Vyslanci slova božího v Hondurasu

První papež z Latinské Ameriky by mohl být příležitostí, aby celá církev věnovala větší pozornost zkušenosti z této části světa, kde podle odhadů žije téměř polovina katolických křesťanů. Jedním z aspektů může být například důležitá role laiků. Ponechme nyní stranou hlubší reflexi odlišného vnímání laika v kontextu evropském a latinskoamerickém.¹

Zatímco vatikánské kongregace na přelomu tisíciletí publikovaly různé instrukce, které se vyjadřovaly kriticky k rozmanitým službám laikům v církvi (např. Instrukce k některým otázkám ohledně možností laiků podílet se na službách vykonávaných kněžími z roku 1997 nebo instrukce Redemptionis Sacramentum o tom, co se má zachovávat a čeho je třeba se vyvarovat ohledně eucharistie z roku 2004), je katolická církev v řadě zemí Latinské Ameriky závislá právě na obětavé činnosti mnoha laiků. V rozhovoru pro časopis 30 Giorni v roce 2009 zmínil současný papež například službu laků (tzv. bautizadores), mužů i žen, kteří v odlehlých oblastech Argentiny křtí nově narozené děti. Kněz do takových oblastí přijíždí jednou či dvakrát do roka, při té příležitosti pokřtěné děti pomaže křižmem.²

S ohledem na nedostatek kněží existují v mnoha oblastech po celé Latinské Americe již od 60. let rozmanité podoby základních církevních společenství, které mají na starosti laici. V literatuře se uvádějí různé názvy: comunidades eclesiales de base (CEB), anglicky: Christian Base Communities (CBC), Grassroots Christian Communities nebo Basic Ecclesiastical Communities. Jednou z podob takové služby jsou vyslanci slova božího (Delegados de la Palabra de Dios, anglicky: Delegates of the Word), kteří vznikli v Hondurasu. Tito laičtí služebníci dělají v podstatě vše, co běžně dělá kněz, kromě slavení eucharistické liturgie. Předsedají nedělnímu liturgickému slavení, čtou biblická čtení, vedou modlitby, káží, rozdávají eucharistii, křtí děti, oddávají a pohřbívají. Tuto službu laiků velmi oceňuje a podporuje honduraský kardinál Oscar Rodríguez Maradiaga (nar. 1942), arcibiskup Tegucigalpy (od 1993) a předseda honduraské biskupské konference (od 1996), který je momentálně zřejmě nejbližším poradcem nového papeže (zvolil jej za koordinátora osmičlenné poradní skupiny kardinálů z celého světa). Když byl v roce 2001 jmenován kardinálem, odpovídal na řadu otázek novinářům. Kromě jiného uvedl, že církev v jeho zemi je laická. Sice to může někoho pohoršovat, ale v situaci, kdy má pro celou zem k dispozici zhruba 400 kněží. Ve středně velkém městě s 60 000 obyvateli je jeden kněz, který má navíc na starosti kolem 60–80 vesniček v okolí. To prostě není možné zvládnout, uvedl kardinál.³ Situaci výrazně nezměnil ani růst kněžských povolání. Když se v roce 1978 stal pomocným biskupem v Tegucigalpě, měl k dispozici pouhou stovku kněží.⁴

Při návštěvě honduraských biskupů ve Vatikánu v červnu 2008 kardinál Rodríguez Maradiaga vyzvedl práci více než 30 000 vyslanců slova božího, mimo jiné i v souvislosti s agresivním působením různých letničních kazatelů, jejichž úspěch je založen mimo jiné i na nedostatku kněží.⁵ John L. Allen Jr. uvádí ve své knize příklad, který vyprávěla jedna z honduraských žen, jejíž rodina přestoupila k letničním. Její tchyně se před lety ocitla v nemocnici s rakovinou a strávila tam půl roku. Přetížený kněz z farnosti jí mohl navštívit pouze dvakrát a katolická nemocnice ani neměla k dispozici vlastního kaplana. Naopak skupina žen z letniční církve strávila u lůžka nemocné řadu hodin, držela jí za ruku během chemoterapie, modlily se s ní, pomáhaly jí s jídlem a dokonce docházely pomáhat s dětmi do její domácnosti. Tato zkušenost přivedla tchyni a poté zbytek rodiny k návštěvě letniční církve.⁶

Služba laiků v latinskoamerickém prostředí je tedy nutností a většina tamních představitelů církve si je toho vědoma. Zaměřme tedy pozornost na vznik a stručný přehled působení honduraských vyslanců slova božího.

