Liturgická reforma římskokatolické církve v českých zemích
Paradoxně jediným výrazným výsledkem reforem II. vatikánského koncilu, který se podařil uvést do praxe, je liturgická obnova. Nicméně v našich podmínkách se zdráhám označit tento proces obnovou a raději používám termín reforma.1 Byl reformován pouze vnější způsob slavení církve, která však zůstala uvnitř koncilem téměř nedotčená, neobnovená. Po téměř tisíci letech se v římské církvi podařilo znovu zavést mateřštinu jako liturgický jazyk. Byl dán daleko větší důraz na boží slovo v liturgii (včetně čtení z hebrejské bible). Některé liturgické role (lektorů, kantorů aj.) převzali neordinovaní služebníci. Obnova by však vyžadovala uplatnění práv a povinností vyplývajících z obecného kněžství. Vyžadovala by obnovu obcí, kde není úlohou předsedajícího liturgii „provádět", ale sloužit tomu, aby ji mohli slavit jiní; kde není cílem se jednou týdně „usebrat", či dokonce „splnit náboženskou povinnost", ale slavit Ježíšovu vydanost pro druhé a činit tak na jeho památku ve prospěch druhých.
Kořeny novodobé liturgické reformy římskokatolické církve, která díky úsilí několika jednotlivců2 započala v 2. polovině 19. století a zejména ve 20 stol. dostala oficiální impuls liturgickou konstitucí Sacrosanctum concilium II. vatikánského koncilu (1962-65), přijatou již na závěr 2. zasedání v roce 1963.
Počátky liturgické obnovy u nás jsou spojeny se dvěma centry: Velehradem a Emauzským klášterem. I když zaměření velehradských sjezdů bylo primárně unionistické,3 nemohlo se liturgickým otázkám vyhnout - není možné hledat společnou řeč s křesťanským Východem, aniž bychom pominuli liturgii. Ta tyto konference navazovalo ustanovení mezinárodní vědecké společnosti Akademie velehradské a rozsáhlá odborná ediční činnost. Sjezdy zaštiťovali představitelé církve, kteří byli sami erudovými odborníky: pozdější olomoucký arcibiskup Josef Matocha (1888-1961; zemřel v domácím vězení pod dozorem StB) a pražský pomocný biskup Antonín Podlaha (1865-1932).
Emauzský benediktinský klášter se rovněž věnoval staroslověnské liturgii, jak ostatně dostal do vínku od svého zakladatele Karla IV. Novodobé působení je spojeno se jménem mimořádné osobnosti opata Arnošta Vykoukala (1879-1942; zemřel v nacistickém koncentračním táboře v Dachau). Převor kláštera Marián Schaller (roku 1955 umučen v komunistickém žaláři) přeložil poprvé římský misál do češtiny. Jiný emauzský benediktin Metoděj Klement založil ministrantské hnutí Legio angelica a přivedl ke kněžství stovky talentovaných jinochů. V klášteře se konaly liturgické konference, vycházel časopis PAX.
Necelý rok po vydání liturgické konstituce, ještě během koncilního jednání vydala Kongregace pro bohoslužbu 26. září 1964 dokument Inter oecumenici - první instrukci k uskutečňování konstituce Sacrosanctum concilium. Směrnice v ní obsažené měly být závazné k 7. březnu 1965. Liturgická reforma však probíhala v různých oblastech s rozdílnou intenzitou a odlišnými důrazy. Zatímco např. v Německu se k datu 7. března 1965 (1. neděle postní) započalo se zaváděním němčiny coby liturgického jazyka, byla u nás 25. února 1965 teprve ustavena celostátní liturgická komise. V prvních letech po koncilu jsme propásli dobu, kdy byl Řím otevřený, kdy schvaloval návrhy národních biskupských konferencí bez problémů. Římská kurie byla ještě natolik koncilem ochromena, že trvalo několik let, než se začala vracet do pozic, na které byla před koncilem zvyklá. Papež Pavel VI. měl liturgický talent. V počátku jeho pontifikátu se římská liturgie začala vracet k „vznešené jednoduchosti",4 oproštěné od vlivů byzantského dvorního ceremoniálu a zejména od galikánských středověkých nánosů.5
Situaci v české římskokatolické církvi v době počátků liturgické reformy II. vatikánského koncilu lze kromě řady jevů zmíněných v předchozích kapitolách (jako byl tlak komunistického režimu, uzavřené hranice, chybějící teologové, chybějící biskupové, feudální podoba církve) charakterizovat především následujícím znakem důležitým pro průběh reformy: Setrváním v mentalitě Tridentského koncilu - uchopením obnovy jako reformy rubrik. Katolík, odkojený tridentskou liturgií, byl zvyklý, že všechno je do posledního detailu předepsáno. Jmenovitě v chování kněze, který podle tridentského pojetí liturgii slouží, ostatní nejsou tak důležití. Co má kněz říkat, co dělat, kam se dívat, co je platné a co už ne atd. Tato mentalita zcela překryje obsah obnovy. V této mentalitě byla vychována většina současných kněží i biskupů, v této mentalitě vyučoval donedávna na KTF v Praze prof. Jan Matějka.
