Nejen dýně, ale i svaté

Řím (KAP) V Itálii se mladí katolíci zasazují za křesťanskou alternativu ke svátku Hallow­een, který se z anglosaských zemí šíří po Evropě a zatlačuje místní tradice svátku Všech svatých. Místo dýní by lidé měli podle nich do oken dávat obrazy svatých, požaduje tato iniciativa. Nestaví se ovšem proti slavení Hallow­eenu, ale spíše chce do povědomí opět vrátit i tradici slavení svatých. V asi 30 italských městech, například v Raveně a Padově, je po celou noc z 31. října na 1. listopadu otevřen aspoň jeden kostel, hlásí římský deník Il Tempo. Předseda italské biskupské konference kardinál Angelo Bagnasco pořádá v Janově průvod s cílem znovuobjevení křesťanských tradic.

Nejznámější církevní názor na Halloween pochází od kardinála Tarcisia Bertoneho: „Evropa třetího tisíciletí nám nechává jen dýně a bere nám ty nejcennější symboly." řekl v listopadu 2009 během debaty o křížích ve škol­ních třídách.

Také v Rakousku tamní katolické mládež­nické hnutí uvažuje podobně: Halloween se nemá rušit, ale děti mají být zároveň vedeny k tomu, aby se kriticky vyrovnaly s tématy umírání, smrti a s otázkou, co bude po smrti.

Dluhy za návštěvou papeže

Londýn (KAP) Katolická církev Anglie a Wa­lesu má potíže se splácením nákladů cesty pa­peže Benedikta XVI. do Velké Británie letos v září. Podle deníku The Guardian církev dluží asi 3,5 miliónu liber, což je asi 100 miliónů českých korun. Tuto částku je třeba splatit do dubna 2011. Náklady na papežskou návštěvu obnášely celkem asi 20 miliónů liber, z toho polovinu hradil stát.

Kostel tří konfesí v Česku

Praha (KAP) Při čerčanském hospici se začal podle návrhu architekta Michaela Klanga stavět kostel, který bude společný pro tři hlavní české křesťanské konfese - katolickou, českobratrskou evangelickou a husitskou. Bude to první nový kostel ve středočeském kraji po více než 80 letech, v České republice zároveň významný svou ekumeničností. Dosud zde existují pouze interkonfesní kaple, nikoli však celý kostel. Kostel Nejsvětější Trojice bude stát asi 50 milionů korun, doba stavby bude záviset na tom, jak rychle se potřebné peníze podaří shromáždit od dárců, nejdříve by mohl být kostel vybudován za tři roky. Bankovní spojení a další informace jsou uvedeny na webu www.centrum-cercany.cz Občanského sdružení Tři, které hospic provozuje.

Další přestupy anglikánů

Londýn (KAP) Tři anglikánští biskupové (John Broad­hurst, Andrew Burnham a Keith Newton) zvažují přestup do Benediktem XVI. zřízené osobní prelatury pro bývalé anglikány. Motivem je nesouhlas s biskupským svěcením žen, které anglikáni začali praktikovat. Vedle nich přestupují i další, byl oznámen dokonce přestup jedné celé anglikánské farnosti.

Rusko vrací kostel církvi

Moskva (KAP) Novogotický kostel ve Smolensku z roku 1896, jedna z nejvýznamnějších budov města, má být vrácen katolické církvi poté, co se z něho napřesrok odstěhuje státní archiv do nové budovy. O vrácení se již dlouho zasazovala polská vláda. Kostel zabavili komunisté roku 1940, farář byl uvězněn již roku 1936. Od roku 1991 se ve Smolesku opět konají katolické bohoslužby, roku 1999 zde byla vysvěcena nová kaple.

Útlak křesťanů ve světě

Bern (KAP) Švýcarská organizace Open Doors (www.opendoors.ch) vydala třetí letošní čtvrtletní zprávu o útlaku křesťanů ve světě. Vyplývá z ní, že útlak roste především v Egyptě, Severní Korei a v Sýrii. Také v Indonésii, Rusku a na arabském poloostrově se v uplynulých měsících situace křesťanů zhoršila. V ostatních zemích, například v Číně, bylo konstatováno zlepšení. Podle odhadu organizace Open Doors je na světě pronásledováno a utlačováno asi 100 miliónů křesťanů. Organizace také vydává „ukazatel světového pronásledování", což je seznam padesáti zemí nejvíce pronásledujících křesťany.

Stabilní první místo na tomto seznamu už léta zaujímá Severní Korea. Organizace Open Doors letos uvádí případ, kdy tamní úřady odhalily tajnou církevní obec s 23 křesťany. Tři z nich byli okamžitě odsouzeni k smrti, zbylých dvacet bylo odesláno do trestního tábora na nucené práce.

V létě 2010 v Egyptě vzrostlo napětí mezi muslimy a křesťany, uvádí dále Open Doors, což vedlo k veřejnému ostouzení koptských kněží. Egypt je na seznamu nyní dvacátý.

Ve třetím čtvrtletí docházelo také k případům, kdy byli z arabských zemí, jmenovitě z Kataru, Ománu a Jemenu, obvykle bez udání důvodů vykazováni křesťanští dělníci. Podobný jev již dříve zaznamenala organizace Open Doors i v severní Africe. Na seznamu je Katar 18., Omán 28. a Jemen 7.

Open Doors dále poukazuje na ohrožení náboženské svobody v Sýrii. Země patří na Blízkém Východě mezi tolerantnější a tradiční křesťanské církve se těšily značné míře svobody za předpokladu, že „náboženské obřady nenarušují veřejný pořádek". Poté, co v poslední době řada lidí konvertovala od islámu ke křesťanství, začala u muslimské části obyvatelstva růst nevole. Syrská vláda se začala obávat násilných reakcí islámských fundamentalistů a uzavřela přinejmenším šest budov, ve kterých se scházely skupiny křesťanů. Sýrie je na seznamu vedena jako 41.

Starost projevuje Open Doors i ohledně protikřesťanského násilí v Indonésii. V nejlidnatější muslimské zemi světa již byly uzavřeny dva kostely. V záři došlo dokonce k fyzickému napadení křesťanů. Indonésie je na 48. místě.

V Rusku dochází k opakovaným útokům na křesťany v kavkazských republikách. Extremističtí muslimové tak zavraždili například pastora Artura Sulejmanova v Dagestánu, protože byl „příliš aktivní". V Dagestánu, kde žije asi 98 % muslimů, se křesťané stávají terčem útoků pravidelně, a totéž platí o Čečensku.

Taktéž v Íránu byla řada křesťanů v uplynulém čtvrtletí uvězněna pro svou víru, stejně jako v Uzbekistánu. Vraždy, násilí a vyhrožování jsou hlášeny i z Iráku a Pákistánu.

Zlepšení Open Doors konstatuje naopak v Číně. V uplynulém čtvrtletí tam bylo do vězení odsouzeno méně křesťanů, třebaže v některých oblastech Číny pronásledování pořád probíhá.

Eroze víry v Německu

Drážďany (KAP) Na drážďanské konferenci nazvané „Myslím na Německo" prezentovala ředitelka allensbašského Demoskopického institutu Renate Köcherová drastický obrázek mizející schopnosti církví vázat na sebe lidi. Pro mladé na východě i západě Německa církve ztrácejí hodnotu. Evangelická církev je přitom erozi vystavena silněji než katolická. Socioložka zdůraznila, že církve v Německu „úplně postrádají misijní nadšení". Tím víc mnoho lidí v Německu popuzuje islám, který mnozí spojují s intenzivní zbožností, misijním úsilím, ale i sklonem k násilí.

Katolický biskup z Erfurtu Joachim Wanke však pesimistickou vizi budoucnosti církví odmítl. Podle něho existují ve východním Německu i místa „nového počátku". Lidé totiž nejsou ateističtí, ale spíš prostě „bezradní". Církevnictví „je jim cizí stejně jako čínština". Východoněmecké církve přitom svou situaci nahlížejí čestněji než jejich západní protějšky. „Víme o svých slabinách, ale víme také o bohatství evangelia," řekl biskup.

Kumránské svitky on-line

Jeruzalém (KAP) Kumránské svitky, tedy knihovna židovské sekty z Kristovy doby, jeden z nejdůležitějších archeologických nálezů 20. století, budou volně k dispozici na internetu. Oznámil to izraelský památkový úřad a firma Google v Jeruzalémě. Společný projekt nazvaný Leon Levy Dead Sea Scrolls Digital Library chce digitalizovat a zpřístupnit všech asi 30 tisíc fragmentů z asi 900 rukopisů. První texty budou k dispozici již během několika měsíců, celý projekt poběží pět let. Digitalizace by měla zároveň pomoci ochraně cenných rukopisů a díky snímání citlivými kamerami zviditelnit i texty, které již nejsou čitelné pouhým okem.

Marxisté jsou nudní tím, že v zásadě uznávají jen dva druhy lidí, vykořisťované a vykořisťovatele. Také my křesťané v zásadě známe jen dva stavy, milost a její nepřítomnost, tedy v konečném důsledku ráj a peklo. Naštěstí ale na rozdíl od marxistů nevíme, jak je u člověka s jistotou rozpoznat, a uznáváme, že se mohou rychle střídat. Tím pro nás lidstvo může být pestřejší a zajímavější než pro marxisty a velká dramata se mohou odehrávat i mimo továren a bojišť, na prostoru jediné lidské duše.

Velkou výhodu marxismu, spočívající v tom, že je v podstatě velmi prostý, tak znehodnocuje jeho velká nevýhoda, že je totiž v podstatě velmi prostý.

To je třeba mít na paměti, když čteme díla latinskoamerické teologie osvobození, jako esej Jona Sobrina o úřadu, kterou přinášíme v tomto čísle Getseman. Teologie osvobození spojuje marxismus a křesťanství, a z toho spojení pak mohou vzejít myšlenky jak bohaté, tak i ty nudné. Mně osobně nudná připadá dichotomie Jih-Sever, tedy staří dobří vykořisťovaní a vykořisťovatelé v geografickém vydání, jakkoli je skutečně bohatství na Zemi nyní právě v tomto severojižním směru rozděleno strašně nerovnoměrně. Chápu, že Sobrino toto rozdělení používá hlavně jako metaforu, jistě ví, že i na Jihu žijí velcí boháči a že ani Seveřanům se vždy nežije dobře.

Na druhou stranu i s výhradou vůči ideologizaci světových stran je třeba připustit, že Kristus byl mnohem větším komunistou, než se většinou považuje i v kruzích duchovenstva za slušné. Že jeho postoj k boháčům a bohatství rozhodně nebyl obdivný, že vášnivě stranil chudým, že jeho evangelium výslovně míří k ubožákům a ztroskotaným existencím všeho druhu, že jeho jediný známý výbuch hněvivého násilí byl namířen proti solidním poskytovatelům finančních služeb. Tento nepochopitelný a pohoršující Ježíšův postoj se my křesťané často snažíme změkčovat, omlouvat, zakrývat, retušovat, vyvažovat. Zásluhou teologie osvobození je, že to nedělá. Vědomě chce kopat s Ježíšem na jeho straně hřiště, na straně chudých.

Ježíš ovšem nebyl marxista a ani fyzická chudoba pro něj nebyla klíčová hodnota. Netoliko chlebem živ je člověk, říkal, a k této pravdě ultralevičák tak snadno nedojde, ba i teolog osvobození s ní může mít potíž. Přesto byl Ježíš člověk podvratný, ba revoluční, plně si vědomý toho, jak světská moc a pýcha strašlivě deformují lidská srdce. Jon Sobrino to ví, a i my bychom se s ním měli zamýšlet nad hledáním „způsobů, jak v situaci, pro niž je typické bohatství a moc, žít v chudobě a bez moci." Neboť opravdu „musí být po všech stránkách zjevné, že [křesťanský] úřad je vykonáván v chudobě" a „je třeba odolávat přitažlivosti prostředí skutečných držitelů světské a církevní moci, která může působit sub angelo lucis," tedy jako by to bylo něco skutečně dobrého.

Zbytek těchto Getseman zabral jediný dlouhý text, pokračování analýzy kolaborantského kněžského sdružení Pacem in Terris z pera Tomáše Benedikta Zbranka, tentokrát o PiT na jeho vrcholu slávy. Jde však o tak jedinečnou studii důležitého a dosud nedostatečně probádaného jevu, že snad přínosnost textu omlouvá jeho délku.

Služba chudým a obětem v rozděleném světě

Úřady v církvi, především vztah úřadů spojených se svěcením vůči úřadům bez svěcení, jsou stále předmětem zkoumání.¹ Brazilská biskupská konference² provedla např. rozdělení do čtyř kategorií:

- uznané úřady, související s významnou službou pro obec, i když nejsou zavedeny natrvalo;

- úřady, jimiž je někdo pověřen a které jsou propůjčovány prostřednictvím nějakého liturgického aktu nebo nějakou formou zakotvenou v církevním právu;

- úřady propůjčované prostřednictvím liturgického ritu, nazývaného dosazení;

- úřady propůjčované nositeli prostřednictvím zvláštní svátosti svěcení.

V tomto příspěvku se chci soustředit na to, co je základem pro jakýkoli druh úřadu, nezávisle na způsobu jeho udělení. Vycházím ze dvou předpokladů: Zaprvé - úřad je služba a v církvi se musí jevit jeho podstatný obsah, totiž to, že jde v každém případě o službu samotnému Ježíši. Zadruhé - služba, resp. protislužba, je vykonávána ve světě, jehož struktura je dána protikladem mezi Severem a Jihem; i to se musí projevit na profilu každého úřadu. Nebudeme se zde zabývat všemi otázkami okolo úřadu, ale doufáme, že se nám podaří osvětlit některá důležitá témata.

I. Úřad ve světě rozděleném na Sever a Jih

„Svět je rozdělen na utlačovatele a utlačované" (jak neúnavně opakuje José Comblin), na dva odlišné a protikladné světy, a toto strašlivé rozdělení a nespravedlivý protiklad se prohlubuje. Je to nepopiratelné a pro církevní úřad to znamená zásadní výzvu. Přesto - o protikladu Severu a Jihu, který přirozeně hraje roli v sociálním učení, se v teologické diskusi o úřadu vůbec nemluví. Proto začínáme citátem z textu Santiaga Agrela,³ arcibiskupa z Tangeru, který popisuje kontext každého úřadu. Zaměřuje se přitom na minulost a současnost.

