Episcopus Ecclesiae catholicae (Urbis Romae)

Tento titul použil Pavel VI. - při záměně slov „Ecclesiae" a „catholicae" (na .Catholicae Ecclesiae Episcopus") - při podpisu promulgace konstituce koncilu. H. Marot poukázal na to, že dokonce i bez dosti častého upřesnění dodatkem „Urbis Romae" (nebo „Romanae") označovala tato formule, užívaná od 4. století, místní římskou církevní obec, a to dokonce v 11. století u nositelů gregoriánské reformy. V žádném případě neměla význam „universální (všeobecná)", nýbrž měla poukazovat na to, že se jedná o pravou církev. Našla svůj příměr v titulu „Romanus Pontifex", který se častěji vyskytuje u Řehoře Velikého a tvoří obvyklé označení pro papeže v CIC a v koncilní konstituci Lumen gentium (rovněž v podpisu pod unijním dekretem florentského koncilu). Tuto formule byla ostatně používána ve 3. a 4. století i pro jiné biskupy (doloženo u R. Sohma, Kirchenrecht I).

Papa, Papatus

Tento nejpopulárnější titul je již dlouhou dobu předmětem bádání. Titul vyjadřující láskyplnou úctu doložený ve své řecké formě již u Homéra, byl v Orientu užíván pro biskupy, ba i pro prosté kněze. Na Západě se objevil na počátku 3. století v Passio sv. Perpetuy a Felicity, pak u Tertulliána. Od té doby je užíván pro biskupy, jako třeba pro Cypriána (dopis římského kléru), Augustina a další, mezi jinými i pro papeže Damase ze strany sv. Jeronýma. První použití tohoto titulu pro římského biskupa je doloženo na nápisu diakona Severa v katakombách sv. Kallista: „Iussu papae sui Marcellini", který je výrazem láskyplné oddanosti.

Koncem 4. století vykazuje tento pojem ve svém použití pro římského biskupa tendenci stát se titulem se zvláštním významem (Ambrož, Toledský koncil, jednoznačně u Vincence z Lerina). Protože byl tento titul přes to i nadále užíván pro všechny biskupy, byl v 5. století upřesněn na „papa Urbis Romae (aeternae)". V 6. století adresovala konstantinopolská kancelář dopis římskému biskupovi s titulem „papa". Na Západě samém užívali římští biskupové od konce 8. století tento titul bez nějakého dodatku, kterým by se sami označovali. Ačkoliv byl i v 9. století příležitostně používán ještě pro jiné biskupy, vyhradili si nyní papežové výslovně pro sebe: za Řehoře V. požadoval koncil v Pavii r. 998 od milánského arcibiskupa Arnulfa, aby se tohoto titulu vzdal, a Řehoř VII. oznamoval v březnu 1075: „Quod hoc unicum est nomen in mundo" (Dictatus Papae XI.). Tento „Dictatus" je zařazen do série výnosů, jimiž Řehoř VII. uplatňoval výhradní nárok na celou řadu privilegií" toto je okamžik, od něhož tituly, které byly dosud přiznávány všem biskupům, vykazují tendenci být vyhrazeny pouze papeži.  Vlastně ale odpovídá dnes nejčastěji užívaný titul „Svatý otec" nejspíše titulu „papa" ve svém prapůvodním významu a ve svém dějinném vývoji.  Tento titul „Svatý (nebo nejsvětější) otec pochází z 12. století.  V souvislosti s „papa" se musíme zmínit ještě o titulu „Pater Patrum", který obvykle najdeme tam, kde se ilyrští biskupové obraceli na papeže, v 6. století pak ale i jinde (biskup Štěpán z Larisy na Bonifáce V.) a opět v 7. století (afričtí biskupové na papeže Theodora).

„Patriarchou" je Lev Veliký poprvé jmenován v dopise Theodosia II. Valentiniánovi III. a v dalším dopise Gallu Placidiovi ze srpna 450; dále císařem Anastasiem v dopise Hormisdovi z 12. ledna 515. Papež sám se vždy nazýval „Patriarcha Západu". To není sám o sobě žádný vlastní titul papeže.

Sedes apostolica, Apostolicus (Domnus), Apostolatus

V prvních stoletích, také ještě za Augustina a následně zcela všeobecně v Orientu se nazývaly apoštolské ty příslušné církve nebo ta biskupská sídla, která byla založena apoštolem nebo žákem apoštolů (Tertullián, Praecr.  20 a 23). Když se chtělo mluvit zvláště o římském stolci, říkalo se dříve „Cathedra Petri". „Sedes apostolica" označoval na Západě v průběhu prvních tří století římskou obec, jejíž víra a učení měly vzorovou hodnotu (A.  Krömer). „Sedes apostolica" použili k výhradnímu označení římského biskupského stolce poprvé Liberius v r. 354 a pak nastálo Damasus (367 - 384). Tento titul, na nějž vznesl Řím nárok, se nezpochybňoval v Orientu, používal se ale jen zřídka, když tak učinili dokonce i císař Justin a Justinián ve svých dopisech Hormisdovi (519 - 520) nebo patriarcha Epifanius.  Na Západě se titul „Sedes apostolica" používal po dlouhou dobu - v konkurenci se zmíněným ojedinělým použitím pro Řím - pro každé biskupské sídlo, aby se tak vyjádřila jednota biskupského kolegia v následování apoštolů.  Přesto mělo použití pro Řím převahu: když se řeklo „Sedes apostolica" bez dalšího dodatku, myslel se Řím. To platilo v takové míře, že Kajetán mohl zastávat v roce 1521 tezi (i když v rozporu s historií i skutečností!):

„Romani pontificis sedem solam esse sedem apostolicam" (De divina institutione Pontificatus Romani Pontificis). Dogmatická konstituce Lumen gentium tuto formuli nepoužívá.

„Apostolicus" jako adjektivum mělo významy, které odpovídaly různým významům „Sedes apostolica" s tím rozdílem, že tím byl míněn morální závazek vést život v souladu se životem apoštolů. Titul „Apostolicus" se užíval pro římské biskupy, ale i pro vůbec všechny biskupy a pro biskupský úřad jako takový: „apostolico honore", „apostolicus pater (praesul)"; ve zvláštní míře pro Řím od 5. století (i v Orientu: Justinian Hormisdovi, později i Theodor Studita). Jako substantivum se stalo „Apostolicus" (ve starofrancouzštině .L‘Apostole") titulem papeže již v 9. století (F. Klostermann), v absolutní formě pak v 11. a 12. století (srov. Bull, DuCange):

„Petri autem successor pro exellentia Principis apostolorum Apostolicus nominatur" (Rupert von Deutz, De div. offic.I, 27). Koncil v Remeši v r. 1049 zakázal všem ostatním biskupům mimo římského nazývat se „apostolicus" (Mansi). Od té doby vkládají papežové, teologové a kanonisté všechny své výpovědi, které se týkají církevní pravomoci, jak je koncentrována u papeže a která, jak se zdá, dostoupila svého vrcholu, do slova „apoštolský". Od 14. století to znamená pro Řím, že má skutečně plnou apoštolskou moc a že tato moc u druhých apoštolských biskupských sídel existuje jen skrze uznání ze strany Říma. To uváděli kanonisté a teologové na počátku 14. století jako rozlišení pojmů „Apostolicus (Apostolatus)" a „Episcopatus". Apoštolská autorita byla chápána jako autorita vlády. Agostino Trionfo říká: „Papa est nomen iurisdictionis", přičemž tato kvalita by mohla být oddělena od kvality biskupského úřadu!

K podobnému rozdělení došlo v pojmu „Apostolatus", neboť to je titul („Apostolatus vester"), který souvisí s titulem „Apostolicus". Stejně jako tento byl i titul „Apostolatus" přiznáván všem biskupům, především v 5. a 6. století, přesto ale zvláštnějším způsobem byl užíván pro římského biskupa jako nástupce „princeps apostolorum", Petra: diakon Paulinus Zosimovi, dokonce i na Východě císařové Anastasius a Justinianus Hormisdovi.  U papežů vyjadřoval tento titul vědomí jejich apoštolské autority, především pod zorným úhlem vládní moci, plné moci vytvářet závazná pravidla (Inocenc III.), a sice tou měrou, že tento „Apostolatus" papeže byl chápán jako něco odlišného a oddělitelného od jejich biskupského úřadu.