Obsah liturgické obnovy a dokonce i obsah liturgické reformy bývá redukován na několik příkladů jako např. „obrácení oltáře čelem k lidu", či zavedení mateřského jazyka. Hlavním zdrojem principů, kterými se obnova řídí, je liturgická konstituce II. vatikánského koncilu Sacrosanctum concilium. Zejména prvé tři kapitoly této konstituce obsahují teologická východiska a zdůvodnění reformy. Tak jako v jiných dokumentech tohoto koncilu je reformní duch skryt v řadě formulací publikovaných již jen jako kompromis; někdy proto nestačí znát jen oficiální výsledný koncilní text, ale nutno pátrat v komentářích, o jaké intence autorům původně šlo.
Slavení každé liturgie (vč. liturgie hodinek, liturgie smíření, pomazání nemocných atd.) není individuální záležitostí několika jedinců, ale patří do středu křesťanské obce. Každý z jejích členů se na slavení aktivně podílí. Je vážným úkolem předsedajícího objevovat a uplatňovat charismata jednotlivých členů obce.
Tím, že u nás dosud obnova církve proběhla velmi nedostatečně, nedostatečný je i její liturgický projev. Liturgie má sice schopnost napomoci církev vytvářet, ale to platí pouze do určité míry. Smysluplné slavení liturgie vyžaduje od církevní obce také určité předpoklady, které velmi často nejsou naplněny.
Před reformou byla prakticky jedinou veřejnou formou liturgie eucharistie (tzv. „mše"). Ta je po reformě slavena zejména v neděli a o svátcích. „Všedních" forem je celá řada: denní modlitba církve, liturgie slova, liturgie smíření, celá paleta liturgií katechumenátu atd.
Příčina tohoto stavu může být dvojí. Jednak si řada katolíků dodnes myslí, že každá mše je „obětí nedozírné ceny, které si nic na světě nevyrovná". Proč potom dělat něco méně hodnotného, když můžeme mít účast na tom nejhodnotnějším. Koncil ovšem učí o každé liturgii, nejen eucharistické:
„Proto je každé slavení liturgie činnost navýsost posvátná: je to dílo kněze Krista i jeho těla, církve, a jeho účinnosti se žádná jiná činnost církve nevyrovná ani co do jména, ani co do důstojnosti." (SC 7)
Druhým důvodem je pohodlí těch, kteří liturgie připravují i těch, kteří je slaví. Dát prostor více liturgickým typům vyžaduje nápaditost, schopnost improvizace, nasazení.
Do reformy se s jiným než svátostným kněžstvím téměř nepočítalo. Nyní se počítá s „aktivní účastí" celého shromáždění. Uchopení obecného kněžství se projevilo mnoha způsoby, např.:
Přijímání eucharistických darů je nabídnuto všem, nikoli jen kléru. Je umožněno přijímání pod obojí způsobou při každé slavnostnější příležitosti (prakticky každou neděli).
Liturgické dialogy předsedajícího (kněze či jáhna) se shromážděním modelují dialog, který vede Hospodin se svým lidem.
Liturgické zpěvy tvoří integrální součást liturgie. Patří shromáždění a jsou podporovány kantorem či scholou. U nás je bohužel stále velmi často provozován útvar zvaný lidová píseň (skladba o více slokách, které se zařazují jako vsuvky v jednotlivých částech liturgie) nebo je podporován gregoriánský chorál, který je cennou duchovní hudbou, ovšem pro většinu lidí již ztratil schopnost být hudbou liturgickou. Přímo úpadkové je provozování tzv. „mší" - polyfonních skladeb určených profesionálním sborům. Takovéto skladby patří na koncerty duchovní hudby a nikoli do liturgie.
Obnovení obecných modliteb (přímluv) je jedním z nejvýraznějších projevů obecného kněžství. Jsou v režii shromážděné obce. Spolu s modlitbou Páně a Symbolem patří mezi klíčové modlitby liturgie svěřené celému shromáždění. Jsou ovšem u nás stále nejzanedbanější částí liturgie a vystihují neuspokojivý stav liturgické obnovy.
Obec vybírá za svého středu, podle individuálních charismat, jednotlivé služebníky. Ti pak, pokud určitou službu přijmou, jsou k ní autoritou zmocněni a na základě svého obecného kněžství ji vykonávají.
Ačkoli se po koncilu očekávalo, že tomuto nástroji, sloužícímu jak k užitku obce, tak uplatnění křestní odpovědnosti, bude věnována rozsáhlejší pozornost, jsou všeobecně využívána pouze dvě ministeria - lektora a akolyty a to ještě jako služby mimořádné. Minister znamená služebník. Ministerium je totéž co pověření konkrétního jednotlivce, aby svým dostatečně prokázaným charismatem sloužil slavící obci jako znamení, že všichni pokřtění jsou Bohem povoláni a tedy i vyvoleni ke službě slavící obce (obce, nikoli jen její právě probíhající slavnosti!).