„Před sedmdesáti lety začala v Evropě téct krev židů v holocaustu, který rozpoutali nacisté." Uprostřed takové skutečnosti bylo pro úřad zásadní otázkou, jestli vyjádří své angažmá na straně židů, jestli se projeví jako „vyznávající církev", vydá ze sebe lidi jako Dietrich Bonhoeffer či Alfred Delp, nebo jestli se skryje za fasádou „normálně fungující církve", za pokřtěnými, kteří se odpovídajícím způsobem neangažují. Tutéž otázku bylo třeba položit v době španělské conquisty v Latinské Americe, v době evropského otrokářství v Africe (více než dva miliony otroků!) i v případě podrobení a drancování Latinské Ameriky Spojenými státy. „Jih" zůstává dodnes prubířským kamenem pro hodnocení úřadu na celém světě a výsledky nejsou příliš uspokojivé. Existovali obdivuhodní nositelé úřadu, jako např. Bartolomé de las Casas, Desmond Tutu, Ita Ford a Maura Clarkeová, avšak jim podobní dávali právě v rozhodujících dobách tvář církevnímu úřadu jen zřídka. A dnes?

„V neviditelných vyhlazovacích táborech se stávají kořistí smrti nejubožejší z ubohých. Systém vyvolených zabíjí hladem denně více než 25 tisíc dětí. Každý den přibývá k zástupu těch, kdo v tomto světě trpí chronickým hladem, 200 tisíc lidí." Tento „na kříž přibíjený Jih" je typickým znakem doby. „Sejmout" jej „s kříže" je zásadním obsahem úřadu. A každý církevní úřad, jenž se zabývá spíše problémy „Jihu" než „Severu", se připodobňuje úřadu samotného Ježíše.

a) „Jih" je pro úřad především výzvou k obrácení, a k němu skutečně čas od času dochází, jakkoli je to obtížné. Všímáme-li si tématu z celosvětového měřítka, pak v souvislosti s Medellínem [II. generální konference latinskoamerických biskupů 1968] rozhodně k obrácení úřadu došlo, což platí i o pastýřském úřadu biskupů. Obrácení spočívalo v tom, že jsme začali více a lépe sloužit chudým, že jsme na jejich obhajobu vstoupili do konfrontace s jejich utlačovateli a vrahy. Arcibiskup Romero to vyjádřil názorně: „Mým úkolem je jít sbírat oběti násilí, jejich mrtvoly [...] Dnes je mou povinností shromažďovat trosky zničené svatyně, onoho pokořeného a nedůstojným způsobem obětovaného lidu."⁴ Bojovat o život obětí, hájit je, přinejmenším je pohřbít, v tom viděl tehdy své ministerium ex officio, svoji službu z moci úřední, podobně jako byli biskupové v koloniální době z moci úřední obhájci Indiánů. „Jih", „Mendellín" vyzvaly k obrácení a umožnily je - a ono se uskutečnilo. Šest biskupů bylo v důsledku své věrnosti novému služebnému úřadu zavražděno.

b) „Jih" dává úřadu „dimenzi absolutna". Biskup Pedro Casaldáliga říká: „Všechno je relativní, kromě Boha a hladu." Těch 25 tisíc dětí, které denně zemřou hladem (jsou zavražděny, neboť jejich smrti se dalo zabránit), představují něco absolutního, co nelze bagatelizovat. Dostojevský to ústy Ivana Karamazova vyjádřil velmi přesně: Kdyby byl pozván do nebe, kde se radují vrazi dětí, na místě by pozvání odmítl. Trivializace ve stylu Severu - „život znamená mít se dobře a být úspěšný" - zabíjí absolutno. „Jih" absolutno hájí.

Absolutní dimenze hladu může nadto dovést k jiným absolutním věcem. Spolu s „hladem", viditelným absolutnem, lze nazírat i „Boha", neviditelné absolutno. Ty dva pojmy neznamenají totéž, avšak pro výkon úřad je věru důležité, můžeme-li poukázat alespoň na něco skutečně absolutního a zároveň v projevech zbožnosti, liturgii a v každodenním provozu církve demaskovat ty skutečnosti, které jsou pouze výplodem dětinského fantazírování a egoistického nahrazování reality přáním. „Jih" znesnadňuje absolutizování toho, co není absolutní, a usnadňuje mluvení o Bohu ve smyslu biblické tradice, tedy o Bohu chudých a obětí. Biskup Romero šel ještě o krok dál: „Gloria Dei vivens pauper - Sláva Boží je to, že chudý žije." A smíme-li se odvážit, chtěli bychom s biskupem Casaldáligou říct: „Gloria Dei manducans esuriens - Sláva Boží je to, že hladový jí." „Jih" usnadňuje vznik úřadu, který zvěstuje tajemství tohoto Boha.

c) „Jih" je také nejadekvátnějším místem pro teologické uvažování o tajemství. Je nejvhodnějším místem, kde lze pochopit Boží zjevení, kde lze prožívat víru a následování a - z téhož důvodu - se také věnovat teologii. Tak to Bůh chtěl.

Myslím si, že při pohledu z „Jihu" pochopíme lépe, co musí být podstatou kteréhokoli úřadu. Jen pod větším tlakem objevujeme, že úřad musí být inkarnován mezi chudými a oběťmi, musí spolutrpět, aby napomáhat životu, a musí mít rysy prorocké, aby odhaloval nespravedlnost. Musí být proniknut nadějí, že chudí budou mít život a bude jim navráceno jejich bytí, jméno a identita. „Jih" vyžaduje od „Severu" obrácení, volá k solidaritě a nabízí utopii: sen o tom, že lidská rodina - „Sever" a „Jih" společně - je uskutečnitelná. Při pohledu z „Jihu" člověk chápe podstatné věci týkající se úřadu: „Není spásy mimo svět chudých." - „Úřad musí být svěřen i ženám." Tyto požadavky vycházejí nejen z Nového zákona a z vědomí všeobecných lidských práv, opravňuje je i to, že představují nutnou a specifickou pomoc pro život a církev na „Jihu". K tomu se ještě vrátíme.

II. Základní úřad: budovat Boží království v odporu proti antikrálovství

„Jih" může v církvi napomáhat k formování úřadu ve smyslu předchozího výkladu. Ale úřad musí být také ježíšovský. Toto téma zahrnuje více věcí, my se teď však zaměříme jen na dvě: Čemu Ježíš sloužil a jak vypadala jeho služba?

Pro Ježíše byla nejzazší skutečností duální jednota, „Boží království", tzn. království, které je in actu vyjádřením myšlenky, že Bůh je Abba, dobrý pro chudé. A Bůh tvoří základ Království, základ jeho existence.⁵ Ignacio Ellacuría z toho vyvodil: „Ti, kdo skutečně následují Ježíše, musejí usilovat o maximální uskutečňování Božího království v dějinách."⁶ To platí i pro nositele úřadu.

Jenomže Božím královstvím se ani koncily, ani učitelský úřad, ani christologie po celá staletí nezabývaly nebo mu nerozuměly správně. Téma Božího království se objevuje přibližně před sto lety v evropské teologii; teologie osvobození je posunula do centra pozornosti a vytrvale poukazovala na ty, jimž bylo jako prvním přislíbeno: na chudé. Dnes zájem o Boží království opět slábne, ale dřívější nedorozumění přežívají v jiné podobě, což má neblahý vliv na úřad.

Zpravidla panovala představa, že Boží království je království nebeské, basileia tón úranón, jak stojí v Matoušově evangeliu. Úkolem úřadu bylo vést do nebe, zatímco o radikální proměně světa se vůbec neuvažovalo. Na úrovni symbolů vyjadřovaly nadřazenost nebe nad zemí nádherné liturgické obřady apod. Jejich extrémní podoba připomíná Péguyho větu: „Protože nejsou z tohoto světa, myslí si, že jsou z nebe." To je vážné nebezpečí, jemuž musí čelit každý úřad.

Existoval také názor, že Království je církev, což se dnes už neříká (církev jako instituce si bude muset ještě leccos nechat líbit). Ale to nebezpečí tu stále je. Církev chce být v oblasti společenské politiky a v médiích všudypřítomná a používá různé formy moci, aby dala najevo, že představuje vrcholnou skutečnost a převyšuje kterékoli jiné náboženství nebo jakoukoli lidskou instituci. To je jakési neo-křesťanství. Takto může úřad degenerovat na pouhý nástroj k prosazení myšlenky, že nejzazší skutečností je církev, a nikoli Boží království.

Kniha Josepha Ratzingera Ježíš Nazaretský oživila diskusi o tomto problému, tentokrát teologicky fundovanější. Ratzinger podává přehled různých současných výkladů Božího království a dochází k závěru: „Ještě jednodušeji lze říct: Když Ježíš mluví o Božím království, zvěstuje prostě Boha, a to jako Boha živého, který je schopen konkrétně jednat ve světě a v dějinách a právě nyní jedná."⁷ Ale takový Ježíš by neodpovídal za žádné proměňující Boží jednání v dějinách, které by bylo dostatečně historicky ukotveno. Tento bod byl předmětem mnoha diskusí⁸ a my se mu teď nebudeme věnovat - chceme na něj přesto upozornit, neboť takový pohled může vést ke znehodnocování Božího království, jež má být s pomocí úřadu budováno.

Nejčastější exegetický výklad je zaměřen jinak. Izrael udělal zkušenost, že Bůh kráčí dějinami, a vyjádřil to přesně: „Bude soudit (=řídit) svět spravedlivě a národy podle své pravdy" (Ž 96, 13; srov. Ž 72). Boží panování „proměňuje nespravedlivou historicko-společenskou situaci v jinou, spravedlivou, v níž vládne solidarita a neexistují chudí"⁹ (srov. Dt 15, 4). Ježíš takové pojetí Království nezrušil, naopak je prohloubil a doplnil o Boha, jenž je Abba.

Je tudíž nutno chápat úřad jako službu Božímu království a bojovat proti zmíněným zjednodušujícím a degenerovaným pojetím. Úřad musí být ukotven historicky a být oiko-nomický v tom smyslu, že bude umožňovat oikos, domov, centrum života, svobodu jednotlivců a národů. Musí být stranický, tj. stát na straně jedněch (utiskovaných) a v dialektickém odporu vůči druhým (utiskovatelům), kteří ovšem mohou kdykoli dosáhnout spásy skrze obrácení. Úřad vychází z původního sdílení utrpení - analogicky k postoji Boha Exodu, proroků a Ježíše. Toto sdílení utrpení se musí stát spravedlností, přijmout konflikt a bojovat proti antikrálovství. A musí mu jít o království, které je Boží (k tomu se na konci ještě vrátíme).

Tento základní úřad se může projevovat rozmanitými konkrétními úřady, týkajícími se Slova, budování těla církve, asistence a zcela jistě slavení eucharistie. Ale všechny tyto jednotlivé úřady neruší zásadní význam onoho základního úřadu.

III. Spolutrpět a prorokovat, v chudobě a bez moci, za účasti laiků

1. Důsledně sdílet utrpení a nevyhýbat se konfliktu

Každý církevní úřad musí být proniknut tím, čím se vyznačoval Ježíš. Začněme sdílením utrpení. Ježíš přináší dobrou zvěst o Božím království „chudým", tj. těm, kdo klesají pod břemenem života. Joachim Jeremias dodává: „pouze a jedině chudým". Takové stranictví není snadno akceptovatelné. V  Pueble [III. generální konference latinskoamerických biskupů 1979] bylo přijato. V prohlášení biskupů stojí: „Jedině z tohoto důvodu [Sobrino: tj. protože jsou chudí] mají chudí právo na zvláštní péči, bez ohledu na jejich morální a osobní situaci" (Puebla, 1142). A dále text říká, že Bůh je nejen miluje, nýbrž i „hájí". Tak se úřad stává obhájcem chudých v konfliktu s utiskovateli. To platí absolutně. Na „Jihu" je úřad vystaven pronásledování a vraždám. Tak vzniká mučednictví, utrpení sdílené důsledně, až po samu smrt.

Kdo nepočítá s touto možností, nepochopil službu Božímu království a bagatelizuje moc antikrálovství. Akceptovat tento fakt není lehké. Výsledkem V. generální konference latinskoamerických biskupů v Aparecidě 2007 jsou krásné texty, do jisté míry odvážné a kreativní. Ale k tomuto konfliktu se shromáždění nepostavilo s plnou vážností. Závěrečný dokument se nezmiňuje o historických příčinách Ježíšovy smrti, a i když mluví o latinskoamerických mučednících, nevěnuje jediné slovo odpovědnosti oligarchů, vojenských kruhů aj. Myšlenka, že úřad musí vstoupit do konfrontace s antikrálovstvím, není v prohlášení vyjádřena jasně a zřetelně.

2. V chudobě a bez moci

U Ježíše hraje toto téma ústřední roli. Úřad musí být vykonáván v chudobě. Na cestu si nebrali nic, jen hůl: ani chleba, ani mošnu, ani peníze do opasku. (Mk 6, 8) „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi. Kdo chce být velkým, buď vaším služebníkem." (Mk 10, 42n) To musí být převedeno do konkrétní historické situace, ale nesmí se to škrtnout. „V chudobě" znamená přinejmenším odolávat pokušení nadbytku a také nádhery. „Bez moci" znamená přinejmenším odolávat pokušení podrobovat si druhé. A protože moc je do jisté míry nutná, nemůže být nositel úřadu při jejím používání nikdy dost opatrný.

Dovolte, abych připomněl svatého Ignáce: Ve svých meditacích o dvou korouhvích vysvětluje, že život „v chudobě" a „bez moci" je cestou pravého života, zlidštění, vykonávání úřadu podle evangelia. Zdůrazňuje, že to je protiklad bohatství a moci. Je třeba začít s chudobou - duchovní, ale i skutečnou, s chudobou, jež je opakem bohatství. Jejím důsledkem jsou urážky a potupy, ona bez-mocnost jako protiklad plané světské slávy, průvodního jevu moci. To vše vede nakonec k pokoře, cestě všech ctností, a ctnosti jsou ony síly, jimiž se stáváme lidmi [španělské slovo virtud má stejně jako latinské virtus dva významy: ctnost a síla; pozn. překl.]. Opakem pokory je pýcha, cesta všech neřestí, jež nás zbavují lidství.

Potud Ignác z Manresy. Když se pak stal generálním představeným Tovaryšstva Ježíšova, musel myšlenku volby mezi dvěma korouhvemi uplatňovat v konkrétní dějinné situaci, což nebylo nijak lehké. Úřady Tovaryšstva potřebovaly materiální zdroje, proto jezuité vyhledávali dobrodince, a tím se dostávali do blízkosti světa bohatství, poct a moci, světa králů, šlechtičen, biskupů, kardinálů...

