Hned na počátku bych chtěl objasnit texty, které byly rozdány účastníkům tohoto víkendu. Původní německý text používal výraz „Konfession", který byl do češtiny přeložen jako „konfese" a do angličtiny jako „denomination". V diskuzích byly výrazy „konfese" a „denominace" často zaměňovány, zvláště těmi, kterým není angličtina mateřským jazykem. Je důležité si uvědomovat, že v angličtině se „confession" užívá pouze pro církve, které podepsaly nějaký specifický dokument (dokumenty) týkající se vyznání, zatímco výraz „denomination" může být užíván pro kteroukoliv křesťanskou církev. Příklad: Já sám, ordinovaný jako anglikán a nyní (kvůli Bonnské dohodě z roku 1931) starokatolík v ČR, jsem vždy patřil do nějaké denominace, avšak nikdy do nějaké konfesní církve.1
Jako anglikán jsem vyrůstal za častého citování slov Vincenta z Lerinu „Quod semper, quod ubiqie, quod ab omnibus" coby příhodné odpovědi na jakýkoliv dotaz týkající se specificky anglikánské víry. 2 To samé platí i pro starokatolické dokumenty, počínaje teologickými spisy a konče tištěnými záhlavími dopisů. Každý, kdo patří do nějakého světového společenství, musel poznat, alespoň v posledním půl století, že záležitosti víry a jejího praktikování se staly tak obsáhlými a rozmanitými uvnitř vlastního společenství, že tradiční definice denominací lze sotva aplikovat (to platí určitě pro anglikánské provincie a zpravidla dokonce i pro stanoviska uvnitř jednotlivých diecézí - a je tomu tak zajisté i v církvích patřících do Světové luterské federace, ba dokonce i v Římskokatolické církvi, přes všechna její hlasitá prohlašování o společné víře a jejím praktikování). A tak je pro každou církev/denominaci prohlášení, že věří a praktikuje pouze to, co se vždy, všude a všemi věřilo, mimořádně málo přesvědčivé.
K pochopení „lepidla", které dnes udržuje denominaci pospolu, můžeme reflektovat závěry známého eseje Ernesta Renana „Qu´est-ce qu´une nation?", ve kterém - poté co přezkoumal všechny tradiční teorie o existenci národa - dochází k závěru, že mnoho stabilních národů, ba dokonce všechny národy, postrádají něco, co je všeobecně považováno za esenciální pro národ (společný jazyk, společnou kulturu atd.). To, co zůstává, je ono „lepidlo", což je společná vůle zůstat pospolu. A tak, i když kategorie dr. Rüegerra pro soudržnost denominací jsou jistě pravdivé (základní teologická přesvědčení, specifické formy společenství zaštítěné odpovídajícími institucemi, specifické formy zbožnosti, étosu, historické tradice spojené s jistými událostmi, dokumenty, osobnostmi atd.), zjišťujeme, že denominační realita je větší nežli suma jejích částí.
Anglikánství bylo např. udržováno pospolu písemnostmi The Book of Homilies, Třiceti devíti artikuly a Book of Common Prayer. Dnes nejsou pro anglikánství jako celek zmíněné artikule ničím více nežli věcí historické zajímavosti a liturgické texty všeobecně užívané ve většině anglikánských provincích mají pramálo co do činění s původní Book of Common Prayer v její historické formě. Ať je tomu jakkoliv, anglikánství pokračuje a roste. A tak, i když bylo mnohým tradičním faktorům okolního světa denominacemi zamezeno, aby hrály jakoukoliv významnější roli v jejich institučním životě, denominace pokračují v setrvávání, protože je tu společná vůle, aby tomu tak bylo.
Pokud se objevuje nějaký znatelný rozdíl v dnešním denominačním systému, pak je to, že se denominace stále méně vidí jako „opozice" vůči jiným církvím a stále více se považují za společenství, která sdílí společná přesvědčení nebo důrazy v křesťanské tradici jako celku a nabízejí tato přesvědčení nebo důrazy pro výstavbu celého těla Kristova. Jako anglikán a nyní starokatolík věřím, že anglikánství a starokatolictví oceňují jisté kvality katolické víry, o které pečují ve svém běžném životě, nikoliv samoúčelně, ale aby obohatily mozaiku katolických církví. Právě kvůli těmto specifickým důrazům se cítím „doma" uvnitř anglikánství a starokatolictví a věřím, že tato společenství budou pokračovat v růstu, protože tyto specifické důrazy jsou nejvyšším dobrem pro celou církev.
Mimoto musíme pro setrvávání denominací zohledňovat i další faktory, které kvalifikovaly denominační paradigma a které byly tak dobře načrtnuty dr. Rüeggerem.
