Martin Vaňáč

Dne 2. července tohoto roku, den před papežovým odjezdem na tradiční dovolenou na letní sídlo v Castel Gandolfu, byla zveřejněna dvě personální rozhodnutí Benedikta XVI. Prvním bylo očekávané přijetí rezignace prefekta Kongregace pro nauku víry kardinála Williama Josepha Levady z důvodů dosažení kanonického věku (po dovršení 75. roku v loňském roce byl ponechán v úřadu ještě rok, což je celkem běžná praxe) a jmenování jeho nástupce, kterým se stal Gerhard Ludwig Müller.

Vatikánská Kongregace pro nauku víry vydala 18.

Když jsem před časem potkal prof. Václava Wolfa, zeptal jsem se ho, zda nechystá sepsání vzpomínek. Řekl mi, že ne a že by se to stejně mnoha lidem nelíbilo. To je škoda, pomyslel jsem si.

V roce 2012 je věnována velká pozornost II. vatikánskému koncilu. V říjnu uplyne 50 let od jeho slavnostního zahájení. V průběhu roku se po celém světě bude konat řada akcí, konference a sympozia věnovaná koncilu (např. na vídeňské univerzitě se konala již v lednu)¹ Některá média začala vydávat sérii článků o koncilu, např. jezuitský magazín America nebo zpravodaj National Catholic Reporter. Je avizováno vydání knih, ať už vzpomínkových nebo odborných či popularizačních.

Špatný překlad vzpomínek vynikajícího teologa

V desátém století pozorujeme do jisté míry opačný vývoj než ve století devátém. V průběhu devátého století se rozpadá Franská říše Karla Velikého a vzrůstající politickou roztříštěnost doprovází devastující nájezdy Normanů, Saracénů (tak byli obecně označováni muslimští nájezdníci) a Maďarů. Na přelomu devátého a desátého století tento vývoj vyvrcholil. V desátém století dochází k určité konsolidaci, stabilizují se starší i nové politické útvary, nájezdy ustávají, z části díky lepší organizací obrany a z části díky změnám ve způsobu života nájezdníků, kteří se usazovali (např. Normané v Normandii nebo Maďaři v Podunají). Císařskou korunovací Oty I. (936-973) v roce 962 byla opět obnovena idea římského císařství na Západě. Přestože se ambiciózní plány mladého císaře Oty III. (983-1002) a jeho nejbližších spolupracovníků na znovuobnovení římské říše na přelomu desátého a jedenáctého století uskutečnit nepodařilo, byly v desátém století v podstatě položeny základy dnešní Evropy a vytvořeny předpoklady pro její všestranný rozvoj, který se stal zřejmým v následujících stoletích.

Na přelomu října a listopadu 2006 navštívil Prahu Günther Gassmann, dlouholetý předseda komise pro víru a řád Světové rady církví. Bylo zajímavé být účastníkem přednášek a rozhovorů s tímto mužem, který stál v čele zřejmě nejvýznamnějšího teologického grémia v rámci oficiálních ekumenických struktur (jen připomínám, že v rámci komise pro víru a řád se plně angažují i zástupci římskokatolické církve, přestože tato není členem Světové rady církví). Kdo by od něj čekal jen nějaké oficiální ekumenické fráze, byl by zklamán. Ve svých přednáškách ukázal, jak pokrok v ekumenickém hnutí významně ovlivnil 20. století. V rozhovorech uváděl řadu podnětů do dnešní situace, která bývá považována za dobu krize oficiálních ekumenických snah a struktur. Některé z nich bych rád ve stručnosti uvedl.

Deváté století je možné považovat za století protikladů. Na samém počátku století byla na Západě obnovena tradice císařství, existovala rozsáhlá Franská říše a sebevědomí papežové se vymanili z vlivu Byzantské říše. Ke konci století prakticky zmizel význam císařského titulu, Franská říše se rozpadla a papežství se nacházelo v područí sporů lokálních vládců v Římě a jeho okolí. K tomu je třeba připočítat devastující nájezdy Vikingů ze severu, Arabů z jihu a ke konci století též Maďarů z východu. Naopak v devátém století pokračuje geografické šíření křesťanství, které proniká dále do východní Evropy.