Svatý Ignác si byl vědom toho, jak obtížné je spojit efektivitu evangelia s efektivitou prostředků, neboť tyto fenomény mají vzájemně se lišící, někdy protikladnou dynamiku. Intenzivně se problémem zabýval, hledal řešení. Lainezovi a Salmerónovi, kteří byli vysláni na tridentský koncil (jenž reprezentoval moc světskou i církevní), doporučil, aby bydleli v hospicích pro chudé. To byl jeden ze způsobů, jak v objektivní situaci, pro niž bylo typické bohatství a moc, žít v chudobě a bez moci. Avšak vyřešit tento problém není snadné.

Má-li být úřad vykonáván v chudobě, je nutno brát přísnost a střízlivost vážně a bez vytáček odmítat luxusní budovy univerzit a kostelů i nádheru světských a církevních slavností, jakkoli společnost toto všechno ráda vidí. A rozdíly ve srovnání s chudými a nižší střední vrstvou, projevující se v chování, cestování, zdravotní péči, odpočinku, je třeba zrušit. Musí být po všech stránkách zjevné, že úřad je vykonáván v chudobě.

„Bez moci" - to neznamená, že se lze beze všeho vzdát oné moci, která je dána vzděláním. Vzdělání nelze přenechávat těm, kdo je používají k potlačování pravdy. Znamená to ovšem vystříhat se pýchy, která pro všechny lidi s dobrým vzděláním představuje skutečné nebezpečí. A je třeba odolávat přitažlivosti prostředí skutečných držitelů světské a církevní moci, která může působit sub angelo lucis.

Abychom nesklouzli do pouhé diskuse o pojmech, můžeme místo slova moc používat kategorie energeia a dynamis, energie a impuls. Tím má být řečeno, že úřad dává impuls k proměně skutečnosti a je zdrojem energie nutné pro růst druhých lidí - na rozdíl od moci, která mění věci ve svém vlastním zájmu a druhé si podrobuje. Takový arcibiskup Romero byl obdařen spíše energií než mocí. Měnil osobní a společenskou situaci rolníků.

Co se týče pýchy, arogance, není lepší prostředek, jak ji překonávat, než vidět v chudých ty, kdo nám přinášejí dobrou zvěst, především tehdy, když nám - aniž by to vyslovili - odpouštějí. A velice pomáhá pronásledování a mučednictví, pokud je člověk přijímá v pokoře, bez chlubení. Doufejme, že církev bude vidět v obojím ústřední téma úřadu, a nikoli záležitost chytrosti nebo svatořečení. Ale lepší nebo účinnější způsob neexistuje. Nadále platí Ježíšova slova: „Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé." (Mk 10, 45)

3. Za účasti laiků

Nutný historický vývoj úřadů nemůže zničit podstatu, z níž vznikly, a byl by to skandál, kdyby se vyvíjely opačným směrem, než odpovídá tomuto zdroji, kdyby např. reprezentovaly moc, a nikoli službu. Nuže, v Ježíšově době a v prvních křesťanských obcích zastávali úřady v podstatě muži a ženy rovným dílem. Připomeňme si dvě věci:

a) Laický úřad je primární.

To zní možná provokativně, ale nemusí to být nutně provokativní. Laický stav na rozdíl od stavu kněžského je původní způsob lidského a tím i křesťanského bytí. Ježíš byl nejen v sociologickém smysl laik, nýbrž i ve své roli jako prostředník Boha. List k Židům ho nazývá knězem, ale jeho schopnost být prostředníkem vyrostla z laických vlastností: milosrdenství, věrnosti, oddanosti. Nebylo třeba žádný svátostných dodatků, tím méně nějaké moci.

Církevní úřady vybavily samy sebe sakrálními přídavky a úřední mocí (potestas), ale tím rozhodně nelze vyvrátit zásadní skutečnost, že Ježíšův úřad ve své skutečné podobě byl úřadem laickým. V tom je nutno vidět korektiv pro všechny degenerace úřadu (i když to je možná planá naděje). Právě „laictvím" je vykoupeno všechno sakrální, nikoli obráceně. A považujeme-li „zjevení Boha" za záležitost sakrální, pak může být rozhodně chápáno jako „nejvyšší sláva laického stavu", a ne jako jeho anulování.

b) Úřad je pro ženy

Úřad musí být přiznán ženám v téže míře, jako přináleží mužům. Viděno s Ježíšem je situace žen v církvi neúnosná. To zní jako programové prohlášení, ale podívejme se do bible: U synoptiků patří ženy stejně jako muži k Ježíšovým následovníkům a zvěstují Boží království. Lukáš (L 8, 2n) uvádí jejich jména: Marie zvaná Magdalská, Jana, žena Chuzova, Zuzana a mnoho dalších. O dvou posledně jmenovaných se říká, že se o něho „staraly ze svých prostředků". Podle Marka a Matouše stály pod křížem jen ženy: Marie Magdalská, Marie, matka Jakuba mladšího, a Salome (Mk 15, 40n; srov. Mt 27, 56, kde se mluví i o matce synů Zebedeových). Říká se o nich, že ho následovaly; použitý termín akolythein přitom znamená, že Ježíše následovaly v tom, co dělal. Zmrtvýchvstalý se u Jana zjevuje nejdříve Marii Magdalské (J 20, 11-18), a ne Petrovi - ona se tedy stává apoštolkou apoštolů. U synoptiků se zjevuje nejdříve ženám, které musejí učedníkům oznámit, co se stalo (Mt 28, 9; Mk 16, 9; Lk 24, 1-10).

Ve velikonočním dění má žena tudíž ústřední, významnější roli než muži. Jan kromě toho vkládá ženě, konkrétně Martě, do úst nejbohatší christologické vyznání, jaké se vyskytuje v evangeliích: „Ano, Pane, věřím, že jsi Kristus, Syn Boží, který má přijít na svět." (J 11, 27) Toto vyznání je možná hlubší než Petrovo (Mt 16, 16): „Ty jsi Kristus, Syn živého Boha." Co se týče „ježíšovské důstojnosti" a „apoštolátu", ženy se zde jeví nejen jako rovné mužům, nýbrž dokonce jim nadřazené.¹⁰

V pavlovských obcích, o nichž toho víme nejvíc, se jeví dvě důležité věci, které je třeba zdůraznit v souvislosti s chápáním úřadu: předně význam společenství a pak skutečnost, že v jeho rámci měli přístup k tomu, co odpovídá dnešním úřadům, právě tak ženy jako muži.

Úřady se vyvíjejí z potřeb obcí a jejich platnost není nutně dána nějakým druhem autority propůjčené apoštolem. V Soluni a Korintu se obce za Pavlovy nepřítomnosti organizovaly samy; jeho podpory se služebnicím a služebníkům dostává teprve dodatečně, přestože to, co dělají, je něco nového. Uznává je teprve na základě jejich práce (1 Te 5, 11-12; 1 K 16, 15-16), nikoli proto, že by byli jmenováni nebo že by jim byla propůjčena nějaká úřední moc (potestas).

Pavel se tedy vztahuje k obci; když se vyskytnou problémy, píše proto celé obci, nikoli jejím vedoucím. O nich (episkopoi, diakonoi) je zmínka jen v Listu Filipským (F 1, 1), aniž se uvádí, co je jejich úlohou. Charisma řízení, které je v hierarchicky uspořádané církvi tak rozhodující, je v seznamu charismat (1 K 12, 28) uvedeno na předposledním místě. Po něm následuje už jen dar mluvit ve vytržení, který není příliš významný; Pavlovi se jeví dokonce poněkud sporný. To všechno se od našeho dnešního pojetí úřadu velmi liší.

V listu Římanům (Ř 16) je přímo jmenováno několik žen, jejichž apoštolskou čin­nost Pavel zdůrazňuje. Foibé je jáhenka, Priska a Marie „se velmi namáhaly", což je výraz, jímž bývá popisována Pavlova služba obcím. Junia, vynikající mezi apoštolkami, uvěřila v Krista dříve než Pavel. Persida, Triosa a Trifena „horlivě pracovaly na díle Páně". Lydia (Sk 16) nejen hostila Pavla ve svém domě, byla pravděpodobně i jeho spolupracovnicí v apoštolátu.

Skutečnost, že ženy zastávaly apoštolské úkoly (dnes by to byly úřady), je in actu potvrzena programovou větou (Ga 3, 28): „V Kristu už není rozdíl mezi mužem a ženou", i když byl tento slovní obrat z Listu Korintským (1 K 12, 13) vypuštěn - možná kvůli pastoračním problémům, které takové tvrzení způsobovalo.

Co jsme zde připomněli, je známá skutečnost. Tehdejší chápání muže a ženy v rámci obce, jak je ukazuje duch i litera těchto textů, se od dnešního velice liší. Tehdy byla mnohem silněji pociťována rovnost pohlaví, a ne nerovnost vzhledem k úřadům. Dnes k tomu přistupují znamení doby. Na „Severu" je to nepřehlédnutelný pokrok směrem k větší lidskosti, což znamená uznání rovných práv pro ženy, třebaže se prosazuje pomalu. Na „Jihu" je to nepřehlédnutelný příspěvek žen pro společnost a v církev, který má místy hrdinské rysy. V El Salvadoru by byla bez žen - matek, sester, spolupracovnic - celá země a rozhodně celá církev dávno zničena. V době útlaku a za války udržovaly ženy společnost i církev naživu. Za nočních náletů prchaly s dětmi v náruči beze jediného slova (jinak riskovaly smrt), před útěkem z domova ukrývaly pod zem fotografie biskupa Romera, putovaly nepoznány mezi vojáky a vraždícími komandy, modlily se k Bohu, hájily a uchovávaly duši církve i země. Nejlepší z lidí, muži i ženy, uskutečňovali podstatné ministerium: neustoupili před antikrálovstvím a budovali království Boží.

Nejde jen o akt spravedlnosti a narovnání, jímž mají být ženám přiznána táž práva, je třeba uznat jejich specifický přínos úřadu: sdílení utrpení, empatii, věrnost, schopnost snášet bolest, přijmout druhého, věrnost, něhu... Jestliže pro toto všechno nebylo mezi církevními úřady místa, což platí i o úřadech spojených se svěcením, pak proto, že - řečeno s Pascalem - jemný duch [esprit de finesse] byl dávno pohlcen duchem geometrickým. Dá se to těžko pochopit, pomyslíme-li na to, jaký jemnocit projevoval vůči ženám Ježíš.

Teologická formulace: pomáhat Bohu, jenž kráčí dějinami

Popsali jsme úřad jako zásadně vycházející z Božího království i způsob budování Božího království. Čtenář se může ptát, jestli jsme přitom nevynechali samotného Boha. Rád bych odpověděl známým výrokem Ignacia Ellacuríase: „S arcibiskupem Romerem kráčel El Salvadorem Bůh." Jako Ježíš, jenž se „vydal konat dobro a léčit posedlé ďáblem", vykonával biskup Romero mnoho úřadů při budování Božího království: nepochybně úřad Slova, úřad lásky k bližnímu i specifické úkoly jako arcibiskup. Ale při tom všem vykonával onen zásadní úřad, který znamená „přijmout Boží přítomnost v dějinách a sám k ní přispět", a to sdílením utrpení, prorockým hlasem, věrností, mučednictvím a tím, že předstupoval před Boha v modlitbě. A nepomáhal jen tak nějakému bohu, jenž kráčí dějinami, nýbrž tomu, jenž ve shromáždění bohů pozvedá svůj hlas: „Dopomozte nuznému a sirotkovi k právu, poníženému a chudému zjednejte spravedlnost." (Ž 82) Dějinami kráčí onen Bůh, u něhož „sirotek nalezne slitování". Tak žil Ellacuría. A jako o Ježíši platí i o něm, že „Bůh byl s ním".

Právem zdůrazňuje Benedikt XVI. „Boha". My trváme na „Božím království", neboť právě ono vzniká, kráčí-li Bůh dějinami. Je třeba „sloužit Bohu", ale je nutno rovněž - a to budiž řečeno se vší pokorou - „sloužit jeho působení v dějinách". Přesně toto činili velcí nositelé úřadu jako arcibiskup Romero. A to také činil Ježíš Nazaretský.

Jon Sobrino SJ, nar. 1938 v Barceloně v baskické rodině, vystudoval ve Španělsku, Německu a USA. Kromě doktorátu teologie má i titul magistra inženýrství. Do Tovaryšstva Ježíšova vstoupil r. 1956, od r. 1957 patřil do středoamerické provincie řádu a žil převážně v El Salvadoru. Je profesorem teologie a ředitelem Centra Mons. Romera na Středoamerické katolické universitě (UCA) v San Salvadoru.

Publikoval mj.: Mysterium Liberationis. Grundbegriffe der Theologie der Befreiung, 2 sv., Luzern 1995/96 (spolu s Ignaciem Ellacuriou, rektorem UCA, zavražděným r. 1989); Preis der Gerechtigkeit. Briefe an einen ermorderten Freund, Würzburg 2007; Christologie der Befreiung, Ostfildern 2008; Der Glaube an Jesus Christus, Ostfildern 2008.

Z Concilia přeložila Helena Medková

1 Viz Jesús Martinez Gordo, Ministerialidad laical y secularidad presbiteral versus seculari­za­ción del laicado y sacralización del presbiterado, příspěvek v: Revista Latinoamericana de Teo­logia 77 (2009).

2 Viz CNBB (Brazilská biskupská konference), Missao e ministérios dos cristaos leigos e leigas. Ediçao aprovada na 48ª Assembléia Geral da CNBB, Itaici, 22. 4. 2009.

3 Uveřejněno 25. 5. 2009 v: Religión Digital.

4 Kázání v Aguilares, 19. 6. 1977.

5 Jon Sobrino, Christologie der Befreiung, sv. 1, Mainz 1998, 103.

6 Ignacio Ellacuría, Aporte de la teologia de la liberación a las religiones abrahámicas en la superación del individualismo y del positivismo, v: Revista Latinoamericana de Teologia 10 (1987), 9.

7 Joseph Ratzinger, Jesus von Nazareth, díl I, Freiburg i. Br. 2007, 85.

8 Viz tematický sborník „Jesus als Christus", Concilium 44 (2008/3); Francisco Javier Viktoria, En memoria de ellos. La actualidad de un cristianismo liberador, v: Revista Latinoamericana de Teologia 76 (2009), 27-32.

