V každé době se našli muži i ženy, kteří svědčili o určité duchovní zkušenosti. Připomínali tím, že lidská zkušenost má i transcendentální dimenzi. Mimo to, co mohli prožívat a zakoušet ve své práci, ve svých vztazích, ve starostech i radostech, zjevovalo se jim něco nebo někdo, co ale nedokázali ani pojmenovat, protože tento zážitek převyšoval vše, co až dosud poznali. Tato zkušenost byla zpochybňována a podezírána, že je jen iluzí, jak na počátku tohoto století tvrdily velké ideologie. Musela rovněž čelit skepsi a lhostejnosti všech, kterým se to vše zdálo nedůležité. Dokážeme si asi všichni představit, že v době, v níž vládne lhostejnost a kritičnost, může vystoupit někdo, kdo se postaví proti ní tím, že poukáže na něco, co přesahuje bezprostřední zkušenost. Tito lidé stále existují. Často se objeví tam, kde bychom je vůbec nečekali, v souvislostech poznamenaných modernou, obklopeni sekularizovaným prostředím a sami překvapeni svými zážitky. Můžeme si tedy myslet, že se zde setkáváme s náboženským obrozením, které zahájili velcí konvertité XX. století, Ch. de Foucauld, P. Claudel, J. Maritain? Ne tak docela, protože duchovní zkušenost těchto lidí byla zcela spontánně zasazena do náboženské tradice, která byla na Západě od věků křesťanská.

Změna perspektivy

Dnes tomu již tak není. Mnozí z těch, kdo žijí a svědčí o duchovní zkušenosti, ji spontánně nespojují s určitou náboženskou tradicí. To je novinka. Jsou to mystici bez kréda a církve, kteří dnešní pastoraci kladou nové otázky. Bohatí lidskými, vztahovými, profesionálními a citovými zkušenostmi jednoho dne objevují, že jsou zaskočeni bezvýznamností a prázdnotou života, který až dosud vedli. Život zdánlivě úspěšný podle běžných kritérií, ale pro ně postrádající smysl. Tato zřejmost se jim zjevila s takovou silou, že již prostě nemohou pokračovat vstříc smrti v dosavadním způsobu života. Proto se často radikálně loučí se svou minulostí. Mnozí z nich odcházejí, aby žili jiným způsobem. Životem prostším, chudším, klidnějším, spojeným často s nějakým prostým úkolem: mezilidská pomoc v okolí, polopoustevnický život na venkově. . . V průběhu této .konverze" dovolili tichu vstoupit do svého nitra, modlíce se, aniž by věděli, na koho se obracejí. Mnozí z nich za nejrůznějších okolností zakoušejí něco, co se v jazyce křesťanství nazývá mystickou zkušeností. Francouzská spisovatelka Pierette Bresová píše o týdnech, které změnily její život, když po značných literárních úspěších odjela do Jeruzaléma, aniž by věděla, co by tam měla hledat, a už vůbec nehledajíc nový smysl života. Když přišla při jedné své náhodné procházce ke Zdi nářků, popisuje tuto událost takto: Jako omámená jsem položila ruce na kameny, vzlykala jsem, čelo skloněné na Zeď, a neudržela jsem se, abych nezačala plakat slzami vycházejícími z hloubky, z mých nejhlubších vzpomínek, z nejniternějších částí mého těla, snažně jsem prosila o Jeho odpuštění, prosila jsem o Jeho lásku a o Jeho pomoc. Měla jsem pocit, že jsem konečně nalezla náručí svého Otce, jediného a pravého, Otce Stvořitele. Modlila jsem se, aby mi dal sílu odpustit těm, kdo mi prokázali zlo, a aby mi i ostatní odpustili zlo, které jsem já spáchala. Ano, žebrala jsem, aby mi Bůh dal mír. (1) O několik stránek dále píše, že jí trvalo deset let, než se odvážila o této zkušenosti mluvit, neboť se obávala, že bude považována za .poblázněnou mystičku": Koupala jsem se v Jeho světle, svou mysl náhle ponořenou do tohoto zvláštního světla, které může na naši duši vylít pouze Bůh, když nás osloví. (. . .) Jediným zábleskem mne prozářilo intuitivní vědomí - jsem v srdci pravdy, vím to, i když to nemohu popsat slovy. Kontempluji tajemství Stvoření a jsem částí prachu hvězd, z něhož se skládá. (2)

Dar odjinud

Nemyslím si, že by Pierette Bresová nějak zvlášť četla jiné mystiky, ale to, co popisuje ve své knize, připomíná některé stránky z „Historie" Ignáce z Loyoly a z jeho „Duchovních cvičení", v nichž se mluví o bezdůvodné útěše. Tento pocit přítomnosti, setkání, které vnitřně obnovuje nejhlubší nitro člověka, je pociťován jako dar, jako milost přišlá odjinud. Je to cosi, co není výsledkem pracně získané moudrosti, ale plodem darované zkušenosti. V poněkud odlišném kontextu vypráví Philippe Labro ve své knize La Traversée, co prožil při pobytu na resuscitačním oddělení nemocnice. Jeho vyprávění připomíná některé zkušenosti popsané dr. Moodym v jeho knize Život po životě, ale to, co je zde nové, není pouhý popis událostí na druhé straně, ale dochází zde ke skutečné konverzi. Kapitola, která to popisuje, je nazvána Podruhé se narodit: Bude třeba, abych všechno, co jsem vyřkl a učinil v pýše, v samolibosti, v egoismu, v neklidu, negativitě, zrušil a abych vše přetvořil tak, abych z činů vyloučil své ego. Musím i nahradit pýchu špetkou pokory; samolibost trochou šlechetnosti; neklid trochou jasu a klidu; negativitu trochou optimismu. A myslím, že to bude snadné. Bude to možná i dětsky lehké! (3) Nové zrození, dětský duch - Philippe Labro necituje evangelium, ale to, co popisuje, připomíná Ježíšův rozhovor s Nikodémem. Ale s kým hovořit o svých převratných zkušenostech, s kým sdílet toto osvícení? Neboť člověk cítí, že si tento zážitek nesmí nechat pro sebe. Nebyl mu dán proto, aby živil sen jeho nitra, ale aby osvěcoval lidi. Začíná tedy dlouhé a bolestné hledání. Svět včerejška se nezměnil: stále je lhostejný, bezvýznamný. A přesto je všechno nové! Co by se stalo z Pavla, osleplého při setkání s Bohem, kdyby nebyl přijat Ananiášem v malém damašském společenství?

Kde nalézt Ananiáše?

Kde najít dnešního Ananiáše, s nímž by bylo možné převyprávět, vyjádřit, potvrdit a posílit to, co člověk prožil? Většina lidí přitom nehledá se samozřejmostí náruč velkých církví. Pierrette Bresová hledala chvíli v tomto směru po svém návratu do Paříže, ale tuto snahu rychle opustila. Můžeme toho po přečtení dalších stran její knihy jen litovat. Lidem z církve se zdá být tato zkušenost příliš cizí, neboť jsou zaujati především vykonáváním svého náboženství s jeho učením, jeho rituály a jeho praxí. Mnozí z těch, kdo se ke nim obrátili, se mezi nimi cítili nepochopení stejně jako ve světě, v němž až dosud žili. Jejich očekávání dokázaly splnit pouze kláštery. Ale až na výjimky se kláštery mohou stát na jejich cestě pouze přechodnou etapou. A co potom? Zbývají už jen guruové, všudypřítomní v naší společnosti, kteří se zjevují, aby naslouchali vnitřním zkušenostem a člověku navrhli cestu. Odkud pramení úspěch časopisů a vydavatelství, které se dnes specializují na duchovní prožitky, a jsou připravena nabídnout člověku postupy, které jsou svůdné, ale často klamné? Nabízí se i sektářské skupiny, slibující radikalismus, který se zdá být v souladu s žádoucí konverzí. Je smutné ale vidět autentické zkušenosti, jak se řítí do slepé uličky, do rizika, že se v nich ztratí nebo z nich vyjdou vyčerpány. Jako kdyby dílo Ducha již dnes nepřicházelo k lidem vůbec nebo jen příliš zřídka, aby se setkali s Kristovými cestami! Proč dochází při duchovním hledání k tomuto opomíjení křesťanských církví, a zejména katolické církve? Důvodů je více. Jedním z nich je antimystický racionalismus, vyskytující se v některých částech církve. Můžeme si ale rovněž položit otázku, zda Bůh křesťanského zjevení neztratil vážnost a podobu dobrého a všemohoucího Boha tváří v tvář Osvětimi. Navíc i někteří jeho zástupci pokládali tuto otázku tázající se po mlčení biblického Boha tváří v tvář vyhlazování jeho lidu před tváří všech věřících. Tato otázka byla kladena židovskými pisateli jako Wiesel a Jonas, lze ji však nalézt i u křesťanských teologů, jako např. u Moltmanna. Je přítomná v povědomí nás všech prostřednictvím literárních svědectví. Uvědomili jsme si, co je zapotřebí učinit pro to, aby v mysli našich současníků byla naše koncepce Boha očištěna ode všech dvojsmyslností, jimiž jsme ji zatížili?

