Mnoha pastoračně-liturgickými formami pečuje církev o nemocné. Jsou to především návštěvy nemocných doma či v nemocnici. Kristus je při díle jak v osobě nemocného (...byl jsem nemocen a navštívili jste mne... Mt 25,36), tak v osobě návštěvníka (návštěvníků), ať je to laik či duchovní. Návštěva může obsahovat, tam kde je to zapotřebí, i praktickou pomoc. Je rovněž dobré, aby obsahem rozhovoru bylo některé vhodné biblické místo (které může být i přečteno, je-li to možné) a aby rozhovor vyústil ve společnou modlitbu. "Obřady pomazání nemocných a péče o nemocné" ("červená knížka" vydaná Českou liturgickou komisí v r. 1974) k tomu dávají řadu námětů. Tato setkání mají svou lidskou, eklesiologickou i liturgickou hodnotu sama v sobě, a navíc mohou být přípravou k udílení svátostí. Je smutné, redukuje-li se péče na udílení "posledního pomazání", jak se dříve říkalo a jak dodnes mnozí tuto svátost vnímají. Mají z ní obavu, neboť je v takovém chápání neklamnou známkou, že se už smrt blíží. Je-li svátost nemocných vnímána v komplexu ostatní péče, vynikne její smysl - záchrana nemocného (Jk 5,16).
Jak se jednotliví členové církevní obce v nemoci navštěvují, je jednou ze známek funkčnosti obce. Jak duchovní navštěvuje nemocné, zvláště opuštěné, je jedním k kritérií jeho "kvality".
Nemocní by neměli být vyňati z účasti na eucharistii - večeři Páně. Je proto vhodné, aby při některé návštěvě mohl nemocný přijímat tělo a krev Páně (někdy je, s ohledem na stav nemocného, možné, aby přijímal pouze pod jednou způsobou např. vína). Toto byl původní (a jediný) smysl, proč stará církev eucharistické způsoby uchovávala. Na tomto základě je také možné ekumenické sblížení v diskuzi o reálné Kristově přítomnosti v eucharistických způsobách.
Posloužit přinesením eucharistických způsob a vedením byť kratičké bohoslužby slova, která s přijímáním vždy souvisí, může kdokoli. Sami příbuzní a přátelé, kteří navštěvují nemocné, by měli mít možnost si pročíst, jak se taková služba poskytuje, a rozumný duchovní žádost o takovou službu přivítá.
Pokud to stav nemocného dovoluje, je možné slavit eucharistii přímo doma u nemocného, i u nemocničního lůžka. Z liturgického hlediska je vhodné, aby předsedající s nemocným nebyli sami, ale aby byla obec přítomna svými zástupci.
I v době totality bylo mnohde možné slavit eucharistii kolem lůžka nemocného v nemocnici, během běžného návštěvního provozu, kdy skupina účastníků obklopila nemocného. Zkušenosti jsou využitelné i dnes. Potom kadidlo, liturgická roucha, honosné nádoby a podobné rekvizity odpadají... I když se na mnoha místech slaví bohoslužby přímo v nemocnicích, jsou nemocnými málo navštěvovány (s výjimkou církevních zařízení). I to je důvodem, aby o nemocné pečovala především jejich domácí obec, která má o nemocných přehled. Pochopitelně se tak nemůže dít pouze skrze duchovního. Většinou by to nemohl zvládnout. Ale i kdyby to zvládl, nemůže beze zbytku suplovat úlohu křesťanské obce, jak to bylo běžné v modelu tridentském. Svátost nemocných, jako každá svátost, se slaví v křesťanské obci. Pravoslavná tradice tento sociální rozměr zdůrazňuje tím, že svátostí slouží několik kněží současně. S ohledem na nedostatek služebníků je však tento způsob praktikován pouze v klášterech.
V našich podmínkách je vhodné, aby čas od času byli vážněji nemocní, kteří chtějí tuto svátost přijmout a pokud to jejich stav dovoluje, shromážděni v obci. (Často to vyžaduje množství služebníků, kteří se postarají o dopravu nemocných.) Slavení svátosti je zpravidla zakomponováno do liturgie eucharistické. I pokud tomu tak není "začíná obřad přivítáním nemocných, při němž má býti dána najevo Kristova starostlivá péče a má být ukázáno, jaké místo zaujímají nemocní v Božím lidu" (Obřady... čl. 87). Bohoslužba slova obsahuje jeden či více biblických textů s vloženými mezizpěvy. V lekcionáři Obřadů je slušný výběr vhodných textů a je možno vybrat i jiné. Homilie je samozřejmostí. Chvíle ticha po ní je doporučována. Obřad má mnoho variant, proto je naprosto nutné předem si určitou variantu přiměřenou konkrétním okolnostem vybrat a promyslet její logiku. Vůdčích motivací svátosti může být několik a je potřeba vybrat z nich tu, kterou nemocný právě nejvíce postrádá, anebo kterou nejvíce potřebuje povzbudit.
