Rakouský měsíčník Kirche intern pravidelně paroduje jazyk církevních prohlášení „zveřejňováním" fiktivních prohlášení kardinála de Mentiho ze Ctihodné kongregace pro uvádění na pravou míru. V únorovém čísle se de Menti vyjadřuje k řešení problému ženatých kněží podzemní církve. Tito kněží zatěžují celou církev tím, že jako „v nezřízených dobách prvotní církve" žijí v „manželském společenství s osobami ženského pohlaví". Protože „v důsledku jisté dlouhověkosti ženatých kněží popřípadě jejich manželek se problém nezdá v brzké době řešitelný přirozenou cestou," nabízí Řím celou paletu možností. De Menti potvrzuje správnost převedení některých jedinců do řeckokatolické církve a vybízí k širšímu využití této možnosti - existuje přece ještě maronitská, melchitská, syro-indická a další východní církve... Ženatému kléru lze též doporučit přestup k anglikánům, protože přestup ženatých anglikánů ke katolické církvi není pro Řím neřešitelným problémem. Ještě účinnější by ovšem podle de Mentiho bylo vzít problém u kořene a po zpochybňování platnosti svěcení nyní sáhnout ke zpochybnění platnosti manželství. „S ohledem na tlak pronásledování v podmínkách diktátorského režimu je možné, že nebyly vůbec dány duchovní podmínky pro svobodnou vůli uzavřít manželství." Těm, kdo by ani po zneplatnění manželství nechtěli opustit své partnerky, lze doporučit jako podruhé sezdaným, aby žili jako bratr a sestra. Dodržování by ovšem musela kontrolovat speciální církevní komise. Zatvrzelce, kteří nepřijmou žádné z těchto řešení, by bylo možno poslat do některé odlehlé poustevny, o jejichž restituci je třeba urychleně jednat se státem.

Některé věci, které se skutečně staly v nadějné atmosféře koncilních a pokoncilních let, už znějí naprosto neuvěřitelně. R. 1960, tedy ještě před koncilem, vytvořili němečtí evangelíci, beroucí vážně katolickou dimenzi augsburského vyznání, Svaz pro evangelicko-katolické znovusjednocení. Původně to nebylo nijak velké společenství, ale brzy nato, když se začalo zdát, že jednota evangelických a katolických křesťanů je na pořadu dne, nabylo společenství náhle na významu. Stále více se vyvíjelo do podoby jakési evangelické uniatské církve, ale v dobré naději, že tentokrát z unie nevznikne žádná hořkost. Německé evangelictví, v šedesátých létech masívně liberalizované, považovalo za únosné vytvoření jakéhosi „průniku množin" obou církví, někteří si od toho možná slibovali vznik rezervace izolující katolicky orientované evangelíky. Jednání s evangelickými biskupy i v Římě se vyvíjela velmi nadějně do podoby jakéhosi společného vedení tohoto útvaru. Byl předložen i schůdný návrh vzájemného uznání ordinací - nikoli nová ordinace, ale svěcení v sukcesi jako ekumenické rozšíření platnosti ordinace. Nakonec ovšem z projektu mnoho nebylo, přičemž první couvli kupodivu představitelé evangelických církví. Svaz nezískal masovou členskou základnu, takže to přestalo být zajímavé i pro Řím. Jediným hmatatelným výsledkem zůstalo to, že někteří diecézní biskupové dali společenství souhlas k interkomunii v katolické církvi. Dnes, kdy se zdá, že za tento cíl ekumenické hnutí ani dojít nemůže, se nám tento výsledek nemusí jevit jako nevýznamný. Svaz je i přes svou nepočetnost - díky aktivitě členů - dosti dobře zastoupen při různých ekumenických aktivitách, renomé má jeho časopis Bausteine für die Einheit, oblíben ke konferencím je i jeho Hans-Asmussen-Haus.  V rámci svazu vzniklo Bratrstvo sv. Jakuba, jehož cíl je dvojí: Proti ekumenickému aktivismu staví ekumenismus duchovní, v návaznosti na sjednocující katolickou zbožnost Lutherovu. Proti nezávaznosti, s níž jsou všichni samozřejmě pro ekumenu a nikdo nic nedělá, staví jasný závazek ekumenicky pracovat. Patronem je Jakub, představený jeruzalémské církve, (v západní církvi prakticky splynul s ostatními novozákonními Jakuby), je vzorem ekumenické vstřícnosti pro svůj postoj při jeruzalémském koncilu (viz Sk).  Pro spiritualitu společenství má význam i Jakubova epištola a Skutky apoštolské (1,14). Představeným společenství je v současnosti Volkmar Walther, východoněmecký evangelický farář, ovlivňující část českého ekumenického spektra od počátku osmdesátých let. V současnosti, kdy Svaz ztratil charakter shromažďování členů pro budoucí unii, mohou být členy společenství i katolíci.

Z pravidel, které si vytvořilo české Duchovní společenství sv. Jakuba zjednodušením pravidel německých, vyjímáme: Společenství spojuje ty, kdo se cítí povoláni ke zvláštní závazné službě v úsilí o viditelnou jednotu ve svaté, všeobecné a apoštolské církvi. Zvláštní službou společenství sv. Jakuba je duchovní ekumenismus, podpora úsilí o jednotu duchovními prostředky.  Členové společenství se zavazují modlit se za jednotu Božího lidu v pravdě a lásce, nést kříž pro tuto jednotu (snášet spolu s Kristem neporozumění, pomluvy, falešná obvinění, posměch, opuštěnost...),  podle svých možností podporovat osobní účastí, propagací či hmotně vše, co se koná pro jednotu církve, vzájemně se v tomto úsilí podporovat a napomínat se ve společenství s ostatními členy.

Společný evangelizační program německých katolíků a evangelíků

Slova uvedená v titulcích znějí v našem prostředí neuvěřitelně, a přece jsou pravdivá, a netýkají se dokonce jen německé oblasti (z jejíž situace v článku vycházíme), ale jde o hnutí šířící se od severu Evropy k jihu. Materiály, o něž se opírám, byly vydány z pověření Německé biskupské konference a Spojené evangelické církve Německa.

Jádrem celé akce jsou „elementární rozhovory o víře". S těmito rozhovory už mám pozitivní zkušenost z českého prostředí. Nakolik lze převzít i ostatní (velkolepé a široce založené) formy, je věcí úvahy.

Cílem akce je navázat kontakt a rozhovor o víře s co nejvíce lidmi určité oblasti a otevřít nové přístupové cesty k víře. Pro akci je charakteristické:

Nejde o teoretické řeči a spory, ale o to, čím je člověk skutečně osobně zasažen. Církev vychází k lidem (struktura „putující církve") a zve je k rozhovoru o tom, na čem lze postavit život. Víra a každodenní život, zbožnost a angažovanost se setkávají. Obec vnímá své okolí a stává se partnerem dialogu (církev na veřejnosti). Laici získávají dospělost, objevují svou teologickou kompetenci v životě a dosvědčování víry. To obce proměňuje. Do obcí přicházejí noví lidé a přinášejí své otázky, a tím podporují další proces změny v obci.

V přípravné fázi jde o to, získat pro tento projekt dostatečně velký počet obcí církví zastoupených v dané oblasti, a vytvořit skupinu, která převezme zodpovědnost za konkrétní provedení. Další obce se samozřejmě mohou průběžně připojovat. Vlastní proces přípravy v obcích trvá zhruba rok a týká se zatím především členů obcí. Jde o to, aby získali v dialogickém setkání s vírou ostatních příslušníků obce nový vztah k víře. Tomu slouží jednorázové akce jako společné víkendy určitých věkových skupin, týdenní seminář o víře, společná příprava bohoslužeb atd. Zvláštní akce se konají i na regionální a nadregionální rovině (např. regionální seminář o modlitbě, společná pouť atd., nadregionální nabídka akcí a publikací jednotlivých církví). Čím více lidí v obcích objevilo v přípravné fázi nové impulsy pro víru, tím snazší bude integrovat do obcí lidi, kteří budou získáni v rozhovorech ve skupinkách.

Vlastní akce pak začíná ekumenickou bohoslužbou, při níž jsou účastníci vysláni k evangelizačním rozhovorům. Celá akce je doprovázena propagací (tisk, plakáty. . .), takže lidé v místě vědí, oč jde (např. že nejde o nějakou sektu). Právě tak jsou jednotlivé večery doprovázeny modlitbou skupiny v kostele). Z církevních objektů jsou postupně obtelefonováni všichni telefonní účastníci a pozváni k rozhovorům, je jim nabídnuta knížka svědectví vypracovaná v přípravné fázi lidmi dané oblasti, přičemž je zřejmá jejich svoboda, zda přijmou pozvání k rozhovoru, či zda si přejí jen knížku, a to osobně předat či jen vhodit do schránky. Druhé telefonické zavolání obsahuje pozvání k rozhovoru o víře (pět až sedm večerů, zpravidla v soukromých bytech). Celá akce opět končí ekumenickou bohoslužbou. Účastníci rozhovorů si rozmyslí, zda se takto chtějí scházet i nadále. Obce zváží další kroky, např. jak lze vyjít vstříc potřebě společenství, která témata se ukázala jako důležitá a je jim třeba věnovat pozornost v životě obce, jaké sociální problémy a potřeby vyšly při akci najevo a jak lze komu pomoci. (Vyhodnocení se připravuje i na nadregionální rovině).