Servus servorum Dei

Pramen této formule se nachází u Augustina a Benedikta z Nursie. Až do začátku 13. století nebylo její použití omezeno pouze na papeže. Zde máme podivuhodný výraz pro hierarchii jako služebný úřad. Přesto pak může být chápána, poté co se stala konvenční formulí kancelářské řeči, už jenom jako výpověď o primátu (L. Levillain). Papežové formuli Služebník služebníků Božích dosud rádi používají.

Episcopus (Patriarcha) universalis

Velmi zřídka užívaná formule. R. Bellarmin cituje oslovení Lva Velikého chalcedonským koncilem. P. Batiffol cituje (Cathedra Petri, s. 263) Pompeia, synovce císaře Anastasia, který v roce 519 nazval papeže Hormisda „archiepiscopus universalis". Štěpán z Larissy jmenuje r. 531 Bonifáce III. „patriarcha universalis" (ebd. 264). To by ale nemohlo znamenat, že papež je - jak napsal biskup Ruch r. 1943 - .první biskup Štrasburku". . . Již dlouho před zaujetím stanoviska německých biskupů k Bismarckově okružní depeši (DS 3112 - 3116) vysvětlili zřetelně Tomáš Akvinský a Robert Bellarmin v odpovědi na známý text Řehořem Velikým podepřené námitky, podle které je papež .pontifex universalis".

Vicarius Petri, Vicarius Christi

Bez ohledu na mnohé vynikající studie je třeba zde ještě mnoho co říci, bylo by ovšem k tomu zapotřebí celé knihy! Dobrá dokumentace nám ale dovoluje říci alespoň toto:

Pojem „vicarius" se v církevní latině objevuje (Cyprián) poprvé ve významu .náměstek" (Platzhalter), „reprezentant": tak říkají biskupové, že .apostolis vicaria ordinatione succedunt" (Ep. 66, 4); co se týče Cornelia a Lucia je Štěpán „vicarius et succesor eorum" (Ep. 68, 5). Cyprián nenazývá papeže .vicarius Petri", to by ale řekl o všech biskupech, protože Petr je „initium episcopatus"; o biskupovi Říma ale Cyprián mluví jako o „cathedra Petri".  Ve 4. století se používá „vicarius" v profánní latině pro funkci, která je zřízena na trvalou dobu pro určité teritorium, zatímco „vices agere" co se týče představeného, pokud byl po dobu své nepřítomnosti někým zastupován.  Lev Veliký se nazývá „vicarius Petri". To je titul, který papežové 5. a 6.  století přidávají: naplňují Petrovu úlohu a jsou jeho zástupci. Když účastníci římské synody z r. 495 volali na papeže Gelasia „Vicarium Christi te videmus", uznávali v něm obraz Kristův a v jeho jednání věrné rysy obrazu Kristova. Že se zde nejedná o právnickou kategorii, která by měla definovat vlastnictví právní plné moci, nýbrž o manifestaci nebo o zpřítomnění transcendentního Kristova konání, vidíme z faktu, že ve vrcholném středověku se říkalo nejen o papežích, nýbrž i o králích, biskupech a dokonce i o kněžích, že jsou „vicarii Christi (Dei)" nebo že „vices agunt Christi". To je to, co M. Maccarone nazývá „obecným (nebo generickým = rodovým) smyslem tohoto pojmu", co my ale raději nazýváme sakramentální nebo reprezentativní význam. Zde převládá ještě myšlenka, že svatý (Petr) nebo Kristus představují vlastní personální subjekt nějakého společenství nebo také nějaké funkce: jejich plná moc a jejich síla jsou tím, co zde skutečně působí v těch, kteří jsou viditelně činní. Svatý (nebo Kristus) jsou to, on je to, komu člověk prokazuje poslušnost. Proto vyžaduje Řehoř VII. r.  1081 od Rudolfa přísahu: „Fidelis ero per rectam fidem beato Petro apostolo eiusque vicario Gregorio, qui nunc in carne vivit. . . Et Deo sanctoque Petro, adiuvante Christo, dignum honorem et utilitatem impendam." Také v 11. a 12. století se titul „Vicarius Christi" používá ještě pro biskupy.  Nicméně se stále více používá jen pro papeže. Přesto pro něj zůstává obvyklý titul „Vicarius Petri". Anselm z Cantenbury žádný jiný titul nezná. Nazývá papeže někdy dokonce „vicarius apostolicae sedis" nebo „vicarius Petri et Pauli" (Jana VIII. v r. 876). Novou kariéru dělá titul „Vicarius Christi" od Bernarda z Clairvaux s jeho žákem papežem Evženem III. Formuli nyní přebírají teologové a papežská kancelář. Stejně tak se však tohoto slova užívá ještě pro kněze. Uguccio z Pisy, učitel papeže Inocence III., to upřesňuje kolem v letech 1187 - 1191 následujícím způsobem: „Ubi ergo sunt illi qui dicunt quod solus papa est vicarius Christi? Quoad plenitudinem potestatis verum est; alias autem quilibet sacerdos est vicarius Christi et Petri" (Maccarone, 106). Summa Reginensis (1192) tuto myšlenku přejímá a dodává: „Quia Jesus Christus praeest toto orbi, ita et papa." Inocenc III.  dává pak přednost titulu „vicarius Christi" před „vicarius Petri", protože mu umožňoval založit na tom radikálnější a rozšířenější autoritu (nad světskými věcmi, „ratione peccati, occasionaliter"). „Nam quamvis simus apostolorum principis succesores, non tamen eius aut alicuius apostoli vel hominis sed ipsius sumus vicarii Iesu Christi" (Reg. I, 326). Inocenc IV. říkal dokonce „vicarius Dei", což mu umožňovalo rozšířit svojí autoritu ještě nad okruh věřících. U velkých teoretiků papežské moci dochází dokonce k vyloučení titulu „Vicarius Petri": „Impropria locutio est cum dicitur quod Romanus Pontifex sit vicarius b. Petri; cum solius Dei, cuius vices gerit in terris, vicarius sit" (srov. Maccarone, 258 n.).

Nyní dostal tento titul zcela právnický smysl, který již ovšem následně a v konkurenci ke svému svátostnému smyslu měl, který však nyní jednoznačně převážil nad ostatními. V tomto smyslu má tento titul význam plné moci, předané vyšší autoritou po dobu její nepřítomnosti jejímu zástupci.  Touto vyšší autoritou je Kristus. Agostino Trionfo definuje tuto autoritu r. 1324 následovně: „Papa succedit Petro in personali administratione. . ., Christo autem succedit in officio et in universali iurisdictione" (Summa XIX, 4). „Papa est nome iurisdictionis." Za tohoto předpokladu nemá papež plnou moc svého úřadu na základě svého právního titulu římského biskupa a jako vlastník svého „sedes apostolica", nýbrž bezprostředně jako „caput Ecclesiae" na základě svého titulu jako „vicarius Christi": podle Agostina Trionfa by vlastně neměl být římským biskupem.  To je ovšem omyl, který již tehdy došel kritického odporu. To také není učení I. vatikánského koncilu; ten cituje nejprve řeč legáta Filipa na efezském koncilu a dekret florentského koncilu a mluví pak o jurisdikčním primátu, který byl předán Petrovi a po něm .suis succesoribus episcopis sanctae Romanae sedis" (DS 3056 a 3059), ba dokonce o primátu .Ecclesia Romana" (DS 3060). Co se týká 2. vatikánského koncilu, pak ten se odvolává na I.  Vatikanum a zmiňuje se o titulu „Vicarius Christi" pro papeže (kterého ale jinak téměř vždy nazývá „succesor Petri" a „Pontifex Romanus"); přiznává však tento titul i biskupům, kteří podle něj jedinečným a viditelným způsobem zaujímají místo samého Krista (LG 21). V každém případě vyžaduje přesné vymezení pojmu „vicarius Christi" důkladnější vysvětlení. Říci jako Bonifác VIII. „unum caput. . . Christus videlicet et Christi vicarius Petrus Petrique successor" (DS 872), je přehánění, mimo to by bylo vyloženo způsobem, který směřuje k tomu, popřít v podstatě „unum caput". Mnozí jsou dnes přesvědčeni, že titul „Vicarius Christi" sám o sobě, to znamená, aniž by bylo zřejmé, že je míněn jako pouhý důsledek hodnosti „Pontifex Romanus" jako „successor Petri", by měl být odstraněn.

