Církev - to není Vatikán a jeho nunciové. Církev nejsou papež s kardinály, biskupy a kněžími. Církev není ani jakási náboženská mocnost, ani náboženství, ani ideologie.
Vyjádřit stručně a pravdivě, co církev tedy je, není zrovna snadné. Sama prožívá v dějinách vleklé krize identity. Zhruba před deseti lety (tento text byl psán v sedmdesátých letech, pozn. red.) se sešel všeobecný koncil, aby takovou odpověď znovu formuloval. Církev si potřebovala uvědomit, čím vlastně sobě i světu je a čím být má. Práce koncilu probíhala několik let. Její „stručné" závěry mají k prvé otázce 90 tiskových stran (konstituce věroučná) a podobně rozsáhlá je i další výpověď sněmu o tom, čím církev chce a má být vůči všem ostatním (konstituce pastorální). Náš dnešní rozhovor tedy nebude zdaleka vyčerpávající: Tím spíš, že ani církev sama nebude se svým sebepoznáním hotová - dokud nepřijde znovu Pán, aby jí nastavil zrcadlo sám v sobě.
Naše slovo církev vzniklo pravděpodobně z řeckého Kyriaké - to, co je Pánovo. Rozumělo se tehdy: společenství Pánovo. To je její nejdůležitější rys. Je v něm její sláva, ale i celá obtížnost její existence.
Církev patří Pánovi nejen jako všechno stvořené, nejen jako země vladaři či půda hospodáři, jako loď vydaná moři na milost a nemilost. Církev sama zakusila mnohokrát, že je spíš vinicí, které si vinař cení více než svého zdraví a odpočinku. Mezi pánem a jí je spíš interpersonální vztah než majetnické právo. Patří si navzájem jako přítel příteli, jako manžel manželce a manželka manželovi. Z tohoto hlediska říkat „církev založil Kristus Ježíš" spíš mate. Blíž pravdě je: Ježíš ji „uskutečnil", Ježíš ji doslova přivedl na svět, i když ten historický Nazaretský zemřel dřív, než vůbec vznikla. Církev žije jeho životem, vidí neviditelného Boha jeho očima, trpí jeho zodpovědností. Anebo není církví. Žije-li církev dnes, tedy jen proto, že v ní žije Kristus: Kristus se jí cele vydal (přestože „sám nejlépe věděl, co je v člověku") a ona jemu. Pokud by to přestalo být pravdou, ztratí církev veškerý smysl.
Tento svět ovšem na realitu Kristova vzkříšeného života moc nedá, spíš nic než málo. Církev, která svůj smysl odvozuje od takového Pána, je a bude něčím velmi křehkým, spíš snem a touhou než společenstvím schopným existence v každodenních podmínkách, jak je každý a každá známe. Není pak vůbec jen ideálem, útěchou několika bezmocně toužících po přímém a jistém zakoušení Božího zájmu o člověka?
Víra v církev není snadná; nežádá na nás nic menšího, než počítat s takovým prý „snem" naprosto vážně. Mně dnes jde o to, abych svůj osobní zážitek reality těchto snů přátelům sdělil. Abych ukázal, že takové společenství s Bohem je sice tajemstvím, které pronikám rozumem pramálo, nicméně uskutečnilo se a uskutečňuje, kupodivu to funguje. Nejsem sám. Poslechněte si třeba osobní svědectví, jak se nám dochovalo ve Velepísni.
Můžete jistě právem namítnout, že to je přece milostná lyrika starého Izraele, je to óda na mezilidské lásky. Je to pravda. Jenže takových básní má literatura celého světa kvanta, ale nad touhle milostnou lyrikou se mnozí shodli, že je to dobré obrazné vyjádření zážitků vztahu člověka k Bohu a posléze i vztahu Pánova společenství k jejímu Pánu.
Až budete pročítat celou bibli potřetí a popáté, už nebudete pochybovat, že i tato milostná báseň izraelské prehistorie vyjadřuje úspěšně tajemství božího vztahu k lidem, boží něhu. Pochopíte tím také, že společenství s Bohem není jen zbožným přáním člověka: vždyť prvý krok a mnoho dalších učinil právě Bůh sám. A že to nebyl jeho chvilkový rozmar, ale cílevědomý a trpělivý stvořitelský čin. Pochopíte, že Jahve si během staletí a tisíciletí vychovával svůj vybraný lid k tomu, aby konečně pochopil a uvěřil, že „Jahvemu je radostí být mezi lidskými syny".
Tohle všechno není jen tiráda. Je to i základ přesvědčení, že k zdravému bytí a plodnosti nepotřebuje církev byrokracii, legislativu, předběžné podmínky, ale lidi ochotné žasnout nad zázrakem silné lásky mládí.