Pavel Filipi, Pozvání k oslavě, Evangelická liturgika, Kalich, Praha 2011, 272 str.
Napsat v Čechách evangelickou liturgiku je nesnadný úkol. A to z více důvodů: Mnozí křesťané protestantských církví považují již samy pojmy liturgie, liturgika za nepatřičné a své církve považují za „neliturgické". A to přesto, že slovní spojení „neliturgická církev" postrádá vnitřní logiku - takové církvi by chyběl jeden z podstatných prvků jejího poslání. Je to zřejmě následek násilné rekatolizace většiny českého obyvatelstva v 17. stol. i toho, že jsou u nás velmi málo zastoupeny „středové církve" jako anglikáni či luteráni, které přesto, že vzešly z reformace, slaví standardní liturgii. Cokoli liturgického bývalo u řady našich evangelických křesťanů považováno za pokus o novou rekatolizaci.
Autor se s těmito předsudky vypořádává - erudovaně a myslím, že zdařile. Předsudky však nejsou jen na protestantské straně: Zažil jsem během jednoho slavení Večeře Páně, kterému předsedal prof. Filipi, jak se jeden přítomný katolický kněz (názorově otevřený, ovšem vychovaný prof. Matějkou a prof. Volfem) rozplakal dojetím. Později to komentoval slovy: „já měl takové předsudky a zakouším, že víra, kterou slavíme, je stejná".
Základní členění knihy je klasické, dvojdílné. Úvodní obecná systematicko-teologická část je nazvána Přístupy a obsahuje stati zabývající se oborem samým a jeho posláním, teologií bohoslužby, její historií, částmi bohoslužby, lidskými aktéry bohoslužby, liturgickým časem a prostorem, antropologickým základem liturgie (symbol, znak, řeč smyslů atd.). Druhá, speciální část nese název Rozvedení. (Moje první mžiková asociace, která zřejmě odráží specificky katolické trauma sídlící v nevědomí, byla: Nechápu, proč je rozvedeným věnována celá polovina knihy, navíc liturgologické...) Autor v úvodu vysvětluje, proč tato část zahrnuje jen problematiku Večeře Páně. Detailně popisuje jednotlivé komponenty jak bloku slova, tak bloku eucharistického (vč. úvodu a závěru bohoslužby). Cenná je kapitola věnovaná eucharistické modlitbě (v církvích vzešlých z reformace u nás zanedbané) a přímluvné modlitbě (zanedbané v katolické církvi u nás).
Kniha je velmi užitečná i pro neevangelíky. Nejen že poznají důvody, proč byla evangelická liturgie v minulosti značně ochuzena (zejména drastickou redukcí eucharistické modlitby), ale mohou se mnohým inspirovat: Např. důrazem na účast všech pokřtěných při liturgii a vysvětlením, v čem tato účast spočívá. Nebo uměním tematické bohoslužby a popisem nástrojů, které máme při její tvorbě k disposici. Nebo způsobem přijímání, který neopomíjí vyjádřit koinonii přijímajících. Atd.
Při čtení knihy jsem si uvědomil, že přes nesporný přínos reformace pro liturgickou obnovu Západu (uplatnění obecného kněžství, užití mateřského jazyka, důraz na bibli atd.) mohou mít současné snahy o obnovu liturgie reformačních církví „bezvýchodná východiska". Je-li východiskem luterské bohoslužby dekadentní pozdně středověká mše a východiskem reformovaných bohoslužeb paraliturgické útvary: predikantská bohoslužba a obřad přijímání, lze dojít k životaschopným tvarům velmi obtížně. Nezbývá než toto „rodinné stříbro" opustit a hledat inspiraci v (skromných) starověkých a raně středověkých pramenech. Autor se o to nesměle pokouší.
Na více místech se v knize vyskytuje označení „Hippolytova Apoštolská tradice". P. Bradshaw, M. E. Johnson a L. E. Phillips v r. 2002 vydali monografii The Apostolic Tradition, ve které jednoznačně prokázali, že Apoštolskou tradici nemohl napsat Hippolyt.
Jako východisko detailnější kritiky jsem zvolil „Glosář méně známých výrazů užitých v této knize", který sestavila Jana Hofmanová, ovšem na základě údajů uvedených autorem. Je velmi užitečné, když kniha, která bude sloužit jako učebnice, obsahuje výklad liturgologických pojmů. U několika z nich je potřebné upřesnění.
Adorace - termín je vysvětlen jako „projev zbožné úcty, vzývání," což významu může odpovídat (doplnil bych ještě „klanění"); na str. 176 je však tento termín použit v souvislosti se vstupními obřady. Např. žalm 103 v úvodu byzantské liturgie či chvalozpěv Gloria jsou označeny za adorační prvky. Domnívám se, že se jedná o prvky chvály, dobrořečení.
Antifona je popsána jako „střídavý liturgický zpěv, v němž si odpovídají dva sbory nebo sólista a sbor". To je pouze jeden z významů. V jiném významu se používá k označení jedné z částí enarxe byzantské liturgie. Jak je ostatně uvedeno na str. 176: „...nechybí v této části bohoslužby tzv. první antifona, což je zpěv žalmu 103." Zpěv žalmu 103 je o nedělích a některých svátcích jednou ze součástí 1. antifony (spolu s modlitbou 1. antifony a malou ektenií).
Doxologie - „Chvalořečení Bohu (Kristu), jímž často končí modlitba". Závorku bych vypustil. Liturgická doxologie je vždy trinitární. Tak konstatuje i autor při popisu eucharistické modlitby na str. 224.
Kantikum - „Krátká píseň na biblický text (kromě žalmů); zpívá se nebo recituje" Jsou i dlouhá kantika. Literárním druhem kantika je text písně. Je tedy určeno ke zpěvu (v nouzi k recitaci).
Oktáv - „osmidenní období následující po velkém svátku" - Oktáv není osm dní po svátku, ale osm dní včetně svátku. Kromě toho je pojem používán pro osmý den po svátku. V tomto významu je pojem použit na str. 100.
Triduum - „období tří dnů před Nedělí velikonoční" - Během velikonočního Tridua slavíme zásadní spásné události: Ježíšovu smrt, spočinutí v hrobě a třetího dne slavné zmrtvýchvstání. Pojem je vysvětlen nesprávně. Neděle musí být zahrnuta. Bohužel i autor na str. 95 uvádí zmatečně „Ve čtvrtém století se začíná prosazovat rozšíření svátku na tři dny (triduum), předcházející neděli", byť v dalším textu popisuje jednotlivé dny Tridua správně. Kniha bohužel věnuje tak důležitému tématu jako je Triduum málo prostoru. To kontrastuje např. s tím, kolik prostoru dostala liturgická roucha a barvy. Zmatečná je i formulace na str. 100: „Časem a místem byl ovšem velikonoční oktáv zkracován na dva dny (nebo i na jeden, Pondělí velikonoční), takže vzniklo jakési neoficiální „povelikonoční triduum".