Caput Ecclessiae

Tato formulace byla původně používána pro římskou církev nebo „Cathedra Petri". Papežové (Inocenc I., Lev Veliký) rozšířili její význam ve smyslu zdroje („fons"), ze kterého vychází všechen církevní řád. Papež zřejmě není vrchní hlava nebo hlava církve v onom soterologickém a mystickém smyslu tak, jak mluví Pavel o Kristu. Z tohoto důvodu se proti tomu pojmenování obrátil patriarcha Maximos IV. na 2. vatikánský koncil. Již dříve to bylo vysvětleno „Caput secundarium, caput visible", vrchní hlava v sociologickém smyslu, jak Pavel mluvil o člověku, že má být hlavou ženy, tedy ve smyslu „rector". Němčina používá slovo „Haupt", a ne „Kopf". Ale „caput" má tu výhodu, že vypovídá o organologickém aspektu. Lumen gentium užívá jen jedenkrát pro Petrova nástupce formulace „Caput visible Excclesiae", Kristův náměstek (LG 18), velmi často ale .caput Collegii (episcoporum)".  Pavel VI. podpesal breve „Anno ineunte" patriarchovi Athenagorovi jako „římský biskup, vrchní hlava katolické církve", ale oficiální řecký překlad reprodukoval „caput" jako „hegoumenos".

Pontifex maximus, Summus Pontifex

Slovo „Pontifex" jako synonymum pro „biskup" se objevilo na konci 4. století.

„Archipontifex" se nachází v dopisu císaře Justiniána papeži Hormisdovi.  Pohanský titul „Pontifex maximus", který císařové Gratian a Theodosius odložili v roce 382, nikdy nebyl titulem, na který by si papežové činili nárok.  Je založeno na omylu, že řada příruček toto připisuje Lvu Velikému.  Tento titul byl papežům přiřčen teprve v 15. století v souvislosti se znovuodkrýváním antických pomníků humanisty na jejich epitafech, mincích a v biografiích, nakonec pak na počátku 16. století (např. na V. lateránském koncilu) v osloveních, jim určených.

„Summus pontifex" (nebo „Summus Sacerdos") nemá co dělat s „Pontifex maximus": je to spíše titul, který od 5. století označoval biskupa, každého biskupa, jako držitele nejvyššího stupně kněžské hodnosti; ve zvláštnějším smyslu (koncem 5. století) metropolitu, i (Gelasius) papeže jako metropolitu.  To platí, aniž by tím bylo narušeno použití tohoto titulu pro Krista.  Takové použití se nachází u Kassiána a ještě v 11. století u Řehoře VII., ve 12. století pak u Huga od sv. Viktora. Použití pro papeže jako takového začíná ve Francii koncem 8. století a v karolinské době, a to převzetím formule pro vyznání víry italskými biskupy v „Liber diurnus". Charakteristický text: Walafrid Strabo: „Sicut Augusti Romanorum totius orbis monarchiam tenuisse feruntur, ita summus pontifex in sede Romanavicem beati Petri gerens, totius ecclesiae apice sublimatur". Tento titul byl ještě upřesněn „in sede Romana". Až do 11. století se „Summus pontifex" užíval pro všechny biskupy. Přesto je také doba, v níž byl tento titul přiřčen papeži privilegovaným způsobem: od r. 900 do r. 1050 se objevoval v podpisech papežských bul. Anselm z Canterbury ho používá častěji a od r. 1098, kdy začal silněji vystupovat za gregoriánské reformy, se objevuje v jeho osloveních všech jeho dopisů papeži. Totéž platí pro Bernarda z Clairvaux.

Titul „Summus Pontifex" (ve svém moderním pojetí jako ve francouzštině:

„Souverein Pontife") se stal jedním z nejpoužívanějších označení papeže v moderním jazykovém úzu. H. Marot má problém přeložit tento titul do dobré řečtiny.

Když se člověk obrací na papeže, oslovuje ho „Svatý otče" („Trés Saint Pére") nebo .Vaše svatosti" („Eure Heiligkeit"). „Sanctitas vestra" byl rovněž titul, který byl dáván všem biskupům. Byl to antický, i v pohanství užívaný titul, který tehdy neměl žádný jiný smysl, než naše moderní „Vaše Excelence".  V křesťanství však slyšel člověk pod prahem náznak Pavlova „kletoi hagioi" (Řím 1, 7). Augustin často oslovoval shromáždění svých věřících slovy „vaše svatosti".

Kdy se stalo oslovení „Vaše svatosti" nebo „Jeho svatost" v moderních jazycích obvyklým titulem papeže? To nevíme: ani Littré, ani Robert nedali pro francouzštinu přesnější poučení, ani New Catholic Encyklopedia pro Angličany nebo Lexikon für Theologie und Kirche pro Němce. Pavel VI. oznámením v „Osservatore Romano" v každém případě odstranil skutečně podivný zvyk oslovovat papeže jako "Svatost našeho Pána" („Die Heiligkeit Unseres Herrn", .La Santitá di Nostro Signore").

Mezinárodní teologická komise na svém zasedání v říjnu 1970 téměř jednohlasným rozhodnutím doporučila odstranit tituly, které v sobě nesou nebezpečí nedorozumění, jako např. „Caput Ecclesiae", „Vicarius Christi", „Summus Pontifex". Místo toho doporučila používat následující tituly:

„Papa", „Sanctus Pater", „Episcopus Romanus", „Successor Petri"

a „Supremus Ecclesiae Pastor".

z Theologisches Jahrbuch 1979, St. Benno-Verlag, s. 375-384 přeložil Ondřej Bastl

Při hledání cest k jednotě je církev, rozdělená na východní a západní, katolické a protestantské, konfrontována mimo jiné také s otázkou papežství.  Problém nestojí tak: kdo je pro a kdo je proti, kdo je ochoten mluvit jen o „skále církve" (Mt 16,18) a kdo jen o .antikristu" (Mt 16,23). Je třeba jít společně ke kořenu věci: znovu se podívat na Petrovo „prvenství" s otázkami, které naše denominace prý snad již dávno vyřešily - a nechvátat s odpověďmi: Jak vyložit vztah Petra, kruhu Dvanácti a ostatních skupin kolem Ježíše, dosvědčený v Písmu a v rané tradici bez toho, abychom chtěli výkladem buď podporovat nebo zatracovat stav, v němž jsou naše denominace?  Najdeme v dějinách nějaký model biskupského primátu, který byl nosný pro celou církev a stál za všechny ty projevy opaku? Nebo se setkáváme jen s dějinami korupce moci? A korumpuje moc v denominacích bez papežství méně? Mluvíme o primátu moci nebo služby? Dá se o papežství vůbec mluvit v jednotném čísle - jakoby tento termín obsahoval jeden model skutečnosti? Nebo se mezi konkurenčními modely papežství najdou tak zásadní rozdíly, že se nedají zařadit pod jeden svorník? Vzpomeňme jen na dva Jany XXIII.: první (1370-1419) námořní loupežník, zápasící všemi způsoby o moc, druhý (1881-1963) muž služby a reformátor církve!  Dnes se patrně názory nebudou lišit jen podle denominační příslušnosti.  Evangelík nebo husita obtěžkaný problémy ze svého prostředí a unavený „demokratickou" těžkopádností a machinacemi s mocí může být radikálnějším zastáncem papežství než římský katolík, který má dost feudálních projevů autority, nekriticky si nárokující právo rozhodovat o osudech lidí.  A tak se i zde paradoxně začíná objevovat pravidlo „sousedův trávníček je zelenější". Snad je to dobrý začátek pro dialog alespoň v západní části církve, ale dá se u něj zůstat? Nepůjdeme nakonec touto cestou opět proti sobě, jen s vyměněnými korouhvemi?