Laické spirituality

Když se poslední jezuitská generální kongregace zamýšlela nad hlásáním evangelia v našich sekularizovaných západních společnostech, došla k závěru: „Duchovní život lidí není mrtev, ale pouze se vyvíjí mimo církev" (4). Je dokonce zapotřebí říci, že v některých případech i mimo náboženství. Připomeňme si úspěch buddhismu, který se ve své sekularizované formě šíří na Západě. Mnoha lidem se tedy zdá nejradikálnější chápat spiritualitu jako protiklad náboženskosti. Můžeme si rovněž vzpomenout na pokušení Luca Ferryho, objevujícího laickou spiritualitu v knize Bohočlověk neboli smysl života (5). Ať jsou meze této knihy jakékoli, její úspěch o něčem svědčí a ukazuje nám spřízněnost panující mezi jeho hledáním a touhami určitého množství našich současníků. Ferry je agnostikem, který byl kdysi křesťanem, což však nechal za sebou bez hořkosti a soucitu. Předkládá vizi, jak sekularizovat posvátné. Transcendence sestoupila z nebes, z teologicko-etické oblasti, aby se celá rozprostřela do horizontálních vztahů - do humanity. Je možné nerozeznat stopy křesťanství v poznávání Boha přítomného v srdci naší lidské nahodilosti, v přítomnosti náboženského rozměru v bratrských vztazích? Jak je možné si nepoložit otázku, zda odtržen od vztahu ke Kristu a k vtělení si ještě člověk uchoval smysl pro hodnotu transcendence a zda skutečně může dát životu smysl? Ferry si tyto otázky neklade a zanechává nás tak paradoxně na straně myšlení, které se považuje za křesťanské proto, že nabízí nejhlubší přímé poznání. To je rovněž příklad duchovního klimatu naší doby a Ferryho kniha není jeho jediným příkladem. Existuje i směr, který můžeme nazvat literární teologií .těch nejmenších", která je blízká evangeliu a lze ji charakterizovat otázkami kladenými po holocaustu, mezi jejíž představitele se řadí Christian Bobin a Sylvie Germainová, kteří však rovněž zůstávají teology bez církve a zjevení (6). Evangelium se v jejich knihách stává trochu mýtem, v němž nalézáme výraz pro lidskou duchovní zkušenost. Je čteno osobním a hlubokým způsobem, někdy se z něj pouze vybírá. Nic ale nenaznačuje, že existuje společná účast na Kristově díle. I zde se zdá, jako by cesty Ducha nezkřížily cestu Krista a jeho církve. Co tedy dělat?

Odpovědi nebo cesty

V průběhu staletí se naše duchovní pedagogika opřela o tradici, přejatou a předávanou, že je třeba se otevřít duchovní zkušenosti. Není příkladem této tradice například schéma Duchovních cvičení Ignáce z Loyoly, který podle Principů a základů a doktrinálních připomínek k Prvnímu týdnu doporučuje se otevřít, odvolávaje se na zkušenost duchovních pohnutek? Mohlo by se říci, že to v katechezi a při praktikování morální formace platilo až do nedávné doby. Vycházelo se přitom ze zděděné tradice, snažící se stavět na oživování zkušenosti. Jsme rovněž odzbrojeni, když staneme tváří v tvář zkušenosti, která má hodnotu, svou dynamiku, která však neobsahuje žádný záchytný bod, který bychom chápali a mohli jej rozvíjet. Co se mi to událo? Jsem první člověk, kterému se něco podobného přihodilo? Nesměřuji na cestu, která mne bude přivádět stále více na okraj, a to až k osamění, k bláznovství? To jsou znepokojující myšlenky, které napadají nové hledače smyslu a které je rychle přivádějí k tomu, aby se rychle zachytili všech dveří, až na ty, které obsahují depozitum některé duchovní tradice, jež by mohla odpovědět na jejich očekávání. Proč? Protože příliš často nabízíme odpovědi tam, kde jsme tázáni na cestu. Tito lidé s velmi rozdílnými horizonty se vydávají na cestu z vnuknutí Ducha a neočekávají, že jim nabídneme bezpečí chráněného přístavu. Oni oprávněně opustili přístav skutečného bezpečí. Získali volnost ve svých rizicích a ztrátách a uvědomují si, že přechod bude dlouhý. Nechtějí po nás, abychom jim popsali přístav, ale abychom je doprovázeli na cestě, jejíž konec ještě neznají. Vědí, že je čeká setkání, které jim dá objevit to nejlepší v nich samých i smysl lidského dobrodružství. To, co doufají najít, je doprovázení při hledání a ochota být k dispozici. Neočekávají nabídku jistot. Chtěli by se při svém putování za hvězdou setkat s mudrci, nikoli se znalci Písma z Jeruzaléma, kteří všechno vědí. Západní církve na sebe až příliš často berou podobu jeruzalémských znalců Písma. Jsme příliš zaujati předávanými pravdami, takže se stáváme až málo citlivými vůči očekávání těch, kdo se nás neptají na to, v co mají věřit, ale co je to věřit. Přicházíme z tradice, kterou je třeba předat, měli bychom proto doprovázet zrození. Ale kdo z nás je dostatečně svobodný ve své víře na to, aby se odvážil novot, tvořivé věrnosti daru, kterého se mu dostalo?

Zkušenosti života

Nejde o to najít nepopsaný list tradice proto, aby bylo možné nalézt čistou víru, ale znovu objevit, že křesťanské hodnoty jsou zejména životními zkušenostmi. Když se naši současníci alergicky bouří proti nádheře pravdy, není to proto, že by pravdou pohrdali nebo že by o ni nestáli. Hledají ji svým způsobem. Chtějí sami zakusit, objevit její uzdravující a smiřující sílu. Hlásí se ke slovu, ke svědectví, k činům, které jim pomáhají žít, které je smiřuji se sebou samými, se světem a s lidmi. Kdybychom nepoužili těchto slov, mohli bychom říci, že hledají radostnou zvěst spásy. Jak je možné se podivovat nad tímto fenoménem, který často signalizují zavedená náboženství? (7) Lze v tom spatřovat reflexi konzumní společnosti, ale i něco víc: otázka po smyslu je krajně osobní a záleží na každém člověku, aby se jí zabýval váhou své celé osobnosti. Není možné se přitom svěřit pouze do péče nějaké autority, ať už je jakákoliv. Je třeba, aby každý člověk zkoušel jít svou cestou, aby zkoumal možnosti podle míry své vnitřní zkušenosti, ať je jakkoli skromná a váhavá. Není to příliš pyšné, řeknete si? Možná že ano, ale není v tom zahrnutá i věrnost Duchu, který .kreslí rovně křivými čárami" a vede každého člověka podle jeho osobní cesty? Dříve než budeme naše současníky obviňovat ze synkretismu nebo duchovního liberalismu, položme si otázku, zda nejsme více citliví na barvy ideologií než na vnitřní vývoj. Dříve než se křesťanská tajemství stanou předmětem víry, musí se nutně stát životní zkušeností. Setkání s Kristem je - pro každého z nás stejně jako pro apoštoly - zkušeností spásy: „Ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života" (J 6,68). Když církev začalo hovořit o Trojici, nešlo jí o to stanovit dogmatickou poučku, kterou je třeba přijmout, ale snažila se zachytit to, čím žijí její věřící. Setkávali se věrni svědectví Písma, své víry, své naděje, své lásky s Bohem jako s Otcem, Synem a Duchem, aniž by byli schopni směšovat nebo oddělovat tyto tři obrazy. Předávaná teologie hovořila o jednotě tří osob spojených dokonalou láskou. Kdo však tuto zkušenost nezakusil, pro toho bude dogma o Trojici mrtvou literou bez duchovního významu. Mystika solidarity Nejbližším duchovním svědectvím mnoha našich současníků zůstane mystická zkušenost. Je třeba si ujasnit, čím se odlišuje křesťanská mystika od všech směrů gnostické mystiky, která se nabízí našim současníkům. Křesťanští mystici jsou „solidárními mystiky", pro které se hledání Boha odehrává v hluboké solidaritě se zápasy, s utrpením a radostmi jejich bratří. Jestliže utrpení mnichů zavražděných v Tibhirine došlo tak velkého ohlasu ve veřejnosti, bylo to proto, že to byli pokorní hledači Boha, sdílející utrpení a nebezpečí s lidmi, v jejichž středu žili. Proč došlo k tak silnému rozvoji společenství v Taizé, které trvá již více než 40 let? Protože zůstalo věrné prvotnímu poznání, prohloubenému v průběhu událostí, které mělo v úmyslu sjednotit „boj a kontemplaci", jak o tom píše v jedné knize Roger Schutz (8). Přijměme skutečnost, že si musíme nechat klást otázky při setkání se spiritualitou mimo naše hranice. Znamená to, že se rozšíří prostor tábořiště našich stanů. Duch koná své dílo i v naší době a my nevíme, kam vane. Přijměme to, že jsme se vydali na cestu duchovního dobrodružství i s jeho riziky a s jeho nesrovnatelnou novostí. Je nám dáno, že budeme potkávat muže a ženy z rozmanitých směrů, z neočekávaných cest. Poutníci za smyslem musí dokázat respektovat požadavek, že hranice vlastně neexistují.

Použitá literatura: Pierette Brčs, Les Chevaux de Dieu, Michel Lafon, 1996, str. 161 Tamtéž, str. 193 - 195 Philippe Labro, La Traversée, Gallimard, 1996, str. 200 .Serviteurs de la mission du Christ". Perspectives des jésuites aujourd'hui. Doplněk k Vie chrétienne, n_ 409, str. 42. Luc Ferry, L'Homme-Dieu ou le sens de la vie, Grasset, 1996 Christian Bobin, Le Trčs-bas, Gallimard, 1992 - Sylvie Germain, Echos du silence, DDB, 1996 Jean-Louis Schlegel, Réligions ŕ la carte, Hachette, 1995 Roger Schutz, Lutte et contemplation, Presses de Taizé et Seuil, 1973

