Přednáška přednesená 25. října 1997 opatem Schröerem na setkání zájemců o teologii.

Opat Stephan Schröer je druhým opatem benediktinského opatství Königsmünster v Meschede. Narodil se 1. března 1940 ve Freienohlu v Sauerlandu, 15. ledna 1968 složil řádové sliby, kněžské svěcení přijal 17. září 1972 a 16. října 1976 opatské svěcení. Ještě před svým vstupem do kláštera studoval ekonomiku v Münsteru a Kolíně n. R., kde promoval. Ve Würzburgu studoval teologii. Studium křesťanských sociálních věd nemohl dokončit, neboť byl mezitím zvolen opatem.

Klášter Königsmünster byl založen 2. března 1928 v Meschede v Sauerlandu z arciopatství St. Ottilien / Oberbayern, 10. února 1932 byl povýšen na převorství konventu a 18. října 1956 na opatství. Patří ke Kongregaci misijních benediktinů ze St. Ottilien. 19. března 1941 byl klášter národními socialisty zlikvidován a mniši byli vyhnáni. Ti, kteří nepadli ve válce, se vrátili 11. července 1945 zpět. Nyní náleží k mnišskému společenství 71 mnichů, z nichž je více než polovina mladších než 40 let. Mniši jsou zaměstnáni v gymnáziu s 650 žáky a žákyněmi, v Oáze, což je dům meditace a setkávání, pracují v řemeslnických dílnách, v zahradnictví a v zemědělské výrobě, dále plní úkoly uvnitř komunity (opat, převor, podpřevor, novicmistr, vrátný, kantor, sakristián, refektoriář, kuchař, celelář, misijní prokurátor, pečovatel o hosty), v duchovní správě (exercicie, zpovědi, doprovázení, duchovní péče o nemocné, práce ve společenství, duchovní péče o studenty) a v sociální práci (péče o nemocné a bezdomovce). Někteří žijí v misijních klášteřích v Africe a Asii a v Hannoveru, další studují v Bonnu, Münsteru, Mnichově, Innsbrucku a v Jeruzalémě.

Benediktova Pravidla: motivace láskou

Dříve než začnu přednášku na téma, které jste si přáli, chtěl bych vám položit otázku, jaké asociace se vám vybaví, když řeknu slovo klášter. Možná je to hezká architektura, knižní malba, gregoriánský chorál nebo i pivo, likéry, sýry. Třeba i román Umberta Eca Jméno Růže nebo detektivka Edgara Wallace Černý opat nebo i různé reklamní spoty v časopisech a v televizi.  Mohu vám říci ze své vlastní zkušenosti: to všechno jsou často buď romantické výmysly nebo nápady reklamních stratégů. Ovšem s realitou mají jen málo společného.

Benedikt z Nursie žil v Itálii zřejmě v letech 480 až 547. Všechno, co víme o jeho životě, má svůj původ v druhé knize tzv. Dialogů, vydaných papežem Řehořem Velikým (540-604) o světcově životě. Podle ní pocházel Benedikt ze zámožné rodiny, která jej vyslala studovat do Říma. Cítil se zde ale velmi nespokojen a uprchl do samoty, kde byl uveden do mnišské moudrosti jedním poustevníkem a žil z darů okolního obyvatelstva. Okolo něj se shromáždili jiní mladí muži, kteří chtěli žít jako mniši. Po různých dalších peripetiích založil Benedikt se svým společenstvím klášter Monte Cassino, kde vznikla i Regula Benedicti (RB, Benediktova řehole či regule, tj. pravidla mnišského života).

Klademe-li si otázku po charakteru člověka Benedikta, který se vedle Cyrila a Metoděje stal patronem Evropy, je tato regule k tomuto zkoumání důležitým zdrojem. V jeho řeholi se zjevuje něco z jeho ducha. Ukazuje se to především při srovnání se starší mnišskou řeholí - Regula Magistri (RM), která Benediktovi sloužila jako předloha při tvorbě jeho vlastních pravidel.  Tento muž širokého srdce se vyznačoval vyrovnaným a mírným duchem.  Kapitolu o trestech z RM mírní a zkracuje a tvrdí, že nejdůležitější motivací pro život v klášteře je láska. Z RB hovoří velká moudrost, spočívající v Benediktově velké životní zkušenosti a ve vytříbeném smyslu pro realitu.  Když budu dále citovat z Řehole, potom to nebude z důvodu historického a textologického zájmu (Které literární odkazy k dalším zdrojům? Kdy vznikla která kapitola a na kterém místě? Který text Řehole je původní?), nýbrž s otázkou: Jaká životní zkušenost se ukazuje v textech RB a co může RB mně a nám nabídnout pro smysluplné uspořádáním života? Jde tedy o pragmatický zájem bývalého bankovního obchodníka a dnešního opata, který má dbát zvláště o to, aby každý všední den života našeho společenství proběhl v pokoji a duchovně. K tomu má stále znovu probouzet motivaci a vizi. Proto vám nepřednesu žádnou „vědeckou" přednášku, jak byste to asi očekávali na teologickém institutu, nýbrž vám budu vyprávět o našem všedním životě a pokusím se poukázat na rady, odkazy a možnosti, jak by naše zkušenosti mohly být využity ve vašem všedním životě. Mnohé se mi zdá být inspirující. Otázka musí tedy znít: Jak zacházím s dokumentem starým 1500 let, aby jej bylo možné použít i dnes? Při odpovědi na tuto otázku musím mnohé interpretovat a vybírat, neboť i v RB je leccos, co je dobově podmíněné, překonané a pro nás cizí.

Hledej pokoj a usiluj o něj

My, mniši opatství Königsmünster, se pokoušíme utvářet svůj život dnes podle základních pravidel RB. Jako Benedikt hledal na pozadí úpadku své doby kontrastní model, který by sloužil životu, je i dnes naším úkolem, na pozadí naší doby s jejím odcizením, zvěcněním, se symptomy strachu, s jejími hrozbami, s jejím přesvědčivým požadavkem výkonnosti, s mnohostranným ohrožením svobody, s nezakotveností a absencí vztahů - zkrátka: se všemi prvky ochuzování života a se strachem z budoucna - hledat model pro každý den, který bude sloužit životu. Naší úlohou je tedy znovu objevit nadčasové základní rysy RB na pozadí naší doby s konkrétními mnichy a dát jim konkrétní podobu. Jedná se přitom o dvojí pohyb: pouze v příklonu ke zdroji, k počátku, se nám může zdařit smysluplný život podle RB za současného vědomého vnímání naší dnešní doby.

Přitom si uvědomuji, že rady z mého všedního života, o které jste mne prosili, mají své hranice, které jsou zároveň i hranicemi přenosnosti mnišských pravidel do jiných struktur života. Obracíte se na mnichy a já z vás nechci udělat mnichy a jeptišky, i když by to bylo vzrušující! Spíše se chci pokusit vás upozornit na příležitosti vaší vlastní kultury života. V Česku nyní žijete ve zlomové situaci: namísto plánovitého hospodářství nastoupily tržní principy, vznikly nové státní struktury, atd. Možná trpíte i nepohyblivými strukturami ve své církvi. Musím vám říci, že já sám velmi trpím, když vidím zkostnatělou německou církev. Snad vy zde najdete možnosti, jak začít nově!

Důležitější se mi však zdá upřít pozornost na váš vlastní život. Rady, které bych vám chtěl předat na vaši cestu a které se týkají vedení a spravování, jsou směřovány zcela osobně ke každému jednotlivci, který má zodpovědný úkol nebo do něj v rámci svých studií vrůstá. A to se týká každého člověka.  Jak jsem již řekl, chtěl bych upřít pozornost na příležitosti vaší vlastní kultury života. O tento život jde: o váš život, který vám byl darován Bohem, aby byl utvářen a postaven do služby lidem, a o život lidí, kteří jsou vám ve vaší řídící úloze svěřeni.

Slovo „život" je pro mne rovněž klíčovým slovem mé základní teologické a lidské orientace. Je v něm obsažena dobrá víra v úmysl boží vůle, která chce, aby člověk žil v míru. Nechci si nechat vzít sen o církvi, sen o klášteru - nedostatečností obou velmi trpím - které by se staly místem, v němž by se myslelo na nevyhladitelné přání člověka po individualitě, svobodě a domovu.  Jeho omezené naplňování se bude uskutečňovat v našem ohraničeném životě před smrtí. Jako křesťan se tedy chci se vším zápalem spolupodílet na kultuře života, v níž dostane život opravdu příležitost.  Toto vše má v RB solidní základ. Benedikt si klade otázku: .Kdo je člověk, který miluje život a který si přeje spatřit dobré dny? (. . .) Chceš-li mít pravý a věčný život, potom (. . .) hledej pokoj a usiluj o něj" (RB prol 17). Ví sice i o míře praktického uspořádání běžného dne, o selháních, ale především vidí bohaté možnosti člověka. Chce vidět tvůrčího, rozvinutého a dozrálého člověka s „širokým srdcem" (RB prol 49), jak říká, a ne člověka nedospělého, přizpůsobeného, pokřiveného a jednostranného.

Boží cesta mlčení a naslouchání

Jistě jsme zajedno, když se toužíme spolupodílet na dobré kultuře života.  Vytváříte ji ve své práci, při rozhodování, ve své rodině. Tato přednáška je chvílí, kdy se nad tím vším můžete znovu zcela soukromě zamyslet. Proto vynechávám všechna politická a církevní témata, která vás možná zaměstnávají a tíží. Není jich málo. Právě v dobách, kdy hrozí, že vám starosti přerostou přes hlavu, je meditace o těchto osobních věcech obzvláště významná.  Chtěl bych vás proto pozvat, abyste pozorně naslouchali svému nitru.

Slovem týkajícím se slyšení jsem se již dostal do středu RB. Ta začíná vybídnutím:

„Slyš, můj synu, poučení mistra, nakloň své srdce ke slyšení" (RB prol 1) Slyšet není nic tak zvláštního. Celý den je naplněn hlukem. Začíná to ráno budíkem, hlukem na ulicích, tlacháním při zbytečných hovorech, 25 televizních programů večer. . . Celý den musím poslouchat. Nemohu přestat poslouchat. Musím poslouchat. Když musím poslouchat, může mé otevřené, bedlivé naslouchání být bolestně rušeno, ba dokonce i zničeno. Jsme ohlušováni.

A ohlušení pozvolna život umlčuje. K tomu přistupuje ještě něco:

vnitřní hluk mých starostí, moje touhy, plány mé kariéry, moje nezaviněné nebo vědomé chyby a chybná rozhodnutí, mé zraněné sebevědomí. To vše ještě často přehluší hluk, který ke mně přichází z vnějšku.  Jsou však cesty, na nichž je možné se naučit naslouchat? Benedikt nám poukazuje na cestu mlčení. Mlčení znamená být sám se sebou v tichu. Zkuste to někdy! Není to lehké. Pokus o mlčení bude jistě rušit množství vnitřního i vnějšího hluku. Mlčení se však nabízí jako cesta, jak se naslouchání naučit.

Benedikt zmiňuje trojí směr naslouchání:

1.  naslouchat božímu tajemství

2.  naslouchat sobě samému

3.  naslouchat lidem okolo mne

Benediktinská kultura práce

Chtěl bych vás dále poprosit, abyste se někdy zamysleli nad svým vztahem k práci a pokusili se ji vnímat novým způsobem. Pokud budeme přemýšlet o radách pro vedení a spravování, musí se tyto rady osvědčit v části našeho života zasvěcené práci. K tomu ale musíme opět naslouchat a uvidět, jak prožíváme svoji vlastní práci. Chtěl bych nyní promluvit o osobním prožívání práce.