Princip kolegiality (sborového uspořádání církve) se v liturgii uplatňuje na úrovních různých kolegií, např.:
- v celém shromáždění všichni přijímají;
- v kolegiu „laiků" nemá nikdo vyhrazená privilegovaná místa (pokud ovšem nekoná nějakou specifickou službu, jako např. ve schole);
- v kolegiu biskupů pronáší požehnání všichni společně;
- v kolegiu kněží všichni současně koncelebrují;
- v kolegiu jáhnů si vzájemně rozdělí liturgické úlohy.
Princip subsidiarity stanoví, že každý má konat tu a právě tu liturgickou roli, ke které je určen, např.:
- je-li přítomen lektor, kantor, jáhen, pak nemá číst čtení, zpívat žalm či číst evangelium předsedající kněz, ale jáhen, resp minister obce.
- pokud kněz křtí dospělého (s povolením biskupa), pak jej také zároveň vždy biřmuje (k tomu už žádné povolení nepotřebuje);
- přímluvy patří shromáždění, které nemůže tuto roli automaticky svěřit např. předsedajícímu.
Byla obnovena liturgie slova. Je to svébytný útvar se svojí hodnotou. (Byť mnohý katolík dodnes řekne: „Byla jen bohoslužba slova."). Řádná forma žádné liturgie nemůže být nadále bez bloku slova. (Byť se dodnes masově praktikuje řada svévolných výjimek.)
Byl vytvořen nový lekcionář, který o nedělích zavedl tři čtení, z nichž první je vždy (mimo dobu velikonoční) ze SZ. Nedělní lekcionář je rozvržen do tří let, podle tří synoptiků. Janovo evangelium se čte hlavně ve svátečních obdobích. Lekcionář byl vybrán velmi kvalitně, proto mohl sloužit za základ lekcionáři ekumenickému (RCL).6
Kázání či spíše homilie (kázání na biblický či liturgický text) se stalo povinnou částí nedělních bohoslužeb. (Do reformy nebylo považováno za součást liturgie a kněz si na kázání odkládal vrchní liturgický oděv - kázuli.)
Bylo nutné pořídit překlady množství liturgických textů. Nebyl to jen problém lingvistický, ale především teologický. Pražská překladatelská skupina strávila stovky hodin nejen samotnou prací, ale jejím obhajováním před vnitřními (převážně moravskými) a kuriálními kritiky.
V následujících letech po II. vatikánském koncilu byly zpracovány desítky nových liturgických knih vč. teologických úvodů, které pak byly překládány a upravovány v podmínkách jednotlivých regionů (např. států, jazykových oblastí či kontinentů).
Kromě starobylého římského kánonu přibyly tři nové anafory. Liturgové se museli naučit je přednášet v rodné řeči jako dobrořečení Hospodinu, ne jako doprovod magických slov a úkonů jak byli dosud zvyklí. Ne všem se to dosud podařilo.
Tím, že se prakticky všechny texty začaly přednášet nahlas, bylo zapotřebí si osvojit způsob přednesu respektující charakter biblického (liturgického) textu. Hymny a žalmy jsou určeny ke zpěvu, epištoly ke čtení atd.
Pokoncilní reforma probíhala „shora". Směrnice Inter oecumenici předpokládala vytváření diecézních liturgických komisí (odst. 47) i možnost liturgických komisí pro větší oblasti (odst. 44-46). Komunistický režim chtěl mít všechny církevní aktivity pod kontrolou, proto preferoval vytvoření jedné komise pro celé tehdejší Československo. Ustavující setkání se uskutečnilo 25. února 1965 v Bratislavě. Předsedou byl Ambróz Lazík, biskup, apoštolský administrátor trnavský, místopředsedou nově ustanovený apoštolský administrátor pražský, biskup František Tomášek. S ohledem na dva dominantní jazyky byla komise rozčleněna na dvě sekce: českomoravskou a slovenskou. Každá diecéze vyslala dva delegáty, takže celkem měla komise přes 30 členů. Personální složení bylo velmi pestré. Ze 14 zástupců českých a moravských diecézí bylo 6 agentů StB. Na několik dalších byl vyvíjen dlouhodobý tlak, aby se ke spolupráci upsali. Dva členové byli vysocí funkcionáři později vniklého kolaborantského Sdružení katolických duchovních Pacem in terris: Antonín Veselý (1918-1983, který se prohlašoval za českotěšínského ordináře, a kanovník Josef Vrana (1905-1987), pozdější kontroverzní biskup v Olomouci. Odborníky v liturgice byli Josef Bradáč (1920-1986), Ladislav Simajchl (1922-2010), oba za brněnskou diecézi a Jaroslav Kouřil (1913-1981), profesor pastorální teologie CMBF v Litoměřicích za pražskou arcidiecézi. Kuriózní bylo, že se jednání zúčastňoval i zástupce státní správy.