Přípravě těch, kdo mají jemně vést rozhovory ve skupinách v bytech (němčina je bohatší o další slovo: Wohnzimmergesprächsrunden), slouží i publikace vydaná na základě dosavadních zkušeností. V předmluvě se citují slova Jana Pavla II. při příležitosti 450. jubilea augsburského vyznání: „Dlouholetý intenzívní dialog s luterány... nám umožnil znovu objevit, jak široké a pevné jsou společné základy naší křesťanské víry." Cílem příručky je pomoci evangelickým a katolickým křesťanům dosvědčovat tyto společné základy.  V úvodu příručky se zdůrazňuje, že necírkevní prostředí umožňuje účast i těm, kdo mají strach překročit církevní práh. Rovněž vedení rozhovoru laiky usnadňuje zapojení do rozhovoru, protože nikdo nemusí mít pocit, že není kompetentní. Úkolem vedoucích není být experty, ale přinést své zkušenosti k tématu, a tím dosvědčit svou víru. Proto je důležité, aby si vybrali témata a biblické texty, které je skutečně oslovují. Cílem rozhovorů je vytvořit spojení od osobní zkušenosti k biblickému svědectví. Důležitým předpokladem je otevřenost účastníků, ta se však vytváří až během rozhovoru.  Podmínky pro ni ovšem buduje už způsob pozvání a přijetí. Vedoucí má mít jasnou představu o linii rozhovoru, nesmí však ji chápat jako penzum, které by se mělo zvládnout. Jde o to vzájemně si dosvědčovat víru, nikoli dojít k nějakému hmatatelnému závěru.

Témata, z nichž si účastníci rozhovorů mohou vybrat, jsou: Otázka Boha víra a pochybnosti. Zahrnout každodenní život do modlitby. Utrpení dobrých lidí. Život se smrtí - umírání, smutek. Vzkříšení zmrtvých - velikonoce. Spravidly člověk nevystačí - svědomí a zodpovědnost. Selhání člověka - vina a hřích. Smíření - a zkušenost bezpodmínečného přijetí. Boží slovo vlidské knize - Bible. Ježíš Kristus. Věříme vDucha svatého.

Životní rytmus - neděle a bohoslužby.

Nabízíme stručný výtah myšlenek k prvnímu tématu. Pro přípravu vedoucího rozhovoru se uvádí mj.: Cíl tohoto (asi prvního) večera nelze stavět příliš vysoko, lidé se budou ještě ostýchat. Možným cílem by mohlo být:

Uvidět vlastní zkušenosti s Bohem v zrcadle zkušeností druhých účastníků rozhovoru. Získat ze zkušeností druhých nová hlediska pro svůj vztah k Bohu. Ke zkušenostem druhých patří ovšem i biblické texty. Mají zvláštní váhu, ale nechtějí potlačit naši zkušenost. Vedou k podnětům typu: Něco podobného jsem již také zažil - Poznávám v nich hlubší smysl své zkušenosti - Ukazují mi jiné perspektivy a korigují moje zkušenosti. Otázka Boha se klade často příliš abstraktně. Za otázkou .Je Bůh?" se zpravidla skrývají základní existenciální otázky (Má život smysl? Je ve světě a v dějinách nějaký řád? Je nějaká spravedlnost? Jsem někomu zodpovědný za svůj život?  Končí všechno smrtí? Je jenom to, co vnímám smysly?) Otázka Boha není nikomu ve skutečnosti cizí, protože Bůh sám se již ptá po lidech a hledá je.  Bible mluví o Bohu především tak, že vypráví příběhy o setkáních s ním.

Bůh Bible se lidem zjevuje, oslovuje je, jedná s nimi a čeká jejich odpověď.  Základní zkušenosti člověka s Bohem jsou zkušenosti s Ježíšem zaznamenané v evangeliích.

K podstatě naší víry patří pochybnosti - odpovídají způsobu Božího jednání s námi: Bůh se s námi setkává, a přece zůstává neuchopitelným, vymyká se nám z rukou. Vedoucí nemá hodnotit zkušenosti druhých lidí a jejich obraz Boha jako správné či falešné, ale má je uvést do vztahu k Bohu Bible. Cílem večera není vítězství pravověrnosti, spíše je nutno počítat s tím, že mnohé otázky zůstanou prozatím neuzavřené.

Vedle biblických textů může navázání rozhovoru pomoci i společné komentování přísloví, v nichž se mluví o Bohu, např.: Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Člověk míní, Pán Bůh mění. Pomoz si sám a Pán Bůh ti pomůže.  Bez Božího požehnání marné naše namáhání aj.

Jako základní biblické zkušenosti doporučuje příručka k výběru následující texty: Ex 33,1; Kr 19, 11-13; Iz 43, 1nn; Iz 49, 13-16.

Z citátů, které také mohou podnítit hovor, uveďme aspoň jediný:

.Dříve mi starozákonní představy o Bohu, který se hněvá, žárlí, plane láskou a je zklamán, připadaly dětské, protože příliš lidské. Abstraktní Bůh filozofů, očištěný ode všech lidských obrazů, se mi zdál bližší pravdě. Čím více však poznávám, jak velmi abstrakce zabíjí život, tím více chápu starozákonní vášeň Boží i bolest, která tomuto Bohu trhá srdce." Připravil -jv-. Příručku Elementares Glaubensgespräch je možno objednat na adrese: VELKD, Richard-Wagner-Strasse 26, 30177 Hannover.

1.  Vymezení pojmu

1.1  Reordinace

"Pojem běžný ve starověku a raném středověku označuje ,opakování‚ kněžského svěcení, které bylo uděleno formálně buď extra ecclesiam, tj. od schizmatického, heretického nebo exkomunikovaného biskupa, nebo intra ecclesiam non canonice, tzn. došlo-li k obejití důležitých církevních ustanovení (např. svěcení konvertity, svěcení sesazeným biskupem), přičemž platnost svěcení byla však popírána v důsledku nevyjasněné sakramentální teologie do 12. století." (Lexikon für Theologie und Kirche, 2. vyd., heslo: Reordinace, H. Vorgrimler, díl 8, odst. 1240)

Jiné vymezení pojmu zní: "Reordinace znamená opakování ordinace, která jako neplatná postrádá účinku. Bezpodmínečná reordinace může nastoupit jen tehdy, jestliže dříve udělená ordinace byla jistě neplatná... Naproti tomu je reordinace nepřípustná,jestliže ordinace byla udělena skutečným, ale od církve odděleným biskupem způsobem jinak platným...; toto vyplývá z dogmatu o neopakovatelnosti charakteru (svátosti) svěcení." (Wetzer und Welte, Kirchenlexikon,

2.  vyd., článek: Reordination, v. A. Esser, Bd.10 /1897/, odst. 1062)

1.2 Podmíněná ordinace

Podmíněná ordinace není ve striktním smyslu re-ordinace, a neměla by se tak ani nazývat, a sice ne ani tak, jak ji označují Wetzer a Welte (na uvedeném místě), tedy „podmíněná reordinace (reordinatio sub conditione)".  Jestliže první ordinace byla platná, pak není podmíněně udělovaným ritem zprostředkována žádná nová ordinace, pokud však první ritus byl neplatný, uděluje se nyní první ordinace. Podmíněně udělená ordinace je tedy právě tak málo re-ordinací jako je podmíněně udělený křest znovu-křtem (Wiedertaufe).

2. Dogmatické posouzení

2.1  Neopakovatelnost platné ordinace je dogmatem ve striktním smyslu (viz Conc. Trid.: Denzinger - Schönmetzer, Enchiridion Symbolorum, ed.  32 (= DS), Nr. 1767 a 1774; srv. c. 845 §1 CIC 1983). To platí o všech třech stupních svěcení (diakonát, presbyterát, episkopát). Reordinace, tedy opakování platné ordinace, by bylo nejen opovrhováním svátostí, nýbrž - a to ještě spíše - opovrhováním samotným Ježíšem Kristem, který je vlastním udělovatelem ordinace. K platnosti ordinace je zapotřebí užití vnějšího znamení stanoveného církví (materie a formy podstatné pro ordinaci, srv.  Constitutio Apostolica Pia XII. z 30. 11. 1942 .Sacramentum ordinis"; DS 3857 - 3861, zvláště 3860), jakož i intentio faciendi et recipiendi quod facit resp. quod dat Ecclesia.

Pravověrnost a osobní hodnost nejsou, jak je zřejmé od sporu o křest kacířů a sporů donatistických, nikterak podmínkami platnosti. Rovněž tak papežské zmocnění k udělení a přijetí biskupské konsekrace není podmínkou platnosti (od toho je třeba odlišovat podmínku dovolenosti).

2.2  Podmíněné udělování tří svátostí dávajících charakter („nezrušitelné znamení") - křtu, biřmování, ordinace - je dovoleno jen tehdy, existuje-li vážná neodstranitelná pochybnost o jejich platném udělení. Jinak platí, co bylo řečeno výše: opovrhování svátostmi a Ježíšem Kristem. Dogmatický důvod pro případné opakování svátostného konání spočívá ve spásném významu těchto svátostí, a proto v žádoucí (morální) jistotě o platnosti těchto svátostí: pokud jde o křest, je tomu tak proto, že je to zakládající svátost začlenění do církve a podmínka pro přijetí ostatních svátostí (biřmování je vnitřně se křtem spjato jako „završení křtu"); pokud jde o ordinaci, protože od její platnosti závisí platnost ostatních svátostí, zvláště absoluce, eucharistie a svátosti svěcení. Pokud by však některá z těchto svátostí, zvláště křest a ordinace, měla být „nevědomky" objektivně neplatná, ale subjektivně v dobré víře platnosti udělována nebo přijímána, pak platí zásada: Ecclesia supplet.

3.  Podmínky, za kterých je podmíněné udělení ordinace (ordinatio sub conditione) oprávněné Zásady podmíněného udílení (vážná, neodstranitelná pochybnost; potřebná jistota) by měly být na základě oficiálních textů ještě poněkud prohloubeny.  Vycházíme přitom ze křtu; neboť co platí ve vztahu ke křtu, musí být též analogicky aplikovatelné na ordinaci.

3.1  Kánon 845 §2 CIC 1983 praví:

.Jestliže po pečlivém zkoumání zůstává ještě rozumná pochybnost, zda svátosti uvedené v §1 byly skutečně či platně uvedeny, pak mají být uděleny podmíněně" (míněn je křest, biřmování a svěcení); latinský text: .Si, diligenti inquisitione peracta, prudens adhuc dubium supersit num sacramenta de quibus in §1 revera aut alide collata fuerint, sub conditione conferantur." Jsou zde jmenovány tři podmínky: Musí se jednat o rozumnou pochybnost (prudens dubium) (a), která tu zůstává po pečlivém zkoumání (diligenti inquisitione peracta) (b), a tedy je neodstranitelná (supersit) (c).  Rozumná pochybnost je pochybnost odůvodněná, tedy nikoli pouze domněnka, a vůbec ne podezírání (nebo ještě něco horšího). Odůvodněná pochybnost je vždy pochybností racionální.