9 Xavier Alegre, El reino de Dios y las parábolas de Marcos, v: Revista Latinoamericana de Teologia 67 (2006), 8.

10 Proti možným námitkách bych rád uvedl dvě vysvětlení: Že při Poslední večeři byly předány úřady, a to výhradně mužům, nepovažuje exegeze za nepochybné. A dvanáct „mužů" jako základ církve - to je symbolické vyjádření. Představují nový Izrael, tudíž to podle kultury teh­dejší doby musejí být muži a Židé. A proto mezi těmi dvanácti chybějí nejen ženy, nýbrž i ne-Židé.

„Jak už jsme se zmínili, organizační struktura SKD PIT kopíruje správní členění ČSSR, nikoli strukturu diecézní. Na rozdíl od Slovenska však v českých zemích nebyly zřízeny okresní organizace. Sdružení je dobrovolným zájmovým hnutím katolických duchovních, kteří se angažují v občanské činnosti při budování a rozvoji socialistické společnosti podporou programu Národní fronty. Dále usilují o upevnění míru a přátelství mezi národy jako jednoho z hlavních předpokladů pro vytvoření sociální spravedlnosti na celém světě. Také chtějí vytvářet předpoklady k zajišťování oprávněných zájmů a potřeb duchovních v oblasti sociální a zájmové. Pokud jde o úkoly sdružení, v oblasti občanské povede duchovní k tomu, aby (...) spolupracovali při upevňování hodnot socialistického společenského řádu. Organizace bude napomáhat k vytváření příznivých vztahů mezi církví a státem. V oblasti mírové činnosti bude postupovat v duchu encykliky Pacem in terris papeže Jana XXIII., a proto vyvine úsilí k podpoře mírových snah SSSR a ostatních socialistických zemí v boji za světový mír, u vědomí toho, že jen toto společenství a pevné spojenecké svazky v něm jsou zárukou světového míru..."¹

Teologické zdůvodnění své existence dokazovalo sdružení citáty z Písma, církevních otců, dokumentů II. vatikánského koncilu, encyklik a projevů papežů, avšak vytržených z kontextu. ,,Teologové" sdružení zdůrazňovali svou věrnost církvi a Svatému otci v otázkách víry a mravů. Kladli důraz na svou pravověrnost a dávali ji do protikladu s ,,neortodoxními" vybočeními západních teologů. Vychloubali se, že v otázkách míru, aggiornamenta, občanské angažovanosti, kněžské solidarity apod. anticipovali koncil. Nicméně oni nehlásali pax Christi, ale pax sovietica. Aggiornamento Jana XXIII. chápali jako jednostranné přizpůsobení se socialistickému režimu sovětské provenience.² Tuto skutečnost mj. dokládají slova federálního předsedy sdružení a generálního vikáře olomoucké arcidiecéze Antonína Veselého na II. celostátním sjezdu SKD PIT ČSSR v roce 1980: ,,Evangelium není vázáno na určitý společenský řád. To nás vedlo k tomu, že přijímáme novou společenskou skutečnost jako příležitost ke zvěstování evangelia a k službě člověku. Na ruinách staré společnosti neseme také na sobě břímě omylů minulých generací. Ale před sebou vidíme Krista, který kráčí před námi, a proto jsme se nerozpakovali být tam, kde se vede zápas. Vidíme svět ve světle inkarnace, ve světle neustálého Božího sestupu do tohoto světa. Proto nechceme utíkat ze světa do závětří ghetta, ale klidně a s důvěrou v Boha vyrovnávat se s revolučními změnami."³

Pokud jde o legitimitu sdružení, odvolávali se představitelé na koncilní dekret Presbyterorum ordinis, kde se doporučuje zakládat kněžská sdružení po schválení příslušné církevní autority. Ovšem toto sdružení nikdy žádnou církevní autoritou schváleno nebylo a jeho činnost se vyvíjela zcela odlišně od ustanovení výše zmíněného dekretu. Dekret totiž vyzývá duchovní k vzájemnému bratrství a solidaritě, leč SKD PIT naprosto vědomě rozbíjelo kněžskou jednotu a ti, kteří se ke sdružení nepřidali, byli často stavěni do pozic nepřátel režimu.

Členství ve sdružení na rozdíl od předcházejících organizací je dobrovolné a všechny orgány jsou voleny. Orgány federálního sdružení jsou federální výbor a předsednictvo federálního výboru. Orgány národních sdružení tvoří: sjezd, ústřední výbor a jeho předsednictvo, na úrovni krajů jsou to krajské konference, krajský výbor a jeho předsednictvo. Názvy okresních orgánů na Slovensku jsou totožné s krajskými. Ústřední výbor k zajištění své činnosti vytváří sekretariát a také pracovní komise, a to komisi pro občanskou angažovanost, pro mírovou činnost, pro tiskové záležitosti, pro sociálně zájmovou činnost a konečně komisi pro organizační činnost. Funkční období všech orgánů je obvykle pětileté.⁴

V ČSR se stala členy sdružení přibližně třetina kněží (726), na Slovensku to byla cca jedna čtvrtina duchovních (350). Počty členů se v jednotlivých krajích lišily. V obou moravských krajích či Praze v organizaci působilo až 50 % duchovních, naopak nejméně členů bylo v Západočeském a Středočeském kraji (cca 30 %) a také ve všech třech slovenských krajích, kde bylo pro členství v SKD získáno jen kolem 20 % z celkového počtu kněží.⁵ Zde je nutno zdůraznit, že kněží řeckokatolické církve se nikdy členy SKD PIT nestali.

Církev v Československu byla v důsledku aktivity ,,mírových kněží" vnitřně rozdělena, rozbitá dlouhými léty pronásledování, fungující bez možnosti obvyklého kontaktu se Svatým stolcem. Prožívala drama opuštěnosti a samoty. Po smrti biskupů státní orgány dlouho odmítaly dát souhlas s novým jmenováním a dožadovaly se, aby Apoštolský stolec přistoupil na kandidaturu funkcionářů SKD PIT. Organizace tedy měla přes 1000 členů, kteří v 70. letech dosáhli svých pozic prostřednictvím přidělování úřadů a peněz a také díky zákulisní činnosti Státní bezpečnosti. Právě příslušnost k Pacem in terris často rozhodovala o tom, zda mladý kněz nakonec získal státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti.⁶ Mnozí se proto zúčastňovali sjezdů a dalších akcí organizovaných SKD PIT pouze proto, aby měli ,,svatý pokoj", aniž by se s ideologií sdružení jakkoli ztotožnili nebo participovali na indoktrinaci společnosti. Jiní byli vydíráni hrozbou, že budou zveřejněna jejich případná selhání v minulosti, a proto se také stali členy.⁷ Ovšem existovala dosti početná skupina kněží, kteří byli aktivními vykonavateli úkolů pečlivě připravených státními sekretariáty pro věci církevní a orgány StB.⁸ Státní orgány poskytovaly SKD PIT od začátku jeho existence soustavnou podporu tak, aby svou činností pozitivně ovlivňovalo občansko-politické postoje co největší části duchovenstva. Ovšem výsledky jeho činnosti nebyly nikterak valné. Kromě nevelkého okruhu aktivistů ve vedení a některých starších duchovních, poznamenaných minulostí, o SKD PIT větší zájem nebyl a i řada těch, kteří se zúčastňovali jeho akcí, vnímali jeho působení jakožto formální záležitost. Státní orgány si stěžovaly na pasivitu sdružení. Důvodem byl mj. odmítavý postoj Svatého stolce a zahraniční církevní emigrace vůči němu i aktivity bývalých členů Díla koncilové obnovy (DKO).⁹

Václav Vaško nazývá aktivity sdružení pseudočinností, s čímž musíme souhlasit.¹⁰ SKD svou činnost pečlivě plánovalo a po schválení každé své akce sekretariátem pro věci církevní, metodicky řízeným ideologickým oddělením ÚV KSČ, realizovalo pod kontrolou dalších státních orgánů. Roční zprávy o činnosti sdružení se od sebe příliš nelišily. Stereotypně se připomínala výročí ,,Vítězného února", květnového osvobození republiky ,,slavnou Rudou armádou", Slovenského národního povstání, Velké říjnové socialistické revoluce atd.¹¹ To nechť dokládají některé úryvky z pramenů.

Ve Zprávě o činnosti sdružení za rok 1972, kterou zpracoval ústřední tajemník František Hochmann, je mj. uvedeno, že počátkem roku bylo vzpomenuto na všech schůzích významu únorových událostí pro celou naši společnost. Posléze početná delegace vedení sdružení projevila na Vítkově úctu památce dělnických prezidentů a vděčnost sovětským hrdinům. Z přátelského setkání federálního výboru sdružení s představiteli Sekretariátu pro věci církevní při Úřadu předsednictva vlády ČSSR byl zaslán dopis předsedovi ÚV NF ČSSR Gustávu Husákovi. Kněží v něm podali ujištění o své angažovanosti při uskutečňování volebních programů NF ČSSR. Při návštěvě výstavy ,,50 let SSSR" duchovní projevili nadšení a hluboký dojem před grandiózními výsledky tvořivého úsilí sovětského lidu, kterých dosáhl za půl století při budování i obraně socialismu. S pocitem uspokojení přijalo sdružení kladné hodnocení své práce od místopředsedy federální vlády Mateje Lúčana, který prohlásil, že je zvláště pozitivní aktivizace té části duchovních, jež projevuje upřímnou loajalitu ke společenským poměrům naší republiky a snaží se přispět k budování socialistického společenského zřízení. Prestiž sdružení se údajně zvýšila, když na místa zemřelých biskupů v Brně a Českých Budějovicích nastoupili coby kapitulní vikáři členové sdružení Ludvík Horký a Miloslav Trdla.¹² Ani po podrobném prostudování nelze nalézt byť jen zmínku o tom, proč došlo k výměně, proč zemřel např. českobudějovický biskup Josef Hlouch, který musel absolvovat naprosto nelidský čtyřhodinový výslech v sídle StB za přítomnosti církevního tajemníka Drozdka (strhl mu kolárek a křičel na něj, že Římu sloužit nebude), s nímž a jeho kolegy udržovalo SKD PIT vskutku vřelé vztahy. Ani zmínka o podlitinách v tváři biskupa, který ještě téhož dne navečer skonal. Legitimní biskupové odcházeli za podivných okolností za světa a sdružení jásalo, že stolce jsou obsazovány jeho členy.

Rok 1973 byl, pokud jde o aktivity sdružení, jeden z nejbohatších. Činnost v tomto roce byla zahájena návštěvou vedení sdružení u generálního tajemníka ÚV KSČ Gustáva Husáka, jemuž poblahopřáli k 60. narozeninám. SKD PIT pokládá přijetí soudruhem Husákem jako uznání a ohodnocení své činnosti v oblasti občanské angažovanosti a v mírové práci. Ústřední tajemník SKD PIT ČSSR František Hochmann Husákovi sdělil, že jeho projevy ,,dávají v mnohých otázkách podnět i Sdružení a usměrňují jeho činnost, aby se rozvíjela v souladu s politikou a podporou Národní fronty."¹³ Sdružení ještě blahopřálo k narozeninám federálnímu vicepremiérovi Mateji Lúčanovi. Milanu Klusákovi gratulovalo ke jmenování ministrem kultury, Ludvíku Svobodovi k opětovné volbě prezidentem republiky a nevynechalo ani generálního tajemníka ÚV KSSS Leonida Brežněva, kterému blahopřálo k udělení Leninovy ceny za upevnění míru mezi národy. U příležitosti 25. výročí ,,Vítězného února" byl na zasedání ústředního výboru SKD vyzvednut dalekosáhlý politický, společenský a ekonomický význam vítězství dělnické třídy v r. 1948, i dosah spojenectví se SSSR a socialistickými zeměmi. Účastníci navštívili výstavu dokumentů z únorových dní r. 1948. Se stejným programem k únorovému vítězství se konala shromáždění sdružení ve všech českých i slovenských krajích.¹⁴ Sdružení v tomto roce uspořádalo též sympozium k 10. výročí encykliky Pacem in terris, projevilo solidaritu s bojujícím lidem v Mosambiku, odsoudilo vojenský puč v Chile a poděkovalo československým zemědělcům za úspěšné žně. Na pomoc válkou postiženému Vietnamu členové SKD darovali částku 30 000 Kčs.¹⁵ Avšak nejdůležitější událostí tohoto léta bylo pro sdružení jmenování svých představitelů Josefa Vrany (biskup-apoštolský administrátor olomoucký), Jozefa Ferance¹⁶ (sídelní biskup banskobystrický) a bývalých funkcionářů Mírového hnutí katolického duchovenstva (MHKD) Jána Pásztora (sídelní biskup nitranský) a Júliuse Gábriše (biskup-apoštolský administrátor trnavský) novými biskupy. Tomuto jmenování předcházela tři kola československo-vatikánských jednání na přelomu let 1972-1973. Biskupové umírali jeden za druhým a na Slovensku po smrti Róberta Pobožného v r. 1972 už nepůsobil ani jediný římskokatolický ordinář s biskupským svěcením. Svatý stolec měl tudíž eminentní zájem posunout uvázlá jednání o biskupských nominacích dopředu, zatímco československá strana se ocitala ve výhodě.¹⁷ S nástupem normalizace navíc režim projevoval mnohem menší vstřícnost k vatikánským návrhům než při dřívějších jednáních. ,,A právě tato situace zřejmě způsobila, že výsledkem jednání (...) byl jeden z nejkontroverznějších aktů vatikánské Ostpolitik¹⁸ vůči Československu."¹⁹ Velkou prohrou pro Svatý stolec byl zejména výběr osob. Není pochyb o tom, že komunisté dosáhli velkého vítězství. Z vatikánských nadějí na obsazení aspoň některých biskupských stolců církvi oddanými kandidáty nezbylo nyní nic. I po nových nominacích stáli v čele většiny diecézí režimu loajální kapitulní vikáři, většinou funkcionáři SKD PIT. Navíc bez nových biskupů záměrně zůstaly obě východoslovenské diecéze s nejvyšší mírou religiozity, košická a spišská. Bez řádného ordináře se musela obejít i prešovská řeckokatolická eparchie. Československé komunistické vedení začalo považovat další jednání se Svatým stolcem za bezpředmětné.²⁰