Études 2/1997, (nepatrně zkráceno), přeložil Pavel Kouba

Všechny církve se shodují v tom, že komunio je dar milosti od Boha

Arcibiskup z Canterbury nedávno uveřejnil osobní žádost, aby římskokatolická církev zrušila svůj zákaz interkomunia. John Burniston, vikář u sv. Martina na Haworth Road v Bradfordu, odpověděl otevřeným dopisem adresovaným Dr. Careymu. Vážený pane arcibiskupe, nikdy jsem nepatřil k těm, kteří Vás kritizují, že vznášíte problematické otázky na problematických místech, a nyní Vám chci poděkovat, že mluvíte o interkomuniu, neboť to je něco, s čím musí žít naše rodina týden co týden. Když jsme se s Marií v roce 1981 chystali vzít, římskokatolický kněz si nás pozval do své kanceláře. Měl dvě obavy: kolik chceme mít dětí a zda nebude naše děti mást, když budou vychovávány ve dvou církvích. Dnes neodpovídáme (na druhou otázku!) jinak než předtím: nebude to lehké, ale myslíme si, že to je to, k čemu nás Bůh povolal. Neochota římskokatolických kněží podat přijímání těm, kdo navštíví jejich kostely, je - jak víte - skutečnou potupou. Když praktikující anglikáni navštěvují svatby a pohřby nebo doprovází své přátele na nedělní mši, bohužel se nedozvědí, proč nemohou přijmout eucharistické způsoby tak, jak by je obvykle přijali doma. Anglikáni by mohli citovat svého vikáře, který vždy vysvětluje, že návštěvníci jsou pozváni k přijímání, pokud jsou zadobře se svou církví. Když se pak podívají na rodiny, jako je ta naše, a vidí opravdovou bolest, která je zahrnuta do výchovy dětí v křesťanské víře, ptají se, jak je taková výchova možná, když to pravidla jedné církve činí tak obtížné. Proto doufám, že Vaše poslední prohlášení bude pomáhat lidem v našich farnostech, aby viděli rozdílná pochopení založená v anglikánském a římskokatolickém kanonickém právu; to, co může být shrnuto do jednoduché otázky: „Čí je pozvání ke komuniu?" Všechny církve se shodují v tom, že komunio je dar milosti od Boha, darovaný proto, aby učedníci Kristovi mohli putovat spolu, sjednoceni v naději a lásce, protože jsou spojeni ve společenství s Bohem a se sebou navzájem. Ve většině anglikánských kostelů to vede k všeobecnému pozvání v okamžiku komunia. Často se tomu říká „politika otevřeného stolu". Je to Pán, kdo zve, a všichni mohou přijmout to, co náš Pán nabízí všem, kteří přicházejí ve víře. To je zejména pravidelně se scházející shromáždění, ale členům jiných církví se nebrání - naopak jsou k tomu povzbuzováni -, aby se rovněž svobodně účastnili komunia. Katolická tradice klade mnohem větší důraz na skutečnost, že komunio je také záležitostí identifikace s celým katolickým společenstvím. Ptá se: v jakém smyslu jde o „pravé společenství", když ti, kteří spolu přijímají, nesdílejí stejné pochopení eucharistie a toho, co to znamená patřit do církve. Spojení komunia (společenství) s ostatní katolickou církví a se svátostí eucharistie je neoddělitelné. Kromě toho se učí, že Kristus delegoval svou autoritu církvi a pouze v ní může být komunium rozdáváno. Jednoty nelze dosáhnout interkomuniem. Jak Vám odpověděl kardinál Hume, jednota má být plodem dlouhodobého procesu usmiřování. Jsem vikář anglikánské farnosti a mé pochopení komunia je ve shodě s katolickou naukou. Nicméně rovněž praktikujeme omezenou „politiku otevřeného stolu". Nepozvat hosty, přátele a rodiny těch, kdo pravidelně přijímají, popírá běžnou spravedlnost. Společenství, z kterého se těší se svou rodinou nebo svými přáteli, je také důležité a potřebuje být budováno svátostí božské lásky a péče. O co více bychom pak měli vidět, že ti, kteří žijí v manželství, také potřebují milost a sílu Krista, aby žili a pracovali společně. Jak mohou být rozděleni ve svátostném sdílení eucharistie? A jak je to s dětmi? Od začátku jsme se s Marií věnovali tomu, abychom udrželi kontakty s oběma našimi církvemi. Obě děti byly pokřtěny jako katolíci a chodí do místní katolické základní školy, se kterou jsme velmi spokojeni. Skřípat to začíná v neděli. Mé závazky znamenají, že musím být každou neděli u sv. Martina, a zbytek rodiny přichází taky. Jít na mši v neděli večer do katolického kostela se pak zdá být jako něco „extra". Věříme, že je důležité udržet pocit „dvojího příslušenství", který děti mají, ale jsou to tísnivé chvíle, když se děti ohlížejí a vidí mě, že zůstávám v lavici během přijímání. Co mělo být prostředkem vytvářejícím naši jednotu v Kristově lásce, je ve skutečnosti okamžik, kdy jsme nejvíce rozděleni. Jaké rozdělení však připouštíme? Dejte dohromady věřící našich dvou církví, a nebude možné najít společné anglikánské a společné římskokatolické pochopení eucharistie. Málokdo z našich farníků by úspěšně prošel testem, který by někteří teologové rádi považovali za nezbytný předtím, než bychom mohli přijímat. Jako anglikáni si však musíme více uvědomovat upřímné znepokojení našich katolických bratří a sester, když brání církev, kterou milují. Katolická praxe má pevné zdi, naše byla vždy více prostupná - jak v přijímání lidí, tak v umožňování, aby odešli. Můžeme se zdát docela slabí, pokud jde o identitu. Co je nové, je to, kolik katolíků v kostelních lavicích touží pozvat druhé ke svým svátostem. Je to však pro ně velký krok, aby porušili pravidla, která vštěpovaly jejich církevní školy mnoha generacím. Žádáte katolíky, aby sdíleli komunium se členy dalších církví jako „smělé znamení" pro toto tisíciletí. Myslím, že musíme být trpěliví. Nakonec věřím, že tlak Ducha svatého je tak silný, že velké změny se odehrají a katolické kanonické právo dovolí širší přístup ke komuniu, a to v obou směrech. Já však sdílím naději, že takové rozumné změny neuberou na síle dalšímu tlaku Ducha svatého na hlubší smíření mezi církvemi. Naše děti jsou obzvláště šikovné a nedají se nachytat jednotlivými rozdíly v našich bohoslužbách - znají všechny odpovědi a všechny modlitby. Nejsou rozděleni tím, kde se narodili jejich rodiče. Jsou velvyslanci ducha přijetí a svobody. Jsou majákem tomu, co by mělo přijít. Rovněž ví, co to obnáší, když se někdo pokouší přizpůsobit dvěma odlišným vzorům církevního života. Doufejme, že jim to dá odhodlání k tomu, aby pomáhali sjednocovat církev maminky a církev tatínka v duchu skutečného smíření a pravého společenství. Se srdečným pozdravem John Burniston

Z časopisu Newsroud - Summer 1998 vydávaného brandfordskou diecézí přeložila Pavla Schreyerová

Internet se pozvolna stává součástí životů mnoha z nás. Protože ve světové síti nalezneme skoro vše (většinou kromě toho, co právě hledáme), existuje zde i spousta náboženských stránek nejrůznějšího zaměření a kvality. Následující internetové stránky jsou vybrány z těch, které by se mohly líbit čtenářům Getseman. Pokud sami nemáte přístup k internetu, ale chtěli byste se na uvedené stránky podívat, můžete si buď pořídit příslušné vybavení, zaplatit připojení a hradit nehorázné telefonní poplatky (v současné době cena asi 20.000,- Kč jednorázově za počítač + nejméně asi 500,- Kč měsíčně poplatky a telefon); nebo si zaplatit na pár hodin místo v internetové kavárně (jsou ve velkých městech a necháte v nich pár stokorun podle doby, kterou u počítače strávíte); nebo - což je nejpohodlnější - vyhledáte někoho, kdo internet používá a dovolí vám pod svým vedením dělat po světové síti první krůčky.

Parteneia - virtuální diecéze www. parteneia.org

Stránka vznikla z podnětu biskupa J. Gaillota před dvěma lety. Skládá se v zásadě ze dvou částí: z .cestovního deníku" Jacquese Gaillota a „elektronického katechismu".

Cestovní deník Jacquese Gaillota

V srpnovém vydání vypráví J. Gaillot o svých třech návštěvách. Nejprve to byl „Katholikentag", kam byl pozván hnutím .Wir sind Kirche". Zde se shromáždilo asi 25.000 lidí, mezi nimiž bylo mnoho mladých. „Církev se obnovuje zdola. Křesťané na sebe berou zodpovědnost. (. . .) Je zde i mnoho žen, které jsou úžasně aktivní. Církev .zdola" je zcela uznává. Je pro mne velké štěstí, že mohu prožívat toto jaro Církve, kdy se mnoho věcí stává možným." Potom navštívil církev v Maconu, kde mezi 300 věřícími hovořil na téma „Církev a laici". Dále navštívil protestanty v Batignolles: „Přicházím sem pravidelně, abych se setkal s 30 účastníky hladovky. Jsou to Číňani, Turci a Afričané a ze solidarity s nimi je zde i jeden Francouz. Dnešní zprávy pro ně nejsou příznivé. Jsou rozčarováni. Ministerský předseda odmítl schválit zaměstnávání lidí bez dokladů v provozu, kde pracují vězňové. Účastníci této hladovky jsou z toho znechuceni a zřejmě se svou akcí skončí. Ale jejich boj je i naším bojem. Jejich budoucnost nás mobilizuje více než dříve." Díky internetu můžeme tyto zprávy číst v sedmi jazykových mutacích.

Elektronický katechismus

Je kolektivním dílem a sestavuje se po celé planetě. Na jeho tváři se podílí ti, kdo mají přístup k elektronickým mediím a kdo chtějí přispět k jeho tvorbě. Malý tým každý měsíc navrhuje dvě témata, k nimž se každý krátce vyjádří a přispěje tak k diskusi. Témata pro měsíc srpen byla „Maria" a .Ženy a církev". V průběhu roku 1997 tuto stránku navštívilo denně průměrně 250 účastníků a J. Gaillotovi bylo na adresu jgaillot@parteneia.fr zasláno průměrně 45 mailů (elektronických dopisů) týdně.

Církve a internet

Světová rada církví je průkopníkem v elektronické komunikaci a využívá všechny její možnosti. Katolická církev disponuje množstvím stránek různého obsahu, (mj. svou stránka má i Vatikán: http://www.vatican), různých diecézí, řádů, komise Justitia et Pax, pastoračních institucí, vydavatelství. V Latinské Americe plánuje katolická církev zřídit internetovou oficiální poradnu pro osobní povolání. Brazilská „základní společenství" lze nalézt na adrese www.ongba.org.br/memoria/9cebs/.