V Severní Americe, jak vidím, se objevuje několik modelů. Zaprvé se mezi věřícími křesťany stoupající mírou šíří neuznávání denominací. Když se lidé přestěhují z jedné části země do jiné, denominace je stále méně kriteriem při hledání nové farnosti. Blízkost, program (Co se tam nabízí pro naše malé nebo dospívající děti? atd.), celkový styl společenství nebo způsob liturgického života jsou často faktory, které mají přednost před rozhodnutím se pro kostel vlastní denominace.
Mnoho z toho bylo umožněno plody akademického vzdělání a ekumenické liturgické kooperace v posledním půlstoletí. Mezi hlavními církvemi se objevil konsenzus o formě liturgie, který měl zásadní význam na liturgické revize a reformy církví v posledních dvacetipěti letech. Práce světových ekumenických skupin jako např. ICET (International Consultation on English Texts), ELLC (English Language Liturgical Consultation) a CCT (The Consultation on Common Texts) vytvořila standardní překlady základních liturgických textů (Gloria, Krédo, Sanktus-Benediktus, modlitba Páně, evangelijní kantika, Te Deum atd.) a společný řád perikop, který je založený na tříletém Ordo Lectionum Missae. Výsledek je vidět při nedělní eucharistické liturgii. Křesťané všech hlavních církví vidí, že se užívá liturgický rituál, který je ve své formě shodný a který užívá tytéž texty a tatáž čtení. Společně je používána celá řada eucharistických modliteb, které jsou buď ekumenickými překlady nebo jsou založeny na společných překladech patristických textů (např. těch připisovaných Hippolytovi a Bazilovi Velikému). Dále skupina CCT vytvořila ekumenické svatební i křestní agendy, které dostaly schválení od největších denominací pro používání při ekumenických setkáních. Křesťané z různých denominací jsou proto při sňatku a při křtu společného dítěte postaveni do ekumenického liturgického kontextu. Slavení těchto událostí je podporováno jejich vlastními denominacemi.
Celkový efekt používání ekumenických překladů liturgických textů a společného lekcionáře při eucharistické liturgii, jejíž forma je očividně shodná, spočívá ve vytvoření společné ekumenické kultury, ve které hraje denominace mnohem méně významnou roli nežli tomu bylo před čtvrtstoletím. To nemá podle názoru dr. Rüeggera co do činění s „high church liturgical movement", ale stalo se to běžným zážitkem průměrného severoamerického křesťana, který se účastní bohoslužeb v některé z hlavních denominací, které používají liturgické texty.
V případě, že jsem líčil příliš růžově obraz nastávajících forem křesťanství, ve kterých se stává role denominace v porovnání s minulostí sekundární, je třeba výše uvedené postavit vedle jistého „reakčního denominacionalismu", který najdeme u některých „církví mladší generace", kde je ekumenismus chápán pouze negativně a kde se vyskytuje téměř archeologická fascinace pro oživování denominační minulosti. Při takové touze po minulých dobách a po rekonstrukci denominačních modelů, které se přežily dříve, nežli se dokonce i ti, kteří je hájí, narodili, vyvstává dojem, že tu jde o zoufalou snahu „ucpat" díry v opevnění institucionalizované církve, která může jen velice málo něco říci jak společnosti, tak i vlastním členům církve.
První večer našeho setkání „Přátel Evangelické teologické fakulty" poznamenal někdo, že jeho krajané „vědí, že máme náboženství"; jaké náboženství není sice jasné, avšak víme, že „máme náboženství". Takové ujištění je charakteristické pro mnoho západních společností. Já bych rád oponoval této poznámce popisem situace v ČR, kde velká většina obyvatelstva ví, že „nemáme žádné náboženství".
Podle výsledků sčítání lidu, které byly publikovány v posledních měsících, se takřka 40 % populace neidentifikuje s jakoukoliv formou náboženského vyznání. Od předchozího sčítání ke konci socialismu v této zemi nejsilnější denominace této země, Římskokatolická církev, ztratila asi 30 % těch, kteří se hlásili ke členství před desíti lety a druhá největší církev v ČR, Československá církev husitská, ztratila 50 % svého členstva. Jedinými církvemi, které ukazují růst, byly ty církve, které byly historicky vždy malými (apoštolská, baptistická) a některé „nové" církve.
Ti, kteří „mají náboženství" v této zemi jsou si mnohem jistější, jaký druh náboženství mají, nežli průměrný severoamerický křesťan; denominacionalismus tu pěkně prosperuje. Než jsem se sem přistěhoval, měl jsem příležitost se ptát sám sebe, proč tak činím. Jistě, myslel jsem si, všeobecné utrpení křesťanů za bývalého komunistického režimu by mělo vytvořit kontext, ve kterém by se mnozí mohli považovat za křesťany v postdenominační situaci. Bezpochyby tak tomu s mnohými je. Avšak v postkomunistické společnosti denominacionalismus stále ještě vzkvétá a to tak hojně, že mě to často překvapuje; mě, dítě ekumenického věku.