Předsednictvo ÚV KSČ konstatovalo dosažení politického úspěchu, neboť Vatikán akceptoval osoby, jež původně odmítal, a dokonce tři z nových biskupů vzešli  z řad kapitulních vikářů - tedy Vatikánem vždy odmítaný postup. Ministr kultury ČSR Brůžek shrnul v tajném referátě, který přednesl v budově svého úřadu, výsledek ještě otevřeněji: ,,Obsazeny byly jen ty diecéze, které jsme my chtěli, a navíc těmi duchovními, kteří vyhovují nám a ne Vatikánu."²¹ Spolu s komunisty se z vítězství radovalo samozřejmě také SKD. Dle mínění jeho představitelů sehrálo pozitivní úlohu při jednání o jmenování nových biskupů. Sdružení současně vyjádřilo radost nad tím, že právě předseda českého sdružení (Josef Vrana) se stal biskupem. Tímto aktem se dostalo i sdružení významné pozornosti z nejvyšších míst církve. Biskup Vrana prohlásil, že PIT plněním svého poslání má tvořit most mezi církví a naší společností.²² Podle svého vyjádření bude ve své nové funkci ušlechtilé poslání sdružení podporovat, bude se o něj ve své pastýřské službě opírat a jako biskup mu žehná.²³ Na 1. sjezdu SKD PIT ČSR v Praze v r. 1975 J. Vrana mj. řekl: ,,Obětavá a poctivá práce v duchu ideových zásad sdružení je tou nejlepší prací pro církev v tomto státě. A znovu Vám zdůrazňuji, že v jednotě je ta síla. Ta jednota duchovenstva bude také silou a oporou nás, ordinářů, kteří máme opravdu rádi Sdružení katolických duchovních a plně podporujeme všechny jeho cíle a snahy."²⁴ Biskup Vrana velmi rychle zapomněl, co slíbil před svým jmenováním Svatému stolci, totiž že se vzdá funkce předsedy českého SKD PIT a jakékoliv činnosti ve sdružení. Slib do značné míry dodržen nebyl. Vzdal se sice předsednictví, avšak členem předsednictva SKD, a to velmi aktivním, na svou výslovnou žádost zůstal. ,,To jen prohloubilo v očích katolické veřejnosti nedůvěru k už dříve kritizované ,východní politice‘ Vatikánu. ,Radši žádné biskupy, než biskupy kolaboranty‘, vzkazovalo se do Říma."²⁵ Církevní historik Radomír Malý v této souvislosti uvedl, že tento krok Svatého stolce přispěl ,,k falešnému, ale psychologicky pochopitelnému přesvědčení, že sám papež souhlasí s touto kolaborantskou linií a podporuje ji. V tom nastal jistý přelomový moment v našich církevních dějinách."²⁶ Jak je už zmíněno výše, se zásadními pochybnostmi posléze mnozí hleděli na důvěřivost vatikánských diplomatů vůči slibům komunistické vlády. Jeden z duchovních, osobní tajemník F. Tomáška P. Josef Mixa, to v rozhovoru s vatikánským diplomatem Giovanni Chelim shrnul: ,,Vy jste udělali chybu, protože věříte systému, který je naprosto prolhaný."²⁷ Na obranu vyjednavačů Svatého stolce lze dodat, že tato jmenování vyřešila některé problémy právního rázu, které z neobsazených biskupských stolců vyplývaly a současně také odpovídala pastoračním potřebám.

Novým předsedou SKD PIT ČSR se stal českotěšínský ordinář a dosavadní severomoravský krajský předseda sdružení Antonín Veselý.

V r. 1974 u příležitosti výročí Vítězného února předsednictvo SKD PIT ČSSR věnovalo na svém zasedání pozornost politickému, ekonomickému a společenskému významu vítězství dělnické třídy v r. 1948. V dopise předsedy ÚV NF ČSSR Gustáva Husáka předsednictvu SKD se kladně hodnotí činnost PIT v oblasti mírové, při napomáhání budování socialismu v naší vlasti a vytváření předpokladů pro dobré vztahy mezi římskokatolickou církví a státem. V září vydalo sdružení k 30. výročí Slovenského národního povstání prohlášení, kde konstatuje, že (...) ,,došlo k zvýšení životní úrovně a vytvoření podmínek pro všeobecný rozvoj lidské osobnosti... Věřící lid má zabezpečeny podmínky pro uspokojení svých potřeb..." V tomto roce se člen sdružení, kapitulní vikář brněnský, Ludvík Horký stal členem Světové rady míru.²⁸

Řada laiků i duchovních byla se směřováním prokomunistického sdružení nespokojena a v některých případech to dávala najevo i veřejně. Dokonce se ozvali i někteří členové SKD. V říjnu 1974 vystoupil v Košicích na výroční schůzi sdružení Alojz Tkáč, v současné době arcibiskup košický, který pojmenoval neutěšenou společenskou situaci, v níž se nacházeli věřící.²⁹ Mj. řekl: ,,Nemohu nevidět nepříjemné skutečnosti, které se nás, kněží a věřících, bolestně dotýkají, cítíme se ukřivděni... Směrnice Ministerstva kultury SSR o přihlašování dětí na náboženskou výchovu se často v mnoha městech porušují... Věřící občané jsou zastrašováni, pokud jde o vykonávání náboženských potřeb... Kněžím jsou odebírány souhlasy za velmi obecná obvinění, dokonce i falešná... Vytvořila se atmosféra strachu a stísněnosti..."³⁰ Toto byl jediný známý projev čestné, otevřené a neohrožené loajálnosti vůči církvi na schůzích této organizace. Perzekuční mašinérie komunistického státu na sebe nenechala dlouho čekat. Alojz Tkáč byl opakovaně vyslýchán příslušníky Státní bezpečnosti a v  Košicích jej po večerní bohoslužbě fyzicky napadlo několik najatých mužů. Posléze byl za svůj pravdivý a odvážný projev potrestán odebráním státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti. SKD PIT se jako obvykle tvářilo, že nic neslyší a vše je v pořádku. Nepostavilo se ani za svého člena. Dále zdůrazňovalo, jak je důležitá kněžská solidarita... Nelze na závěr v této souvislosti nezmínit výrok ústředního tajemníka SKD PIT ČSSR Františka Hochmanna, který leccos z výše uvedeného osvětluje: ,,Sdružení je dobrovolné myšlenkové hnutí. Kdo však bude aktivně pracovat proti Sdružení, to si nenecháme líbit, takové duchovní budeme odhalovat a očerníme je z protikomunistického postoje. Konsekventně to může hraničit i s protistátní činností, maskované církevní oblastí."³¹

Rok 1975 byl, pokud jde o činnost sdružení, ve znamení sjezdů a konferencí. Po volebních konferencích a krajských sjezdech se v lednu v Praze konal I. sjezd SKD PIT ČSR za účasti 210 delegátů a pod heslem ,,Spolupracovat v míru na budování světa". Na sjezdu byli přítomni všichni ordináři, státní správu zastupoval ministr kultury Milan Klusák. Předseda SKD ČSR Antonín Veselý na sjezdu prohlásil, že k aktivitě v trojím oboru činnosti SKD (občanská angažovanost, mírové úsilí, sociální a zájmová oblast) vedou zjevené pravdy Boží. Předseda Veselý odmítl zkreslené zprávy o našich náboženských poměrech v zahraničí a zdůrazňuje: ,,Postaráme se sami o sebe, nepotřebujeme rádce a svůj lid nikdy nezradíme."³² Ministr kultury Klusák ve svém významném projevu (dle mínění SKD) zdůraznil, že sdružení dospělo k přesvědčení, že socialismus zajišťuje lidem lepší život než kapitalismus. Delegáti jej odměnili bouřlivým potleskem. Předsedou se stal opět A. Veselý. Tento sjezd měl v západoevropském tisku značný ohlas. Jednomu z francouzských deníků neušel ,,absurdní protiklad. Mezitím, co se v přítomnosti ministra kultury s požehnáním strany sdružení scházelo, vláda bila všemi prostředky, jaké má k dispozici totalitní stát, do té instituce, kterou si duchovní z Pacem in terris nárokují představovat..."³³

V únoru 1975 se konal také v Bratislavě I. sjezd SKD PIT SSR, a to za účasti 230 delegátů. Na sjezd se dostavili mnozí ordináři v čele s ,,vlasteneckými biskupy" Jozefem Ferancem a Josefem Vranou. Státní orgány zastupoval slovenský ministr kultury Miroslav Válek.³⁴ Na rozdíl od českého sdružení však zde došlo k výměně na postu předsedy. Slovenské úřady si totiž stěžovaly na pasivitu sdružení. Jednu z příčin této pasivity státní orgány viděly i v osobě dosavadního předsedy Mikuláše Višňovského. R. 1973 se vyjádřily, že v posledním období je často nemocen, ale přitom neposkytuje dostatek možností pro aktivitu ostatním, a proto bude v příhodné době potřebné i personální řešení. Výměna tedy proběhla nenásilně na sjezdu a novým předsedou se stal kanovník Gejza Navrátil. Patřil k těm, kteří se ,,osvědčili" v letech 1968-1969 a státní správa ho vnímala jako perspektivního. Komunisté také v následujícím roce zařídili jeho zvolení poslancem SNR. Tuto funkci pochopitelně vykonával, podobně jako např. Josef Plojhar, v rozporu s kanonickým právem.³⁵

Po obou národních sjezdech se v červnu t. r. v Brně konal za účasti téměř 500 delegátů I. sjezd SKD PIT ČSSR, a to pod heslem ,,Spolupracovat za upevnění míru a přispívat k rozvoji naší společnosti." Na sjezdu nemohli chybět biskupové Vrana a Feranec a prorežimní kapitulní vikáři. Za státní správu byl přítomen místopředseda federální vlády Matej Lúčan. Dosavadní federální předseda sdružení Václav Medek ve svém projevu vyzvedl snahu o nové formy uplatnění duchovních v podmínkách socialistické společnosti. Poté připomenul kněze, kteří trpěli a zahynuli v období nacismu. O přinejmenším stejném řádění bolševiků v 50. letech, jež mělo za následek mnoho a mnoho obětí, nepadla v projevu ani zmínka. V závěru sjezdu biskup Vrana konstatoval, že ,,práce" sdružení byla kladně hodnocena místopředsedou vlády Lúčanem³⁶ a ostatními představiteli státu. Podle biskupa právě tato skutečnost přinese v budoucnu bohaté ovoce.³⁷ V usnesení sjezdu se mj. nachází: Všechen náš lid a s ním i my katoličtí kněží vidíme v Sovětském svazu nejlepšího přítele našich národů. (...) Abychom vyjádřili Sovětskému svazu vděk, doporučujeme do konce r. 1975 provést ve všech krajských organizacích nábor členů do Svazu československo-sovětského přátelství.³⁸ Také na federální úrovni došlo k personálním změnám. Novým předsedou byl zvolen ordinář českotěšínský Antonín Veselý, předseda SKD PIT ČSR, místopředsedou se stal předseda slovenského SKD Gejza Navrátil.

Dne 28. října 1975 se v Olomouci konalo zasedání rozšířeného federálního výboru SKD PIT ČSSR. Hlavní projev zde měl úřadující předseda ÚV NF Tomáš Trávníček. Ve svém vystoupení ohraničil, respektive pojmenoval postavení církví v socialistickém Československu: ,,Církve mají (...) zákonnou povinnost dbát, aby se náboženské přes­věd­čení věřících nezneužívalo k ideologickému a politickému nepřátelství vůči socialistickému zřízení. Proto tedy mohou církve konat jen takové akce, které jsou přímou součástí náboženského kultu, a to především v církevních objektech, které církve mají k tomuto účelu k dispozici. A kněžská a duchovní povolání mohou vykonávat jen kvalifikovaní občané, kteří mají k této činnosti udělen příslušný státní souhlas... Sdružení PIT si tyto zásady osvojilo... Jsme přesvědčeni, že proces výchovy se musí završit zformováním marxisticko-leninského světového názoru... Tento zápas povedeme na všech úsecích společnosti."³⁹ Pokud bychom to shrnuli, církev mohla existovat jen v kostelech a na vše potřebovala povolení - socialistická náboženská svoboda. Jako výsměch Trávníček dále dodal: ,,Svoboda náboženského vyznání je zaručena ústavou..."⁴⁰ Zapomněl říci, že je to svoboda kontrolovaná, tedy komunistická. Tento projev byl v souladu se státní církevní politikou a postoj SKD PIT, totiž potlesk, byl odpovědí na ni.⁴¹ Několik dní před projevem Trávníčka dostávají ,,vlastenečtí ordináři" Vrana a Veselý čestné doktoráty Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Litoměřicích ,,jako vyjádření vysoké pocty za zvláštní zásluhy o církev a národ a za příkladnou výchovu věřících k lidskému pokroku."⁴² Stanovisko kněžské organizace k projevu pobouřilo mnohé věřící. Leták ,,Likvidujeme vás, tleskejte",⁴³ který byl mezi občany značně rozšířen, se stal symbolem odmítavého postoje ke sdružení. Mj. se v něm píše: (...) ,,Organizátoři Pacem in terris - co ještě chcete? Stali jste se tribunou, skrze níž ateisté veřejně oznamují, že likvidují Boha. A vy jste mlčeli: Ne, vy jste tleskali! Vy oznamujete dále tuto zvěst! Vaše tzv. Katolické noviny se staly hlásnou tribunou těchto nehorázností! Čekáte odpuštění? Opravdu nevíte, co činíte? Celý národ to ví... Celá církev a celý svět to ví! (...) Věřící stonají a pláčou, ale Pacem in terris se tváří, že to nevidí. Tleská Trávníčkovi. Odsuzuje emigranty a kardinály, kteří o nás povědí v cizině pravdu - že nás okrádají o Boha, v srdci křesťanské Evropy, před tváří celého světa. Pacem in terris hanebně zakrývá křivdy, páchané na věřících..."⁴⁴

