Křesťan v nenáboženském světě

Rozhovor na ekumenickém semináři v Černošicích - Mokropsích 28. dubna 1996

Na otázky odpovídal Prof. ThDr. Josef Smolík

Může být dialog mezi křesťanem a nekřesťanem užitečný?

Ano, a to z těchto důvodů:

Nekřesťan pomáhá v rozhovoru křesťanu poznat, jak se nekřesťanu jeví.  Tento image křesťana v očích nekřesťana je vytvářen zkušenostmi nekřesťanů s církví, s jejími prohlášeními, s jejím „zviditelňováním". Poznání tohoto image je důležitým předpokladem rozhovoru a evangelizace.  Za druhé: V rozhovoru má křesťan příležitost falešný image rozbíjet, korigovat a v kajícím doznání svých chyb a vin předložit pravý image.  Za třetí: Nekřesťan má tak možnost seznámit se s biblickým křesťanem, což se pro něho může stát existenciální výzvou. Seznamování s evangeliem jinými způsoby než rozhovorem zpravidla nevede k očekávanému cíli. V evangeliích čteme, že se „pověst" o Ježíši šířila od úst k ústům (Mt 4,24; 9,26).  Lidé dnes uvěří spíše na základě rozhovoru než z poslechu kázání.

Jak se bránit proti přežitkům náboženství?

Předně je třeba si ujasnit, co je náboženský přežitek. S tím pak souvisí stanovit hierarchii hodnot, hierarchii článků víry. Vodítkem může být jednání Druhého vatikánského koncilu. Vliv koncilu spočívá mezi jiným v tom, že dokázal najít integrující téma, které jasně vyniká ze všech jeho dokumentů.  Je to téma Božího spásného dění, téma „dějin spásy" pojatých ovšem eschatologicky, ve víře, ne jako dějiny církevní instituce.  V soustředění na Boží dílo spásy v Kristu nabývají pak ostatní témata své správné místo. To platí o tématech jako mariologie, kult svatých, různé tradice uspořádání vztahu církve a státu, postavení církve ve společnosti, image církve a vše, co s ním souvisí. Mnoho z těchto témat nebylo v minulosti určováno ve svém obsahu jen vírou v Krista, někdy vůbec ne, nýbrž historickým kontextem, politickými poměry a podobně. To vše se stalo náboženským přežitkem, který má ovšem velice tuhý život a stává se znakem, paradigmatem určité epochy. Snaha oživit křesťanství návratem k takovým přežitkům má naprosto opačný účinek. Vede k posilování nenáboženskosti.  Boj proti náboženským přežitkům vedlo osvícenství z pozic rozumu. Osvícenství ovšem zařazovalo do oblasti náboženského přežitku řadu velice důležitých a nosných dogmatických výpovědí, protože jim zvnitřku nerozumělo.  Překonávat náboženské přežitky a uvést je na pravou míru je možné jen z předpokladů teologických tím, že rozlišíme pravé jádro a tradiční, často až folkloristický obal.

Jak korigovat náš jazyk?

Pro dialog a interpretaci obsahu zjevení má jazyk centrální úlohu. Jazyk víry a bohosloví je ve své podstatě jazyk modlitby a vyznání, nemáme-li Boha a jeho zjevení pozitivisticky zpředmětnět. To věděli patrističtí a scholastičtí bohoslovci, kteří psali svá díla v modlitební meditaci.  Pro dialog s nekřesťany to znamená, že je nemáme nechávat na pochybách o tom, že v našem vyznání jde o určité tajemství, které se vposledu otvírá v bohoslužebném společenství v modlitbě a ve vyznání, v chválách a v dobrořečení. Bonhoeffer to připomíná, když píše o „disciplina arcani".  Nekřesťanu podáme falešný obraz evangelia, zbavíme-li je této doxologické dimenze, zploštíme-li je na informaci nebo morálku.

Je-li tomu tak, míří vážný dialog vposledu do liturgického společenství a má vyvrcholení ve křtu. Jazyk, který v tomto společenství užíváme, však musí být kryt životním svědectvím. Jinak Boha „klameme svými ústy a jazykem mu lžeme" (Ž 78,36). Ve vztahu k nekřesťanu se tak stáváme nevěrohodní.  Nenáboženskost, náboženská lhostejnost, ztráta úcty a důvěry k církvi ve světě pramení v takové situaci.

S uvedením nekřesťana do liturgického společenství ovšem nesmíme spěchat.

Je to totiž jeden z nejobtížnějších kroků, kdy dialog přechází v misii.  Pro toho, kdo ještě nepoznal, že církev žije z milosti, ne ze své dokonalosti, může být setkání s církevní realitou těžko zvládnutelným šokem.  Jazyk víry a bohosloví nemá jen svou doxologickou, modlitební dimenzi.  Pro křesťanskou teologii je důležité, že jazyk víry vede k myšlení víry (fides quaerens intellectum, víra hledá rozum, Anselm z Canterbury), které obsah vyznání sice nezvládne, avšak může ozřejmit, přiblížit, prokázat, že nevěříme slepě (credo quia absurdum, věřím, protože to je absurdní, Tertullian), nýbrž že za svým vyznáním stojíme s celým intelektuálním zaujetím.  Takový zápas víry o svědectví, ke kterému provokuje dialog s nekřesťanem, v němž rozum hraje svoji úlohu, pomáhá křesťanu, aby se mu základní formulace dogmat nestaly zaprášeným klišé, prázdnou frází. Toto pokušení je značné a teprve při setkání s nenáboženským člověkem si je plně uvědomujeme. 

V čem je sekularizovaný svět přínosem?

