Letos uplyne 400 let od uzavření unie pravoslavných Ukrajinců s papežem v Brestu Litevském a padesát let od okamžiku, kdy byla řeckokatolická církev na Ukrajině zakázána promoskevským režimem: její struktury byly zlikvidovány a oficiálně byla podrobena ruskému pravoslaví. V r. 1993 přišla k řeckokatolickému biskupovi z Ivano-Frankivska Sofronu Dmyterkovi skupina asi 15 chlapců a dívek mezi 15-17 lety. Požádali jej o rozhovor. Objevili dlouhou náboženskou tradici svého národa a sami se chtěli připojit ke křesťanství. Biskup jim měl poradit, ke které církvi se mají připojit a proč. Existuje pravoslaví rozštěpené do tří církví, ukrajinskokatolická církev, baptistická církev, malá luterská církev, letniční, několik evangelikálních seskupení a nové náboženské společnosti, a všichni se považují za autentickou křesťanskou církev. Biskup jim měl dát radu, kterou církev si mají zvolit.
Biskup Sofron Dmyterko mladým lidem poradil: Jděte do té církve, v jejíchž bohoslužbách je cítit největší bázeň před Hospodinem a ve všední den největší láska k bližnímu. A biskup se nemusí obávat, že by podle těchto kritérií nebyla jeho církev přesvědčivá.
Z následujícího textu by se mohlo zdát, že rozkvět této církve nepřipisuji působení trojjediného Boha, ale jakoby to byl automatický pastorálně sociologický důsledek daných faktů. To bych samozřejmě nechtěl tvrdit, přesto je možné uvést několik bodů, které snad společně působí jako biotop, v němž křesťanství zažívá rozkvět.
1) Především je to zhroucení komunistického systému a s ním zhroucení minimálních sociálních jistot. Přitom se hledají kořeny z předkomunistického období. Ukrajina má zvláštní dějiny a metropolita Andrij Šeptickij dokázal šikovně kormidlovat osud své církve. Kardinál Slipyj upozorňoval v exilu
2) Tradice mučedníků. Řeckokatolická církev byla Stalinem oficiálně zakázána a zničena. 11. dubna 1944 bylo zatčeno šest biskupů a postaveno před volbu konvertovat k pravoslaví a podílet se na ruské politice, nebo jít do táborů. Nekonvertoval ani jediný. Biskupové, kněží, mniši, řeholní sestry byli jednoduše zabíjeni nebo odvlékáni do táborů. Lidé na to nikdy nezapomněli. Znali jmenovitě mučedníky z okruhu vlastní rodiny.
3) Tradice podzemní církve. Ukrajinskokatolická církev, oficiálně zničená, existovala v podzemí dále. Kněží a mniši byli s nebezpečím života ukrýváni v rodinách, modlili se, křtili. V soukromých domcích existovala malá řeholní společenství. Biskupové instalovali tajnou hierarchii, světili biskupy bez souhlasu Říma, a ti světili po soukromém studiu kněze. Nebyla žádná teologická literatura, liturgie se opisovala ručně a bohoslužby se sloužily s rizikem v soukromých domech či v lese. Jeden tajný biskup si zvolil povolání sběratele lesních plodin, aby se mohl volně pohybovat po kraji a navštěvovat své vesnice. Kněží schovávali kalichy v ledničce mezi zeleninou, aby je neobjevila KGB, řeholnice poklekaly před kredencí, kde byla mezi sušenkami uložena eucharistie. Kněží se účastnili pohřbů jako civilisté a potichu se modlili modlitby za zemřelé. Živá tradice podzemí!
Rodiny, chlapci a dívky, hledající novou orientaci pro svůj život a rozhodující se pro kněžství nebo život v řeholi, nacházejí:
1) Církev, která byla strážkyní náboženské a národní identity.
2) Církev, která šla raději na smrt než na kompromis se systémem.
3) Církev, která měla sílu přežít v podzemí.
4) Církev, která měla oficiálně vždy jasný antikomunistický kurs. Tento bod by ovšem bylo nutné prozkoumat diferencovaně.
5) Církev, která má mezinárodní strukturu a dovede zorganizovat solidaritu - (ovšem až nyní): Přicházejí docenti ze zahraničí, kteří zprostředkovávají i pocit solidarity se světovou církví.
6) Církev, která má řeholní systém téměř vojensky organizovaný, s jasnými úkoly, kontemplativní, sociálně a pedagogicky činný.
7) Církev, která se v rozbité společnosti zasazuje o lidská práva a rodinné hodnoty.
8) Církev, která buduje charitu a přijímá k tomu pomoc i ze zahraničí.
