Hlavní část tohoto čísla Getseman je věnována dvěma velkým francouzským náboženským myslitelům a zakladatelům komunit, bratru Rogerovi z Taizé (1915-2005, text je z pera jeho nástupce bratra Aloise) a abbé Pierrovi, zakladateli Emauzského hnutí (1912-2007, úvahu o jeho spiritualitě napsala Irena Kopicová).
Francouzská církev, dříve zvaná první dcera církve, byla od středověku - zejména od založení Pařížské univerzity počátkem 13. století - významným a často rozhodujícím intelektuálním centrem západního křesťanství. Francouzská revoluce na konci 18. a následující politické boje v 19. století přinesly úpadek vnější moci a politické síly; Francie se stala baštou sekularismu a antiklerikalismu, „laickost" je dodnes její oficiální politikou. Francouzští křesťané se postupně stali menšinou, často již veřejností nechápanou a považovanou za anachronismus - velice podobně jako v našich rozumářských a proticírkevních Čechách.
Přestože Sorbonna již dávno není nejdůležitějším centrem teologického výzkumu a francouzští biskupové nezastávají klíčové politické funkce, francouzské křesťanství nepřestává inspirovat. A myslím si, že to nejvýznamnější již dávno nepřináší jeho konzervativní, restaurační a do minulosti zahleděná část, jakkoli ta dlouho dominovala a udávala tón. To podstatné naopak přinášejí nezvedené děti francouzského křesťanství, lidé na okraji, kritizující nejen ateistickou společnost, ale i hlavní proud své vlastní tradice, často vyprázdněný a maloměšťácký. K abbé Pierrovi vede posloupnost již od Lamennaise, Bloye a Péguyho: křesťanství „levicové", sociální, radikálně reformní, křesťanství pro chudé, křesťanství z chudých. Také bratr Roger vzešel svým způsobem z okraje francouzsky mluvícího křesťanství: z okraje konfesního i regionálního, ze švýcarských protestantů, menšiny početní i intelektuální.
Je až paradoxní, že abbé Pierre, který vzešel z hmotně dobře zajištěné rodiny, se stal přítelem bezdomovců, a že bratr Roger, který pocházel z konfese strohé a odmítající katolictví v jakékoli podobě, se stal apoštolem otevřenosti a pravé katolicity. Možná však jim pomohlo právě to, že si uvědomili nedostatečnost či neúplnost toho, z čeho vzešli. Že pochopili spásu jako něco, co překračuje moji úzkou skupinu a vyžaduje zapojení druhých. Že dokázali jako Abraham na popud božího hlasu vyjít ze svého domova a překračovat hranice do neznáma. Konec konců o tom vypovídá jiný paradox: Když zemřel protestant bratr Roger, byla soustrastná reakce Vatikánu mnohem intenzivnější a rychlejší, než když zemřel katolický kněz abbé Pierre...
Přes obrovskou rozdílnost oba kladli důraz na komunitu. „Kristus ... nepřišel na zem, aby založil další náboženství, nýbrž aby všem lidem zvěstoval společenství v Bohu. ... ‚Společenství‘ je jedním z nejkrásnějších názvů pro církev," napsal bratr Roger. Společenství přes hranice sociálních tříd v případě abbé Pierra, společenství přes hranice konfesí v případě bratra Rogera; v obou případech společenství, jehož středem a nosným pilířem je Kristus. Kéž i naše společenství jsou taková.