Alternativní obchod www.peoplink

V roce 1925 se příslušníci národa Kuna žijící v panamském Karibiku vzbouřili a dosáhli relativní politické autonomie. Ženy tohoto lidu jsou proslulé svým uměním vyrábět látky neuvěřitelně lákavých vzorů s tradiční kunskou symbolikou. Postupně přišly na to, že svá umělecká díla mohou prodávat turistům a obchodníkům s uměleckými předměty, ale jejich „mola" se v Paříži a New Yorku prodávají o 1000 % dráž, než je prodávají ony překupníkům. Z tohoto důvodu Balbina Denisová a 1500 žen národa Kuna vstoupily na Internet. S pomocí Peoplink, americké organizace spravedlivého obchodu, již rok využívají tuto moderní technologii. „Můžeme být analfabeti, ale daly jsme se dohromady", říká B. Denisová, bývalá ředitelka družstva Kuna Mola. Vybaveny digitálními kamerami fotografují ženy kmene Kuna svá díla a elektronickou poštou je posílají k Peoplelink, kde se vytváří jejich webová stránka. Peoplink si z obchodu ponechává 30 %, a tak dovoluje zlepšit hospodářskou situaci rodin těchto žen, když jim umožní prodávat jejich výrobky mimo dosavadní obchodní kanály. Adresy dalších organizací, které podporují spravedlivý obchod: www.equalexchange.com www.fairetradefederation.com www.globalexchange.com www.ifait.org www.villages.ca www.oxfam.org.uk www.igc.org/dgap www.lwr.org

Zachovat vzpomínky na vysvobození z otroctví www.sunsite.unc.edu/docsouth

Nejstarší zachovanou vzpomínkou Johna Andrewse Jacksona bylo otroctví na plantáži Jižní Karolíny v minulém století a to, jak sloužil jako strašák v kukuřičném poli. Po letech dřiny a velkého útlaku se mu podařilo uprchnout do močálů a ukrýt se na lodi plující do Bostonu, kde vstoupil na břeh již jako svobodný člověk. Bethany Veney, známá pod přezdívkou „Tante Betty", se několikrát pokusila o útěk, který se jí zdařil až díky pomoci obchodníka z Nové Anglie. Až do nedávného data byly podobné životní příběhy uprchlých otroků, které sami diktovali nebo sepsali, téměř neznámé a nedosažitelné, neboť byly většinou roztroušeny po soukromých a specializovaných knihovnách Spojených států. Před nedávnem byla tato díla zpřístupněna na internetu díky rozsáhlému projektu nazvanému „Documenting the American South". Cílem autorů projektu ze Severní Karolíny je shromáždit všechny příběhy otroků v rozmezí let 1860 až 1920 a umístit je do sítě, aby byly volně přístupné po celém světě. V současnosti obsahuje stránka již 22 těchto děl, která jsou doprovázena ilustracemi a originálními texty. Nejdojemnější jsou líčení cesty neznámých mužů a žen a jejich život, který i po útěku zůstal velmi těžký a nejistý. Cílem projektu je získat alespoň 200 těchto svědectví. Stránka zaznamenává asi 9000 čtenářů denně, většinou studentů a vědců, ale i velmi širokého publika, od adolescentů po důchodce, od Ameriky až po Rusko.

Izraelští pacifisté komunikují s „nepřáteli" prostřednictvím internetu www.angelfire.com/il/FourMothers

Poté, co se 4. února 1997 zřítily po vzájemné kolizi dvě izraelské helikoptéry, rozhodly se matky čtyř vojáků, kteří při havárii zahynuli, inspirovány čtyřmi matkami židovského národa (Lea, Sára, Rebeka a Ráchel), založit sdružení prosazující odchod Izraele z jižního Libanonu. Uskupení se nazvalo Four Mothers a přihlásilo se na síť Web v hebrejštině, aby poukázalo na lidské oběti těchto bojů. Ale pro tyto ženy začal internet hrát trochu jinou roli. „Bylo důležité ukázat Libanoncům, že myslíme i na ně", vysvětluje Jona Rochlinová, členka sdružení. „Jsem přesvědčena, že Internet je nejlepší prostředek, jak komunikovat s „nepřáteli`." J.Rochlinová stránku přeložila z hebrejštiny do angličtiny a prostřednictvím sítě se spojila s reportérem libanonského deníku Beyrouth Daily Star s otázkou, zda jí poskytne rozhovor. Po síti, samozřejmě. Jednalo se o premiéru, neboť dosud libanonští novináři izraelskému tisku žádný příspěvek neposkytli. Rozvinul se vzájemný dialog a dnes si izraelská i libanonská strana vyměňují názory v dialogu, který by bez internetu asi nebyl možný. Dnes anglická stránka Four Mothers obsahuje třicet článků především z amerických a izraelských tiskovin a čtyřicet různých spojení. Mezi nimi nalezneme i seznam všech vojáků padlých na frontové linii a seznam libanonských přívrženců hnutí Hizballáh.

Lidská práva, ekologie, odbory a boj za postavení ženy www.igc.org

Institut for Global Communication (IGC) byl založen r. 1986 v San Francisku a za své poslání si zvolil podporovat „hnutí na celém světě, která pracují pro mír, ekonomickou a sociální spravedlnost, lidská práva a za ochranu životního prostředí". Jejich práce se zjednodušila přístupem k elektronickým médiím. Dnes se mezi členy počítá 15.000 lidí z celého světa a členy Institutu jsou více než 300 amerických i zahraničních organizací. Díky této šíři, která nemá srovnání, může IGC živit informacemi svou síť rozdělenou do pěti částí: PeaceNet (pacifismus), ConflictNet (řešení konfliktů a pomoc obětem), EcoNet (životní prostředí), LaborNet (činnost odborů) a WomenNet (boj za práva žen). K diskusním skupinám mají přístup pouze členové sítě, ale IGC vytvořila paralelně širokou informační síť otevřenou pro všechny, nabízející dvakrát týdně výběr nejlepších článků a pracovních dokumentů vytvářených účastníky, ale i zprávy pocházející z alternativních a specializovaných tiskových kanceláří.

Barma - tvrdá diktatura a internetoví bojovníci

Na obrazovce počítače vyvstávají ukrutnosti: uprchlíci natlačení v táborech na thajské hranici, věznění odpůrci režimu, obchod s drogami. . . Seznam je dlouhý a zabírá několik stovek stránek internetu, bojujících za obranu lidských práv v Barmě. Zatímco v horách bojují guerilové skupiny s kalašnikovy proti diktatuře generálů, stovky politických uprchlíků z Barmy v USA, Austrálii, Thajsku nebo v Evropě se rozhodly postavit před oči světa ukrutnosti páchané v Barmě. Zar Ni tráví za klávesnicí více než 15 hodin denně. Je to moderní guerillový bojovník. Byl na počátku tohoto prodemokratického hnutí, které začalo využívat síť sítí. V r. 1988 uprchl do Spojených států a v r. 1995 začal první kampaň .Free Burma Forum". .Díky internetu se nám podařilo vybudovat mezinárodní síť, která slučuje aktivisty a sympatizanty, ať jsou z Barmy nebo ne." Internet rovněž dovoluje vést kampaně bojkotující společnosti a vlády, obžalované ze spolupráce s juntou. Ve Spojených státech musela Pepsi Cola stáhnout z Barmy své aktivity, stejně tak jako i další nadnárodní společnosti. informace anglicky: www.freeburma.org. informace francouzsky: www.altern.org/odp

Jedným z kňazov angažujúcich sa za slobodnú krajinu slobodných ľudí počas komunistického diktátu v Poľsku bol aj Józef Tischner. Tento muž obdarený vysokou intelektuálnou silou, patril v 80. rokoch medzi významných ochrancov a podporovateľov Solidarity. Jeho myšlienky sprevádzali a posilňovali predovšetkým intelektuálov, no dodávali silu všetkým Poliakom v boji proti komunizmu. Roku 1980 z jeho článkov pre Tygodnik Powszechny vzišla útla knižka, ktorú na jeseň 1981 dostali do rúk delegáti zjazdu Solidarity. Text, o ktorom autor - rímskokatolícky kňaz a intelektuálny vodca - píše, že .vyrastal z polských skúseností a snažil sa usporiadať výlučne tieto skúsenosti", prenikol aj za hranice Polska a bol preložený už do viacerých jazykov. To dokazuje, že tento text je čitateľný aj v iných prostrediach a spoločenských, kultúrnych a politických konšteláciach. Nadčasovosť a nielen historickú, ale aj filozofickú hodnotu tejto knihy s názvom Etika solidarity potvrdzuje aj jej oficiálne vydanie v Polsku r. 1992. Slovenský preklad tejto knihy v týchto dňoch pripravuje k vydaniu vydavatelstvo Kalligram.

Etika solidarity - etika svedomí

Kňaz Józef Tischner svoju etiku solidarity stavia na etike prebudených a solidárnych svedomí. Táto etika vychádza z biblickej výzvy: .Neste si vzájomne svoje bremená a tak naplníte Boží zákon." Etika svedomia je východiskovým bodom pre pochopenie filozofie či konceptu skutočnej solidarity: .Etika solidarity chce byť etikou svedomia. Predpokladá, že človek je tvor, ktorý je obdarený svedomím. . . k čomu vyzýva svedomie dnes? Hlavne k tomu, aby človek chcel mať svedomie." Nie každé spolubytie je aj solidaritou, pretože .skutočná solidarita je solidaritou svedomí". Takáto skutočná solidarita je potom aj jedným z rozlišujúcich kritérií dobrej a zlej politiky: .Dobrá politika je sama presýtená duchom solidarity." Tento duch solidarity sa vznáša od srdca k srdcu zvlášť vtedy, keď niekto spôsobuje bolesť nevinnému človekovi: .Človek má dosť utrpenia, ktoré mu spôsobuje samotná jeho existencia: Choroby, slabosti, smrť. Druhý človek nesmie pripájať k tomuto bremenu dostatočné bôle. Má sa radšej snažiť o to, aby uľahčil blížnemu niesť jeho kríž. Je našou tragédiou, že sa často deje inak. Taká bolesť - zbytočná, spôsobená rukou blížneho - je zvlášť poburujúca a samovolne vyvoláva protesty ludí dobrej vôle." V dialógu solidarity, ako v dialógu prebudených svedomí, ide predovšetkým o pravdu o nepotrebnom utrpení. V tomto kontexte podávať svedectvo znamená hlavne .nazývať veci ich vlastným menom". Otázka nádeje v takýchto životných i spoločenských súvislostiach a okolnostiach je často otázkou prežitia. Preto túto nádej .musia ludia solidárneho dialógu strážiť ako oko v hlave."

Morálne vykorisťovanie

Znakom novodobého morálneho vykorisťovania, ktoré spočíva v základoch .vedomia bôlu a utrpenia pracujúcich ludí", je zbytočné utrpenie spôsobené iným človekom a pocit nezmyselnosti práce. Takéto novodobé morálne vykorisťovanie práce sa spája .so situáciou nepravdy, v ktorej sa nachádza pracujúci". Nezabúdajme pritom, že každý, .kto súhlasí s morálnym útlakom, uťahuje slučku svojmu človečenstvu". Na druhej strane však .vzbura proti morálnemu vykorisťovaniu je základnou povinnosťou svedomia". Samozrejme spôsob vzbury nesmie byť v rozpore so svedomím. Takáto vzbura ako povinnosť svedomia potom už nie obvyklou vzburou, ale j mohutným a presvedčivým hlasom.

