církev Latinské Ameriky a na Filipínách výlučné nebo téměř výlučné importované kněze. Tuzemcům se nevěřilo, že by žili celibát, či vůbec vytvářeli kněžský typus, který by odpovídal římským představám. A tak se předně blokovala inkulturace, za druhé se pak těmto národům odnímalo základní právo křesťanských společenství na pravidelnou eucharistickou slavnost.
Případ Čech by měl nalézt maximální odezvu ve světové církvi. Neboť tu jde o požadavek nejvlastnějšího křesťanského práva, základního práva na věrohodnou eucharistickou slavnost, která konstituuje společenství. Zřeknutí se manželství pro Boží království je velká a krásná věc. Jestliže však naproti tomu zákonu celibátu obětujeme věrnost vůči slavnostnímu testamentu a mandátu Ježíšovi, vůči základnímu právu na eucharistii, pak se tu ohrožuje ortodoxie, posilování základní víry svěřené Petrovi.
Jde tu též o článek víry .Věřím v Ducha svatého". Často se přece argumentuje, že jakmile bychom rezignovali na zákonné ustanovení, že vysvěcen může být jen ten, kdo se zaváže k celibátu, bude tu prý jen málo těch, kteří zvolí celibát. Jestliže je ale svobodně zvolený celibát charismatem, daným Duchem svatým, pak nesmíme působení Ducha svatého předepisovat pouze zákonný kanál.
Domnívám se, že při zásadní změně, kdy budou moci být svěceni též osvědčení ženatí muži, budeme mít při nejmenším více dobrých, životu blízkých, zkušených, zbožných kněží a zadruhé ti, kteří se hlásí k celibátu, nebo si ho v souladu s životními okolnostmi svobodné zvolí resp. smysluplně ho žijí, budou tak věrohodněji svědčit o Božím království. Svobodné zvolený celibát by se pak opět mohl stát přitažlivějším. Ale ať už v této záležitosti budoucnost přinese cokoli, zůstává požadavkem ortodoxie: Božský mandát a testament nemůžeme obětovat tradici čisté lidského zákona. Konečné by se pak v této otázce měla zřetelně uplatnit subsidiarita: Všechny části světové církve by skutečně měly mít možnost spoluurčovat, resp. rozhodovat ve své oblasti.
Při své práci v Africe a s Afričany jsem dospěl k tomuto přesvědčení: V Africe jsou kmeny a kultury, ve kterých se k celibátnímu kněžství hlásí mnoho mladých mužů, kteří jsou schopni celibát věrně žit. Vedle toho jsou ale četné kmeny, ve kterých se po generace nemůže celibátu dařit. Měly by být tyto kmeny, které také mají veskrze vysoké kulturní hodnoty, odkázány na kněze importované z jiných kmenů?
Katolická církev potřebuje rozhodné odbourávání centralistického vykonávání moci a ochotné připuštění jisté plurality, respektování subsidiarity, pro své vlastní zdraví, pro své vlastní poslání: přinášet spásu a uzdravení. A to, co je její interní potřebou, zcela jistě poslouží i ekumenismu.
Ukázku z knihy .Es geth auch anders" (Jde to i jinak) vydané nakladatelstvím Herder v r. 1993 přeložil Jan Kofroň. Také tuto knihu připravuje k tisku nakladatelství Vyšehrad.