Je zjevné, že vztah moci a služby, úřadu a charismatu dnes prochází krizí „ekumenicky". Zde jednoty již bylo dosaženo - a podařilo se v ní uchovat mnohost forem. Myslím, že je velký omyl, když pokusy o obnovu ignorují tento obecný stav. Dokonce bych si troufla tvrdit, že v dnešní době není obnova jedné denominace bez zájmu o obnovu celé církve možná. A v tomto kontextu stojí ekumenická otázka týkající se papežství: může přispět k obnově (za předpokladu, že samo bude odvážné a ochotné nechat se obnovit), a nebo obnově celé církve překáží?

Bernardo Olivera, OCSO, generální představený

(úryvek)

Náš Otec sv. Benedikt ve svých Pravidlech pro mnichy uvádí dvě směrnice týkající se opatů. V jeho slovech nalezneme vše, co je potřeba vědět. Co k tomu mohu přidat já? Výklad? Komentáře, a to několik!  Dva moji předchůdci, Dom Herman Joseph a Dom Gabriel, se už touto otázkou zabývali vyčerpávajícím způsobem a kompetentně. Proč bych tedy měl opakovat to, co už bylo jednou řečeno? Abych to oživil ve vaší mysli?  Jsem si jist, že vaše paměť je lepší než moje.

Kromě toho, i kdybych se pustil do psaní, jak vlastně mám látku uspořádat?

Podle Kristova trojnásobného úřadu: královského, prorockého a kněžského?  Analogicky k tomu, jak Duch pracuje ve vztahu k Církvi: povzbuzováním, společenstvím, motivováním? Podle čtyřnásobné služby představeného, a to člověku, společenství, řádu a Církvi? Podle pěti hledisek, o nichž se zmiňuje naše Konstituce: otec, učitel, pastýř, lékař, správce? Či pouze podrobným líčením řady konkrétních povinností všech představených?  A jak vlastně vůbec mohu do jednoho stručného textu pojmout vše, co k funkci představených patří? Jak do hranic daných dopisem zahrnout společenství?  A tak jsem našel jen jedinou cestu, která mi může pomoci vymotat se z tolika problémů: spolehnout se na vaše porozumění a laskavost. Ať je tomu jakkoli, nakonec jsem se rozhodl nahlédnout do svého srdce a nechat zaznít to, co v něm naleznu. A objevilo se toto: řada výroků, které jsem pro lepší porozumění uspořádal do pěti oddílů.

Otec a matka

Prvním, kdo musí věřit, že právě ty stojíš na místě Kristově, jsi ty sám, ty sama: to ti pomůže jednat jako on.

Ty nejsi Kristus, ale stojíš na jeho místě: nenahrazuješ Krista, spíše ho reprezentuješ, zvláště v tom, co děláš.

Kdokoli tě slyší, slyší jeho. Nevěř tomu, že Kristus dělá to, co ty chceš a říkáš: spíš ty musíš hledat, co chce on, a ukazovat to.  Tvůj úřad je službou životu a tento život vyžaduje víc tvou službu než tvoje předsednictví.

Život, který dáváš a jemuž sloužíš, není tvůj vlastní, ale život druhého člověka: abys tento život dával/a a sloužil/a mu, musíš odumřít svému vlastnímu životu.

Abyste sloužili životu, musíte ho chránit, podporovat, motivovat a orientovat.  Tato služba je zároveň otcovská i mateřská. Jestliže nejsi zároveň otcem i matkou, nebudeš ani tím, ani oním.

Požehnaní jste, jestliže vkládáte do toho, co říkáte, zrnko soli: každý nalezne v tom, co pocítí, špetku cukru.

Taktní pastýř

Jsi skutečným pastýřem či pastýřkou, jestliže je tvůj vztah ke každému člověku jedinečný a neopakovatelný.

Nasloucháte-li ušima a srdcem, budete schopni pochopit, co vám druhý člověk říká a co cítí.

Poslouchejte toho, kdo mluví. Takový postoj je nejjednodušším způsobem, jak někomu umožnit, aby skutečně byl a existoval.

Schopnost poznat a rozlišovat sebe sama, zapojovat se a uvolňovat je základem každého typu pastýřské práce.

Druhý člověk vám bude naslouchat, jestliže přijdete blíž, ale ne tehdy, budeli se cítit pronásledován.

Každý z nás reaguje na druhé lidi podle toho, jaký byl náš dřívější vztah k nim.

Komunikace je víc emocionální než rozumový proces: proto je tak důležité začít vstřícně, potom pokračovat a vstřícně skončit.

Proste Boha o opatrnost. Opatrnost vám pomůže vyhnout se mnoha krajnostem zaviněným ukvapeností a nerozvážností a nedostatků z nestálosti a nedbalosti.

Společné dobro budete hledat a nalézat, pokud se vynasnažíte včlenit to, co je každému vlastní, do vyššího souladu, který zahrnuje, ale neničí.  Jestliže svoji pastýřskou práci vykonáváš tak, že se slabí mohou stát silnými, a současně nemáš strach cítit se slabý/á před silnými, takže nezanedbáváš ani ty, potom jsi dobrým pastýřem či pastýřkou.

Život se vyvíjí pomalu: nikdy nezoufej

Požehnaní jste, jestliže všechno žijete jako milost: budete všem příjemní a pro všechny přitažliví.

Milosrdný lékař

Jestliže v tobě ubohost tvého bližního vzbuzuje netrpělivost a ne Nejlepší oprava, jakou můžete nabídnout, je dobré nasměrování: ten, kdo je přímý, je dobře nasměrován.

Malá dávka preventivního léku vás může uchránit mnohých nákaz a nevyléčitelných nemocí.

Nezapomeňte: smysl pro humor je vláhou, která uvolňuje a osvěžuje, když jste napjati a rozčileni. Smích je terapeutický a léčivý.  Trpělivost zmůže téměř všechno, pokud je to ochraňující klid slitování, je to známka toho, že jsi ještě nepřijal/a sebe sama.

Velká většina současných problémů se zrodila v minulosti. Jestliže býváte povolní, abyste se vyhnuli problémům, problémy ve skutečnosti hromadíte.  a pasivita sloužící k nabrání sil.

Požehnaní jste, jestliže rozeznáte smítko prachu od hory: pomůže to vám i druhým lidem vyhnout se mnoha zbytečným obavám.

Rozvážný správce

Ve všem napodobujte svého Pána. Dávejte lidem přednost před věcmi:

u každého člověka mějte na prvním místě to, jaký je, a pak teprve to, co dělá.

Osobní odpovědnost vašich spolupracovníků se obohatí, jestliže bude jejich odpovědnost vymezena.

Síla vašich projektů závisí na tom, že se vaši spolupracovníci a společenství podíleli na jejich přípravě a následně za ně nesou odpovědnost.  Projekty jsou velice důležité, ale ještě důležitější jsou lidé, na něž jsou zaměřeny, a lidé, kteří je budou provádět.

Dlouhodobé cíle vám umožní koncipovat projekty, které mohou motivovat a osvětlit plány na šest let.

Vyhodnocení a zpětná vazba jsou účinnými prostředky ke zlepšení toho, co jste naplánovali, co jste řekli a co jste udělali.

Respektujte požadavky bezprostředních spolupracovníků a budete respektováni.

Základní principy, kterými se musí řídit každá dobrá organizace, jsou tyto:

Solidarita: pojítko, které tvoří vazbu a vzájemnou odpovědnost mezi jednotlivými nositeli úřadu a mezi různými správními jednotkami.  Subsidiarita: ochrana svébytnosti rozhodnutí a činů různých nositelů úřadu.  To, co smí dělat podřízený představený a co je jeho povinností, by neměl dělat hlavní představený.

Participace: spravedlivý a poměrný vklad každého nositele úřadu do správních jednotek, za něž nenese přímou odpovědnost. (Vměšování je zdegenerovanou participací, zatímco na druhém pólu stojí uzavření se do zdí své pevnosti.)

Intervence: možnost praktického zásahu nebo rady ze strany vyšší autority, tak aby se urovnaly konflikty nebo vyřešily problémy. (Intervencionalismus je pokleslou intervencí.)

