Svátosti křesťanské iniciace

Proces uvádění do křesťanského života je velmi rozmanitý v závislosti na božím obdarování, na svobodné spolupráci s tímto obdarováním, na činnosti církve v tom kterém místě a době. Proto jsou rozmanité i obřady, které toto dění provázejí jako znamení. Nejdůležitějším rysem liturgické obnovy obřadů iniciačních svátostí je obnova katechumenátu jako nedílné součásti křtu.

Katechumenát má celkem 4 období, která jsou zakončena příslušnými obřady.

Další obřady je možno zařadit dle potřeb a situace katechumenů. Prvním obdobím je tzv. "předběžný katechumenát". Je to doba navazování prvních kontaktů budoucího kandidáta křtu s Kristem a církví skrze křesťany. Církev tomu napomáhá hlásáním evangelia - evangelizací. Velkou roli zde hrají křesťanské rodiny a křesťanská společenství, která mohou nejlépe potenciálního zájemce oslovit. Přijetí do takovéhoto předběžného katechumenátu nemá vlastní obřad, je to hluboce lidské uvítání v malé skupince přátel. Doba předběžného katechumenátu je velmi různá a může být zakončena obřadem přijetí do katechumenátu. Toto přijetí není radno uspěchat. Je zapotřebí vyčkat na rozhodnutí kandidáta samotného. Je zapotřebí zkoumat pohnutky, jaké vedou kandidáta ke konverzi, a je-li třeba, napomáhat k jejich očištění. Vstup do katechumenátu je veřejným shromážděním obce, do které přicházejí žadatelé se svými ručiteli. Katechumen na sebe bere závazek se hlouběji seznamovat s evangeliem, obec na sebe bere závazek mu pomáhat. Přijetím do katechumenátu patří kandidát k církvi. Fakticky i církevně-právně.

Katechumenát trvá delší dobu. Je věcí biskupa, případně biskupské konference, aby stanovila jeho náplň a trvání. U nás ještě federální biskupská konference stanovila minimální dobu trvání jeden rok. Je to moudré rozhodnutí. Náplní katechumenátu je především vzdělávání a formace křesťanského života, často změna hodnotového žebříčku, postupné začleňování do života obce - s výjimkou eucharistie. K obřadům katechumenátu patří exorcismy - žehnací a očišťovací modlitby spojené s vkládáním rukou či mazáním olejem. Je zapotřebí již také pamatovat na svěcení neděle a tomu přizpůsobit bohoslužbu slova v rámci nedělní mše, či lépe konat v neděli pro katechumeny a další zájemce zvláštní bohoslužbu slova. Celá obec by se měla na katechumenátu podílet.

Z archeologických nálezů víme, že v křesťanském starověku často tvořily shromaždiště křesťanů dvě symetricky uspořádané místnosti. Jedna sloužila k setkávání pokřtěných, druhá k setkávání katechumenů. Biskupovi přísluší po zvážení způsobilosti vybírat z katechumenů čekatele křtu. Opírá se přitom o svědectví celé obce, ve které je katechumen připravován. Kněží, jáhnové, ti kdo se zúčastní přípravy katechumenů, kmotři i všichni ostatní mají být žádáni o úsudek. Přijetí mezi čekatele se děje obřadem vyvolení. Předsedá mu biskup, nebo jeho zástupce. Aktivně se ho zúčastní kmotři. Obřad vyvolení se obvykle koná na začátku postní doby, pokud je křest udílen o velikonoční vigilii. Jinak se koná několik týdnů před závěrečným obřadem křtu.

Přijetím mezi čekatele křtu začíná třetí období katechumenátu - období očišťování a zasvěcení. Jeho náplň již není převážně vzdělávací. Jde spíše o duchovní rekolekci, o zpytování svědomí, pokání a objevování boží milosti. Toto dění je zviditelněno obřady tohoto období. Jsou to především skrutinia - obřady konané zpravidla na 3., 4. a 5. neděli postní. Nejde o nějaké veřejné zkoušky vědomostí z katechismu, jako tomu bylo ve starověku - význam skrutinií je duchovní: má "rozlišit ducha", odhalit, co je špatné, posílit, co je ušlechtilé. Obřady vycházejí ze zásadních textů Janova evangelia (zařazených v nedělním lekcionáři cyklu A) - o samařské ženě, o slepém od narození a o vzkříšení Lazara. Obřad obsahuje prosby za katechumeny a exorcismy - modlitby, kterými církev katechumenovi pomáhá rozejít se se zlem a dát místo boží vládě nad ním, které jsou spojené s vkládáním rukou či mazáním olejem.