„Rádi bychom letos v našich společenstvích slavili Svatý týden,“ znělo jednoduché přání skupiny zástupců několika vesnic v Hondurasu, se kterým začátkem roku 1966 navštívili správce území prelatury v Cholutece, Marcela Gérin y Boulaye (1913–1991 ).⁷ Zajímavé je, že diecéze v Cholutece vznikla z misijního působení kanadské řeholní společnosti Foreign Mission Society. V Cholutece působí od roku 1955, všichni čtyři dosavadní biskupové byli členy této společnosti a pocházeli z Kanady. Ostatně všech šestnáct členů honduraské biskupské konference (zahrnuje 9 diecézí) jsou řeholníci.

Vesničané věděli, že přetížení kněží, kteří měli na starosti běžně mezi 40 až 125 vesnicemi, nebudou moct o Velikonocích přijet a nechtěli čekat další rok nebo i déle. Žádost novému ordináři doprovodili vysvětlením: „Nosotros somos la Iglesia“, tedy „My jsme církev“. Rádi by prožili své povolání o nadcházejících Velikonocích plnějším způsobem. Gérin souhlasil a rozhodl se připravit 17 rolníků, aby předsedali slavení Velikonoc ve svých místních společenstvích. Jednalo se o liturgii zaměřenou na boží slovo a zahrnující řadu prvků místní lidové zbožnosti. Pro vesnická společenství to byl jedinečný okamžik, když poprvé v jejich historii se jeden z nich ujal v roli služebníka zvěstování božího slova. Dosud měli zkušenost s velmi řídkým slavením liturgie, pokud do jejich končin zavítal kněz, nebo s příležitostnými pobožnostmi (např. modlitba růžence). Prožitý způsob slavení Velikonoc vesničany nadchnul natolik, že si přáli slavit podobným způsobem každou neděli.

Tak se od Květné neděle roku 1966 datuje začátek obdivuhodné služby vyslanců slova božího. V roce 1967 už pastorační plán biskupské konference Hondurasu zahrnoval přípravu laických vyslanců slova božího pro službu ve vesnických i městských společenstvích. Vyslanci se později rozšířili i za hranice Hondurasu (Panama, Nikaragua, Salvádor atd.). V širším kontextu Latinské Ameriky se jednalo o jednu z podob základních církevních společenství, která vznikala od 60. let.⁸ Prvotním impulsem pro jejich vznik byla pastorační nouze, ale zcela logicky se tato společenství angažovala ve prospěch chudých, neboť mezi chudými vznikla. Biskupové v Hondurasu v pastýřském listu k 10. výročí založení připomněli, že „je povinností všech usilovat o autentické osvobození v jeho trojí dimenzi: materiální, lidské a duchovní.“

Velmi těžké časy nastaly vyslancům i celé církvi Hondurasu v 70. letech. Prezident Oswaldo López Arellano (vládl po vojenském převratu v letech 1963–1975, diktatura trvala do roku 1980) označil církev, jejíž kněží a biskupové pocházeli vesměs ze zahraničí, za podněcovatelku nepokojů na venkově. Důvodem byla skutečnost, že církev protestovala proti násilí na vesničanech při sporech s velkými pozemkovými vlastníky. Kromě útoků na církevní objekty došlo i k vraždám. K nejznámějším patří zřejmě masakr v městečku Los Horcones v kraji Olancho, k němuž došlo v červnu 1975. Tehdy docházelo k masivnímu obsazování půdy bezzemky, vůči nimž postupovali vlastníci půdy za pomoci násilí. Při demonstracích bylo brutálně umučeno a zavražděno několik lidí, včetně deseti vesničanů, dvou studentek a dvou kněží, původem z Kolumbie a USA. Tak vypadala „preferenční volba pro chudé“ latinskoamerické církve v praxi, tj. společná modlitba, společný život i společná smrt. Na složitost tamějších politických poměrů ukazuje fakt, že za podíl na vraždách byl odsouzen také otec Manuela Zelaya, pozdějšího prezidenta Hondurasu (v letech 2006–2009, poté byl sesazený dalším z mnoha převratů v této zemi).

