Dialog anebo polopravdy...

Mediální aktivity České biskupské konference k problematice skryté církve

Italský týdeník Il Regno nejprve zveřejnil text Tomáše Halíka, kde se vyjadřoval mj. k tzv. skryté církvi. Poté si šéfredaktor Francezsko Strazzari vyžádal stanovisko skryté církve a naposledy otiskl rozhovor s kardinálem Vlkem. Tento rozhovor byl přetištěn na dvoustraně Perspektiv 6 - červen 1996, str. IV-V (příloha KT 26 ze dne 30. 6. 1996). O týden později otiskl Katolický týdeník. Pro řešení situace tajně svěcených kněží" (KT 27 z 7. 7. 1996). Jde o upravený text Normae, vydaných v r. 1992 Kongregací pro nauku víry, které mají zásadním způsobem řešit situaci členů skryté církve. Skutečnost, že až dodnes nebylo nikomu z těch, koho se dokument v tak závažné věci dotýká, ukázáno jeho plné znění opatřené .hlavičkou", příslušným podpisem a razítkem, je ovšem bolestná a není divu, že pak vrhá na věc jistá podezření...

Chybí dialog

Dialog mezi Českou biskupskou konferencí a skrytou církví téměř sedm let po listopadu 1989 dosud prakticky nezačal. Dva „výslechy" ordinovaných nebo singulární rozhovory s ing. Janem Blahou nelze označit za skutečný dialog. Pro dialog je zapotřebí otevřenosti obou stran, je obtížné jej nahradit jakýmsi „disciplinárním řízením proti skryté církvi", zakončeným vynesením „rozsudku".

Když se zeptal šéfredaktor italského listu Il Regno Francezsko Strazzari kardinála Vlka: „Co tedy zamýšlíte s podzemní církví," kardinál odpověděl:

„Jednat. Jsme pro otevření dialogu, ale články tohoto druhu ho ruší a vzájemnou důvěru též." Podklad pro článek, o kterém hovoří pan kardinál (stanovisko skryté církve k textu Tomáše Halíka, vyžádané od biskupa ing.  Jana Blahy), uvádíme v tomto čísle v plném znění, aby bylo zcela zřejmé, že se těžko může stát důvodem, proč by dialog neměl být veden.

Strategie řešení situace skryté církve

Postup biskupské konference lze charakterizovat jednak nezájmem o specifické zkušenosti pastorace skryté církve (např. u skupin klasickou pastorací jen těžko oslovitelných, jako jsou lidé v podstatě věřící, ovšem „nepraktikující" a mající vůči církvi nejrůznější předsudky, a to pastoraci na pracovišti, v místě bydliště, v místech, která jsou těmto lidem přirozená), jednak snahou využít služebníky skryté církve jedině v rámci tradičních tridentských církevních struktur s jejich pastoračními schématy (ve farnosti dominantní role faráře, církev se projevuje zejména slavením mší, občas zpestřených účastí na pouti).

Celý velký komplex otázek tak zůstává hiearchií bez povšimnutí. Vše je zasazováno do žádaného a předem daného „tridentského" rámce. V této logice (a jen v té) .skrytá církev" jsou „dosud nezařazení" ženatí jáhni, presbyteři a biskupové. Tuto nezařazenost je třeba .řešit", neboť církev, to jsou .už" od Řehoře VII. v plném slova smyslu jen řádní nositelé duchovní moci, zatímco lid boží je pak pojem, který je vhodné používat jen když se mluví o II. Vatikánu. A řešení v tomto eklesiologickém „rámci" pak nutně muselo vyústit v tyto kroky:

  • odstranit biskupy skryté církve. Biskupové byli donuceni podepsat prohlášení, kterým se zříkají svého poslání. Většina biskupů skutečně prohlášení podepsala vdobré víře, že se jedná o rozumné řešení.
  • převést všechny jim dosud řádně podřízené služebníky pod svoji jurisdikci; ktomu bylo nutno:
  • zpochybnit platnost svěcení ve skryté církvi, aby jej bylo nutné podmínečně opakovat. Stímto novým svěcením je pak spojen slib poslušnosti novým ordinářům. Zpochybnění platnosti velké většiny svěcení se provedlo zpochybněním duševního zdraví biskupa Felixe Davídka, a to na základě jednoho lékařského výroku a bez ohledu na celou řadu svědectví vypovídajících o opaku. Žádné řádné řízení ovšem vté věci neproběhlo, vše se dozvíme jen zdruhé ruky nebo zpublicistiky.
  • vytvořit řeckokatolický exarchát, který budí dojem, že i ženatí služebníci skryté církve mohou být „začleněni do církve", jak se rádo říkává. Ve skutečnosti ktomu stanovit takové podmínky, které jsou prakticky nesplnitelné - např. reordinace, opuštění civilního zaměstnání, přesun rodin kněží do pohraničí a pod.
  • tvářit se, že řešení situace skryté církve spočívá vřešení situace jejích kněží a jáhnů. Problém církve je však podle mého přesvědčení problém celého božího lidu, tedy ordinovaných i laiků.