Součástí obřadů nebo samostatnými obřady může být svěřování pokladů církve - symbola (buď apoštolského nebo nicejsko-cařihradského) a Modlitby Páně.

Tyto obřady měly ve starověku, kdy se poklady svěřovaly pouze ústním podáním, velkou působivost. Fotisomenoi (třída katechumenů bozprostředně se připravujících na křest), i když obsah již znali, poprvé od biskupa slyšeli celé znění symbola či Otčenáše. (Z toho tedy plyne, že příprava se zaměřovala spíše na životní styl, na porozumění ortopraxii církve, než na výuku katechismu dnešního typu.) Několik dní nato, když se naučili texty zpaměti, je biskupovi v dalším obřadu "vraceli".

Dnes může být součástí obřadu svěřování vhodné homiletické přiblížení těchto textů. Jak katechumenům, tak celé obci, která se připravuje k obnově svých křestních slibů.

Nejbližšími obřady přede křtem, obvykle na Bílou sobotu přes den, mohou být: vyvolení jména, obřad Efeta, naznačující nutnost se otevřít boží milosti, a vyznání víry.

Vlastní obřad křtu je zpravidla integrován do obřadů velikonoční vigilie a tvoří jeden z vrcholů těchto obřadů. Obsahuje svěcení křestní vody, zřeknutí se zlého, vyznání víry (pokud již nebylo učiněno) a vlastní křest trojnásobným ponořením či trojnásobným litím vody. Doplňujícím obřadem je oblečení do bílého roucha a předání svíce. Potom následuje biřmování (nebo označení křižmem, pokud není z vážných důvodů biřmování udíleno) a novokřtěnci se poprvé aktivně účastní eucharistie - přímluvami, přijímáním těla i krve Páně.

Posledním - čtvrtým obdobím katechumenátu je období mystagogie - uvádění novokřtěnců do tajemství života církve reprezentované obcí, ve které byl katechumen pokřtěn. Kryje se s dobou velikonoční a náplň dávají čtení velikonočních nedělí.

Svátosti křesťanské iniciace dospělých, totiž křest, biřmování a eucharistie, tvoří jeden celek a udílejí se společně. Jejich řádným služebníkem je biskup. Pokud z vážných důvodů nemůže těmito svátostmi posloužit a pověří některého kněze, aby jej jako mimořádný služebník zastoupil, pak tento kněz má ipso facto povolení tohoto novokřtěnce rovněž biřmovat. Pouze pokud by křtil jáhen či pověřený laik, biřmování bude uděleno dodatečně, při nejbližší vhodné příležitosti, např. o Letnicích.

To, že biskup někdy není zrovna přítomen vlastnímu křtu, neznamená, že se na křesťanské iniciaci nepodílí vůbec. Jemu je především vyhraženo přijímání mezi čekatele křtu a zejména mu přísluší být k dispozici pro sdílení s novokřtěnci v posledním období katechumenátu - v období mystagogie, stejně tak jako se má každý rok sejít s nově pokřtěnými slavit s nimi eucharistii. Účastníci takové slavnosti přijímají pod obojí.

Zásadní úloha při katechumenátu přísluší také křesťanské obci. Již v období předběžného katechumenátu jsou to členové obce, kteří zvou zájemce do rodin, skupinek, k soukromým rozhovorům i na některá shromáždění. V období katechumenátu se za katechumeny modlí, učí je, pomáhají formovat, zúčastňují se obřadů pro katechumeny. Pro den vyvolení vydávají o jednotlivých katechumenech moudré a spravedlivé svědectví. V období očišťování dávají katechumenům příklad vlastní obnovy v duchu kajícnosti, vlastní poctivou přípravou na obnovu křestních slibů. V období mystagogie věnují nově pokřtěným zvláštní péči, aby se ve společenství věřících cítili co nejlépe. Péče o katechumeny přináší užitek nejen katechumenům, ale obci samotné.

Křest úzce souvisí s Kristovým zmrtvýchvstáním, proto je nejvhodnějším termínem křtu velikonoční vigilie a potom celá doba velikonoční (zvláštní místo v ní hrají Letnice, jako náhradní křestní termín) a jinak každá neděle. Křest je svátost všem křesťanům společná. Je zapotřebí se proto vyvarovat jakéhokoli zpochybňování křtu uděleného v jiných církvích nebo dokonce jeho opakování. To nebylo správné nikdy, ale nyní, kdy jsou podepsány dohody o vzájemném uznání křtu, je to nemyslitelné. V katolických kruzích např. přetrvávají pomluvy, že v Církvi československé husitské se křtilo .ve jménu republiky". Sám jsem při přípravě zmíněných dohod procházel všechny tři postupně vydané agendy této církve a ve všech se vyskytuje pouze trinitární formule křtu.

