Křesťanský postoj k hmotnému vlastnictví

Křesťan je spojen zvláště svým majetkem s tímto světem, jehož úkoly jsou částí jeho křesťanské existence. Není však křesťanským ideálem právě chudoba, radikální zřeknutí se majetku?

1.       Stanovisko k majetku v Novém zákoně

1.1    Chudoba a nebezpečí bohatství v synoptických evangeliích

a)  Tohoto problému se dotýká Mk 10, 17-31 (par. Mt 19, 16-30;

L 10, 17-22). Ve zprávě o povolání bohatého mladíka (Mk 10, 17-22) stojí ve verši 21 věta, klíčová pro naši otázku: .Jedno ti ještě chybí: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi, potom přijď a následuj mě!" Na to navazují v trojí tradici Ježíšova slova o nebezpečích bohatství (Mk 10, 23-27). Učedníkům, kteří stojí v protikladu k povolanému, jenž odmítl, je za jejich oběť zaslíbena odměna (Mk 10, 28-31).  Jádro tohoto úryvku leží ve výpovědi, že učedník může jen tehdy dosáhnout pravého života, když se vzdá svého a rozdělí se s chudými. Bohatství je chápáno jako překážka na cestě k Bohu, kterou dokáže překonat jen Bůh. Toto zajetí starostmi a bohatstvím je vyjádřeno také ve výkladu podobenství o rozsévači (Mk 4,19n; Mt 13,22; L 8,14).

b)  V tzv. tradici pramene Q se nachází blahoslavenství chudoby. Lukáš uvádí na začátku .Kázání na poli" blahoslavenství chudých, hladových a plačících (L 6,20n), neboť tito zakusí radikální obrat při příchodu Božího království (srov. také L 4, 16-21; Mt 11, 2-5). Zatímco Lukáš charakterizuje situaci lidí vzhledem k Božímu království, Matouš směřuje k předpokladům pro vstup do Božího království; takto zní první blahoslavenství .Horského kázání": .Blahoslavení chudí před Bohem!" (Mt 5,33).  Pokyny u Mt 6, 19-34 mluví o falešné a pravé starostlivosti: Je zde řeč o pravém pokladu, o nějž je nutno usilovat (Mt 6, 19-21; L 12,33n); ten spočívá právě v tom, rozdělit se s chudými. Výzva rozhodnout se mezi Bohem a mamonem (Mt 6,24; L 16,13) ukazuje na nebezpečí bohatství, Getsemany číslo 38 - 3. strana které může člověka ovládnout. Máme se vyvarovat úzkostlivé péče, neboť ta odporuje důvěře Otci, který se o nás stará (Mt 6, 25-34; L 12, 22-31).

c)  Lukáš se silně zabývá tematikou chudoby a zřeknutí se majetku, a tak nám nabízí k této otázce ze všech evangelistů nejvíce textů. Jako jediný líčí případ pošetilého bohatého muže, který zahynul ve své falešné sebejistotě (L 12, 13-21). V L 16, 1-31 jsou podobenství a poučení o dobrém a špatném užívání statků. Mezi dalšími texty, které naznačují postoj učedníka k majetku mezi různými hledisky (L 3,11; 6, 30.34n.38; 11,41), se nachází nejradikálnější formulace Nového zákona v této otázce: .Proto nemůže být mým učedníkem nikdo, kdo se nevzdá všeho, co má" (L14,33). S podobnou formulací se u Lukáše setkáváme ještě dvakrát: L 12,33 a 18,22. Také Zacheus jakožto obrácený boháč (L 19, 1-10) a vdova před obětní pokladnicí (L 21, 1-4) ukazují evangelistův zájem o tuto dimenzi následování Krista.

d) Tyto texty synoptických evangelií vyzdvihují především dvě hlediska:

- Pozemské statky (.bohatství") není zřejmě možné kvalifikovat jako špatné a zvrhlé samy o sobě. Ale je zřejmé, že jsou zdrojem starostí, pokušení a nástrah, že bohatý se může velice snadno stát otrokem svého vlastnictví.  Bohatství představuje pro člověka nepřekonatelnou překážku k dosažení Božího království. Lukáš ale naznačuje také to, že je možné i dobré užívání majetku (L 16, 9-12; 19, 1-10).

- Dále jde o prodej majetku ve prospěch chudých. Člověk se všeho vzdává z lásky k druhým, aby jim pomohl. Při pohledu na to vše vidíme, že v těchto textech, vyjma Mt 5,3 a L 6,20, vlastně není řeč o chudobě, mluví se o statcích, které máme sdílet s chudým, a o nebezpečí majetku, jemuž je třeba čelit. Jsou-li chudí blahoslaveni, děje se to proto, že tento stav nouze má být ukončen.

1.2    Uskutečňování Ježíšových slov ve světle Skutků apoštolských

Lukáš ve svém evangeliu přináší nejradikálnější formulace Ježíšova postoje k majetku a k nástrahám bohatství. Ve svém druhém díle, ve Skutcích apoštolských, evangelista ukazuje, jak se tato Ježíšova slova uskutečňovala v prvotní církvi.

a)  V souhrnných zprávách o životě prvotní církve stojí téma společenství (koinonia) v popředí. Sk 2, 42-44 mluví o tom, že všichni měli vše společné.

Getsemany číslo 38 - 4. strana

.Prodávali své jmění a z toho pak dávali všem, každému tolik, kolik potřeboval." (Sk 2,44) O tomto společenství majetku je rovněž řeč ve Sk 4, 32-37 (srov. také Sk 5,1). Chudí, jimž má prodej majetku pomoci, jsou společenstvím, jež ale na druhé straně tímto prodejem přestává být chudé. Ideálem tedy nebylo chudé společenství, spíše nikdo v tomto společenství neměl trpět nouzí (srov. Sk 4,34). Tím se sledovalo naplnění už Izraeli určeného přání: .Ať u tebe není vůbec žádný potřebný." (Dt 15,4) Dělení se s druhými a život ve společenství majetku se děl dobrovolně, což je vyjádřeno ve chvále činu Barnabáše (Sk 4,36n) stejně jako v Petrových slovech k Ananiášovi a Safiře (Sk 5,4).

b)  Tento cíl odstranění chudoby je patrný také ve Sk 11,29n, kde jde o podporu společenství v Jeruzalémě, jež se ocitlo v nouzi. .Blahoslavenější je dávat nežli brát," připomínají Sk 20,35 Pánova slova (srov. verše 33-35).  Smysl zřeknutí se bohatství neleží tedy v askezi nebo v pohrdání majetkem, nýbrž ve sdílení a odstraňování nouze.

1.3    Postoj křesťana k majetku v pavlovských listech

a)  pomoc společenství v Jeruzalémě, které se ocitlo v nouzi, byla zvláštním dílem apoštola Pavla (srov. Ř 15,26; Ga 2,10). Organizoval sbírku (Ř 15,26;

1 K 16, 1-4; 2 K 8-9). Pro porozumění sbírce je příznačné napomenutí:

.Nejde o to, abyste se ocitli v nouzi tím, že pomůžete jiným, jde o vyrovnání." (2 K 8,13)

Tváří v tvář konkrétnímu případu nouzí trpícího společenství v Jeruzalémě mají křesťané pomoci těm, kdo jsou v nouzi (Ř 12,13), mají se dělit s potřebnými (srov. Ef 4,28). .Nezapomeňte činit dobro a dělit se s druhými!" (Žd 13,16). Ve společenství v Korintě se zdá, že právě k této pomoci zámožných nedochází (srov. 1 K 6, 1-8; 11,21n).

b)  Na nástrahy bohatství upozorňují dva oddíly prvního listu Timoteovi:

1 Tm 6, 7-10.17-19. Eschatologické distancování se od veškerého jmění ukazuje 1 K 7, 29-31: Čas je krátký, proto má ten, kdo kupuje, jednat tak, jako by nevlastnil nic, ten, kdo užívá světa ve svůj prospěch, jako by neužíval!

V 2 K 8,9 je naznačena .teologie" chudoby: .Ten, který byl bohatý, stal se

chudým, aby všichni jeho chudobou zbohatli."

1.4 .Chudí" v ostatních knihách Nového zákona

a)  Láska k bratrovi musí být podle 1. Janova listu vyjádřena pomocí potřebným (1 J 3,17). Péče o chudé bude společenství učedníků provázet stále, stále budou existovat chudí (srov. J 12,8).

b)  Jakubův list přísně nabádá, aby obec nejednala s bohatým lépe na úkor chudých (Jk 2, 1-13). Především kárá utlačovatelská opatření bohatých (Jk 5, 1-6).

2.       Chápání chudoby v dějinách křesťanské spirituality

V textech Nového zákona se tedy o ideálu chudoby příliš nemluví, spíše stojí v popředí sociální dimenze: jde o zodpovědnost jeden za druhého, o péči o chudé, o dělení se s ostatními. V průběhu historického vývoje však do popředí silně vystoupil individuální aspekt, starost o vlastní spásu v návaznosti na varování evangelia, že bohatí jen stěží vejdou do nebeského království.

2.1    Motivy raně křesťanského mnišství

Chudoba byla základním požadavkem mnišství ve staré církvi. K nalezení Boha bylo třeba odpoutat se od všeho pozemského. Odchod ze světa se realizoval hlavně díky rezignaci jednotlivce na materiální zajištění. Z tohoto základního motivu mnišské chudoby se vyvíjely jednotlivé motivy:

a)  Protože člověk právě kvůli svému lpění na pozemských věcech stále znovu hřešil různými způsoby, bylo pokání jedním motivem dobrovolné chudoby.  Dobrovolně zvoleným strádáním chtěl .chudý v Kristu" dosáhnout pro sebe a své blízké Božího milosrdenství.

b)  S tím je jako druhý motiv spojena pokora: vnější chudobou chce věřící ukázat svou vnitřní chudobu, svou závislost na Bohu, .chudobu v duchu".

c)  Konečně vedla dobrovolná chudoba k čistotě svědomí, přinášela klid, bezstarostnost.

Chudoba je v tomto pohledu centrálním postojem následování.

Stává se základním duchovním postojem.

2.2    Kristus - předobraz chudých

I když bylo na chudobu vždy nahlíženo v horizontu následování Krista, vyvstal - především ve středověku - konečně před očima křesťanů Kristus sám jako nejhlubší důvod chudoby.

a)  Vedle slov k .bohatému mládenci" (Mt 19,21) to byly především slova o sebevydání Božího Syna (Fp 2, 5-8) a výpověď o dobrovolné chudobě toho, který byl bohatý (2 K 8,9), jež byly jako odůvodnění křesťanského postoje chudoby stále znovu připomínány. Z toho vyvodil už Jeroným († 1419/20) důsledek, že Pán musí být následován v zřeknutí se všeho vlastního (nudus nudam crucem, nudum Christum sequi).

b)  Současně byly právě ve středověku tyto tendence až příliš zjednodušovány.