Nástroj k provedení těchto kroků byl vytvořen v Normae z r. 1992. Biskupská konference jednak dávala podněty k jejich vytvoření, jednak je aplikovala v intencích uvedené strategie.

Skrytá církev se po celých šest let snažila dodat do Říma dokumentaci svých minulých postupů a vysvětlit své pastorační postupy. Žádný z biskupů nebyl nikdy přijat v audienci papežem. Zdá se, že řada hlášení skryté církve se ke kompetentním činitelům římské kurie vůbec nedostala, bude zapotřebí pátrat po jejich osudu.

Pokud mají být Normae základem pro nějaké řešení, musí být konečně už publikováno jejich autentické znění. Dosud je nikdo ze skryté církve neměl možnost vidět. Mělo by být také znovu prověřeno, zda aplikace Normae z počátku devadesátých let je adekvátní reálné situaci.

Sub conditione...

Požadavek „přesvěcování" - nové ordinace sub conditione (pod podmínkou) patří mezi hlavní sporné body mezi stanovisky ČBK a skrytou církví.  ČBK se odvolává na Normae z r. 1992, které prý toto požadují, členové skryté církve se odvolávají na své svědomí, které jim brání přesvěcování podstoupit, protože odporuje dosavadní katolické nauce o svátostech a snad i platnému kanonickému právu:

  • Kánon 845 § 2 CIC stanoví podmínky, kdy je udílení podmínečné ordinace oprávněné: musí se jednat o rozumnou pochybnost, která zůstává i po pečlivém zkoumání a je neodstranitelná. Prof. Hans Jorissen, profesor dogmatické teologie na univerzitě vBonnu, který případ detailně studoval, nenalezl jediný argument, který by „ordinaci sub conditione" mohl ospravedlnit (viz Stanovisko kotázce re-ordinace a podmíněné ordinace, Getsemany 5/1996, str. 84-89).
  • Nikdo není schopen řádně identifikovat a vymezit, čeho se údajné pochybnosti dnešních hierarchů mají týkat. Ti, kdo nové svěcení odmítají, o starém nepochybují. Nepochybují ani jejich světitelé. Ani vpřípadech, kde jsou kdispozici svědkové ordinace, nebyli současnou hierarchií nebo jiným soudem vyslechnuti a bylo rovnou požadováno nové svěcení. Také vosobních dokladech svěcenců i ve schematismu se uvádí už jen datum nové ordinace. Zdá se tedy, že požadavek reordinace je pouze záminkou pro sní spojený nový slib poslušnosti jinému ordináři. Také blahopřání vTeologických textech 3/1996 vytváří podobnou účelovou mlhu: „S radostí blahopřejeme... vladykovi Ivanu Ljavincovi, který 30. března 1996 přijal vŘímě biskupské svěcení...) přesto, že sám vladyka vKT před nedávnem potvrdil, že předchozí svěcení Felixem Maria Davídkem bylo podle jeho přesvědčení platné.
  • Praxe přesvěcování stojí proti křesťanské ortodoxii. Např. donatisté po diokleciánském pronásledování ve 4. století přesvěcovali, protože podlehli sektářské víře, že jen oni jsou vyvoleným božím lidem, že jen jimi udělované svátosti jsou platné. Ale již sv. Augustin hodnotí tuto praxi jako destruktivní pro jednotu církve i pro duchovní život těch, kdo se na „zdvojování neopakovatelných svátostí podílejí", neboť tím .vyznávají svou nevěru vjednání Ducha svatého".

Těmto argumentům ovšem není popřáván sluch a na veřejnosti jsou služebníci skryté církve představováni jako ti neposlušní, kteří se nechtějí podřídit Normae.

Kardinál Vlk v rozhovoru zveřejněném v Perspektivách říká: ... „V duchu této mentality jednají příslušníci skryté církve i dnes, aby zachránili chyby minulosti a aby odmítli Normy stanovené Kongregací pro nauku víry. Hledají alibi - jak je tomu v článku Il Regno 6/1996 -, a proto tvrdí, že sub conditione jsme si vymysleli my, tj. Česká biskupská konference..." Zda je možné takové stanovisko z výše otištěného článku odvodit, nechť každý posoudí sám. Normae dosud nikdo z členů skryté církve oficiálně neviděl.  Výtah, který z nich otiskl po čtyřech letech Katolický týdeník, nelze považovat za právně relevantní dokument (srov. CIC can. 4, 8 § 2, 10, 14). Problém zřejmě spočívá v tom, že biskupská konference (tehdy ještě federální, kde český episkopát byl až na jednu výjimku spíše nakloněn mírnějšímu řešení) aplikovala plošně nástroj podmínečného přesvěcování obsažený v Normae, ač je určen k překonání nejistoty skrupulózního svěcence. Aplikuje se dnes i na případy, kde zcela prokazatelně žádná pochybnost o svěcení není. Pochybnost nemá „církev", ale jen někteří členové biskupské konference a možná i některý člen papežské kurie, jak ukazuje pozoruhodná praxe královéhradeckého ordináře Otčenáška. (Několik let po r. 1989 ordinovaní členové ES pomáhali i ve veřejné duchovní správě.) Zástupci jednotlivých skupin skryté církve, tj. biskupové a jejich nejbližší spolupracovníci po několika letech trpělivého čekání proto využili právo, které jim Kodex kanonického práva dává a své stanovisko stvrdili 13. 4. 1996 na Zdobnici manifestační přísahou, kterou zaslali kardinálu Ratzingerovi a na vědomí dali ČBK. Nezbývá než ji publikovat, protože druhá strana vytváří nepodložené mínění v té věci:

