Myslím si, že úvahy o kněžích vkládajících ruce při kněžských ordinacích je nutno zařadit do historického kontextu. To, co je nenormální v našem ordinačním ritu do presbyteriátu, není zabezpečení, aby biskup vkládal ruce sám, ale spíše je to pokračující separace vkládání rukou od světící modlitby.
Svědectví Apoštolské tradice (AT) o presbyterech vkládajících ruce při kněžské ordinaci je vlastně jedinečné v starodávné praxi. Jako dokument jistě AT nedosvědčuje římskou praxi, jak ji známe z jiných starobylých dokumentů. Ve všech jiných římských svědectvích vkládá ruce při kněžské ordinaci pouze biskup. Praxe vkládání rukou presbytery je též neznámá na Východě - výjimkou je arménská církev, kde, jak se zdá, byla přijata pod západním vlivem během křižáckých válek. Vkládání rukou presbytery se objevuje přibližně až asi v pátém století v galikánských Statuta Ecclesiae antiqua (SEA), které používaly jako pramen dokumenty odvozené z AT. SEA velikou mírou ovlivnily vývoj galikánských ordinačních ritů, které byly posléze zavedeny i v Římě zavedením hybridního Římsko-germánského pontifikálu během ottonských reforem v desátém století.
O co vlastně v AT jde, není jasné. Existuje k tomu celá řada teorií:
1) Praxe presbyterů vkládajících ruce může představovat starodávnou tradici, která předcházela ustavení biskupského řádu v Římě, když všichni presbyteři vkládali své ruce při ordinaci nového presbytera.Tato praxe presbyterského vkládání rukou však pokračovala i po zavedení episkopátu v Římě. Rovněž tak tato praxe vedla k otázkám o tradici, leží mimo vysvětlení nalezené v AT 8, že presbyterský dotek neznamená, že by činil totéž jako biskup.
2) Pokud je tradice presbyterů vkládajících ruce starodávná (což je těžké posuzovat, protože nemáme svědectví jiná), pak se mohla vytratit z praxe v církvích kvůli teologickému zmatení z toho, co vlastně presbyteři dělají, když vkládají ruce - protože jejich akce vypadá stejně jako akce biskupa a pak by bylo možno se domnívat, že i oni ordinují (což ovšem takový případ nebyl - avšak bylo tomu tak pochopitelně v době, když v Římě neexistoval episkopát!)
3) Praxe presbyterů vkládajících ruce může být jednoduše vlastní výmysl autora této části AT.
Na rozdíl od doby před třiceti či čtyřiceti lety, kdy byla AT považována za římský dokument a dílo jediného autora (Hippolyta), současná věda všeobecně považuje AT za text složený z různých příspěvků datujících se od pozdního druhého až do pozdního čtvrtého století a reprezentujících tradice z nejrůznějších částí římského impéria. Jinými slovy existuje již jenom málo znalců, kteří by ještě zastávali přiřazení AT k Hippolytovi a umístění do Říma.
A proto je třeba veliké opatrnosti při přiřčení starobylosti jakékoli praxi založené pouze na AT bez podpory jiných dalších pramenů - zářným příkladem je vkládání rukou presbyterů. V důsledku toho bych navrhoval, aby nenormální praxe presbyterů vkládajících ruce, jak to nacházíme v AT, nebyla považována za praxi nezbytně starobylou a určitě to není praxe církve univerzální.
Současná starokatolická praxe následuje vzor, který najdeme v editio princeps z patnáctého století a rovněž v současné editio typica Pontificale Romanum: Presbyteři vkládají ruce v tichosti, poté co biskup vkládal své ruce před světící modlitbou.
Je to jiná praxe než ji nalezneme v SEA a je očividně galikánským špatným pochopením staršího ritu, ve kterém se světící modlitba a vkládání rukou konaly ve stejnou dobu. Instrukce SEA ohledně vkládání rukou a světící modlitby byly umístěny před světící modlitbu, což se stalo podmětem k interpretaci, že jde o dvě separátní akce - nejprve vkládání rukou a potom modlitba. To je jedna z mnoha novot, které SEA zavedly do galikánské (a později i římské) ordinační praxe.