Materiální chudoba byla natolik silně viděna jako nezbytný prostředek osobní cesty spásy, že právě ve středověkých hnutích chudoby se zrodila představa: jen tam existuje církev, kde se jí podařilo díky radikální vnější chudobě vnitřně se osvobodit. Evangelium je identifikováno s chudobou. Tato kritická výtka k církvi zcela chyběla v myšlení Františka z Assisi († 1226), který chtěl žít v církvi své poslání chudoby, aniž by ostatní nutil ke stejné životní formě. Jeho nadšení pro chudobu tryskalo z lásky k chudému Ježíši.  Ale v průběhu diskuzí o chudobě ve společenství svatého Františka se postoje opět přiostřily: Jan XXII odmítl roku 1323 františkánskou tezi, že Kristus žil s apoštoly v naprosté chudobě a bez majetku.

c)  Už .žebravé" řády středověku se cítily díky své chudobě solidární také s chudými tohoto světa. Tato motivace pro chudobu v následujícím novověkém vývoji stále sílila.

3.       Chudoba - křesťanský ideál?

3.1    Vícevýznamový pojem .chudoba"

a)  Chudoba je relativní pojem; ve vztahu k určité dané hospodářské a sociální úrovni je jím vyjádřeno, že chudý musí žít pod touto hladinou.  V této souvislosti je si třeba všimnout, že Nový zákon nemluví o chudobě, nýbrž o chudých: .Evangelijní chudoba má co do činění s chudými, nikoli s abstraktním pojmem chudoby, s jakýmsi postojem o sobě; ona obrací pohled na chudé" (Aquinata Böckmann).

A k těmto chudým Nového zákona patří všichni lidé trpící bídou a nalézající se v politováníhodné situaci.

b)  Když se mluví o .chudobě", bývá pozornost obrácena na různé aspekty.

Vedle materiální chudoby, kde člověk žije v blízkosti existenčního minima, ve stálé nejistotě, existuje .duševní chudoba", čímž se míní situace lidí, kteří musí žít v nesvobodě, osamělosti, v rozmanitých omezeních. Sem patří člověk postižený samotou a nepochopením, stejně jako psychicky nemocný.  Od takové chudoby by měla být odlišována duchovní, spirituální chudoba, která je totožná s .chudobou v duchu" (Mt 5,3): žije ji člověk, který je chudý před Bohem, který se stal vnitřně nezávislým na svém majetku.

3.2    Křesťan jako chudý a jeho postoj k chudým

a)  Rozhodující musí pro křesťana být ona otevřenost, ona pohotovost pro chudé, kterou vyzdvihují také novozákonní texty jako nezbytný požadavek.  Chudoba v tomto světě není žádoucím stavem - je to nouzová situace, již je nutno odstranit. Přitom se myslí hmotná i duševní chudoba - ve smyslu výše naznačeného rozlišování. Tato péče o chudé je neoddělitelně spojena s požadavkem lásky k bližnímu. Jde o přispění a dělení se s materiálně chudými v našem okolí a dosahu i o pomoc při spravedlivém rozdělování majetku v tomto světě (např. pomoc rozvojovým zemím atd.). Péče o chudé se ale nesmí omezovat jenom na hmotnou pomoc, nýbrž má mít otevřené oči a připravené ruce pro duševní chudobu, s níž se v našem okolí stále znovu setkáváme.

b)  Kde je chudoba chápána jako otevřenost pro bratrství ve smyslu prvokřesťanského společenství, tam se neztrácí ani druhý aspekt novozákonních výpovědí o chudých (a bohatých): varování, že bohatý může jen těžko vstoupit do nebeského království. Příčinou je také srdce uzavřené Bohu, spoléhání na jmění, posedlost majetkem, což člověka uzavírá do sebe samého. Otevření se bratrství a otevřenost Bohu (duchovní, spirituální chudoba) jsou navzájem neoddělitelně spojeny. Tento rozměr chudoby se ukazuje v otevřenosti a připravenosti vůči Bohu, v přijetí i nejistot života, v souhlasu s omezeními. Zkouška, zda je postoj otevřenosti vůči Bohu brán vážně, spočívá v otevřenosti pro chudé.

Ukázka z knihy .Život v plnosti, dějiny a teologie křesťanské spirituality", kterou v nejbližší době vydá Karmelitánské nakladatelství. Přeložila Jana Růžičková.

J. byla požádána, aby zajistila ubytování v době vánočních prázdnin pro skupinu věřící mládeže z Prahy. Ubytovna připadá drahá nejen jí, ale i paní správcové: .Zkus se zeptat na faře, je tam nový pan farář, není starý, třeba by pro takovou akci měl pochopení, místa je na faře dost. J. zvoní na faře, první, co se za dveřmi ozve, je sprška kleteb a nadávek. Utéci je ovšem trapné. J. tedy vysvětlí svou prosbu. .A pomohli jste vy mě, když jsem se sem stěhoval? Vy jste nepomohli mě, tak co já bych pomáhal vám! A víte co, bude Silvestr, tak jděte do hospody!" S hrůzou zkouším pozorovat sám sebe, co se mnou udělalo deset let pastorace - předpokládám totiž, že i tento farář byl před celkem nedávnou dobou naplněn ideály.  Připomněl jsem v kratičkém článku v novinách, jakou měla církev autoritu, když se zastávala druhých, a jak ji rychle ztratila, když se začala starat o své vlastní zájmy. Závěr, který si z toho vyvodila řada zdejších kněží: Jsem nepřítel církve.

Navštěvuji K. (katolík, otec šesti dětí). Mimo jiné mi říká: .Na vrácení církevního majetku nemám vyhraněný názor, ale ať už s tím nějak skončí.  Lidé už toho, a myslí tím církev, mají dost." .Církevní vedení je úplně odtržené od reality. Člověk neví, z čeho zaplatit inkaso, a oni si vymyslí zasvěcení národa, který ani neví, oč jde. Nemám nic proti Panně Marii, pravidelně se k ní modlím, ale nikdo mi nevymluví, že jim nešlo o nás, ale že si chtěli šplhnout v Římě." .Vidím, jak církev nemá co nabídnout.  Namítnou mi, že .objektivně" má. Ale mně jde o hloubku. Chybí tu místa duchovního života, domy modlitby. Chybí tu kláštery, formálně se obnovily, ale žádná duchovní centra tím nevznikla. Je to samé organizování akcí a starání se o majetek, ale když člověk potřebuje radu v duchovních věcech, najde ji nejspíš u nekřesťanů. Rozuměj, mám na mysli lidskou stránku věci, ne to, co přichází od Boha. Diletantsky se sice člověku něco poradí, ale pak se jen rozpoutávají vnitřní síly, s nimiž si pak člověk neví rady - vidím kolem sebe i konce zbožných lidí na psychiatrii. Říkám-li, že církev nemá co nabídnout, myslím tím právě toto: duchovní hloubku. Tu lidé hledají, ale jak říkám, musí hledat za hranicemi církve. Církev sice má klíče, ale sama nevstupuje, jak říkal Ježíš už zákoníkům." .V jednom kostele vykládá kněz jen o málo starší než já: .Svíce je znamením čistoty. A to proto, že vosk nám dává včela, která nemá nic společného s odporným plozením." Vykládám kázání na hoře. Jeden mladistvý posluchač pak nezištně daruje příteli jakousi součástku na auto, a je oheň na střeše. V otázce nastavení druhé tváře je - naštěstí? - vyznavačem odplaty. Na konci roku vykazuje rodinné hospodaření schodek už 15 000. Na stole se na mě usmívá evangelizační letáček nadepsaný: Kdo zaplatí tvé dluhy? Přemýšlím, nakolik svá vlastní slova v církvi vlastně myslíme vážně a nakolik si posluchač musí rychle v duchu dodat, že je to .jen jako".

Dr.K.: .Za totality jsme nemohli veřejně ohlašovat církevní akce. Vše se svolávalo jen osobním pozváním. Nyní dáme oznámení do rozhlasu, na plakáty atd., a přijdou stejně jen ti, které jsme pozvali osobně." Skautská vůdkyně požádala M:, aby jako dcera faráře řekla dětem na schůzce, proč se slaví Vánoce. Manželka ověřuje, co si malá připravila: .Přeblahoslavený náš Spasitel. . . .spustí dcera. Od rodičů tohleto neslyší, kde se to v ní bere? Je to snad ve vzduchu?

Dočítám se v církevním tisku, že prý za názorem na vrácení majetku stojí dvě různé představy o roli církve, totiž jedna církevní a druhá je představou těch, kteří poslání církve nechápou, a tak nic vrátit nechtějí. Přišly na to nejchytřejší hlavy na velkém sympoziu. Jde tu však jen o vnější stanovisko?  Vím z vyprávění, že v roce 1968 část studentů olomoucké teologické fakulty chodívala kolem baráků zabraných církvi s poznámkou: .To bude zase jednou naše." Druhá část studentů soudila, že je třeba se s minulostí rozejít, přijmout faktický stav a začít církev budovat nově. Šlo tu také o dvě koncepce církve. Ta první skupina, která se navíc vyznačovala i udáváním .podezřelých" výroků zřejmě na dnešní předúnorové poměry v církvi progresivních profesorů, je dnes, jak se říká, .na koni". Možná ji však vývoj událostí vyhodí ze sedla.

Na Štěpána se vracím autobusem z bohoslužeb. Řidič, který jindy bavívá autobus kritikou polistopadových vládců, dnes zapnul rádio s přenosem bohoslužeb. Hned po nastoupení zpozorním, když slyším taková ta rozpačitá přání Božího požehnání. Pak je celému národu oznámeno, že v jednom pražském evangelickém sboru vybrali dnes 237 Kč.

V Teologických textech se dočítám, že mladí kněží propadli ultramontanismu, zklamáni svými profesory a biskupy, kteří většinou spolupracovali se státem, zatímco Řím se jevil jako záruka aspoň jakési nezávislosti na státu.  Proti tomu postavili koncepci církve jako .obležené pevnosti". Stalo se prý v polovině minulého století, já se však ptám, co s těmito mladými kněžími dnes, kdy je tento postoj v nové situaci anachronismem. Prof. Schlemmer se tak ptá také, narozdíl ode mne je však nezdolným optimistou. .V nejbližší době budete mít množství laiků, kteří se začali systematicky vzdělávat po listopadu 1989 a jejich vzdělání bude skutečným vzděláním na úrovni doby.  Pak se budeme všichni divit, co to udělá s katolickou církví v Čechách." Při návštěvě Prahy se ptám M., jak vypadají jeho kontakty s italskými katolíky. .Nemám chuť už nic organizovat," odpovídá naštvaně. .O prázdninách jsme byli hosty jednoho hnutí, starali se o nás královsky, přitom sami žijí v dobrovolné skromnosti. Když pak přijeli do Prahy, nikdo z celé skupiny, která tam byla, ,neměl čas‚ se jim jednu neděli věnovat. Všichni se na ně usmáli před kostelem, něco zamumlali a pádili. Teď se blíží léto, tak už zase obcházejí s dotazem, zda se nepojede do Itálie." Z okresního úřadu mi poslali informaci o konkurzu. Ministerstvo kultury vyhlásilo .konkurz" na podporu projektů zaměřených na zvýšení zájmu o .náboženskou oblast". Není teď důležité, že to připomíná cosi z předlistopadových časů, spíše se ptám, zda jsme opravdu jako církev tak nemožní, že to za nás musejí dělat občanská sdružení a organizovat ministr?