Iusiurandum manifestationis k otázce ordinace sub conditione

My podepsaní prohlašujeme, že nemáme nejmenší rozumnou pochybnost o platnosti svěcení, kterým jsme byli přítomni, protože byly splněny základní podmínky platnosti - úmysl a apoštolská sukcese světitele a úmysl svěcence.  Dále prohlašujeme, že v našich případech byla dodržena kanonicky definovaná materie a forma. K problematickému požadavku ordinace sub conditione, která se hluboce dotýká našeho svědomí, připojujeme teologickou studii prof. dr. Hanse Jorissena.  Osobně se seznámil s naší situací a všemi podrobnostmi svěcení, a proto se plně stavíme za jeho závěry.

(Studii, která je v textu přísahy zmíněna, otiskly Getsemany č. 5/1996.)

I když jde i o minulost, záleží zejména na budoucnosti. . .

Jde o problém mnohem vážnější, než zda někdo dostal v r. 1967 ve skutečnosti zmocnění k vytvoření paralelních církevních struktur (i když i to je třeba vyjasnit). Bude nutno řádně doložit, zda někdo takové zmocnění formálně překročil nebo dokonce „zneužil". Biskupové skryté církve vysvětlili vícekrát, oč jim jde, naposledy písemným podáním ČBK v květnu t.r. Podle jejich přesvědčení neřeší exarchát všechny vážné problémy. Ani nově zřízený exarchát řeckokatolické církve s alternativními modely pastorace nepočítá.  Je zapotřebí, aby se aspoň některé z legitimních struktur církve hiearchicky řízeným apoštolátem věnovaly i těm vrstvám společnosti, které se už klasickému církevnímu vlivu neotevírají. Proto řádně zvolení zástupci jednotlivých skupin skryté církve spolu se svými nejbližšími spolupracovníky z řad kněží, jáhnů a laiků požádali Svatý stolec o zřízení samostatné církevní struktury (prelatury), která bude se stávajícími strukturami (diecézemi) spolupracovat, ale měla by mít specifické úkoly a podmínky. Pro ilustraci uvádíme část preambule návrhu stanov uvažované prelatury:

Během několika poválečných let se v naší zemi prosadil militantní ateismus i v širokých vrstvách, dříve katolických. Pastorace nekonvenčními formami byla nejen nutností, ale někde i jedinou možností (např. v nemocnicích, ve věznicích, na vyšších školách, na sídlištích, nyní i mezi bezdomovci).  Zkušenost několika desetiletí vede k systematickému hledání nových forem pastorace a k jejich prověřování za široké spolupráce celé církve ve světle misie soluňských bratří Konstantina a Metoděje.

Třebaže dnes už militantní ateismus nedisponuje politickou mocí, je ovoce jeho dlouholeté formace společenského mínění zřetelné a trvalé. Mnohé okruhy společnosti jsou dnes programově nebo aspoň prakticky nenáboženské a nelze je získat pro evangelium jen tradiční katechezí. Apoštolát se musí nadále vést v našich zemích vedle klasických modelů i podle modelů nových, které citlivě reflektují znamení doby.

Proto je v zájmu apoštolského díla jedné svaté obecné a apoštolské církve působit vedle osvědčených struktur také v strukturách nových, i nadále neveřejných, lépe přizpůsobených úloze skrytého kvasu, zato dobře ošetřených legitimní autoritou. V zájmu aktivní jednoty veškerého apoštolátu je však třeba takové nové struktury účinně spojit s dosavadními strukturami bez jakékoli vnější okázalosti.

Jde o to, aby církev svou klasickou i skrytou pastorací v jednotě už konečně začala mít starost i o jiné problémy, než jsou jen ty její vlastní. Jde o to, aby získala svou nezištnou službou ve společnosti lepší kredit, než má v dnešní době boje o restituce. A aby svou praxí plurality vyvrátila existující podezření sekulárních kulturních kruhů, že sama dnešní ČBK trpí představou mesianismu, kterou vytýká v tisku skryté církvi.