Zachovaly se i jiné dokumenty, jež kritizovaly činnost hnutí. Július Homola ze Žiaru nad Hronom napsal funkcionářům: (...) ,,Velmi mě mrzí a rozhořčuje jednání představitelů sdružení. My všichni, kteří čteme Katolické noviny, jsme se za celých 25 let existence mírového hnutí nemohli dočíst, že by se představitelé sdružení zastali náboženství, církve, věřících. (...) Jejich projevy vyznívaly vždy tak, jako by bylo mezi státem a církví vše v nejlepším pořádku... Nač byly dobré tyto pštrosí způsoby?"⁴⁵ V anonymním dopise katolických věřících se píše: ,,Vy, účastníci rozšířeného federálního pléna SKD PIT, kteří jste se sešli za účasti svých biskupů a ordinářů v Bratislavě dne 11. 3. 1976, neměli jste ani trochu odvahy a hrdosti postavit se tváří v tvář proti nepřátelům Kristova evangelia, za svobodu církve..., náboženské výchovy atd. A říci svým chlebodárcům, že do sféry míru patří i svoboda náboženská a že bez ní nemůže být ani trvalého míru, jenž tak horlivě propagujete v Katolických novinách... Vy jste si vaši organizaci, SKD Pacem in terris‘ založili proto, abyste si chránili svou kůži, náboženskou svobodu a výchovu zcela zanedbali, a tak volně připravujete cestu k ateismu... Toto je ta vaše ,práce‘ pro mír."⁴⁶

V roce 1977 došlo nejen v římskokatolické církvi v Československu k řadě změn. Na protest proti praktickému nerespektování závěrů Helsinské konference vydala skupina opozičních aktivistů dne 1. 1. 1977 Prohlášení Charty 77, v němž se hovořilo i o náboženské svobodě a o jejím neustálém porušování komunistickým režimem. Představitelé režimu okamžitě zorganizovali její odmítnutí představiteli církve. Čeští i slovenští katoličtí biskupové vydali v lednu 1977 prohlášení (podepsal jej i biskup-apoštolský administrátor František Tomášek, za což byl kritizován opozičními kruhy), jímž se od výzvy Charty 77 distancovali,⁴⁷ přestože mezi jejími signatáři byli také katoličtí duchovní (např. P. Václav Malý, dnes světící biskup pražský, či P. Josef Zvěřina). Toto stanovisko představitelů církve k Chartě 77 také pramenilo ze zastrašování mnohých duchovních Státní bezpečností a z nedůvěry k některým signatářům, kteří se ve svých dřívějších vysokých funkcích podíleli na proticírkevní politice komunistů.⁴⁸ Nejagilněji se samozřejmě proti Chartě 77 postavili představitelé SKD PIT. V prohlášení spolu s dalšími organizacemi zdůrazňují, že (...) ,,Je pro ně zarážející postoj osnovatelů ,charty 77‘, kteří nechtějí brát na vědomí žádná pozitiva socialistického zřízení. Jejich činy a způsoby nijak nepomáhají řešit vzniklé problémy, a proto se s nimi ne­zto­to­žňu­jeme."⁴⁹ Funkcionáři sdružení naopak vnímali jen kladné stránky socialistického zřízení, jak mimo jiné dokládá prohlášení ze zasedání rozšířeného federálního výboru SKD PIT v Košicích: ,,Tak jako se celá naše vlast s velkou úctou sklání a osla­vuje 60. výročí Velké říjnové socialistické revoluce, i my, římskokatoličtí kněží v Československé socialistické republice a s námi věřící lid, vzdáváme hold této události světových dějin, která otevřela pro celou zeměkouli novou etapu dějin... V těchto dnech jsme se hluboce zamýšleli nad tím, zda VŘSR - Sovětský svaz mají v sobě takové vysoké morální hodnoty, za něž se může postavit i katolický kněz a věřící člověk. Jsme přesvědčeni, že ano..."⁵⁰

Na základě československo-vatikánských jednání bylo koncem r. 1977 dohodnuto sladění státních hranic s hranicemi diecézí a s tím související zřízení slovenské cír­kevní provincie se sídlem v Trnavě, které byly podřízeny všechny slovenské diecéze. V ČSR došlo k vyjmutí apoštolské administratury českotěšínské z vratislavské arci­diecéze a jejímu včlenění do arcidiecéze olomoucké. Tyto změny pak byly stvrzeny dvěma papežskými bulami (Praescriptionum sacrosancti a Qui divino). Třebaže komunistický režim měl na realizaci těchto rozsáhlých změn nanejvýš tu zásluhu, že nečinil překážky jejich provedení, představitelé SKD Pacem in terris to označovali za velké vítězství socialistického státu, na němž se také nemalou měrou podíleli.⁵¹ A proto se např. federální předseda Antonín Veselý na zasedání rozšířeného federálního výboru SKD PIT v březnu 1978 vyjádřil takto: ,,A tak jsme v uplynulých týdnech byli svědky, že otázky, které nedovedla vyřešit buržoazní republika ani slovenský štát, byly vyřešeny socialistickým státem."⁵²

Součástí československo-vatikánských dohod z r. 1977 bylo jmenování kardinála Tomáška⁵³ arcibiskupem pražským, jež bylo realizováno v prosinci 1977.⁵⁴ Ovšem to bylo jediné, co se v personální oblasti podařilo vyjednat. K obsazení olomoucké a trnavské arcidiecéze jakož i dalších vakantních diecézí na dlouho dobu nedošlo, a to především kvůli tomu, že státní orgány prosazovaly do funkce olomouckého arcibiskupa dosavadního apoštolského administrátora Josefa Vranu, který však coby člen předsednictva SKD PIT nebyl pro Vatikán přijatelný.⁵⁵ O zamítnutí jmenování se také zasloužil kardinál Tomášek, který v roce 1979 sdělil papeži Janu Pavlovi II., že jeho postoj se v poslední době ,,značně zhoršil, takže by jeho jmenování arcibiskupem vyvolalo mezi kněžstvem velké rozhořčení."⁵⁶ Pokud jde o personální změny v rámci sdružení, byl v r. 1977 po rezignaci Antonína Veselého zvolen předsedou SKD PIT ČSR Josef Hendrich, kapitulní vikář litoměřický, mající velice důvěrné styky se Státní bezpečností.

V roce 1979 se konaly krajské volební schůze a národní sjezdy SKD (ve funkcích byli potvrzeni stávající předsedové Josef Hendrich a Gejza Navrátil⁵⁷), které byly završeny II. celostátním sjezdem SKD PIT ČSSR, jenž se v únoru 1980 uskutečnil v Praze (pod heslem ,,Cestou míru k prospěchu církve a naší vlasti"). Sjezdu se zúčastnilo okolo 400 delegátů a hostů. Přítomni byli biskupové Vrana, Feranec, Pásztor, Gábriš a všichni čeští a slovenští kapitulní vikáři. Státní orgány na sjezdu zastupoval federální místopředseda vlády Matej Lúčan.⁵⁸ Federální předseda sdružení Veselý v hlavním projevu připomenul 30. výročí existence kněžského mírového hnutí. Zdůraznil, že sdružení podporuje mírový program Národní fronty ČSSR. Pacem in terris dle něj oceňuje a podporuje mírové iniciativy Sovětského svazu a dalších socialistických zemí. Jednoznačně odmítl veškeré domácí⁵⁹ i zahraniční kritiky sdružení. Vicepremiér Lúčan byl potěšen, že SKD se chce i nadále aktivně podílet na socialistickém budování naší vlasti. Sjezd poslal pozdravné dopisy prezidentu Husákovi a papeži Janu Pavlovi II. Post předsedy obhájil Antonín Veselý, místopředsedou zůstal také Gejza Navrátil a nově byl do této funkce zvolen předseda českého sdružení Josef Hendrich.⁶⁰ Státní správa poté ve svém hodnocení konstatovala, že ,,přes všechny útoky se nepodařilo provatikánsky orientovaným duchovním oslabit činnost Pacem in terris. Sjezdy splnily své politické poslání a potvrdily, že Pacem in terris je důležitým nástrojem naší církevní politiky."⁶¹

A nyní několik vět o kontaktech sdružení s ostatními mírovými organizacemi. Je vskutku zvláštní, že SKD PIT přes všechno své okázalé hlášení se k II. vatikánskému koncilu a mírovým projevům papežů Jana XXIII., Pavla VI. i Jana Pavla II. neudržovalo kontakty s církevními mírovými organizacemi, jako je např. Justitia et pax. Kupodivu nemělo ani styky s jihoamerickými organizacemi teologie osvobození. Orientovalo se výlučně na organizace a podniky prosazující pax sovietica. Zejména to byl Československý mírový výbor a protestantská obdoba Pacem in terris, Křesťanská mírová konference. Ze zahraničních organizací to byla v Německé demokratické republice sídlící Berlínská konference evropských katolíků (Berliner Konferenz europäischer Katholiken). Měla být obdobou československého SKD PIT, ale východoněmečtí kněží ji ignorovali. Jejich zasedání se proto zúčastňovali duchovní z jiných socialistických zemí a dezorientovaní kněží z celé Evropy. Berlínskou konferenci se však komunistům nepodařilo tak zmanipulovat jako SKD PIT. Například na Mezinárodním sympoziu Berlínské konference, konaném v září 1976 v Berlíně, protestoval Ital dr. Zappulli proti stereotypním frázím o vedoucí úloze socialistických států v čele s SSSR v boji za mír. Řekl, že takové fráze jsou pro katolíky v západních zemích nepřijatelné. Delegáti SKD PIT si pak stěžovali na českém ministerstvu kultury, že se na sympoziu ocitli v izolaci, že někteří účastníci Berlínské konference, a to i ze socialistických zemí, označovali sdružení PIT za státem řízenou organizaci. (V Maďarsku bylo mírové hnutí Opus pacis pod kontrolou biskupského sboru, v Polsku se podobné hnutí nepodařilo založit vůbec.)⁶²

Na konci 70. let kritiků sdružení přibývalo. V říjnu 1978 byl zvolen papežem první Slovan v historii, krakovský arcibiskup Karol Józef kardinál Wojtyła, jenž přijal jméno Jan Pavel II. Nový papež na rozdíl od svých italských předchůdců znal dobře poměry v komunistickém Československu a už nehodlal tomuto ani jiným podobným režimům ustupovat. Cílem papežových snah se stala jejich likvidace. Sdružení katolických duchovních se tato likvidace týkala rovněž. Jeho funkcionáři poslali papeži blahopřání ke zvolení a už si povídali, jak se budou chválit odpovědí. Z Říma posílají tisíce poděkování, požehnání... Pro sdružení však nedorazilo nic... Časy se mění. Jan Pavel II. zaujal jasné a rázné stanovisko ke kolaborantskému sdružení.⁶³ V osobních rozhovorech s biskupy dal papež zřetelně najevo, že jejich členství v SKD PIT není přípustné a dle jejich vlastní interpretace pohrozil přímo i celé organizaci: ,,PIT nemá opodstatnění na existenci a Vatikán bude muset přijmout taková opatření, aby tato kněžská organizace v ČSSR přestala existovat, protože přijímá stanoviska, která jsou v rozporu se stanovisky Vatikánu."⁶⁴ Nepřesvědčily jej ani fotografie z biřmování a opravených kostelů, které měly dokazovat, že členům sdružení je poskytován větší prostor pro pastorační aktivity. Jeho pontifikát znamenal konec opatrnické (,,Jen je nedráždit!") ,,Ostpolitik" Vatikánu.

I církev v Čechách jako by se probudila z těžkého snu. Žádala dodržování lidských práv nejen pro sebe, nýbrž pro celou společnost. Kardinál Tomášek, jenž byl předtím poněkud opatrnický a komunisté jej pokládali víceméně za svého člověka, se obklopil lidmi (P. Josef Zvěřina, P. Oto Mádr, později např. P. Tomáš Halík), kteří mu pomáhali čelit ustrašené atmosféře pražského arcibiskupství i samozvancům z SKD PIT.⁶⁵ Zvláště proti nim, kteří po léta diskreditovali církev a křesťanství vůbec, začal vystupovat kardinál Tomášek s velkou rozhodností. Odmítá se účastnit oslav komunistů a jejich přisluhovačů. Když jej funkcionáři sdružení pozývají na oslavy ,,Února", odpovídá jim: ,,Nemohu, pochopte, nemohu se účastnit oslav Února, jsem pražský primas a kardinál Svaté římské církve."⁶⁶ Postoj nového slovanského papeže k československému režimu stal se pro něj příkladem. Sebevědomější ve svém vystupování začali být i někteří ostatní ordináři,⁶⁷ kteří mj. dokonce požadovali zrušení SKD a změnu obsahového zaměření Katolických novin, jež byly v rukou tohoto sdružení. Někteří kněží, proslulí svým bezvýhradně loajálním postojem ke státu i SKD, se v té době pokoušeli revidovat svá dosavadní stanoviska a způsob kněžského života. Ne všem se to ale vydařilo. Jeden z nich, čtyřicetiletý farář v Bratislavě-Trnávce Jaroslav Rusnák, někdejší člen federálního výboru PIT a agent StB, jenž se veřejně vyznal ze svých pochybení a začal vést příkladný kněžský život, vzápětí zemřel za záhadných okolností. Jednoho rána jej našli mrtvého. Nikdo nesměl vstoupit do jeho bytu a prohlédnout si jeho tělo. Příbuzným a ,,zvědavcům" se opakovala oficiální verze, že se udusil, protože došlo k ucpání komínu. Dodnes se má za to, že ho zavraždila StB, která tímto způsobem chtěla zastrašit celý okruh duchovních, v řadě případů členů SKD, spolupracujících s tajnou policií.⁶⁸ Jeden z vysoce postavených představitelů slovenského ministerstva kultury v souvislosti s Rusnákovou smrtí poznamenal: ,,Neměl hrát dvojí hru."⁶⁹

Odpor proti sdružení měl i jiné formy a jednou z nich se stala protestní hladovka bohoslovců na Římskokatolické cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Bratislavě koncem října 1980. Byla bezprostřední reakcí bohoslovců, ale současně také projevem šířeji koncipovaného a organizovaného nesouhlasu s SKD PIT, které se neustále snažilo získat v semináři pevnou pozici.⁷⁰ Bohoslovci ji realizovali na základě vlastního rozhodnutí, leč nebyla jen jejich záležitostí. Dostalo se jim totiž podpory i od aktivistů tajné církve.⁷¹ Dle oficiálních údajů se hladovky zúčastnilo 94 z celkového počtu 147 bohoslovců. Posléze se objevil leták, který byl adresován všem ordinářům a duchov­ním, v němž se mj. píše: ,,Vy, kteří přežíváte a vidíte věci stejně jako my, distancujte se od této organizace. Přestaňte navštěvovat její shromáždění."⁷² Vedení fakulty i Sbor ordinářů Slovenska (ZOS) usilovali o odvrácení hrozby sankcí ze strany státních orgánů, které byly postupem bohoslovců velmi rozhořčeny. A tak ZOS ve svém prohlášení uvedl, že nesouhlasí s počínáním bohoslovců a že současně z toho vyvodí patřičné důsledky. Ovšem tlak orgánů státní správy byl značný, a proto byli někteří posluchači vyloučeni ze studia. Po tomto incidentu se řada ordinářů bohoslovců zastala a dokonce i jinak vždy k režimu loajální biskup Feranec prohlásil, že pokud to tak půjde dále a bohoslovci budou stále vylučováni z fakulty a státní správa nebude mít ohled na současnou situaci, nenajde si ani on čas na jednání se státními orgány pro svou ,,zaneprázdněnost".⁷³ Tato hladovka vzbudila nemalý mezinárodní ohlas a nacházela odezvu také v řadách domácího duchovenstva. Na slovenské ministerstvo kultury dorazily protestní dopisy z mnoha západoevropských seminářů s podpisy pedagogů a studentů a jménem německých katolíků se na československou vládu stejným způsobem obrátil bavorský ministr školství. Výše zmíněný protest naprosto zřetelně odhalil fakt, že SKD PIT nemá podporu v mladém kněžském dorostu.

