V rané církvi byla eucharistická slavnost sama o sobě prvotním prostředkem, kterým se společenství pokřtěných smiřovalo, jak jeden s druhým, tak i všichni s Bohem. Nedělní eucharistie se chápala jako týdenní obnova naší křestní smlouvy s Bohem. Základní modlitbou ke smíření byla modlitba Páně, ve které se modlíme: A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům... Všechna jiná slova vyznání hříchů a odpuštění je třeba vidět ve světle této modlitby jako modernější přídavky k tomuto základnímu elementu. „Privátní" (ušní) zpověď a absoluce je pochopitelně mnohem pozdějším „přínosem" do života církve.
V průběhu eucharistické slavnosti se smíření koná celou řadou způsobů. Sám úkon sdílení lámaného chleba a nalitého kalicha je zapojením se do akce, která se koná „na odpuštění hříchů" (Mt 26, 28). Smíření se též koná při výměně pozdravení pokoje. Toto pozdravení není jenom znakem smíření mezi jednotlivými lidmi, nýbrž též znamením smíření mezi jednotlivci a Bohem. Neboť právě při objevováním Krista v jiných jsme schopni se setkávat s Bohem. Z Prvního Janova listu se dovídáme, že ten, kdo říká „Miluji Boha" a nenávidí svého bratra nebo sestru, je lhář, protože když nemůžeme milovat bratra nebo sestru, které vidíme, pak nemůžeme milovat Boha, kterého vidět nemůžeme (srv. 1 J 4, 20).
Raná církev chápala hřích jako něco, co se dotýkalo celého společenství. Když byl jeden úd těla odcizen od Boha vážným hříchem, týkalo se to celého společenství. Potom nepřekvapuje, že raná církev viděla smíření jako úkon celého společenství, a to výměnou znamení pokoje, společnou prosbou „odpusť nám naše viny..." a sdílením lámaného chleba a vylitého vína celým společenstvím. V době pozdního středověku toto chápání podstaty hříchu jako věci celého společenství mizelo a hřích s jeho důsledky byl rostoucí měrou privatizován s důrazem na „individuální" hříchy a v důsledku toho dochází k pravidelnému praktikování ušní zpovědi.
Eucharistické liturgie neobsahují formulace vyznání hříchů přinejmenším až do osmého století. Takové formulace (neboli apologia), které se objevují až v této době, byly součástí „osobní" zbožnosti kněze a byly pronášeny potichu, a to nejprve před začátkem eucharistické slavnosti a později ještě jednou v blízkosti kanonu (eucharistické modlitby) nebo v době samotného příjímání.1 Šestnácté století posedlé hříchem a vinou za podpory právě vynalezeného tisku přineslo širokou propagaci eucharistické zbožnosti, která byla mnohem více charakterizována nehodností a vinou, než raně křesťanskou kvalitou vzdávání díků (eucharistia) a slavení. Velmi těžké formulace pokání, které je možno najít v mnoha protestantských liturgiích, a to dokonce i v dnešní době, jsou produktem zmíněného věku. V onom období přešla převládající teologie eucharistie od slavnosti křesťanské komunity, při které jsou proklamovány spásné Kristovy skutky, k tzv. „mystériu sestupování Boha na oltář". Touto změnou v chápání eucharistie došlo k dramatické změně postavení laictva v eucharistii, a sice z aktivní participace k laické adoraci před „zázrakem mše svaté, který je uskutečňován knězem".
Ke konci pozdního středověku byly zmíněné původně osobní apologie kněze zaneseny do (privátních) modlitebních knih těch laiků, kteří uměli číst. Tyto modlitby se potom poprvé objevily jako obřad celého (liturgického) společenství v době protestantské reformace šestnáctého století, když je různí reformátoři zařadili do svých nových liturgií jako modlitby přednášené celým společenstvím těsně před přijímáním.
Dnes, kdy církve na celém světě obnovují své liturgie, je využívaná tato příležitost k novému zhodnocení místa a způsobu pokání při eucharistické slavnosti. Znovu je zdůrazňovaná společná a církevní dimenze smíření. Kromě změn textů je dáváno tomuto úkonu při liturgii i patřičné místo. Úkony lámání chleba a výměny znamení pokoje jsou brány vážně jako zásadní momenty smíření, jak tomu bylo v rané církvi, a dostávají zpět své primární místo. Objevují se přepracované liturgické texty; modlitba Páně, prosby za odpuštění při modlitbách lidu (přímluvách) a výměna znamení pokoje zaujímají místo stejného významu jako formulace vyznání hříchů a v některých částech roku formulace pokání nahrazují. Naopak jiné texty, které v minulosti začaly být používány ve smyslu pokání - jako např. středověký posun významu slov „Pane, smiluj se..." do chápání pokání jsou opět přehodnocovány a vráceny zpět do svého původního (nepenitenčního) významu.
Místo pokání a smíření v každé eucharistické slavnosti musí být v souladu s celým kontextem dané liturgie a částí liturgického roku. Tzn. na Letnice, kdy se celá církev obnovuje, a v době přípravy oslavy Pesachu má být kladen mnohem větší důraz na akt pokání než v době Velikonoc, kdy církev slaví své společné smíření ve vzkříšení Pána.
Když naše vlastní společenství obnovují svůj liturgický život, pak je zapotřebí strávit nějaký čas reflexí smíření a růzností způsobů, které prožíváme při našich liturgických slavnostech. Je to jeden z dalších způsobů, jak se eucharistická slavnost stává velkou eucharistia (díkůvzdáním) za veliký boží dar smíření pro zlomený a odcizený svět.
1 Naše modlitba „Pane, nezasloužím si ..." vyslovovaná těsně před příjímáním je příkladem tohoto druhu modliteb