Odvolání: je útočištěm podřízeného před jeho bezprostředním nadřízeným, hledá-li radu nebo pomoc. (Skokan, který přeskakuje jednotlivé představené, ničí funkci odvolání.)

Jestliže organizace, kterou jste založili, dobře funguje, bude dobře fungovat i za vaší nepřítomnosti.

Moudrost, která vyvěrá ze zkušenosti, vám umožní být dobrými správci a pomůže vám vyvarovat se těchto možných překážek: 1) otrocké závislosti na odbornících, 2) naprosté důvěry v organizace, 3) čekání na to, až vám věda potvrdí to, co vám napovídá selský rozum.

Je záhodno svěřit technické a specializované záležitosti specialistům a přistupovat k nim technicky.

Požehnaní jste, jestliže uvažujete před tím, než jednáte, a smějete se před tím, než uvažujete: vyvarujete se tak mnoha hloupostí, které byste jinak mohli udělat.

Přeložila Marie Spoustová

4.4  Duch dává sedmero darů

K čemu obdarování

Nemůže být sporu o tom, že znamení milostivého obdarování člověka Bohem bychom mohli vypočíst víc než jen klasických sedmero. Ohraničený počet „sedmero darů" není vůbec důležitý. Hodnější pozoru je spíš to, co společného vykazují všechna podobná obdarování z Ducha pocházející.  Jsou tu proto, aby plodila nové, nikoli jenom aby prostě zdokonalovala nositele, tedy vlastního obdarovaného. Plodnost je ovšem znakem zralosti.  Tyto dary tedy sice směřují vposledku k dobru celku, vydatně však prospějí i jedincům.

Jde o dary nenápadné, projevující se nikoli jako blesk nebo zázrak, ale jako růst ve skrytu, nicméně růst požehnaný Pánem dějin (i dějin spásy). Ovoce těchto darů není nápadné, ale zdravé a lidsky zralé.

Konečně stojí snad za zmínku, že každá pomoc Parakléta nějak souvisí s hledáním božího království, má proto i tato specifická pomoc rysy charakteristické pro eschata: Vedle neodvolatelnosti obsahují v sobě i zrání, mají svůj počátek jako hořčičné semeno, mají dobu skrytého růstu a také kairos. Časová měřítka fází se mohou měnit případ od případu.

Moudrost a chytrost

Možná máte známého, který má fenomenální paměť. Pro co vy musíte sahat do knih, hledat v příručkách (kde vlastně jsem to četl? kdybych já si trochu vzpomněl), to on sype z rukávu div ne s číslem stránky. Zná data, umí se dívat, má postřeh; rádi uznáváte, že ten člověk nemá hlavu jenom k tomu, aby měl kam odložit klobouk.

Jenže stojíte-li před nějakým vážným osobním rozhodnutím, vyhledáte raději někoho jiného. Mezi chytrostí, rozumností, inteligencí na jedné, a moudrostí na druhé straně jsou totiž velevýznamné rozdíly.

Chytrost potřebují ti, kteří musí v tomhle světě za každou cenu obstát.  K tomu mohou stejně dobře využít inteligence, drzosti, rozumnosti nebo bezcharakternosti, ale musí se volit právě to situačně přiléhavé. Moudrost hledá člověk v nouzi.

Moudrost se získává zkušeností s činem - dobrým i zlým. Může se stát moudrým člověk, který sice nemá školy, zato žil s ohledem na druhé, nebo dokonce žil pro druhé. Ten první - chytrý, rozumný nebo i inteligentní - je podoben obdivuhodnému a užitečnému stroji; ten moudrý je navýsost lidský, je darem pro každého; může být úplnou záchranou tomu, kdo se s ním v pravý čas potká.

Svatodušní moudrost je daleko více uměním než věděním. Je to především umění porozumět, nejen rozpoznat. Také rozumný člověk brilantně poznává, rozlišuje věci, události, dovede je správně řadit do kontextů; jenže jejich vnitřní, lidská dimenze, bytostné souvislosti nepatří do jeho zorného pole.  Docela jinak zachází s danými fakty ten, kdo je moudrý: nejen tuší souvislosti, ale je sám do jejich středu vtažen natolik, že neodmítá angažovat se personálně.

Náš zastánce, přímluvce, utěšitel nejenže musí chápat, ale takříkajíc .namočit se". Je-li kdo mezi lidmi moudrý, je moudrý Duchem, ať to ví nebo neví, ať to popírá, anebo za to vděčně děkuje. Moudrost se totiž nedědí a neučí na školách. Tu lze jedině dostat darem. A Duch rozdává, protože už od dob Nazaretského se milost stává tělem, jinak by byla pro příliš mnohé nedosažitelná.

Rozumnost a chytráctví

Každý ví, že lidé dokáží být rozumní všelijak, ne každá rozumnost je i boží oslavou a tudíž ne každá je svatodušním darem. Říkává se třeba, že „rozumné je do ničeho se nemíchat", jindy se jménem rozumnosti blahořečí vypočítavosti, neupřímnosti, sobectví. To bude mít se svatým Duchem pramálo společného.

Ve skutečnosti je to všechno velmi prosté: Rozum je organizovaná paměť spolu s analytickým aparátem, který ze své paměti vybírá argumentaci, jež by mohla podepřít zamýšlený záměr a mobilizovat tak energie k akci.  Zdaleka ne vždy se rozum řídí především logikou, anebo dokonce, jak naivně předpokládal středověk, dokonce pravdou. Rozum pracuje „na zakázku", a koho chléb jí, toho píseň zpívá. A záleží neméně na tom, jaké záznamy v paměti má tento pořádající rozum k „dispozici"; některé věci náš rozum jakoby nechce znát, přestože v paměti jsou uloženy.

Rozum bude spolehlivým kompasem, pokud pracuje v příznivém prostředí.

Pak není problém, aby zlý strom plodil zlé ovoce a strom dobrý ovoce dobré.  A je tu ještě další předpoklad, který se obvykle nezmiňuje: Dobrý strom musí být z původního pláněte vyšlechtěn, nerodí se automaticky. Nejen ten štěp, ale i to vhodné prostředí jsou právě doménou Parakléta.  Můžeme totiž být také rozumní způsobem, který doporučoval kdysi dávno náš Pán Ježíš Kristus: nedokážete-li už být přímo chudí, shromažďujte si aspoň poklady takového druhu, na který jsou krátcí zloději i moli; neumíte-li řešit své spory mírumilovně a raději jdete do války, spočítejte si předem, zda na ten přepych vůbec máte dost prostředků.

Tedy umění kompromisů? Snad také. Ale nemají-li kompromisy člověka zahubit, měl by se v jejich houštinách orientovat s tím, že bude důsledně následovat Nazaretského: ten těmi houštinami úspěšně prošel až do cíle.  Nu, a Paraklét přece "z Ježíšova umění vezme a dá vám".

Rada a "umět v tom chodit"

Jistě jste již v životě také takového člověka potkali; nezmar, takového život nikdy a ničím nezaskočí. Ví si vždycky rady. Ví, kdy má zalhat, kdy se má schovat, kdy uhnout, kdy se přihrbit, kdy se bránit drzým čelem; kdy k jedné ráně pěstí třeba přidat další, má-li být závěr setkání úspěšný. Ví, kdy a kde smí něco ukradnout a kde má být neústupný a neúprosný. Zkrátka takový člověk se takzvaně „vyzná". Jeho životní úspěch je podmanivý.  Možná, že se přistihnete při tom, že mu tak trochu závidíte.  Ten člověk je dnes v módě, má úspěchy. Jenže příliš krátkodeché: až tenhle člověk zemře nebo zahyne, nebude postrádán, nikomu nebude chybět, snadno jej nahradí jiný stroj. Takový člověk je v pravém slova smyslu zbytečný, snadno ho nahradí strojek na peníze, nebo kybernetická myš, která se perfektně vyzná na lidských křižovatkách. Je dnes ještě fascinující, ale znám něco nesporně lepšího.