9) Církev, která dovede organizovat a brzy po pádu komunismu vydala řadu náboženských publikací.
10) Církev s bohatým životem obcí s prací různých skupinek.
11) Církev, která se pustila do téměř nezvládnutelného úkolu nového budování, které díky pracovní a finanční obětavosti všech zdárně pokračuje.
12) Církev nabízející mladým lidem šance v řeholním životě uprostřed masové nezaměstnanosti. Baziliáni už vybudovali na osmdesát malých řeholních komunit. Komunitu vede 35-50letý kněz, z podzemí nebo z exilu. Lidé znalí světa, se zkušeností manuální práce, věrohodní a laskaví v jednání s lidmi. Kněz vedoucí komunitu je podporován dvěma asi 25letými kněžími, čerstvě vystudovanými a také se zkušeností z manuální práce. Dále je tu asi 10 mladých mužů, kteří manuálně pracují nebo studují. Každý jednotlivec má velkou zodpovědnost a vidí, jak mu roste práce pod rukama. A nakonec je v konventu jeden stařičký kněz, který vypráví o svých životních zkušenostech, je kronikou století a mladí bratři jej milují jako dědečka.
13) V těchto konventech přebývá skutečně bázeň před Hospodinem a láska.
Tečou slzy, když mladí odcházejí z noviciátu do konventů. Řády, které dříve nesměly přijímat děti z rozvrácených rodin, změnily své statuty a mnozí mladí lidé zde poprvé zažívají rodinu. Ptal jsem se jedné dívky, čím chce být. Zabývá se myšlenkou, že se připojí k řádu. Ptal jsem se jí, nechce-li založit rodinu. Odpověděla mi, že nejlepší chlapci jsou stejně v noviciátu basiliánů nebo studitů. Tam bydlí ve vojenském stanu, protože řádový dům ještě nebyl uvolněn. Při svém studiu se současně věnují výstavbě.
14) V klášteře basiliánek věděla ještě jedna 80letá sestra, kde jsou v zahradě zakopána roucha, která se podařilo ukrýt před KGB. Ve sklepě kláštera byla objevena mučírna a vedle ní zazděná místnost s nepohřbenými kostmi řeholnic, zastřelených r. 1946.
Tolik k biotopu. Nechci zapomenout na modlitbu, rodinnou modlitbu, osobní modlitbu, modlitbu před jídlem a společnou návštěvu bohoslužeb. Tím je asi biotop zvlhčován.
A co se týká církví: Věrohodnost se nedá udělat. Ukrajinskokatolická církev je proto dnes věrohodná, že byla věrohodná i v minulosti. Církev roste, je-li věrohodná a je-li zájem o její věrohodnost. Tak je tomu dnes na Ukrajině.
Tato církev si uchovala spiritualitu východní církve. Setrvala při eucharistické spiritualitě, monastické spiritualitě a intenzívním modlitebním životě. Popisuji východní spiritualitu jako celostný životní koncept, v němž je dramatizován život jednotlivce a interpretován kosmologickou spiritualitou eucharistické zkušenosti. Mystická zkušenost víry se prolíná s životní zkušeností. Na vyšší rovině než je rovina řeči, totiž na rovině symbolické komunikace, je pevně propojen život a víra. K tomu náleží účast na eucharistickém výkladu života, princip duchovního otcovství a princip askese a oběti, jakož i princip lásky k bližnímu.
Celostný životní koncept východní církve tedy není jen jiná ideologie a životní praxe, ale jde i o kulturní identitu. Církev je strážkyní "holistické" duchovní kultury s jejími procesy a zkušenostmi víry. Zkušenosti víry se předávají dále v symbolické liturgické interakci. Ten, kdo se účastní zevnitř, je zahrnut a nachází alternativní svět ke světu po zhroucení komunismu s jeho ideologickým, hospodářským a sociálním smetištěm a rejdy mafie.
(Přel. jv. Předneseno v lednu 1996 na semináři v Bensheimu. Seminář byl věnován různým pozitivním i problematickým příkladům obnovy křesťanství v dnešním světě, odtud i poněkud jednostranný pohled. Autor, evangelický expert na problematiku východních církví, je si samozřejmě vědom paradoxní situace, kdy tato církev, nepředstavitelně trpící pro věrnost papeži a papeži i dnes neuvěřitelně oddaná, je pro papeže samého spíše nepříjemným břemenem na cestě k dohodě s pravoslavím. Situace ukrajinských katolíků (vedle údajně fanatické misie západního obřadu) je jen zdánlivě snazší než situace česko-slovenského podzemí.)