Já často prožívám práci jako břemeno, jsem vyčerpán, nevím, kterému požadavku vyhovět dříve, často se ocitám na hranici svých znalostí a dovedností.  Cítím, jak zůstávám daleko před vytčenými cíli, jak obětuji tvůrčí nápady každodenní rutině, jak přibývající věk nepodporuje tvůrčí síly, jak se střídají období výkonnosti s obdobím únavy, a to ne vždy tak, jak bych si to představoval. Zažívám všechny meze spolupráce a rozhovoru a cítím se zklamán, opotřebován, nepochopen a osamělý. Dělám chyby, které jsou často - pokud vůbec - napravitelné jen s velkým úsilím. . . Takové zpytování svědomí by mohlo pokračovat dále. To je jedna strana mého prožívání práce.

Bohudíky však existuje i další. Pracuji rád a jen obtížně si dokáži představit život bez práce a výkonu. Jsem vděčný za to, že smím pracovat. Jakou ztrátu znamená nemít co na práci, dokáže nejlépe zakusit ten, kdo žádnou práci nemá, kdo již pracovat nesmí nebo kdo nikdy nezakusil její smysluplnost.  Při práci stále s překvapením zakouším své nové možnosti. Smím se formovat, znovu se vyvíjet, dávat prostor novým nápadům, novým snům. Smím něco tvořit. Smím se spolupodílet na božím tvoření i přes svoji omezenost.  Smím nést zodpovědnost za lidi, za společnost, za přírodu. Smím spoluvytvářet kulturu, nové názory, možné změny. Mohu se osvědčovat ve své práci, řešit konflikty, hledat řešení problémů, procházet obtížnými obdobími. Tím vším mohu zrát - a to i neúspěchy - a prokazovat trpělivost a umírněnou bdělost. Práce tu není jen proto, aby se plnila pokladna. Zkráceně: Můj neuspořádaný vztah k práci ukazuje celé napětí mezi radostí a tíží, vstupující do této oblasti lidského života. Není pochyb, že jde o napětí, které je často bolestné. Ale co by bylo, kdyby toto napětí neexistovalo? Byl by potom vůbec život?

A jak vidí práci Benedikt? Dopřejme si pohled do RB. Poslední věty úvodu nám připomínají: „Chceme proto zřídit školu pro službu Pánu. Při jejím založení doufáme, že nestanovíme nic tvrdého ani těžkého. Pokud se však z oprávněného důvodu vyskytne něco přísnějšího, co má napravovat chyby a uchovávat lásku, potom se nedej hned zmást strachem a neutíkej z cesty spásy; na počátku nemůže být jiná než úzká. Kdo však pokročí v klášterním životě a ve víře, tomu se srdce rozšíří a půjde cestou božích příkazů v nevýslovném štěstí lásky" (RB prol 45-49). Benedikt tedy zná výše zmíněné napětí radosti a tíže práce. Námahu lidského konání nezamlčuje, zmiňuje se i o osvobozujícím pocitu naplnění po dobrém výkonu a směřuje svůj pohled na motiv činu. Jde o školu „bohoslužby". V ní je ukryt důraz, po němž jsem chtěl pátrat.

Motivem mého konání jako mnicha je pochopení na základě víry, že Bůh chce pro lidi život v pokoji a plnosti. Existují lidé, kteří jsou uchváceni Bohem, dávají se na cestu, mnohé opouštějí, chtějí být co nejvíce volní kvůli službě jemu. Nepopírají zkušenost tvrdosti lidské omezenosti. Nenechají si však vzít odvahu znovu a znovu se angažovat ve službě lidem, stvoření a kvalitní kultuře života. Aby jejich motiv byl stále živý - všichni známe, jak temnota každodenní rutiny a neúspěchu mohou zastřít správný cíl - musí být denně živen. Pokrmem pro stále novou motivaci jsou pro nás slova bible, pravidla duchovního života, příklad Ježíše Krista s jeho požadavkem lásky k bližnímu a k nepříteli, mnišská řehole, lidské příklady hodnověrného života a práce, tedy světci, povzbuzující slovo stejně smýšlejících, společenství bratří, v solidaritě pracujících na společném díle. Tento pokrm požíváme v různých formách meditace i při společné denní modlitbě církve, tedy v liturgii nesené chorálem. K tomu nám napomáhá vhodný a osvobozující denní řád.

To vše zní velmi zbožně. Je to tak i myšleno, aby bylo zřejmé, že se zde jedná o základní aspekt dobré práce - a to nejen pro řídící síly - a sice o správnou motivaci. Snad lze i říci, že jde o vizi, mobilizující mé síly a umožňující smířeně žít s mými omezeními a zklamáními, kdy se nevzdávám, nýbrž tato vize mne udržuje a umožňuje mi další činnost.  Všichni víte, jak je správná motivace důležitá pro zdar práce. Položte si dnes sami sobě znovu otázku po motivech svého konání. Tyto motivy mohou mít více vrstev: velmi vpředu touha po úspěchu, po uznání, po pozornosti druhých, po penězích, po moci, po odbytu, po výhodách, po publicitě. Pokud však motivy mají být trvalé a vést k pravému životu a k úloze, která je skutečnou službou, mělo by tázání pokračovat. Je zapotřebí mít vizi, která má co do činění s opravdovou stupnicí hodnot ve vztahu k lidem.  Položte si jednou hlouběji otázku: Proč jsem ve svém zaměstnání? Může vás pohánět křesťanská motivace, nebo to může být dědictví jiných náboženství nebo humanistický ideál, mnohé lze považovat za dobrý zdroj motivů.  Mnohé uvede do pohybu dobré síly a vede k „probuzení srdce". Ale považuji za důležité - a to za životně důležité - motiv probudit a stále jej udržovat. Práce, která sice ještě funguje, ale o níž nikdo neví proč a k čemu vlastně je, bývá často předurčena k zániku.

Pro nás mnichy je stabilizujícím faktorem motivace skutečnost, že naši službu vykonáváme ze svobodně vysloveného „ano", které nás váže s určitým společenstvím: je to tedy svoboda ze spojení. A svoji službu nevykonáváme po této stránce pro společenství, ale jako společenství, tedy společně, jako společenství života a práce. Jsme spolu trvale, spojeni jedním cílem.  Pokoušíme se rozvinout cosi jako pocit sounáležitosti, a právě opat je určen k tomu, aby vší silou tuto jednotu budoval.

Dobrá horlivost, kterou mají mniši mít

S ohledem na motivaci se nyní krátce obraťme k obsahu práce. U Benedikta k tomuto tématu mnoho nenajdeme. Mluví se zde o bohoslužbě, o službě u stolu, v kuchyni, v dílnách a na poli, o péči o hosty, o nemocné a staré, o službě čtení a správy. Ve spleti těchto funkcí je skryt jeden důležitý odkaz: poukazuje se zde na jednotu života. Z tohoto hlediska lze poukázat na nedostatek dnešních dnů: radikální oddělení částí života, bydlení a práce.  Dnes se žije v trvalém odcizení, v mnohostranně oddělených „světech".  Jeden o druhém toho mnoho neví a jeho jednotlivé části se ovlivňují jen málo. Mnohost služeb jmenovaných v RB, které jsou v jednom klášteře, tedy pod jednou střechou, je výrazem celistvosti života, na níž mám mít účast. Samozřejmě vím, že nelze zastavit vývoj společenského pracovního procesu, ale stále ve mně přetrvává pocit citelného nedostatku, když je život rozdělen na kousky.

Další Benediktovou starostí je, aby práce nebyla jednostranná. Vedle ruční práce považuje za důležitou četbu, tedy studium, neboť by se měl rozvíjet celý člověk. Musím se zde zmínit i o dalším nešvaru našich dní: jednostranné nároky. Mnozí z nás jsou zpravidla připoutáni k psacímu stolu a náš pracovní nástroj jsou slova a myšlenky. Nedostatek této činnosti si uvědomuji tehdy, když vidím při práci např. našeho mladého uměleckého kováře, našeho tkalce, našeho hrnčíře, našeho pekaře, našeho knihvazače nebo našeho rolníka nebo zahradníka. Mnohé stránky ve mně zůstanou nevyužity. Ani namáhavé programy v tělocvičně - ne že bych se jich účastnil - nemohou tento nedostatek zcela napravit.

Učiňme další krok a položme si otázku, jak bychom tedy měli pracovat.  Regulí prostupují dvě pravidla. První je výzva, aby měl člověk odvahu vykročit vpřed. V předmluvě k RB se praví: „Probuďme se tedy už konečně!  Písmo nás burcuje ze spánku a volá: Přišla hodina, abyste se probudili ze spánku. Otevřme své oči božímu světlu a slyšme vyděšeným sluchem, k čemu nás boží hlas denně vyzývá a volá: Když dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce!" (RB prol 8-10). Nebo: „Kdo je ten člověk, který miluje život a přeje si vidět dobré dny? Když to uslyšíš a odpovíš: Já, potom ti Bůh řekne: Chceš pravý a nepomíjející život, zdržuj svůj jazyk ode zlého a své rty od falešné řeči. Vyhýbej se zlému a čiň dobro; hledej pokoj a usiluj o něj!" (RB prol 15-17). Zde je v několika slovech shrnuta vize života. Je připomenut motiv, dávající síly k bystrému vykročení a vyzývající k angažované akci. Výzva k vykročení prochází celou regulí a hezky se uzavírá v 72. kapitole o „dobré horlivosti, kterou mají mniši mít".  To vše podstatnou měrou souvisí s životností, s nadšením a průkopnickým duchem. To jsou pojmy, které se nám v dnešní době zdají být poněkud nemoderní.

Když Benedikt tedy vyzývá k odvážnému vykročení, uvědomuje si i možnost přehánění, které může skončit nezdarem. Proto vyzývá - a to je druhé základní pravidlo ve vztahu k práci - nic nepřehánět. Píše: .Vždy dokáže rozlišovat a dodržet míru (. . .) Dbá na moudrou umírněnost, matku ctností." (RB 64,17.19). Zmiňuje se zde aspekt, zasluhující si pozornosti právě v naší době, vyznačující se nemírností. Mnozí pracují bez míry, užívají si bez míry a přepínají se bez míry. Příliš snadno ztrácí člověk cit pro své hranice. Ztrácí míru svého sebehodnocení. Musí být stále fit, stále velký, stále silný, stále hezký, stále suverénní. Stále musí něco konat. Musí prostě fungovat, a z toho lze i onemocnět. Kdo musí být stále silný, musí potlačovat své slabosti a zapírat své stinné stránky. Následkem toho jsou často psychosomatické nemoci. Tělo se pomstí, neboť okolí reaguje na nezřízenost zničením. Lidé v naší blízkosti buď onemocní, nebo se od nás budou odvracet.

Klíčem k vyrovnanosti a k vnitřnímu pokoji je pravá míra. Kdo tedy nalezne svou míru, zůstane trvale zdráv a bude se těšit ze svého života, vyrovná se se svou pozemskostí a svou lidskostí. Tím se však nemyslí ochromenost nebo lenost. Benedikt píše: „Zahálka je nepřítelem duše." (RB 48,1) Lenoši jsou Benediktem posuzováni a káráni velmi tvrdě. Proto platí: Klíčovými slovy RB jsou razantní odvaha vykročit, síla k činu, horlivost a pravá míra. To mohou být klíčová slova i pro nás, až budeme promýšlet naši práci.