Vzbura

Tam, kde sa človekovi upiera sloboda, .tam, kde niet slobody, tam človek nie je sebou, ani vtedy, keď robí to, čo sa od neho požaduje". Nesloboda a morálne vykorisťovanie privádza človeka k vzbúrenému vedomiu, ktoré je .vedomím" poníženej ludskej dôstojnosti. Človek ponížil človeka. Bolesť poníženého poukazuje na to, že nikto je vinný. Utrpenie jedných je teda vinou druhých. Takto zrodená vzbura má etickú pečať: Hladní sa cítia nevinnými, vina spočíva na strane sýtych. Tak dochádza k volaniu po spoločenskej spravodlivosti. Toto volanie sa stáva hnacou silou dejín." Tu sa však treba vyhnúť ilúzii revolúcie, ktorá spočíva v tom, .že k správnym začiatkom sa pridá falošný princíp - princíp odvety". Bolesť a začiatok protestu sa rodí vzrastaním biedy, z pocitu, že .mnoho sa namáhame a nič z toho". Opäť je tu pocit straty zmyslu práce. No .ak sa práca stala prácou bez zmyslu, potom sa štrajk ukazuje ako jediná zmysluplná činnosť". Účasťou na takomto štrajku, ktorý je morálným aktom, .človek vstáva zo svojho úpadku, získava ľudský horizont a ľudskú dôstojnosť". Každý diktátor skôr či neskôr musí odísť, a to .nielen preto, že bol príliš krvavý, ale skôr preto, že sa ukázal byť príliš hlúpy". Údel tých, ktorí zostávajú vo svojej hlúposti a v pravý čas nezmúdrejú, je neradostný. No zároveň platí, že .ak sa ktorýsi rychtár ukáže byť zlodejom, vtedy boj za nového richtára nie je prevrat. Kto tu nevidí rozdiel, mal by sa porozprávať so svojím psychiatrom".

Umenie

Etika je aj rozlišujúcim kritériom pravého a falošného umenia. Prvok etiky do hĺbky presycuje umeleckú tvorbu a samotné diela. Prvou podmienkou etiky je .sloboda a slobodná tvorba". Druhou je .tvorba podľa akýchsi hodnôt". Týmito hodnotami, ako upozorňuje Tischner, sú .krása, pravda a dobro". V tomto zmysle .je umelecké dielo plodom tvorivej voľby hodnôt", pretože etika .nemôže súhlasiť s tvorbou z prinútenia, bez slobody voľby a bez inšpirácie, teda s neautentickou tvorbou". Autentická tvorba je teda tvorba slobodná a etická. V opačnom prípade ono morálne vykorisťovanie privádza tvorcu k tomu, že napokon to, čo tvorí sa stáva prázdnym, až sa nakoniec .umelecké dielo vydáva za to, čím nie je". Je to však pretvárka, ktorá .predchádza úpadok človeka".

Presviedčanie

Tischner tvrdí, že najčastejšie stretávame dva spôsoby presviedčania: presviedčanie pomocou strachu a presviedčanie pomocou nádeje na šťastie. Kto presviedča tým prvým spôsobom, teda strachom, .ten predpokladá, že sa ľudia boja a že sa chcú hroziacemu nebezpečenstvu vyhnúť". Tým, čo presviedčajú strachom, .väčšinou im predstavivosť podsunie ich vlastný strach. Presviedčajúc strachom, človek použije väčšinou ten strach, ktorému sám podlieha." Pri druhej forme presviedčania sa slubuje vždy to, .na čo kto má alebo kedysi mal chuť". Samozrejme podmienka a prísľub sú vo vzájomnom pomere: Čím ťažšia je podmienka, tým veľkolepejší musí byť prísľub." Práve štýl presviedčania prezrádza, aký obraz človeka nosí ten, kto presviedča, a čo si myslí o tých, ku ktorým sa svojím presviedčaním obracia.

Verejný a súkromný život

Vzťah medzi verejným vystupovaním a súkromným životom nemôže byť vzťahom dvoch od seba nezávislých rovín: .ten, kto bojuje za spravodlivosť navonok, musí uskutočňovať spravodlivosť aj vo vlastnej rodine. Kto bojuje za slobodu, nemôže byť tyranom vo vlastnej rodine. Kto sa postaví na obranu ľudského práva na pravdu, nemôže klamať najbližších. Reformujúc okolitý svet, nemôžeme zanedbávať seba." Ide totiž o .svedectvo o hodnotách, v mene ktorých sa koná."

Vydal: Encyklopedický dům, s.r.o, Praha, 1998 Cena: 136,- Kč Každý z nás alespoň mlhavě ví, kdo byli Buddha, Ježíš Kristus, Cyril a Metoděj či Mistr Jan Hus. Patří to k všeobecnému kulturnímu povědomí. Člověk neznalý speciálních studií jednotlivých náboženských systémů si už patrně nebude vědět rady se jmény Hillel, Mahavíra, Maimonides či Rúmí a bude muset pracně hledat v nejrůznějších encyklopediích. Pomůckou mu při tom může být mimo jiné i série pracovních listů s názvem Velké náboženské postavy, která je jedním ze svazků encyklopedické edice Listy. Kromě stručného životopisu jednotlivých postav je možno seznámit se i s názvy jejich stěžejních děl a s dostupnou bibliografií jim věnovanou. Publikace je opravdu pojata formou pracovních listů. Je možno ji využít ve vyučovacím procesu, např. při zadávání samostatných prací. Mimo to je možno listy použít také jako názorný materiál pro besedy a diskuse o náboženství, např. ve skautských oddílech, v nedělních školách a při výuce etiky a náboženství. Autory souboru jsou přednášející a spolupracovníci Institutu ekumenických studií v Praze, hlavním koordinátorem práce byl V. Roskovec. Publikaci je možno získat na adrese vydavatele: Svobodova 1, 128 17 Praha 2

Boha neurážejí hříšníci, prostitutky a ateisté, nýbrž "slušní lidé", kteří se lhostejně dívají na nouzi trpících. abbé Pierre

První dům pro bezdomovce nazvaný Emauzy otevřel dnes nejpopulárnější muž Francie abbé Pierre před padesáti lety. Dnes je takovýchto domů po celém světě několik set a žijí v nich lidé "na okraji společnosti": vyděděnci, tuláci, duševně choří, propuštění vězni. Smyslem domů není jen klienty obléci, dát jim najíst, nechat přespat, ale vytvořit komunitu byť nedokonale nahrazující rodinu, ve které je možný i dlouhodobý život. Domy proto nejsou příliš velké, o klienty je dobře postaráno. Aby však mohli v domech žít, musí podle svých možností pracovat, nesmějí holdovat alkoholu a drogám. Křesťanské poselství je předáváno spíše způsobem chování než slovem. Emauzské domy v ČR založil biskup ES Fridolín Zahradník se svými spolupracovníky. Léta 1983-88 strávil v komunistických vězeních pro svoji činnost ve skryté církvi. Zde poznal, jak systém výkonu trestu neblaze ovlivňuje další život odsouzených. Zločinci se postupně stávají i z těch, kteří byli odsouzeni za nějakou drobnost - to se týká zejména mladých romských mužů. Jakmile to politické poměry umožnily, začal jednat. Přes všechny těžkosti je úspěšný, neboť má mezi Romy velkou přirozenou autoritu, kterou závidí nejeden státní úředník. Komunistický režim se dopustil na Romech obrovského zločinu tím, že se pokusil (a bohužel se mu to z velké části podařilo) rozbít tradiční romské komunity, zejména rodinu. Romové se často nachází v situaci, kdy jsou vykořeněni z vlastní kultury a přitom nejsou schopni přijmout kulturu majoritní společnosti. Mnohdy i proto, že se na ně tato společnost - to znamená my - dívá skrz prsty. Zahradník se začal věnovat prevenci zejména pořádáním táborů pro romské děti a mládež, ale i návštěvám a pomoci těm rodinám, s jejichž otci byl ve vězení. Otevřením emauzských domů se začal věnovat resocializaci propuštěných vězňů (pochopitelně nejen romských, ti ale tvoří významnou část). Vězeň po návratu z trestu bývá ve svízelné situaci. Často je opuštěn rodinou, nemá kde bydlet, nemá práci, nemá základní sociální návyky. Emauzy představují záchytný bod. Pro někoho na několik měsíců, pro někoho na celý život. Klienti jsou motivováni, mimo jiné nízkými výdělky, aby se postavili na vlastní nohy a našli si práci a dům opustili. Emauzy jim v tom pomáhají. Pomáhají jim i při zajištění bydlení, vybavení nábytkem a pod. Zabezpečení takových úkolů, zabezpečení střechy nad hlavou a jídla pro současných 180 klientů vyžaduje určité zázemí. Na začátku neměly Emauzy vůbec nic a začaly sloužit. Je to jeden z příkladů, jak nesmyslná je (či byla?) argumentace některých církevních představitelů v případě restitucí církevního majetku: Prý „majetek potřebujeme k tomu, abychom mohli společnosti sloužit". Dnes mají Emauzy tři domy v Mostě, jeden v Rychnově, jeden v Praze, další se budují ve Vrbně u Mělníka a v Prachaticích. Kromě toho mají dílny, kde jsou klienti zaměstnáni, farmy dávající práci i potraviny, impozantní centrální sklady tvořené osmi čtyřpatrovými domy (kasárna po sovětské armádě v Klášterci v Orlických horách), obchod s výrobky dílen atd. Emauzy v ČR jsou jako jediné koncipované ekumenicky. Mezi odpovědnými pracovníky jsou křesťané různých denominací (ordinovaní služebníci i tzv. „laici") i nevěřící. Činnost by nebyla možná bez pomoci řady domácích a zahraničních institucí. Zahraniční partneři organizují nejen sbírky nepotřebného šatstva, ale i domácích spotřebičů, nábytku, strojů a pod. Třídění a opravy materiálu zaměstná další klienty. Materiál slouží potřebám domů, přebytky se odesílají jako humanitární pomoc. Největší devizou pro podobnou činnost jsou ovšem pracovníci. Emauzy se podobně jako jiné sociálně prospěšné organizace potýkají s jejich nedostatkem. Je zapotřebí jak lidí profesionálně vyškolených pro sociální práci, tak i dobrovolníků, kteří pomáhají. Je zapotřebí řemeslníků, kteří jsou schopni vést práci klientů, kteří toho zpravidla mnoho neumějí. Jsou zapotřebí i další profese - řidiči, účetní, jsou zapotřebí lidé znalí světových jazyků obstarávající kontakty se zahraničím. Emauzy nenabízejí vysoké výdělky, ale smysluplnou práci, stravu zdarma a obvykle také ubytování. Těm, kteří se rozhodují pro civilní službu a nechtějí ji „odfláknout", lze doporučit přihlásit se do Emauz. Rozhodně se nebudou nudit. Letos v září jsme strávili dvacet dní s Institutem ekumenických studií na chatě Emauz v Orlických horách a mohli pozorovat Emauzy z větší blízkosti. Vařil nám kuchař, který se vrátil před několika málo týdny z dlouhodobého vězení. V Emauzích byl ve zkušební době. Byli jsme s ním velmi spokojeni. Neměl jednoduchou práci, vařit nepřetržitě 20 dnů pro 30 - 40 lidí ve velice skromně vybavené kuchyni. Pracoval 15 hodin denně. Jedna studentka náhodou zaregistrovala, že v noci za ním přišli dva kumpáni a chtěli po něm, aby se do hodiny rozhodl a vyrazil s nimi na „akci". Tentokrát obstál. . . Na závěr jsme požádali předsedu Zahradníka, aby kuchař dostal alespoň dva dny volna. Dostalo se nám odpovědi: „Zítra nastupuje v Klášterci, kde onemocněla kuchařka. . ." Tuhá kázeň a vědomí potřebnosti pro druhé zamezí novým „akcím". Že jsou Emauzy akceschopnou institucí, jsem poznal v situaci, kdy přijel přednášet prof. Klaus Schatz S.J. V prudkém větru a dešti došlo v hluboké noci k výpadku elektrického proudu. Pan profesor je v noci odkázán na pomocný dýchací přístroj napájený ze sítě. V Německu se již několik desetiletí nestává, že by nešel proud. Výpadek neohrožuje panu profesorovi život, ale znemožňuje spaní. Zavolal jsem z horské chaty místopředsedovi Emauz Milanu Beranovi. Během několika minut bylo připraveno náhradní řešení. (Naštěstí nebylo potřeba jej využít, protože se kolegům podařilo podle pokynů rozvodných závodů najít v lese rozvodný bod a přívod proudu do půl hodiny obnovit.)