Sekularizovaný, nenáboženský svět je pro křesťany velikým přínosem z řady důvodů. Aniž bych si činil nárok, že tyto důvody vyčerpám, uvedu některé:

Nenáboženský člověk je člověkem poctivých pochybností. Píši o tom více ve své knize Současné pokusy o interpretaci evangelia (Oikuméné 1993, 5. vydání, viz též Můj rozhovor o D. Bonhoefferovi v Teol. sborníku, Čas Krista 1, 1995, str. 91-96). Nenáboženskému člověku, kterého označují jako .čtvrtého člověka", není nic samozřejmé, nic mu není dané, někdy mu není nic posvátné. Pokud jde o otázku posvátnosti, bylo by ovšem potřebí věnovat se jí hlouběji. Myslím např. na romány J. Topola. Zůstaňme zatím při poctivé pochybnosti spíše intelektuální povahy (Bonhoeffer ji odvozuje z osvícenství a nazývá ji Redlichkeit). Tyto pochybnosti nás nutí poctivě promýšlet obsahy své víry, uvědomit si naši myšlenkovou nepoctivost nebo lenost, naše podléhání tradičnímu výkladu tam, kde by byla na místě poctivá myšlenková práce, kritická exegeze, věcná analýza dějinného kontextu.  V takovém dialogu si uvědomujeme, že se svou dosavadní bohosloveckou výzbrojí nevystačíme.

Nenáboženský svět, a to je to druhé, se stává světem většiny. I když se k církvím hlásí ještě značné procento obyvatel, i tam kde narůstá různorodá religiozita, mám za to, že převažují ti, kdo jsou k otázkám víry a zjevení lhostejní a kdo mají větší nebo menší nezájem o církve a nedůvěru k ní.  Mluvit o nenáboženském světě zní sice provokativně, avšak svět je v politickém, ekonomickém a vědeckém dění, jež rozhoduje o jeho budoucnosti, po většině v rukou těch, jimž je samo evangelium a účast na životě církve cizí.  To je dalekosáhlá změna, na kterou si těžce zvyká i protestantská menšina, neboť i ona zdůrazňovala, že žijeme v „křesťanské civilizaci". Vyznání, že Kristus kraluje a je Pánem nade vším, které je skrytou pravdou víry, chceme mít viditelně potvrzeno postavením církve. To však nebyla situace prvních křesťanů a církve apoštolské. To vše nás nutí vracet se do doby apoštolské, do Nového zákona, a chápat nově postavení a poslání církve ve společnosti, lépe rozpoznávat nebezpečí konstantinského modelu a skrytých totalitních tendencí.

Nenáboženský svět nás dále konfrontuje s otázkami utrpení, násilí tak, že se jim nemůžeme vyhnout a zastřít je laciným optimismem. Umění moderní doby je výkřikem bolesti trpícího lidství, který nelze přeslechnout. Židé, Osvětim, atomové a ekologické ohrožení je kontext, v němž a do něhož musí křesťané vyznávat svoji víru v Muže bolesti. Ovšem i tady dnešní člověk překračuje mez, když se k utrpení, násilí stává lhostejným či dokonce ho z komerčních důvodů využívá.

Nenáboženský svět - a to je velice významné - klade stále palčivěji otázku, proč jsou církve rozděleny. Slouží tak křesťanům, aby si uvědomovali význam ekumenických snah o jednotu. Tím, že vehnal křesťany do diasporní situace, nepřímo pomáhá, aby si uvědomovali, že patří k sobě v ekumenickém společenství.

Jakým způsobem křesťan reaguje na svobodu člověka?  Křesťan uznává svobodu a autonomii člověka, který evangelium nepřijal a varuje se jakýchkoli vnějších zásahů do ní i všech metod, které by tuto svobodu zneužívaly k zájmům církve nebo náboženské společnosti. Všecky, byť i velice jemné náznaky konstantinismu, natož křesťanského imperialismu je třeba nemilosrdně odhalovat a odmítat. Křesťané se musí učit přijmout svou situaci diaspory a vnější bezmoci, situaci nepochopení i utrpení. Nedávno jsme diskutovali o tom, že i křesťanský letopočet může být vytyčováním určitého nároku.

Co mohu nabídnout člověku, který není věřící a cítí se svoboden?  Křesťané vnášejí do světa radostnou zprávu, jejímž obsahem je Boží milosrdenství, Boží solidarita s člověkem. Tato zpráva zní věrohodně tam, kde je dosvědčována solidaritou, službou křesťanů. To je také to, co nenáboženský člověk od křesťanů očekává na prvém místě a čeho nikdy není dost.  Učinit z víry předmět nabídky ve smyslu, co z toho budu mít, když budu křesťan, je v rozporu se samou podstatou evangelia. Kdo se věnuje poctivě nejen náboženství, nýbrž i kultuře, ví, že takový přístup je falešný. 

Jak se vyhnout „teorii nouze" a nezneužívat ji?

Často se setkáváme s tím, že různé sekty využívají toho, když se lidé dostanou do .mezní situace", aby je přivedly k víře, případně získaly nové zdroje příjmů. Využívání „mezních situací" k agresivní misii je třeba co nejrozhodněji odmítnout. Právě v takových situacích je na místě solidarita, na počátku nejlépe solidarita křesťansky anonymní, která se po čase stane „navazujícím bodem" pro vážné rozhovory, když vzbudí otázky, co se za ní skrývá a z jakých motivů roste.

Skutečné pomoci v „mezních situacích" se dostává nekřesťanu tak, že se nejprve setká s Boží milostí ve formě lidské solidarity, že posléze o této milosti uslyší, čímž se mu teprve otevře hlubina hříchu a viny, i možnost vyznání a odpuštění, to znamená možnost skutečné pomoci. Se zákonickým moralismem nic nepořídíme. Evangelium předchází Zákon, na to je nenáboženský člověk zvláště citlivý.