Vést lidi a sloužit osobitosti mnohých

Prvním hlediskem pro naše téma bylo heslo „práce". Dalším je téma „vedení" a „správa". Ve třetím kroku půjde o „život" a o „pokoj". Všechny tři aspekty jsou vzájemně těsně propojeny. Chtěl bych nejprve zdůraznit, že vedení je službou lidem. Lidé jsou řídícím pracovníkům svěřeni v důležité části jejich života - při práci. Služba druhým v neposlední řadě díky Ježíši Kristu dostala nový akcent. Je to znamení, které nám dal a které se událo ve dnech před velikonocemi a které považujeme za jeho odkaz. Při večeři na rozloučenou se svými učedníky se před nimi hluboce ponížil a umyl jim nohy (srv. Jan 13). A tímto znamením mytí nohou nás všechny vtahuje do zodpovědnosti. Hluboká pokora před hodnotou každého jednotlivého člověka a její důsledek, jímž je služba, aby se mohl zdařit život těch, kteří jsou mi svěřeni, jsou zcela konkrétní formou následování Krista v životě těch, kdo mají řídit jiné lidi.

Lidská slabost, lidská nedostatečnost a lidský nárok na moc tento cíl často ohrožují. Proto Benedikt přistupuje k vedoucím silám kláštera se vší myslitelnou nedůvěrou. Tři osoby zmiňuje a napomíná velmi tvrdě: opata, převora (jeho zástupce) a celeráře (tedy mnicha, který má peníze - nebo by je mít měl). Správcům kláštera je neustále připomínána jejich zodpovědná služba a nebezpečí jejich práce. Dovolte mi být konkrétní, když budu z RB citovat Benediktovy „zásady řídící práce":

„Opat ukazuje více svým příkladem spíše než slovy, co je dobré a svaté." (RB 2,12) Jedná se zde o jednotu slova a činu, a čin má opravdu přednost.  Zdravá autorita je autoritou příkladu.

„Opat v klášteře neupřednostňuje nikoho pro jeho vzhled." (RB 2,16) Benedikt jde proti kariéře založené na vztazích.

„Nechá se vést vnímavostí pro pravý okamžik a spojuje přísnost s vhodnou domluvou. Ukazuje rozhodnou vážnost mistra a láskyplnou dobrotu otce." (RB 2,24) Ano, tak má vypadat dobrá vedoucí osobnost. Má v ní být spojena vážnost mistra a dobrota otce, jednota odbornosti s lidskou zralostí, jasnost a porozumění, požadavky a volnost, tvrdost a umírněnost, něha a přísnost. . .

„Uvědomuje si že, komu bylo více svěřeno, od toho se bude i více vyžadovat.  Musí vědět, jak obtížné a namáhavé úkoly na sebe bere: vést lidi a sloužit osobitosti mnohých." (RB 2,31). Osobitost mnohých. . . Nejedná se o pouhé .autoritativní" řízení. Řídit v tomto případě znamená poslouchat druhé, aby poslouchající objevil, kde druhý stojí, čím trpí, po čem touží. Poté si položí otázku: Co mu udělá dobře, co nyní potřebuje, aby postoupil na své cestě. Zkrátka: řídit znamená sloužit, a to druhým v jejich vývoji!  Benedikt má na zřeteli i často neřešitelné konflikty mezi věcnými nutnostmi a lidsky žádoucími podněty, když vybízí: „Především nesmí odhlížet od spásy těch, kdo mu jsou svěřeni, nesmí ji podceňovat. Neměl by si dělat větší starosti o pomíjivé, pozemské a bezpodstatné věci." (RB 2,33) A na doplnění dodává: „Nesmí se zneklidňovat, když je majetek kláštera snad příliš malý." (RB 2,35) Lehce se to řekne, když jde do tuhého. Ale říká to kvůli lidem.

Dobrým shrnutím dobré vůdčí osobnosti je krátká věta: „Usiluje o to, aby byl více milován než obáván." (RB 64,15) Láska má mnoho významů a zde je jistě míněno něco jako upřímný příklon a pravé uznání.  Benedikt si samozřejmě uvědomuje, že „spravování jako služba" lidem je ohrožována slabostí toho, kdo řídí, a proto říká: .Ať se nevzrušuje ani není příliš úzkostlivý, ani nepřiměřený ani svéhlavý, ani žárlivý ani podezíravý, jinak nikdy nenalezne klid." (RB 64,16)

Pokusme se jednou přenést do našeho pracovního dne Benediktovu „nevzrušenost".  Tady to nefunguje a už jsem vám to tisíckrát říkal a konkurence nespí! „Nebýt příliš úzkostlivý" - mám přece své zkušenosti, na něj není žádné spolehnutí, co všechno ten už pokazil! „Ne bez míry nebo svéhlavě" - jsem tady vedoucím já nebo ne? Vždycky to tak bylo a tak to i zůstane!  Tak to nikdy nebylo! „Nebýt žárlivý" - to není samo sebou, že tenhle byl povýšen. Znamená to, že jsem už odstaven na vedlejší koleji? „Nebýt podezíravý" - důvěřuj, ale prověřuj!

Když budeme takto reagovat na pobídky a rady a zůstaneme u toho stylu práce a řízení, který nikdy nedopřeje klidu, brzy získáme žaludeční vředy a zánět střev, zdeformovaná záda, bolesti hlavy a nespavost. Jistě byste mohli ze svých vlastních špatných zkušeností připojit další obtíže. Nakonec se opět vrátíme k tomu, o čem jsme již mluvili: klid a pokoj, míra, moudrá střídmost.

Požadavek lidské kvalifikace pro řídící úlohy je doplněn v kapitole o celeráři:

„Jako celerář kláštera ať je zvolen jeden ze společenství bratří, který je moudrý, je zralého charakteru a je střízlivý. Ať není bezuzdný v jídle, není pyšný, není útočný, není urážlivý, není skoupý a není marnotratný. Spíše ať je bohabojný a celému společenství ať je otcem." (RB 31,1-2) Občas zažíváme u sebe samých nebo u představených právě tu chybu, kterou se zde Benedikt pokouší popsat. Ale v první řadě zde jde o nás samé, o kontrolu našeho vlastního svědomí, o každého jednotlivce. Položme si otázku, kde si my sami musíme dát pozor. Myslím si, že i se šéfy by se mělo zacházet s mírou, a to i při posuzování jejich slabostí.

Přeložil Pavel Kouba; dokončení v příštím čísle

Předneseno na semináři pořádaném k této tematice Českou křesťanskou akademií 2. dubna 1998

Úvodní poznámky

V církevním podzemí bylo víc forem studia, než budu komentovat. Referuji jen o tom, co jsem sám bezprostředně zažil.

Smyslem studia v našem okruhu bylo

• zpočátku (50. a 60. léta): nahradit chybějící legitimní teologická učiliště[1]
• později: umožnit teologickou reflexi ve světle koncilních změn všem vážným zájemcům. Po krátké epizodě oficiálního působení kvalitních učitelů vletech bezprostředně po pražském jaru bylo už začátkem sedmdesátých let zřejmé, že státu stále ještě záleží na co nejnižší kvalitativní úrovni kněžského dorostu; laici nesměli studovat vůbec.

V našich kursech studovali spolu stejný rozsah učiva manželé, řeholnice, zájemci o svěcení, zájemci o teologii jako takovou.

Studium vyžadovalo mnoho let, protože bylo nutno umožnit vzdělání přiměřené středoškolákům a vysokoškolákům, ovšem kvalitnější než na litoměřické škole[2].

Přehled forem studia a jejich charakteristiky

Individuální studium při klasické dělbě látky podle traktátů pod přímým vedením učitele, jakési večerní studium přenesené při dodržení zvyklostí fakulty do soukromí:

Takové studium jsem koncem padesátých let absolvoval spolu se svým bratrem Václavem. Předmětem byla tenkrát tomistická filosofie, učitelem doktor filozofie, katolický laik. Studovali jsme z běžných latinských učebnic scholastické filozofie, např. z Gredta. Zkouška byla tehdy zčásti v latině (definice a hlavní poučky), zčásti česky. Examinátorem byl v našem případě učitel filozofie a dogmatiky, který měl kanonickou misi pro řádové učiliště.[3]

Dálkové individuální průřezové studium v zahraničí:

V polovině šedesátých let mne dvakrát odmítli přijmout v Litoměřicích, ale zato mne na studia přijal erfurtský ordinář Hugo Aufderbeck. . . Jako turista jsem inkognito studoval v letech 1965 až 1968 v Erfurtu. Erfurtský ordinář pro mne sestavil speciální studijní plán tak, aby mne naučil jednak studovat každý problém z několika hledisek současně (historického, dogmatického, liturgického, biblického), jednak mne naučil zacházet s aktuální odbornou literaturou (časopisy, monografie, učebnice, církevní dokumenty).  Sám k tomu vždy vybíral a fyzicky připravil potřebné literární tituly nebo úseky v nich. Měl jsem studovat svým vlastním tempem a po zvládnutí předepsaného objemu literatury se přihlásit ke kolokviu v Erfurtu. Zkouška probíhala jako neformální rozhovor, do kterého zasahovali otázkami i korekcemi erfurtští profesoři přizvaní ten den do biskupské rezidence jakoby na návštěvu. Ti se také hned kolektivně vyslovili, zda je třeba se k něčemu z daného studijního tématu znovu vrátit, anebo lze přejít na další.[4]

Večerní traktátové studium členěné ve studijních kroužcích. J. Zvěřina a O. Mádr se rozhodli pokračovat po domácnostech tajně ve studiu stylem, který vypracovali pro katechetické studium při litoměřické škole v letech 1968-1971.[5]  Šlo o studium traktátové podle disciplin, ovšem podle skript postupně teprve vypracovávaných jednotlivými lektory. Skripta jsme spolu s nimi vytvářeli za pochodu pomocí magnetofonových záznamů přednášek a několikanásobných korigujících přepisů.6[6] Skupina se scházela jednou měsíčně, aby individuálně studovanou látku konzultovala s učitelem. Studium traktátu končilo dílčí zkouškou podle kritérií běžných na vysoké škole.

Kurs dálkové teologie, sestavený ve Würzburku, určený Německou biskupskou konferencí původně pro teologickou přípravu trvalých jáhnů. Do Československa se dostal díky Václavovi Dvořákovi český překlad, tzv. Modrá a Červená kniha. Šlo o studium průřezové. Výuku podle těchto předloh jsem prosadil v Zahradníkově zájmovém prostoru[7]  a nakonec i v Praze.  Později k tomu přistoupilo ještě dvacet čtyři sešitů Nástavbového kursu (Bílá kniha).

Bližší popis hlavních forem studia praktikovaných u nás:

Z mých blízkých přátel studovalo ve studijních kroužcích Zvěřinova typu zhruba 30 studentů a studentek skoro deset let. Studium organizoval zpočátku dlouho salesián Václav Komárek. Šlo o tyto disciplíny: systematická teologie, morální teologie a biblistika. Já jsem k tomu později zajišťoval učitele liturgiky a hermeneutiky.