I vy znáte naštěstí jistě také v něčem podobný, ale v něčem podstatně jiný typ člověka. Ten nevyčnívá svou úspěšností, všimnete si ho možná až ve chvíli, kdy je vám samotným zle, až do té doby jste jej ani nevnímali.  Jste v nějaké těžké životní depresi, a proto se vám zdá, že situace je zcela bezvýhledná, aspoň pro vás. Máte pocit, že uděláte-li cokoliv, bude to nejen zcela zbytečné, ale rovnou určitě špatné; snad lépe nežít.  Mít v takové situaci přítele nebo přítelkyni, mít člověka Duchem obdarovaného darem „rady", pak se určitě vyplatí za ním v této situaci vyrazit.  Možná neposype chytré věty z rukávu. Možná, že s vámi promlčí večer, možná, že budete spolu mlčet do rána. Ale bude s vámi, solidární, soucítící.  Navenek se zdá, že se nestalo vůbec nic, ale ve vás se děje v tichosti zázrak uzdravení. Až se konečně odhodláte zase odejít domů, odcházíte lepší, otevřenější, schopnější čelit ataku své vlastní bezvýznamnosti, bezútěšnosti, nesmyslnosti; jako byste zahlédli na obzoru malé, ale přesto skutečné světélko.  Váš přítel vám „poradil" - možná, že zcela mlčky, možná, že jenom tím, že doopravdy sdílí vaši bezradnost, nicméně vy teď jste schopnější čelit zlé situaci.

Taková „rada" - ať beze slov či se slovem příhodným - otevřela další východisko, otevřela tím ubožákovi budoucnost.

To je znamením, že zde byl vedle lásky člověka i Duch, byl zde a pracoval, jak se na Parakléta sluší. Díky přítomnosti Ducha se stalo i v řádu přirozeném cosi pozoruhodného: mezilidská láska mezi přáteli se stala substrátem, na kterém se událo nebo děje se uzdravení. Tak se děje rada, svatodušní rada. A je zřejmé, že takové umění být tu pro druhé tímto způsobem je velkým darem; křesťané v tom vidí dar Kristem slíbeného Zastánce, Pomocníka, svatodušní dar.

Síla a siláctví

Známe takové siláky, kteří mají lokty, jimiž se proderou, kamkoli se jim zamane, ale jakmile narazí na silnějšího, než jsou oni, hroutí se. Známe však také takové bezmocné, jejichž bezmocnost úspěšně vzdoruje i náporu přesily. A konečně známe i takové, že dokáží čelit všem trumfům v rukou nepřátel, ale sami postaveni proti vlastnímu já žalostně selhávají. Z dějin víme, že někteří mučedníci prokázali obdivuhodnou odvahu, vytrvalost, věrnost. Ale víme z dějin také, že některé mučedníky podpírala spíš pýcha než milostivá síla Ducha.

Lze bezpečně identifikovat sílu z Ducha svatého, rozlišit ji od síly nesené ze zdrojů přirozených anebo dokonce nečistých? Tenhle problém znali už v době Ježíšově - i Ježíše podezřívali, že jeho síla se opírá o Satana. Rozlišování bylo častou úlohou misijně působícího Pavla, jak dokazují jeho epištoly.  Od Pavla také máme náznaky kritérií, které rozliší sílu Ducha od sil jiných.  Měla by to být síla podpírající, schopná šířit kolem sebe vůni pokoje a tím umožnit i naději.

Ne všechny síly jsou pokojné, ne všechny mocnosti vedou k sjednocování. Vám teď nejde ani tak o umění autoritativně rozlišovat původ síly druhých - to je naštěstí úkolem představených obce. Vám jde o odvahu prosit o dar té plodné, zachraňující síly pro sebe nebo pro bližního v nouzi. Jde o pomoc k víře, že existuje moc bezmocných. To vše není fata morgana, ale zkušenost slabých.

Umění vydělat a umění žít

Existuje umění plné pyšné provokace a umění jiné, které voní skromností.  Je umění, které jen improvizuje variacemi, je hrou pro sebe sama a ještě si k tomu nárokuje ocenění publika. A pak je jistě i umění, jehož smyslem je být drogou, a také tak působí. Je umění, které stimuluje agresivitu, bičuje bytost jako markýz de Sade, anebo slouží iluzím.

Ale i jiné umění, které tvoří a tím hladí duši a rozdává radost těm, kteří přijdou vyčerpaní nebo smutní. Umění, které je záštitou a útočištěm zcela bezmocných, dává jim odvahu, prolamuje jejich osamělost, včleňuje je do náruče. Je umění, které tryská ze srdce a srdce další oslovuje řečí, jež významně přesahuje komunikační schopnost jazyka a jazykové bariéry.  Ty rozdíly nejsou vůbec náhodné. Umění je mocné, nabízí klíče k hlubinám lidské bytosti, odkrývá tajené, zpřístupňuje nové světy. To všechno může být pro člověka požehnáním, ale může to být i jeho osudným prožitkem, branou k faustovskému prokletí. To platí pochopitelně nejen o umění výtvarném, slovesném a jiných podobných dílech lidské bytosti. Platí to i o umění zapřáhnout do lidských záměrů energie hmoty. Platí to i o umění oslovit člověka, otevřít hroby, prameny slz lítosti, umění naslouchat, solidarizovat se, vydat se za druhé. Člověk se v takovém umění angažuje vždy, boží Duch jen někdy.

Zbožnost a bigotnost

Zřejmě není zbožnost jako zbožnost. Jsou lidé, kteří se modlí a chodí do kostela prostě proto, že Bůh je ten silnější. Jen hlupák by si poštval na sebe silnějšího; silnější si samozřejmě diktuje podmínky a oni za žádnou cenu nechtějí být zatraceni. Proto trpělivě odevzdávají Bohu svou přítomnost na bohoslužbách jako jakési výpalné.

Jiní zase chodí do kostela proto, že prostě nedovedou vybočit z řady svých předků; všichni jejich předkové chodili do kostela, bude se tedy chodit dál i v téhle generaci; babička se modlívala růženec, bude se tedy modlit i vnouče, ať rádo nebo nerado, prostě se to sluší a patří.

Jinou představu o zbožnosti mají lidé, kteří chtějí být zbožní zásadně vždy jen mimo kultovní prostory. Do kostela nechodí, protože prý si stačí s Pánem Bohem sami, církev by je prý při tom vyrušovala, proto popřemýšlejí někde v tichu přírody.

Všechny tyhle typy zbožnosti si člověk zkonstruoval jaksi na míru svých představ o božském. Lze ovšem přijmout docela jiný princip vztahu k Bohu.  Ježíš to demonstroval.

Těm, kteří mají odvahu následovat Ježíše i v jeho způsobu zbožnosti, těm se stalo vědomí boží přítomnosti už neodmyslitelnou položkou jejich lidské existence. S Bohem hovoří při práci, baví se s Ním o všem, co prožívají; někdy slovy, někdy beze slov, podobně jako dva dobře srostlí přátelé.  K takové zbožnosti pochopitelně nepotřebují kostel, ale přesto na společné bohoslužby přicházejí i do kostela. Vědí totiž, že Bůh se zjevuje křesťanu na mnoho způsobů a oni rádi použijí různých nabídek, aby se se svým Pánem setkávali. Jestliže se s Kristem lze setkat právě v bližních, přicházejí mezi své modlící se bližní. A jednají tak koneckonců i proto, že si tohle Ježíš toužebně přál: sejdeme-li se takto (takzvaně „v jeho jménu"), bude On živý mezi námi.

Tito lidé jsou plní Boha, anebo po setkání s Bohem naopak živě touží, a proto přicházejí. Jejich Bůh je tam, kde se děje setkávání, už starý Izrael to věděl. Přicházejí být při dobré věci prostě spolu: spolu objevovat nové, spolu zakoušet ten div, kdy se ze čteného slova bible stává boží slovo, něco živého a mocného, něco, co oplodňuje; chtějí zakoušet ten div, kdy Duch, Pán a dárce života je při práci a lidi přetváří, učí je skutečné zbožnosti a svobodě v této zbožnosti. Učí je svobodě od všednosti; dává jim zakusit tvořivost, novost, neopakovatelnost setkání s živým Bohem. Taková zbožnost nemůže nebýt svatodušní.