Odpor proti sdružení se neustále stupňoval a komunisté si to plně uvědo­mo­vali. ,,V hlášení hlavnímu ideologovi KSČ Janu Fojtíkovi si ministerstvo kultury stěžovalo na nejhrubší a nejnenávistnější útoky z řad oficiálních představitelů církve, zejména Jana Pavla II., jehož názory na církevní nepřípustnost Sdružení u nás nezastřeně tlumočí kardinál Tomášek a na Slovensku biskup Gábriš. Většinu ordinářů do různé míry ovlivnily negativní názory papežského legáta Poggiho,⁷⁴ jež projevil při osobních setkáních s nimi v prosinci 1980 v Praze, kdy jim výslovně řekl, že se mají od Sdružení distancovat. To má nepochybný význam pro tajnou církev, reakční duchovní a část mladých duchovních, kteří v tom cítí bezprostřední podporu pro svou snahu izolovat a osobně diskreditovat členy Sdružení a tak vytlačit tuto organizaci mimo rámec pravé římskokatolické církve."⁷⁵ Ředitel Sekretariátu pro věci církevní při Úřadu předsednictva vlády ČSSR Karel Hrůza prohlásil: ,,Polský papež ovládá jazyky, je schopný. Je to pro nás výhodné, že je z Polské lidové republiky? Nikoliv. Své schopnosti nepoužívá ve prospěch socialismu, ale ve prospěch církve. Rozumí dobře socialismu a používá toho proti němu."⁷⁶ Stranické a státní orgány byly situací velmi znepokojeny a rozhodly se pro ráznou ofenzivu. Československo-vatikánská jednání byla v prosinci 1980 na čtyři roky přerušena. Československá delegace zkrátka odmítala jednat o takových tématech, jako je úplná náboženská svoboda, obnova činnosti řádů či jmenování nezkompromitovaných biskupů. A s mnohem větší razancí postupovali komunisté i vůči církvi v Československu. Karel Hrůza v této souvislosti prohlásil, že ,,církev se opět musí naučit bát se."⁷⁷

V září 1979 se tedy uskutečnila akce StB, nazvaná Lekce, jež byla o dva roky poté dovršena procesem s šesti obviněnými kněžími i laiky, angažovanými v přípravě samizdatu. Tříletý trest odnětí svobody pro jednoho z nich byl varující, ale ve všeobecném utužování existovala výjimka, totiž ,,katolická" organizace, jež měla být všestranně podpořena.⁷⁸ SKD slavilo na podzim r. 1981 desáté výročí vzniku a představitelé režimu byli, jak vyplývá z některých vyjádření, s jeho dosavadní činností maximálně spokojeni. Federální místopředseda vlády Lúčan v únoru 1979 řekl: ,,Praxe prověřila politickou správnost vzniku SKD PIT v roce 1971" a ,,na úrovni všech stupňů státní správy je třeba SKD podporovat a využívat ji k ovlivňování situace v celé církvi."⁷⁹ Tajemník ÚV KSČ Fojtík posléze na stejném setkání doplnil: ,,My se o ně musíme opírat, a oni zas musí vědět, že se na nás mohou spolehnout... Reakční duchovní musí vědět, že si SKD ceníme."⁸⁰ K organizaci se též v říjnu 1981 vyjádřil i federální ministr vnitra Jaromír Obzina: ,,V těchto dnech bude 10. výročí založení tohoto sdružení. Je dobré, že se prosadilo. V celostátním měřítku bude tato skutečnost patřičně politicky využita."⁸¹ Využita vskutku byla a státní správa připravila řadu akcí, které jasně demonstrovaly principiální postoj státních orgánů ke sdružení a měly zbavit jeho vedení obav z případného zákroku papeže a Svatého stolce. Vedení SKD žádné obavy skutečně nemělo a federální předseda Veselý ve dnech jeho výročí prohlásil: ,,Naše jednání nemůže být předmětem úvah a pochybností o jeho správnosti. Naopak aktivní přispívání k tomuto společnému dílu nás naplňuje a bude naplňovat hřejivým pocitem plné a odpovědné služby. Velmi si vážíme toho, že naše sdružení se setkává se stále větší podporou našich spolubratří a že je plně oceňováno našimi věřícími."⁸² Nejen poslední Veselého věta již dávno nebyla aktuální, a to ještě téměř nikdo netušil, co se odehraje za pár měsíců... Vždyť ještě na konci rolu 1981 zpráva ministerstva vnitra, určená předsednictvu ÚV KSČ, konstatovala: ,,V součinnosti se státní správou bylo zabráněno snahám Vatikánu a církevní emigrace o likvidaci pokrokového kněžského sdružení Pacem in terris (PIT). Současně se podařilo oslabit vliv negativních postojů kardinála Tomáška k této organizaci."⁸³

3. kapitola rigorózní práce „Sdružení katolických duchovních Pacem in terris" obhájené v Ústavu historických věd Slezské univerzity v Opavě v r. 2009

1 Archiv Biskupství ostravsko-opavského, SKD Pacem in terris - koncepce a činnost, Organizační a jednací řád Sdružení katolických duchovních ČSR ,,Pacem in terris", 1971.

2 Cf. VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha: Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, 2000 [cit. 2005-02-15].

3 Archiv Biskupství ostravsko-opavského, SKD Pacem in terris - projevy, Hlavní projev Antonína Veselého na II. celostátním sjezdu SKD PIT ČSSR, 1980.

4 Archiv Biskupství ostravsko-opavského, SKD Pacem in terris - koncepce a činnost, Orga­ni­zační a jednací řád Sdružení katolických duchovních ČSR ,,Pacem in terris", 1971.

5 Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, Charakteristika krajských organizací SKD Pacem in terris, 1973.

6 Cf. GRAJEWSKI, Andrzej, op. cit., s. 59.

7 Již krátce po únoru 1948 si Státní bezpečnost vedla přesnou kartotéku o prohřešcích kněží ve vztahu k ženám, alkoholu nebo penězům, aby je posléze mohla snadno vydírat. Totéž samozřejmě platilo i po nástupu normalizace.

8 Ibid., s. 59-60. Problematika ,,Federální Sdružení katolického duchovenstva" byla 22. 5. 1973 1. oddělením 3. odboru II. správy FMV administrativně podchycena v OBS ,,FSKD" (dle EZO ,,DUCHOVNI"), r. č. 5468: 21. 5. 1979 byly části 2-6 hlavního svazku převedeny k objektovému svazku 17821 (tj. k OBS ,,CMBF", jenž byl veden na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu). 22. 10. 1985 byly části 1, 3 a 4 hlavního svazku převedeny na r. č. 31160, 31161 a 31162. Při reorganizaci v roce 1988 byl celý OBS předán z 1. oddělení 5. odboru X. správy SNB na 1. oddělení 9. odboru II. správy SNB, zničen 7. 12. 1989. BENDA, Patrik (ed.). Denní situační zprávy StB z listopadu a prosince 1989. In: Securitas imperii 6/I. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu P ČR 2000, s. 111-112.

9 Cf. BARNOVSKÝ, Michal; PEŠEK, Jan. V zovretí normalizácie. Cirkvi na Slovensku v rokoch 1969-1989, s. 75.

10 Jednou z mála smysluplných činností byla edice Teologické studie, kterou v 80. letech vydávalo SKD PIT ČSR. Za zmínku nepochybně stojí např. série děl apoštolských a církevních otců (Tertullianus - Obrana křesťanů, Eusebius Pamphili - Církevní dějiny, Socrates Scholasticus - Církevní dějiny etc.), jež přeložil ThDr. Josef J. Novák. Seznam všech vydaných svazků viz příloha č. 13.

11 Cf. VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha: Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, 2000 [cit. 2005-02-15].

12 Archiv Biskupství ostravsko-opavského, SKD Pacem in terris - koncepce a činnost, Zpráva o činnosti SKD PIT ČSR za rok 1972.

13 Delegace Sdružení blahopřála dr. G. Husákovi. Duchovní pastýř, 1973, roč. 22, č. 2, s. 32.

14 Z projevu člena federálního výboru SKD PIT Msgre. Jozefa Vrablece na zasedání bratislavského krajského výboru (březen 1973): ,,Charakterizoval výsledky naší pětadvacetileté cesty od února 1948 jako práci pro socialismus, pro dobro všech. Stalo se skutkem ,bonum commune‘, společné dobro, onen starý sen filosofů, etiků a teologů. Poté řečník prostřednictvím čísel ilustroval vzrůst životní úrovně, rozmach zemědělství a průmyslu, sociální vymoženosti a vše, co se u nás dělá pro dobro člověka. Ten, kdo by to nechtěl vidět, musel by velmi obtížně zavírat oči. Řečník poté načrtl směrnice církve pro dialog (...) a ukončil: Žít v duchu pokoncilní církve u nás znamená být loajální k našemu zřízení. Nic nám nebrání, abychom spolu s našimi arcipastýři upřímně na svou čest a svědomí nabídli věrnost našemu lidu a státnímu zřízení, které neklade dělící čáru mezi věřícími a nevěřícími... Loajálnost k našemu zřízení je dnes jediný možný a jediný správný postoj katolického kněze a věřícího." ŠIMULČÍK, Ján. Združenie katolíckych duchovných PACEM IN TERRIS. Výber zo samizdatových dokumentov 1969-1989, s. 74-75. Další z bratislavských funkcionářů SKD PIT, Štefan Záreczky, zhodnotil události roku 1948 takto: ,,Únorové dny pro nás zůstaly nejen zaznamenanou historickou událostí, nýbrž i živým pramenem, studnicí nových ponaučení, dalších povzbuzení, nástupem zcela nové cesty společenské přeměny, ale i vzpomínkou na ty, kteří byli jejich aktéry." ZÁRECZKY, Štefan. 25 rokov. Duchovný pastier, 1973, roč. 48, č. 2, s. 52.

15 Archiv Biskupství ostravsko-opavského, SKD Pacem in terris - koncepce a činnost, Zpráva o činnosti SKD PIT ČSSR za rok 1973.

16 Původně měl být jmenován z pohledu Vatikánu méně kontroverzní duchovní Štefan Sámel, který však funkci odmítl přijmout.

17 Cf. HALAS, František Xaver. Fenomén Vatikán. Brno: Centrum pro studium demokracie a kul­tury 2004, s. 621.

18 Termín, který se užívá k označení souboru kroků, jež Svatý stolec podnikal ve snaze nahradit konfrontaci s komunismem dialogem, a to zvláště v období pontifikátu Pavla VI. (1963-1978). Ostpolitik je úzce spjata s vatikánským státním sekretářem (hodnost odpovídá funkci předsedy vlády) Agostinem kardinálem Casarolim.

19 Ibid. Směle je možno tento akt přiřadit k vatikánskému nátlaku na uherského primase Józsefa kardinála Mindszentyho, jenž vedl k jeho rezignaci a opuštění rodné země či ke jmenování mnoha maďarských biskupů z řad prorežimních duchovních v roce 1976. BALÍK, Stanislav; HANUŠ, Jiří, op. cit., s. 94.

20 Cf. LETZ, Róbert, op. cit., s. 294-295.

21 CUHRA, Jaroslav. Československo-vatikánská jednání a vztahy 1948-1989. Resumé výzkumného projektu RB 16/18/02 [online]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/servis/soubor.asp?id=6988 [cit. 29. 05. 2007].

22 Archiv Biskupství ostravsko-opavského, SKD Pacem in terris - koncepce a činnost, Zpráva o činnosti SKD PIT ČSSR za rok 1973.

23 Ibid.

24 Projev apoštolského administrátora olomouckého biskupa mons. Josefa Vrany. Spektrum. Oběžník Sdružení katolických duchovních Pacem in terris, 1975, č. 1, s. 18.

25 VAŠKO, Václav. Církevněpolitický vývoj Československa (1938-1989), s. 287.

26 HANUŠ, Jiří. Mezi tradicí a reformou. Rozhovory o moravském katolicismu ve 20. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2002, s. 136.

27 CUHRA, Jaroslav. Československo-vatikánská jednání 1968-1989, s. 88.

28 Archiv Biskupství ostravsko-opavského, SKD Pacem in terris - koncepce a činnost, Stručná zpráva o činnosti SKD PIT ČSSR za léta 1971-1974.

29 Cf. ŠIMULČÍK, Ján. Združenie katolíckych duchovných PACEM IN TERRIS. Výber zo samizdatových dokumentov 1969-1989, s. 9.

30 75. A. Tkáč k zmíněnému vystoupení později dodal: ,,Příspěvek se dostal do zahraničí a tam jej odvysílaly i některé rozhlasové stanice. Vyvolal jsem reakci jako bomba." TKÁČ, Alojz. Všetko je Boží dar. In: Zločiny komunizmu na Slovensku 1948-1989 II. Prešov: Vydavateľstvo Michala Vaška 2001, s. 360.

31 Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, Oběžník SPVC MK ČSR určený krajským církevním tajemníkům, 22. 7. 1970. F. Hochmann však byl natolik levicově orientován, že začal jakožto přední představitel SKD PIT vadit i státním orgánům. V roce 1976 proto na jejich pokyn rezignoval na post ústředního tajemníka. Bez funkce ale coby zasloužilý ,,vlastenecký duchovní" nezůstal a krátce nato byl jmenován šéfredaktorem Kato­lických novin. PAULAS, Jan. Katolické noviny v době nesvobody. Katolický týdeník [online]. 2008, roč. 19, č. 1. Dostupné z http://www.katyd.cz/index.php?cm d=page&type=11& article=5673 [cit. 29.06.2008].