3.2  Kánon 869 CIC 1983 říká ve vztahu ke křtu:

§1 „Existuje-li pochybnost, zda někdo byl pokřtěn, či zda někomu byl udělen křest platně, a pochybnost po patřičném prozkoumání trvá, bude dotyčnému udělen podmíněný křest." Tedy i zde se jako podmínka uvádí neodstranitelná pochybnost po důkladném prozkoumání (dubio quidem post seriam investigationem permanente).  §2 „Pokřtění v nekatolickém církevním společenství nemají být podmíněně křtěni, ledaže by tu byl závažný důvod k pochybnosti o platnosti křtu s ohledem na materii a formu slov křtu a dále s ohledem na úmysl toho, kdo byl pokřtěn jako dospělý, a toho, kdo křest uděloval." Latinský text:

.. . . nisi, inspecta materia et verborum forma in baptismo collato adhibitis necnon attenta intentione baptizati adulti et ministri baptizantis, seria ratio adsit de baptismi validitate dubitandi." Tento text objasňuje podmínky pro podmíněné udílení ještě dále:

Neodstranitelný vážný důvod (seria ratio) pochybovat o platnosti se vztahuje, resp. musí se vztahovat a) na materii a formu používanou při udílení a b) na úmysl přijímajícího i udělujícího.

§3 „Jestliže v případech podle §§ 1 a 2 zůstávají udělení nebo platnost pochybnými, smí být křest udělen až tehdy, když křtěnci - pokud se jedná o dospělého - byly vysvětleny důvody pro pochybnost o platnosti uděleného křtu (postquam baptizando... rationis dubiae validitatis baptiomi celebrati declarentur)". Na doplnění dosud uvedeného se požaduje, aby dotyčnému byly předloženy a vysvětleny (declarare) (rozumné a závažné a neodstranitelné) důvody pro pochybnost o platnosti! To by pak muselo platit také o pochybnostech o platnosti uděleného svěcení. Dotyční mají právo dozvědět se důvody. Jelikož se jedná o dospělé, nesmí toto objasnění zajisté probíhat jen jednostranně, ale musí obstát před případnými námitkami a zpětnými otázkami! Jen tak může být zabezpečeno, aby se jednalo o rozumné důvody podepřené o pečlivé a důkladné zkoumání a přešetřování!

3.3  V „Direktáři pro provádění principů a norem o ekumenismu" (25. 3. 1993) stojí o křtu toto:

Č. 95 a): „Křest ponořením nebo poléváním provázený trinitární formulí je o sobě platný. Z toho vyplývá, že svátost musí být nahlížena jako platná, jestliže rituály, liturgické knihy nebo stávající zvyklosti jedné církve nebo církevních společenství předepisují křtít jedním z těchto způsobů, ledaže by tu byly závažné důvody, které by dávaly pochybovat, zda vysluhující respektoval pravidla svého vlastního společenství nebo církve.  b) ... postačující úmysl vysluhujícího křtem musí být předpokládán, ledaže by tu byl závažný důvod pochybovat o tom, zda chtěl konat to, co koná církev." Zde je pak další doplněk pokud jde o úmysl. Úmysl musí být předpokládán, jestliže vysluhující uděluje svátost způsobem předepsaným církví (za použití podstatných svátostných znamení co do materie a formy). V tomto případě, kdy je použito podstatných svátostných znamení, je třeba intentio faciendi quod facit Ecclesia předpokládat, ledaže by mohly být uvedeny rozumné, odůvodněné a nikoli odstranitelné pochybnosti.

Věc byla dokládána proto v takové šíři, abychom dokumentovali, že církev ve svých oficiálních vyjádřeních klade pro podmíněné udělování svátostí dávajících charakter přísná měřítka! Od 2. vatikánského koncilu byla odstraněna dosud zažitá praxe podmíněně křtít konvertity z jiných konfesí (pro všechny případy a z přehnané úzkostlivosti páchající bezpráví platnému křtu)! Od té doby vychází církev principiálně z platnosti uděleného křtu až do prokázání opaku nebo - jak řečeno - neodstranitelné, rozumné a zdůvodněné pochybnosti.

To, co platí o křtu jakožto o samotné zakládající svátosti, musí proto neméně a zcela platit o ordinaci: Stat pro validitate!

3.4  Přitom musíme myslet na to, že absolutní jistota neexistuje a nemůže existovat! Jako ani pro platnost křtu (už jen proto, že k platnosti patří též úmysl, což je vnitřní akt; proto se musíme řídit vnějšími kritérii, která nám nejen umožňují předpokládat přítomnost úmyslu, ale ukazují tento předpoklad jako odůvodněný: to je správná aplikace svátostného znamení požadovaného pro platnost; viz výše), tak ani pro přijaté svěcení nemůže existovat absolutní jistota o platnosti. Také zde jde o úmysl, který se může projevit jen vnějšími akty. Absolutní jistota však chybí i proto, že nikdo si nemůže být absolutně jist, že podmínky platnosti stanovené církví byly v dlouhé linii sukcese vždy plněny. Jednotlivý kněz a biskup může mít o platnosti svého svěcení nanejvýš morální jistotu a může jen - jak to kdysi vyjádřil Karl Rahner - důvěřovat božské prozřetelnosti, že v řetězci sukcese asi nebylo příliš mnoho neplatných svěcení. V tomto případě platí princip:

Ecclesia supplet. Morální jistota, která je v tomto případě také tím jediným lidsky možným, však i stačí. Tutiorismus, který vždy považuje maximální míru bezpečnosti a absolutní jistotu za nutnou, byl církví dokonce odsouzen (DS 2303).

4.  Aplikace na biskupské konsekrace (biskupské ordinace) v Ecclesia silentii

4.1  Krátké shrnutí podmínek, za kterých pouze může být podmínečná ordinace dogmaticky dovolena:

Musí existovat odůvodněná rozumná pochybnost o platnosti uděleného svěcení, která nemůže být důkladným, seriózním zkoumáním a pátráními odstraněna.

Tato pochybnost se musí dotýkat:

a)  použití podstatných svátostných znamení co do materie a formy anebo

b)  úmyslu konsekrátora anebo přijímajícího.

Papežský mandát není podmínkou platnosti.

Rozumná (racionální) neodstranitelná pochybnost je něco jiného než vágní nepodložená domněnka nebo dokonce podsouvání a podezírání; nelze ji ani použít jako zástěnu pro případně zamýšlená disciplinární a pořádková opatření, neboť musí být jako rozumně zdůvodněná pochybnost o platnosti svěcení prokazatelná.

Nezdůvodněná reordinace je těžká iniuria sacramenti et Jesu Christi, ministri principalis sacramenti ordinationis.

4.2  O platnosti biskupské konsekrace biskupa Felixe Davídka není žádné pochybnosti. Je prokázána jeho ordinátorem.

Zda jsou další biskupská svěcení uskutečněná biskupem Davídkem kryta zvláštním papežským mandátem, je quaestio facti, které lze rozhodnout (ale k otázce platnosti jím udělených svěcení to nic nepřináší).

4.3  Nicméně svěcení, která udělil, jsou ze strany Říma zařazována jako „dubie validum". Proto mají být svěcení jím udělená, pokud se Řím zaměří na to, aby tento okruh osob zařadil do pastorace, podmíněně opakována.  Nejprve je třeba poznamenat něco k termínu „dubie validum": Jedná se tu (z lingvistického hlediska) o sémanticky nesmyslný „pojem" (lépe: sémanticky nesmyslné slovní spojení). Jsou zde totiž postaveny vedle sebe dva sémanticky nesnášenlivé znaky (vlastnosti): Buď je něco „dubium" nebo „validum" (obojí se vylučuje, nemůže být obojí současně); možné je však dubium (dubitatis) de validitate. A tak je to také míněno.

4.4  Podle předchozích úvah by se pochybnosti musely vztahovat a) na dodržení nebo nedodržení podstatného ritu svěcení potřebného k platnosti.  O tom může autenticky informovat ordinovaný sám a také přítomný svědek, je-li naživu. Pokud jde o udělování křtu, abychom opět přibrali tento příklad, stanovuje církevní právo (Can 876 CIC 1983): „K prokázání udělení křtu postačuje... prohlášení jediného bezúhonného svědka nebo přísaha samotného pokřtěného, pokud tento přijal křest v dospělém věku." To lze rovněž analogicky aplikovat na ordinaci. Také zde se tedy jedná (ve většině případů) o rozhodnutelné quaestio facti; pochybnost lze vztáhnout na b) úmysl, intentio interna, jehož přítomnost je třeba posuzovat podle výše (viz 3.3) udaných kritérií.

Snad ordinátor svůj úmysl udělit svěcení, zvláště pak svěcení biskupské, výslovně (explicitně) vyjádřil. Snad se též výrazně zeptal ordinanda na jeho vůli svobodně svěcení přijmout. To lze rovněž rozhodnout jako quaestio facti. Pochybnost by se tedy dala snadno odstranit seriózním a pečlivým prozkoumáním.

4.5  Pochybnosti mohou být vztahovány také na „duševní konstituci" biskupa Davídka - a zdá se, že z římského pohledu zde spočívá hlavní těžiště: pochybnosti o duševním zdraví, a proto též schopnosti konat to, co je k platnému uskutečňování ordinací požadováno. Ale také tuto otázku musí být možné objasnit a rozhodnout jako quaestio facti. Právo být v této otázce slyšet a vyzván k rozsudku mají především ti, kteří od něho byli ordinováni a kteří ho z dlouhého osobního styku znají resp. znali. Zde platí svědectví kompetentních a spolehlivých osob. Pokud by měly být protichůdné soudy, musí být zkoumána zvláště věrohodnost negativních soudů a soudy musí být navzájem pečlivě porovnávány. Právě zde je nutnost pečlivých a seriózních průzkumů a šetření nezbytná. Až do jednoznačného prokázání opaku je třeba vycházet z duševního zdraví a schopnosti a z těch nejlepších úmyslů směřujících k blahu pronásledované církve.

