V srpnu 2003 jsem měl neočekávaně příležitost navštívit se svými švýcarskými přáteli z kantonu Graubünden „Passium a Vella" v údolí Val Lumnezia. Tyto pašijové hry v raetorománské jazykové oblasti Surselva na nás všechny zapůsobily hlubokým dojmem, protože se od obvyklých, nám známých pašijových her jako na příklad těch v Oberammergau, zásadně odlišují. Texty a dramaturgie pocházejí od jednoho ve Val Lumnezia usedlého fundamentálního teologa, který dříve přednášel na vysoké škole benediktinů Sant' Aselmo v Římě a který se jmenuje Ursicin Derung. Tento autor se velmi důrazně snažil o to, aby jeho pašijové hry vyjádřily solidární spojení se všemi pronásledovanými, práv zbavenými, utlačovanými, se všemi anonymními „pašijemi" minulosti a současnosti. Proto se autor snažil, aby místo velkolepého znázorňování ukřižování po vzoru barokních pašijových her poukázal na Ježíšův lidský osud a pokud možno odhalil jeho obrysy, jenž se dají pochopit jen historicky.
V této souvislosti se naskýtá pár otázek: Proč byl tento Ježíš vlastně obžalován, odsouzen a nakonec popraven? Jaké byly pro to skutečné důvody a co byla jenom záminka? - Tento prorok z Nazareta podlehl na jedné straně nejinak než mnoho jiných, které potkal stejný osud, vypočítavému cynismu mocných. V jeho případě to byla kněžská aristokracie v Jeruzalémě, jež pracovala v souladu, ve spolupráci, jako kolaboranti s římskou okupační mocí. Na druhé straně však podlehl Ježíš také posouzení saduceů a velerady, podle kterých byl zřejmým rouhačem vůči Bohu a svůdcem Izraele. Za svůj neslýchaný nárok si podle nich zasloužil smrt. V žádném případě se nechtěli nechat se tímto samozvaným mesiášem uvádět v pochybnost a dovolit rušit své kruhy.
Když si na to takto „posvítíme", tu vidíme náhle Ježíše, jenž se nachází ve stejné situaci jako všichni nespravedlivě odsouzení. Tak už není tím vyjímečným ukřižovaným, který zastiňuje všechna jiná utrpení ve světě, nýbrž stává se oním, který k sobě přitahuje všechny „ukřižované" minulosti a vytrhává je z rychlého zapomenutí v běhu současnosti. Neboť dějiny jako tak zvané velké vyprávění, jsou jenom historie lidského utrpení. Na základě takovéhoto chápání je také nutno vidět autoritu všech nevinně a nespravedlivě trpících, příslušně ji zařadit a uznávát.
Postavíme-li tedy smrt, vydání vlastního života tohoto jednoho spravedlivého vedle milionkrát utrpěné smrti mnohých nevinných či spravedlivých způsobené šoah, tak zvaným holocaustem, potom jsme my křesťané různým způsobem postaveni před výzvu a dotazy. Musíme si vždy znovu uvědomovat, že v dějinách křesťanství zároveň s odsouzením a popravou nevinných a spravedlivých byl rovněž Ježíš z Nazareta spoluodsouzen a spolupopraven. Vzpomeňme si zde na příklad jenom na celou tu hrůzu a na vraždy, které způsobily církevní instituce inkvizicí a honem na čarodějnice. V této souvislosti si je ale také nutno připomenout systematické vyhlazování kmenu Herero v bývalé německé jihozápadní Africe (dnes Namibia) prováděné císařskými ochranými sbory na začátku posledního století. Při této činnosti se křesťanští misionáři obou velkých vyznání stavěli z falešně chápaného vlastenectví plně na stranu tehdy vládnoucího německého císaře Viléma II. a byli na svou „ukrutnou službu a svou vojenskou povinnost" hrdí. Sem patří ale také ty ukrutné zločiny proti lidskosti z roku 1994 v Rwandě, kde se křesťané z kmene Hutu a z kmene Tutsi vzájemně strašným, bestiálním způsobem odpravovali, a přitom si dokonce kněží a biskupové ukájeli svoji chuť po vraždění a své opojení krví. Tento mezikřesťanský masakr, který se právem nazývá „africká Osvětim", si tehdy vyžádal téměř jeden milion lidských životů.