32 Archiv Biskupství ostravsko-opavského, SKD Pacem in terris - koncepce a činnost, Zpráva o činnosti SKD PIT ČSR za léta 1975-1979.

33 Slovenské vysílání Rádia Svobodná Evropa pak poznamenalo, že předseda PIT ,,Veselý a jeho kolegové se podobají osazenstvu lodě, která dostala již mnoho nebezpečných zásahů, takže se sotva udrží nad hladinou. Ale vedení místo toho, aby se postavilo na obranu lodě proti útočníkům, se na ně obrací s ubezpečením, že si velmi vysoce váží jejich přátelství a že i nadále bude rozhlašovat, jak jsou laskaví." Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, karton 173, leden 1975.

34 KRAJČI, Jozef. Tri významné zjazdy ZKD Pacem in terris v Bratislave. Bulletin Združenia katolíckeho duchovenstva Pacem in terris hlavného mesta SSR Bratislavy, 1978, s. 37.

35 Cf. BARNOVSKÝ, Michal; PEŠEK, Jan. V zovretí normalizácie. Cirkvi na Slovensku v rokoch 1969-1989, s. 75-76.

36 Lúčan a jeho kolegové z federálního církevního sekretariátu vnímali sjezd ,,jako politickou odpověď určenou Vatikánu, při které by se demonstrovalo, že katolické duchovenstvo v ČSSR má vlastenecký poměr k výsledkům práce našich národů a že rozpor mezi čs. státem a katolickou církví, o kterém stále hovoří zahraniční sdělovací prostředky, není pravdou..." Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, Zpráva o činnosti Sdružení katolického duchovenstva Pacem in terris a návrh na konání sjezdů hnutí v ČSR a SSR, karton 170, 1974.

37 První sjezd katolického duchovenstva Pacem in terris v Brně. Rozhledy Severomoravského krajského výboru Sdružení katolických duchovních Pacem in terris v Ostravě, 1975, č. 3, s. 41 44.

38 Archiv Biskupství ostravsko-opavského, SKD Pacem in terris - koncepce a činnost, Usnesení federálního sjezdu SKD PIT, 1975.

39 ŠIMULČÍK, Ján. Združenie katolíckych duchovných PACEM IN TERRIS. Výber zo samiz­dato­vých dokumentov 1969-1989, s. 9-10, 76.

40 Ibid., s. 10.

41 V Katolických novinách uveřejnili celý Trávníčkův projev a v Duchovním pastýři se bylo možno dočíst o ,,významném projevu vzácného hosta" v olomouckém arcibiskupském paláci.

42 Uznání za nejušlechtilejší úsilí. Rozhledy Severomoravského krajského výboru Sdružení katolických duchovních Pacem in terris v Ostravě, 1975, č. 4, s. 16.

43 Dle dobového svědectví měl tento samizdat napsat biskup Ján Chryzostom Korec. ŠIMULČÍK, Ján. Združenie katolíckych duchovných PACEM IN TERRIS. Výber zo samizdatových doku­mentov 1969-1989, s. 10.

44 ŠIMULČÍK, Ján. Združenie katolíckych duchovných PACEM IN TERRIS. Výber zo samizdato­vých dokumentov 1969-1989, s. 33-34.

45 Archiv Biskupství ostravsko-opavského, SKD Pacem in terris - korespondence, Dopis otcům biskupům, vikářům a funkcionářům sdružení Pacem in terris ze dne 20. 2. 1975.

46 Archiv Biskupství ostravsko-opavského, SKD Pacem in terris - korespondence, Dopis váženým církevním představitelům - pánům biskupům, ordinářům, vikářům a pokrokovým katolickým kněžím v SKD Pacem in terris ze dne 22. 3. 1976.

47 Biskupové a ordináři se však vyhnuli přímému odsouzení v duchu jiných antichartistických prohlášení.

48 VAŠKO, Václav. Církevněpolitický vývoj Československa (1938-1989), s. 288.

49 BARNOVSKÝ, Michal; PEŠEK, Jan. V zovretí normalizácie. Cirkvi na Slovensku v rokoch 1969-1989, s. 86.

50 Národní archiv, Sdružení katolických duchovních Pacem in terris, Prohlášení ze zasedání PIT v  Košicích, 10. 11. 1977.

51 Cf. HALAS, František Xaver, op. cit., s. 622.

52 Archiv Biskupství ostravsko-opavského, SKD Pacem in terris - projevy, Hlavní projev Antonína Veselého na zasedání rozšířeného federálního výboru SKD Pacem in terris v Praze, 1978.

53 Kardinálem in pectore jmenován v dubnu 1976, jmenování zveřejněno v červnu 1977.

54 Státní správě se v této souvislosti nepodařilo ,,podsunout Tomáškovi dr. Vymětala" jakožto pomocného biskupa, jak doporučoval ředitel SPVC ÚPV ČSSR Karel Hrůza. Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, ŘKC, karton č. 1, Kardinál Tomášek, září 1977. V této souvislosti napsal papeži Pavlu VI. dopis i biskup skryté církve Felix Maria Davídek, který se opakovaně snažil zabránit tomu, aby se biskupy stali prorežimní duchovní. Kromě F. Vymětala Davídek také nedoporučoval jmenování L. Horkého a K. Jonáše. Cf. FIALA, Petr; HANUŠ, Jiří. Skrytá církev. Felix M. Davídek a společenství Koinótés. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 1999, s. 137.

55 V návrhu dalšího postupu jednání s Vatikánem, schváleném předsednictvem ÚV KSČ, se v této souvislosti uvádělo: ,,Jmenování Vrany arcibiskupem religiozitu nezvýší, ale naopak posilní vztah duchovních a věřících k socialistickému státu, zvýší prestiž Pacem in terris, jehož je předním představitelem a umožní vyvrátit pochybnosti části duchovních o labilitě Vranova postavení v církvi." Národní archiv, ÚV KSČ - předsednictvo, sv. 49, a. j. 53, 9. 9. 1977.

56 Cf. HALAS, František Xaver, op. cit., s. 623; CASAROLI, Agostino. Trýzeň trpělivosti. Svatý stolec a komunistické země (1963-1989). Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2001, s. 172.

57 Na sjezdu mj. prohlásil: ,,Nenechali jsme se ovlivňovat nátlaky, nenechali jsme se zmást tzv. Chartou 77, jejíž signatáři se dali do služeb západních imperialistických ideologií." HLINKA, Anton, op. cit., s. 125.

58 Cf. Cestou služby církvi, lidu, míru. In: Ve službách dobra a pokoje. Sborník Druhého celostátního sjezdu Sdružení katolických duchovních Pacem in terris ČSSR r. 1980. Praha: Ústřední církevní nakladatelství 1981, s. 25.

59 Pražští věřící krátce po sjezdu zaslali sdružení dopis, v němž je mj. uvedeno: ,,Dočetli jsme se (...) o II. sjezdu tzv. sdružení Pacem in terris, kde jsme se měli možnost seznámit se s celou ,plejádou‘ kněží (kněží?), kteří pod rouškou angažovanosti se za věc míru prakticky jenom zrazují podstatu křesťanského učení... Když o tom my ,prostí‘ věřící hovoříváme, máme pro Vás pouze útrpný úsměv a pohrdání, protože zastupujete pouze sebe a svoje zištné zájmy, tj. kariéru a ekonomické výhody, kterými Vás tento systém uplácí za Vaši ,spolupráci‘ na rozbíjení církve!" Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, karton 171, 5. 3. 1980.

60 Cf. Cestou služby církvi, lidu, míru, s. 25-27, 81.

61 Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, Informace o průběhu a výsledcích sjezdů Sdružení katolických duchovních Pacem in terris, 1980.

62 VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha: Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, 2000 [cit. 2005-02-22].

63 Podle kardinála Tomáška, který v únoru 1979 pobýval ve Vatikánu, papež ,,nedovedl pochopit, že schůzí sdružení se zúčastňují všichni biskupové." Národní archiv, fond Gustáv Husák, Informace o rozhovoru s kard. Dr. Františkem Tomáškem, který se uskutečnil na MK, 28. 2. 1979.

64 Národní archiv, ÚV KSČ - předsednictvo, P 112/22, 6. 7. 1979.

65 Cf. VAŠKO, Václav. Církevněpolitický vývoj Československa (1938-1989), s. 288.

66 ŠIMULČÍK, Ján. Združenie katolíckych duchovných PACEM IN TERRIS. Výber zo samizdatových dokumentov 1969-1989, s. 78.

67 Např. biskup-apoštolský administrátor trnavský Július Gábriš. Za zmínku rozhodně stojí jeho neohrožené vystoupení na biskupské synodě ve Vatikánu z října 1977, kde ,,otevřeně jako dosud žádný český ani slovenský biskup pranýřoval vládní represe proti aktivním křesťanům a naprosté potlačování katechetické a evangelizační činnosti církve... Koncem listopadu se Gábriš po dlouhém agresivním výslechu, který vedl Karol Homola, zhroutil a se srdečním záchvatem jej převezli do nemocnice." LETZ, Róbert, op. cit., s. 312, pozn. 817.

68 Cf. GRAJEWSKI, Andrzej, op. cit., s. 62.

69 Cf. Samizdat o vraždách kňazov, listopad 1987.

70 Cf. BARNOVSKÝ, Michal; PEŠEK, Jan. V zovretí normalizácie. Cirkvi na Slovensku v rokoch 1969-1989, s. 110. K realizaci hladovky bezprostředně přispěly dvě aktivity SKD PIT. Nejprve se fakultní rada CMBF v Bratislavě rozhodla na počátku akademického roku 1980/1981 zavést pro studenty všech ročníků společný předmět s teologickým a politicko-společenským zaměřením. Bohoslovci ihned pochopili, že jej organizovalo SKD PIT. K eskalaci napětí pak přispělo konání třídenního teologického semináře, uspořádaného bratislavským městským výborem SKD PIT na půdě CMBF, jenž byl zahájen 20. 10. 1980. LETZ, Róbert, op. cit., s. 323.

71 Cf. BARNOVSKÝ, Michal; PEŠEK, Jan. V zovretí normalizácie. Cirkvi na Slovensku v rokoch 1969-1989, s. 110.

72 ŠIMULČÍK, Ján. Zápas o svedomie, s. 47.

73 Cf. BARNOVSKÝ, Michal; PEŠEK, Jan. V zovretí normalizácie. Cirkvi na Slovensku v rokoch 1969-1989, s. 111-113.

74 V rámci československo-vatikánských rozhovorů zdůraznil, že ,,Vatikán je ze zásadních důvodů proti každému kněžskému hnutí uvnitř církve, protože církev rozděluje," a současně požadoval, ,,aby stát nenutil kněze k aktivní politické činnosti." Národní archiv, fond Gustáv Husák, Předběžná informace o jednání mezi delegacemi ČSSR a Vatikánu, 22. 12. 1980.

75 VAŠKO, Václav. Pátá kolona v církvi. Texty pastoračního střediska sv. Vojtěcha [CD-ROM]. Praha: Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském, 2000 [cit. 2005-02-23].

76 HALAS, František Xaver, op. cit., s. 624.

77 HLINKA, Anton, op. cit., s. 122.

78 Cf. CUHRA, Jaroslav. Dekret Quidam episcopi a zánik Sdružení katolického duchovenstva Pacem in terris. In: Pocta docentu Vladimíru Nálevkovi: Acta Universitatis Carolinae - Philosophica et Historica, 1998, č. 2, Studia Historica II. Praha: Karolinum 2001, s. 168.

79 Národní archiv, Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury ČSR, Zápis o aktivu k církevně politickým otázkám, jenž se konal dne 6. 2. 1979 v budově Úřadu předsednictva vlády ČSSR.

80 Ibid.

81 Archiv Ministerstva vnitra České republiky, X. správa Sboru národní bezpečnosti, K aktuálním otázkám boje StB proti nepřátelské činnosti církví a náboženských sekt, 1981.

82 Archiv Biskupství ostravsko-opavského, SKD Pacem in terris - projevy, K postavení a čin­nosti SKD, 1981.

83 Národní archiv, ÚV KSČ - předsednictvo, Zpráva o plnění hlavních úkolů SNB, PS a Vojsk MV v roce 1981 a návrh základního zaměření služební činnosti SNB, PS a vojsk MV v roce 1982, 1981.

Předplatné + poštovné zůstává nezměněno a činí 275 Kč. Prosíme o úhradu do konce roku. Kdo zaplatí více, umožní zasílání Getseman několika desítkám čtenářů za dotovanou cenu 100 Kč. Jsou to ti, kteří časopis odebírat chtějí, ale nemohli by si to dovolit.

Možné způsoby placení:

1. Bezhotovostní bankovní převod

Platbu můžete poukázat na účet č. 83107021/0100; v.s. vám na vyžádání zašleme

Noví čtenáři obdrží variabilní symbol po zaslání objednávky (např. e-mailem na adresu obchod@getsemany.cz)

2. Poštovní poukázka typu A

Zájemci o tento způsob si vyzvednou čistou poukázku na poště a musí vyplnit hůlkovým písmem několik údajů:

- Transakční kód (povinné třímístné číslo identifikující typ poukázky): 110

- Adresu majitele účtu: Síť s.r.o.; Alšova 1247, 252 28 Černošice

- (Částku, kterou platíte)

- Ve prospěch účtu: 83107021

- Kód banky: 0100

- Konstantní symbol (nepovinný údaj): 0379

- Variabilní symbol (velmi důležitý údaj pro identifikaci platby): je uveden výše

- Specifický symbol: (není nutné vyplňovat)

- Vaše osobní údaje: jméno, příjmení, adresa

Můžete též vyplnit zprávu pro příjemce (např. název publikace, kterou si přejete objednat). Některé z údajů se též vyplňují na podací lístek, který je součástí poukázky.

Nakladatelství Síť vydává Ekumenický kalendář pro rok 2011. Obsahuje jednak ekumenické kalendárium sestavené Jaroslavem Vokounem, jednak biblické texty na každý den podle ekumenického lekcionáře. 28 stran, rozměry 18 x 8 cm, cena 20 Kč. Objednat jej můžete e-mailem (obchod@getsemany.cz) nebo poštou (Getsemany, Alešova 1247, 252 28 Černošice). Postačí, když při platbě Getseman uvedete do zprávy pro příjemce „kalendář".