Pavel Hradilek píše ve svém textu o liturgii v malé obci, že v katolické církvi byla jako standardní forma slavení zvolena raně středověká papežská liturgie. „I to nejmenší shromáždění je potom nuceno si hrát na papežskou liturgii," píše doslova autor. Večeře, které předsedal Ježíš poslední večer před svým zatčením, byla intimní událostí v kruhu nejbližších, a my považujeme při jejím „napodobování" za základ liturgii biskupa největšího města Západu. Jistě to sedí při slavnostních příležitostech, kde se sejdou stovky a tisíce účastníků. Na druhou stranu to ale škodí v případě malého počtu účastníků (a takové u nás bývají prakticky všechny katolické liturgie ve všedních dnech), protože to shromáždění nutí do forem nadměrně rozmáchlých a slavnostních. A co Pavel Hradilek nezdůraznil, mimoděk nám tato volba standardu sugeruje pocit, že křesťanské shromáždění má v ideálním případě být početné, velkolepé, masové.
Jistě má velikost své četné výhody. Jednak to, čemu ekonomové říkají úspory z rozsahu, od těch přízemních, jako je cena energií, až po možnost spojit peníze a síly a opatřit si například kvalitní hudební doprovod. Jednak také organizační snadnost (kde bychom jinak vzali dost duchovních, kdyby každá farnost měla tucet lidí, zeptá se praktik) a jistou anonymitu davu, která usnadňuje život stydlivějším lidem.
Na druhou stranu však nám přílišná velikost shromáždění mnohé bere: například křesťanská večeře Páně nabízí možnost samozřejmého začlenění do společné slavnostní hostiny v kruhu přátel a vůbec do společného strávení nedělního dne. Anebo si vezměme neanonymní a blízký vztah s druhými věřícími v malé obci: sice na účastníky klade mnohem vyšší nároky, ale na druhou stranu jim nabízí i mnohem vyšší možnost růstu - růstu osobního i růstu ve víře. Katolická církev si tuto psychologickou potřebu uvědomuje a řeší ji nabídkou účasti v různých zvláštních projektech: modlitebních společenstvích, klášterních komunitách, církevních hnutích. Přitom však základní jednotkou v teorii i praxi stále zůstává obří biskupství a jemu podřízené velké farnosti. Proč by neměla být perspektiva obrácená? Proč by neměly i malé komunity mít právo na duchovní samostatnost včetně samostatného vysluhování svátosti?
V tomto světle se ovšem jeví mnohem důležitější cíl nové rakouské Laické iniciativy, vyzývající církev k radikálnímu zvýšení počtu kněží mimo jiné zrušením povinného celibátu a svěcením osvědčených ženatých mužů. Nejde totiž jen o záchranu provozu stávajících „kamenných" farností, ale také o to, aby se otevřely dveře k novému pojetí církve, v němž by malé obce, jež mají ve svém středu duchovní pracující jako dobrovolníci, mohly stát rovnoprávně bok po boku velkým tradičním strukturám farností. Ne jako konkurence, ale jako obohacení a nová možnost volby.
O liturgii pojednává také druhý původní článek tohoto čísla, studie Symbolika přijímání od Šárky Grauové. Přijímáte vkleče se sepjatýma rukama, kdy vám kněz vloží do úst posvěcenou hostii, anebo si naopak nejraději berete svátostné způsoby sami? Každý styl má své výhody a nevýhody, jak praktické, tak i duchovní, a o tom článek pojednává; samotného mě překvapilo, co se o tak zdánlivě nepatrné záležitosti dá říci zajímavého a poučného.
A musím varovat, že toto číslo má poněkud naddimenzovanou „knihovničku". Nečekaně se nám sešla řada recenzí a bylo by škoda je odmítnout, jde o zajímavé knihy.