Kontaktní adresa: Emauzy ČR, Ekologická ul., 516 01 Rychnov nad Kněžnou; tel.: 0445 21580

Při slavení eucharistie v katedrálním kostele bylo možné zažít, že při přijímání nebyly podávány hostie proměněné při slavnosti samotné, ale hostie ze svatostánku; k tomu byly ještě před modlitbou Otčenáš u svatostánku, dobře viditelném pro všechny, zapáleny svíce a ciborium bylo slavnostně přeneseno k oltáři, u něhož se slavila bohoslužba. Podávání těla Páně ze svatostánku je možné pozorovat i v jiných kostelích. Takovéto jednání by vlastně už nemělo být v biskupském kostele možné. Konečně „všichni si mají velice vážit liturgického života diecéze, soustředěného kolem biskupa, především v katedrále" (SC 41). O této otázce jednal již koncil: „Velmi se doporučuje dokonalejší účast na mši v tom smyslu, že věřící po kněžském přijímání přijímají tělo Páně z téže oběti." (SC 55). Toto se ostatně vrací již k ustanovením papežů Benedikta XIV. a Pia XII. Praxe římské liturgie podávat již dříve konsekrované hostie je liturgii Východu a evangelických církví neznámá a byla všeobecně neznámá i na Západě až do konce 17. století. Liturgik Emil J. Lengeling k tomu v roce 1965 napsal: „Jenom doba, která bez smyslu pro pravost symboliky dbala jednostranně na (v dogmatickém smyslu) to podstatné, mohla svést k tomu, aby se dala přednost pohodlnější cestě před tou lepší a smysluplnější." A dodává: „Po této naléhavé výzvě koncilu můžeme snad doufat, že to, co mnohé nekatolíky pohoršuje a co dnes již i mnohé katolíky zaráží, se bude stále více stávat minulostí." Připomínají to stále znovu i pokoncilní dokumenty. Instrukce o eucharistii z roku 1967 žádá: „Je třeba o to dbát", a vysvětluje k tomu: „tím i skrze znamení lépe vynikne přijímání jako účastenství na právě slavené oběti" (čl.31). Také úvod do misálu označuje za velice vhodné, „aby věřící přijímali tělo Páně z hostií proměněných v téže mši" (VPŘM 56h). Český překlad odpovídá původnímu latinskému textu lépe než např. německý, který je zmírněním původního znění („aby byly hostie pokud možno proměněny v téže mši"). Úvod liturgické knihy k udílení přijímání a ke slavení eucharistie mimo mši z roku 1976 proto důsledně ustanovuje (č. 13): „Svátostné přijímání při mši představuje plnou účast na svaté eucharistii. Znamení bude tím zřetelnější, když věřící po kněžském přijímání přijímají tělo Páně z téže oběti. K tomu má být obvykle při každé eucharistické slavnosti proměněn pro věřící čerstvě připravený chléb." Svatostánek má být jednoznačně využit pro udílení přijímání během mše jen v případech nouze, neboť ve svatostánku „jsou uchovávány eucharistické způsoby po mši především proto, aby se mohli věřící, kteří nemohou být přítomni mši, zvláště nemocní a velmi staří, skrze svátostné přijímání sjednotit s Kristem a jeho obětí, která je při mši přinášena" (dekret Kongregace pro bohoslužbu z 21. 6. 1973). Jistě, přijímá se stále totéž tělo Páně. Ale symbolika slavnostní hostiny Páně, kterou nám Kristus předal při poslední večeři s příkazem „To čiňte na mojí památku", bude zatemněna, jestliže nebude eucharistický chléb pocházet ze slavnosti, jíž se účastní komunikanti. Nikdo si nemůže stěžovat na ztrátu symboliky katolické liturgie, bude-li se takto zacházet se znamením, které nám předal sám Pán.

Klemens Richter, Was die Sakramentale Zeichen bedeuten. Zur Fragen der Gemeinde von heute, Herder 1988, s. 83-85, přeložil Ondřej Bastl