Jinak by dobrá pověst, čest a lidská, kněžská a biskupská dignita vyznavače zasloužilého o další život církve byla nenapravitelně nekřesťanským způsobem zraněna.

4.6  Ti, kdo byli biskupem Davídkem bona fide ordinováni, udržovali spolu s ním po dlouhou dobu světlo víry v temnotě bezbožné tyranie a předávali je dále; a toto se dělo skrze jejich kněžskou a biskupskou službu. Úřední církev musí tuto službu uznat, a měl-li by zbytek pochybností nadále zůstat (což nedokážu ze svého pohledu dohlédnout), může a musí (na základě a kvůli vykonané službě pro uchování a další život církve v situaci pronásledování) pak přijít ke slovu se svrchovaným právem „Ecclesia supplet". Církev nemá jen právo, nýbrž morální povinnost uznat uskutečněné a přijaté ordinace v mimořádných podmínkách a převzít onen potenciál vyrostlý v době pronásledování do doby nové, která má - alespoň intencionálně - stát ve znamení „rekristianizace".

Ledaže bychom byli spolu s Karlem Rahnerem přesvědčeni, že církev ze své ospravedlňující podstaty uznání těchto pro ni potřebných úřadů již uskutečnila, ještě dříve, než nastalo výslovné uznání ze strany oficiálních instancí (srv. K. Rahner, Předotázky k ekumenickému chápání úřadu - QD 65, Freiburg 1974, 53).

Tím více by pak přece vyvstávala povinnost k oficiálnímu uznání.

4.7  Pokud by však kurie používala re-ordinaci sub conditione jako zástěnu (nebo jako prostředek), aby se vypořádala s problémem „ženatých biskupů", pak by se musela vystavit těžké výtce úzkostné malověrnosti. Vždyť přece existuje „apoštolská sukcese strachu"! (srv. Mt 8,26 .Proč jste tak ustrašení, malověrní. . .")

4.8  Pokud Řím z okolnosti, že biskup Davídek uskutečnil také ordinace žen (i když, jak se zdá, jen několika) chtěl dospět k závěru, že tu byl vlastně chybějící nebo falešný úmysl, protože by tím měl ordinátor dávat najevo, že měl v úmyslu jiný duchovní úřad, než je úřad katolické církve, pak je třeba tomuto názoru co nejostřeji oponovat neboť

a)  jde o mimořádnou, s běžnými, zejména západními měřítky nesouměřitelnou situaci a protože

b) biskup Davídek tyto ordinace nechtěl zavést jako protivu k normálnímu církevnímu řádu a jako pravidlo, nýbrž jen jako mimořádné opatření v mimořádné situaci, a i zde jako úpravu výjimečnou.

Soud o tom přenechme milosrdnému Bohu. Karl Rahner píše (ve výše uvedeném textu, str. 43): „Vyšší principy mohou překonat užší a pro normální praxi dokonce nařízené normy a učinit něco takového pravým, co o sobě těmto užším normám odporuje." (Ale o tomto problému by bylo třeba vyjádřit se zvlášť.)

5.  Krátké shrnutí

Ze svého vnějšího pohledu nenalézám jediný argument, který by mohl ospravedlnit „ordinaci sub conditione". Důsledky, které je z toho třeba dovodit, mohou rozhodnout jen ti, kterých se to dotýká, resp. společenství těchto postižených.

Přeložil Jan Kofroň.

Jednota a nadšení 2. vatikánského koncilu nevydrželo v mnoha částech katolické církve dlouho. Ukázalo se, že přes velkou shodu při hlasování o koncilových dokumentech není situace zdaleka jednoznačná. Spor „konzervativního" a „progresivního" křídla pociťujeme již i my. Často vznikají spory kolem mocenských zákroků proti „pokrokovému" křídlu. Ty mohou mít formu naukového rozhodnutí (třeba encyklika Humanae vitae), jmenování nebo naopak sesazení církevního hodnostáře (třeba rozprášení revolučně naladěného holandského episkopátu během 70. let, dosazení neoblíbeného biskupa Haase ve švýcarském Churu roku 1988 anebo nedávné uvolnění „neposlušného" francouzského biskupa Gaillota z Évreux), postihu jinak smýšlejících teologů (i tak smířlivých jako B. Häring, nemluvě o Küngovi a Drewermannovi) a zejména formu pozvolného a nenápadného prosazování centrální moci, utužování disciplíny, torpédování možných změn v duchu aggiornamenta.

Zatímco až donedávna se hlasy proti ozývaly především z úst jednotlivců, v 90. letech ke stavu své církve již nemlčí ani široké vrstvy věřících. Protože platné církevní právo neposkytuje běžným katolíkům prakticky žádné standardní cesty, jak projevit svůj názor, sahá se k peticím a demonstracím.  V našem čísle si povšimneme dvou nejvýznamnějších peticí, Lucernského prohlášení (1991 ve Švýcarsku, asi 10 000 podpisů) a petice Touha lidu církve (KirchenVolksBegehren, v roce 1995 dosáhla celkem více než dvou miliónů podpisů). Kromě textů peticí přinášíme několik článků, dokreslujících požadavky peticí a diskusi kolem nich. Podrobnějšímu rozboru jednotlivých požadavků jsme se v Getsemanech již věnovali anebo se budeme časem věnovat.

Bohužel odpovědní v římskokatolické církvi nejsou povinni na petice reagovat; výmluv mají dost, jak ve svém článku ukazuje Hans Küng. A kdyby z církve odešly milióny věřících, mají hierarchové ještě výmluvu, kterou Küng neuvádí: „Zůstali jsme věrně na svém místě. Ostatní zradili Krista.  My jsme ti služebníci věrní, kteří si zasluhují odměnu." Nevymýšlím si, podobné názory jsem již slyšel od jistého kněze poté, co svým jednáním prakticky rozprášil svěřenou farnost.

žen a mužů angažovaných v církvi k současnému vývoji v římskokatolické církvi

I.       Popud

1.  S rostoucí starostí sledujeme některé události ve své církvi, zejména způsob, jakým vykonává římské vedení církve svůj úřad. V autoritářském stylu a tíživém centralismu již nemůžeme rozpoznat evangelium lidi milujícího Boha v Ježíši Kristu. Různá centralistická a represivní opatření hluboce zraňují dospělost a důstojnost pokřtěných a biřmovaných věřících. Domníváme se, že duch posledního koncilu je vážně ohrožen. Proto je pro nás stále obtížnější angažovat se v této církvi s radostí a nadšením pro evangelium.

2.  My, kdo plníme službu v církevní základně anebo se k tomu připravujeme, proto nemůžeme a nesmíme mlčet. Nadešla hodina, abychom se na široké bázi solidarizovali a jasně protestovali proti „výprodeji 2. vatikánského koncilu". Vždyť „jako živý organismus potřebuje církev veřejné mínění, vyrůstající z dialogu jejích členů. Jen pak je možný pokrok v jejím myšlení a jednání... Proto si musejí katolíci být plně vědomi, že mají skutečně svobodu projevovat svůj názor... Odpovědní představení budou pečovat o to, aby se v církvi živě rozvíjela výměna legitimních názorů na základě svobody přesvědčení a projevu." (Pavel VI. v papežské pastorační instrukci Communio et progressio z r. 1971)

Volíme cestu prohlášení, protože nemáme ve své církvi k dispozici žádnou jinou právně podloženou možnost jak zjednat svým názorům sluchu.

3.  V dalším formulujeme svoji vizi, svoji kritiku a svoji naději.

II.      Vize

4.  Pracujeme pro církev, která bude žít z Ježíšova osvobozujícího Ducha.

Ježíš se soustřeďoval na lidi, kteří potřebovali vysvobození. Bránil je před nemilosrdností zákona. Přislíbil jim „život v plnosti" (Jan 10,10). Respektoval svobodné rozhodnutí jejich víry a vzdal se moci.

5.  Pracujeme pro církev, která se bude ve svém jednání a řeči orientovat především na nouzi světa. Jejím nejdůležitějším úkolem bude osvobozovat lidi z nejrůznějších zajatostí, z útlaku a obav. Tak jsou všechny vnitrocírkevní strukturální problémy druhořadé, musejí však být řešeny a vyřešeny z ohledu na toto poslání církve.

6.  Pracujeme pro církev, ve které bude platit: církev je společenství. Církev jsme my všichni. Koncil vyslovil biblickou pravdu o stejné důstojnosti všech věřících, a ta naléhavě volá k odpovídajícímu uspořádání poměru laiků a kléru. Volá po nových strukturách dialogu a spolurozhodování. To se především též vztahuje k dosazování biskupů. „Kdo chce být představeným všech, má být také všemi volen." (papež Lev I., 458/59) Vzpomínka na demokratické tradice církve prvních století nám může pomoci osvobodit se od současného zúžení na hierarchii.

7.  Pracujeme pro církev, která bude konkrétně znázorňována mnohotvárnými místními církvemi. Místní církev je prostor, ve kterém na základě evangelijní inspirace vyrůstá nové - jako odpověď na místní potřeby a výzvy.  Různost místních církví je bohatstvím světové církve. Tyto církve pro svůj rozvoj potřebují nezbytnou svobodu.

8.  Pracujeme pro církev, která bude brát lidská práva vážně především ve vlastních řadách. Na tom závisí věrohodnost sociální nauky církve a našeho sociálního hlásání. V naší církvi nesmí nikdo být diskriminován: ani znovusezdaní rozvedení, kteří jsou vylučováni od svátostí; ani kněží, usilující o laicizaci, kteří by chtěli pomáhat službě evangeliu v jiném životním stavu; ani ženatí mužové, kteří se cítí být povoláni ke kněžskému úřadu; ani homosexuální mužové a ženy.

