Dvacet let od úmrtí Václava Komárka – osobní vzpomínka

Václav Komárek se narodil 12. října 1929 v Holici u Olomouce. Měl dvě mladší sestry. Otec byl zaměstnancem pošty. Do základní školy chodil v Holicích. V r. 1940 přišel do saleziánského chlapeckého domova v Praze – Kobylisích, jehož ředitelem byl v té době pozdější litoměřický biskup Štěpán kardinál Trochta. Byl přijat na reálné gymnazium v Praze – Libni na Korábě.

V r. 1944 odešel do Dvorku u Přibyslavi, kde v té době našel útočiště pod vedením P. Oldřicha Meda saleziánský aspirantát. Zde studoval kvartu a prožil konec války. V létě roku 1945 se aspirantát vrátil do Fryštáku. Václav pokračoval ve studiu kvinty a v srpnu 1946 vstoupil do noviciátu v Hodoňovicích. První sliby složil 16. srpna 1947 do rukou P. Ignáce Stuchlého.

Studium filosofile ve studentátě v Přestavlkách přerušila násilná likvidace řeholí v dubnu 1950. Z Přestavlk byly do internace převezeni pouze představení, klerici zůstali až do prázdnin v domě. Václav dokončil poslední třídu a maturoval na reálném gymnaziu v Holešově. Ucházel se, podle přání představených, o studium na vysoké škole. Nepřijali ho. Přestěhoval se do Prahy, kde bydlel spolu se svým spolužákem Františkem Pospíšilem a dojížděl do zaměstnání v penicilínce v Roztokách u Prahy. Absolvoval laborantský kurs pro abiturienty. Po návratu z vojenské základní služby pracoval jako laborant ve Vinohradské nemocnici a později jako technický asistent v Ústavu biofyziky a nukleární medicíny FVL UK v Praze.

Během této doby pokračoval soukromě ve studiu filozofie a teologie a byl 7. ledna 1968 neveřejně vysvěcen na kněze biskupem Gerardem Schaffranem v Görlitz v tehdejší NDR. Události pražského jara 1968 umožnili P. Václavovi získat státní souhlas k výpomoci v duchovní správě v kostele sv. Kříže na Příkopě v Praze, kam se vrátili saleziáni v r. 1969. Změnil zaměstnání a stal se umývačem oken, aby měl více času na pastorační činnost. Vysoká návštěvnost mládeže v kostele sv. Kříže se s postupující normalizací stávala trnem v oku tehdejší vládní moci. Ještě dříve, než byla činnost saleziánů v tomto kostele ukončena, byl P. Václavovi přeložen státní souhlas k výpomoci v duchovní správě při zaměstnání ke kostelu sv. Václava na Smíchově. Koncem r. 1973 mu byl státní souhlas odebrán a od té doby již nikde veřejně nepůsobil.

Po čtrnáctiletém umývání oken přešel P. Václav jako měřič k Výstavbě dolů uranového průmyslu. Podnik měl pracoviště v Praze při stavbě metra a různých kolektorů. Zdravotní potíže P. Václava se množily. Podrobil se několika operacím a v r. 1988 odešel předčasně do důchodu. Zdravotní stav mu neumožnil zapojení do veřejné pastorace ani po získání svobody církve v r. 1989.

Zemřel po dlouhém utrpení v neděli Seslání Ducha svatého 22. května 1994. Pohřben byl 27. května do saleziánského hrobu na hřbitově v Praze – Dáblicích.

Zdroj: parte Václava Komárka

Dvacet let po smrti salesiánského kněze Václava Komárka se pokouším o svědectví o jeho životě, který byl naplněn službou druhým. Vděčím mu za mnohé a nejsem zdaleka sám.

První kontakt jsem s ním měl na jaře v roce 1969. Saleziáni tehdy začali znovu působit v kostele sv. Kříže v Praze na Příkopech. Jeden můj kamarád, ministrant od sv. Havla a Týna mě požádal o pomoc při rekonstrukci elektroinstalace v sakristii a přilehlých prostorách sv. Kříže. Práce byly naléhavé, pracovali jsme dlouho do noci. Brzy jsem si všiml, že duší celé akce je Václav, který pobíhal od člověka k člověku, povzbuzoval, nosil občerstvení. Od kamaráda jsem se dozvěděl, že je kněz, což ještě nebylo veřejně známo.