Proč? Tato země mě získala svátostným a liturgickým hnutím, které začalo a vzkvétalo v době české reformace. Domníval jsem se, že historické události, která se staly v šestnáctém a sedmnáctém století, budou stále jako jizva na české náboženské duši. Poprava Jana Husa, pět křižáckých tažení proti utrakvismu, porážka českých stavů na Bílé Hoře, popravy a vyhánění do exilu, které následovaly - to vše muselo nechat znamení na českém náboženském charakteru. Když jsem zjistil, že jsem se mýlil, uvědomil jsem si, že pozůstatkem - znamením těchto událostí je ošklivá jizva. I to byl omyl, toto zranění je ještě jako čerstvý strup, který se může lehce sloupnout a rána může začít opět čerstvě krvácet.
Postava Jana Husa zůstává kontroverzní, rozdělující a nadále vzbuzuje v Češích silné emoce (jak v těch s náboženským vyznáním, tak i u těch bez něho). „Nezdar" komise ustavené „pro studium života a díla Mistra Jana Husa" dosáhnout skutečné omluvy, ba ani rehabilitace, situaci nepomohl. Pokud je minulost ještě neobrácena k Bohu a k uzdravení, může jenom sotva dojít pokroku. Výsledkem je, že denominace pokračují žitím v mýtech a polemikách. Zatímco různé reformované církve hlásají, že jsou dědičky Jana Husa, realizace tohoto nároku se v životě jejich společenství projevuje jenom velmi částečně. Zajisté, pokud by se rozhodly tak činit, římští katolíci žijící v duchu (a podle směrnic) Druhého vatikánského koncilu by se mohli hlásit za Husovy děti, a sice oprávněněji, než to mohou ty církve, jejichž život se zdá být zcela „neposkvrněn" svátostným a liturgickým hnutím, projevujícím se restaurací laického kalicha a otevřením přijímání pro všechny pokřtěné. Je tomu tak, že je Hus buď přivlastňován nebo zavrhován, a to z důvodů, které jsou mnohem polemičtější nežli aktuální.
Nakolik mohu posuzovat, jediná cesta kupředu, která je schopná překonat tarasící bloky minulosti, je angažovanost v bilaterálních teologických dialozích, ve kterých jsou církve ochotny se zabývat rozděleními z minulosti čestně s perspektivou cíle sjednocení církví. Momentálně zaznamenávám jistá znamení ekumenické kooperace, avšak žádný skutečný ekumenický dialog.
Mám snad vizi církve bez denominací? Mojí odpovědí je spíše typicky anglikánské „ano" a „ne". Důrazy poslední doby na „ekleziologii křtu" s její orientací na členství v celé církvi přispěly značně k uvědomování si skandálu rozdělené církve (což mělo snad větší vliv ve značně pluralistických kontextech než v oblastech, kde je církevní život dominován jednou nebo dvěma megacírkvemi). A tak se v dalším vývoji může ukázat mnohem více faktorů (včetně těch vytýčených dr. Rüeggerem a společným liturgickým hnutím, které jsem popsal já), které se mohou stát prioritními nad tradičními denominačními loajalitami. Důsledkem může být, ale nemusí, tomu odpovídající „eucharistická ekleziologie" s orientací na specifické církevní společenství. Po přestěhování se lidé nemusí identifikovat s novým společenstvím jejich bohoslužeb jednoduše, protože je stejné denominace nebo má statut communio in sacris s církví, do které patřili v předchozím bydlišti. A tak se přestěhování možná cítí „doma" spíše v jiné denominaci než v té, do které doposud patřili, a to ironicky právě proto, že se tak mnohem více podobá jejich bývalému společenství, nežli místní „pobočka" jejich vlastní církve.
Tento text byl publikován v angličtině jako „Religion without denomination? The significance of denominations for Church and society: some reactions" v časopise Communio viatorum, special issue XLIV 2002, vydávaném Evangelickou teologickou fakultou UK v Praze. Přeložil Josef König.
1 Byly doby, kdy někdy bylo 39 anglikánských artikulů považováno za konfesní prostředky, avšak všeobecně takto interpretovány nebyly, alespoň ne v moderní době. (I když jsem je musel podepsat před svým jáhenským svěcením, učinil jsem tak v návaznosti na dopis svého arcibiskupa, který mne požádal, abych podepsal, že je jich 39 a ne 40 a že je třeba je chápat jako historický dokument a že se ode mne neočekává, že v ně budu věřit!) Dnes existuje mnoho anglikánských provincií, které takový podpis nevyžadují.
2 Nehodlám tu diskutovat o otázce, zda doba takového konsenzu vůbec kdy existovala - pochybuji, že ano a vím, že je Vincentův výrok zneužíván těmi, kteří ho uctívají. Slouží nám však jako užitečný způsob vyjadřování se při diskuzích o základech anglikánství. Melze je totiž nalézt u žádného anglického reformátora šestnáctého století. Proto toto století pro anglikánství není definitivní, jak je prezentováno dnes.