Reinhard Thöle

V reakcích na .katechismus katolické církve" bezprostředně po jeho vydání zůstala jeho čtvrtá část - .Křesťanská modlitba" - bezmála nepovšimnutá.

Zástupci pravoslavných církví reprezentovaných Ekumenickým patriarchátem a zástupci orientálně-pravoslavných národních církví, které mají vzájemné společenství, učinili velký krok vpřed v úsilí o obnovu plného společenství mezi oběma církevními rodinami. Ve společném prohlášení z r.  1990 se konstatovalo jako výsledek rozhovorů,

Ke křesťanské bohoslužbě ve spektru církví

Kdo se jako cizinec zajímá o křesťanskou bohoslužbu a v nějakém německém velkoměstě navštíví postupně bohoslužby obcí různých církví, dospěje možná k neutěšené bilanci. Možná bude popisovat, že každá obec a každá církev slaví „svou" bohoslužbu, že vyjadřuje „své" teologické chápání bohoslužby, že by chtěla zachovat „svoji" konfesní identitu, že vnáší do bohoslužby „svoje" historické a kulturní zkušenosti, že ctí „svoje" hudební, domácí, jazykové a rituální tradice, že chce uskutečnit „své" chápání církve a úřadu. Možná bude mít dokonce dojem, že každá obec a církev chce zabetonovat „svoje" chápání evangelia, „svoji" koncepci morálky, „svůj" obraz člověka, „svůj" obraz Boha. K tomu zjevně patří i různá míra důležitosti, kterou bohoslužbě jednotlivé církve přisuzují. Zatímco někteří mluví o nedělní povinnosti, pro jiné je dobrovolná návštěva bohoslužby věcí cti. Jiní zase dávají najevo, že stačí příležitostná návštěva bohoslužby, ba že je ji možno nahradit jinými akcemi v rámci obce nebo soukromou domácí pobožností.