Daleko největší počet našich studujících - zhruba 80 lidí - pracoval u nás podle würzburských textů. Zmíněné knihy „Modrá", „Červená" a „Bílá" představovaly celkem dvakrát dvacet čtyři oddílů základního i pokračovacího kursu. Látka zahrnovala fundamentální teologii, filozofii, dogmatiku, církevní dějiny, biblickou teologii, morálku, eklesiologii, liturgiku, homiletiku.  Minimální kvantum látky připravené v individuálním studiu na jedno studijní setkání představovalo 30 - 50 stránek textu A4.[8]  Vyžadovalo to aspoň jedno setkání měsíčně na 4-5 hodin, celkem obvykle 9-11 let studia.  K učebním textům předlohy připravil lektor každé lekce seznam filozofických nebo teologických pojmů, které se v textu vyskytly (studenti si museli připravit jejich definice a na společném kolokviu je objasnit, tím se učili přesně a kriticky vyjadřovat)[9] . Každý student dostal ke každé lekci seznam problémů, kterých se právě studovaný oddíl dotýkal, a musel tak studijní téma promýšlet a formulovat nové odpovědi také napříč kontextu originálu.  Konečně každý ze studentů si vybral v každé lekci jedno ze tří nebo čtyř témat k samostatnému krátkému písemnému pojednání (1-2 stránky rukopisu). Při kolokviu odpovídal každý ze studentů po řadě, pokud si na odpověď troufl, jinak odpovídal jeho soused. Studenti některých kursů si pro některé těžší oddíly svolali v mezidobí mezi kolokvii navíc konzultaci, kde se společně pokoušeli i bez účasti učitele látku vzájemně objasňovat.

Kurs uzavřely per partes tři nebo čtyři dílčí zkoušky před komisí učitelů formou připomínající maturitu.

Postupně jsem zahájil celkem deset takových studijních skupin, průměrně asi 15 studujících při začátku, průměrně 5 na konci studia[10]. Všech deset studijních skupin jsem organizoval a vedl zpočátku sám, později převzali část úvazku kolokvií i někteří další z mých přátel.

Studijní skupiny, profil studentů

V našich kursech studovali středoškoláci a vysokoškoláci, jen výjimečně i studenti se vzděláním středním odborným. Studium nijak nerozlišovalo mezi muži a ženami, často studovaly manželské páry. Nerozlišovalo se mezi studenty ani podle toho, proč se který ke studiu přihlásil. Věk studentů se pohyboval od dvaceti do padesáti let.

V některých kursech studovalo s katolíky i několik studentů nekatolických, dokonce i studenti bez deklarované náboženské příslušnosti. To se ukázalo jako velká výhoda pro všechny při kolokviích.

Sídlem kursu bylo místo, kde bydlela většina přihlášených (Hradec, Praha, Bratislava, Košice. . .), někteří studenti však někam celá léta vytrvale dojížděli i stovky kilometrů, např. z Plzně, z Ostravy, z Bratislavy.  Nebyl zjištěn žádný rozdíl mezi studijními výsledky žen a mužů. Výjimkou byl kurs pro řeholnice - tam po dvou letech už zbyla jedna jediná.

Učitelé a konzultanti,

které jsem v souvislosti s tajným studiem v Československu bezprostředně poznal, resp. přímo je angažoval:

PhDr. Jan Čulík: učil nás klasickou metodou filozofii koncem padesátých let.

ThDr. Jaroslav Dominik Duka (pozdější provinciál OP): učil až do svého zatčení v jedné z našich pražských skupin Starý zákon.[11]

ThDr. Václav Holakovský CSsR: Byl nám přidělen kongregací, zkoušel nás filozofii.

P. Houska CSsR: konzultant při přípravách na kolokvia v Erfurtu;

ing. Pavel Hradilek: na moji žádost převzal některá kolokvia würzburgského kursu (témata morálky, liturgiky, asketiky) pro skupiny v Hradci Králové a v Praze a kursy liturgiky v Praze;

ing. Jan Kofroň: na moji žádost převzal některá kolokvia würzburgského kursu pro skupiny v Praze (témata eklesiologie a církevní dějiny);

Bohumil Kolář: konzultant při přípravách na kolokvia v Erfurtu;

ing. Jan Konzal: na žádost Fridolína Zahradníka vedl kolokvia würzburgského kursu zpočátku ve všech disciplínách a ve všech pražských i nepražských skupinách včetně slovenských, později jen ve vybraných; kromě toho vedl v téměř deseti kursech hermeneutiku a dodal k tomu skripta. 

PhDr. Václav Konzal: na moji žádost vedl některá biblická a dogmatická kolokvia würzburského kursu řadu let pro skupiny v Hradci Králové a v Praze.

ThMgr. Ján Krajňák (pozdější proděkan prešovské fakulty): na moji žádost dokončil mnou kdysi zahájený kurs s prešovskými studenty a na začátku devadesátých let kurs řeckokatolické liturgiky v Praze. Zkoušel naše řeckokatolické svěcence.

ThDr. Antonín Liška (pozdější budějovický ordinář): na moji žádost celkem 6 let učil a zkoušel kompletní kurs biblické teologie ve třech našich pražských skupinách. Dodal pro nás svá skripta, která jsme rozmnožili. 

ThDr. Oto Mádr: na žádost Václava Komárka učil a zkoušel v pražských skupinách v letech sedmdesátých a osmdesátých morálku; dodal skriptum.  Spolupráci s ním jsme ukončili po letech společně se Zvěřinou. 

ThLic. Miloslav Máša: na moji žádost vedl pro kandidáty svěcení v Praze kompletní kurs liturgiky. 

ing. Jan Spousta na moji žádost převzal některá kolokvia würzburgského kursu pro skupiny v Praze (alternoval Kofroňova témata eklesiologie a církevních dějin) a dodal k tomu jako pomůcku slovník teologických pojmů;

PhDr. Miloslav Vlk (pozdější pražský arcibiskup): na moji žádost učil zhruba jeden rok v jedné z pražských skupin biblikum; další spolupráci sám ukončil na vlastní žádost[12].

ThDr. Josef Zvěřina: na žádost Václava Komárka učil a zkoušel v pražských skupinách mých svěřenců v letech sedmdesátých a osmdesátých dogmatiku;

dodal skripta, která jsme rozmnožili a distribuovali také pro mnoho jiných kursů po Československu. Spolupráci s ním jsme ukončili po deseti letech.

Závěrem

Pro historiky je jistě užitečné shromáždit materiál o nedávné minulosti. Tak jsem také porozuměl své dnešní úloze zde. Nemíním však obhajovat naše mnohaleté snažení. Rozhodně splnilo svůj účel i přes to, že je dnes někdo nechce brát vážně. Bývalí studenti ani učitelé své námahy nelitují.

Shrnuji

Referuji tu výhradně o své skoro čtyřicetileté bezprostřední zkušenosti s různými formami neoficiálního a utajovaného studia teologie.  Žádná z forem tajného studia nebyla ve všech parametrech legální, zato byla nesporně legitimní. Z hlediska kanonického nebyla legální ani příprava v seminářích v Československu minimálně v létech padesátých a šedesátých.  Teologická fakulta jako vysokoškolská fakulta neexistovala až do převratu.[13] Studující v našich kursech se zajímali o vyšší teologii z různých osobních důvodů, ale ukázalo se, že dostatečně efektivní je pouze studium s plnou náročností pro všechny stejnou.

Po sametovém převratu jsme doufali, že také pražská katolická fakulta se otevře řádnému studiu laiků. Proto jsme hned v roce 1990 vyvolali několik jednání s proděkanem Prokopem ve snaze pomoci překonat počáteční úroveň formou i obsahem infantilní, kterou dálkové studium při fakultě nasadilo pro kanonickou přípravu katechetů a jáhnů. Ukázalo se však, že jakmile pominul strach pražských akademiků z možných postihů za minulost, ztratili rázem zájem o jakékoli naše návrhy ohledně studia a další setkání už se nekonala.

Také všechny moje pokusy intervenovat u pražského arcibiskupa ve prospěch obrody pražské fakulty během let 1992-1994 vyšly naprázdno[14].

Proto nezbylo než v našich bytových univerzitách ještě pokračovat i v letech devadesátých; ještě v roce 1992 a 1994 jsme zahájili po jednom kursu s tehdy asi 18 a 16 zájemci. Zájemce v dalších letech už jsme odkázali na Institut ekumenických studií, který zahájil veřejné vyšší studium podle našich představ roku 1995.

---

[1] Až do šedesátých let byly všechny semináře z kanonického hlediska ilegální, 1 ordináři studium v nich výslovně zakázali už začátkem padesátých let. Intenzivní angažmá kvalifikovaných profesorů právě mimo semináře naznačuje, že důvody pro tajné studium byly závažné ještě v šedesátých a sedmdesátých i osmdesátých létech.

[2] Takzvaná teologická fakulta neměla za komunismu vysokoškolský statut.  J. Zvěřina charakterizoval litoměřickou teologickou školu s oblibou jako „průmyslovku pro ministranty"

[3] Studium ukončilo moje uvěznění v roce 1960.

[4] Tato forma nejvíce ovlivnila moje další angažmá v tajném  studiu.

[5] Za pražského jara jsem jako člen Iustitia et pax při pražském arcibiskupství patřil mimo jiné také k blízkým spolupracovníkům Josefa Zvěřiny a Oty Mádra při jejich snaze vzkřísit tradici studium catholicum, proto jsem přípravy a zákulisí studia znal z první ruky.

[6] Tuto formu později (v letech sedmdesátých a osmdesátých) postupně propracovali Zvěřina a Mádr i pro potřebu tajného studia po celé republice. Pokud vím, J. Zvěřina skripta permanentně optimalizoval s pomocí svých žáků celá léta, sám jsem vlastnil několik odlišných samizdatových vydání jeho dogmatických traktátů.

[7] V té době mi totiž biskup Zahradník uložil zajistit teologickou průpravu pro nové zájemce z jeho podzemního okruhu. Tehdy to znamenalo východní Slovensko, Bratislavu, východní Čechy.

[8] Studijní text měl k dispozici každý student a pokud studium dokončil, směl si učebnici ponechat natrvalo.

[9] Jan Spousta k tomu sestavil během studia slovníček všech pojmů vyskytujících se v učebních textech.

[10] Během prvého semestru obvykle odřekla zhruba polovina přihlášených, 10 postupem dalších let zůstala přibližně třetina přihlášených.

[11] zbytek jeho kursu pro skupinu suploval Pavel Toepfer.

[12] zbytek jeho kursu pro skupinu suploval ing. Pavel Hradilek.

[13] Tím netvrdím nic o tom, zda mohl nebo nemohl vyrůst v takových podmínkác13 h kvalitní teolog. Jistě mohl, a pokud si dokázal doplnit studia i v zahraničí, jistě své kvality dostatečně prokázal. Ale tyhle úspěšné výjimky nijak nelegitimují instituci, která stavěla na podobně amatérských učitelích jako my.

[14] Dejvická fakulta získala vlivné lobby a donutila arcibiskupa všechny jeho dosavadní reformní kroky zase anulovat. Ze stejných důvodů museli opustit fakultu nekompromitovaní pedagogové Štampach, Šplíchal, Halík.

Předneseno na semináři pořádaném k této tematice Českou křesťanskou akademií 2. dubna 1998

Úvodní poznámky

V církevním podzemí bylo víc forem studia, než budu komentovat. Referuji jen o tom, co jsem sám bezprostředně zažil.

Smyslem studia v našem okruhu bylo

• zpočátku (50. a 60. léta): nahradit chybějící legitimní teologická učiliště[1]
• později: umožnit teologickou reflexi ve světle koncilních změn všem vážným zájemcům. Po krátké epizodě oficiálního působení kvalitních učitelů vletech bezprostředně po pražském jaru bylo už začátkem sedmdesátých let zřejmé, že státu stále ještě záleží na co nejnižší kvalitativní úrovni kněžského dorostu; laici nesměli studovat vůbec.