Úvaha nad Mt 25, 31-46

Advent znamená příchod, rozumí se příchod Pána. Ke škodě křesťanů se pojem postupem doby vyprázdnil a přeznačil romanticky; u většiny ovšem ztratil vůbec každý smysl. Ovšemže souvisí advent s vánocemi. Ale vánoce dopadly v povědomí křesťanů neméně bledě: I křesťané vidí v nich příležitost k hrám: Na štědrost k dětem, na mír s andělským gloria, na betlém s oslíkem a volem. A roztomilým Jezulátkem. A s černouškem, který poděkuje za vhození dvoukoruny pohybem hlavy a nápisem „Zaplať Pán Bůh". Takové vánoce nevyžadují liturgický advent; spíš vyžadují nervy a peníze na dárky. A čas na cukroví a umytí oken. A leckdo z těch mála, kteří liturgická čtení adventních nedělí vůbec rozvažují, se v duchu diví: Proč se zrovna před vánocemi připomíná soud? Poslední soud? Soud už nás netlačí, vyrovnali jsme se s ním: Každý přece musí umřít, každý bude souzen, s tím se nedá nic dělat. Ale proč tím kalit vánoce?! Jen ten, kdo si znovu připustí naléhavost osobního soudu, jen ten vyhlíží svého Zastánce. Jen ten, kdo nahlíží svou nevěrnost, jen ten vítá znamení Boží věrnosti, Božího příklonu k lidem. Vánoce jsou ujištěním, zjevením Boží slitovnosti. Jsou tichou vděčností, že Bůh se ujímá ztracené pře, že se ujímá těch, kterým se probíhající soud vyvíjí nepříznivě, kteří nemají, co by na svou obhajobu uvedli. Pravdu soudu (řecky krisis) bychom měli znovu objevit. Soud totiž již probíhá teď, není to záležitost daleko před námi, ale věc přítomné chvíle. Čti J 3, 18-21: Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází k světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu. Betlémská hvězda už vyšla, Světlo je tu - v Duchu skrze Krista se děje už teď ono rozhodující rozlišení, které skutky jsou „vykonány v Bohu" a které nikoli (a PROTO jsou zlé. Pavel přece říká totéž co Jan, tvrdili, že co není z přesvědčení víry, je hříchem). Soud se točí kolem jediného problému: Uvěřil jsi Světlu jako světlu právě svého osobního jedinečného života? Uvěřil jsi Ježíšovi jako konečnému, nepřekonatelnému zjevení Boží vůle s člověkem? Je Ježíš vhodný k důslednému následování v tvých konkrétních životních podmínkách, anebo je jen jedním z moudrých, kterým rádi nasloucháme? Následování znamená přijmout za své Ježíšovu poněkud extrémní stupnici hodnot (vždyť znáš vypjatost „horské řeči"), přesvědčit své vlastní moderní dobou formované srdce o pravosti, pravdě motivací (které Ježíše nakonec už tenkrát přivedly až ke katastrofě kříže). Následování znamená uvěřit, že plačící a ukřivdění a chudí jsou už teď blažení (nejen jednou, už teď!). Uvěřit znamená SMÍŘIT svůj rozum zařizující se logicky a rozumně v tomto světě s Ježíšovým drsně nerozumným odevzdáním se Božímu království; znamená to odevzdat budoucnost cizí, nikoli své vlastní vůli. Uvěřit Ježíšovi znamená uvěřit, že tě nezachrání tvá usilovná bezúhonnost, počestnost, skutky zbožnosti, tvá upřímná snaha, tvá dobrá vůle, prostě nic z toho, čeho s poctivým úsilím můžeš dosáhnout sám. Ježíš ovšem toto všechno od tebe žádá, ale zároveň ti tvrdí, že nic z toho tě nezachrání: Jeho vlastní osud to tvrdí, vždyť on sám dopadl právě tak: Navzdory své bezúhonnosti, navzdory své poctivosti, své věrnosti životní pravdě jej nejvyšší legitimní náboženská autorita platně zavrhuje - a Bůh k tomu strašlivě mlčel! Není to všechno nějaký osudný omyl? Tak se ptali všichni, kteří Ježíše znali: Otec mu přece dříve splnil každé přání: vracel slepým zrak, křísil mrtvé. V čem udělal Ježíš chybu, že se jeho osud tak strašlivě zvrtl? Toto dilema rozbilo víru Petrovu, zapřel své dosavadní následování a vrátil se k rozumnému životu rybáře. Nebyl sám, udělali to všichni. Rozumné vysvětlení opravdu neexistuje, to zjišťují všichni - Jan i Pavel, Jidáš i Petr. .Víra nám dává pevné přesvědčení o věcech, které NEVIDÍME, svědčí nakonec autor listu Židům (Žd 11,1). Také Janovo evangelium dochází v 12. kapitole nakonec k odkazu na tajemství, ale na podmínkách a kriteriích soudu nemění nic z předtím řečeného. Vyjadřuje to takto - čti J 12, 44-50: .Ježíš hlasitě zvolal: Kdo věří ve mne, ne ve mne věří, ale v toho, který mě poslal. A kdo vidí mne, vidí toho, který mě poslal. Já jsem přišel na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě. Kdo slyší má slova a nezachovává je, toho já nesoudím. Nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych svět spasil. Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by jej soudil: Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den. Neboť jsem nemluvil sám ze sebe, ale Otec, který mě poslal, přikázal mi, jak mám mluvit a co říci. A vím, že jeho přikázání je věčný život. Co tedy mluvím, mluvím tak, jak mi pověděl Otec." Ježíšovy nároky nejsou jeho, ale Otcovy. Ježíšovi nepřísluší je kritizovat, Ježíš sám prostě poslouchá. Jeho osud není varováním, je světlem: Život schopný věčnosti není v tom rozumném, ale v poslušnosti Boží vůli. Přijmout Ježíšovo životní přesvědčení znamená přijmout Jeho poslušnost s tím, že služebník neví, co koná jeho pán (J 5,15), ale věří mu, a proto .zůstává ve světle", třebaže nerozumí. Soud tedy je prudkým světlem vrženým na můj životní postoj. Toto světlo činí zřejmým, že žiji proto, abych svůj život uchoval, anebo žiji Boží vůli. Činí zřejmým, koho považuje za pána moje srdce, koho vlastně vposledku poslouchá a komu slouží: Pudu sebezáchovy? Pudu vládnout? Pudu zachránit aspoň zlomky rozkoše z věcí? Potřebám vlastního rozumu? Vlastní vůle? Anebo moje srdce poslouchá Pána Hospodina SKRZE Krista v Duchu svatém? Co však je Boží vůlí? Tak se ptáme nejen jako Pilát, který o odpověď na otázku po pravdě ani nečekal. Ptáme se tak aspoň někdy v bezradnosti jako Nikodém. Co je Boží vůlí? Zákon? Prorocká napomenutí? Ježíšova modifikace Zákona v horské řeči? Ježíšovo „jediné" či „nové" přikázání? Písmo v tomhle směru svědčí naléhavě v příliš mnoha směrech, proto žádný z nich nelze vypreparovat jako jediný postačující. Boží vůle není jen dána, ale DĚJE se. Nezbývá než ji trpělivě znovu a znovu hledat. I Ježíš ji nalézal a znovu hledal: Nechtěl jsi zápalné oběti, ale protesal jsi mi uši, říká o Ježíšovi list k Židům. Ježíš nás vybízí „čti znamení doby". Janův text vybízí: „Naslouchej slovu, slovo tě soudí, v soudu najdeš Boží vůli týkající se právě tebe." Matoušův úryvek vidí Boží vůli ve vydanosti bližnímu: Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: „Pojdťe, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou." Tu mu ti spravedliví odpovědí: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?" Král odpoví a řekne jim:" Amen, pravím vám, cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili." Potom řekne těm na levici: „Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách a neujali jste se mne, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě. Tehdy odpovědí i oni: „Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného, nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?" On jim odpoví: „Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili." A půjdou do věčných muk, ale spravedliví do věčného života. Teď si konečně můžeš oddechnout. Rozhodujícím při soudu je tedy něco zcela konkrétního, sice obtížného, ale přehledného a srozumitelného: Potřeby bližního. Bohu tedy jde o důsledný humanismus: Udělej svět lidským, protože Bůh se s člověkem solidarizuje. Rozum je tu konečně rehabilitován, i city přijdou na své, a zachráníš mnoho moderních hodnot. Albert Schweitzer také opustil teologickou katedru i život z víry a pracoval jako civilní lékař - a ctí ho celý civilizovaný svět. . . Pokušení ke zkratu, ke zjednodušení cesty. Pokušení přijmout rozkaz a nadále se řídit vlastním rozumem je schůdnější než v bdělosti naslouchat den ze dne, rok po roku. I Ježíš toto pokušení okusil v poušti (Mt 4, 8-10) a nenalezl žádný rozumný argument, jen vůlí k věrnosti podepřel svou pokoušenou víru v jediného Pána své existence. I tento přehledný a jednoznačný Matoušův text o soudu říká něco víc, než to, že nebudeš souzen za nezdary, za selhání, za křehkost, za viny a omyly, ale za víru uzrálou v činy praktické blíženské lásky. Říká jasně, že poctivost vztahu k bližnímu, poctivost nesoucí konkrétní plody, poctivost uzrálá není ještě cílem lidské existence. Je - podle Boží vůle - jediným kriteriem poctivosti, vztahu člověka k Bohu. Ale není sama sobě cílem: MNĚ jste učinili. . . MNĚ jste neučinili. Text tě varuje. Nemáš-li místo Boha živého milovat omylem svou pouhou představu o Bohu, boha vysněného, tedy modlu, musí tě tento vztah vést ke službě k bližnímu. Ale neméně vážně tě varuje: Bližní není totožný s Bohem! Bůh se s bližním solidarizuje, ale neztotožňuje! Zcela zřejmé je to z Janova textu, který také naléhá na službu bližnímu. Čti J 13, 12-17: Když jim umyl nohy a oblékl si svůj šat, opět se posadil a řekl jim: „Chápete, co jsem vám učinil? Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. Amen, amen, pravím vám, sluha není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal. Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte." Pánem a Mistrem nazýváme právem jen Ježíše, nikoli bližního. Bližní je hoden skutečné nepředstírané lásky. Ale bližní není Pánem, není tvou alfou a omegou, není ani počátkem, ani koncem. Dokonce není ani cestou - i cestou zůstává Ježíš sám. Nebudeš na cestě, kterou je Ježíš, nebudeš-li opravdově milovat bližního. Ale tvoje srdce patří Pánu, to on, ne tvé sympatie tě posílají k bližnímu. To jen on, ne tvé antipatie tě mohou od bližního odvolat a poslat sloužit jinému. Boží vůli nelze jednou provždy uchopit, zformulovat. Boží vůli musíme znovu a znovu hledat v poslušnosti. To je ovšem samo o sobě úkolem beznadějně bezbřehým. A právě proto nás evangelium naléhavě zve k následování Ježíše: Ježíš totiž tímto bludištěm možností úspěšně pronikl k cíli. Jeho postup životem byl veřejně Hospodinem potvrzen jako neodvolatelně úspěšný, správný, pravý, Bohu milý. Ježíš je ten z lidí, koho Hospodin zachránil poté, co byl - podle Božího zákona právem - proklet a vyvržen ze společenství božího lidu. Ježíšova existence je tedy nepochybným znamením, kdy se spása děje. Ježíš je znamením „KABOTH JAHVE", slávy Hospodinovy, vždyť žije a jedná v moci a slávě i teď. Proto je cestou. Proto je světlem, které „soudí" konečnou smysluplnost či konečnou nesmyslnost každé lidské existence. Toto Světlo přichází. Nejen přišlo, nejen přijde. Toto světlo se děje už teď. Advent je naléhavou připomínkou, že Kristus je tu. Vánoce tě ujišťují, že Kristus se tě ujme, či se k tobě přizná a bude se s tebou solidarizovat před nebeským tvorstvem, přiznáš-li se k němu jako k jediné cestě.