9.  Pracujeme pro církev, která umožní ženám plnou rovnoprávnost a účast v rozhodovacích procesech. Zde dochází stále ještě k mimořádně velké diskriminaci.  Neexistuje teologický důvod, který by ženu nadále vylučoval z úřadu. Zrovnoprávnění žen je pro budoucnost církve nezbytné.

10.       Pracujeme pro církev, ve které bude smysl všech věřících pro víru podstatnou součástí církevního procesu hledání pravdy. Ať se učitelský úřad drží Pavlova výroku: „Ne že bychom chtěli panovat nad vaší vírou, nýbrž chceme pomáhat vaší radosti - ve víře přece stojíte." (2 K 1,24) Důvěra takového vedení církve v moc Ducha je tak velká, že dokáže čekat až do chvíle, kdy se pravda prosadí sama. Proto se může vzdát nátlakových prostředků a sankcí.

11.       Pracujeme pro církev, která bude ke vznikajícím konfliktům přistupovat nikoli mocenskými prostředky, ale lidsky a čestně v duchu evangelia. Naše právní cítění je zraňováno právním systémem naší církve, který nezná ani oddělení pravomocí, ani nezávislost soudnictví.

12.       Pracujeme pro církev, ve které bude petrovská služba římského biskupa vykonávána takovým stylem a s takovými nároky, aby dokázala budovat mosty mezi různými místními církvemi a teologiemi. Taková petrovská služba bude také působit přitažlivě na ostatní křesťanské církve, které jsou přesvědčeny o nezbytnosti úřadu církevní jednoty. Jen tak se světová církev může stát „svátostí" srůstajícího lidstva.

13.       Pracujeme pro církev, ve které bude umožněna spolupráce církví „ve smířené odlišnosti". Kristovo přikázání jakož i vývoj a nouze světa nás nutí k ekumeně: k aktivnímu budování mostů k jiným křesťanským církvím, ke spolupráci s jinými náboženstvími a s nevěřícími, kteří usilují o mír, spravedlnost a zachování stvoření. Evangelium nezná hranice.

III.     Kritika

14.       Na pozadí své vize, která nám dodává odvahu a uvolňuje sílu k nasazení pro evangelium, formulujeme svůj protest a svoji kritiku vývoje v některých oblastech a opatření, která nemůžeme schvalovat.

15.       Kritizujeme

• že církevní právo bývá často stavěno nad evangelium a je prosazováno mocenskými prostředky a sankcemi;
• že se pomocí restaurativních opatření monarchické hierarchie dějí pokusy násilím řešit posledním koncilem bohužel neřešený vztah mezi chápáním církve jako „lidu Božího" a „hierarchického řádu";
• že se má výchova kněží opět odehrávat vuzavřených a elitářských seminářích, které jsou daleko vzdáleny duchovenské praxi a realitě té které místní církve;
• že stále více hrozí rozšíření papežské neomylnosti na řádný učitelský úřad (např. votázkách antikoncepce);
• že je od nositelů církevních úřadů vyžadována vrozporu sjasným Ježíšovým pokynem (Mt 5,34) přísaha věrnosti, která mnohé uvádí do problémů ve svědomí, nepravdivosti nebo pokrytectví;
• že je povinnost získávat vŘímě dovolení učit pro profesorky a profesory teologie: že jsou kritičtí teologové a teoložky disciplinováni metodami odporujícími modernímu právnímu cítění, především však Ježíšovu duchu;
• že jsou dosazováni biskupové bez nejmenší možnosti lidu projevit své stanovisko knim, ba dokonce proti masivnímu odporu lidu; že se jednostranně vybírají kandidáti vázaní kjuristickému pojetí církve;
• že se kchronickým problémům církevního řádu (celibát, laicizace, viri probati, znovusezdaní rozvedení, struktury spolurozhodování a dialogu na všech úrovních. . .) nepřistupuje konečně sevangelijní odvahou a jejich řešení odporují Ježíšově praxi;
• že byla naléhavá otázka svěcení žen zpříkazu vrchnosti vyňata zveřejné diskuse.

16.       Formulovali jsme svoji kritiku proto tak zřetelně, že styl a mnohá opatření římského vedení církve ochromují naši službu a zapříčiňují v našich obcích a místních církvích ovzduší nedůvěry, strachu, lhostejnosti a odvrácení od církve anebo působí pochybnou náboženskou poslušnost vůči lidským zákonům. Od vedení církve v Římě k nám již nepřichází povzbuzení ve smyslu Ježíšova výroku „posiluj své bratry (a sestry)!" (L 22,32)

IV.     Naděje

17.       Současná kritická hodina církve je pro nás výzvou být stále věrnějšími evangeliu. Jsme přesvědčeni, že koncilem vyvolaný obnovující pohyb nemůže být zastaven. Koncil, který vyvolal tolik nadějí a byl pociťován jako jaro církve, se prosadí přes všechny překážky.

18.       Jsme rozhodnuti svou prací uskutečnit vizi sourozenecké, od strachu osvobozené a osvobozující církve, nakolik toho budeme schopni. Nenecháme se odchýlit od kursu obnovy církve. Jsme ochotni k dialogu se všemi, kdo věří v budoucnost církve. A jsme přesvědčeni: „Co se skutečně dostalo do pohybu, pokračuje dále." (kardinál Alfrink)

19.       Koncilový papež Jan XXIII. to vyjádřil po svém: „Nejsme na zemi, abychom pečovali o muzeum, ale abychom pěstovali zahradu překypující kvetoucím životem a předurčenou ke krásné budoucnosti." S ním sdílíme vizi otevřené, lidské a velikonoční církve.

Z knihy Walbert Bühlmann: Zivilcourage in der Kirche, vyd. Styria, Štýrský Hradec 1992, str. 161 - 165, přeložil JaS.

Autor svůj text uvádí poukazem na situaci v Německu, kdy se mnozí biskupové ještě před započetím podpisové akce tvrdě bránili. Připomíná, že podle kánonu 212 církevního práva však věřící mají právo a dokonce povinnost projevovat svůj názor ve věcech, které se týkají dobra církve. Námitky „jistých hierarchů" proti petici jsou podle Künga výmluvy, a autor se je pokouší zodpovědět. (Úvodní část Küngova textu jsme z redakčních důvodů vynechali.)

Výmluva 1:

Záleží na Duchu, na Duchu svatém, a věřící by se měli starat o svoji víru, ne o strukturu církve. Nejdříve svědectví víry a naděje světu slovem a skutkem, pak teprve by měl smysl rozhovor také o cestách, prostředcích, strukturách a službách.

Odpověď:

Nesčetným lidem byla taková „víra" v církvi znemožněna právě lpěním na překonaných strukturách církve. Tak se ženám zdá stále nesnesitelnější míra, v jaké brání patriarchálně založené církevní struktury jejich snahám žít svoji víru ještě v církvi. Naopak platí: Člověk si musel zachovat ještě velikou víru věci evangelia, aby mohl ještě věřit v reformu středověkého, protireformačního a antimodernistického paradigmatu římskokatolické církve.

Výmluva 2:

Otázky jako celibát, pohlavní morálka, zrovnoprávnění žen, to jsou po léta obehraná témata, ke kterým se biskup musí vyjadřovat každý den do omrzení: církevní „ležáky". Proti tomu je nejvyšší čas, aby se na přetřes dostaly zase jiné věci, třeba obnova víry a hlásání evangelia.

Odpověď:

Sporné strukturní otázky jako celibát, pohlavní morálka a zrovnoprávnění žen jsou „obehraná témata" jen proto, protože jsou ponechány na programu církevních reforem zčásti již po staletí. Skutečně: církevní „ležáky", ale jsou to vposledku biskupové, kdo je ponechávají ležet a brání reformám. Namísto co by papež a biskupové konečně tento seznam palčivých témat sprovodili ze světa, nutí lid církve, aby se k němu neustále vracel. Právě ten, kdo chce naléhavě nezbytnou obnovu víry a hlásání evangelia, může tak věrohodně činit, jen zahrne-li tyto reformní požadavky.

Výmluva 3:

V církvi sice musí existovat veřejné mínění i možnost otevřeně projevit názor a prostor k diskusi protikladných stanovisek; k tomu však jsou prý v diecézích i na celostátní úrovni nejrůznější možnosti: různé úrovně rad, synod, diecézních setkání, mládežnických fór, komisí, jakož i veřejné akce diecézních akademií, katolických vzdělávacích center a spolků.

Odpověď:

To je právě bída současné katolické církve: máme dost rad, synod, schůzí, fór, komisí, dialogů a pastoračních rozhovorů - ale žádné výsledky. Každý přece ví, že právě synody stále znovu požadovaly vnitrocírkevní reformy, ale jejich požadavky nakonec vyzněly naprázdno - protože biskupové tyto požadavky v Římě nezastávali dost energicky. Důležitější jim je ničím neospravedlněná přísaha věrnosti duchovnímu vůdci v Římě než požadavky podložené evangeliem. Osud německé synody z počátku sedmdesátých let, ve které se mohutně angažovalo nesčetné množství katolíků dobré vůle, se stal tragédií pokoncilního katolicismu. Reformní požadavek další synody, i takový, který měl podporu biskupů, byl Římem tvrdě odmítnut nebo ignorován.  Nepotřebujeme žádné další alibistické a utěšovací akce ani „plány pastorace", které zhroucení pastorace pro nedostatek duchovních maskují hesly o „hodině laiků".

Výmluva 4:

Sbírání podpisů prý namísto k nezbytně nutnému dialogu povede spíše k další polarizací názorů v církvi.

Odpověď:

Určití reprezentanti církevní hierarchie v Německu se velmi vzdálili svému církevnímu lidu, a jsou tedy sami odpovědní za polarizací názorů v církvi.  Takoví hierarchové, kteří si myslí, že mohou vládnout proti lidu církve, působí polarizaci, na kterou si pak mnohomluvně stěžují. Kdo se však v dnešní době pokouší poručníkovat „dospělý" lid, nesmí se divit, když tento lid chce pozvednout svůj vlastní hlas.