V našich kursech studovali spolu stejný rozsah učiva manželé, řeholnice, zájemci o svěcení, zájemci o teologii jako takovou.

Studium vyžadovalo mnoho let, protože bylo nutno umožnit vzdělání přiměřené středoškolákům a vysokoškolákům, ovšem kvalitnější než na litoměřické škole[2].

Přehled forem studia a jejich charakteristiky

Individuální studium při klasické dělbě látky podle traktátů pod přímým vedením učitele, jakési večerní studium přenesené při dodržení zvyklostí fakulty do soukromí:

Takové studium jsem koncem padesátých let absolvoval spolu se svým bratrem Václavem. Předmětem byla tenkrát tomistická filosofie, učitelem doktor filozofie, katolický laik. Studovali jsme z běžných latinských učebnic scholastické filozofie, např. z Gredta. Zkouška byla tehdy zčásti v latině (definice a hlavní poučky), zčásti česky. Examinátorem byl v našem případě učitel filozofie a dogmatiky, který měl kanonickou misi pro řádové učiliště.[3]

Dálkové individuální průřezové studium v zahraničí:

V polovině šedesátých let mne dvakrát odmítli přijmout v Litoměřicích, ale zato mne na studia přijal erfurtský ordinář Hugo Aufderbeck. . . Jako turista jsem inkognito studoval v letech 1965 až 1968 v Erfurtu. Erfurtský ordinář pro mne sestavil speciální studijní plán tak, aby mne naučil jednak studovat každý problém z několika hledisek současně (historického, dogmatického, liturgického, biblického), jednak mne naučil zacházet s aktuální odbornou literaturou (časopisy, monografie, učebnice, církevní dokumenty).  Sám k tomu vždy vybíral a fyzicky připravil potřebné literární tituly nebo úseky v nich. Měl jsem studovat svým vlastním tempem a po zvládnutí předepsaného objemu literatury se přihlásit ke kolokviu v Erfurtu. Zkouška probíhala jako neformální rozhovor, do kterého zasahovali otázkami i korekcemi erfurtští profesoři přizvaní ten den do biskupské rezidence jakoby na návštěvu. Ti se také hned kolektivně vyslovili, zda je třeba se k něčemu z daného studijního tématu znovu vrátit, anebo lze přejít na další.[4]

Večerní traktátové studium členěné ve studijních kroužcích. J. Zvěřina a O. Mádr se rozhodli pokračovat po domácnostech tajně ve studiu stylem, který vypracovali pro katechetické studium při litoměřické škole v letech 1968-1971.[5]  Šlo o studium traktátové podle disciplin, ovšem podle skript postupně teprve vypracovávaných jednotlivými lektory. Skripta jsme spolu s nimi vytvářeli za pochodu pomocí magnetofonových záznamů přednášek a několikanásobných korigujících přepisů.6[6] Skupina se scházela jednou měsíčně, aby individuálně studovanou látku konzultovala s učitelem. Studium traktátu končilo dílčí zkouškou podle kritérií běžných na vysoké škole.

Kurs dálkové teologie, sestavený ve Würzburku, určený Německou biskupskou konferencí původně pro teologickou přípravu trvalých jáhnů. Do Československa se dostal díky Václavovi Dvořákovi český překlad, tzv. Modrá a Červená kniha. Šlo o studium průřezové. Výuku podle těchto předloh jsem prosadil v Zahradníkově zájmovém prostoru[7]  a nakonec i v Praze.  Později k tomu přistoupilo ještě dvacet čtyři sešitů Nástavbového kursu (Bílá kniha).

Bližší popis hlavních forem studia praktikovaných u nás:

Z mých blízkých přátel studovalo ve studijních kroužcích Zvěřinova typu zhruba 30 studentů a studentek skoro deset let. Studium organizoval zpočátku dlouho salesián Václav Komárek. Šlo o tyto disciplíny: systematická teologie, morální teologie a biblistika. Já jsem k tomu později zajišťoval učitele liturgiky a hermeneutiky.

Daleko největší počet našich studujících - zhruba 80 lidí - pracoval u nás podle würzburských textů. Zmíněné knihy „Modrá", „Červená" a „Bílá" představovaly celkem dvakrát dvacet čtyři oddílů základního i pokračovacího kursu. Látka zahrnovala fundamentální teologii, filozofii, dogmatiku, církevní dějiny, biblickou teologii, morálku, eklesiologii, liturgiku, homiletiku.  Minimální kvantum látky připravené v individuálním studiu na jedno studijní setkání představovalo 30 - 50 stránek textu A4.[8]  Vyžadovalo to aspoň jedno setkání měsíčně na 4-5 hodin, celkem obvykle 9-11 let studia.  K učebním textům předlohy připravil lektor každé lekce seznam filozofických nebo teologických pojmů, které se v textu vyskytly (studenti si museli připravit jejich definice a na společném kolokviu je objasnit, tím se učili přesně a kriticky vyjadřovat)[9] . Každý student dostal ke každé lekci seznam problémů, kterých se právě studovaný oddíl dotýkal, a musel tak studijní téma promýšlet a formulovat nové odpovědi také napříč kontextu originálu.  Konečně každý ze studentů si vybral v každé lekci jedno ze tří nebo čtyř témat k samostatnému krátkému písemnému pojednání (1-2 stránky rukopisu). Při kolokviu odpovídal každý ze studentů po řadě, pokud si na odpověď troufl, jinak odpovídal jeho soused. Studenti některých kursů si pro některé těžší oddíly svolali v mezidobí mezi kolokvii navíc konzultaci, kde se společně pokoušeli i bez účasti učitele látku vzájemně objasňovat.

Kurs uzavřely per partes tři nebo čtyři dílčí zkoušky před komisí učitelů formou připomínající maturitu.

Postupně jsem zahájil celkem deset takových studijních skupin, průměrně asi 15 studujících při začátku, průměrně 5 na konci studia[10]. Všech deset studijních skupin jsem organizoval a vedl zpočátku sám, později převzali část úvazku kolokvií i někteří další z mých přátel.

Studijní skupiny, profil studentů

V našich kursech studovali středoškoláci a vysokoškoláci, jen výjimečně i studenti se vzděláním středním odborným. Studium nijak nerozlišovalo mezi muži a ženami, často studovaly manželské páry. Nerozlišovalo se mezi studenty ani podle toho, proč se který ke studiu přihlásil. Věk studentů se pohyboval od dvaceti do padesáti let.

V některých kursech studovalo s katolíky i několik studentů nekatolických, dokonce i studenti bez deklarované náboženské příslušnosti. To se ukázalo jako velká výhoda pro všechny při kolokviích.

Sídlem kursu bylo místo, kde bydlela většina přihlášených (Hradec, Praha, Bratislava, Košice. . .), někteří studenti však někam celá léta vytrvale dojížděli i stovky kilometrů, např. z Plzně, z Ostravy, z Bratislavy.  Nebyl zjištěn žádný rozdíl mezi studijními výsledky žen a mužů. Výjimkou byl kurs pro řeholnice - tam po dvou letech už zbyla jedna jediná.

Učitelé a konzultanti,

které jsem v souvislosti s tajným studiem v Československu bezprostředně poznal, resp. přímo je angažoval:

PhDr. Jan Čulík: učil nás klasickou metodou filozofii koncem padesátých let.

ThDr. Jaroslav Dominik Duka (pozdější provinciál OP): učil až do svého zatčení v jedné z našich pražských skupin Starý zákon.[11]

ThDr. Václav Holakovský CSsR: Byl nám přidělen kongregací, zkoušel nás filozofii.

P. Houska CSsR: konzultant při přípravách na kolokvia v Erfurtu;

ing. Pavel Hradilek: na moji žádost převzal některá kolokvia würzburgského kursu (témata morálky, liturgiky, asketiky) pro skupiny v Hradci Králové a v Praze a kursy liturgiky v Praze;

ing. Jan Kofroň: na moji žádost převzal některá kolokvia würzburgského kursu pro skupiny v Praze (témata eklesiologie a církevní dějiny);

Bohumil Kolář: konzultant při přípravách na kolokvia v Erfurtu;

ing. Jan Konzal: na žádost Fridolína Zahradníka vedl kolokvia würzburgského kursu zpočátku ve všech disciplínách a ve všech pražských i nepražských skupinách včetně slovenských, později jen ve vybraných; kromě toho vedl v téměř deseti kursech hermeneutiku a dodal k tomu skripta. 

PhDr. Václav Konzal: na moji žádost vedl některá biblická a dogmatická kolokvia würzburského kursu řadu let pro skupiny v Hradci Králové a v Praze.

ThMgr. Ján Krajňák (pozdější proděkan prešovské fakulty): na moji žádost dokončil mnou kdysi zahájený kurs s prešovskými studenty a na začátku devadesátých let kurs řeckokatolické liturgiky v Praze. Zkoušel naše řeckokatolické svěcence.

ThDr. Antonín Liška (pozdější budějovický ordinář): na moji žádost celkem 6 let učil a zkoušel kompletní kurs biblické teologie ve třech našich pražských skupinách. Dodal pro nás svá skripta, která jsme rozmnožili. 

ThDr. Oto Mádr: na žádost Václava Komárka učil a zkoušel v pražských skupinách v letech sedmdesátých a osmdesátých morálku; dodal skriptum.  Spolupráci s ním jsme ukončili po letech společně se Zvěřinou. 

ThLic. Miloslav Máša: na moji žádost vedl pro kandidáty svěcení v Praze kompletní kurs liturgiky. 

ing. Jan Spousta na moji žádost převzal některá kolokvia würzburgského kursu pro skupiny v Praze (alternoval Kofroňova témata eklesiologie a církevních dějin) a dodal k tomu jako pomůcku slovník teologických pojmů;

PhDr. Miloslav Vlk (pozdější pražský arcibiskup): na moji žádost učil zhruba jeden rok v jedné z pražských skupin biblikum; další spolupráci sám ukončil na vlastní žádost[12].

ThDr. Josef Zvěřina: na žádost Václava Komárka učil a zkoušel v pražských skupinách mých svěřenců v letech sedmdesátých a osmdesátých dogmatiku;

dodal skripta, která jsme rozmnožili a distribuovali také pro mnoho jiných kursů po Československu. Spolupráci s ním jsme ukončili po deseti letech.

Závěrem

Pro historiky je jistě užitečné shromáždit materiál o nedávné minulosti. Tak jsem také porozuměl své dnešní úloze zde. Nemíním však obhajovat naše mnohaleté snažení. Rozhodně splnilo svůj účel i přes to, že je dnes někdo nechce brát vážně. Bývalí studenti ani učitelé své námahy nelitují.

Shrnuji

Referuji tu výhradně o své skoro čtyřicetileté bezprostřední zkušenosti s různými formami neoficiálního a utajovaného studia teologie.  Žádná z forem tajného studia nebyla ve všech parametrech legální, zato byla nesporně legitimní. Z hlediska kanonického nebyla legální ani příprava v seminářích v Československu minimálně v létech padesátých a šedesátých.  Teologická fakulta jako vysokoškolská fakulta neexistovala až do převratu.[13] Studující v našich kursech se zajímali o vyšší teologii z různých osobních důvodů, ale ukázalo se, že dostatečně efektivní je pouze studium s plnou náročností pro všechny stejnou.

