Grün A., Svátost smíření, Karmelitánské nakladatelství 2010; 63 str., 85 Kč
Útlá knížečka moudrého Anselma Grüna Svátost smíření by se měla spíše jmenovat Duchovní doprovázení. Je soustředěna na toto přísně individuální a poznatků psychologie využívající dění, které bývá se svátostí smíření spojováno. O svátosti, která je svojí povahou sociální, církevní událostí, se příliš nedočteme. Autor je si tohoto deficitu vědom a snaží se navrhnout řešení:
„Nesmíme se domnívat, že své konflikty urovnáme jen osobním rozhovorem s knězem při obřadu svátosti smíření. Přijetí svátosti smíření nás naopak vede k tomu, abychom hledali cesty, jak konflikty urovnat společně s těmi, s kterými je máme, a dává nám k tomu potřebnou sílu. Přijetí svátosti smíření nám dává pověření, abychom se smířili s lidmi, které jsme zranili, nebo kteří ublížili nám." 1
Předností dílka je trefné uchopení principů duchovního života jako smíření se sebou samým (vč. „nedostatků" svého těla, složitosti sexuality), či postavení se čelem k vlastní hříšnosti, aniž by člověk svojí vinu bagatelizoval, potlačoval, přenášel na jiné, či se naopak bezdůvodně neobviňoval. Je popsán složitý proces od odpuštění ke smíření. To vše je důležité, abychom mohli pravdivě slavit svátost smíření.
A. Grün vidí určitou paralelu mezi svátostí smíření a individuální psychoterapií. Vedle psychoterapie individuální se však užívá též psychoterapie skupinová. Ta by, podle mého názoru, sloužila jako vhodnější model k přiblížení, oč při slavení svátosti smíření jde.
Augustyn J., Opatrný A. (ed.), Umění zpovídat, O svátosti smíření z pohledu různých disciplín, Karmelitánské nakladatelství 2010; 309 str., 399 Kč
Obdobnou jednostrannost, spočívající v důrazu na individuální proces smíření, byť ne v tak vyhraněné podobě, lze nalézt i v druhé knize Umění zpovídat, kterou editovali Józef Augustyn a Aleš Opatrný. Je to překvapivé, neboť se jedná o sborník, který se pokouší na svátost smíření zacílit z pozic různých oborů. Nabízí se různá vysvětlení: Většina autorů jsou exercitátoři a lidé věnující se duchovnímu doprovázení. Možná hraje roli i chybějící koordinace jednotlivých autorů. Některá témata se překrývají (např. dějiny svátosti jsou zpracovány na řadě míst s velmi různými důrazy) některá téměř chybějí (bohužel zrovna ta, která jsou klíčová pro obnovu svátosti dle Ordo penitentiae). Je to např. samostatné pojednání o svědomí jakožto nejdůležitější instanci, kterou se řídí kajícník; či tematika sociálních hříchů či stať o liturgii smíření.
Připojuji charakteristiku pozoruhodných pasáží či krátké glosy k jednotlivým příspěvkům.
1. Zpověď jakožto svátost
Jan Pavel II. - Kněžská služba ve svátosti smíření
Z projevu papeže Benedikta XVI. ke zpovědníkům římských bazilik a k prelátům a oficiálům Apoštolské penitenciáře
Je zajímavé, jaké jsou a jak se liší důrazy dvou posledních papežů na disciplíny potřebné k formaci zpovědníka. Podle Jana Pavla II. by měl zpovědník znát morálku a právo, podle Benedikta XVI. morálku a pedagogiku.
Raymond Moloney SJ - Úvahy o svátosti smíření
S autorem lze souhlasit v názoru, že individuální úsilí o vlastní spásu není v souladu s božím plánem. „Soukromé akty lítosti - jakkoli mají velký význam - nemohou zastoupit svátost smíření." Svátost smíření, tak jak ji autor popisuje, není však ničím jiným, než soukromým aktem lítosti. Název oddílu „Apoštolové přistupující ke zpovědi" je lépe nekomentovat.