• jv-

25. ledna 1994 při večerní ekumenické bohoslužbě na závěr Týdne modliteb za jednotu křesťanů podepsali v kostele sv. Vojtěcha v Praze-Dejvicích představitelé tří nejpočetnějších křesťanských církví v České republice dvě Dohody o křtu: mezi církví římskokatolickou a Českobratrskou církví evangelickou a mezi církví římskokatolickou a Církví československou husitskou.  Obě Dohody jsou obsahově skoro totožné a potvrzují faktický stav, kdy církve uznávají platnost křtu udělovaného v sesterské církvi - tedy nic ekumenicky převratného. Přesto to byla událost významná a radostná.  Dohody o vzájemném uznání křtu uzavřelo již mnoho křesťanských církví po celém světě, u nás jednání započala již v roce 1968 a byla v roce 1990 obnovena. Přestože teologické problémy zde vlastně nikdy nebyly a teologové se na textu dohod velmi rychle shodli, při projednávání v příslušných církevních grémiích se zejména na římskokatolické straně jevily některé formulace jako problematické, ba nepřijatelné. Není zde místo na líčení všech peripetií, nezanedbatelnou roli však sehrálo i to, že se církevní činitelé setkávali s jiným jazykem, než na který byli dosud ve své církvi zvyklí. Je důležité a radostné, že vůle k dohodě posléze převládla. Potvrdila to též účast všech členů biskupské konference na bohoslužbě.  Vedli ji pražský arcibiskup Miloslav Vlk, synodní senior Pavel Smetana a patriarcha Vratislav Štěpának, kteří se všichni osobně angažovali, když příprava dohod vázla nebo narážela na úskalí. Bohoslužba byla velmi dobře připravena, byla prostá a hluboká. Do tradičního rámce bohoslužby slova se čteními z první a poslední knihy Bible o počátku a cíli cesty božího lidu (Gn 12,1-9 a Zj 21,1-4) a s evangeliem o Vzkříšeném Pánu církve (Mt 28,1-20) bylo po homilii plzeňského biskupa a předsedy biskupské komise ČBK Františka Radkovského zařazeno obnovení křestního slibu, které vyústilo ve vyznání společné víry slovy Apoštolského vyznání. Přítomní se pozdravili pozdravením pokoje a spojili v přímluvných modlitbách, přednesených zástupci pěti církví. Na závěr bohoslužby před podpisem Dohod promluvili předsedající církevní představitelé.

Organizátoři usoudili, že čtení dvou třístránkových dokumentů, v nichž každé slovo bylo pečlivě váženo a mnohdy pracně nalézáno, by nadměrně zatížilo pozornost posluchačů. Asi měli pravdu, leč stručný obsah Dohod mohl být sdělen. Zájemci naleznou jejich úplný text v ediční řadě Dokumenty České biskupské konference, vydávané sekretariátem ČBK.  Ještě dvě poznámky. S liturgickým obnovením křestního slibu, katolíkům dobře známým např. z velikonoční vigilie, se většina .nekatolických" účastníků setkala poprvé - a byla mile překvapena. A opět se potvrdilo, jak výborný zpěvník nám poskytli autoři Mešních zpěvů. Snadno se v něm našly všem přítomným známé staré české duchovní písně i závěrečné Bože, chválíme tebe. Dva české náboženské proudy měly v minulosti možná více společného, než se běžně přiznává.

(výňatky)

Již kolem roku 1904 napsal Maurice Blondel svému příteli, filoz ofu Auguste Valensinovi, TJ : .Nemůžeme se uzavírat před skutečností, že se denně přiostřuje napětí mezi dvěma směry, které ve všech ohledech rozdělují katolíky, a to v otázkách sociálních, politických a filozofických. Mohli bychom dnes hovořit o dvou bezmála neslučitelných katolických způsobech myšlení, a to je zřetelně abnormální stav, neboť nemůže existovat dvojí katolicismus. Nepřestanu identifikovat tyto dva postoje a poukazovat, jak obě tyto různé tendence v každém z těchto protikladných systémů spolu vnitřně souvisejí." Základ diference vidí ve dvou rozdílných teoriích poznání: u křesťanů otevřených nové době je to vědomí propojenosti veškeré dějinné reality - požadavek, abychom odvážně a solidárně přistoupili k tomu, poznat svět s jeho vnitřní dynamikou. Naproti tomu u integralistů panuje názor, že skutečnost by mohla být vyčerpána v abstraktních, pevných a nezměnitelných pojmech, takže by stačilo jednat s ohledem na správné pojmy, abychom správně ovlivňovali svět. Těm prvním z jejich východiska, že i ve vztahu přirozenosti a zjevení panuje stejná propojenost, plyne, že existují cesty Boží milosti i zdola nahoru; cesty, které vedou lidi dobré vůle - i mimo církev - skrze správné rozhodnutí do prostoru Boží lásky. Těm druhým je zjevení předně systémem naukových pojmů, které definitoricky není možno nalézt nikde v lidském světě, a proto mohou být předloženy pouze čistě shora dolů církevní autoritou laické veřejnosti k pasivnímu přijetí. Z tohoto racionalisticko - extrinsického východiska vyplývá pro Blondela přetvoření křesťanského poselství opět na .zákon bázně a nátlaku", namísto co by bylo zákonem lásky, osvobozujícím duši. Ve jménu Páně se činí tvrdost, kterou by On nikdy neučinil, dokonce .pod záminkou, že Mu dáme slovo a zasáhneme jeho nepřátele, zraňujeme snad jeho samého". Slepý konformismus, požadovaný od podřízených, je .myslitelně nejradikálnější perverze evangelia", která se staví vedle modernismu jako neméně .vražedný veterismus (staromilství)". .Logika integralismu je neúprosná." Jasné pojmové oddělení uzavřené říše přirozenosti a právě tak uzavřené nadpřirozenosti, které jde shora dolů, vyžaduje od zástupců říše nadpřirozenosti, aby .se sami ztotožnili s pravdou ve Zjevení, nebo lépe pravdu Zjevení ztotožnili se sebou, aby se nakonec došlo k teokracii, mající čistě lidskou podobu, která je sice trvale popírána, ale stále praktikována". Protože ruka světského zákona již této vládě není k dispozici, musí být v nouzi nahrazena používáním moci uvnitř církve. Celá církev je ve .stavu obležení", a jelikož ideální podřízený je ten, kdo slepě poslouchá, existuje tendence vyhnat z církve všechny, kteří nejsou beze zbytku poddajní. .Pro nemožnost compelle intrare se bude praktikovat compelle exire; (. . .) Pán tehdy ponechal devětadevadesát věrných ovcí na pastvě, aby spěchal za jedinou ztracenou - dnes by mnozí rádi setrvali u jediné věrné, aby ji ještě lépe uvázali." Vůdčím vzorem je teď .křížová výprava" za práva církevní moci uznávaná světskou mocí, kterou vede .malý, dokonale proškolený útočný oddíl odborníků na konfesijní otázky, poddajná elita zmobilizovaných kostelníků".

Moc (nikoli oprávněná pravomoc daná svěcením ke službě věřícím) začíná teprve tehdy, když nějaká skupina (ať je již nezávislá nebo církevně organizovaná) si dá za cíl prosazovat údajné křesťanské vlivy oklikou přes světské mocenské pozice. Ze světského hlediska normální úvaha (cožpak tak nejedná politika a hospodářství?), z hlediska křesťanského však políček všem blahoslavenstvím horského kázání. Moc jako cesta ke vztyčení kříže byla vždy cestou kolonizátorů (máme se vrátit ke Karlu Velikému a jeho starozákonním vzorům?), jejichž pustošivá politika nese své plody dodnes, přes vše dobré, co vykonaly dodatečné misie. Je dobře, že je Vatikán chudý.  Vždyť i peníze mohou být prostředkem moci, s nímž se v době, kdy slovo simonie vyšlo z módy, dá koupit vše včetně snad i svatořečení. Žijeme v době, kdy se propaganda a reklama staly velmocemi. Způsobuje hlubokou starost, když vidíme, jak křesťanská společenství získávají pro sebe lidi často ještě nezletilé, které je možno získat šikovnými lákadly. Mám celou mezinárodní sbírku stížností podvedených rodičů, jimž nějaká církevní instituce nebo hnutí odcizilo děti. Více nebo méně nevědomky stojí za touto propagací názor skupiny, že nejlépe a nejúčinněji reprezentuje katolickou církev v její integritě. Svatí zakladatelé řádů jako František nebo Ignác nezískávali lidi pro sebe, ale pro Boží království, do nějž získáme přístup následováním Krista.

Známe mocná tradicionalistická hnutí, ať již jsou - jak si myslí - v srdci církve nebo na jejím okraji v jednáních s Římem, ať je jejich pojem tradice ještě církevně přípustný či nikoli. Znamením obou skupin - vnitrocírkevních nebo mimocírkevních - je jejich strnulost a samospravedlnost. Vědomí jejich integrální katolicity jim dává právo suverénně odsuzovat vše, co je od jejich stanoviska odchylné. Mají pravdu, a to jen oni. Proč? Protože .tradice" je pro ně. A co je pro ně tradice? To, co bylo. To, co až dosud pořád platilo. V současnosti se udělá tlustá čára. Je jasné, že všechna schizmata církevních dějin - při opatrném posuzování, které uznává i kladné záměry .poražených" - jsou tradicionalistického původu? Co u křesťanů .platilo" před nicejským koncilem, má platit dál, proto opouštějí ariáni církev. Co platilo na koncilu v Niceji, má platit v Efesu: nestoriáni opouštějí církev.  Co platilo v Efesu, musí platit v Chalcedonu: monofysité všech podob se izolují. Schizma Východ - Západ: až do druhého nicejského koncilu, ale ani o krok dále. Reformace: co doslova stojí v Písmu, ale sine glosa. Starokatolíci: co dosud nebylo definováno jako dogma, nemá být ani dnes. Každý velký koncil vytvoří reziduum. To pokaždé znamená: tradice spočívá v liteře. A nevidíme, že bezduchá litera zabíjí. Že tradice je zprvu cosi živého, dále se deroucího, vmodlení se a vhled do živého slova. Dělící čára je vedena tam, kde jsem se jako jinoch naučil něco, co právě proto má platit jako dogma.  Je to tak pohodlné, spočinout zde a nemuset vyvíjet žádné další úsilí! Rody starokonzervativců rády financují listy pevné v tradici, ohnivzdorné. Tyto skupiny už všechno vědí, jsou proto ztraceny pro každý dobře míněný dialog.  Když se Řím o takový snaží, znamená to pro ně: takže vy už chápete, že nakonec přece budeme uznáni. A když se takové uznání nekoná, potom nemá Řím, jako tak často, samozřejmě pravdu. Jaký skandál, že se papež společně modlí s jinověrci (.heretiky")! Jaké pohoršení, že se bratříčkuje s Kristovými nepřáteli, se Židy? Od kdy papežové pořád cestují po světě?  Copak nemají doma dost práce?