Výmluva 5:

Témata předložená k podpisu jsou prý formulována příliš heslovitě a paušálně; a nedostatkem také je, že se má hlasovat výhradně o všech společně.

Odpověď:

Předkládané reformní požadavky nejsou heslovité a paušální, jsou konkrétní a elementární. Všechny spolu navzájem souvisí. Lid církve je dost dospělý, aby mohl vyjádřit svůj názor ke všem bodům. To je zcela legitimní a demokratická hlasovací procedura, a jistí hierarchové jsou právě ti poslední, kdo by směli tento demokratický proces zpochybňovat.

Výmluva 6:

Počítají se jen podpisy, nikoli argumenty; tímto způsobem prý nelze uskutečnit opravdový dialog, ve kterém si partneři navzájem naslouchají, vzájemně se setkávají a přibližují, aby společně žili a dosvědčovali víru.

Odpověď:

Během desetiletí bylo v Německu vyměněno argumentů dost - na úrovni teologického bádání stejně jako na úrovni pastorační aplikace. Po desetiletí byly tyto reformní požadavky stále znovu uváděny v dialogu se všemi účastníky včetně biskupů. Doba dialogu nyní skončila. Nyní platí hlas lidu.  Biskupský požadavek „skutečného dialogu" příliš naznačuje vyčkávací a zdržovací taktiku, než aby mohl být brán vážně. Kdo chce jako biskup skutečně dialog, měl by se veřejně přihlásit k těmto reformním požadavkům, namísto co by servilně služebníčkoval vatikánské politice.

Výmluva 7:

Je prý zlé, že petice přináší pouze čistě vnitrocírkevní témata, ale neuvádí velké sociální, politické, ekologické a etické výzvy naší doby.

Odpověď:

Módní taktikou ve vnitrocírkevních sporech se nyní stalo potlačovat nepohodlné požadavky tím, že se bagatelizují jako „čistě vnitrocírkevní" témata, a jako alternativa se nabídnou .velké výzvy naší doby". Ale od společnosti může něco věrohodně požadovat jenom ten, kdo předtím sebekriticky uskutečnil reformní požadavky ve vlastní církvi. Namísto co by biskupové neustále kázali světu, měli by zamést před dveřmi vlastní církve. Kdo například jako papež požaduje zrovnoprávnění ženy ve společnosti, čemuž však uvnitř církve systematicky zabraňuje, ten se zesměšní před světem, jako je náš. Kdo jako biskup požaduje odstranění nášlapových min v celém světě, ale nepřispěje ke zneškodnění „min" v církvi, ten si nezaslouží sluchu.

Výmluva 8:

U této petice se prý jedná o soukromou iniciativu, která zřejmě v žádném případě nezasluhuje podpory. Proto ji nemají být poskytovány prostory, prostředky, síly nebo služby církevních právních nebo soukromých osob.

Odpověď:

Příznačné je již to, že biskupové požadavky z vlastního lidu církve diskvalifikují jako „soukromou iniciativu". Zcela vážně se biskupové roku 1995 s manýrou „církevních knížat" domnívají, že prostory a finance církevních obcí jsou jejich privátní vlastnictví. Diktátorsky se pokoušejí vykonávat nátlak obzvláště na své vlastní zaměstnance, aby nepodepisovali. To znamená, že lidé v církvi mají být donuceni k vystřízlivění a poslušnosti. Takovým biskupům se patří říci: Vy nejste pány církve, ale podle Nového zákona máte být služebníky všech. Je nesnesitelné, jestliže lid církve, který jistí hierarchové kolem sebe samozřejmě rádi vídají jako jásající kulisu, má být při zcela legitimním projevu názorů vyloučen z církevních prostor.

Výmluva 9:

Tento názorový nátlak byl vytvořen „liberálními sdělovacími prostředky" a je prý třeba varovat před „zmatením", které by tato iniciativa mohla vyvolat.

Odpověď:

Kdyby byl lid naší církve odkázán pouze na vnucované „dvorní zpravodajství" v církevních novinách, skutečně by pravdu ani neznal, ani nedokázal artikulovat. Ale Bohu díky existuje i v církevním ohledu nezávislý tisk. Právě mnozí redaktoři církevních listů, kteří to myslí s církví dobře a bývají často v obtížném postavení, jsou první, kdo by si přáli liberálnější ovzduší v církvi a méně konformní zpravodajství. Naše iniciativa má dodat odvahu právě všem těm v církevních aparátech, kteří smýšlejí stejně, aniž by to mohli veřejně vyslovit. Naopak si hierarchie velice ráda poslouží „liberálními médii", aby si dělala reklamu. Je neuvěřitelné, čím si je tato církev v poslední době ochotna posloužit. Na propagačním plakátu různých diecézí se objevuje obrázek mladé ženy s větou „Jsem mladá, pěkná a katolička." V jakém stavu musí německý katolicismus být, aby měl zapotřebí takovou stupidní kampaň!

Výmluva 10:

U předkládaných požadavků se prý jedná o typicky německé problémy, které jsou v měřítku světové církve bezvýznamné. Ostatně daly biskupské synody například v otázkách celibátu a kněžství žen definitivní odpověď; a je třeba konečně respektovat rozhodnutí světové církve.

Odpověď:

U reformních požadavků nejde rozhodně o typicky německé problémy. Jsou to problémy světové církve. Ano, celibát a antikoncepce jsou v Africe a Latinské Americe ještě mnohem většími problémy než v Evropě. Právě proto se tímto problémem musely zabývat některé biskupské synody v Římě.  Bohužel však ani tyto synody nedokázaly nic ovlivnit. Nemají žádnou rozhodovací pravomoc a papež s kurií od začátku do konce všechny naléhavé požadavky sabotovali. Před ničím tedy biskupové nemají větší strach než před římskou kurií a papežem. Biskupové by však měli konečně odvážně vyslovit to, co mnozí z nich připouštějí v soukromých rozhovorech: Stav právě i německého katolicismu je prabídný. Hrozí zhroucení pastorace. Potřebujeme důkladnou reformu v hlavě i údech. Znovu jako v dobách Druhého vatikánského koncilu potřebujeme namísto rezignace a frustrace otevřenou, pohostinnou, utěšenou a těšící církev. Biskupové by udělali dobře, kdyby se ukázali jako praví pastýři svých obcí, solidárními s jejich bolestmi a nadějemi, a nehráli nadále roli poručníkujících eminencí, kterou jim snad Řím vnucuje.

Přeložil JaS

Pod tímto heslem („KirchenVolksBegehren") podepisovali mnozí věřící na většině německého jazykového prostoru následující požadavky. Dosud bylo sebráno přes dva milióny podpisů.

1.      Budování bratrské a sesterské církve:

• Rovnoprávnost všech věřících, překonání propasti mezi klérem a laiky.

Jen tak lze opět plně uplatnit množství obdarování a charismat.

• Možnost místních církví vyslovit se a spolurozhodovat při jmenování biskupů
• biskupem se má stát ten, kdo se těší důvěře lidu.

2.      Plné zrovnoprávnění žen:

• Právo vyjadřovat se a spolurozhodovat ve všech církevních grémiích.
• Umožnění stálého diakonátu ženám.
• Přístup žen ke kněžskému úřadu - vyloučení žen zcírkevních úřadů nelze biblicky odůvodnit. Církev se již dále nesmí vzdávat bohatství schopností a životních zkušeností žen. To platí i pro řídící úřady.

3.      Svobodná volba mezi celibátní a necelibátní životní formou.

Spojení kněžského úřadu s životní formou svobodného stavu není biblicky ani dogmaticky nutné - vzniklo během dějin, a lze je proto i změnit. Právo křesťanských obcí na slavení eucharistie a na vedení je důležitější než církevně právní ustanovení.

4.      Pozitivní hodnocení sexuality jako důležité součásti Bohem stvořeného a přijatého člověka:

• Uznání odpovědného rozhodnutí svědomí votázkách pohlavní morálky (například antikoncepce).
• Neklást na stejnou rovinu antikoncepci a interrupci.
• Více lidskosti namísto paušálních odsudků (například co se týče předmanželských vztahů anebo votázce homosexuality).
• Namísto ochromující fixace na sexuální morálku silnější zdůrazňování jiných důležitých témat (například mír, sociální spravedlnost, zachování stvoření).

5.      Radostná zpráva namísto hrozivé zvěsti:

• Pomáhající a povzbuzující doprovázení a solidarita namísto obavy budících a těsných norem.
• Porozumění a ochota ke smíření ve vztahu klidem vobtížných situacích, kteří by chtěli znovu začít (například znovusezdaní rozvedení, ženatí kněží bez úřadu), namísto nemilosrdné tvrdosti a přísnosti.

Neočekávaně velký úspěch rakouské petice katolického lidu (KirchenVolksBegehren) přiměl ziskem 500 000 podpisů skupinu německých katolíků k podobné akci. Situace církve v obou zemích není sice totožná ve všech bodech, především proto, že Němci dosud zůstali ušetřeni sporných jmenování biskupů v tom rozsahu, jako v Rakousku, jinak jsou ale problémy stejné. Proto také převzali němečtí iniciátoři akce beze změn text rakouské petice.  Témata nejsou nová. Rovnocennost všech věřících, dialog a společné rozhodování, ne na posledním místě i při jmenování biskupů, plná rovnoprávnost žen, přístup ke kněžství i pro ty, kteří nežijí v celibátu, pozitivní hodnocení sexuality, porozumění a smířlivý přístup pro lidi v těžké situaci, např.  pro rozvedené, kteří se znovu ožení - to všechno se probíralo již před 20 lety na synodě ve Würzburgu a na diecézních synodách a setkáních, která se od té doby uskutečnila. Účastníci byli vždy vysoce uspokojeni rázem debat, které nevynechaly žádný problém, a přesto se vyznačovaly slušností a vzájemnou úctou. Návrhy a usnesení byla sice vždy velkou většinou schválena, k jejich realizaci však docházelo jen pozvolna nebo vůbec. Hlasy würzburské synody k papeži byly (až na jednu výjimku) buďto odmítnuty, nebo ani nebyly uznány za hodné zřetele. Pokus biskupů jihozápadní části Německa o pastorační řešení vztahu s rozvedenými, kteří znovu uzavřeli manželství, Řím příkře odmítl. Proto neudivuje, že se šíří nespokojenost a že napomenutí k trpělivosti už nejsou brána vážně. Petice katolického lidu je pokusem uvést do chodu reformy, které byly stále odsouvány, jiným, dosud neobvyklým způsoben.