Aleš Opatrný - Věřím v odpuštění hříchů
A. Opatrný soudí, že křesťanství je při své etické náročnosti snesitelné, neboť má štědře odpouštějícího Boha. Jako příčinu krize svátosti (tj. odklon od její individuální formy) vidí katastrofálně povrchní kající praxi. Dospělí se zpovídají jako děti, smíření nesouvisí s jejich životem. To má příčinu v dětské víře v boží odpuštění. Chybí osobní setkání s Bohem.
Jiří Skoblík - Vina, hřích a pokání jako čin a svátost v psychologii, filozofii a teologii
Stať je systematicky uspořádaná, užívá vytříbenou terminologii (např. pěkně vysvětlen pojem metanoia s jeho vnitřní a zevní linií; pojem smíření se týká sociální dimenze, pojem pokání individuální dimenze téže skutečnosti), Poukazuje na sociální rozměr hříchu v bibli. Slavení svátosti smíření si žádá zabudování do liturgického rámce. Rušivě na mne působil pouze pojem „pobožnost" ve větě: „Také kající pobožnosti by se měly stát pravidelnou součástí církevní praxe, protože poskytují zkušenost se smířením ve společenství a s ním". Pojem se obvykle používá pro paraliturgické útvary, zatímco autor měl zřejmě na mysli (jak doufám) liturgii smíření.
Cristoforo Squarise OFMConv - Podstata zpovědi
Zaujaly mne dvě drobné poznámky: jednak „velký důraz ...aby církevní společenství svědčilo nejen ve svátosti smíření o tom, že smíření tvoří jádro evangelia a že je středem lidského života", jednak „společné slavení lépe naplňuje ekleziální rozměr smíření", i když dle autora „Individuální zpověď zůstává osobním setkáním s Bohem, nezastupitelným východiskem celého procesu obrácení..."
Dariusz Kowalczyk SJ - Zpověď neboli přesvědčování o hříchu a lásce ...
I když je příspěvek psán pro jinou kulturně-církevní situaci, výstižně analyzuje většinové pojímání svátosti smíření: Od Augustina je hřích vnímán jako jakási vnitřní nečistota (nejčastěji sexuální), která znemožňuje se přiblížit k Bohu. Zpověď pak navrací dobrý pocit ze sebe před tváří přísného Boha.
Během vývoje svátosti smíření došlo k poměrně výrazným posunům důrazu na to, co je podstatou svátosti. V raném středověku to konání skutků pokání, v pozdním středověku vyznání hříchů (odtud název zpověď pro celou svátost), dnes se považuje za nezbytnou a nejdůležitější část lítost. Vytrácí se ovšem to základní - metanoia. Dochází též k oddělování lásky k Bohu od lásky k bližnímu. Autor konstatuje, že toho podstatného na koncilní obnově svátosti - společného slavení - nebylo dosaženo.
Alfons J. Skowronek - Dějiny pokání - klíč k pochopení svátosti smíření
Přehledné dějiny s uvedením pramenů.
Alfons J. Skowronek - Zápas s rigorismem
Kritika praxe zpovídání během mše, aby se „to stihlo" do přijímání.
Alojzy Droźdź - Teologická kompetence ve svátosti smíření
Jeden z nejméně přínosných příspěvků.
2. Zpovědník - služebník smíření
Józef Augustyn SJ - Nejtěžší a nejkrásnější služba
Užitečná zmínka, že zpovědníci mají být nejprve kajícníci, aby mohli svou službu vykonávat. Pozoruhodné ale na stati zejména je, že autor mnohokrát cituje Jana Pavla II., ale ani jednou bibli...
Krzysztof Wons SDS - Jak se setkat s kajícníkem? Od přijetí pravdy o hříchu k přijetí odpuštění a pokoje
Proces působení hříchu a odpuštění. Je dobře, že v závěru stať obsahuje oddíl věnovaný svědomí, neboť celá kniha se věnuje tomuto tématu velmi málo, ačkoli by si zasloužilo vlastní stať. Autor v rozporu s Ordo penitentiae považuje za obvyklé, že při svátosti smíření se setkávají dva, které dělí mřížka zpovědnice...
Dariusz Kowalczyk SJ - Určování pokání při zpovědi
V oddílu Společenská dimenze pokání je navrženo, aby při společném slavení bylo i společné pokání.