Tato separace akce vkládání rukou od modlitby vyvolala těžkosti, o kterých jsme diskutovali během posledního zasedání IALK (International Anglican Liturgical Consultation). Vkládání rukou presbytery, jak se koná v současné starokatolické praxi, vypadá jako jakási série miniordinací a každý z presbyterů přistupuje ke kandidátovi, vkládá své ruce na kandidáta a při tom odříkává svou (někdy značně dlouhou) modlitbu. Na nezasvěceného pozorovatele to nemůže působit jinak, než že presbyteři „cosi přidávají", cosi nezávislého na světící modlitbě, kterou bude říkat sám biskup.
To musí určitě vést k teologickému zmatku. Je třeba se ptát, zda je to či není vskutku nejvýznamnějším znamením, jak tvrdíme, zařazení nebo přivítání do lokálního presbyterského kolegia. Zajisté je výměna polibků tradičním znamením přijetí/přivítání/zařazení v těchto historických ritech.
Jak jsme to vyřešili na listopadovém zasedání IALK není bezpodmínečně ideální řešení. Navrhovaný ritus s vyřazením vkládání rukou presbytery se alespoň zabýval problémem série „malých ordinací", jak se jeví pozorovateli „z kostelní lavice" naše dnešní praxe, což je praxe, která určitě odvádí od centrálnosti ordinační modlitby přednášené biskupem.
Jak jsem se pokoušel naznačit, nelze se odvolávat na AT za účelem zdůvodnění starobylosti vkládání rukou presbyterů, které je anomálií v historii církve jak Východu, tak i Západu až do objevení se SEA. A proto, když nenecháme presbytery vkládat ruce, pak následujeme tradici, jak ji nalezneme ve všech starobylých svědectvích - kromě jediného (AT), které, jak jsem ukázal, se dnes již nepočítá za tak „starobylé", jak tomu bylo před několika desítkami let.
IALK si přeje znovu zvážit celou věc. Doporučuji uvažovat o převzetí praxe některých církví (např. anglikánských), kde se vkládání rukou jak biskupa, tak i presbyterů koná během světící modlitby. To by alespoň znovu sjednotilo akt tohoto znamení s modlitbou a více by se při tom přiblížilo praxi popisované v AT a v dokumentech od ní odvozených. (Apostolic Constitutions, Canones Hippolyti, Testamentum Domini).1
Nejsem si jist, že můžeme změnit své názory ve věci tak velikého významu bez nějakých formálních prostředků jak se dostat k dorozumění společně. Nemyslím si, že cokoliv učiníme bychom měli individuálně komunikovat s biskupy, ale spíše prezentovat jednotnou frontu. Neumím si představit, že by někdo byl spokojen se vším v textech, jak byly přijaty ze strany IALK (já to určitě nejsem!). Myslím si však, že všichni musíme žít podle závěrů své práce a setrvat v míru dokud nenajdeme cestu, abychom společně upravili svůj text tak, aby to, co půjde na Mezinárodní starokatolickou biskupskou konferenci (IBK), bylo naším textem a nikoli naším textem s celou sérií individuálních návrhů nebo úprav. S radostí nyní vstupuji do tohoto dialogu, ačkoliv nás skutečně tlačí čas. Raději bych počkal, až budeme spolu, aby tato otázka (nebo otázky, pokud někdo bude mít další nápady) mohla být diskutovaná okolo kulatého stolu.
1Všimněme si, že ve všech světectvích k tomuto textu v AT (latinských, sahidických, arabských a etiopských) je to pouze biskup, kdo vkládá svou ruku nebo ruce, presbyteři jsou pouze vyzývání, aby se kandidáta dotýkali.