Nikdo nebude popírat, že mnoho .progresistických" nešvarů zvláště u kléru zesiluje tradicionalistické tendence a dalo jim zdánlivě za pravdu. Lid se musel oprávněně pohoršovat nad mnohým, co mu bylo po koncilu předloženo - až dodnes. A tak není divu, že se množství dobrých věřících chytá do sítě tradicionalismu - nemajíce většinou tušení, kde vlastně leží to rozhodující.  Extrémy se navzájem posilují, ale .progresisté" přitom jsou si jen zřídka vědomi své zodpovědnosti. To se nespraví opovržlivým pohledem .napravo", a právě tak málo kritikou zaostalosti Říma. Ale je významné, že na obou stranách existuje silný protiřímský afekt: Řím je příliš pokrokový - Řím je příliš konzervativní. Snad Řím skutečně je, při pohledu na celek, ve středu, který by mohl extrémům objektivně umožnit, aby opět našly svou rovnováhu.

Musíme se oproti věčně včerejším katolíkům rozpomenout na pravý smysl katolické tradice. Nikoli předávání věčně stejného, tak, jako si přehazuje řetěz dělníků cihly, ale něco neslýchaně živého, co má svůj poslední původ v předání Syna skrze Otce lidem, v Kristově předání sebe sama církvi, v předání apoštolů svým nástupcům: Vždy spolu s krví ze srdce předávajícího, vždy spolu s připomínkou, aby se neuchovávaly žádné věci, žádné hotové formule, ale to božsky živé: .Já vím, že po mém odchodu vniknou mezi vás draví vlci. . ., kteří převrácenými řečmi se budou snažit za sebou strhnout učedníky. Buďte tedy bdělí, . . . nyní vás tedy svěřuji Bohu a slovu Jeho milosti. On má moc vzdělávat." (Sk 20, 29-51) .Od Boha jsme přece dostali sílu, lásku a rozvážnost ne k tomu, abychom byli bojácní." (2 Tm 1,7) Tradice je integrální jen tehdy, předává-li církev v Duchu Otce, který sám sebe předává světu ve svém Synu.

V súčasnom svete sme všetci ohrození ilúziami. Číhajú na nás z veľkoplošných reklám, ktoré poskytujú polopravdy nielen o pracích práškoch, ale aj o nás samých. Dravo útočia na naše čiastočne alebo vôbec nenaplnené potreby a poskytujú rýchlo dostupný cieľ: kvalitne vyprať, bohato sa najesť či sa odviezť v rýchlom a vyblýskanom aute. Spoločným znakom pre súčasný svet je ľahko dostupný cieľ, .za málo peňazí veľa muziky". Rovnako ako všetky ľudské zoskupenia, ilúzie zasiahli aj cirkev. Spoločenstvo už netreba budovať poctivo a pomaly roky, deň čo deň, stačia na to dni, ba niekedy necelá hodina. Sme často svedkami, keď sa v kostoloch náhodne zídenej anonymnej spoločnosti hovorí .spoločenstvo" bez toho, aby sme niekedy pátrali čo vôbec spoločenstvo je. Ilúzie sú príjemné, sú však ako droga, platia sa psychickým a fyzickým zdravím.

Pozrime sa bližšie, čo hovorí o spoločnosti a spoločenstve sociológia.

1.  Spoločnosť definuje ako skupinu ľudí, ktorá sa vyčleňuje zo sociálneho celku na základe určitého znaku: triednej či štátnej príslušnosti, spoločného záujmu a pod. Ak pominie cieľ zoskupenia, skupina ľudí sa rozíde bez nároku na ďalšie stretnutie. Je totiž zoskupením, v ktorom chýba súdržnosť ako jednota hodnotových orientácií, ktoré nespája spoločná činnosť podmieňujúca vzťahy medzi jej účastníkmi.

Na rozdiel od spoločnosti spoločenstvo má nároky omnoho vyššie. Jestvuje niekoľko druhov spoločenstiev, združujúcich sa podľa záujmu jeho členov.  Tu pripomenieme definíciu spoločenstva kresťanského.

2.  Spoločenstvo je skupina ľudí, ktorá má:

a)  spoločný cieľ, s ktorým sa všetci členovia spontánne identifikujú ako so svojím osobným cieľom

b)  spoločné a nekontraverzné záujmy

c)  spoločné radosti a starosti každodenných dní

d) spoločné trávenie aspoň minimálneho voľného času

e)  spoločnú prácu na určitom diele

f)  spoločné zdieľanie života s Bohom

g)  pevné vzťahy a väzby budované na dôvere a prehlbované v neustálej interakcii

h)  spoločnú neformálnu autoritu.

Spoločenstvo teda musí mať mnoho vnútorne spoločného, nestačí mu na hodinu iba spoločná strecha nad hlavou alebo čosi vonkajšieho. Vyhlásenia o .spoločenstve" počujeme často na eucharistickej slávnosti. Vyhlási to o nás pred našimi ušami niekto, kto sa nás ani nepotrebuje spýtať, či chceme patriť do tejto alebo inej spoločnosti, alebo sme si len prišli splniť povinnosť.  Najväčším problémom však je, že obyčajne hlásateľovi samotnému to stačí - vyhlásenie už dodatočne nepotrebuje naplniť skutkom a pravdou.  Samozrejme, nemôže k tomu povzbudzovať ani ostatných, pretože skutočne motivovať možno iba osobným príkladom.

Príkladov na podobnú devalváciu hodnôt na prázdne slová máme desiatky, spomeniem iba jeden z mnohých. Koncom minulého roka sa konalo v Mníchove Európske stretnutie mladých organizované komunitou bratov z Taizé.  Po poludňajšej modlitbe sa jednotlivé národnosti odobrali na slávenie Eucharistie, pokiaľ nebol v tom čase iný program. V jeden deň šli Slováci do kostola sv. Benedikta, kde je správcom farnosti P. Lacko, rodák zo Slovenska.  V homílii nebola ani jedným slovom spomenutá komunita Taizé, ktorá nás hostila, zato sa nešetrilo slovami o tom, aká je to nádhera mať plný kostol mladých ľudí, aká je to obroda pre ľud pod Tatrami, aké krásne je pozerať sa na toto .spoločenstvo". . .

Po skončení liturgie na žiadosť predsedajúceho kňaza vystúpilo niekoľko ľudí, aby sa podelili o bezprostredné zážitky. Ako prvý hovoril bohoslovec zo Spišskej kapituly o tom, čo pre neho znamená stretnutie Taizé. Druhá účastníčka hodnotila ťažké roky v emigrácii a ako náhradu za domov opisovala cestovanie po svete. Tretia v poradí a zároveň posledná prehovorila asi dvadsaťšesťročná rehoľná sestra o tom, že spoločné modlitby a spevy Taizé sú síce pekné, ale chýba jej na nich živý Ježiš. Situácia sa vraj zmenila až potom, čo mohla byť účastná na liturgickej slávnosti. Človeku bolo smutno, keď počul slová: .. . .pri modlitbe mi chýbal živý Ježiš". . . S kým potom v modlitbe hovorí, sme sa nedozvedeli. Naviac ten živý Ježiš okolo nej v blížnych chodil, vedľa nej sedel, hovoril k nej v Božom slove.  Lenže tento živý Ježiš - v blížnom a v Božom slove - nie je tejto sestričke dosť katolícky identický. Je to naše katolícke špecifikum. Sme spokojní, keď tohto živého Ježiša zamkneme do svätostánku a potom zbožne hľadíme na výzdobu zlatostriebornej búdky. Po vyjdení z kostola aj ten zamkneme. A sme spokojní, že sme sa porozprávali so svojím Bohom. Iné formy Božej prítomnosti nevnímame - nenaučili nás to a my sami ani nemáme snahu pátrať ďalej.

V niektorých kostoloch na Západe je zvykom urobiť bohostánok menej lesklý než je to zvykom v našej zemepisnej šírke, napr. z neotesaného kameňa, resp. z tmavého nelešteného kovu. Je to prirodzenejšie prirovnanie Pánovho tela k životnej skúsenosti, s ktorou sa stretávame s naším Bohom v každodennom živote viac než v naleštenej umelej žiare.

Skutočnosť je vždy menej poetická než sny o nej. Rovnako aj spoločenstvo nemožno vyrobiť vyhlásením tak ako zbožné pocity. Lacno získané ilúzie potešia, ale človeka nenaplnia.

Klára Podhradská

Dokument Německé biskupské konference vznikal v době, kdy díky koncilovému uvolnění se začaly v některých skupinách objevovat i negatívní jevy v liturgické praxi. Měl působit spíše retardačně. U nás, ačkoli od doby vydání uplynulo 24 let, může spíše přinést řadu pozitívních podnětů

Schváleno na valném shromáždění německé biskupské konference 24. září 1970 ve Fuldě

Předmluva

K cílům liturgické obnovy patří takové utváření celé bohoslužby, aby vedla - se zřetelem na osobitost a možnosti každé obce - k vědomé, činné a plné účasti věřících (srov. Všeobecný úvod Římského misálu - dále jen VÚ - č.  3).

Z toho důvodu musí být pečlivě voleny rozdílné formy projevu a rity, aby byla s ohledem na konkrétní situaci obce co nejvíce umožněna plná a účinná účast (VÚ 5).

.Všeobecný úvod Římského misálu" proto obsahuje na jedné straně základní ustanovení, platná pro všechny formy bohoslužby; na druhé straně popisuje průběh bohoslužby pro obvyklou bohoslužbu obce, koncelebraci a pro mši bez účasti lidu. Popisy průběhu mše ve .Všeobecném úvodu" se ale nemají vztahovat na zvláštní případy jako např. velmi veliká shromáždění, skupiny dětí, mše s tělesně nebo duševně postiženými účastníky.  Kongregace pro bohoslužbu uveřejnila 15.května 1969 instrukci, zabývající se slavením mše u některých těchto skupin; jedná se přitom i o slavení v malém kruhu. Instrukce celkově zdůrazňuje právoplatnost a pastorální význam těchto zvláštních skupin. Uznává, že tyto skupiny vyžadují při hlásání evangelia a slavení eucharistie zvláštní uvážení, aby se přihlédlo k danostem jednotlivých skupin.