Komise se sešla v průběhu let 1965-67 šestkrát. Poté se těžiště práce přesunulo do národních komisí. Zápisy celostátní liturgické komise ukazují, jak obtíženou pozici měli reformě naklonění členové (Ladislav Simajchl, částečně biskup Tomášek), jak nesamozřejmé bylo prosazování jednotlivých kroků reformy, jak se jednotliví členové, předsedy nevyjímaje, míjeli s podstatou reformy. Několik příkladů:
25. února 1965, Bratislava
Lazík „...vyzdvihol prednosť ľudového spevu na našich bohoslužbách, ktorý je vo veľkej miere vlastne už uskutočnením toho, čo žiada Koncil, totiž činnej účasti ľudu na bohoslužbách. Preto sa ľudový spev počas bohoslužieb i naďalej u nás plne zachová."
Simajchl „...žiadal, aby sa novozavedené zmeny kňazom i ľudu patrične zdôvodnili, aby sa aj u nás zaviedlo všetko, čo predpisuje Snem a Inštrukcia a aby sa do obradov zaviedla živá reč v maximálnej miere".
„Predseda dáva hlasovať, pokiaľ ide o reč pri Stupňových modlitbách. Za reč ľudu sa vyslovilo 13 prítomných, za latinčinu 12. Jeden nehlasoval."
„CLK sa jednomyseľne uznáša, aby Gloria kňaz intonoval latinsky a latinsky potichu pokračoval. Ľud spieva. Kde bolo už zavedene recitovanie Gloria v reči ľudu, nech sa ponechá. V tom prípade však kňaz začína Glorie tiež v reči ľudu."
Simajchl „...podáva niekoľko praktických rád: 1. Nech se prevedie praktická inštruktáž kňazov o liturgii v jednotlivých diecézach. 2. Požiadal Česku charitu v Prahe o zhotovenie praktických patén na kalichy podľa návodu sekcie pre umenie CLK. Hostie nech vyrábajú tlstejšie. 3. Nech sa do Direktória, ako príloha, vsunú liturgické smernice s praktickými vysvetlivkami. 4. Nech sú osobitne vydané Spoločné modlitby. Vydanie majú pripraviť jednotlivé subkomisie CLK."
22. dubna 1965 Praha
F. Tomášek „...připomíná, že my máme speciální důvod, abychom co nejvíce využili možnosti zavedení lidového jazyka; vzpomeňme na veliké zápolení o slovanskou liturgii u nás v minulosti; proto musíme být v prvních řadách těch, kteří chtějí uplatňovat lidový jazyk". Zavádění mateřského jazyka komunistickému režimu vadilo mnohem méně, než vnitrocírkevní opozici.
22. června 1965 Brno - diskuse o publikaci „jazykového" dekretu, zajištění jednoty a přesnosti zejména dialogů.
Gavlas: „Němci začali už 7. března 1965, kněží, kteří k nám přicházejí z ciziny se ptají, jak jsme daleko s liturgickou a jazykovou reformou, opoždění možno dostihnout, ale nutno začít!"
P. Mára jako zástupce České katolické charity připomíná, že v tiskových věcech vše záleží na kanovníku Benešovi, který je toho času pryč.
Simajchl: „Situace je taková, že někde se ještě neudělalo ve farnostech nic, jinde jsou zase dále, není proto možno nařizovat, že se musí začít všude stejným stupněm, ale naznačit různé stupně, aby kněží měli jasný program."
Rudolf (pozorovatel pražské arcidiecéze): nabízí, že zůstane do zítřka v Brně a zpracují s P. Simajchlem a F. Bradáčem pastýřský list a text přiveze zítra do Prahy, aby mohl být předložen ke schválení.
Simajchl navrhuje, aby pro oblast liturgického umění byli přizváni zainteresovaní laici (např. prof. Ludvík Kolek z Brna).
17. srpna 1965 Trnava - Směrnice biskupů a ordinářů ČSSR pro uskutečnění činné účasti věřících na mši svaté (úvod k direktáři pro rok 1966).
6. „Bylo by žalostným nedorozuměním úsilí Koncilu, kdyby někdo chápal obnovu liturgie jen jako změnu vnější formy a ne celého ducha zbožnosti a kdyby neviděl vrcholný pastorační cíl všech těchto změn, totiž umožnění, oživení a povzbuzení činné účasti věřících na liturgii, hlavně Mše svaté."
8. „Aby se tak stalo, je předně třeba, aby sám duchovní správce si osvojil, nebo doplnil chybějící liturgické vzdělání, hlavně po stránce dogmatické a historické, aby byl schopen vysvětlit nejen smysl změn, ale aby dovedl věřící vnitřně připravit na úkoly, které jim ukládá obnovená liturgie."
15. dubna 1966 Olomouc - organizační zásady pro liturgickou obnovu na československém území.
„J.Ex. Dr. Tomášek nakoniec zdôrazňuje, že prvá podmienka obnovenej pokoncilnej liturgie je vnútorná obnova kňazov. Inakšie sa všetko stane formalismom."
9. listopadu 1967 Praha - preklad a uživanie omšového Kánonu.
