Aféry spojené se sexuálním zneužíváním dětí katolickými kněžími možná budou mít alespoň jeden pozitivní důsledek. Nelze vyloučit, že dojde ke zdobrovolnění celibátu kněží. Po biskupech z třetího světa, kteří jsou pro zdobrovolnění již delší dobu, se nyní vyjadřují i biskupové evropští. A to nejen ti, kterým se blíží pětasedmdesátka a nemají co ztratit, neboť stejně musí rezignovat. Arcibiskupovi z Bamberku Dr. Ludwigu Schickovi je 61 let. Přesto se veřejně vyjádřil, že nazrál čas, aby se o zdobrovolnění diskutovalo. Nebude jednoduché překonat odpor některých vatikánských činitelů, přesto nelze úspěch vyloučit.
I když ke zdobrovolnění mělo dojít už dávno, přesto by to byl krok dobrým směrem. V zemích, kde slouží jáhni, nebo pastorační asistenti s teologickým vzděláním by bylo možné je pověřovat kněžskou službou. Možná by se mohli navrátit i někteří kněží, kteří službu kvůli celibátu opustili. Lidé by se mohli obracet na služebníky, kteří mají jiný vhled na lidské vztahy než celibátníci. Již samo zdobrovolnění celibátu by pomohlo odstraňovat poslední feudální relikty v církvi. Služebník s rodinou by byl obtížněji přemístitelný na jiné místo. Na druhou stranu, když by pominul důvod celibátu, nebylo by zapotřebí kněze tak často překládat...
Je třeba bedlivě zvažovat i ostatní důsledky, které by takové rozhodnutí mělo. Především dosavadní kněží nejsou formováni k tomu, aby žili partnerský vztah. Pokud by se masově začali ženit, velmi pravděpodobně by způsobili sobě i svým manželkám řadu těžkých traumat. Bylo by nutné od základu změnit styl kněžské formace. Od umění zvládat samotu k umění žít ve dvou a později i s dětmi.
Bylo by nutné zajistit ženatým kněžím takové příjmy, aby uživili celou rodinu - což by bylo obtížné. Získání ženatých služebníků by paradoxně mohlo prodloužit stávající neutěšený stav v církvi, neboť by oddálilo bezprostřední nutnost zásadních změn vedoucích k obnově. Jiný model by využíval službu kněží při zaměstnání. To je sice velmi náročné a málokdo by zvládal, aby netrpěla ani kněžská služba, ani rodina, ani civilní práce. Eklesiologicky je však tento model přínosný, neboť tím, že by kněz nemohl vše zvládat, musela by se na službách obce podílet celá obec.
Jakkoli je zdobrovolnění celibátu nutné, není tím hlavním problémem, před kterým římská církev stojí. Závažnějším problémem je ochota, resp. neochota členů církve přijmout odpovědnost za poslání církve a podle svých možností je realizovat. Poslední koncil učí, že posláním církve je být znamením (doslova „svátostí") tomuto světu, že se Bohem darovaná spása děje. Toto poslání se naplňuje v koinonii (společenství) jehož součástí, nikoli jen občasným návštěvníkem, má být i ordinovaný služebník, bez ohledu zda je celibátní, či nikoli. Nemusí být nutně vedoucím společenství, jeho posláním je předsedat slavení svátostí.
Způsoby jakými se poslání naplňuje, jsou martyria (svědectví), diakonia (služba) a leiturgia (slavení). Podílí se na nich všichni členové církve, a to včetně liturgie, k jejímuž slavení křesťana zmocňuje křest, nikoli ordinace.
Křesťanské církvi se v počátcích obešly celá desetiletí bez ordinovaných služebníků. A i když se již tyto služby etablovaly, byly jedněmi z mnoha neméně důležitých služeb. Domnívám se, že pokud se křesťané chopí své odpovědnosti za poslání církve a budou-li potřebovat ordinované služebníky a ze svého středu kandidáty vyberou, pak se jistě najdou odpovědní biskupové, kteří na ně vloží ruce. Kandidáti budou muset splňovat kanonické požadavky. Ovšem změnit několik kánonů CIC, které se týkají povinného celibátu není, pokud by byla vůle, vůbec žádný problém.