Štěpán Rautenstrauch

K „Vídeňským velikánům“ patřil v neposlední řadě český rodák, benediktinský opat Štěpán Rautenstrauch. Franz Stephan Rautenstrauch se narodil 26. července 1734 v severočeské vesnici Blottendorf u Haidy (dnes Polevsko u Nového Boru). Jako dítě přišel do Prahy jako zpěvák chrámového sboru pražského benediktinského kláštera Emauzy, odkud přešel v roce 1750 do kláštera stejného řádu v Břevnově, k němuž patřil klášter v Broumově. Zde dostal řádové jméno Štěpán a byl roku 1758 vysvěcen na kněze. I po vysvěcení pokračoval ve studiích, kromě teologie a filosofie studoval také právo, jemuž se poté věnoval nejvíce. Jeho učitelem byl mj. jeho vrstevník, který studoval v Lipsku, Karl Heinrich Seibt, což se v jeho životě výrazně projevilo. Kromě toho na něj měl v břevnovském klášteře vliv M. Ziegelbauer, s nímž se Rautenstrauch znal již dříve (viz Getsemany 2/2014). Posléze přednášel na řádovém učilišti filosofii a církevní právo, pro něž sestavil vlastní učebnice (Prolegomena in ius ecclesiasticum a Institutiones juris ecclesiastici, obě díla vydal v Praze v roce 1769). Protože se v nich objevil vliv tehdy čerstvého díla trevírského biskupa J. N. von Hontheima „De statu ecclesiae et legitima potestate Romani Pontificis“ (vyšlo 1763 pod pseudonymem autora Febronius), vzbudil hněv pražského arcibiskupa Antonína Petra Příchovského, který požadoval Rautenstrauchovo sesazení z učitelského místa a zákaz jeho knih. Mladého učence se rázně zastali „Vídeňští velikáni“ – baron F. K. Kresl znal tohoto Seibtova žáka osobně – a tím byl určen další osud mladého klerika. Díky zásahu van Swietena dostal dokonce za svoji učebnici zlatou medaili od císařovny Marie Terezie. Pikantní na tom bylo, že mu ji musel předat právě arcibiskup Příchovský…

V břevnovském klášteře docházelo často k názorovému střetu mezi mladší a starší generací, a Rautenstrauch byl tehdy ještě radikálnější, než umírnění osvícenci. K maurinské učenosti se státně-církevní jansenistickou složkou přidával myšlenky protestantského osvícenství, které k nám pronikaly ze Saska. Přesto byl - i díky kontaktům u dvora – jednomyslně zvolen v roce 1773 opatem dvojkláštera Břevnov-Broumov. Pro své zásluhy nemusel dokonce platit ani volební taxu ve výši 12000 zlatých.