Onderko (kapitulní vikář v Košicích): „V liturgickej obnove treba hľadieť aj na susedne krajiny, ako to hovorí Konštitucia o posv. Liturgii, držať s nimi krok, a nepredbiehať. Pokiaľ ide o zavedenie omšového Kánonu v reči ľudu u nás, necht o tom rozhodnú nd. ordinári 2/3 väčšinou. Ponosuje sa na nejednotnosť postupu u nás."
Tomášek: „V liturgickej obnove kráčame s veľkou väčšinou katolíckeho sveta. Nemôžeme predsa brať ohľad na tých, ktorí zaostávajú!"
Diskuse pokračovala, byla národnostně polarizovaná.
Komise byla tvořena členy českomoravské sekce Celostátní liturgické komise. Ustavující schůze se konala za předsednictví biskupa Františka Tomáška 10. března 1965 v Olomouci. Brzy došlo ke změně názvu na Česká liturgická komise. Komise měla tři sekce: pro liturgii překlad textů do lidové řeči; pro liturgický a lidový zpěv; pro církevní umění. Ne všichni jmenovaní členové se do práce aktivně zapojili.
Do roku 1967 se komise sešla čtyřikrát. V roce 1968 se komise nesešla. Nové společenské poměry umožnily se věnovat důležitějším aktivitám, které byly desetiletí zanedbávány. Bylo založeno Dílo koncilové obnovy, které mělo v plánu činnosti, jako jednu z mnoha oblastí, zařazenu též obnovu liturgie. Po sovětské okupaci v srpnu 1968 se však Dílo koncilové obnovy ocitlo mezi „kontrarevolučními" organizacemi a bylo rozpuštěno. Česká liturgická komise se sešla až 19. srpna 1969 v Praze. Další setkání 8. října 1969 již probíhalo v režii sekretáře Jana Matějky, který pak dlouhodobě komisi fakticky vedl, byť předsedou zůstal biskup František Tomášek. V letech 1970 a 1971 se komise scházela vždy šestkrát ročně.
Komise navrhovala a personálně zajišťovala akce zaměřené na reformní osvětu - exercicie, přednášky, liturgické dny. Prostřednictvím zpráv z jednotlivých diecézních komisí (později jen písemnou formou) a vydáváním oběžníků koordinovala průběh reformy na celém území Čech a Moravy. Často byli přítomni ordináři, kteří činili zásadnější rozhodnutí.
Komise stále pracovala pod dozorem státní moci - tajemníci dbali, aby se práce komise zúčastňovali jen schválení členové, či nahlášení hosté - účast laiků či dokonce kněží mimo službu (bez státního souhlasu) byla zapovězena. Byly to reakce na řadu spontánních setkání zájemců o reformu, které se kontrole státu vymykaly.
S ohledem na rozsáhlost agendy, kterou komise řešila, vybíráme pouze tři oblasti, kterými se dlouhodobě zabývala a které významně ovlivnily, ať již pozitivně, či negativně úspěch reformy.
Jedním z nejdůležitějších úkolů komise bylo vydávání liturgických textů. Bylo nutno přeložit, připravit k tisku, sehnat finance a vyrobit desítky nových liturgických knih, některé i ve velkém nákladu. Práce probíhaly postupně přes různá provizoria až po definitivnější knižní vydání.7 Práce přinesla vcelku dobré plody. Hlavní zásluhu na tom má sekretář komise Jan Matějka a zejména tzv. pražská překladatelská skupina (Bonaventura Bouše, Miloslav Máša a Václav Konzal), kteří většinu textů přeložili. Neobešlo se to však bez problémů. Překladatelé naráželi na výhrady jednak ze strany moravských kolegů, později i kuriálních úředníků. To vedlo Bonaventuru Bouše, po deseti letech práce, v roce 1976 k rezignaci. Své důvody vysvětlil v Dopise sekretáři liturgické komise.8 Boušeho oponenty, o kterých se v dopise anonymně zmiňuje, byli např. Ladislav Simajchl (1922-2010)9, či Vladimír Nováček (1918-1999)10. Dopis obsahuje tragikomické pasáže:
„Nesměli jsme užít slova ‚spasení‘, protože u některých členů LK vyvolávalo záhadnou asociací představu louky, na níž se pasou krávy. Bylo nutno odstranit imperativ slovesa ‚říditi‘ (rege ecclesiam tuam), protože jim na poslech připomínal jisté substantivum, běžné zejména na Moravě. Rovněž slovo ‚nádoba‘ mělo být škrtnuto, protože je pro ně synonymem pro předmět s vyhraněným účelem, který si prý dávají lidé na noc pod postel. Kromě svatebního obřadu nebylo žádoucí slovo ‚láska‘ a vůbec bylo vyloučeno slovo „milování" (např. v parafrázi J 17,26); vyvolává prý představu koitu. Také bylo původně exkomunikováno slovo ‚rodička‘ (vždyť souvisí s ‚roditi - porod‘!): proto svátek 1. ledna Dei genetricis se v našem liturgickém kalendáři dosud jmenuje ‚svátek Matky Boží‘, a nikoliv Rodičky Boží. Uvádím tyto příklady jako drobný příspěvek ke studiu psychopatologie celibátu, který je podle Pavla VI. ‚perlou západní církve‘. (...)