Díky Duchu a jeho daru zbožnosti jsou v našich kostelích i lidé, kteří vidí za postavou u oltáře navzdory podivnému kostýmu připomínku celku živé struktury, v které je náš Pán Ježíš Kristus doma, mezi svým lidem, protože z něho chce učinit bližní. Taková zbožnost je nesporně znamením, že člověk se pohybuje v božím prostředí, v prostředí, ve kterém je Duch činný. Tvoří v něm a svému dílu dává zrát.

Bázeň před Bohem a strach ze silnějšího

A je kupodivu také dvojí bázeň z božského. Jedna, která se bojí narazit, dráždit nevyzpytatelného Boha, protože Bůh je mocný a umí se mstít, jak říká Písmo. A pak je tu bázeň, o které svědčí Jeremiáš, Eliášův příběh, kniha Job: tito velcí lidé se s Hospodinem přeli, až divoce, až rouhavě přeli, ale přeli se jenom proto, že Hospodina brali nesmírně vážně. Byl jim autoritou, ne modlou, ani tím, kdo má všechny trumfy v ruce. Jejich rozhořčení je jen důsledkem jejich dávno fungující oddanosti.

Možná, že až budou milovat Hospodina zraleji, nebudou mu už muset vyčítat; ale dnes jej milují, a pokud mu zároveň někdy nerozumějí, bolí to, musí křičet. Musí se tedy přít. Bůh není samolibý samovládce. Považuje i odůvodněnou výčitku za rozhovor, za dialog. Tak o tom svědčí všem věkům příběh ukřižování našeho Pána Ježíše Krista.

Ty dvě bázně se neliší slovníkem ani mírou emocí, ale ovocem. Ta požehnaná, z Ducha čerpaná bázeň Boží je tvůrčím přínosem Ducha svatého k lidskému životu. Nesmí se zapomenout, že právě poslušnost udělala z Nazaretského velekněze, schopného vykupitelské role. Dnes, kdy se autority bortí ve velkém, by se snadno mohlo stát, že z našeho Pána zbude cosi jako monarcha anglického střihu: kdekdo před královnou smekne, ale nikdo se jí neptá ani na radu, ani na její přání.

Je Božím darem, jestliže se podaří vytvářet nosný systém, který současníkům umožní opět rehabilitovat obě role autority: tu moudře usměrňující a evokující poslušnost, i tu pastýřskou, podpůrnou, spásnou v dobách zlých.

5.  Závěr

Jak neztratit start

Před vámi leží velká boží nabídka. Nabízí se vám, že bližní, vaše církev, váš Bůh vás bude pokládat za dospělé. Možná to někteří z bližních odmítnou, možná že církev nebude nijak vzrušena touhle vaší šancí. Zcela jistě však ji bere se vší vážností váš Bůh. Na to se můžete spolehnout.  Je to nabídka být přijat jakožto dospělý a nabídka pomoci, abyste se dospělými opravdu dokázali stávat.

Je možno reagovat jaksi „šimonovsky": Petr se do všeho s vehemencí hnal, byl si jist, nikdy prý nezradí. Pokud jej Pán zavolá, prý půjde i přes vlny jezera...

Je také možno reagovat jako ten sympatický, příkladně zbožný, ale příliš bohatý mládenec, který přichází za Ježíšem a velice dobře ví, co všechno je ve hře; je zřejmé, že by rád byl Ježíšem přijat do úzkého kruhu důvěrníků.  Ale když se na sebe a na svou situaci kriticky podívá, musí nakonec odejít.

A je nakonec možné i to nejprostší řešení, které vidíme při povolání apoštolů;

Ježíš jde po břehu jezera a říká: Pojďte, něco z vás udělám. A oni prostě šli a dovolili mu, aby z nich něco kloudného udělal.

Jistěže tenkrát dost dobře nevěděli, čemu se nabízí, k čemu to vlastně dávají souhlas, jistěže netušili konce, jinak by se báli, jinak by namítali, anebo by docela realisticky řekli, že rybářské řemeslo ovládají docela obstojně a rybáře lidí že nikdo nepotřebuje. Přesto se tato třetí pozice - pozice důvěry - prokázala v dějinách spásy jako moudrá.

Nebylo to dětinské. Ti tvrdí hoši tušili, že odcházejí-li ze svých živností do neznáma, že končí legrace. Věděli, že odcházejí za podivným člověkem Ježíšem. Věděli málo, ale přece jen dost. Rozhodli se, že půjdou, ať to stojí, co to stojí. S těmito lidmi Ježíš udělal zázraky, tyto lidi postupně přetvořil pro své dílo. Ano, Duch svatý v nich uzrál, jak vidíme v dějinách první církve.

Z těchto tří příběhů je třeba odvodit základní ponaučení. Je třeba:

Vyhnout se přílišné bezstarostnosti

Podobně jako u Petra vede bezstarostnost snadno k nečekané zradě. Setkání s Duchem je opravdu silná událost i pro ty, kteří o tom nic nechtějí vědět, anebo ty, kteří tomu vůbec nerozumějí.

Odmítnout přílišnou starostlivost,

která by podobně jako u bohatého mládence nebezpečně dramatizovala odvážná rozhodnutí. Má-li najít onu úzkou branku do božího království, nesmí se člověk předem moc bát. Ježíš přece říká zřetelně:

Hledejte nejprve boží království a to všechno ostatní vám bude přidáno.

Připravit cestu Pánu

Přichází-li dospělý křesťan požádat o svátost, měl by to být výraz jeho poctivého hledání božího království. Jeho ochoty dát se k dispozici tomuto božímu království, o němž stěží tušíme víc, než jsme právě mlhavě nastínili.  Taková životní startovní pozice zdá se ideálně připravuje Duchu svatému cestu.

Není připraven ten, kdo sice ví, že svátost biřmování musí přijmout tak zvaně ve stavu milosti, to jest bez těžkého hříchu, zato neví nic o dramatech víry, protože ještě v životě nezakusil svou pochybnost víry, a proto také nikdy ještě nezakusil chuť rozhodnutí navzdory pochybnosti, ono Petrovo rozpačité: „Pane, kam bychom šli..." Nevím, je-li připraven ten, kdo se ještě nemusel prát s beznadějí, kdo se nikdy nebál, a proto nikdy nemusel extrapolovat do zcela neprůhledné nevábné budoucnosti. Ten, který nikdy nestál tváří v tvář současnosti zcela bezmocný, a proto mu zbyla právě jen ta budoucnost s velikým B. Takoví lidé ještě neocení Paraklétovu pomoc, zatím si stačili sami...  Málo, možná vůbec nepřipraven je také ten, koho umění milovat dosud nic vážného nestálo, kdo měl vždycky jen radost, štěstí, kolem něhož lidi vždycky jenom chodili s úsměvem.

Prazvláštní milování

Boží láska není jen hřejivá, ta také pálí. Duch, který se setkává s člověkem, nejen svítí, ale někdy oslňuje: Pavel před Damaškem z něho dokonce načas oslepl. To všechno je užitečné vědět, ale není to rozhodující. Rozhodující je, že jakákoli bolest vyplývající nebo vznikající z tohoto kontaktu s láskyplným Duchem má budoucnost. Je zdrojem života, je zdrojem růstu podobně jako bolest porodu.

Kdo není ochoten k tomuto riziku, je na tom jako onen bohatý mládenec; v takové situaci je nejmoudřejší raději včas ze scény odejít, ani Ježíš si takového netroufal k sobě připoutat. Jsou totiž situace, a není jich v životě člověka málo, kdy se musí rozhodnout v podmínkách totální nejistoty. Jsou chvíle, kdy má člověk pocit, že už nevěří, že si zoufá, že to, co považoval za lásku, byl omyl. Má pocit, že v tom, co zbylo, nemá už Bůh místo. Že on sám, ta troska, není čistá a nemůže být božím příbytkem. Tyto chvíle jsou sice také pravdivé, ale dívají se na situaci nebezpečně jednostranně, té pravdy je tam hrozivě málo. Jsou to chvíle, kdy je přítomnost Parakléta ničím k nezaplacení.