Po určité krizi v 70. a 80. letech došlo k dalšímu rozvoji laické služby vyslanců slova božího. V 90. letech silně rostl podíl žen v této službě. Ty se dosud věnovaly především katechezi, zatímco předsedání liturgií bylo vyhrazeno mužům. Službu vyslanců výrazně ovlivnilo rychlé šíření letničních církví, které s finanční podporou ze zahraničí silně působily prostřednictvím rádia a televize. Styl a obsah letničních kazatelů se projevil v nedělních kázáních laických služebníků.

Rovněž se ukázala potřeba důkladné formace a přípravy. Podle svědectví jednoho z dominikánů – ti působí v Hondurasu od roku 1991 a pořádají kurzy pro laické kazatele – stojí tito lidé z vesnic často před rozhodnutím, zda se zúčastnit biblického kurzu ve městě nebo strávit týden práce na polích s kukuřicí, aby zajistili pro svou rodinu základní obživu.

Když na biskupské synodě pro Ameriku v roce 1997 představoval službu vyslanců slova božího jeden z těchto v té době zhruba 13 000 laických služebníků, Rufino Rodriguez Martinez, uvedl, že cesta z vesnice do nejbližšího školícího střediska mu trvá dva dni cesty, které většinou absolvuje pěšky, neboť nemá ani auto ani koně. Vysvětlil, že služba laiků je potřebná, neboť na jednoho kněze připadá v průměru 7500 věřících a v některých horských a venkovských oblastech je situace kritická. Jsou to většinou svobodní nebo ženatí muži, domorodého původu, chudí zemědělci, k nimž poslední dobu přibývají ve větší míře lidé z města. Byli povoláni a posláni biskupem hlásat boží slovo poté, co absolvují zhruba dvou až tříletou základní přípravu, přičemž se předpokládá, že se budou účastnit dalších kurzů v rámci celoživotního vzdělávání. Služebníci pracují v týmech po třech, jsou zodpovědní za slavení liturgie slova v těch místech, které nemají kněze. Liturgie se konají v kostelech, domácnostech nebo pod širým nebem. Odmítají machistický postoj, podporují ženy, jsou semeništěm nových povolání ke kněžství a řeholnímu životu. S apoštolskou horlivostí a vzájemnou spoluprací umožňují sdílení chleba, slova, společenství, solidarity, usmíření a lásky a také sdílení eucharistie.⁹ Zhruba dvě stě přítomných biskupů ocenilo jeho vystoupení srdečným potleskem.

Na XII. řádném zasedání biskupské synody s tématem Boží slovo v životě a poslání církve v roce 2008 promluvil o vyslancích slova božího biskup Guido Plante z Cholutece, tedy biskup místa jejich vzniku. Službu slova dal do souvislosti s požadavkem věroučné konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium II. vatikánského koncilu (čl. 35): „Ať se zavádí samostatná bohoslužba slova v předvečer větších svátků, o některých všedních dnech v adventní a postní době a o nedělích a svátcích. Zvláště to platí o místech, kde není kněz; v tom případě ať vede bohoslužbu jáhen nebo ten, koho pověřil biskup.“ Biskup dále uvedl, že tito služebníci jsou více než jen nedělní celebranti a čtenáři. Jsou to skuteční organizátoři křesťanských komunit, pracující zdarma. Slovo boží se stalo zárodkem skutečného církevního společenství a zároveň východiskem pro sociální angažovanost a k podpoře lidských práv. Také se vyjádřil k určitým obavám, aby slavení bohoslužby slova nevedlo k oslabení smyslu pro eucharistii a pro potřebnou službu kněží.