Biskupská konference německé jazykové oblasti se těmito otázkami zabývala již delší dobu a pověřila studiem příslušných otázek různé výbory.  Jako výsledek průzkumů a porad vydala Německá biskupská konference pro slavení mše v malých skupinách následující směrnice. Vyslovuje přitom přání, aby jejich použití přineslo Božímu lidu co největší užitek. Vedoucí jednotlivých skupin mohou informovat své biskupy o zkušenostech s touto formou slavení a o otázkách z toho vyplývajících.

I. část

PASTORÁLNÍ A LITURGICKÉ PRINCIPY

Jak ukazuje pohled do historie, ve všech dobách znala církev vedle všeobecné - především nedělní - bohoslužby obce setkávání skupin ke slavení eucharistie. Když dnes znovu zesílilo volání po slavení mše v malých skupinách, hrálo při tom asi roli, že vzájemná anonymita členů obce při běžné Getsemany číslo 38 - 19. strana velikosti nedělního bohoslužebného setkání ve farním kostele bývá pociťována spíše jako překážka vědomého prožití kolektivního charakteru slavení eucharistie. To platí hlavně, pokud se jedná o zkušenost obce. Na mnoha místech se vytvářejí substruktury obce v rodinných kruzích, v sousedských skupinách, pracovních a zájmových společenstvích atd., jejichž členové mohou prožívat společenství eucharistie ve svém kruhu a příležitostně na místě, kde jsou zrovna shromážděni. Podobně to platí ve skupinách, scházejících se kvůli určitému apoštolskému cíli nebo určité formě náboženského života.  V takovýchto skupinách je nezřídka možná forma slavení mše, silněji přizpůsobená životu a světu představ dnešních lidí. S tím může být ve větší míře spojena síla prožitku, umožňující zintenzivnění života víry a ducha apoštolátu.  Druh a způsob spoluúčasti na mši, možný v rámci malé skupiny, může mít své pozitivní důsledky na celý život.

Situace a skupiny, v nichž má takové slavení mše své oprávnění, jsou rozmanité.

Je možné zde uvést jen některé příklady.

Existují skupiny, které se scházejí k slavení mše v malých skupinách při konání společné práce nebo svých společných zájmů (rodiny, sousedé, apoštolské skupiny a náboženská společenství, skupiny mládeže, školní třídy atd.).  Při shromážděních, setkáních aj. se může mezi účastníky najít skupina, pro kterou může být vhodné slavit eucharistii jako skupinovou mši.  Příležitosti, při nichž se sejdou menší skupiny účastníků, jako např. svatby, jubilea, pohřby. Slaví-li se při tom eucharistie, zasluhuje rovněž doporučení forma mše ve skupině. Zvláštní situací, při níž je žádoucí forma slavení mše svaté v malém kruhu, je slavení eucharistie u nemocného.  V těchto a podobných případech jde o to nalézt druh bohoslužby, odpovídající účastníkům a situaci. Mše není vždy nejvhodnější formou projevu náboženského života. Často by v malé skupince vyhověl např. jednoduchý rozhovor nad Biblí spojený s modlitbou, modlitba breviáře nebo bohoslužba slova. Takové a podobné druhy bohoslužby je proto třeba vzít v úvahu a podporovat.

Rozhodneme-li se z dobrého důvodu pro slavení eucharistie, je třeba zachovat její strukturu i při mši ve skupince. Nesmí vzniknout dojem, jako by obvyklá forma slavení mše a mše ve zvláštních skupinách byly dvě rozdílné věci.

Je třeba uvážit, že ani eucharistická slavnost jako mše ve skupině není pouhá večeře, nýbrž jako každá mše je oběť a večeře zároveň, památka na Pána a jeho spasitelný čin na kříži, přítomný pod svátostným znamením v této slavnosti. Znázornění a uskutečnění nebeské liturgie, jíž se zde nyní účastní a na níž se podílí shromážděná skupina. Eucharistická slavnost není nikdy a v žádné podobě založena v první řadě na prožitku. Je vždy také chválou Boží, a sice nejen jednotlivce nebo skupiny, nýbrž celé církve za celé stvoření. Ona je .večeří Páně", plným, nezkráceným a nezadatelným odkazem Pána, jehož slavením nás pověřil .než přijde ve slávě".  I když je eucharistická slavnost znamením radosti a bratrského společenství, nesmí se přesto jevit jen jako .slavnost agapé", nýbrž si musí podržet svůj nezaměnitelný charakter i ve vnějším dění.

Protože je v slavnosti eucharistie přítomno Kristovo spasitelné jednání, nemůže se tedy jednat o obyčejné shromáždění věřících lidí, kteří se sešli jen z vlastního popudu. Spíše se jedná o naplnění příkazu Krista, jenž je přítomen mezi svými jako jejich hlava a zahrnuje je do svého konání. Proto jsou všichni shromáždění činní na eucharistické slavnosti. Přítomnost Pána jako hlavy obce nachází svůj zvláštní výraz v nezastupitelné službě kněze, který shromáždění předsedá a vyjadřuje Kristovo jednání.  Eucharistie není nikdy soukromým aktem shromážděných, nýbrž je vždy jednáním církve. Musí být proto vykonávána v jednotě a společenství s celou církví, která je zpřítomněna v místní církvi pod vedením biskupa a jeho kněží. Z toho vyplývá oprávněnost a nezbytnost liturgických pokynů i pro mše ve skupinách. Právě tak z této skutečnosti vyplývá, že každá eucharistie v malém kruhu musí být zásadně otevřena vůči větší obci. Skupina se musí mít na pozoru před každým uzavřením. Je nutné vidět nebezpečí odloučení a všemi silami se mu vzepřít.

Nesmí proto také nastat případ, že se někdo účastní pouze slavení mše v malých skupinách a vyhýbá se slavení eucharistie ve větší obci. Takové omezení účasti na mše ve skupinách je možné omluvit u věřících, kteří nejsou z různých důvodů (např. věk, původ, chápavost) schopni nalézt přístup k plnému smyslu a jednání v shromáždění křesťanské obce, kteří se ale podle svých sil snaží otevřít větší obci.

Spojení s místní církví a celou církví má být také vyjádřeno v modlitbách a zamyšlení (eucharistická modlitba, přímluvy). Sounáležitost se má dále také projevit v tom, že se skupinové mše neslaví bez souhlasu příslušného místního duchovního správce.

Nasměrování mše v malé skupině na slavnost většího obecenství znamená zejména také přivádět k nedělnímu slavení eucharistie v obci. To je především třeba uvážit tehdy, je-li slavení mše v malém kruhu plánováno na Getsemany číslo 38 - 21. strana neděli. Mše ve skupinkách by se proto měly obvykle konat jen ve všedních dnech.

Protože při mši v malém kruhu je možné prožívat bezprostředně základní strukturu eucharistické slavnosti, může z toho vyplynout hlubší porozumění mše ve větším měřítku, např. při nedělní bohoslužbě obce. Anonymita, existující snad při větších shromážděních, pak nebude tolik tíživá. Slavení mše v malém společenství pak pomůže k tomu, že se jednotlivec snáze přizpůsobí velkému společenství.

II.část

Praktické pokyny

1.      Místo slavení

Podle liturgických ustanovení může být pro slavení mše v obci zvolen buďto odpovídající liturgický prostor nebo jiné vhodné místo. Je důležité, aby vyhovovalo slavení ve společenství, tzn. zvláště aby umožňovalo činnou účast všech (srv. VÚ 253).

Toto hledisko je třeba uvážit při slavení bohoslužby ve skupině. Pro ně je velký kostel obecně méně vhodný. Pro slavení mše v malém kruhu se má dát přednost liturgickému prostoru, který více odpovídá slavení ve skupině (např. kaple, zvláště tzv. .všední kostel", oratorium, krypta). Kde takový prostor chybí nebo je jen těžko dosažitelný, je možné použít i jiného vhodného prostoru (např. obytná místnost, zasedací místnost). Za jistých předpokladů může být sloužena mše i v pokoji nemocného. Podobně to platí pro mši v bytě starších lidí.

2.      Prostor, náčiní a oděv

Zvláštní charakter tohoto slavení má být vyjádřen také v úpravě místa.  Proto se má v místě nacházet dobře viditelný kříž. Slavnostní charakter je zdůrazněn svícemi a výzdobou (srv. VÚ 269 - 270).

Mimo vysvěcený prostor může být použit vhodný stůl (srv. VÚ 260). Může být tedy použit obyčejný stůl, vhodným způsobem svátečně vyzdobený, aby se i tím odlišila eucharistická slavnost od obvyklého jídla.

Jako liturgické náčiní se použije miska na hostie (patena) a kalich, protože vyjadřují zvláštní důstojnost eucharistické slavnosti (srv. VÚ 290). Jsou vždy na konci slavnosti purifikovány způsobem, stanoveným pro normální formu mše svaté.

Při mši v malém kruhu musí důstojnosti bohoslužby odpovídat oblečení, postoj a gesta účastníků. Také při rozmístění shromážděných kolem stolu, upraveném jako oltář, musí být jasně rozpoznatelné, že se nejedná o profánní slavnostní hostinu, ale o bohoslužbu. Alespoň při eucharistické modlitbě se má stát nebo případně klečet.

Smyslem liturgického oděvu kněze je zvýraznit službu kněze, který reprezentuje v obci Krista a předsedá slavnosti. Nelze tedy ani při slavení mše v malém shromáždění upustit od oblečení a liturgických znamení, přiměřených bohoslužebnému konání. Koná-li se slavnost v bohoslužebném prostoru, má se použít alba, štola a mešní oděv, jinak zpravidla alespoň alba a štola. V neobvyklých případech může být uznáno jako ještě dostačující charakteristické označení kněze to, co se uznává při udílení jiných svátostí, přičemž ovšem nesmí nikdy chybět štola.

3.      Průběh slavnosti

.Mešní slavnost bude pastoračně mnohem účinnější, když budou čtení, orace a zpěvy vybrány tak, aby v co největší míře odpovídaly dané situaci a náboženské i duchovní vnímavosti účastníků." (VÚ 313) K tomu může přispět použití pestrých možností výběru, které nabízí .Všeobecný úvod".

.Kněz má mít proto při sestavování mešních textů před očima spíše duchovní

dobro spoluslavící obce, než vlastní přání. K výběru jednotlivých textů

má dojít po dohodě s těmi, kteří budou při slavení vykonávat určitou úlohu;

k těm patří také věřící, pokud jde o otázky, které se jich bezprostředně

dotýkají."