Po sametovém převratu jsme doufali, že také pražská katolická fakulta se otevře řádnému studiu laiků. Proto jsme hned v roce 1990 vyvolali několik jednání s proděkanem Prokopem ve snaze pomoci překonat počáteční úroveň formou i obsahem infantilní, kterou dálkové studium při fakultě nasadilo pro kanonickou přípravu katechetů a jáhnů. Ukázalo se však, že jakmile pominul strach pražských akademiků z možných postihů za minulost, ztratili rázem zájem o jakékoli naše návrhy ohledně studia a další setkání už se nekonala.

Také všechny moje pokusy intervenovat u pražského arcibiskupa ve prospěch obrody pražské fakulty během let 1992-1994 vyšly naprázdno[14].

Proto nezbylo než v našich bytových univerzitách ještě pokračovat i v letech devadesátých; ještě v roce 1992 a 1994 jsme zahájili po jednom kursu s tehdy asi 18 a 16 zájemci. Zájemce v dalších letech už jsme odkázali na Institut ekumenických studií, který zahájil veřejné vyšší studium podle našich představ roku 1995.

---

[1] Až do šedesátých let byly všechny semináře z kanonického hlediska ilegální, 1 ordináři studium v nich výslovně zakázali už začátkem padesátých let. Intenzivní angažmá kvalifikovaných profesorů právě mimo semináře naznačuje, že důvody pro tajné studium byly závažné ještě v šedesátých a sedmdesátých i osmdesátých létech.

[2] Takzvaná teologická fakulta neměla za komunismu vysokoškolský statut.  J. Zvěřina charakterizoval litoměřickou teologickou školu s oblibou jako „průmyslovku pro ministranty"

[3] Studium ukončilo moje uvěznění v roce 1960.

[4] Tato forma nejvíce ovlivnila moje další angažmá v tajném  studiu.

[5] Za pražského jara jsem jako člen Iustitia et pax při pražském arcibiskupství patřil mimo jiné také k blízkým spolupracovníkům Josefa Zvěřiny a Oty Mádra při jejich snaze vzkřísit tradici studium catholicum, proto jsem přípravy a zákulisí studia znal z první ruky.

[6] Tuto formu později (v letech sedmdesátých a osmdesátých) postupně propracovali Zvěřina a Mádr i pro potřebu tajného studia po celé republice. Pokud vím, J. Zvěřina skripta permanentně optimalizoval s pomocí svých žáků celá léta, sám jsem vlastnil několik odlišných samizdatových vydání jeho dogmatických traktátů.

[7] V té době mi totiž biskup Zahradník uložil zajistit teologickou průpravu pro nové zájemce z jeho podzemního okruhu. Tehdy to znamenalo východní Slovensko, Bratislavu, východní Čechy.

[8] Studijní text měl k dispozici každý student a pokud studium dokončil, směl si učebnici ponechat natrvalo.

[9] Jan Spousta k tomu sestavil během studia slovníček všech pojmů vyskytujících se v učebních textech.

[10] Během prvého semestru obvykle odřekla zhruba polovina přihlášených, 10 postupem dalších let zůstala přibližně třetina přihlášených.

[11] zbytek jeho kursu pro skupinu suploval Pavel Toepfer.

[12] zbytek jeho kursu pro skupinu suploval ing. Pavel Hradilek.

[13] Tím netvrdím nic o tom, zda mohl nebo nemohl vyrůst v takových podmínkác13 h kvalitní teolog. Jistě mohl, a pokud si dokázal doplnit studia i v zahraničí, jistě své kvality dostatečně prokázal. Ale tyhle úspěšné výjimky nijak nelegitimují instituci, která stavěla na podobně amatérských učitelích jako my.

[14] Dejvická fakulta získala vlivné lobby a donutila arcibiskupa všechny jeho dosavadní reformní kroky zase anulovat. Ze stejných důvodů museli opustit fakultu nekompromitovaní pedagogové Štampach, Šplíchal, Halík.

Občianske združenie Votum združuje špecifickú skupinu ľudí z farnosti Devínska Nová Ves na okraji Bratislavy. Skupina pozostáva predovšetkým z veriacich katolíkov, ktorí sú otvorení aj pre inak veriacich i denominačne nezaradených, pre témy vnútrocirkevné i sekulárne, programy vzdelávacie i sociálne. Z pochopiteľných dôvodov sa skupina konštituovala po revolúcii 89 nie ako cirkevná organizácia, ale ako občianske združenie. Združenie funguje ako platforma pre širokú škálu aktivít, ktoré sa zrodili z vnímavosti ľudí a z ich reakcie na aktuálne potreby: okrem pravidelných mesačných stretnutí v podobe vzdelávacích prednášok pre verejnosť združenie organizuje projekt Veselej škôlky, Jazykového centra, sociálno-charitatívnu činnosť a Centrum pre rodinu. Jedným z pravidelných podujatí Votumu bola aj beseda s názvom Reflexia svetového dňa modlitieb žien, usporiadaná 15. 3. 98. O právach a postavení žien v cirkvi a skúsenostiach z kresťanského vzdelávania dospelých v Rakúsku diskutovali dlhoročné priateľky z viedenskej farnosti - Katarina Eiselsberg a Dr. Erika Rüdegger z Viedne s Dr. Martou Marsinovou a miestnym farárom Karolom Moravčíkom. . . Zahraničné priateľky prichádzajú do Devínskej Novej Vsi na pravidelné mesačné teologické a biblické stretnutia už niekoľko rokov.

Katolícka cirkev sa prejavuje ako výrazne mužská cirkev. Žena v cirkvi vlastne ani nesmie slúžiť v pravom zmysle slova - smie posluhovať, smie robiť to, na čo muži nemajú chuť. Nemienime tu hovoriť o viditeľnej nespravodlivosti, tá je na danej skutočnosti ešte najmenšia. Oveľa dôležitejší je fakt, že ženský podiel ľudskosti, ktorá sa dáva Pánovi ako tomu, kto túto ľudskosť vykúpil, v cirkvi nenahraditeľne chýba. Vlastne sa ani nesmie prejaviť. V cirkvi je viac než polovica žien. Je v nej mnoho zženštilosti, ale málo ženskosti - žena nemá právo sa prejaviť svojím špecifickým spôsobom.  Vo svetovej cirkvi sú však krajiny, a patrí medzi ne aj Rakúsko, kde si lokálne potreby cirkvi a možnosti slobodného sveta vynútili prijať do cirkevnej služby aj ženy. O skúsenosti z tejto služby a svoje názory sa s účastníkmi besedy podelili pozvané priateľky z Viedne.

P. Karol Moravčík predstavil besedujúce ženy ako osoby stojace na pevnej zemi, nepatriace do emocionálno-romantických hnutí, ktoré často nevnímajú normálny život. Tieto ženy sa svojimi aktivitami dotýkajú skutočných potrieb a každodennej slávy i biedy obyčajného človeka vo svojom okolí.  Erika Rüdegger v krátkom príhovore predstavila pozíciu cirkvi vychádzajúcu zo situácie slobodného sveta, kde je stabilizovaná demokracia, čo súvisí aj s postavením cirkevného laika ako indivídua v cirkvi. Konštatovala, že po II. vatikánskom koncile sa začalo vžívať primeranejšie hodnotenie laika v cirkvi, čomu nemôžu zabrániť ani niektoré pokusy o návrat späť (viď Inštrukcia k niektorým otázkam laikov pri službe kňazov, vydaná 13. 11. 97 vo Vatikáne). Teologické štúdium môžu laici v Rakúsku realizovať vo viacerých formách. Kompletné teologické vzdelanie môžu laici získať v dennom štúdiu na univerzite vo Viedni a v iných rakúskych mestách. Účastníkmi denného univerzitného štúdia sú seminaristi i laici spoločne, pričom percento seminaristov z roka na rok klesá. U nás ešte stále nemôžu laici študovať v dennom štúdiu; jednoodborové magisterské teologické štúdium možno na Slovensku absolvovať výlučne po sobotách. V Čechách je pre laikov riadne denné štúdium umožnené v Olomouci. Pre kandidátov ministérií (akolytát, služba chorým, a pod.) sa ponúka v Rakúsku dvojročný teologický kurz.  Treťou formou štúdia, odpovedajúcou na momentálne potreby cirkvi, sú príležitostné kurzy a semináre, ktoré sa tešia v Rakúsku veľkému záujmu.  Navštevujú ich rôzni záujemci, napr. ľudia, ktorí pracujú s chorými, si uvedomujú povinnosť byť zároveň hlásateľmi viery, preto sa snažia prehĺbiť si vzdelanie v biblických kurzoch.

Hoci vlastne všetky tri besedujúce dámy boli v dôchodkovom veku ukázali, že vyšší vek nie je prekážkou efektívneho štúdia. Naopak ukázali, že dôchodkový vek môže byť výbornou syntetizáciou vedomostí, bohatých osobných kontaktov a životných skúseností. Žiť v cirkvi znamená pre ne odpovedať na nové výzvy a potreby aj tým, že venujú čas kurzom, že počúvajú, čo im cirkev hovorí. Učiť sa pre ne znamená - zodpovedať sám sebe dôvody svojej viery. Život je neustály proces zmeny, ktorý nikdy neskončí. Nemožno ani povedať, že sa cirkev nikdy nezmení. Vedieť odpovedať na potreby času znamená hierarchizovať poradie dôležitosti určitých kedysi nemenne rovnocenných právd: .Napríklad skutočnosť, že Ježiš prišiel na svet ako človek, je pre mňa veľmi dôležitá", konštatovala K. Eiselsberg, .ale to, či sa Panna Mária zjavila v Lurdoch alebo vo Fatime, to sa mi až tak dôležité nejaví".  Spolubesedujúca M. Marsinová, poznajúc pomery našich žien poznamenala, že ženy strednej generácie si u nás nevedia nájsť čas na ďalšie vzdelávanie.  Máme ženy síce vysokoškolsky diplomované, nie však ženy teologicky vzdelané.  Cirkev predstavovaná hierarchicky si ženy jednoducho nezískala, preto sa im niet čo čudovať. Katarina Eiselsberg na to odpovedala, že nie každý musí vedieť všetko. Je pochopiteľné, že zamestnaná žena s malými deťmi nebude navštevovať kurzy. Aj v Rakúsku sa vzdelávajú iba ženy, ktoré majú k tomu motiváciu - napr. ak majú prijať nejakú úlohu v cirkvi. U našich juhozápadných susedov, rovnako ako u nás, sú takmer všetky ženy zamestnané, ale vzdelávajú sa preto, aby sa okrem 3x K (Kinder - Küche - Kirche) učili argumentovať aj v spoločenskom priestore. .Nemožno oddeliť celoživotnú realizáciu žien od emancipácie vo svete a vieme, že tento proces sa ešte neukončil", zdôraznila K. Eiselsberg.

K. Moravčík poznamenal k otázke oficiálneho teologického vzdelania laikov u nás, že hodnota .víkendovej teológie" je značne otázna: študenti sú sýtení predkoncilovou teológiou oddelenou od života. Mnoho ľudí takéto teologické štúdium síce úspešne absolvuje, ale ani v rámci cirkevnej služby, ani osobnej iniciatívy sa viac teológii nevenuje. Je to teda teológia, ktorá nevie zaujať ani tých, ktorí boli motivovaní študovať: cieľavedome sa prihlásili a štúdium aj ukončili?