Proto je nám křesťanům a církvím uloženo, abychom Ježíše a jeho utrpení, jeho „pašije" stále znovu a pokorně přijímali z historie jako nezasloužené obdarování. Duchovní rozměr tohoto utrpení se přitom nesmí přehlížet. Člověk Ježíš se má stát přístupným pro každého, do jeho lidskosti má být přijat každý. A jestli se po ukřižování udusil a zemřel vykrvácením nebo jeho smrt byla následkem smrtelné plicní embolie, to můžeme ponechat stranou. Každopádně vyznává římský setník u evangelisty Marka o tomto člověku, který při pašijových hrách v obci Vella s výkřikem umírá na popravišti: „Skutečně, tento člověk byl Syn Boží!" (Mk 15, 39). A jemu platilo v liturgii ranného křesťanství volání: „Maranathá, přijď, ó Pane"!
Autor pašijí z údolí Val Lumnezia dochází z těchto souvislostí ve své úvodní kapitole hry ke střízlivému závěru, že „po Osvětimi" nesmějí už pašijové hry zůstat stejné, jak se dosud s celou barokní pompézností předváděly. Tento závěr bych rád rozšířil k nepříjemné otázce: smíme vlastně my křesťané teď „po Osvětimi", kde byli lidé každopádně jako osobnosti vědomě usmrcováni ještě předtím, než byli fyzicky likvidováni, smíme po atentátech v New Yorku a v Madridu dál dobromyslně, nezávazně a jaksi samozřejmě slavit eucharistii / Večeři Páně, jak se to dělo po celá staletí? Dát na to konečnou odpověď mi teď není možné, ale předběžná odpověď může vlastně znít jenom: ne!
Naše víra nám přece říká, že v tomto eucharistickém dění se tajuplně zpřítomňuje tento trápený, týraný a ukřižovaný a zároveň i jeho spasitelné dílo, které vrcholí v jeho vzkříšení a jeho oslavě. Z německého zpěvníku Gotteslob zpíváme: „ER gibt uns sein Leben hier in Wein und Brot" (ON nám zde podává svůj život ve víně a v chlebu; Gotteslob č. 939, 5. sloka). Eucharistie / Večeře Páně „po Osvětimi" by se měla ipso facto přiřadit k tomu, co je „proti Osvětimi". Důsledkem toho je, že při slavnosti eucharistie / Večeře Páně by bylo nutno zcela jasně zdůraznit všechny hodnoty výstavby, obdarování a milosti, vzájemného se nalezení ve společenství; a to s bdělým pohledem do minulosti a - pokud možno - aby byly viditelně poznamenány protikladem k Osvětimi. To by byly zcela jistě způsob a forma, jak to mnohé negativní z minulosti v eucharistii / Večeři Páně zdůraznit a „odstranit". Eucharistie / Večeře Páně by při tom mohla jen získat na významu. Protože tím by v konfrontaci se současností byla zhodnocena a stala se věrohodnou. Zcela konkrétně by se to mohlo třeba jednou za rok při děkovné bohoslužbě (třeba 27. ledna - pamětní den obětí nacistické diktatury, který podnítil bývalý spolkový prezident Roman Herzog) vysloveně a výrazně rozvinout tím, že na příklad účastníci slavnosti si vzájemně budou nabízet chléb jako upomínku na to, jak zbídačení a ctizbavení KZ-vězňové byli nuceni si vzájemně chléb „krást".