Úvod

Úlohou úvodu je .spojit scházející se věřící ve společenství a připravit je správně naslouchat slovu a důstojně slavit eucharistii" (VÚ 24).  Nastanou případy, v nichž se při společně strávené době, předcházející slavení eucharistie, již naplní tento předpoklad. Ale i pak v úvodu vyzdvihne celebrující kněz liturgický charakter nadcházející slavnosti.  Bude-li třeba, může celebrant po vhodné přípravě využít při oraci (vstupní modlitba, modlitba nad dary, závěrečná modlitba) možnosti, zmíněné pro texty v mateřském jazyce v .Instrukci pro překladatele". .Může formulovat při zachování základní myšlenky předlohy svoji modlitbu tak, aby lépe odpovídala potřebám dané slavnosti." (srv. Instrukce z 25. ledna 1969, č.  34)

Bohoslužba slova

Čtení z Písma

Bohoslužba slova při mši svaté je ve své podstatě shromáždění kolem Božího slova, v němž je přítomen Pán. Proto nemohou být biblická čtení nahrazována jinými.

Čtení z Písma může celebrant vybrat spolu se členy skupiny (srov. uspořádání perikop).

Při této volbě je třeba vzít v úvahu:

Mezi zvolenými lekcemi musí být vždy úryvek z evangelia.  Je třeba zachovat spojitost mezi čtením z Písma a požadavkem konkrétního společenství, .aby vhodným hlásáním slova Božího věřící dospěli k hlubšímu porozumění konání a aby byli stále více uchopeni Božím slovem" (VÚ 320).  Rozlišuje se mezi slavením ve všední den a v neděli. V neděli se všeobecně berou čtení toho dne, aby byl oceněn zvláštní charakter nedělní liturgie jako liturgie celé obce a aby byla zachována souvislost s liturgickým cyklem.  Na místo mezizpěvu může také nastoupit ticho k meditaci.

Homilie

Místo homilie může podle situace nastat i dialog, takže se pod vedením předsedajícího kněze rozvine duchovní rozmluva, jíž se všichni účastní a k níž přispějí.

V případě, že takovýto duchovní rozhovor předcházel bohoslužbě, je nasnadě upustit od homilie a na její místo, třeba po evangeliu, zařadit společné ztišení.

Přímluvy

Vést modlitbu věřících je úlohou kněze. Prosby mohou být formulovány a předneseny účastníky. Je třeba dbát na to, aby se mimo zvláštních proseb účastníků dbalo na obecné záležitosti a také tím aby bylo vyjádřeno společenství s církví a odpovědnost za svět.

Eucharistická slavnost

Příprava darů

Nezpívá-li se, má se zpravidla konat příprava darů v tichu; je ukončena modlitbou nad dary (srv. VÚ 53). Doporučuje se, aby byla spoluúčast obce na slavení vyjádřena také podílením se na přípravě darů (VÚ 101). Symbolický charakter liturgie a jejích prvků vyžaduje, aby byla eucharistická matérie skutečně uznána za pokrm, jako jeden chléb, na němž všichni máme účast (srov. 1 K 10,17). Proto má být eucharistický chléb (podle zvyku latinské církve nekvašený) utvořen tak, aby ho kněz mohl rozlámat na více dílů, které podá věřícím (srv. VÚ 283).

Eucharistická modlitba

Při prefaci se může vyslovit (přeje-li si to skupina) po zvolání .Vzhůru srdce" - .Máme je u Pána" na vyzvání celebranta aktuální motiv díkůvzdání.  Celebrant pokračuje a říká např.: Za toto všechno a za vše, co Bůh činí skrze Ježíše Krista, poděkujme Pánu, našemu Bohu". Shromáždění odpoví obvyklým způsobem: .Je to důstojné a spravedlivé". Pak začíná prefací eucharistická modlitba podle předepsaných textů.

Přijímání

Lámání chleba, které dalo v apoštolské době jméno eucharistické slavnosti, vyjadřuje účinně a zřetelně jednotu všech v Kristu. Právě tak je to znamení bratrské lásky, protože tento jeden chléb se dělí mezi bratry. Tento význam je obzvláště zřejmý právě při slavení mše v malém společenství. Tato bratrská láska a jednota se může vhodným způsobem vyjádřit před lámáním chleba, pokud k tomu nedošlo již na začátku vlastní eucharistické slavnosti.  Právě při slavení mše v malém kruhu je vhodné přijímání pod obojí způsobou.  Přitom mají, pokud je to prakticky možné, pít všichni z jednoho kalicha.

Po přijímání se zpravidla kněz a věřící nějakou dobu tiše modlí. Také je možné zpívat hymnus, žalm nebo chvalozpěv. Nakonec mohou být před oficiální závěrečnou modlitbu kněze vsunuty modlitby, formulované účastníky, které vyjadřují zvláštní význam této eucharistické slavnosti pro skupinu a její křesťanský život.

Závěr

Pro požehnání se nabízejí rozšířené texty, obsažené v novém římském misálu.  Oznamují konec liturgické slavnosti a mohou popřípadě tvořit přechod k následující společné činnosti skupiny. Následuje-li po mši agapé, má být zřetelně oddělena od předchozí eucharistické slavnosti. 

Richtlinien der Deutschen Bischofskonferenz für Messefeiern kleiner Gruppen (Gruppenmessen), schválené plenárním zasedáním Německé biskupské konference 24. 9. 1970 ve Fuldě; přeložil O. Bastl.

2 K 5, 17-21; L 13, 6-9

Často to slyšíme - snad až příliš často: obrátit se k Bohu. Snad si pomyslíme, že na nás už to neplatí, protože se už snažíme delší čas. Ale kdo může říci, že se už k Bohu obrátil celým srdcem? Že už nezbývá nic, co bychom si chtěli vyhradit pro sebe, že už nikdy neříkáme Bohu: Ale tady to ne. . . tohle mi ponechej? Tohle mi neber. . . To už by bylo na mě moc. . . tak daleko to přece jít nemusí. . . Právě lidé, kteří jsou ochotni něco dát, bývají víc v pokušení, něco si ponechat. Něco si pořád ještě rezervujeme pro sebe - nechceme, aby byl Bůh i v tom naším jediným Pánem. A tak je třeba odkrajovat ty vyhrazené prostory a dávat je Bohu stále víc.

Pokáním se otvíráme Bohu, aby z nás učinil nového člověka, takového, jaký odpovídá jeho plánům. Je to vlastně zapojení do Království a to může být z naší strany stále opravdovější a hlubší. Ovšem nemohli bychom se obrátit, kdyby nás neobrátil Bůh. My jenom odstraňujeme překážky, ale Bůh přichází sám jako první: jako ten otec, který běží naproti ztracenému synu - rozevře náruč, ani ho nenechá domluvit - přineste pro něj to nejlepší - hodujme, radujme se. Tu radost, se kterou z lásky stvořil svět, přináší Bůh ve slovech smíření. Já ti odpouštím. . . A Boží srdce se raduje.  Při odpuštění hříchů se tedy setkáváme s láskou Boží. Nedostáváme odpuštění pro zásluhy našeho vlastního pokání, ani proto, že jsme na sebe všechno pečlivě řekli - ale proto, že Bůh nás miluje. Při odpuštění hříchů se setkáváme s láskou Boží. A to nás zbavuje úzkostlivosti, ale zároveň nás to vede k tomu, aby naše pokání bylo opravdové. Aby bylo vnitřně pravdivé.  Právě proto, že nás Bůh miluje.

Můžeme Bohu s velikou důvěrou všecko povědět - jako dítě - všechno, co bychom chtěli a jak bychom si to představovali - ale pak, když to řekneme: netrvat na tom, nerezervovat si nic, zcela se vydat tomu, co Bůh chce s námi učinit.

A k duchu pokání potom také patří - snášet ochotně obyčejný, všední život - ten suchopár a jednotvárnost každodenního života. Právě tehdy není od nás daleko Boží království.

Klaďme si tedy otázky - snad si tam každý najde pro sebe alespoň něco.

1.  otázky pro ty, kdo chodí často ke zpovědi:

Nestává se mi to jen věcí zvyku - rutinou, kdy při tom ani nepřemýšlím?  Uznáváme se přitom za hříšníky? Nebo si říkáme, že jsme vlastně celkem hodní? Víme, že se přitom setkáváme s Bohem, který do nás vidí? A který nás miluje? Zaznívají nám ta slova .ať ti odpustí hříchy a naplní tě pokojem" jako něco, po čem opravdu toužíme? Je při celé té zpovědi aspoň špetka touhy po obrácení?

Další otázky pro všechny:

Co si ve svém životě pořád rezervujeme? Říkáme .kdybych byl někde jinde, kdybych měl nějakou jinou práci, kdybych nemusel zrovna snášet tyhlety lidi" - a to nás vede k tomu, že neuděláme dobře právě to, co máme udělat - že nežijeme dost intenzivně právě to, v čem jsme - Bůh chce, abychom právě tam, kam jsme postaveni, vytvořili něco dobrého - třeba aspoň trpělivostí a nezničitelnou nadějí. Tím, že hledíme jinam, zanedbáváme, co máme před sebou.

S tím souvisí další otázky: Snažím se poznávat ve svém životě Boží plán?  Nebo si myslím, že mě Bůh jen tak vyhodil někam náhodou. Jeho jméno je však .ten, který s tebou stále jde, ví o tobě a přichází ti na pomoc".  Prosíme za to, abychom aspoň trochu chápali Boží úmysly s námi?

A tak sem také patří otázky, jestli od Boha opravdu ještě něco čekáme:

Věříme opravdu v život budoucího věku? Nebo smýšlíme v praxi stejně, jako když se řekne: Když člověk stárne, jde to s ním dolů, a pak už nebude nic? Očekáváme od Boha opravdu budoucí věci, i když si je nedovedeme ani představit? Jak slabá je naše víra!

S tím souvisí naše modlitba:

Projednáváme si s Bohem své záležitosti? Každý den? Dovedu se těšit na tu chvíli, kdy na to budu mít čas? Modlím se za to, abych měl všecko snadné, nebo abych dělal, co chce on?

Modlím se za své sousedy - za své kolegy - za své okolí - za velké záležitosti křesťanů - za problémy světa?

I to je důležité, jak děláme kříž; možná že automaticky, a kdybychom se viděli v zrcadle, tak by se nám to nelíbilo - kříž se má dělat pomalu, on nás cele obestírá - my se do něj zabalíme jako do svého pláště.  A jestlipak nás Bůh nevede k tomu, abychom se modlili nějak jinak? Možná, že bychom ho měli víc chválit, i ve svých myšlenkách. Chválit neznamená řečnit, ale spíš můžeme zpívat. Když člověk Boha chválí, rozevírá se celá jeho bytost, všechno je v člověku mohutnější - povolí vnitřní napětí, mnohdy se člověk i celkově cítí lépe. Jak velký díl naší modlitby asi připadá na Boží chválu? A když to člověk zkusí, tak to za čas jde: už se tak nepropadáme do svých smutků, - chválíme Boha za to, že je tady, že máme takovou naději.  Chválíme ho za každý den - i při všem, co je v něm těžké. Když ho chválíme, poznáváme víc jeho přítomnost, roste naše pokora a i naše pokání se stává opravdovější. Při slově .modlitba" by se nám mělo vybavit spíše .chválit Boha" než .prosit o něco".