Myslím, že není divu, když mne smýšlení a jednání těchto mně osobně neznámých ‚spolupracovníků‘ z LK už dokonale znechutilo. A to se ještě raději nešířím o autoritářských zásazích do naší práce anonymními cenzory v Římě, kterým svěřila papežská kongregace kultu revizi překladů před konečnou aprobací. Proti nim nebyla už vůbec možná žádná obrana. Tady platilo, že Roma locuta, causa finita. ...Sebeubožejší text, jakmile je v Římě schválen, považuje za posvátný, takřka inspirovaný a nedotknutelný..."
V další části obsáhlého dopisu si stěžuje na požadované změny v překladu Římského kánonu. Změny jsou žádány bez jakékoli argumentace, zatímco Bouše překlad sporných míst důkladně vysvětlil.11 Bonaventura dále konstatuje, že liturgická reforma u nás selhala a vinu vidí jak ve vedení církve, tak u řadových kněží, tak u věřících. Kritizuje i překlad nového lekcionáře:
„Každému i laickému posluchači je zřejmé, že jeho texty nesnesou ani sebeshovívavější kritiku. Po stránce formální mají špatnou češtinu, primitivní, dokonce vadnou skladbu, naprostou absenci poezie, např. v žalmech. Mnohem horší je to po stránce obsahové: Všude se prosazuje krotká, zastaralá a primitivní interpretace posvátného textu a na mnoha místech je biblické slovo rozředěno k nepoznání. Např. parenetické části Pavlových epištol se někdy poslouchají jako nezávazný pobožný žvást. S drzostí a svévolí jsou zpovrchňována a zeslabována i některá logia Páně až do té míry, že zcela ztrácejí svou jedinečnou naléhavost. Pro tento převod, který je často pouhou parafrází, je typické, že ve Skutcích apoštolských se řecké slovo hodos - ‚cesta (Boží, za Ježíšem)‘ zásadně nahrazuje českým ‚nauka‘. Jako by pro ‚překladatele‘ bylo křesťanství jen jakousi etikou, jednou z mnohých; jako by Pán Ježíš pro nás nebyl cestou, pravdou a životem, ale jen učitelem jakési slušnosti, jejíž odměnou je individuální spása."
Specifickou oblastí, která dodnes (!) není uspokojivě řešena bylo zpracování sbírek přímluv, reformou koncilu znovu zavedených. Komise se přímluvami zabývala již na 2. zasedání 17. srpna 1965 v Olomouci. Bylo konstatováno, že diecéze si vytvářejí přímluvy podle vlastního uvážení. Praha nabídla ostatním své přímluvy, které jsou schválené biskupem. Naproti tomu kanovník Vrana z Olomouce navrhl zřídit subkomisi pro jednotné přímluvy, které byla hned ustavena a domluveno datum prvního setkání. Zda se setkání uskutečnilo není jasné, nicméně komise se znovu přímluvami zabývala až po čtyřech letech 19. srpna 1969. Bylo konstatováno, že přímluvy schvaluje biskupský sbor. Rozhodnuto poslat sekretariátu všechny dosud užívané a připravované. Pastoralisté pak vyberou vhodné texty, případně doplní vlastními návrhy. Jazykové zpracování bude svěřeno odborné skupině. Do další schůzky 8. října 1969 však dosud žádné návrhy přímluv zaslány nebyly. Nicméně 29. dubna 1970 referuje tajemník komise, že 24. února proběhla schůzka zástupců jednotlivých diecézí, kteří svěřili vypracování konceptu Josefu Myslivcovi z Prahy a Vincencovi Majarovi z Ostravy. Návrh projde připomínkovým řízením jednotlivých diecézních komisí. Doporučuje se pak vydat jako oficiální liturgický text.
Dne 16. června 1970 je oznámeno, že sbírka je již vypracována. 25. listopadu 1970 je hotov i překlad přímluv z nového misálu, celý sborník bude rozeslán k připomínkám. 21. dubna 1971 členové komise nepovažují předložený návrh přímluv za dostatečný - „zdá se být příliš archaický". Konstatují, že by přímluvy byly velmi potřeba, ale jiné...
Bohužel i po 22 letech vyšla oficiální sbírka12, která zaplevelila české a moravské bohoslužby a zatemnila smysl této důležité modlitby svěřené slavící obci. Právem byla podrobena ostré kritice.13 Ani ti, kterým přímluvy náleží, nejsou spokojeni. Např. v Katolickém týdeníku 11/2006 odpovídal Pavel Kuneš na tento čtenářský dotaz: Kdo je autorem přímluv? Jsou předepsané přímluvy povinné? Přiznám se, že někdy raději mlčím, protože nejsem schopen zodpovědně říci: „Prosíme tě, vyslyš nás." Nebylo by lepší, aby si přímluvy - buď předem, nebo spontánně během mše - připravil kněz či samotní farníci?