Na otázku - ako sa priateľky z Viedne cítia v cirkvi, v ktorej im (ale aj mužom) je odopieraná demokracia - odpovedali pokojne a vyrovnane. Pred rokmi sa v kostole hovorilo len o bratoch, ženy, akoby tam ani neboli, teraz sa hovorí o sestrách a bratoch. Žena kedysi mohla vojsť do sanktuária len vtedy, keď ho bolo treba poupratovať, dnes už môže čítať lekcie, a na rozdiel od nášho prostredia, v Rakúsku a v Čechách aj rozdávať eucharistiu.  M. Marsinová spomenula svoju skúsenosť, keď raz rozdávala sv. prijímanie v kostole. Hoci mala na to povolenie od biskupa, ľudia mu okamžite žalovali, čo sa deje v bratislavskom Blumentáli, kde podáva eucharistiu žena.  Miestny biskup teda svoje predošlé povolenie M. Marsinovej zrušil s odporučaním, že eucharistiu môže roznášať naďalej starým a nevládnym ľuďom, ale takým, ktorí už správu nedonesú ďalej.

V otázke svätenia žien hostia triezvo konštatovali, že v praxi sa rakúske pastorálne asistentky v nemocniciach neraz dostávajú do hraničných situácií.  Pri opakovaných návštevách chorého a po nadviazaní blízkeho kontaktu im pacienti často dávajú otázku: .Môžete mi udeliť rozhrešenie?" Každá musí povedať nie a zavolať kňaza, ak je to možné. K. Moravčík pripomenul, že podľa všeobecného presvedčenia veriacich Boh sa aj tak cez tieto ženy stretáva s hriešnym človekom ako osloboditeľ, a chorý človek sa v spoločnej modlitbe so sestrou vo viere vyznáva nielen jej, ale aj Bohu. Ak teda síce žena nemôže udeliť vonkajšie znaky absolúcie, neznamená to, že Boh sa aj jej prostredníctvom chorého spásne nedotýka.

Na otázku, ako prítomné ženy prijali vlani vydanú inštrukciu o laikoch, odpovedali, že ich tento vatikánsky dokument nahneval. Keď si však všímali reakcie viacerých rakúskych biskupov a kňazov, uvedomili si, že život je silnejší. Nakoniec, takéto vatikánske inštrukcie sa netýkajú základných článkov viery a podliehajú vývoju a zmenám. A aj pre záväzné dokumenty vyhlásené učiteľským úradom platí, že poslednou rozhodujúcou inštanciou je svedomie jednotlivca.

Pre účastníkov besedy bolo povzbudivé počuť referát o odporúčaniach rakúskych biskupov v prípadoch, ak v niektorých farnostiach niet kňaza na predsedanie eucharistickej slávnosti. Doporučujú v týchto prípadoch Božiemu ľudu stretnúť sa ako vlastná obec na bohoslužbe slova s povereným laikom. Stretnutie kresťanskej obce okolo Božieho slova považujú za dôležitejšie než sa autom presunúť o pár kilometrov ďalej, kde je síce slávená eucharistia s kňazom, ale chýba tu vlastná obec.

Hoci diskutujúce ženy prežili vyše polovicu svojho života v predkoncilovom období, predsa je ich myslenie a našťastie aj konanie poznačené koncilom.  Mnohým účastníkom besedy svojimi mladými a .normálnymi" názormi priblížili prax pokoncilovej cirkvi a svojím postojom dokázali, že aj v dnešných časoch masového odpadu od cirkvi sú v nej ľudia, ktorí sú živí, moderne zmýšľajúci a vzácne dospelí. Ako ženy si uvedomujú, že spiritualitu už dvetisíc rokov určujú muži. Je to mužská pravda. Vedľa nej však už tých istých dvetisíc rokov klíči ženská pravda. Spolu s mužskou pravdou majú schopnosť vytvoriť pravdu ľudí - pravdu, ktorá motivuje, mobilizuje energiu, daruje život i budúcnosť. I budúcnosť cirkvi.

Myslím, že pro každou redakci je velmi dobré, když zná reakce svých čtenářů, a ty by měly být vždy vítány. Myslím si však, že reakce kritizující - a to mnohdy nevhodným a necitlivým způsobem - progresivní a reformní snahy a texty Getseman, by neměly být zveřejňovány. Ne z důvodu, že by nemělo být dopřáno svobodného vyjádření druhé straně, ale z toho důvodu, že tyto názory mají všude jinde u nás mnoho možností k vyjádření a musíme si vážit každé stránky Getseman i každého textu, který je u nás jinak skoro nedostupný v české verzi.

Proč jsou konzervativní reakce tak četné, alespoň v našem prostoru? Důvodů je jistě mnoho. Atraktivnější je asi lidová a citová zbožnost než náročné přemýšlení, hledání a studium. Starší generace má většinou zálibu jen v tradici a nové nerada přijímá. Proč však tolik mladých se ke konzervativním, tradičním způsobům hlásí? V době, kterou nazýváme postmoderní, nejsou asi uspokojeni s tím, k čemu dospěl moderní, vědecký a liberální svět a svalují skoro všechna negativa právě na moderní, vědecké a liberální. Šíření progresivních myšlenek není u nás obvyklé a není jim dávána skoro ani žádná možnost (viz vylučování progresivních teologů z naší pražské fakulty).  Tradiční obsadili skoro všechny katolické sdělovací prostředky a jsou opravdu horlivější a je jich mnohem více než progresivních. Musím vyjádřit i radost nad tím, že naši biskupové, až na některá malá střetnutí, se nepřiklání k žádné straně, a tak se pokouší své stádo udržet v jednotě a snášenlivosti.

Jestliže zůstávají reformní jen Getsemany, pak je třeba využít každého místa k informovanosti o tom, co jinak se těžko dozvíme, a dopisy čtenářů, jejichž úroveň odpovídá těm ve Světle, Reportu a někdy i v Katolickém týdeníku, by zbytečně zabíraly místo. Toho mají v jiných prostředcích dosti.  V Getsemanech přece hledám především to, co je ušlápnuté, pronásledované a nechápané a čeho by bylo třeba se zastat a ne proti tomu bojovat a brojit, pokud si to ovšem obhajoby skutečně zaslouží.

Poznámka je napsána víceméně z katolické strany, ač Getsemany jsou ekumenické.

Jedná se vlastně o dvě různá pozvednutí, o „malé" a o „velké". Při eucharistické modlitbě bere kněz před slovy „Vzal při večeři chléb, a vzdal ti díky. . ." chléb a trochu ho pozvedá nad oltář. Když říká slova ustanovení nad kalichem, bere stejně tak kalich a trochu ho pozdvihuje. Význam tohoto znamení byl již dávno zapomenut, zvláště když dříve nebylo při celebraci zády k lidu toto gesto viditelné. Toto prastaré „malé" pozvednutí chleba a kalicha pochází z ritu při slavení Paschy, obvyklého u Židů až podnes, při němž otec domu (učinil tak asi i Ježíš při poslední večeři) trochu pozvedne chléb i kalich, když říká slova požehnání. Zdá se být jasně dokázáno, že toto pozvednutí je obětním gestem, protože přece i paschální večeře byla zároveň obětním jídlem.

U „velkého" pozvednutí se jedná o něco jiného. Misál k tomu říká: „(Kněz) ukáže lidu tělo Páně, položí ho na paténu a pokleknutím ho pozdraví." Podobná formulace je použita také pro kalich. Toto pozvednutí (elevace) vzniklo až ve středověku a souvisí s tehdy nastolenou otázkou, kdy přesně dochází při eucharistické modlitbě k proměně podstaty chleba a vína v tělo a krev Kristovu. Kolem roku 1200 se prosadil názor, že k proměně chleba dochází bezprostředně po vyslovení konsekračních slov, tedy ještě před vyřčením konsekračních slov nad kalichem. Brzy nato pak vznikl zvyk, že kněz okamžitě po slovech ustanovení nad chlebem poklekne, stejně tak před kalichem. Celebrací zády k lidu byl ale věřícím zakryt pohled na obě formy, takže obvyklé pozdvihnutí znamenalo pro věřící výzvu k uctění hostie.  Kněz namísto toho, aby se obrátil k lidu a ukázal mu hostii, ji zvedl vysoko nad svoji hlavu.

Stejný obřad demonstrace se nakonec prosadil pro kalich až v 16. století - to je zřetelným znamením, že se zde nemůže jednat o žádnou podstatnou činnost. „Pozdvihování" eucharistického chleba vychází vstříc všeobecné zálibě tehdejší doby v přihlížení. Protože z přehnané úcty lidé přistupovali k přijímání jen zřídka, nabyl požadavek pohledu na tělo Páně podoby „přijímání očima", spasitelného kontaktu s Kristem skrze toto .zbožné nazírání".  Kněz proto musel držet hostii nahoře co nejdéle, často tak dlouho, že asistenti museli podpírat jeho ruce, aby se neunavil. Ve velkých kostelích byly mše u jednotlivých oltářů zorganizovány tak, že věřící mohli chodit v procesí od jedné elevace ke druhé, od jednoho oltáře ke druhému, aby tak dosáhli bohatšího prožitku plodů mešní oběti. Toto kvantitativní pojetí milostí ovšem nebylo učením církve, bylo však v lidové víře hluboce zakotveno.

Z toho lze také pochopit vznik slavnosti Těla a krve Páně, která do jisté míry navazuje na toto zdůraznění proměny. Nejsvětější svátost v monstranci je prodloužením toho, co je při mši omezeno na proměňování: vystavení těla Kristova k uctívání. Podle vídeňského liturgika Johanna H. Emminghause je tato středověká zbožnost „nevhodnou směsí lidové zbožnosti s náboženským jádrem a náboženského folklóru". Díky obnovenému přístupu k přijímání ztratilo toto „zbožné nazírání" po slovech ustanovení svůj význam. Proto je také v úvodu do misálu uváděn zvyk zvonit před proměňováním a při pozvednutí chleba a kalicha jen jako možnost (VÚM 109), která je ale při správném chápání celé eucharistické modlitby vlastně zbytečná. Na rozdíl od dřívější latinské mše obec při nahlas pronášené eucharistické modlitbě v mateřském jazyce přesně ví, kdy přijde zpráva o ustanovení. Pro „velké" pozvednutí postačí, když kněz zvedne chléb a kalich do výše prsou, aby zmizela připomínka středověkého chybného chápání. 

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 76-78, přeložil Ondřej Bastl

V závěru zimního semestru 1997/8 v rámci studia liturgiky prováděli studenti Vyšší sociálně pedagogické a teologické školy Jabok průzkum stavu liturgické reformy katolické církve. Využívali dotazník s otázkami směřujícími k 34 částem eucharistické bohoslužby. Otázky se týkaly vnějších jevů, které lze jednoznačně posloucháním a pozorováním identifikovat. Je třeba upozornit na mnoho nedokonalostí, které dotazník měl, zejména na nemožnost postihnout „kvalitu" liturgie pouze podle vnějších znaků. Rovněž někteří studenti nestihli vyplnit všechny odpovědi. Přesto se zdá, že výsledky o něčem vypovídají. Každý ze studentů obdržel 3 formuláře. Místa pro vyplnění dvou mu byly určeny, zpravidla v Praze. Třetí místo si mohl student zvolit. Obvykle bylo zvoleno místo bydliště, které je u většiny studentů mimopražské.  Většina hodnocených bohoslužeb byla nedělních a svátečních.