A teď moje vlastní já: všichni jsme v něčem jednostranní; jsme rádi, když nás někdo upozorní na naše chyby? Stojíme o to? Dovedu o to i poprosit?  Snáším kritiku? Přemýšlím o tom, co se mě vytýká? Nebo to chci umlčet?  Jsem sám se sebou spokojen, že jsem dost správný? Zůstávat na místě je pohodlné - cesta kupředu je namáhavá a nejistá - kam bych se třeba až dostal, kdybych se chtěl opravdu zlepšit? Čeho bych se musel zříct, do čeho se pustit? A tak jsem raději spokojen s tím, jaký jsem - ale Bůh není spokojen se mnou.

Moji bližní (v povolání, ale i doma): Možná, že je příliš terorizuji - musí platit jenom to, co řeknu já. Nezaposlouchám se, co říká druhý; nepřeju někomu úspěch; nedávám si pozor, když se ve mně rodí závist a zášť (nejdřív jako by to nebylo nic - a nakonec už nevidím na tom druhém nic dobrého).  Stojím rád v popředí, rád se poslouchám, druzí musí poslouchat mé řeči.  Možná, že žiji s někým v nepřátelství; pokud je to na mně - snažím se to překonat? Pokusil jsem se už o to? Kdy se o to pokusím? Pomlouvám, zbytečně přetřásám cizí chyby - podezírám, šuškám po straně, a do očí se stavím jako přítel. Dávám druhým příležitost, aby to dělali tím, že je nezarazím, že to rád poslouchám?

Pomlouvání a podezírání: to bývá častá neřest každodenních návštěvníků kostela. Vím, že mám přispívat k dobrému ovzduší ve svém prostředí? Šetřím se na úkor druhých? (doma či v práci)

Škodím druhým lidem tím, že šířím kolem sebe pesimismus? Jak se snažím překonávat špatnou náladu, aby tím netrpěli ostatní?

A teď ochota odpouštět:

Připomínám rád - ještě po letech - co mi kdo zlého udělal? Živím to pořád v sobě? Odsuzuji někoho navždycky, i když se časem změnil? Jsem schopen tomu, kdo mi ublížil, dát možnost k něčemu lepšímu? A komu musím ještě opravdověji odpustit, dříve než mohu poctivě stát před tváří Boží s prosbou o odpuštění?

Ohleduplnost k lidem:

Chodím pozdě, a tím druhé vyrušuji - přicházím třeba na mši až po začátku, ale ženu se dopředu, takže to všechny vyruší.

Ohleduplnost při dopravě: riskuji, když řídím vozidlo, říkám si .ono to vyjde".

Ohleduplnost chodců vůči řidičům: přivádím je lehkomyslně do prekérní situace? (je zajímavé pozorovat, kolik starých lidí přechází strašně rádo na červenou)

Bezohlednost při kouření vůči druhým, kteří to mají dýchat. Bezohlednost vůči dětem, mají-li prodlévat v zakouřeném prostředí.

Pro manžely:

Co děláme společně proto, abychom překonávali lhostejnost jednotvárného života? Máme na sebe navzájem čas? Nepodceňujeme drobné pozornosti?  Slavíme naše svátky? Vzpomínáme s vděčností na krásné chvíle? Dovedeme si říkat: Děkuji? Povídáme si spolu o dětech, o jejich výchově, o víře, umíme se společně pomodlit či musí si každý zalézt někam do kouta?

Pro rodiče:

Vychováváme své děti k samostatnosti? Unikáme před jejich otázkami?  Z pohodlnosti, z neschopnosti odpovědět? Najdeme si čas, abychom si v dětmi hráli? Nebo jim dovedeme jen nadávat, přikazovat a hrozit? A zvláště pro rodiče ženatých dětí: mícháme se zbytečně do jejich záležitostí?

A nakonec, ale ne jako to poslední:

Je na nás spolehnutí, že nezapomeneme - na př. vyřizovat vzkazy? Jsme-li zapomětliví, musíme si najít nějaké řešení - třeba lístek, kam to heslovitě napíšeme; jinak můžeme přivést druhého do trapné situace, když měl třeba něco udělat, a my jsme mu to nevyřídili.

A dále: je na nás spolehnutí, že chodíme včas? Mnoho lidí nechává bezohledně na sebe čekat, a ani se neomluví: povědomí pro tyto lidské hodnoty se v nich úplně ztrácí.

A ještě do třetice: je na nás spolehnutí, že vracíme vypůjčené věci? Jako knihovník mám špatné zkušenosti, že se musí pořád někdo urgovat.

Spolehlivě vyřizovat vzkazy, chodit včas, vracet vypůjčené věci:

nepodceňujme to, to jsou také mravní hodnoty. Bez toho by byly společenské styky narušené.

Kladli jsme si řadu otázek, ale možná že někoho zatěžují úplně jiné chyby, nedostatky a hříchy. Odprošujeme tedy i za všecko, co jsme neřekli.  Ale především: Co je pro nás to hlavní, co mně nejvíc brání v cestě kupředu?  Co stojí v mém životě nejvíc mezi mnou a mým Pánem? Na to si musím dát nejvíc pozor.

Přesedajícím v liturgii je biskup, kněz, jáhen, akolyta, lektor, pověřený laik (žena či muž), podle toho, o jaký liturgický úkon se jedná. Dogmatika učí, že efekt svátosti je neodvislý od dispozice přisluhovatele; přesto právem očekáváme, že předsedající je člověkem plným víry, že má bratrský vztah k těm, kterým předsedá, ať už ve vlastním shromáždění, nebo tam, kde hostuje.

Od předsedajícího liturga má boží lid právo očekávat, že bude nejen patřičně vzdělán (liturgika by měla patřit mezi hlavní předměty při studiu katolického bohosloví - viz SC 16), ale mít i náležitou liturgickou formaci, cit pro daný okamžik. Musí se umět pohybovat v napětí mezi spontaneitou (uměním improvizovat) a potřebným řádem v liturgii, v napětí mezi soustředěností na .techniku" obřadu a vnitřní pravdivostí, v napětí mezi kontemplací a určitým spádem liturgie.

Liturg musí být schopen spolupráce s obcí, které slouží. "Akce jednoho muže" nemají budoucnost. Liturg musí nejen vychovávat celou obec, ostatní sloužící, ale dát také prostor rozvinutí odpovědnosti celé obce za její projev.  Liturgický kroužek, tým, rada, či jak jej nazveme, ve kterém by se měla liturgie připravovat, je v našich končinách velkou vzácností, a přitom by měl být pravidlem.

Existují kněží, kteří navzdory tomu, že je třicet let po koncilu, navzdory tomu, že jim věřící nabízejí spolupráci a dokonce jsou k ní "tlačeni" svými biskupy, naprosto nehodlají nikoho vpustit do "posvátného dění" odehrávajícího se mezi nimi a jejich představou Hospodina. Jsou to hrobaři církve.  Ti, kdo jsou odkázáni na jejich službu, jsou chudáci, ale o to více se mohou a mají sami chopit odpovědnosti.

Větší nebezpečí pro budoucnost církve vidím v názorech, které lze shrnout třeba takto: "Kněží ať jenom proměňují a odpouštějí hříchy a všechno ostatní mohou dělat laici." Zdánlivě je to názor dávající šance do budoucna.  Ale pozor! Ponechme stranou terminologickou stránku uvedeného názoru (přísně vzato kněz ani neproměňuje, ani neodpouští hříchy) a všimněme si stránky eklesiologické. Kněz je zde redukován na jakéhosi svátostného mága objíždějícího čtyři, šest, osm i více tzv. "farností", bez kterého by to nešlo.  Zapomíná se, že kněz je také člověk, jehož psychické i fyzické síly mají své meze. Liturgie není jenom vlastní obřad - je vyvrcholením života obce a zdrojem inspirace pro něj. Jak se na tomto životě může přetížený kněz podílet? Jak má být vnitřně pravdivý a nesklouznout do rutiny, když slaví o víkendu šestkrát eucharistii? Laici "kteří mohou dělat všechno ostatní" jsou často také nevzdělaní, bez formace, uboze napodobují pseudokněžskou roli, ačkoli by mohli v určených mezích opravdu dobře a prospěšně slavit liturgii přiměřenou okolnostem.

Nedaří se vzbudit odpovědnost celé obce, neboť je hluboce zakořeněn farní model pastorace z dob, kdy bylo kněží dostatek a zároveň se musela v rámci akutní protireformace zdůrazňovat nezastupitelnost kněžstva: Jeden je aktivní a ostatní ať mlčí. Náprava musí být zásadní a je bolestná a zdlouhavá: postupně opouštět 400 let staré modely církve, ne se pokoušet je restaurovat, ale nechat vyrůst formy nové. Koncil k tomu udal směr. Je smutné, že jsou u nás stále vychováváni služebníci pro staré časy. Zde je osobní odpovědnost většiny diecézních biskupů velmi vážná a zůstávají církvi mnoho dlužni.

Předsedající kněz při eucharistické slavnosti jménem příslušného biskupa celou slavnost řídí, především přednáší jménem obce předsednické modlitby.  Právem zde užívá 1. osoby množného čísla. Tato vážná a zásadní úloha předsedajícího je devalvována špatným zvykem jak duchovních, tak laiků modlívat se obvykle v množném čísle, ačkoli bychom se měli modlit sami za sebe. Často své úzkosti, své prosby, své radosti předkládáme jako modlitbu ostatních, zatímco oni jsou v úplně jiné situaci. Předsedající modlící se jménem obce musí brát vážně situaci všech. A to je jeden z důvodů, proč je text předsednických modliteb v mešní liturgii (vstupní, nad dary, eucharistické a po přijímání) předem daný. Vývoj však jde tím směrem, že text modlitby bude sloužit jako zdroj myšlenek pro improvizovanou předsednickou modlitbu tak, jako tomu bylo v prvních křesťanských stoletích.