Jak se dalo očekávat, nesetkává se tento záměr všude se souhlasem. Nejčastější námitky: petice v církvi nemá co dělat; učení církve není možné změnit rozhodnutím většiny; většina otázek se prý dá upravit jen v rámci celé církve a také již byla dávno rozhodnuta; takový podnik jen posiluje polarizaci a ohrožuje dialog. Tyto námitky obsahují názory, které se stále znovu objevují i při jiných příležitostech. Vypořádání s nimi se tedy vyplatí také při této aktuální příležitosti.

Jistě, církevní právo nezná petici, žádost lidu, s jakou přišlo Rakousko nebo některé německé spolkové země. Kánon 212 ale zdůrazňuje právo a „dokonce někdy i povinnost" věřících sdělit veřejně svůj názor „o věcech týkajících se prospěchu církve". Toto právo iniciátoři akce požadují.  Nikdo nemá v úmyslu měnit učení církve, ani rozhodnutím většiny. V petici katolického lidu jde jen o ustanovení církví daného, tedy proměnlivého práva a o časově podmíněné struktury a způsoby jednání. Obrací se na odpovědné církevní autority a chce je přimět k tomu, aby učinily potřebná rozhodnutí, která mají umožnit dialog a spoluodpovědnost. Na koncilech ostatně i o otázkách víry rozhoduje většina, nehledě na starou zásadu, která byla ve středověku pojata do církevního práva a byla tam až do roku 1917: o tom, co se týká všech, mají jednat a rozhodovat všichni.

Je možné se přít o to, zda by všechny vyjmenované otázky měly být řešeny jen v rámci celé církve, či zda nejsou myslitelná místně odlišná řešení, jako v případě celibátu, který je předepsán jen v latinské západní církvi, a ani zde nechybějí výjimky. A proč by se nesmělo diskutovat o platných ustanoveních?  Téměř všechny reformy v církvi se prosadily tímto způsobem.  Kdypak by se mělo něco pohnout, kdyby všichni trpělivě mlčeli a čekali na to, až příslušné autority uvidí problém a rozhodnou se k reformám?  A polarizace? Rozumí-li se pod tímto heslem nesmiřitelné protiklady, pak to vskutku odporuje podstatě církve. To by pak znamenalo, že jednotlivé skupiny úplně prosadí ve sporných otázkách své pojetí a druhým už odepřou právo, aby jako křesťané vyjádřili odlišný názor. Takový způsob jednání bohužel nacházíme v dnešní církvi, sice nepříliš často, ale většinou na straně těch, kteří blokují všechny reformy. Jestliže však polarizace označuje konflikt rozdílných názorů, pak dialog, požadovaný koncilem jako cestu k hledání rozhodnutí, neohrožuje, ale je s ním totožná. Dialog přece neznamená nezávaznou výměnu zdvořilostí za zavřenými dveřmi, ale společné, otevřené hledání správných odpovědí na otázky dnešní doby. Takový dialog ovšem předpokládá, že se zúčastnění pustí do diskuse a vyloží své názory.  Nic jiného petice nechce. Proto se dá jen přivítat, zejména když je zřejmé, že německá církev není poznamenána jen letargií a rezignací, jak si mnozí myslí.

Podle předlohy Centrálního výboru německých katolíků z října 1991 se nyní s podobnými požadavky hlásí ke slovu svobodná, neorganizovaná část německého katolicismu. Za tuto podporu může být Centrální výbor jen vděčný.

Stimmen der Zeit, říjen 1995, přeložil Ondřej Bastl

Rozhovor Josefa Bruckmosera (Salzburger Nachrichten) s Günterem Funkem

Günter Funke je teolog a psychoterapeut a pracuje v oblasti existenční analýzy a logoterapie. Zabýval se v publikacích tématem „Svoboda mezi úspěchem a ohrožením". V Solnohradu se stal Funke známým jako teologický a pedagogický pracovník v katolickém vzdělávání dospělých, na pracovních schůzkách pedagogů a vzdělávání učitelů.

SN: Pane Funke, nakolik musí nebo smí jít církev s dobou? Druhý vatikánský koncil otevřel světu okna i dveře. Třicet let poté mají mnozí katolíci pocit, že vedení jejich církve přešlapuje na místě.

Funke: Církev smí být vůči světu nekonjunkturální a nekonformní, ale musí to být na správném místě. Šokuje mě, že se církev chová v mnoha oblastech příliš konformně, např. její politický postoj k mocenským strukturám, pracovní společnosti.

Církev skutečně není zastáncem osobnosti člověka, nerozpoznává kritické vývoje, třeba to, co dělá technika s člověkem, barbarství, které se děje, stále větší funkcionalismus a perfekcionismus, ke kterému je člověk hnán.  Tady bych od církve očekával mnohem silnější kritický, protikonjunkturální postoj.

SN: Když církev mluví o duchu doby, směřuje tato řeč k údajnému rozpadu morálních hodnot.

Funke: Církev ducha doby ještě vůbec nerozpoznala. Jsou stará, klasická témata morálky, která jsou vždy znovu důležitá, ale jsou také morální témata hodnoty velmi zvětralé.

Církev by se musela stavět za osobu a svobodu jednotlivce, ne jen pořád za své učení. Po druhém vatikánském koncilu se zdálo, že převládá strach: otevřeli jsme okna a teď to táhne. Objevil jsem ve vedoucích grémiích církve mnoho úzkostlivých lidí. Čím jsou ale lidé bázlivější, tím více hledají jistotu v systému.

SN: Mnoho biskupů říká: „Musíme chránit střed".

Funke: Chránit lze jen při ofenzívě. Úzkostlivé bránění, i úzkostlivé hájení majetku, se jeví vždy negativně. Jeden můj učitel teologie řekl: Je třeba se odvážit hereze, aby se dosáhlo pravdy. To nejde bez těchto experimentů, bez rizika, že se také jednou udělá chyba.

Myslím na podobenství o svěřených hřivnách, které jeden služebník zakopal, aby je neztratil, místo aby s nimi hospodařil. Tak se mi jeví církev: má mnoho hřiven, které jsou však z pouhé obavy zakopány. Tady slaví perfekcionismus úspěch: jenom neudělat žádnou chybu. To je stagnace ze strachu.

SN: Pochází tento strach z toho, že se tento systém, myslící ve staletích, dokáže jen stěží přizpůsobit dnešnímu rychlému životnímu tempu? 

Funke: To je jistě důležitý aspekt, a já nejsem vůbec pro to, aby se sledoval každý módní proud. Církev by měla být tak progresivní, aby tok času běžel za ní. To současně vyžaduje mnoho klidné mysli a otevřenosti. Tato otevřenost by se mohla církvi vyplatit, protože klade dobré základy ke společné cestě, aniž by bylo třeba se bát zániku nebo ztráty vážnosti či zrazení pravdy.

SN: V katolické církvi má ale tradice velmi silnou váhu. To je argument proti svěcení žen: nemůžeme ze dne na den zrušit tradici. 

Funke: Církev se svými dogmaty svázala do vlastních pout. To je od stavu, který byl za Ježíše, od biblických dob až dodnes neudržitelné. Ale tradicí se církev zardousila sama. Bylo by zapotřebí odvahy k zmrtvýchvstání, abychom se osvobodili z pout, do nichž dřívější duch doby uvrhl církev - protože to také tehdy nebyl jen Duch Boží, kdo přivedl dogmata na svět.  Církev dnes trpí tím, že propadla tehdejšímu duchu doby.  Dobové proudy, filozofické směry dřívějších staletí byly v dogmatech prohlášeny za božské - a teď jsme v tom pevně uvázli. Je to velkolepé divadlo nutkavé neurózy. Z toho už se nevyjde.

Zde je zapotřebí odvážných lidí.

SN: Takoví přece pracovali na koncilu. Proč se tento impuls vytratil?

Funke: Nevidím, že by se vytratil. Přemístil se tam, kam vlastně patří:

k základně, která říká, že církev jsme my, že existuje všeobecné kněžství věřících - to všechno jsou základní myšlenky prvotních křesťanů. Snad Duch svatý přechodně odešel z kurie a uchýlil se mezi lid. Výsledkem koncilu je, že vzniká základna a že už od hlavních úředníků nic neočekává.  Druhý vatikánský koncil neskončil, přešel do podzemí. Svá nejsilnější období prožívala církev vždy v podzemí.

SN: Takové období v podzemí vyžaduje velkou sílu k přežití. 

Funke: K životu v podzemí patří mnoho síly a odvahy. A církev také nemůže a nemá žít jenom v podzemí.

Ne všechno, co reprezentuje církev, k ní také patří. To je dilema lidové církve, která se skládá z jádra obce a prospěchářů. Ti jsou, když se jedná o rozhodnutí, brzdou, nepodílejí se aktivně na činnosti církve. Tito úzkostlivci si náhle vzpomenou, že platí církevní daň, odvolávají se na tradici a chtějí, aby vše zůstalo při starém.

Biskupové příliš málo vidí, že rozhodují ti, kteří v církvi aktivně nepracují a kteří chtějí uchovat dosavadní stav. Jsou málo solidární s těmi lidmi, kteří pracují uvnitř, kteří mají odvahu něco změnit. Vedení církve nevidí, že aktivní obce, které žijí duchem církve, chtějí změnu.

To, co se děje, je uchovávání toho nesprávného. Mít tradici znamená hlídat plameny, a ne uchovávat popel. Koncil zažehl dobrý plamen, dnes se ale někteří starají jen o popel.

SN: Mnohé si přejí alespoň někteří biskupové, kteří jsou na straně této podzemní církve. Říkají, že by některý biskup měl vysvětit ženu na jáhenku. 