Mohl mít na mysli např. čl. 75 posynodální apoštolské exhortace Sacramentum caritatis O eucharistii, zdroji a vrcholu života a poslání církve Benedikta XVI: z 22. února 2007, kde se mimo jiné požaduje, aby při nedělních shromážděních bez přítomnosti kněze byl vysvětlen „rozdíl mezi mší svatou a nedělním shromážděním obce, která zatím kněze postrádá.“ Podávání svatého přijímání se při shromážděních bez kněze má dít „takovým způsobem, který by nevyvolal ve shromáždění zmatek ohledně ústřední úlohy kněze a svátostného prvku v životě církve. Důležitost úlohy laiků, jimž je třeba právem poděkovat za jejich velkorysou službu křesťanským obcím, nikdy nesmí zastínit nenahraditelnou službu kněží pro život církve. Proto je nutné pozorně dbát na to, aby společenství, která kněze prozatím postrádají, nedávala průchod takovým ekleziologickým vizím, jež neodpovídají pravdě evangelia a tradici církve.“

Biskup Plante uvedl, že podle jeho zkušenosti slovo boží naopak plodí hlad po eucharistii. Podávání eucharistie při slavení liturgie bez kněze vedlo ve většině míst k větší horlivosti. Odpovědí na argument, že slavení bez kněze vede k poklesu kněžských povolání, je skutečnost, že všichni mladí kněží v jeho diecézi byli předtím laickými služebníky.¹⁰ O ocenění služby vyslanců slova božího současným honduraským kardinálem Rodríguezem Maradiagou už byla řeč. Během zmíněné návštěvy ad limina v červnu 2008 hovořil o důležité roli laiků v roli katechetů a vyslanců slova božího také papež Benedikt XVI.¹¹

Bude zajímavé sledovat, zda této konkrétní zkušenosti latinskoamerické místní církve bude věnována větší pozornost a zda může přispět k úvahám o řešení situace v evropských zemích, kde ubývá počet kněží.

K tématu se vztahuje také jeden z již zřejmě proslavených výroků, které současný papež pronesl již před lety (konkrétně v roce 2007 v rozhovoru se Stefanií Falascaovou, 30Giorni):

„Neřekl jsem, že by pastorační struktury byly k ničemu. Naopak. V podstatě je dobré vše, co může přivádět lidi na cestu s Bohem. (…) Sociologové nám říkají, že vliv farnosti na okolí dosahuje asi 600 metrů. V Buenos Aires je mezi jednotlivými farnostmi asi 2000 metrů. Tehdy jsem kněžím řekl: ,Můžete-li, pronajměte nějakou garáž, a když najdete nějakého schopného laika, dejte mu prostor! On by se měl starat o lidi v okolí, provádět katechezi, ano, rozdávat také svaté přijímání, když ho o to požádají.‘ Jeden farář mi na to řekl: ,Ale otče, uděláme-li to, lidé už nebudou chodit do kostela!‘ – ,No a?‘ já na to. ,A chodí ti lidé dnes do kostela?‘ – ,Ne,‘ přiznal. A i kdyby chodili. Vyjít ven také znamená, že vyjdeme ze zahrádky svých představ, které jsou nepřekonatelné, ukážou-li se jako překážka a zabraňují-li nám vidět horizont, kterým je Bůh.“¹²

A pro ty, kteří se obávají, že takovéto vyjití na ulici s sebou přináší rizika, adresoval současný papež jiný citát o pět let později (v roce 2012 v rozhovoru s Andreou Torniellim, Vatican Insider):

„Je nutno vyhnout se duchovní chorobě do sebe zahleděné církve. Bude-li taková, onemocní. Je pravda, že když se vyjde na ulici, může dojít k nehodám, střetům, jak se stává každému z nás. Zůstane-li však církev uzavřená sama do sebe, vztahuje-li se jen sama k sobě, pak stárne. Mezi církví, která přes úrazy vychází na ulici, a církví nemocnou sebestředností dávám bez váhání přednost té první.“¹³