Jiné části mešní liturgie vyžadují od předsedajícího, aby se vyjádřil .těmito, nebo podobnými slovy". Při úkonu pokání platí, že předsedajícímu přísluší jak úvod, tak vlastní invokace, pokud ovšem jimi není pověřen někdo jiný. Předsedajícímu přísluší dále úvod a závěr k přímluvám (zde invokace předsedajícímu nepřísluší vůbec) a úvod k Otčenáši.  Předsedající by při těchto příležitostech měl nejen střídat varianty v misále uvedené jako vzory, ale také využít prostor, který mu rubriky dávají k improvizaci. V současné katolické mešní liturgii mají zákonné místo části jak předem natištěné, tak improvizované. Předsedající druhou možnost málo využívají ke škodě své vlastní i těch, kterým slouží. Přesně se držet textu těch částí, o kterých nyní mluvíme, není projevem liturgické kázně, ale liturgické lhostejnosti.

Důležité pro vyjádření "činné účasti" celého shromáždění jsou dialogy předsedajícího s obcí (úvodní a závěrečný pozdrav, dialog před prefací).  Někdy se stává, že předsedající přednese liturgický pozdrav a potom ještě dodává pozdrav svůj: .srdečně vás vítám na mši svaté" a všelijak podobně.  I když tím liturgie "otepluje, zlidšťuje", nelze to doporučit takto. Lidskosti by měl dodat jiným způsobem. Především by neměl být pozdrav zdvojený. To osobní lze vložit do prvního, "oficiálního" pozdravu. Ale pozor, liturgie není sousedské tlachání, předsedající reprezentuje Krista přítomného neméně než v eucharistii či v božím slově (SC 7) a podle toho se má vyjadřovat.  Předsedající, ale i kdokoli jím k tomu pověřený (např. jáhen či zástupce těch, kdo liturgii připravují), má možnost čtyř krátkých vstupů - na úvod bohoslužby, po vstupním pozdravu (nezaměňovat s úvodem k pokání, který ihned následuje), na začátku bohoslužby slova (po skončení vstupní modlitby), na začátku eucharistické modlitby (po skončení modlitby nad dary) a před závěrečnými obřady (po skončení modlitby po přijímání). Je s podivem, jak málo jsou tyto možnosti využívány např. ke stručnému liturgickému komentáři. Zejména mě mrzí, že se nezařazuje úvod k bohoslužbě slova. Pokud by posluchači biblického textu byli s textem i jeho podstatnými souvislostmi dostatečně obeznámeni, nebylo by úvodu potřeba. To však bohužel v naší zemi v katolickém prostředí pravidlem není, a tak opomíjení tohoto úvodu je nedbalostí a výrazem neúcty k božímu slovu.

Nejčastější závady odporující duchu liturgické reformy:

1.  Předsedající se chová, jako by byl .papežem" daného místa (mám na mysli nikoli služebný charakter papežství, ale jeho negativní projevy moci).  Kněžím někdy dávají špatný příklad biskupové.

Jeden z našich současných biskupů se celý rok po převzetí úřadu neukázal veřejnosti při liturgii jinak než v pontifikáliích...

2.  Předsedající na sebe bere úkoly, které mu nepatří (např. přímluvy), nedává prostor ostatním účastníkům liturgie, nezajišťuje liturgickou výchovu obce. Nouzový stav se tak stává všední záležitostí i tam, kde by se přestupkům bylo možné vyhnout.

3.  Předsedajícímu chybí tvůrčí přístup k liturgii. Nevyužívá možností různých variant. Neodváží se improvizovat části, u kterých to rubriky umožňují: z plachosti, z nedostatku času, ale i pro nedostatečné liturgické vzdělání, v důsledku špatné ideologie svátostí, z nedbalosti a lhostejnosti.

4.  I jinak velice pozorný a svědomitý předsedající se dopouští svévole kvůli neznalosti základních dokumentů, nedodržuje rubriky v důležité věci (např.  podává bez vážného důvodu při mši přijímání se zásoby, ačkoli má podávat tělo Páně "z téže oběti" - viz SC 55, IG 56h).

5.  Předsedající slaví eucharistickou liturgii bez přítomnosti věřících (tzv.  missa sicca) i bez vážného důvodu, ačkoli mu rubrika misálu dovoluje začít s liturgií až poté, když se lid shromáždil. . .

6.  Předsedající dává důraz na některé méně podstatné úkony (např. přehnaná úzkostlivost při čištění nádob, která ruší věřící po přijímání, ačkoli je možnost nádoby vyčistit až po propuštění lidu - viz IG 120, nebo přehnaně vysoké, dlouho trvající pozdvihování), zatímco jiné úkony v téže liturgii jsou prováděny nedbale (např. eucharistická modlitba je doprovázená lidovým zpěvem, nezájem o bohoslužbu slova, hraničící s neúctou k božímu slovu, se projevuje "homilií", která postrádá základní vlastnosti od homilie požadované).

V pátek 25. 3. 1994 v 16.30 hod bude v Emauzském klášteře v Praze veřejně představena první útlá knížka ekumenického nakladatelství Síť. Kniha s názvem .Na hranicích etické únosnosti" a podtitulem .Etické úvahy o problematice reprodukční medicíny a genové technologie" (asi 60 str., 18 Kč) se zabývá zejména morálními aspekty experimentů s lidskými embryi. Je určena odborné lékařské a teologické veřejnosti. Na setkání bude přítomen autor knihy Karl-Heinz Kleber, profesor morální teologie na univerzitě v Pasově, bude přítomen zástupce univerzitního nakladatelství, se kterým Síť na vydání této knihy spolupracovala, Dr. Mixa, ředitel JABOKU, pod jehož záštitou se setkání koná, Dr. Libor Ovečka, prof. Radim Palouš a další hosté.

Síť bude vydávat současná teologická i populárně-teologická díla zahraničních i domácích autorů. V pokročilém stadiu přípravy (s možností vydat v tomto roce) jsou tyto další tituly:

K. Klein (pseudonym domácího autora) Orientace - Spirituality následování ve světle bible a katolické tradice. Obsáhlé dílo zejména pro ty, kteří chtějí blíže proniknout k umění .duchovního vedení", ať již jako ti, kteří .vedou", nebo ti, co .jsou vedeni".

B. Häring - Moja zkúsenost s Cirkvou (slovensky) Světoznámý morální teolog odpovídá na otázky týkající se zejména II. vatikánského koncilu a současné církve.

F. Corley - Církev v podzemí Obsáhlá stať anglického novináře je doplněna jejím rozborem z pera odborníka na danou problematiku a příspěvky k tematice ES, které vycházely v časopise Getsemany v letech 1990-92 J. Gaillot - Biskup těch druhých Životní profil populárního katolického biskupa z Evreux v Normandii Zvěstování víry (Holandský katechismus) I + II Studijní vydání světoznámého pokoncilního katechismu pro dospělé, který nebyl v mnohém dosud překonán.

M. Máša - Homilie Souhrné vydání nedělních homilií vycházejících v časopise Getsemany v letech 1990-93.

Knihy chceme nabídnout těm knihkupectvím, kde se prodávají Getsemany.

Kromě toho budeme distribuovat knihy vlastní sítí za nižší ceny. Prosíme Vás o vyplnění a zaslání přiloženého lístku, abychom si upřesnili představu o potřebné výši nákladů.

Rychlost vydávání těchto knih je nyní, kdy máme vyřízena autorská práva, kdy jsou knihy v redakčně pokročilém stádiu, kdy je nakladatelství po 14-ti měsíčním čekání registrováno ovlivněna podstatnou měrou množstvím peněz pro platby tiskárně. Abyste mohli v začátku Síti nějak pomoci, navrhujeme Vám zřízení čtenářského fondu. Např. při odběru první knihy od nás byste zaplatil(a) vyšší částku (dle vlastního uvážení a možností), ze které by se později spláceli další Vámi odebrané knihy.

Výsledky studie o vztahu žen k církvi, provedené z podnětu německé biskupské konference allenbašským institutem, předkládal německý církevní i necírkevní tisk značně emotivně - až po dalekosáhlé závěry typu: církev ztratila dělnictvo, mládež, nyní ztrácí i ženy. V naší poznámce se chceme vyhnout bombastickým tvrzením a zaměřit se na několik detailů, které mohou být důležité i u nás:

1) Prognózování v církvi bývá zpochybňováno .zbožnými" argumenty, ale stejně jako vyšly katastrofické předpoklady z šedesátých let o počtech kněží na konci tisíciletí, i alarmující závěry výzkumu o vztahu německých žen k církvi nejsou ve skutečnosti nečekané. Jde jen o přenesení výsledků, které byly před dvaceti lety zjištěny o mladých ženách, na ženy všeobecně. Proto lze jen doporučit těm, kdo řídí církve u nás, aby extrapolovali vztah dnešních mladých lidí k církvi, zejména pak počty těch, kdo se k církvi aktivně hlásí, do budoucnosti, a budou vědět vcelku přesně, kolik lidí bude asi časem tvořit církev. Domnívám se, že po takovéto úvaze by zásadně změnili postoj k nejednomu problému.

2) S prvním poznatkem souvisí i druhý: nevyšlo očekávání, že s přibývajícím stářím ženy objeví popř. znovuobjeví církev. Právě tak nynější prudká eroze vztahu žen k církvi za současně stabilního vztahu mužů k církvi rychle přibližuje stav, kdy už přestane platit starý předpoklad, že ženy mají k církvi automaticky lepší vztah než muži.

3) Vztah žen k církvi klesal stejně rapidně i v protestantském prostředí, celkově je tam dokonce ještě asi o třetinu slabší. Přitom možnost uplatnění je pro ženy v těchto církvích širší. Vztah žen k církvi lze tedy sotva posílit úpravami typu svěcení žen na kněze.

4) Vztah k církvi je pro osobní zbožnost rozhodující. Oslabení vztahu k církvi znamená zpravidla i oslabení vztahu k Bohu. Např. mezi ženami s intenzívním vztahem ke své farní obci se 82 % často modlí, ostatních jen 9 %.

5) Oslabení vztahu žen k církvi povede zřejmě k tomu, že stále méně dětí bude vychováváno křesťansky. Přitom pozitivní zkušenosti víry v dětství se ukazují jako rozhodující faktor pro další vztah k víře.

6) 31 % katoliček a 30 % evangeliček považuje za důležitou víru, ale nikoli církev (nejde už tedy o .typicky evangelický" postoj). V nejmladší generaci jsou tato čísla ještě vyšší. Už nyní je třetina věřících žen neoslovitelná klasickou pastorací.

7) V kritice církve není významný rozdíl mezi ženami s aktivním vztahem k církvi nebo bez něj. Kritičnost je vysoká v obou skupinách, jde však o to, zda je negativní zkušenost s církví vyvážena pozitivními zkušenostmi.

Pozitivní zkušenosti jsou spojeny s církví na místní úrovni; farní obec je stále prožívána jako místo, kde má smysl se angažovat a kde lze najít i lidsky cenné kontakty. Mezi ženami, které se aktivně angažují v práci farnosti, je vysoce nadprůměrné procento (65 % proti celkovým 31 %) těch, které důvěřují ve schopnost církve změnit se k lepšímu.

připravil -jv