Přece je také nezvratnou skutečností, že každá slavnost eucharistie / Večeře Páně zaujímá své živoucí místo v dějinách. Není to pak snad nevýslovné pohoršení, když eucharistie je mnohdy kněžími odcelebrována necitelně, nevěrohodně, protože je tak činěno nepřipraveně, bez osobní účasti a bez duchovního vyzařování, s chladnou, formální rutinovaností a věcností. Rovněž jsou dnes při přijímání masově odbavováni lidé, kteří vůbec nejsou eucharistie schopni, protože jim chybí hloubka a to podstatné z eucharistické víry, tedy odpovídající duchovní postoj, spiritualita. Našim obcím je opět nutno přesvědčivě objasňovat, že se účastníme hostiny a že si nejdeme vzít rychlé občerstvení! Musí se něco dělat proti nové povrchnosti a proti jakémusi „eucharistie light". Kdo tedy na konci hlavní liturgické modlitby, kánonu, jenž má jednoznačně charakter zvěstování a vyznání, není schopen říct upřímně „Amen", ten by se měl držet zpět a přijímání se nezúčastnit. Dále je třeba si stále znovu uvědomovat, že slavnost eucharistie / Večeře Páně je také slavnost smíření a to ve světě, ve kterém existuje vraždění, zrada a utlačování. A právě zde se nám kladou tvrdé otázky: můžeme vůbec nevinně slavit slavnost smíru, když se podílíme na globální formě egoismu? Můžeme zde zůstat jaksi ne-vědomí a dělat, jako by se nás bezpráví ve světě, neférové podmínky, které vedou k válce a terorismu, v ničem netýkalo? Existují pro nás dvě možnosti: buď se posvátné hostiny vzdáme a budeme se postit, nebo se necháme stále znovu zvát na hostinu smíření. Právě po Osvětimi - což je i symbol pro mnoho jiného, po New Yorku a Madridu ji budeme velmi hluboce prožívat a stále znovu se necháme smiřovat se sebou samými, s druhými a s Bohem, stále znovu a nově budeme začínat s tímto symbolem pokoje a smíření a budeme zkoušet každý den více odpovídat tomu, co od nás slavnost eucharistie / Večeře Páně vyžaduje.
A to může být velmi obtížné, jak ukazuje příklad kněze Josefa Knichela z trevírské diecéze, který byl vězněn v pekle koncentračního tábora Dachau. Tam se v tamním „kněžském bloku" mohla denně slavit hostina smíření. Jistě, tento Josef Knichel byl člověk „hranatý" a velmi svéhlavý, který se nechoval ani vůči vedení své mateřské diecéze přizpůsobivě. Proto bylo na základě struktury jeho osobnosti pouze důsledné, když zaujal naprosto samozřejmě postoj proti nacistickému státu a jeho teroru. Ze začátku se mu podařilo se před nacistickým pronásledováním skrývat, byl ale později prozrazen a dostal se do vězení v Cáchách. Po četných výsleších a týrání byl za „opovrhování vládou" odsouzen k trestu smrti. K jeho popravě nedošlo jenom proto, že při jednom náletu byly zničeny všechny soudní zápisy. Když se dostal do koncentračního tábora Dachau, setkal se tam s pramalou podporou se strany svých vězněných spolubratří. V dopisech příbuzným psal o situaci v tak zvaném „kněžském bloku" v Dachau následující: „Ti lidé zde, sice všichni stejného stavu, jsou ale z 90ti procent zhrublí, necitelní a bezohlední... Dříve jsem si myslel, že jsou tady samí mučedníci! Ó běda!" Po velkém strádání, tělesném a duševním trápení byl Josef Knichel v dubnu 1945 Američany osvobozen. Ani ne deset let později zemřel na následky nelidského věznění, které mu sebralo všechnu sílu a strávilo ho. Co však tento „kněz mezi dvěma nepřátelskými liniemi" bez přikrášlování o situaci v „kněžském bloku" v Dachau napsal, se rovná takřka odmytologizování těchto koncentráčních kněží, kteří jsou v dosavadní literatuře líčeni jako světci, a tím se jejich v táboře slavená „hostina smíření" značně relativizuje.
Prvním cílem liturgické reformy započaté Druhým vatikánským koncilem bylo hlubší a intenzivnější prožívání toho, co vychází z Kristova mysteria a co je v něm obsaženo. Moje přesvědčení je, že silové pole liturgie, silové pole této hostiny smíření nemůže ochabnout. Ochabnout mohou jen síly oslavujících; zeslábnout může chápání zodpovědných kleriků; zeslábnout může pouze zájem o výzvy, které ze slavnosti eucharistie vyplývají; zeslábnout může také víra. A proto je třeba všechno soustředit na to, abychom se stále znovu osvobozovali pro pozvání Páně k jeho hostině smíření, a všechno ostatní musí ustoupit do pozadí. Neboť bez této hostiny smíření, bez této hostiny Páně nemůže křesťan žít!
Přednáška profesora Dr. Karla Schlemmera s názvem ‚Eucharistie/Abendmahl „nach Auschwitz"‘ byla pronesena dne 23.10.2008 na Teologické fakultě Jihočeské Univerzity v Českých Budějovicích jako zahajovací projev symposia „Aktuální problémy liturgie / Aktuelle Probleme der Liturgie". Na podnět autora přeložil pro Getsemany Jiří G. Kohl.