Karl Schlemmer

Pokus o oživení ušní zpovědi¹, který nedávno na značný nátlak Říma provedla švýcarská biskupská konference, nebyl žádný mistrovský pastorální výkon. Při této cenné, existenciální svátosti smíření nelze postupovat tak, jako když nějaká správa železnic obnovuje provoz na nějaké po desetiletí nepoužívané železniční trati. Není přece žádné tajemství, že u velké části katolických křesťanů porozumění pro individuální osobní zpověď mizí nebo úplně zmizelo.

Komentář z března 2009

V srpnu 2003 jsem měl neočekávaně příležitost navštívit se svými švýcarskými přáteli z kantonu Graubünden „Passium a Vella" v údolí Val Lumnezia. Tyto pašijové hry v raetorománské jazykové oblasti Surselva na nás všechny zapůsobily hlubokým dojmem, protože se od obvyklých, nám známých pašijových her jako na příklad těch

Reformace byla pro starou církev mohutnou výzvou, a proto se také stala léčivým popudem ke kritickému zamyšlení se nad sebou samou a k obnově, jež však přináší své pravé ovoce teprve staletí později. Liturgická konstituce Druhého vatikánského koncilu a z ní vycházející impulzy pro liturgickou obnovu v římské církvi jsou zcela zřejmý

Ještě krátce před svou smrtí na jaře 1991 švýcarský spisovatel a dramatik Max Frisch plánoval a skicoval návrhy děl. Sám napsal režijní pokyny ke svému pohřbu. Nechal si přinést fotografie interiéru curyšského kostela sv. Petra, a pak stanovil zasedací pořádek a uspořádání presbytáře. Autor naplánoval tuto slavnost jako velkou hostinu pro přátele.

Písemná předloha přednášky prof. ThDr. Karl Schlemmera z Pasovské uviverzity.

Přeložil prof. ThDr. Josef Smolík.

(k období od července do listopadu 2007)

Mnozí z těch, kteří dnes blouzní o staré církvi, nemají ani ponětí o tom,
jak skutečně vypadala. Z toho důvodu by nikdo neměl blouznit o minulosti.
(Franz Kamphaus, emeritní biskup limburský)