Witold Adamczewski SJ - Právo ve zpovědnici
Remigiusz Sobański - Odmítnutí rozhřešení
Oba příspěvky souvisejí. Druhý je psán pro neprávníky mnohem srozumitelněji.
Dariusz Jastrzab - Zpověď a duchovní vedení
Jeden z příspěvků, s jehož teologií jsem se nemohl ztotožnit. Obsahuje výroky typu „kněžské svěcení druhého a třetího stupně, které je předpokladem získání pravomoci odpouštět hříchy", nebo „Toto duchovní vedení (z kontextu vyplývá: integrálně včleněné do sféry zpovědní služby) nazýváme svátostným".
Zdzisław Kroplewski - Kultura dialogu ve zpovědnici
Podle autora to bývají dva monology. Domnívám se, že ve zpovědnici, kde jeden sedí a druhý klečí, jsou odděleni překážkou, je dialog mimořádně obtížný. Navíc je dialog nezbytný spíše pro duchovní doprovázení.
3. Zpověď - svátost pro všechny
Cezary Gawrys - Muž ve svátosti smíření
Autor popisuje výsledky ankety, kterou zaslal přátelům a známým. Vrátilo se mu 20 odpovědí. Muži si stěžují, že je zpovědník neposlouchá, že moralizuje, vyslovuje kategorické soudy, aniž by o kajícníkovi cokoli věděl.
Lucyna Slup - Co ženy čekají ve svátosti smíření?
Popsán případ ženy, která se pokoušela najít kořeny svých hříšných postojů. Zpovědník ji přerušil: „Co mi to tu vykládáš? A na potratu jsi byla? A antikoncepci užíváš?"
Ksavery Knotz OFMConv - Pravidla zpovědi manželů podle Vademekum pro zpovědníky
Dosud jsem neměl tušení, že teorie zpovídání manželů je jakási aplikovaná gynekologie...
Michael Kaplánek - Zpovídání mladých lidí
Andrzej Derdziuk OFMConv - Služba svátosti smíření pro řeholní sestry
Oba příspěvky představují fundovaný vhled do obtížné problematiky.
Mirosław Cholera - Zpovídání kandidátů kněžství
Škoda, že se autor téměř vůbec nevěnuje svátosti, ale duchovnímu doprovázení (docela kvalifikovaně). Přitom seminář by mohl být místem, kde se kandidáti naučí společné formy slavení.
Zdzisław Kroplewski - Služba svátosti smíření a osobní obrácení kněze
Jako hlavní „kněžské hříchy" uvádí autor zajišťování se hmotným nadstandardem, lenost a neochotu se měnit. Dobrý zpovědník musí být napřed dobrý kajícník. Rušivě působí, že kněz dostává podle autora „moc odpouštět hříchy".
Aleš Opatrný - Zpovídání kněží
Podstatně lepší příspěvek než předešlý. Mají podobné téma. Opatrný uvádí více příkladů, všímá si častých hříchů pramenících z nezvládnutého sexu, což předchozí příspěvek vynechává. Ani Aleš Opatrný však nepíše o jednom z nejtěžších kněžských hříchů, sice honbě za kariérou, pro kterou jsou ochotni udělat (téměř) všechno. Potěšilo mne doporučení společné kající liturgie smíření na kněžských setkáních.
4. Svátost smíření jakožto pomoc hříšníkům a zraněnému člověku
Bogusław Sypakowski SAC - Zpovídání lidí v mimořádně složitých životních okolnostech
Potrat, ztráta blízkého člověka, zhoubný nádor, homosexualita, deprese aj.
Józef Augustyn SJ - Konflikt ve zpovědnici
Jiří Skoblík - Jednota rozhodování ve zpovědnici - je možná, nutná, prospěšná?
Dva příspěvky s obdobným tématem. Druhý podstatně kvalitnější, byť i v prvním příspěvku je zmínka o svědomí, v sborníku vzácná. Skoblík dokládá, že jednota v posuzování zpovědníků se nedá očekávat.
Jacej Prusak SJ - Zranění ve zpovědnici. Jak jim předcházet? Jak je uzdravovat?
Autor jednoznačně zastává názor, že zpovědník musí respektovat i chybné svědomí kajícníka. Diskutuje, zda jej na to má upozornit (byť s patřičným taktem atd.). Jeden z nejlepších příspěvků ve sborníku.