Svátost se uděluje v kritické situaci člověka; je tedy nejprve třeba rozpoznat, zda nemocný trpí nejvíce potřebou navrácení zdraví (tak to naznačuje biblický příběh setníkova služebníka), potřebou vyjádření solidarity obce při svém umírání (tak Ježíš v Getsemanech), anebo už vlastně odchází a potřebuje jakýsi .doprovod" osob blízkých na cestě k Pánu (viz pomazání v Betanii).
Vlastní svátostný obřad začíná prosbami (uvedeny tři varianty jako vzory) nebo vkládáním rukou (mlčky). Následuje žehnání oleje (pokud již není požehnán). Jsou uvedeny dva způsoby. Olej je možno užít libovolný rostlinný.
Žehnání tohoto oleje není vyhrazeno pouze biskupovi. Svátostné pomazání se děje na čele a rukou. Je možné na jednom i na více místech. Lze si představit i mazání postiženého místa, pokud se vyvarujeme magizace úkonu. Olej byl v minulosti užíván jako lék a i v dnešní farmacii slouží oleje jako lékový základ mnoha přípravků. Možnost svátostné služby prostřednictvím dotyku olejem, které je vnímáno hmatem, vynikne v případě nemocného, jemuž už neslouží zrak či sluch či není schopen přemýšlet, a není mu tedy možno posloužit božím slovem, či nemůže bez problémů polykat a není možno mu posloužit eucharistií. Hmat je postižen s věkem zpravidla jako poslední ze smyslů a i při umírání člověk naposledy vnímá hmatem. Proto má smysl nemocného, i umírajícího, který je v bezvědomí, držet za ruku. Po pomazání následuje předsednická modlitba (je uvedeno šest variant podle situace nemocného). I pokud se svátost slaví mimo shromáždění obce, je vhodné, aby se slavnosti zúčastnili zástupci obce. Z mnoha variant udílení, které obřady popisují, je vhodné se zmínit o tzv. souvislém obřadu, který předpokládá udílení svátosti smíření, pomazání nemocných a viatika (sv. přijímání na cestu, rozumí se do věčnosti) v tomto pořadí. Takovémuto souvislému obřadu se dříve říkalo "zaopatřování".
Mezi nejsilnější zážitky mé vlastní víry patří účast na souvislém obřadu u lůžka salesiána P. Václava Komárka. (O jeho životě a smrti referovaly Getsemany 7-8/94.) Tento muž, který byl již delší dobu v žalostném stavu, měl několik měsíců před smrtí světlé dny, kdy normálně uvažoval, normálně komunikoval. Právě tehdy se obřad konal. Byl včleněn do eucharistické liturgie, při které nemocný koncelebroval. Při vyznání na začátku liturgie se i pro mne jakoby ve filmu odvíjel život plný mnohaletého úsilí o obnovu církve, film mnohde poškrábaný, mnohde zcela čitelný, ale druhými nepochopený... Bohoslužba slova vyústila rovněž v niterné vyznání nemocného, který se sděloval se zkušeností s obsahem biblických míst a dával poslední rady, jak v Pánově díle pokračovat... Zcela odevzdán Hospodinu přijal pomazání rukama jednoho z těch, které ke kněžství přivedl. Přímluvy nás spojily s celým světem, celou církví trpící, kde nemocný byl, i s církví vítěznou, kam se chystal. Vlastní eucharistie byla opět zážitkem zkušenosti, že nemáme lepší možnosti vyjádřit vzájemnost jinak, než skrze Krista, s Kristem a v Kristu... To, že zdravotní sestra dala během slavení nemocnému teploměr, patřilo k přirozenému koloritu prostředí nemocnice... Za několik dní nato, na loňském začátku postní doby, upadl nemocný do kómatu, ze kterého ho Pán vysvobodil až smrtí o Letnicích.