Pro případ přihlášení se pokřtěného křesťana ke katolické církvi existuje zvláštní obřad. (Takové jednání není z ekumenického hlediska příliš žádoucí, pokud se nejedná o formálního křesťana, který začíná žít v církvi - pak by jistě ani ekumeničtí bratři nic nenamítali.)

Principiálně je možný "ekumenický křest", ovšem problematická zůstává otázka začlenění do konkrétní křesťanské obce, které je se křtem úzce spojeno.

Nejčastější závady odporující duchu liturgické reformy:

1. Pro mnohé předchozí text, ačkoli čerpá z oficiálních obřadů "Uvedení do křesťanského života dospělých" (Praha 1978), zní jako science fiction. Často není bohužel vžitá myšlenka "křtu na etapy". Mnozí duchovní správci křtí dospělé přímo, svého biskupa se na nic neptají. Ne všechny k tomu vede nezodpovědnost a selhání v základní kněžské úloze - být strážcem svátostného života, mnohé k tomu vedou (špatně pochopené) .pastorační důvody": "Pokud bych křest odkládal", říkají, "už mi nepřijdou". Zde je třeba prosadit nové pojetí: .Ano, křest zahájíme třeba hned, ale začíná předběžným katechumenátem - tak je nyní v církvi zvykem." Pokud zde nedojde u služebníků církve k základní změně smýšlení, nemohou jí dosáhnout u katechumenů. Tak se dočkáme velmi brzy devalvace a dalšího opouštění svátostného života. Není možné, abychom nadále křtili na dluh, biřmovali na dluh, žehnali manželstvím na dluh, světili kněze i jáhny na dluh. V lepších případech pak dispozici přijímajících po létech doháníme různými obnovami, v horším případě zvyšujeme počet pouze matrikových křesťanů.

2. Ačkoli obřady jsou velmi bohaté a není nutné všechno použít, ačkoli jsou velmi variabilní, přesto mají určité zásady, které není radno porušovat. Proto je třeba rituál vícekrát v klidu přečíst a promyslet, aby služebník skutečně porozuměl souvislostem, hlavní linii, vrcholu i svobodě v obřadech. Toho nedosáhne, jestli se o rituál začne zajímat až v souvislosti s konkrétním termínem. To už obvykle nemá čas na souvislejší uvažování. .Lidová tvořivost" té skupiny služebníků církve, kteří obřady na rozdíl od jiných používají, není často podložena znalostí podstaty věci a výsledek je alarmující. Příkladů je možné uvést velké množství, ale omezím se pouze na nejzásadnější.

Tím je například svévolné oddělování biřmování od křtu. Někteří služebníci biřmování "raději oddálí". Lze v tom vystopovat jistý smysl pro postupnost, ovšem na nesprávném místě. Takový postup není obhajitelný z hlediska sakramentálního, eklesiologického, ekumenického ani liturgicko-právního. Čl. 56 zmiňovaných obřadů připouští biřmování odložit - ovšem např. na zakončení období mystagogie - na Letnice v souvislosti s obřadem, který se má v tuto dobu pro novokřtěnce dle čl. 241 konat. Jiný odklad biřmování, s výjimkou případů, kdy nekřtí biskup nebo kněz, se vůbec neuvažuje.

3. Málokde plní všichni jednotliví účastníci katechumenátu své poslání. Biskupové často ani nevědí, že je nějaký dospělý křtěn. Přitom není důležitější události v životě jeho diecéze, než narodí-li se kdo znovu z "vody a Ducha" v dospělé víře. Má-li kde biskup být, měl by být zde. (Ani to nepřekvapuje, když je u nás zvykem, že dokonce při svěcení se mnohdy kandidát poprvé setká se svým světitelem.) Stejně tak obce neplní svoji nazastupitelnou úlohu. Příprava pak spočívá pouze na knězi. Souvisí to s tím, že naše současné farnosti jsou většinou vzdálené ideálu křesťanské obce tak, jak ji načrtl II. vat. koncil. Převládá tridentský feudální model, kde je jeden ustanovený služebník jako právně odpovědný, a ostatní jsou mu nejen pasivně podřízeni, ale dokonce sami k posvátnému dění nemohou nic přidat ani ubrat. Boží lid není strukturován, nejsou rozvinuty jednotlivé služby vyjadřující přiměřenými znameními svou reálnou účast na dějinách spásy celé církve i světa, jak poslední koncil předpokládal. To jsou otázky, které se týkají liturgie pouze okrajově. Jejich neřešení však znemožňuje pokračovat i v liturgické reformě.