Potom jsem s Václavem neměl až do roku 1972 žádný kontakt. Byl jsem sice pozván na oslavu jeho veřejné primice, která se konala ve Slovanském domě, ale spletl jsem si Slovanský dům se Slovanským ostrovem... Václav působil u sv. Kříže, kde byl velký zájem o kytarové bohoslužby, při kterých hrála skupina Giovani. Často množství lidí vycházejích z kostela zablokovalo na Příkopech dopravu. Probíhala doba "normalizace" a režimu se to nelíbilo. Václavovi byl odňat státní souhlas pomocného duchovního na Příkopech a byl převeden k sv. Václavu na Smíchov. Současně stále pracoval jako myč oken. Těsně předtím než se tak stalo, jsem jej s osobními problémy vyhledal. Přijal mne velmi přátelsky a dlouho se mi věnoval. Ostatní návštěvy, kterých bylo vždy velké množství (někdy až 30 denně) přeobjednával. Otevřel skříň plnou lahví domácího vína a nalil mi, aby se mi lépe povídalo. Bylo mi tehdy 22 let, patřil jsem téměř k inventáři kostela sv. Havla a P.M. před Týnem, kde působil Jiří Reinsberg. Václav, poté co vyslechl mé dlouhé vyznání, mne vyzval téměř evangelijně: "Měl bys ,změnit lokál´. Víš co, já také musím odejít, pojď se mnou na Smíchov." Netušil jsem, jak tato slova radikálně změní můj další život.

Na Smíchově jsem byl od prvního dne Václavovou pravou rukou. Začali jsme tak, že Václav pozval do hospody všechny lidi nějak angažované na Smíchově u sv. Václava. Hovořili jsme o tom, co by se dalo dělat. Kromě nedělních bohoslužeb, kde jsme měli velkou volnost, se rozběhly středeční bohoslužby slova, na které chodilo asi 15, později asi 25 mládežníků. Každou neděli po bohoslužbě jsme chodili do hospody, pořádaly se výlety, fotbalová utkání apod. V soukromých hovorech mi Václav zdůrazňoval, že nejde o to "získávat davy" (toho byl nasycen z Příkopů), ale spíše pořádně formovat menší množství lidí. Václav měl úžasnou schopnost lidi získávat, mně svěřil vybírat z nich tým užších spolupracovníků. Václav nevydržel na Smíchově příliš dlouho. Od podzimu 1972 do konce roku 1973. To mu už byl definitivně odebrán státní souhlas.

Václav předsedal poslední veřejné bohoslužbě 30.12.1973 večer. Řada lidí se přišla do sakristie rozloučit a Václav nám během loučení nepozorovaně zmizel. Se smutkem jsme se rozcházeli, já jsem sám chodil bez cíle večerní Prahou a při přecházení Jiráskova mostu mne napadlo, což zkusit, zda Václav není doma. Bydlel nedaleko, v ulici Na Zbořenci a doma kupodivu byl. Řekl jsem mu: „Vašku, přece to tak nenecháme.“ On mi odpověděl: „Jasně, že ne, čekal jsem, že přijdeš“ A hned jsme začali vymýšlet, co dál. Aniž bychom to plánovali, od roku 1974 jsme působili neveřejně. Začali jsme se scházet po bytech. Václavův byt byl maličký, navíc mohl být sledován. My ostatní jsme byli ještě svobodní, bez vlastního bydlení. Nejčastěji mám poskytly přístřeší dvě paní, které bydlely bez partnerů (jedna vdova, jednu opustil manžel). Jeden byt byl na Smíchově, druhý přímo naproti budově ÚV KSČ. Brzy přibyl další byt na Proseku, kam se nastěhovali dva z nás, kteří se vzali.

