Katolickou církví otřásají skandály kolem sexuálního zneužívání dětí a mládeže kněžími v Irsku, Německu a Rakousku. Vyjádřili se k nim mnozí, papež svým pastorálním listem irským katolíkům a u nás i kardinál Miloslav Vlk příspěvkem „K pedofilním skandálům".1 Domnívám se však, že základní pochopení tohoto amorálního a trestně stíhatelného jednání, a tím i řešení jeho následků, vyžaduje víc, než se v příspěvcích některých hierarchů dočteme.
Pedofilů mezi námi žije řada, mnozí se věnují i práci s mládeží, jejich pokušení jsou velká a přesto celý život neselžou. Vědí, kde jsou jejich meze, dbají např., aby nikdy nebyli s dítětem o samotě. Je tedy nezbytné rozlišovat pedofilní orientaci, za kterou nikdo nemůže, a pedofilní jednání, které je trestným činem. Nelze všechny lidi s pedofilní orientací izolovat od dětí. Jednak by to byla škoda pro děti, jednak by trpěli ti, kteří nic neprovedli. Jakmile ovšem člověk s pedofilní orientací spáchá jakýkoli přestupek, musí být doživotně od dětí izolován. To se týká i kněží.
Většina zdokumentovaných případů z prostředí církve se podle mínění sexuologů zřejmě netýká pedofilů (lidí mající náklonnost k dětem), ale efebofilů (lidí mající náklonnost k mládeži) či androfilů (lidí s nákloností k mužům), kteří pedofilně či častěji efebofilně jednají - svůj sexuální pud ukájejí na dětech či mládeži. Dělají to např. proto, že nemají jinou příležitost a domnívají se, že se to nikdo nedozví; přitom ovšem neomluvitelným způsobem zneužívají své postavení.
Oficiální názor církevního vedení říká, že v současnosti na povrch vyplouvající sexuální skandály nijak nesouvisí s celibátem. S tím lze v zásadě souhlasit. Celibátník, ať už je heterosexuál, homosexuál či pedofil, který svůj stav přijal dobrovolně, může být pro své okolí požehnáním. Dokonce menšinová sexuální orientace může být pro některé služby výhodou. Např. ženy nevědomky vyhledávají odpovědné homosexuální celibátníky pro duchovní doprovázení. Přitom zpravidla o sexuální orientaci duchovního nic nevědí, ale necítí se „ohroženy" pudovou přitažlivostí, a proto mají k němu důvěru. Navíc jsou homosexuálové vybaveni často větší empatií než heterosexuálové.
Mnoho celibátníků ovšem přijímá celibát jako „nutné zlo", jako podmínku pro přijetí kněžského svěcení. Celibát pak často nejrůznějším způsobem porušují, někteří i efebofilním jednáním. I laici znají jednotlivé příklady sexuálního selhání svěcených osob a tajné archivy ordinářů jich obsahují jistě řadu.
Celibát tak přestává být eschatologickým znamením přicházejícího božího království. V nejlepším případě je mlčenlivým vzorem těm, kdo jsou z nějakých mocnějších příčin nuceni k osamělému životu, a přesto se nehroutí. Boží království totiž není královstvím osamělých běžců, pouštních sloupovníků, ale komuniem oslavujícím svého Stvořitele právě jednotou komunikujících, vzájemně se milujících různých lidí.
Přiměřenějším znamením by bylo v dnešní době, kdy se až dvě třetiny sňatků rozvádí, věrné manželství té duchovní kvality, kterou katolíci hledají v ordinovaném duchovenstvu. To by však vyžadovalo zcela jinou formaci kněží, vedlo by to ke zcela jinému pojetí služby, k dalekosáhlým změnám v církvi. To si církevní vedení nepřeje, jak naznačuje osud posledního koncilu. A proto trvá i na celibátu. Nikoli z důvodu sexuální „čistoty", ale z důvodů mocenských.
Miloslav Vlk píše, že se za dvacet let své biskupské služby se žádným případem sexuálního zneužívání kněžími ve své diecézi nesetkal. Přináší i vysvětlení, proč je frekvence u nás menší než např. v Německu. Církev má u nás mnohem méně škol, tj. prostředí, kde se tyto trestné činy nejčastěji děly.
Zároveň ovšem píše, že v biskupské konferenci „jsme společně žádné takové konkrétní kauzy neřešili". A v tom je ten problém. Aféry řešili jednotliví biskupové, kteří se zjevně v problematice neorientovali.
V Čechách se v devadesátých letech stal jeden případ v hradecké diecézi. Za něj odpovídal ještě rozpačitý biskup Otčenášek. O oběti nebylo nikterak postaráno. Dodnes mají problémy s partnerskými vztahy. Zneužívání ve věku kolem puberty působí nejvíce destruktivně.
Další případy byly později odhaleny na Moravě. Nechvalně se zachoval arcibiskup Graubner. Olomoucký student teologie Václav Novák na jeden takový případ upozornil. Arcibiskup provinilého duchovního přeložil na jiné místo, kde kněz dále pokračoval s novými chlapci v trestné činnosti. Nakonec byl usvědčen a odsouzen. Nováka nechal arcibiskup vyloučit z teologické fakulty a lidsky jej znemožnil.
Je jen otázkou času, kdy oběti překonají strach a stud a budou i u nás schopny o zneužívání vypovídat. Nedávno vydaný pastýřský list papeže Benedikta XVI. irským katolíkům je krokem dobrým směrem, snahou se podívat nepříjemné pravdě do očí.
Dosud se podobné případy řešily mlčením navenek, zametáním pod koberec. Církevní úřady budou muset jednotlivé příběhy bedlivě vyšetřit. Už proto, aby se odlišily skutečné kauzy zneužívání od domnělých. Musejí se postarat zejména o oběti. Měly by pomoci i přimět viníka k pokání a k léčení sexuální úchylky. Cílem není viníka trestat, ale pomoci mu žít tak, aby nadále neškodil.
Největším problémem není selhání jednotlivců, třebaže je a zůstane skandální. Nejtvrdší dopad mají tyto kauzy na ty věřící, kteří svojí církev (vnímanou jako duchovenstvo) milovali jako poslední důvěryhodný ostrůvek v dnešní bezostyšně prolhané politice a reklamě. Ztráta věrohodnosti církve se vyhojí mnohem obtížněji a zdlouhavěji, než se získá odvaha odpustit těm, kdo selhali. A vypadá pak jako výsměch, když se usiluje o „novou evangelizaci" pomocí reprezentace, která s rozmyslem obětovala svoji důvěryhodnost i důvěryhodnost svého úřadu - a tím i věrohodnost jakékoli evangelizace - proto, že si tak vykládá „povinnou" ochranu dobré pověsti církve. Naše církev je církví hříšníků, a proto neohrožuje její dobrou pověst hřích doprovázený upřímnou lítostí, ale pokrytectví. Znemožňuje církvi plnit i její základní poslání být světu svátostí, účinným znamením boží hojivé přítomnosti ve světě, jak to žádá konstituce Lumen Gentium posledního koncilu.
1http://www.kardinal.cz/index.php?cmd=article&articleID=411