Okolo úmrtí emeritního arcibiskupa Otčenáška vyšlo několik článků i oslavných řečí. On se ale nestal biskupem proto, aby ho zavřeli, ale aby konal: biřmoval a světil kněze. On nežil jako biskup jen po roce 1989. V té době byl už 40 let biskupem, byť režimem neuznávaným a pronásledovaným. Ani v knize jeho životopisu není zmínka o tom, že v té těžké době tajně uděloval svátosti, a to samozřejmě s rizikem dalších možných postihů. Už jsme jen dva žijící, kteří mu můžeme děkovat za splnění našeho životního cíle, za dar kněžství.
Bydleli jsme spolu s ním ve valdické věznici na II. oddělení v cele číslo 7. Přes 40 chlapů na 3-etážových palandách. Měl jsem právě po 30tidenních exerciciích s Josefem Zvěřinou. Biskup Karel a já jsme onemocněli silnou chřipkou a byli přes den sami dva na cele, ostatní pak na dílně. Najednou se přestal modlit a obrátil se ke mně s vlídností jemu vlastní: „Jene, chtěl bys být knězem?" Bylo to náhlé, nečekané; jen jsem mlčky kývnul. „Tak se připrav!" Bachař pravidelně kontroloval celu každých 7 minut. Jakmile zavřel okénko, já poklekl a biskup vztáhnul ruce... Sedm minut trvalo v těchto podivných podmínkách to, co se v katedrále slaví dvě hodiny. Bylo 17. února léta Páně 1962.