Naše aktivity byly zpočátku úzce napojeny na salesiány. I když jejich činnost byla státem formálně zakázána, byli v době normalizace jako jedni z mála aktivní po celém území státu. Jeden hoch z našeho týmu se začal pod vedením provinciálova vikáře připravovat na kněžskou službu. Se mnou Václav počítal pro službu jáhenskou. V r. 1975 jsem byl salesiány pozván do bytu prof. Ovečky na Starém městě, kde se odehrálo první setkání s Josefem Zvěřinou, který byl zbaven státního souhlasu v Praskolesích a chystal se začít neveřejně učit. Formovaly se zde studijní skupiny. Já jsem volil intenzívní individuální formu, protože si Václav přál, abych se co nejdříve mohl věnovat dalším úkolům. Docházel jsem 2-3x týdně do bytu Josefa Zvěřiny na Malvazinkách ke konzultacím a zkouškám.

Kromě toho jsem byl na podzim 1975 pozván spolu s novomanželkou na třídenní setkání saleziánských spolupracovníků. Zúčastnilo se ho (na dolní Ohři) deset mladých párů. Na tomto setkání jsem poznal, že saleziánství není cesta pro mne. Zarazila nás např. nezvyklá forma zbožnosti - manželce jsem musel napovídat "tajemství" růžence, když ho měla předříkávat. (Sám jsem se růženec nemodlil, ale díky kostelnímu drilu jsem jej i všechny další modlitby ovládal.) Liturgie neosobní, formální, jak v kamenném kostele, jiná než jsme poznali s Václavem. Poslední kapkou byla přednáška o "saleziánské spiritualitě"... Byl jsem v té době již ekumenicky orientovaný a předkládané pojetí mi přišlo příliš jednostranné. Začali jsme se bouřit a s námi ještě dva páry. Vikář provinciála, který setkání vedl, se však ukázal jako kavalír. Skupinu rozdělil na "saleziánskou" sekci (7 párů) a "všekřesťanskou" (3 páry) s tím, že se budou věnovat oběma. Naše sekce však postupně zanikla. (Ne jen vinou salesiánů.) Podobné zkušenosti měli i ostatní členové našeho týmu, kteří byli salesiány formováni k jiným úkolům. Když jsme Václavovi oznámili, že těžko budeme někdy saleziány, začal hledat kontakty jinde. Je třeba spravedlivě dodat, že ačkoli jsme se stali salesiánskými „odpadlíky“ přesto s námi nepřestali spolupracovat ani v totalitě, ani po r. 1989.

Mám dojem, že Václav, který byl mezi saleziány bílou vránou (předběhl jejich mainstream o pár desítek let) začal již v roce 1976 postupovat dosti nezávisle. V roce 1976 jsme začali slavit po bytech velikonoční Triduum. Poprvé v menší skupině asi 10 lidí ve Zbuzanech, od následujícího roku v Praze na Anenském náměstí ve skupině čítající více než 50 lidí jak místních, tak přespolních, zejména z východních Čech. Později jsme museli slavení rozdělit na dvě místa, protože jsme se do jednoho bytu již nevešli.

Pro naši formaci měla velký vliv letní týdenní setkání. První, v malé skupině sedmi lidí (+ několikaměsíčního syna) se uskutečnilo pod vedením Václava v r. 1976 na chatě v krásném prostředí boubínské obory. Byli jsme zde připravováni pro návštěvy v různých skupinách, ve kterých se Václav angažoval. V roce 1977 jsme se zde sešli opět ve stejném složení. Připravovali jsme první velké setkání 30-40 účastníků, které následovalo za pár dnů ve východních Čechách. Toto setkání již bylo v režii naší skupiny. Václav byl přítomen, ale zdaleka ne vše vedl.

Václav se staral o několik skupin, nejenom v Praze. Vodil nás, členy svého týmu, či posílal do těchto skupin. Měli jsme zpravidla připraven nějaký program (často partnerské vztahy, péče o děti, Písmo a pod.), měli jsme s těmito skupinami navazovat kontakty s cílem vybrat vždy nějaký pár, který se nám zdá perspektivní pro budoucnost. První čtyři páry jsme vybrali v r. 1977 a začali s jejich vzděláváním a formací. Další skupiny následovaly. Dnes mě trochu mrazí, jak jsme si mohli dovolit takto výrazně ovlivňovat životy druhých. Až následující desetiletí ukázala, že ne vždy to byl výběr štastný.

