Pokus o oživení ušní zpovědi1, který nedávno na značný nátlak Říma provedla švýcarská biskupská konference, nebyl žádný mistrovský pastorální výkon. Při této cenné, existenciální svátosti smíření nelze postupovat tak, jako když nějaká správa železnic obnovuje provoz na nějaké po desetiletí nepoužívané železniční trati. Není přece žádné tajemství, že u velké části katolických křesťanů porozumění pro individuální osobní zpověď mizí nebo úplně zmizelo. Jak mi před nedávnem řekl jeden německý biskup, mají se zpovědí i biskupové osobní problémy. Ostatně dokonce i při kněžských a klášterních exerciciích - přes výslovné doporučení - jde jenom kolem 5 % účastníků ke zpovědi. Ti ostatní si přejí svátostně nezávazný pastorální rozhovor. Takovou zkušenost mám jako dlouholetý exercitátor.
Ačkoliv však tato konkrétní forma svátosti smíření už není spirituálně přitažlivá, přesto nebyla oslabena touha lidí po smíření, které by přesahovalo jejich vlastní možnosti. Církev zná již po staletí četné způsoby, jak se dát na cestu smíření a jak pomoci při utváření této cesty. Německý teolog Karl Rahner se tématu věnoval ve svazcích č. 11 a 16 díla „Spisy k teologii" („Schriften zur Theologie"). I když praxe pokání se zpovědnicí je poprvé doložena v roce 1515, existoval ve středověku již zpovědní řád. To znamená, že služba odpuštění a smíření se vždy formovala podle podmínek příslušné doby a kultury a tak byla také nabízena.
A před tímto úkolem stojí církev právě také dnes, jestliže má svátost smíření získat své místo2 v životě dnešních křesťanů. Pro zvěstování evangelia, této radostné zvěsti stejně jako pro vysluhování svátostí je ve změněných dobových a kulturních podmínkách zapotřebí vykročit po nových cestách a použít jiných vyjadřovacích možností. A právě se svým zakotvením ve společnosti si nesmí církev zahrávat. Zcela konkrétně to znamená toto: pro nesmírně mnoho katolíků je zpověď v tmavé skříňovité zpovědnici prostě něco přespříliš; nejsou ochotni se podrobovat nějakém „soudnímu řízení". Hledají spíše zpovědní rozhovor, v důvěrném ovzduší sourozenců nebo rodičů, v příjemném prostoru, při kterém jim bude sděleno Boží odpouštějící milosrdenství.
Jsme si přece dobře vědomi toho, co všechno se v tomto ohledu v minulosti napáchalo, jak byli lidé v minulosti ze zpovědnice „vyháněni". Kdysi bylo nutno manželky chránit ne před jejich manžely, ale před kněžími ve zpovědnici. V této souvislosti by biskupové učinili skutečně ušlechtilé křesťanské gesto, kdyby se Božímu lidu upřímně omluvili za všechno bezpráví, za všechnu bolest a za všechno ponižování a pokořování, které křesťanky a křesťané vytrpěli ve zpovědnicích, než začnou zvát k znovuoživení ušní zpovědi a k tomu vyzývat. Neboť dosavadní praxe této svátosti nebyla v mnohém ohledu žádnou ukázkou „laskavosti křesťanství" (Eugen Biser).
Já sám se pokorně přiznávám, že se upřímně stydím za to všechno, co jsem - formován rigorózní výchovou zpovědníků v kněžském semináři - první dva roky své kněžské služby mým spolukřesťanům ve zpovědnici ukládal za břemena bez jakékoliv citlivosti. Taková břemena bych nebyl sám ochoten nést. Tím jsem způsobil četná psychická zranění, ponížení a bolest. To mně tíží a bude mně tížit až do konce života. Když jsem se ocitl na svém druhém kaplanském působišti v centru Norimberka s příslušnou čtvrtí „červených luceren", přišly ke zpovědi také prostitutky, jejichž značná část pocházela z katolického okolí města. Přesně podle církevního práva bych jim musel odmítnout udělit rozhřešení, ale uvědomil jsem si, že tak konat nemohu. Svěřil jsem se se svými potížemi svému faráři, kterým byl tehdy prelát Paul Holzmann. Tenkrát mi řekl jednoduše a krátce: „Karle, pamatuj si, že jako kněz sedíš ve zpovědnici ne abys soudil zpovídající se lidi, nýbrž abys jim daroval odpouštějící a usmiřující lásku milosrdného Boha".
V této souvislosti je nutno také poctivě uvést, že za každé doby byli nesčetní zpovědníci, kteří přistupovali ke kajícníkům plni porozumění a srdečnosti, a tak lidem obtíženým vinou poskytovali to, co sami ze sebe dát nemohli: Odpuštění a smíření.
Na závěr ještě jedna úvaha: Duch Boží vane, kam chce. Z toho důvodu je třeba přece jenom dovolit, aby se o praxi tak zvané laické zpovědi, kterou známe z raných křesťanských století, znovu přemýšlelo jako o kvazisvátostné činnosti. Protože je třeba znovu najít zpovědní kulturu v nejširším slova smyslu.
Z německého rukopisu autora „Vergebung und Versöhnung" přeložil Jiří G. Kohl.
1 Svátost smíření praktikovaná jako bohoslužba pokání je ve Švýcarsku velmi rozšířena (poznámka překladatele).
2 V originále „Sitz im Leben".