O rok později se stal Rautenstrauch díky přátelství se svobodným pánem Kreslem po smrti biskupa Stocka (viz Getsemany 5/2014) studijním ředitelem teologických fakult v Praze a ve Vídni, kde měl své vlastní sídlo. V Praze jej zastupoval řádový bratr, konventuál broumovského kláštera Chmel. Zrušení jezuitského řádu v roce 1773 mu umožnilo nově reorganisovat teologické školství. Ve své nové a další funkci navrhl a prosadil reformy ve studiu bohosloví s důrazem na práci s hebrejskými a řeckými originály a praktickou pastoraci. Jako metodickou pomůcku k tomu vydal spis „Neue allerhöchste Instruction für alle theologischen Facultäten in den kaiserlich-königlichen Erblanden“ (Nové nejvyšší nařízení pro veškeré teologické fakulty v c. k. dědičných zemích, Vídeň, 1776). V roce 1775 vydal latinský úvod k hermeneutice Starého i Nového zákona (Institutionum hermeneuticarum veteris testamenti sciographia, Vídeň 1775), a o rok později „Úvod do systematicko-dogmatické teologie“ (Anleitung der systematisch-dogmatischen Theologie , Vídeň, 1776). Věnoval se i nově zřízené pastorální teologii a patrologii (Theologiae pastoralis et polemicae delineatio tabellis proposita (Vídeň 1778), Patrologiae et historiae litterariae theologicae conspectus , Praha 1776). V roce 1778 vydal Rautenstrauch jako závěr studijní reformy krátký všeobecný úvod ke svému dílu „Institutum facultatis theologicae Vindobonensis“ (Vídeň 1778). Tento dobře propracovaný studijní plán byl základem studijních plánů katolické teologie až do rozpadu rakousko-uherské monarchie. Svůj studijní řád popsal Rautenstrauch ve spise „Návrh na zřízení theologických škol v c. k. dědičných zemích“ (Entwurf zur Errichtung der theologischen Schulen in den k. k. Erbländern, Vídeň 1784). Je pochopitelné, že Rautenstrauch pečlivě hledal vhodné spolupracovníky, hlavně mezi augustiniány-eremity a dominikány. Je příznačné, že jakmile se dosavadní spojenci zbavili společného soupeře – jesuitů, nastal boj o mocenské posice i mezi nimi – augustiniáni se ho snažili získat proti dominikánům, Rautenstrauch se však nedal ovlivnit. Podle návrhu litoměřického biskupa F. Kindermanna ze Schulsteinu (původní myšlenka byla Josefa II.) zřizoval Rautenstrauch v habsburské monarchii od roku 1783 pro jednotnou výuku kněží generální semináře (mimo jiné v Praze a v Olomouci).

Rautenstrauchova činnost pochopitelně se znepokojením sledovala kurie, která ho považovala za nebezpečného muže. Nemohla mu mj. odpustit, že vydal spis (Abhandlung über das Recht des Landesfürsten, ein reiferes Alter für die feyerlichen Klostergelübte vorzuschreiben, sine loco, 1772) obhajující – vcelku rozumný - rakouský zákon vyžadující věk 24 let pro složení slavnostních řeholních slibů

Rautenstrauch byl přesvědčeným stoupencem josefinských reforem, které viděly v církvi služebníka osvícenského státu, a patřil k nejbližším císařovým rádcům. Mimo jiné propagoval raabizaci – proměnu roboty na peněžní dávky. Na benediktinském panství Kladno nechal založit dvě nové vsi Rozdělov a Štěpánov.

Rautenstrauch byl jednou z nejvýraznějších postav osvícenství. Jeho duševní pochody můžeme sledovat z jeho deníku (Diarium privatum), který díky náhlé smrti daleko od domova (+ 30. září 1785, Erlau, Maďarsko, při inspekci generálního semináře) nestačil zničit. Vyplývá z něj, že byl muže bystrým, umírněným, neměl rád násilí či extrémy ani v jednom směru. Byl bezvýhradným stoupencem Josefových reforem, na nichž se přímo podílel. Byl i odpůrcem despotismu, proto měl silné výhrady k úřadu papeže, ale i některým násilným zásahům Josefa II. (byl např. proti pohřbívání v pytlích). A na druhou stranu se papeže zastává, např. při poníženích, které musel Pius VI. strpět ve Vídni při své návštěvě v roce 1782. Ze záznamů je poznat hloubka, s jakou (nejen) své reformy promýšlel. Jak píše: „Plody teologické reformy nezrají jako houby po dešti za jednu noc“. Jistě, nebyl bez chyb - jeho ctižádost byla vysoká. Jeho poslední zápis ale zní: „Nechci činit nic, co bych si netroufl zodpovědět před Kristem!“ To napsal muž, jehož nepřátelé charakterizovali takto: „Nanejvýš osvícený, novotářský, poddajný, ješitný, ctižádostivý, holdující náboženskému indiferentizmu své doby z celé duše, zkažený febronianizmem, vyhlášený odpůrce Říma a nepřítel všeho, co odtud pochází.“