Na jaře 1977 přivedl Václav Frídu Zahradníka a Jana Konzala, abychom byli skrze ně napojeni na "velkou církev". Pokud by je nepřivedl Václav, určitě bych k nim neměl důvěru. Jana Konzala jsem znal jako člověka, který sedí doma v knihách a má hodně daleko ke stylu, ke kterému nás vedl Václav. Také jsme se museli srovnat s tím, že existují ženatí kněží a biskupové. Kdyby nám Václav neřekl, že je to v pořádku, tak bychom kontakt odmítli. Frída mi před svěřením služby v soukromém rozhovoru řekl, že služba je neveřejná a to i v případě pokud by nastala svoboda církve, což jsme požadovali za nepravděpodobné. Já jsem tento druh služby svobodně přijal. Jako bezprostřední autoritu nám Frída ustanovil Jana Konzala. To se nám moc nelíbilo. Jednak jsme považovali za svoji autoritu Václava, jednak jsme Jana znali. (Později jsem se dozvěděl, že se Václav odmítl podřídit jurisdikci skryté církve a tak naší autoritou být nemohl.)

V létě 1978 jsme se opět sešli ve východních Čechách. Bylo dohodnuto, že se budeme scházet každou neděli po bytech k eucharistii, které Václav předsedal. Děti, z bezpečnostních důvodů, přitom měly program ve vedlejší místnosti.

Václav nás fakticky vedl až do roku 1982, i když jeho vliv byl stále menší. Představoval Janovi a Frídovi další naše skupiny.

Václav také dal podnět a byl přítomen setkání našich učitelů Josefa Zvěřiny, Oty Mádra, Antonína Lišky a Jaroslava Duky. Jednalo se o koordinaci studijních plánů jednotlivých oborů.

Další činnost Václava podstatně ovlivnili jeho nemoci. Několikrát jsme jej nalezli v žalostném stavu. Jednou na setkání v Třebechovicích pod Orebem už umíral. Bylo třeba se mu individuálně věnovat. Zkoušeli jsme všelico. Jeden rok mu např. každý den někdo nosil jídlo, aby měl alespoň nějakou životosprávu. Osobní návštěvy bývaly náročné; tak jako jsem se v dřívějších letech těšil, když jsem šel k němu do schodů do posledního podlaží, tak jsem nyní chodil těžce a s obavami. Později po revoluci už byl Václav ve velmi špatném zdravotním stavu. Chodil jsem k němu jednou měsíčně, když jsem nosil Getsemany. Často jsem se nedozvonil a přitom jsem slyšel, že doma je. Nakonec musel být hospitalizován.

Před začátkem postu v r. 1994 jsem dostal zprávu, že Václav má světlou chvilku. Okamžitě jsem se vypravil do nemocnice. Jsem vděčný za několikahodinové setkání, které obsahovalo jeho celoživotní vyznání i rady pro budoucnost. Václav mi kladl na srdce, abych se nikdy nespolčoval s mocnými, s kariéristy, kteří ničí církev, ale byl pro ty, kdo jsou dole. Abych nezapomněl na jeho spolubratry saleziány, některé mi jmenoval zvláště. Krátce na to Václav upadl do komatu, ze kterého se již neprobral. Zemřel na Letnice.

Po pohřbu v Ďáblicích jsem stál ještě dlouho sám nad hrobem, (bylo velmi špatné počasí, déšť se sněhem) a děkoval za jeho život, za deset pro mne tak významných let, kterými obohatil můj start do dospělého života a uvedení do živé církve, kdy jsem mohl mu být stále nablízku, kdy jsem se tolik naučil.

Když s odstupem hodnotím přínos Václava Komárka nemohu zapomenout na

1. Poznání, že církev může existovat a plnit své poslání (martyria, diakonia, liturgia) nezávisle na farnostech a dokonce je může plnit účinněji.

2. Zkušenost, že poslání církve působící touto formou vyžaduje ode všech pokřtěných daleko větší nasazení, než na jaké byli zvyklí z farnosti.

3. Důraz, že církev je zde pro potřebné a nikoli naopak. Václav říkával: „Jsme zde pro průměr a níž…“

4. Václavův příklad věrnosti svým závazkům služebníka církve.

5. Příklad, že je nejen možné, ale i vhodné kloubit poslání služebníka církve s civilním povoláním.

6. Povinnost se stále vzdělávat.

7. Odvahu, s jakou je třeba hledat nové cesty.