Vnitřní rozpory v dotaznících byly řešeny individuálními pohovory se zpracovateli.  Tam, kde se nepodařilo rozpory vysvětlit, byly dotazníky z dalšího zpracování vyřazeny. Zpravidla se jednalo o studenty, kteří mají s katolickou bohoslužbou malé zkušenosti a obtížně se v ní orientovali. Do vyhodnocení bylo zařazeno 85 dotazníků.

1.       Porušování principu subsidiarity

Často není respektován odstavec 28 liturgické konstituce Sacrosanctum concilium:

.. . .každý služebník církve i každý věřící má v rámci své funkce konat jenom to, ale i všechno to, co mu přísluší. . ." Předsedající pronáší části, které mu nepřísluší, ačkoli jsou přítomni služebníci k tomu určení. Vede to k nemístné klerikalizaci bohoslužby a k zastření smyslu reformy. Např.  přednášení jednotlivých proseb modlitby věřících nepřísluší předsedajícímu, nýbrž věřícím. V 23 případech přednášel jednotlivé prosby výhradně předsedající. Převládají přímluvy čtené z předloh pochybné kvality. Autoři předloh zaměnili 4 doporučené skupiny přímluv za 4 přímluvy. Tak se stalo, že z významné části liturgie, při které se má uplatnit obecné kněžství shromážděných, se stalo ubohé torzo.

Průzkum zaznamenal případy, kdy velmi aktuální a podnětné přímluvy, v danou chvíli improvizované, měly formální vadu - přednes předsedajícím.  Smyslu reformy by více odpovídaly přímluvy třeba ne tak vybroušené, ale přednášené shromážděním. To bylo zaznamenáno pouze v 5 případech - přímluvy byly buď přímo přednášeny, nebo předem sestaveny a přečteny.  Jiný příklad porušení subsidiarity se ukázal při zahajování zpěvu Gloria.

Přísluší schole či zpěvákovi (jsou-li přítomni), a je zahajováno předsedajícím.  Je smutné, že se tato vada objevila i při liturgiích, kterým předsedal biskup či biskupský vikář.

2.       Velmi málo ticha

Průzkum si všímal detailněji ticha při úkonu kajícnosti, ticha po výzvě Modleme se na úvod vstupní modlitby, ticha po homilii a ticha po přijímání.  Četnost odpovědí uvádí následující tabulka.

Ticho: Prakticky chybí - Náznakem několik sekund -  Delší než 20 sekund

Před úkonem kajícnosti: 23 - 42 - 20

Před vstupní modlitbou: 51 - 26 - 5

Po homilii: 38 - 24 - 19

Po přijímání: 21 - 26 - 37

Kromě toho bylo možno zaškrtnout kolonku ticho na ostatních místech, které Všeobecný úvod k římskému misálu uvažuje: vstupního zpěvu (1 případ), mezizpěvu (2 případy), zpěvu před evangeliem (4 případy), odpovědi v přímluvách (žádný případ), zpěvu při přípravě darů (6 případů) a závěru bohoslužby (1 případ).

Není jistě nutné dodržovat vždy všechna „ticha". Ovšem alarmující je, že pouze velmi málo se vyskytovalo delší ticho, které může mít nějaký smysl.  Argument, že je málo času, neobstojí, neboť v těch případech, kdy ticho nebylo žádné, docházelo např. ke zdvojení některých částí (např. vstupní zpěv formou lidové písně a ještě recitace textu). Pouze v jednom (!) případě bylo využito možnosti čistit liturgické nádoby až po skončení bohoslužby, aby tím účastníci nebyli zdržováni.

3.       Přijímá se ze zásoby

Ačkoli přijímat chleba užitý při dané slavnosti předpokládá samotná liturgická konstituce (SC 55), jedná se tedy o důležité pravidlo, ve 13 sledovaných případech se přijímalo výhradně ze zásoby. V 17 případech se vyskytl jakýsi kompromis, kdy se částečně přijímá se zásoby, částečně „čerstvý" eucharistický chléb. Je to způsob praktický, dogmaticky nelze mít námitek, ovšem liturgicky je matoucí, a neměl by mít v římskokatolické eucharistické slavnosti místo. (Do tohoto způsobu není zahrnuta situace, kdy se už eucharistického chleba nepředvídaně nedostává a zásoba je logicky užita jako náhrada.)

4.       Málo se přijímá pod obojí

Pouze ve 14 případech ze sledovaného souboru přijímali všichni zájemci pod obojí. V 18 případech byla možnost přijímat pod obojí nabídnuta pouze některým (zpravidla pomocníkům podávajícím eucharistii). Nevím, zda tento jev lze interpretovat jako první krůček ke všeobecnému přijímání všech, či jako nemístnou klerikalizaci laiků. Co do způsobu přijímání bylo využito v 10 případech pití z kalicha, v 15 případech namáčení, ve zbytku případů kombinace těchto způsobů.

5.       Způsob přijímání pramálo připomíná slavnostní hostinu

Zcela převládá způsob (74 případů), kdy přijímající přicházejí k podávajícímu.  Tento bufetová forma přijímání se vyskytuje i tam, kde je dostatek prostoru, či lze prostor jednoduše přizpůsobit jiné formě, liturgicky vhodnější.  Pozitivní a nezanedbatelné je, že ve 37 případech podávali eucharistii pomocníci.

6.       Čtení a výklad božího slova

Čtení obstarávají ve velké většině případů příslušní služebníci. Výjimečné případy byly vesměs odůvodněné (např. jáhen nečetl evangelium, neboť vedl souběžnou bohoslužbu pro děti). Zaráží však malá četnost využití úvodu k bohoslužbě slova (pouze 10 případů). Připočteme-li k tomu, že zhruba ve čtvrtině případů homilie buď chyběla, nebo se ani formálně nedotýkala biblických či liturgických textů, je co dohánět.

7.       Volba eucharistických modliteb

Převládá užití 2. eucharistické modlitby (40 případů). 3. eucharistická modlitba byla použita v 26 případech, první v jedenácti případech, čtvrtá nebyla užita ani jednou. Zbylé případy buď nebyly identifikovány, nebo bylo užito jiných eucharistických modliteb.

Z velkého množství výsledků jsou komentovány pouze některé. Počítáme s tím, že dotazník bude upraven a znovu použit s cílem získat větší a reprezentativnější množství dat. Již nyní bylo možné vysledovat některé kuriózní situace. Např. v průvodu s dary byl ve třech případech přinášen pouze chléb, zatímco víno se dostalo na oltář jinou cestou. Někde si nedělají velké starosti s respektem k charakteru jednotlivých částí bohoslužby. Ve 4 případech byl např. responsoriální žalm určený svým charakterem ke zpěvu čten, a současně modlitba Otčenáš, vhodná spíše k recitaci, byla zpívána.

Od sametové revoluce v roce 1989 uběhlo více než osm roků. Otázka kněží  ordinovaných v rámci struktur skryté církve nebyla doposud uspokojivě dořešena. Řada lidí se ptá, jaká je skutečná historie těchto svěcení, nebol' koluje mnoho  rozporuplných informací. Proto jako autentický svědek považuji za prospěšné vyslovit odpovídající prohlášení, které, jak doufám, vnese jasno do těchto otázek a  bude svědectvím pro budoucnost.

Kromě svěcení získaných v zahraničí, která jsou všeobecně uznávána, byla udělována i svěcení v rámci skryté církve, jejichž původcem byl biskup Dr. F. M.  Davídek. Biskupskou ordinaci přijal z mých rukou na základě papežské fakulty v roce 1967. Prohlašuji, že toto svěcení bylo uděleno dovoleně a platně a byla zcela splněna jak forma, tak materie svátosti, i když jsem svěcení udělil v soukromém bytě. Vše proběhlo přesně podle platného západního obřadu  katolické církve v latinském jazyku s použitím originálního římského pontifikálu.  Úmysl jak můj, jako světitele, tak i F. M. Davídka byl jasně formulován.  Prohlašuji tedy, že Felix Maria Davídek byl zcela řádně a bezpochybně vysvěceným biskupem naší katolické církve.

Všechna další svěcení udělovaná F. M. Davídkern tedy odvozují svůj původ z nezrušitelnosti biskupského svěcení, které platně přijal.

Struktura skryté církve nikdy nebyla heterogenní útvar katolické církve a vždy kněží této struktury byli svěceni pro službu Božímu lidu vystavenému těžkým podmínkám nesvobody a útlaku. K jiným formám pastorace než byly formy státem dovolené byla skrytá církev přivedena vnější situací a nikoli vlastní iniciativou, a proto právem ji považujeme za výsledek Božího vedení.

v Brně 6. dubna 1998 Jan Blaha

Prezidentu Billu Clintonovi a jeho ženě bylo 29. 3. 1998 v Sowetu v Jižní Africe podáno sv. přijímání, ačkoliv Clinton je baptista a jeho žena metodistka.  Vatikánský biskup z Kongregace pro svátosti, Geraldo Agnelo, řekl americké tiskové agentuře CNS, že tímto aktem byl porušen církevní zákon, a že ani biskupská konference neměla právo to dovolit.  Katolický církevní kodex umožňuje výjimku jen v případě „vážné nouze" a za předpokladu víry v Eucharistii, shodné s katolickou.

Během papežovy návštěvy v Africe, 28. března 1998 se kardinál státní sekretář Angelo Sodano v Lateránském paláci v Římě vyslovil pozitivně o práci švýcarského teologa Hanse Künga, emeritního profesora tübingenske univerzity. Podle londýnských Times se Sodano zmínil o amnestii pro katolické disidenty v rámci církevních oslav druhého milénia. K osobě prof. Künga řekl, že jeho spisy obsahují „nádherné pasáže věnované křesťanskému tajemství" a dále že Küng demonstroval „víru v řece dobroty a milosrdenství, solidarity a ochoty pomáhat, která vyvěrá z pramenů evangelia a teče dvěma tisíci let církevní historie." Sodano ovšem bránil autoritu papeže slovy „papežská autorita a církevní hierarchie zde není v sázce. . . Církev je shromáždění sjednocené kolem papeže." Küng na tato slova ihned reagoval a řekl, „samozřejmě, že jsem byl překvapen. . ." „Já jsem nikdy nebyl z Vatikánu moc chválen, jak jistě víte. Domnívám se, že je to příznak změny. . . přicházejících změn v celkovém klimatu církve".  Küng dále ještě dodal „každá změna, která jde nazpět k 2. Vatikánu a otevření se církve světu, má bezprostřední následky pro mě, protože já jsem vždycky sledoval linii 2. vatikánského koncilu." Několik prvních pozitivních slov o Küngovi z papežova kabinetu, i když Küng kritizuje papežskou politiku jako rigidní, stagnující a despotickou v duchu inkvizice, není jistě maličkost a snad to je náznak svítání i pro naší getsemanskou tmu. Podle Thomase Reese SJ, který nedávno vydal knihu „Uvnitř Vatikánu: Politika a organizace katolické církve", tyto Sodanovy poznámky mohou být interpretovány jako „pokus Vatikánu o smíření s teologickým světem", a to dokonce ještě za tohoto papeže, protože .do určité míry to dělá Sodano diplomaticky tak, že jmenuje jednoho člověka, který je ale trnem v oku nynějšímu papeži". Tyto Sodanovy poznámky jsou zvlášť překvapující, protože jeho reputace není nijak valná. Když sloužil v 80. letech v Chile jako nuncius, byl znám svou loyalitou vůči papeži, odporoval opozici tamnější hierarchie proti represivní vojenské diktatuře generála Pinocheta a dohlížel na to, aby biskupská místa byla obsazována lidmi z řad konzervativních kněží.