Kuneš doporučuje, aby přímluvy improvizovala slavící obec. Zdařilou sbírku přímluv sestavil Jan Rückl.14
Třetí oblast, které si všimneme, je dodnes diskutovaná problematika liturgické hudby. Komise, již na svém prvním zasedání 10. března 1965 ustavila mj. „sekci pro liturgický a lidový zpěv" pod vedením Jaroslava Kouřila (1913-1981), učitele pastorální teologie na CMBF v Litoměřicích. Ten však již na dalším zasedání 17. srpna 1965 rezignoval pro zaneprázdnění a vedení sekce se ujal Josef Olejník (1914-2009)15. Ovšem již 12. května 1966 Olejník odstoupil - nesouhlasil s některými násilnými převody gregoriánského chorálu na české texty. Na práci komise se však později podílel. Spory týkající se gregoriánského chorálu a jeho místa v liturgii jsou v naší zemi trvalkou. Přitom chorál, přes svoji nespornou krásu, liturgickou hudbou (s výjimkou několika komunit) není. A dokonce, pokud bychom použili dnešní kritéria, už v době vzniku nebyl.
Problematické v obnovené liturgii je rovněž užití tzv. mešních písní. Vzniklý bohoslužebný útvar je pak průnikem dvou střídajících se dějů - vlastní liturgie a lidové písně. (pokud, pro „zvýšení slavnostnosti" ještě zpívá chrámový sbor, může jít o průnik tří dějů). Přesto velkou pozornost komise věnovala jednotnému kancionálu, jehož hlavním obsahem jsou mešní písně. Každá diecéze měla dosud svojí sbírku lidových zpěvů. Ordináři přítomní na jednání komise 12. května 1966 o přestávce rozhodli, že bude jeden kancionál pro české a moravské diecéze. Vedoucím sekce pro přípravu jednotného kancionálu byl ustanoven Miroslav Venhoda (1915-1987). Pracovní zásady sekce a popis návrhu, který komise zpracovala, byl publikován16 včetně obsáhlé kritické reakce17. Ta je shrnuta v pěti oddílech, které lze charakterizovat následovně:
1. Hudba má sloužit slovu, parafráze nejsou žádoucí; zpěv není vycpávka, je součástí liturgie; překrývat recitovaný liturgický text zpěvem je absurdní.
2. Procesními zpěvy v římské liturgii jsou responsoriální žalmy; role duchovní písně v liturgii je okrajová a omezená.
3. Problematičnost osvícenské mešní písně; tuto pseudoliturgickou formu s plytkým teologickým obsahem těžko obnovit redukcí počtu slok či přepracováním textu.
Oddíly „svatý", „před proměňováním", po proměňování" naštěstí vymizely; v návrzích se ještě objevila např. sloka z písně „Bože před tvou velebností", kde stálo „nám pak v těle aspoň přáno vzhlížet k tobě na oltář, velebit tě ve svátosti v sněhobílé hostii, která duši temna zprostí, dá ji bělost lilií".
4. Ve výběru písní je ustupováno špatnému vkusu; odborníci se shodnou na tom, že je některá píseň špatná, ale nechají ji ve výběru jen proto, že je rozšířená.
Diecézní kancionály jsou silně zasaženy úpadkovými tendencemi posledních dvou století a těžko je brát jako základ jednotného kancionálu; staré písně jsou neúměrně kráceny.
5. V návrhu jsou zanedbány možnosti ekumenického sbližování.
Některé z těchto připomínek byly nakonec přijaty, ovšem cesta k vydání kancionálu byla trnitá. Josef Bradáč se jménem „kancionálové sekce" zeptal na jednání komise 19. srpna 1969 jaký vliv bude mít nové Ordo missae na kancionál. Zda bude možno při něm užít naši mešní píseň. Bylo konstatováno, že je nutno upravit rozdělení slok mešních písní k jednotlivým částem mše v souladu s Ordo. Které části to budou, rozhodnou biskupové. O necelé dva měsíce později, 8. října 1969 Ladislav Simajchl referuje, že biskupové rozhodli nevydávat žádny jiný než jednotný; dále stanovili místa, kde se zpívá z kancionálu: vstup, aleluja, příprava darů, přijímání, po přijímání, závěr. Zůstala sporná místa: Gloria - rozhodnuto, že lidový zpěv nebude Gloria překrývat; naproti tomu části před proměňováním a po proměňování v kancionálu zůstanou, je třeba je ale graficky odlišit a upravit obsah zpěvů.
Z jednání 29. dubna 1970 se dozvídáme, že kancionál bude opožděn z důvodu nedostatku papíru, doporučeno aby Ladislav Simajchl vybral několik písní, které budou vydány na lístcích.