Funke: Já to podporuji. Co se mu může stát?

SN: Může být sesazen jako Jacques Gaillot ve Francii.

Funke: No a? Pak bude přece přímo mezi lidmi. Možná by bylo dobré mnohé biskupy sesadit, aby se znovu dostali do kontaktu s lidmi. Čím větší je hierarchie a čím výše někdo je, tím větší je odcizení. Příznačně to řekl Václav Havel: „Dva roky jsi prezident a už nevíš, jak se vaří kafe." Čekám na biskupy, kteří budou mít odvahu postavit se z přesvědčení, ne z vypočítavosti, na stranu základny, protože si uvědomí: tady je naše místo. 

SN: Je nedostatek takových biskupů následkem katolické výchovy k poslušnosti? 

Funke: Ano, ale to nejsou ty výchovné cíle, které spojuji s Ježíšem, který mluví o povolání člověka ke svobodě. Poslušnost přichází z naslouchání evangeliu, a v tom, kdo mu naslouchá, roste také odvaha dělat nepopulární kroky.

Biskupové by to měli znát: již ve Starém zákoně panuje napětí mezi knězi a proroky. Proroci byli vždy blíže lidu, kněžská kasta utlačovala lid a kolaborovala s politikou. V této době vidím velmi malé zastoupení prorockého prvku.

SN: Odkud by měl přijít?

Funke: Ze základny. Prorocký prvek žije v základně, nedá se institucionalizovat a „zúřednit". Ve Starém zákoně byli .malí proroci". Ti se náhle objevili jako charismatičtí vůdcové, vyvedli lid z útlaku a pak zase zmizeli. 

SN: Pak by byl každý, kdo podepsal petici, takovým prorokem z lidu. 

Funke: Přesně tak. Duch vane, kudy chce. Jestliže církev nechápe, že se Duch nezdržuje jen u úřadu, ale že je u všech, pak je nejhorší ideologií. 

SN: Někdy by se měl základ s hierarchií opět sejít.

Funke: To závisí na tom, jak živá bude zúřednělá církev, zda na sobě nenechá pracovat pouze tradici, ale i Ducha svatého.

Vždy byly v církvi doby, kdy spolu obě roviny neválčily. Je zapotřebí moudrosti, abychom dokázali snést toto napětí a vzájemně se nedémonizovali a nepodezřívali.

Je třeba říci: každý ať si je vědom své víry, a jedna strana ať jde tou a druhá jinou cestou. Obě mohou být klidné. I prorocká strana, základ. Ta si musí ještě více uvědomit sebe samu, to, že není proniknuta jen nějakou ideou, nýbrž Duchem svatým. Musí si uvědomit svoje povolání a toto povolání si vzájemně přiznat. Pak zůstane podstatou, kvasem.

SN: Hnacím prvkem, kterým by se biskupové cítili popoháněni. 

Funke: Právem. Tento princip kvasu by potřeboval doprovod, teologický základ. To by byla úloha, kterou by alespoň někteří biskupové měli splnit.  To by byla šance rakouské církve. Může se stát, že tímto pohybem základu sem teprve teď skutečně dojde druhý vatikánský koncil.

Salzburger Nachrichten, 23. prosince 1995, přeložil Ondřej Bastl

Myslím si, že problémů je na světě beztak dost, a že proto není třeba problematizovat to, co problémem být nemusí. Takovýto dojem - zbytečného problematizování - jsem nabyl po přečtení článku J/aroslava/ V/okouna/ „K problému biritualismu" v Getsemanech 2/96.

Předně několik celistvějších postřehů.

1/ Je dobré se předem rozhodnout, jakou perspektivou chci nahlížet na svět kolem sebe, a tohoto rozhodnutí se pak svědomitě přidržovat. Chci-li totiž uplatňovat požadavky II. Vatikána v liturgii (byť východních obřadů se konstituce „Sacrosanctum concilium" týká jen nepřímo"), musím uplatňovat stejný přístup i v ekleziologii. V praxi se pak vyhnu formulacím typu: „biritualismus (...) představuje naplnění jednoty církve v osobě celebranta". Je pravda, že historicky tato teze „sedí", avšak neméně pravdivý a závažný je i poznatek, že je platná pouze ve vztahu k nutnosti pastorační péče o čerstvé konvertity-uniaty (což bylo opodstatněné krátce po podepsání jednotlivých unijních memoriálů, kdy (místy) nebyl dostatek uniatského kléru), anebo pak v souvislosti s přípravou kádrů pro misie mezi pravoslavnými. Za oběma těmito aktivitami však stála potridentská ekleziologie, ztotožňující viditelné hranice katolické církve s církví Kristovou, mimo níž není spásy a do které je třeba přivést zpět (reductio ad ecclesiam) všechny pobloudilce chápané jako jednotlivci, a ne členové ekleziálních společenství (tzv. soteriologický exkluzivismus). Pohled II. Vatikána (o současných personalistických trendech v teologii už ani nemluvě) však takovýto náhled zjevně nepřipouští.  Proto by bylo třeba psát o biritualismu spíše jako o snaze respektovat to, co ne bez vnuknutí Ducha bylo jednotlivými církvemi přijato jako liturgická tradice, jakož i o snaze respektovat v konkrétních podmínkách důstojnost a stejná práva všech věřících; celebrat - biritualista pak ztělesňuje spíše katolicitu a služebnost (diakonii) církve vůči všem lidem této země. 

2/ Liturgie se neoddělitelně pojí se spiritualitou a jejím teologickým pozadím.  Opomene-li se toto základní pravidlo, dojde k tomu, že jeho názorným příkladem je nešťastný Gréckokatolický liturgikon z r. 1986 - jeho autoři totiž zaměnili abreviaci (zkrácení liturgického textu při zachování spirituálně-teologického pozadí) a liturgickou reformu (podstatné přepracování liturgických textů taktéž při zachováni spirituálně-teologického pozadí dané liturgie) s liturgickým hybridismem (snaha o vytvoření rádoby nového liturgického typu promícháním nekompatibilních prvků různých teologických systémů v rámci spiritualizační latinizace). Z uvedeného základního poznatku pak bude pro posuzování jednoho liturgického typu pomocí kategorií příznačných pro jinou liturgickou rodinu vyplývat neadekvátnost takovéhoto počínání. Do této skupiny, bohužel, musím zařadit většinu autorových závěrů („proti překonání izolace kněze od lidu v západní reformě stojí služba kněze zády k lidu a za ikonostasem"; „celebrat-biritualista je modernistou, celebruje-li v římském obřadu, a tradicionalistou, celebrujeli v obřadu východním" či slova o „ekleziálním byzantinismu"), protože jinak by musely být považovány za základní neznalost teologie liturgie a liturgického prostotu v byzantském ritu.

A nyní již postřehy konkrétnější.

1/ „Misijní ohled a inkulturace" opravdu patří k tradici východní liturgie. Jenže vždy byly chápány tak, že celá liturgie (tedy nejen eucharistická, ale i ostatní části horologionu) byla překládána do lidového jazyka dané oblasti (umožňoval-li to ovšem stupeň jeho jazykového vývoje) proto, aby si jednotlivé národy mohly přisvojit také spirituálně-teologické pozadí dané liturgie. Přestože římský centralismus mohl tento trend poněkud přibrzdit, nezměnil však jeho směr. Snaha o otevření a přizpůsobení člověka tomu, co je předáváno jakožto posvátná tradice (a do té jsou ve východních církvích započítávány i liturgické texty /kupř. anafora je považována za inspirovaný text/). Pouze v prostředí styku s římskokatolickou mentalitou jsou palmy i snahy opačné - přizpůsobit vzhled liturgie mentalitě současného člověka

• avšak ty jsou chápány jakožto okrajové (kupř. biskupská konference Ukrajinské katolické církve sice dovolila vynechávat ty texty, jež se dvakrát či třikrát opakují /hlavně ekténie/, avšak zakázala „dotýkat se podstatných částí liturgického veledíla"). Pro konkrétního celebranta-biritualistu to však nemusí znamenat hrozbu schizofrenního přístupu, ale spíše nabídku praktického vžití si „hierarchie liturgických hodnot" usnadňující mu praxi vzápadním ritu, zvláště může-li si dovolit částečně „improvizovat" a aktualizovat liturgický text pro potřeby konkrétního společenství, kde pak musí jasně rozlišovat, co a nakolik může přizpůsobit. Každopádně však snaha o inkulturaci musí zahrnovat především poskytnutí spirituálně-teologického zázemí těm, pro něž celebrat slouží i druhým obřadem. Bez ní pak dochází ktomu, že liturgické obřady se stávají mrtvou formou jak pro předsedajícího, tak i pro zúčastněné.

2/ Není-li člověk pouze „technickým biritualistou" (tzv. tím, kdo pouze prakticky zvládl vysluhování v jiném ritu, aniž by k němu srdcem i rozumem přilnul), poskytuje mu jeho dvojobřadnost krásnou příležitost obohatit duchovní život svůj i věřících, pro něž slouží. Z vlastní zkušenosti (vyrůstal jsem jako dvouobřadové dítě - matka řeckokatolička, otec řimskokatolík) mohu dosvědčit, že celistvě chápaný biritualismus je pro mne nutným životním prostředím a že při pokusu „vtlačit" mne do škatulky pouze jednoho ritu, jedné spirituality a teologie bych se začal „dusit". K tomu mohu ještě uvést, že i věřícím téměř naprosto římskokatolické farnosti, kde jsem sloužil (zlatinizované řeckokatolíky by tam člověk mohl spočítat doslova na deseti prstech), přinesl můj bititualismus vítané obohacení, když jsem příležitostně ocitoval ten či onen text z byzantské liturgie.

Pochopitelně, že těchto několik řádek se nestane zázračným lékem na všechny nesnáze související s biritualismem. Myslím si však, že přece jen pomohou i jiným dvojobřadníkům nalézt takovou cestu, na níž jejich biritualismus pro ně samotné i pro jejich „ovečky" - nebude muset být problémem.