Józef Augustyn SJ - Psychoterapie a zpověď
Terapeut si musí poradit sám se sebou, než začne pomáhat jiným. Polemika, myslím oprávněná, s názorem, že terapeut nesmí být zapojen do osudu klienta (podobně jako chirurg, který operuje).
Závěrečné hodnocení: Myslím, že by řada problémů, které sborník řeší, byla jasnější, pokud by byla svátost smíření a duchovní doprovázení odděleno. Role zpovědníka a duchovního vůdce jsou natolik rozdílné, že je velmi obtížné je sloučit. Domnívám se, že je to i jednou z příčin krize této svátosti, o které se řada autorů sborníku zmiňuje.
Doporučuji nevynechat příspěvky českých autorů. Doporučuji číst sborník „odzadu". Pokud něco vynechat, tak první dva oddíly (tj. prvních 17 příspěvků). Postupoval jsem od začátku a myslel jsem, že knihu odložím, zejména pro koncilem málo dotčenou teologii. Druhou polovinu sborníku (3. a 4. oddíl) lze doporučit, i když i zde, při nedostatku času, je lépe některé příspěvky vypustit.
Salvoldi V., Bůh je větší než tvé srdce, O svátosti smíření trochu jinak Karmelitánské nakladatelství 2010, 144 str., 169 Kč
Ty, kterým jde o skutečně reformní pohled na svátost smíření v duchu posledního koncilu, potěší kniha Valentina Salvoldiho Bůh je větší než tvé srdce s podtitulem O svátosti smíření trochu jinak. Valentino Salvoldi je žákem vynikajícího teologa Bernharda Häringa, který mu ještě stihl v roce své smrti 1998 napsat ke knize předmluvu. Laskavý Häring v ní píše, že bychom se měli vyvarovat „hříšného způsobu mluvení o hříchu", tj. mluvit o hříchu bez souvislosti s božím milosrdenstvím. Každá zpověď by měla začínat chválou Hospodina, jehož milosrdenství mnohonásobně převyšuje náš hřích.
První kapitola obsahuje zasvěcený komentář žalmu 51. Klade důraz na sociální hříchy.
Druhá kapitola rozvádí Häringovu myšlenku z úvodu - vyznávat hřích znamená především chválit Boha.
V úvodu třetí kapitoly zmiňuje autor tři typy pohnutek, které nás odvracejí od zla, tak jak jsou popsány v patristické literatuře. Postoj otroka (bojí se trestu), postoj obchodníka (očekává odměnu) a postoj syna (poslušnost kvůli dobru samotnému). Všímá si rozšířeného hříchu opomíjení.
Čtvrtá kapitola obsahuje fundovaně popsané dějiny svátosti smíření. Zavedení ušní zpovědi, přes některé výhody, znamenalo ztrátu církevní dimenze svátosti.
V páté kapitole je přiblíženo smíření jako opětovné složení rozsypané mozaiky. Většina kapitoly se zabývá smířením v ekuméně. Osvobodivě působí slova „my katolíci dobře víme, že nemáme absolutní monopol na pravdu". Je poukázáno na několik „ekumenických motivů" v bibli. Např. Kristův oděv, který zůstal neroztržený. Nebo síť obsahující plno různých ryb, a přesto se neprotrhne. A zejména velekněžská modlitba, ve které prosí Ježíš Otce za naši jednotu.
Šestá kapitola je podle mého názoru zásadní. Všímá si komunitního způsobu slavení, sociálního rozměru hříchu, nové role zpovědníka. Dozvíme se, že není vhodné směšovat zpověď a duchovní vedení. Duchovní doprovázení se děje kvůli nám samým, zatímco při slavení smíření máme vycházet ze sebe, být pro druhé.
Sedmá kapitola se všímá jednoty vyznání víry, vyznání chvály a vyznání hříchu. Zmiňuje se i o zadostiučinění a závěrečných chválách, zvláště při komunitním slavení.
Osmá kapitola je věnovaná eucharistii jako prostředí pro prevenci hříchu a pro potírání jeho kořene.
1 Grün A., Svátost smíření, Karmelitánské nakladatelství 2010, str. 55