16. června 1970 vydání kancionálu stále vázne na tisku, nutno vydávat po sešitcích. 7. října 1970 je oznámeno, že Charita vydat kancionál nemůže. Doporučeno jej vydat v malém nákladu bez modliteb. Nicméně nakonec se vydávání jednotného kancionálu podařilo. Některé diecéze používají společný základ písní, který je doplněn vlastním specifickým obsahem. Prosazení jednotného kancionálu sice odstranilo největší excesy, ovšem liturgickou reformu spíše paralyzovalo. Paradoxní je, že ještě v 80. letech vznikaly nové mešní písně. Např. Josef Hrdlička (nar. 1942) jich má v kancionálu několik. Kromě toho však kancionál např. obsahuje i vynikající Hrdličkův text „Jeden Pán, jedna víra" který zhudebnil Petr Eben. Tento zpěv byl převzat do několika zpěvníků sesterských církví a je užíván v ekumeně.
Duchu liturgické reformy bližší bylo vydání Mešních zpěvů.18 Zásluhu na vydání mají František Šmíd (nar. 1940), který vytvořil obsáhlou sbírku písní, Václav Plocek (1923-2005), který posuzoval a upravoval hudbu, Václav Konzal, který provedl výběr písní a Jan Matějka, který vybíral jednotlivé sloky. Překvapivé a římské liturgii cizí je nahrazení alelujového zpěvu před evangeliem jiným zpěvem.
Část kapitoly věnované liturgické reformě z monografie Stanislava Balíka a Jiřího Hanuše Letnice dvacátého století - Druhý vatikánský koncil a české země; CDK Brno 2012
1Reformou se rozumí změna formy; je možno ji uložit a provést shora jednorázovým zavedením nových rubrik; obnova se dotýká uchopení podstaty dění, jde o dlouhodobý proces, který vyrůstá zdola uvnitř obce.
2Je dobré jmenovitě vzpomenout alespoň na prof. Romana Guardiniho (1885-1968) experimentujícího mezi akademickou mládeží na severoněmeckém hradě Rothenfels a olomouckého rodáka kanovníka Pia Parsche (1884-1954) působícího mezi rakouskými lidovými vrstvami.
3Proběhly 3 „malé" sjezdy v letech 1907, 1909, 1911 a 4 „velké" v letech 1924, 1927, 1932, 1936.
4SC 34.
5Např. v roce 1968 předsedal Pavel VI. v Římě liturgii „Božího těla". Vynechal průvod s monstrancí. V homilii mj. řekl: „... procesí Božího těla je sice krásný, lidový zvyk, který však poněkud zastíral hluboké tajemství eucharistie." KN č. 29, ročník XX. z 21.7.1968.
6The Revised Common Lectionary,The Consultation on Common Texts, Abingdon Press, 1982
7Přehled vydaných knih, zpracovaný Václavem Konzalem, je uveden např.: Berger R., Liturgický slovník, Vyšehrad 2008, str. 198-200.
8Bouše Z. B., Epilegomena, OIKOYMENH, Praha, 2000, str. 51-61.
9Aktivní člen celostátní, české i brněnské diecézní liturgické komise, jedna z hlavních osobností liturgické reformy u nás.
10Za války voják v Anglii, potom v 50. letech vězněn, po propuštění dělník, v r. 1969 brněnský generální vikář, v roce 1971 na nátlak režimu rezignoval a až do smrti byl proboštem Význačné kolegiální kapituly v Mikulově
11Návrh českého překladu římského kánonu, Via I/1, 1968, str. 7.
12Přímluvy, Biskupská konference ČR v Matici cyrilometodějské, Olomouc, 1993.
13Bugel V., Přímluvy pod drobnohledem, in: Teologické texty 7 (1996), č. 2, s. 58-60.
14http://brevnov.cz/CS/primluvy 22.7.2011.
15Přijal kněžskou službu v roce 1938, v letech 1939-45 studoval církevní hudbu a zpěv na Pontificio Istituto di Musica sacra v Římě. Za války voják v Anglii. Působit jako učitel liturgického zpěvu v semináři a na fakultě v Olomouci mohl jen ve třech kratších obdobích, kdy útlak režimu nebyl tak silný, resp. po pádu komunismu nebyl vůbec: v letech 1945-50; několik let po roce 1968 a potom po roce 1989. Jeho dílo obsahuje téměř tisíc liturgických skladeb. Vycházel z gregoriánského chorálu, který přizpůsoboval specifikům českého jazyka a umožňoval zpěv shromáždění. Dostupné jsou např. nahrávky kompletního souboru nedělních responsoriálních žalmů - http://www.tv-mis.cz/titul.php?id=651 22.7.2011.
16Z redakce nového kancionálu, Via I/5, 1968 str. 94-96; článek podepsali za hudební, textovou a mezidiecézní redakci sekce ČLK pro jednotný kancionál: Karel Cikrle, Litoměřice; Jaroslav Elšák, Český Těšín; František Holík, Brno; Pavel Janeček, České Budějovice; Vilém Müller, Hradec Králové; Václav Renč, Brno; Ladislav Simajchl, Brno; Miroslav Venhoda, Praha; Jan Veselka, Olomouc.
17Bouše B., Konzal V., Několik poznámek k novému jednotnému kancionálu, Via I/5, 1968 str. 96-99.
18Mešní zpěvy, Česká liturgická komise, Praha, 1990.