Kdo hledá pravdu, ten hledá Boha, ať si to uvědomuje nebo ne. Tato slova napsala kdysi karmelitka židovského původu Edith Steinová, řeholním jménem sestra Teresie Benedikta od Kříže, svatořečená v neděli 11. října 1998. Její život byl vpravdě ukřižováním ukončen, když jí gestapo odvleklo z Holandska do Osvětimi, kde byla společně se svými židovskými bratry a sestrami zavražděna v plynové komoře. Sice měla možnost se před gestapem zachránit útěkem do Švýcarska, ale odmítla se slovy: „Proč bych měla být výjimkou? Nevyžaduje to spravedlnost netěžit z toho, že jsem pokřtěna? Jestliže nebudu sdílet osud svých sester a bratří, zničila jsem svůj život." Poprvé od doby apoštolů byla v Edith Steinové svatořečena příslušnice židovského národa. Až potud je vše v pořádku. Je i známo, že sám papež má k této mimořádné ženě a uznávané filozofce, v neposlední řadě sám jako filozof, osobně velmi blízko. Přesto není toto svatořečení neproblematické. První kritiky za toto svatořečení se dostalo papeži od Židů. Ti vytýkají církvi, že si Edith Steinovou přivlastňuje, i když je přece nepopiratelné, že byla zavražděna za to, že je Židovka, ne křesťanka. Ke kritice se připojil i teolog prof. Hans Küng. Pro rozhlasovou stanici Südwestfunk se vyjádřil v tom smyslu, že ani papež, ani biskup ani její představená se tehdy nijak nezasadili o její záchranu, ale teď se s ní církev sama „okuřuje". Küng řekl, že katolická církev i nadále není ochotná přiznat svou spoluvinu na holocaustu. Nicméně chválil současného papeže za uznání státu Israel a za angažovanost v mezináboženském dialogu. „Toto však je opravdu jediný pozitivní aspekt jeho pontifikátu", řekl prof. Küng. Zcela odlišného názoru samozřejmě je papež a s ním Řím. V německém proslovu papež řekl, že byla jak dcerou Izraele, tak i dcerou církve. Uvedl, že správnější je říci, ne že Edith Steinová našla pravdu, nýbrž PRAVDA našla ji, a že její jméno je Kristus. Papež dále řekl, že něco jako ŠOA, tj. plán vyhladit celý národ nebo rasu nebo etnickou skupinu, se už nesmí na této zemi opakovat (ale právě se to stalo!). My všichni musíme držet pohromadě, jsme jedna lidská rodina. Mládež nabádal, aby po vzoru nové světice omezovala vlastní svobodu „láskou Kristovou". (Edith Steinová si však svobodu dovolila: ačkoliv vychována v ortodoxním židovství, stala se ateistkou.) Prefekt komise pro svatořečení, arcibiskup Jose Saravia Martins, poté, co oficiálně požádal papeže o svatořečeni blahoslavené, mimo jiné řekl, že její zavraždění v plynové komoře zavinil oficiální protest holandských biskupů proti deportaci Židů. Gestapo se za to pomstilo tím, že do deportací zařadilo i Židy pokřtěné. Tato událost pak byla rozhodující pro Pia XII., který proto okamžitě spálil svůj protest připravený již v roce 1942. Edith Steinová se narodila 12. 10. 1891 ve Vratislavi (Wroclaw, do r. 1945 Breslau) jako sedmé dítě ortodoxní židovské obchodnické rodiny. Sotva dvouleté jí umírá otec. V náručí své matky volá na umírajícího otce, aby neodcházel. V šesti letech má už dost chozeni do „nenáviděné" školky, která pro ni byla „místem ponižujícím", a jako jediný dárek k narozeninám požaduje dovolení jít už do „velké školy". Ta se jí stává nejvyšším potěšením. Maturuje se samými jedničkami. Povahu má radikální. Sama vzpomíná, že už jako dítě „snila o své skvělé budoucnosti, o tom, že bude šťastnou a slavnou, že je určena k něčemu „mimořádnému". Byla „přesvědčena, že vůbec do maloměšťáckých poměrů své rodiny nepatří". R. 1911 vstupuje na universitu ve Vratislavi a studuje germanistiku, historii a experimentální psychologii. R. 1915 skládá státní zkoušky a stane se učitelkou. R. 1916 vstoupí na universitu ve Freiburgu in Br. a po promoci začíná pracovat jako asistentka u profesora Husserla. Pod vlivem filosofa Maxe Schellera a docenta A. Reinacha se seznamuje s křesťanstvím. Na rozdíl od Židovky a velké katolické, avšak nepokřtěné mystičky Simone Weilové se nechá Edith Steinová r. 1922 v Bergzabernu katolicky pokřtít. R. 1932 se stává docentkou na Německém institutu pro vědeckou pedagogiku v Münsteru. R. 1933 ztrácí jako Židovka místo a vstupuje do karmelitánského řádu v Kolíně, kde r. 1938 skládá věčné sliby. Po nacistickém židovském pogromu během „křišťálové noci" z 9. na 10. listopadu 1938 emigruje do Holandska ke karmelitkám v Echtu, kde je pak 1942 zatčena gestapem a deportována do polské Osvětimi. Dva dny po příjezdu do Osvětimi umírá v plynové komoře. Dělají z ní hrdinku, úspěšnou a mimořádně obdařenou. Ale ona měla problémy jak s úspěchem, tak s velkým strachem. Už jako dítěti se ji stávalo, že nesnesla, aby někdo vyprávěl o vraždě, strachem pak nemohla v noci spát. A i později, když psala svou disertaci, byla tak zoufalá, že „nemohla přejít ulici, aniž by si nepřála, aby ji něco přejelo". Ani sufražetkou nebyla, i když radikálně bojovala za práva žen, za právo volební, za právo na vzdělání atd. Nepožadovala však, aby žena dělala totéž co muž, nýbrž hledala „étos ženských povolání". Jako filosofka byla přesvědčena, že Husserl je skutečný filosof naší doby. Její největší zásluhou je pokus spojit fenomenologický způsob myšlení se scholastickou tradicí. Později v klášteře se věnovala filosofii náboženství, mystice a hagiografii.

Uvedené biografické údaje pocházejí z knihy „Edith Steins philosophische Entwicklung", B. W. Imhof, Birkhaeuser Verlag, Basel, 1987.  

Knihu rozhovorů Boba Fliedra s Janem Konzalem právě vydalo nakladatelství Portál. (144 str., 149 Kč) Naše ukázka je ze stati „Sen o církvi 21. století", ve které Jan Konzal formuluje svoji vizi v sedmi bodech. Bob Fliedr pak žádá upřesnění jednotlivých bodů:

Za šesté jste řekl, že si přejete, aby se církev odhodlala být přístřeším i těm, kteří s ní nesouhlasí.

To souvisí s přáním být svátostí. Mám na mysli jednak bezdomovce jako takové, ale pak taky duchovní bezdomovce, kteří sice mají střechu nad hlavou, ale všude narážejí a překážejí: kriminálníky, které sbírá Frída, rozvedené a podobně. Třeba se ožení velebníček, a pak pomalu ani nesmí jít do kostela, natož aby církev jeho schopnosti nějak využila (mnozí takzvaně řádní celibátníci přitom mají ženskou, ale neožení se, protože nejsou dost charakterní; žení se většinou jen ti, kteří jsou odpovědnější, a proto nechtějí hrát divadlo). Ženatí kněží jsou cizinci ve své vlastní církvi, a právě jim by církev měla nabídnout přístřeší. Ale ono se zatím řekne: Rozhodující je princip, to by potom lidé řekli, že to církev schvaluje. Jenže Ježíš nezemřel za principy, ale za lidi. Takoví bezdomovci jsou podobní Kristu, kterého po odsouzení nikdo nepodepřel. Ono je to někdy eklhaft, ale církev je tady od toho, aby se ušpinila. Ježíš vzal na sebe náš hřích, to se nám snadno říká, ale že se na něj potom dívali po právu jako na hříšníka, to se nikomu nelíbí. Že se pak církvi bude vytýkat, že se zastává těch, co kradou a podobně? Církev by měla odpovědět: My netvrdíme, že nekradou, my říkáme, že potřebují domov. Ale aby to dokázala, aby se k něčemu podobnému odhodlala, musela by být jiná. Já však doufám, že bude jiná, protože když jiná nebude, tak nebude vůbec. Zdá se však, že hlasy volající po jiné církvi beznadějně zapadají. Jakým způsobem by ta změna mohla nastat? Vynechme zázraky. Aby mohlo dojít ke změně, museli by být učitelé, kteří jsou podhoubím takzvané církevní spirituality, vychováváni biblicky. Oni tak ovšem vychováni nejsou. To čeho se bohoslovcům dostává, je cvičení v té nebo oné exkluzivní spiritualitě, ne výchova k práci v marasmu a špatném počasí. Dokud se lidé nebudou vzdělávat natolik, aby bibli uměli číst a aby ji chtěli číst, k žádné změně nedojde. Lidé nejsou zvyklí rvát se z biblí. Jde tedy o formaci kněží. Dokud budou prodávat ty své svátosti, nepřestanou vyrábět náboženství. Dokud budou lidi infikovat návody, že je třeba získat množství zásluh, aby je Pán Bůh pustil do nebe, nehneme se z místa. Nás nespasí náboženství, nás spasí víra. To není vynález protestantů (ti dokážou také vytvořit náboženství, o tom není sporu). Až bude dostatek věřících formovaných biblí, formovaných vynalézavou teologií, to jest teologií reflektovanou osobní vírou, pak se věci pohnou.

Papež Jan-Pavel II. má připravenou svou 13. encykliku s názvem „Fides et ratio". Podle italského listu „La Republica" znamená tato encyklika mimo jiné otevření se asijskému způsobu myšlení, zejména indické filozofii. Magisterium církve sice musí bránit pravou víru, ale křesťané Indie mají z tradice své země čerpat a obohatit tak křesťanství.

Vyšla publikace s názvem „INRI" od významné francouzské fotografky Bettiny Rheimsové, obsahující život Ježíše Krista v obrazech. Kristus je ztvárněn v podobě děvčete na kříži, staršího muže s ondulaci, jako černoch apod. Proti této publikaci podal jeden tradicionalisticky laděný kněz žalobu u soudu v Bordeaux. Francouzští biskupové se také k tomuto dílu postavili záporně, „tyto obrazy zraňují náboženské cítění". Soud dal žalobci za pravdu a publikaci zakázal.

Vojenský biskup Geoffrey Mayne v australském městě Campbell zakázal podat paní Ann Nugentové sv. příjímání a zároveň ji vyloučil z lektorské služby. Důvodem je její angažovanost v australské iniciativě pro svěcení žen.

V Kasselu vydaly reformovaná profesorka Nového Zákona Luise Schottroffová (Kassel) a katolická profesorka teologie Marie-Therese Wackerová (Münster) „Kompendium Feministischer Bibelauslegung". Jedná se o první kompletní feministický výklad Bible. Na publikaci spolupracovalo 60 spoluautorů z Německa, Rakouska a Švýcarska. Dílo neobsahuje jen otázku ženy, ale zabývá se i antijudaismem, kolonialismem a rasismem. Také v severní Americe vyšly dvě podobné publikace.

Homiletické poznámky v novém církevním roce mají návaznost na Ekumenický lekcionář (viz Getsemany 9/98 str. 191). O zpracování jsme požádali dva zkušené kazatele: Miroslava Heryána, emeritního evangelického faráře, a katolíka Jana Konzala. Střídat se budou po větších, logických celcích liturgického roku. Do tohoto čísla je vložena poštovní poukázka či bankovní složenka pro zaplacení předplatného. Předplatné + poštovné pro rok 1999 činí 168 Kč. Předplatné je zapotřebí uhradit do konce tohoto roku. Pomohlo by nám, kdyby bylo zaplaceno co nejdříve. Sociální předplatné (pro studenty, rodiny s více dětmi, důchodce, nezaměstnané) činí 100 Kč. Předpokládá však, že někteří z vás, ostatních čtenářů, uhradí více, než je povinná částka. Dosud tomu tak vždy bylo. Děkujeme vám. Pokud platíte bankovním převodem na účet č. 83107-021/0100 nezapomeňte do platebního příkazu uvést svůj variabilní symbol. Děkujeme vám všem, kteří propagujete náš časopis a získáváte nové předplatitele. Čtenáře, kteří již nechtějí časopis odebírat prosíme, aby nám to oznámili.