Náhodou se mi před několika dny poštěstilo strávit půlhodinku o samotě v troskách kdysi slavného města Perge, důležité zastávky na první misijní cestě apoštola Pavla (Sk 13 a 14). Popraskané antické sloupy, rozbité zdi z masivních kvádrů, ticho a klid, jen po kamenech rozžhavených poledním sluncem se mihla ještěrka. Prázdná agora, opuštěná obchodní třída, rozvaliny lázní dávno bez návštěvníků. Tady se vedly vzrušené diskuse, tady Pavel kázal, tady klíčilo křesťanství. Trosky mlčí, ale je vidět, že město muselo vypadat velmi odlišně, než jak vypadají naše města, a museli v něm žít lidé velmi odlišné kultury. Cítil jsem uprostřed té kamenné samoty kolem dokola obklopené muslimským světem, jak daleko - geograficky, časově, kulturně - těžiště křesťanstva dnes je od svého zdroje.
Mimo jiné z toho vyplývá, že běžné evropské církve si jsou navzájem v mnoha ohledech podobnější, než kterákoli z nich se podobá církvi dní Pavlových. Že k církvi Nového zákona máme všichni dál než k církvi jiné tradice o pár ulic dále. Že ten druh či aspekt ekumenismu, který vyžaduje jít o pár ulic dál a otevřít dveře cizího sboru, je snazší než ten druh či aspekt ekumenismu, který vyžaduje společnou cestu ke kořenům víry a kořenům rozmíšek pro jejich poctivé vyřešení. Proto také ten první ekumenismus - ekumenismus vzájemného poznání, úcty a praktické spolupráce - zaznamenal mnohem více úspěchů než ekumenismus druhý, ekumenismus hojící společné dějiny a hledající spolehlivé základy ve sdílené víře.
O tom je hlavní dvojpříspěvek tohoto čísla, záznam Filipa Outraty z 40. mezinárodní konference Mezinárodního ekumenického sdružení (IEF) a přednáška Yves-Marie Blancharda Duchovní ekumenismus ve zkoušce globalizace na této konferenci proslovená. Z ní mě oslovilo zvlášť Blanchardovo porovnání ekumenických a milostných vztahů: „Tak jako vztah lásky, dialog mezi církvemi je prožíván každý den v těch nejběžnějších situacích a skutečnostech a skládá se z vzájemných projevů něžnosti a pozornosti. Předpokládá trpělivost a shovívavost k druhému. Živí se a sílí z hlubokého zájmu o druhého. Tak jako v lásce, odlišnost je přijímána jako obohacení. Vždy je přítomná touha lépe poznat a hlouběji pochopit druhého, a to s vědomím, že druhý zůstává vposledu tajemstvím, které není možné zcela objasnit. Lépe poznat a hlouběji pochopit, abychom mohli lépe a více milovat. Bez tohoto mystického a spirituálního rozměru, který není ničím jiným než láskou samou, v nejplnějším významu agapé, prožívané v Kristu a skrze Ducha svatého, je dialog mezi církvemi vždy v nebezpečí, že se omezí na věci tohoto světa a bude nakonec sloužit jen lidským zájmům." Kéž bychom tedy dokázali ekumenismus opravdu uskutečňovat jako proces lásky.
Dále upozorňuji na text Laická služba v církvi: teologické monstrum? severoamerického katolického teologa Paula Lakelanda. Monstrum nemusí vždy být strašlivé, ale pro katolickou teologii opravdu je problém, kam eklesiologicky zařadit rozmáhající se služby „laiků", tedy těch, kteří ke službě nebyli svěcením pověřeni.