Ne chyby v systému – chybný systém

autor: 

K internátní výchově místy patřilo i sexuální zneužívání. Jeden svědek například popsal, jak jeho a ostatní chlapce vytáhli z postelí; museli pak chodit kolem dokola nazí a řeholníci je bili rákoskami po penisech. A děti neměly zastání: Dívka, která si vychovatelkám v řeholních hábitech stěžovala, že ji obtěžoval laický pomocník, byla prý za to svlečena donaha a čtyři jeptišky ji zmrskaly, aby z ní „vyhnaly čerta".

Ale život byl těžký i jinak. Děti byly vychovateli bity, někdy i těžce mláceny; trápeny hladem, zimou a nedostatečnou hygienou; byly také nuceny otrocky pracovat - kdo nevyrobil předepsanou denní dávku růženců, byl potrestán. Stížnosti se zametaly pod koberec, řeholníci i biskupové se v nejkřiklavějších případech obvykle zmohli jen na to, že pachatele přemístili do jiné školy, kde mohl pokračovat ve „vychovatelské práci" stejným způsobem.

Středověk? Devatenácté století? Nikoli, tak líčí život v mnoha irských církevních školách a internátech právě vydaná zpráva vyšetřovací komise, která se zabývá časovým úsekem až do devadesátých let dvacátého století. Oběti i pachatelé jsou tu ještě s námi, ti první budou po irské katolické církvi možná požadovat tučné odškodné, o ty druhé se snad bude zajímat policie.

Jistě, k přehmatům i zločinům jednotlivců dochází vždy a všude. Pedofilové se rádi ucházejí o místa vychovatelů, pro nadřízené bývá nejjednodušší zavřít oči, a když se pak v ložnicích zhasne, může zavládnout zákon džungle. Důležité však je, že v tomto případě nejde pouze o ojedinělá selhání. Zpráva Ryanovy komise, uveřejněná 20. května, ukazuje, že špatné bylo celé odvětví - dokazuje to jak ohromný rozsah obvinění, tak i zcela nedostatečné postupy, jimiž postižené instituce na problémy reagovaly. „Samotný rozsah a dlouhé trvání tohoto trápení bezbranných dětí - přes 800 známých pachatelů ve více než 200 katolických institucích během 35 let - sám o sobě dokazuje, že nešlo o dílo náhody nebo příležitosti, ale o systémový problém. Zneužívání nebylo selháním systému. Byl to sám systém," napsal o tom deník The Irish Times.

U nás se církev již naštěstí netěší tak přehnané vážnosti, aby i státní inspektoři léta přivírali oči před nepravostmi, jako se to dělo v Irsku. Také tu nemáme tolik církevních škol, a tím spíš internátních. Přesto bychom měli číst pozorně. Některé z rysů katolicismu, které se v případu negativně projevily, jsou v něm totiž hojně přítomné i u nás:

  • autoritativní řízení bez zpětných vazeb, ať paternalistické či odosobněné;

  • nesebekritičnost a nepřipouštění kritiky, živná půda nekompetence;

  • tajnůstkářství, klikaření a řeholní či jiná ghetta, ba vnitrocírkevní sekty;

  • masivně institucionalizovaný celibát, který na Západě zvolna přestává být přitažlivý pro kohokoli vyjma pedofilů a jiných osob s netypickou sexualitou.

I když nám někteří katoličtí ideologové namlouvají opak, není žádný z těchto rysů nezbytnou součástí křesťanství. Ve skutečnosti by křesťanství bez těchto rysů bylo křesťanstvím lepším. Náš časopis to vytrvale připomíná a události jako tato dokazují, že nejde o umíněnost hrstky rebelantů, ale o naléhavou potřebu.

Toto číslo Getseman přináší mimo jiné kritický komentář o Benediktu XVI. z pera Karla Schlemmera a Joachima Franka nebo historickou esej Liturgie a ekumenické hnutí od Johna St. H. Gibauta a Davida R. Holetona. Úvaha Jaroslava Vokouna Ekumenická teologie před výzvou kulturní antropologie je o knize, kterou Jaroslav právě překládá, a díky jeho eseji se už těším, až si budu moci výsledek jeho práce přečíst.