Už - a ještě ne

Nejsme-li takoví dnes, ale chceme, aby nás Pán svými učinil, pak to není překážkou přijetí svátosti, právě naopak. Je pak věcí boží, věc jeho kalendáře, věc jeho časomíry, kdy k té nebo oné dílčí zralosti dojde. Avšak ani láskyplná boží dobrota za nás nemůže udělat ono rozhodnutí, ono vydání se, ono přiznání si dospělosti nejen lidské, ale i křesťanské, ono přivítání této dospělosti. Poučný je v tomto smyslu příběh Samuela, který se odevzdává Hospodinu jako chlapec, se zkušenostmi chlapce. S rozhledem chlapce, ale také s totalitou chlapce. Nenechává si pro sebe vůbec nic. Tohoto chlapce si Hospodin vychová v jednoho z největších proroků Izraele.

Známe své meze?

Přesto je užitečné přemýšlet i o tom, jak právě já budu realizovat nadále svou dospělost. Nebo jinak řečeno: jak budu já dospělým křesťanem i tak, aby z toho měli prospěch ti druzí. Je to užitečné proto, že člověk se tímto způsobem učí reálněji dívat. Každý z nás má totiž své specifické meze, něco, co nesnáší, a proto snadno selhává, kde sebemenší zatížení způsobí pád, rozpad. A na druhé straně má každý z nás jisté dary, umění některé situace zvládat s přehledem, s mnohem jistější rukou než ti druzí. Člověk má znát své meze pozitivní i negativní. A právě z tohoto hlediska, aby mohl být oporou jiným a také jim nebyl kamenem úrazu.

Umění se s tím v pravdě vyrovnat s úsměvem anebo aspoň s klidem je věc křesťanské moudrosti, rady, síly, prostě věc dobré součinnosti s Duchem svatým.

Svátost biřmování je setkáním se žhavým Duchem. Jsi vlastně ochoten k tomuto setkání se žhavými charismaty? Už víš, že budeš-li obdarován, budou z toho mít prospěch ti druzí, ty sám vlastně zchudneš. Chceš tedy na takovou matematiku svobodně a uváženě přistoupit? Jestliže ano, je to dostatečné znamení, že jsi už nazrál a jsi tedy na svátost připraven.

Co je důležité, je očím neviditelné s podtitulem Hlubinně psychologický výklad Malého prince. Kniha známého německého teologa a psychoterapeuta je psána květnatým, čtivým slohem.

Přestože se větší část textu týká Malého prince, Drewermann ve svém díle sleduje spíše psychiku spisovatele Antonya de Saint-Exupéryho. Proto výklad Malého prince není systematický ani úplný a autor podle potřeby používá a analyzuje i jiné prameny, především Citadelu, Noční let a spisovatelovu korespondenci.

První část, nazvaná Poselství, obsahuje filozofující a teologizující úvahy.  Druhá část - Otázky a analýzy - je výrazně psychologická. K textu patří obsáhlé poznámky. Psychologie má až děsivou možnost dostat se lidem pod kůži a odhalit to, co skrývají sami před sebou nebo před světem. Boří iluze a osobní mýty. V tomto díle nám Drewermann ukazuje Exupéryho velikost zároveň jako jeho malost a slabost. Odhaluje jeho ambivalentní závislost na matce a dále ukazuje překvapivou podobnost autora něžného Malého prince s Friedrichem Nietzschem.

Někdy je velmi zneklidňující pozorovat, jak díla světové kultury jsou jakoby vedlejším produktem nevyřešených neurotických konfliktů. Psychoanalytický výklad nezpochybňuje kvalitu díla, ale staví autora do reálnějšího světla.  Na základě této knížky se možná změní náš vlastní vztah k některým našim vzorům.

Mladá fronta Dnes ze 7. března přinesla na str. 13 polemiku olomouckého arcibiskupa Graubnera Zkoušky dietou se církev nebojí. Autor píše o financování církve: duchovenskou činnost si katolíci dokáží zajistit sami, údržbu kostelů nikoli. Přitom se jedná o objekty, které prospívají např. i turistickému ruchu. Na stejné straně noviny ještě otiskly dopis rovněž olomouckého pisatele L. Březiny, kritizujícího „stálý a jistý přísun peněz" státu církvím:

„Co všechno si musíme odříkat všichni na úkor určité skupinky obyvatel, která sympatizuje s tím či oním." Nechtěl bych vybízet k soucitu s oběma askety a jejich „dietou" (Graubner) či „odříkáním" (Březina); tuším, že chudinský hrob nehrozí ani jednomu z nich. Přes špetku emocí a stranického zaujetí však oba svůj díl pravdy mají, i když arcibiskup otázce pochopitelně rozumí hlouběji než liberálně rozhořčený bezvěrec. Církev vskutku má za kostely zvláštní odpovědnost a mnohé z nich ještě nyní dokáže za společensky přijatelnou cenu udržet při životě, tj. nenechat je spadnout a alespoň občas je využívat v souladu s jejich stavebním určením. Většinou se přitom jedná o stavby kulturně a turisticky významné pro všechny občany, takže státní příspěvek není nemístný, i když by ho církev měla být schopna jasně vyúčtovat, aby strádající antiklerikálové mohli klidně spát. Přesto zde nutně vznikají rozpory, protože mnozí daňoví poplatníci by státními penězi raději dotovali něco jiného, navíc církev takto pečuje o objekty, které často nedokáže využít ani zlomkem jejich kapacity. Mám dojem, že v mnoha oblastech zejména českého venkova jsou kostely v současné době většinou spíše kamenem na krku římského katolicismu než jeho oporou. Bylo by na místě se snažit urychleně zbavit všech kostelů v „mrtvých farnostech", jejichž údržba stojí neúměrně mnoho úsilí: bude-li nový majitel chtít a stanoví-li přijatelné podmínky, může si církev kostel v neděli pronajmout. Jinak ať se bohoslužby slaví třeba po bytech a po hospodách, jako ve skutečných misijních územích.  I mě bolí srdce, když vidím poničené, vykradené, rozpadající se kostely na českém venkově. A dobře vím, že pokud by církev své kostely opustila a předala je státu, bude leckde devastace rychle postupovat: nedělejme si iluze o schopnostech a prioritách úřadů či obcí. Přesto si musíme uvědomit, že evangelium nás k údržbě kostelů nezavazuje a že ty věci, ke kterým nás zavazuje, jsou často opomíjeny právě pro zoufalý boj o zachování památek.  Každé křesťanské společenství a každé město či obec se musí rozhodnout, zda může a chce své umělecké dědictví opatrovat.

Boj o kostel se neprohrává v okamžiku, kdy zemře unavený kněz, který sem zajížděl za čtyřmi starými lidmi, a biskup nemá koho vyslat na jeho místo.  Kostel byl ztracen již ve chvíli, kdy ho přestala milovat většina lidí, bydlících kolem něho. Teď už nemá cenu ho oplakávat. Nechme mrtvé pohřbívat své mrtvé.

Na teologické fakultě v Innsbrucku se habilitovala poprvé žena, Silvia Hellová (37) na téma „Nábožensky smíšená manželství". Bylo jí uděleno missio canonica pro „Dogmatickou a ekumenickou teologii". Jako doktorandka zpracovala Martina Luthera a pak dělala výzkum v ekumenické teologii. Nehlásí se k radikálnímu feminismu. Diakonát ženy označuje za „žhavé želízko v ohni", ale teologicky nevidí v této otázce žádné překážky.

Milánský kardinál Martini (70) je považován za možného kandidáta na příštího papeže. Narodil se 15. 2. 1927 v Turíně, jako 17-letý vstoupil k jezuitům, r. 1952 vysvěcen na kněze, r. 1958 promoval na Gregoriánské universitě s prací „Historický problém se vzkříšením", doktorát získal v Římě v biblických vědách, r. 1978 se stal rektorem Gregoriánské university, r.  1980 jej Jan Pavel II. jmenoval milánským arcibiskupem a r. 1983 se stal kardinálem. Je nejen autorem četných teologických knih přeložených do světových jazyků, ale je známý i jako angažovaná nekonzervativní osobnost, vyjadřující se neohroženě k nepříjemným tématům v církvi a ve světě.