Jutta ze Sponheimu (1092–1136), byla poustevnicí a první magistrou ženské komunity benediktinského opatství Disibodenberg v mohučské arcidiecézi. Dosavadní povědomí o Juttě bylo zastíněno, ale i osvětleno životním příběhem druhé magistry téhož opatství, vizionářky Hildegardy z Bingenu (1098–1179), která byla Juttinou žákyní v letech 1112–1136.
Můžeme-li zde psát s větší celistvosti o životě a smrti Jutty ze Sponheimu, je to zásluha poměrně nedávného prvního vydání středověkého životopisu této ženy (Vita domnae Juttae inclusae), které připravil Franz Staab v roce 1992.1 Náš portrét je založen na anglickém překladu tohoto latinského pramene, který připravila Anna Silvasová, jež ho začlenila do sborníku, který přináší její anglické překlady většiny dostupných biografických pramenů o Hildegardě z Bingenu a Juttě ze Sponheimu.2
Jak lze vyčíst z „Prologu“ Juttina životopisu, jeho autorem byl nejmenovaný mnich z Disibodenbergu, jenž ho napsal na příkaz opata Kuna, který podnítila nejmenovaná Juttina žákyně, jež po ní převzala vedení klášterní školy.3 Anna Silvasová na základě těchto a jiných indicií usuzuje, že autorem byl mnich Volmar (zemřel 1173), Hildegardin pozdější sekretář, a onou novou učitelkou byla samotná Hildegarda.4 Anna Silvasová dále usuzuje, že doba sepsání Juttina životopisu začíná koncem roku 1139.5 tedy v období těsně předtím, než Bůh Hildegardu vyzval, aby zaznamenávala své vize do knihy později nazvané Scivias (1141).
Druhým důležitým pramenem o Juttině životě, z kterého čerpáme, je dopis Hildegardina (v pořadí třetího) tajemníka Guiberta z Gembloux (1124/5–1213) svému příteli Bovovi.6 Dokument je primárně pojat jako životopis Hildegardy z Bingenu, ale přináší i doplňující informace o Juttě ze Sponheimu.7 Anna Silvasová ho datuje do druhé poloviny roku 1177,8 tedy do období pozdního Hildegardina života.
Rodina a mládí Jutty ze Sponheimu
Urozený původ
Jutta ze Sponheimu se narodila v rodině hrabat ze Sponheimu v roce 1092. Její matka Sofie pocházela z bavorského Formbachu a byla první sestřenicí Hedwigy, matky saského vévody Lothara, který od roku 1125 vládl jako římsko-německý císař Lothar III. Juttin otec, hrabě Štěpán II., pocházel ze Sponheimu (psáno též Spanheim). (S hrabaty ze Sponheimu byl úzce spojen otec Hildegardy z Bingen, Hildebert z Bermesheimu.) Jutta měla dva bratry, Meinharda a Huga. Meinhard jako kníže založil ve Sponheimu roku 1124 klášter a v roce 1125 podpořil svého druhého bratrance Lothara při volbě císařem. Hugo se stal krátce před svou smrtí arcibiskupem v Kolíně nad Rýnem, ale už v roce 1131 založil premonstrátský klášter v Knechstedenu. Zemřel v roce 1137, rok po smrti své sestry Jutty a dva roky po smrti Meinharda. Hrabata ze Sponheimu sdílela propapežské, reformní zájmy a odporovala sálské dynastii.9
„Hříchy mládí“
Volmar uvádí, že Juttě nebyly ani tři roky, když jí zemřel otec a o malou dcerku pečovala její ovdovělá matka.10 To znamená, že hrabě Štěpán zemřel už v roce 1095 a nikoliv až v roce 1118, jak píše Trithemius v Kronikách Sponheimu11 a jak to ještě zastává literatura těsně před objevem Juttina životopisu.12 Volmar pokračuje, že po uplynutí něžných let Juttina dětství ji Sofie učila svatým Písmům, které Jutta vstřebávala svou inteligencí a pamětí, takže, naplněna bázní Boží, „dělala pokroky v každodenním růstu ve ctnostech“.13
Když bylo Juttě dvanáct let, tedy v roce 1104, onemocněla vážnou nemocí a v zoufalství slíbila Bohu, že pokud přežije, zaváže se svatému způsobu života. Už se asi nedovíme, jakou nemocí byla sužována, ale dovozujeme, že na samém začátku probuzení své pohlavnosti se Jutta vzdala jejího naplnění v manželství a rozhodla se pro život v celibátu, život darovaný od Boha a věnovaný Bohu. Skutečně se uzdravila a stala se z ní „mladá žena půvabného vzezření“, takže za ní přicházelo mnoho šlechticů a bohatí majitelé půdy, kteří se s ní chtěli oženit.14 Těmto nabídkám k sňatku Jutta vzdorovala a v zájmu ochrany své cudnosti, kterou zaslíbila Bohu, čelila vážným nebezpečím,15 o nichž se rozepisuje Guibert z Gembloux v životopise Hildegardy z Bingenu:
„Jelikož ji Bůh držel pod svou ochranou, (Jutta) zvítězila nad vším, co ji uvádělo v pokušení a svádělo…Vytrhla to ze svého srdce, aby s tím žádným způsobem nemohla koketovat. Její otec pro ni ponechal velké bohatství, ale ona ho přesvědčila, aby pro ni nebyla uzavřena žádná svatební smlouva.“16
Anna Silvasová se domnívá, že Jutta měla vleklou krizi vnitřního povolání, kterou nakonec vyřešila útěkem z domova k mohučskému arcibiskupovi Ruthardovi, který jí daroval řádový šat a biskupskou ochranu jejího celibátu. Anna Silvasová tyto události datuje na konec roku 1105, kdy Jindřich V. povolal z exilu Rutharda, a Juttin útěk tak podle ní spadá do začátku následujícího roku, kdy Jutta mohla mít 14 let a podstoupila provizorní formu zasvěceného života.17
Volmar nás dále zpravuje o tom, že Jutta se na tři roky stala žákyní zbožné vdovy Udy z Göllheimu a během tohoto období zahořela touhou podniknout pouť, ale proti jejímu záměru se postavila její matka Sofie, takže Jutta zůstala u ní, čekajíc na vhodný okamžik, kdy by mohla utéct.18 Anna Silvas z toho vyvozuje, že Uda a Jutta zůstaly v rodinném sídle ve Sponheimu, kde Uda byla hostem a učitelkou Jutty, zatímco se Sofie starala o sponheimské statky až do své smrti někdy mezi lety 1110 a 1111.19
Po smrti své matky Jutta vycítila příležitost uskutečnit svůj plán: „opustit rodnou zem a svůj otcovský dům20 pro Pána“21 a vydat se na pouť. Franz J. Felten tvrdí, že bychom v Juttině případě neměli považovat její odhodlání „jít na pouť“ (peregrinationem adire) jako pouhou potřebu uskutečnit zbožnou cestu (jak tomu v běžném smyslu rozumíme dnes), nýbrž bychom měli Juttinu touhu chápat ve smyslu asketického bezdomovectví irských a anglosaských mnichů nebo skupin potulných kazatelů v Juttině době.22
Juttin bratr Meinhard byl v té době staršina rodiny a snad maje na mysli katastrofální konec pouti pratety Richardy,23 zabránil Juttině odchodu tím, že se obrátil na jejich zastupujícího biskupa Ottu z Bambergu (1103–1139),24 který byl též jejich příbuzným.25 Otto přesvědčil Juttu, aby se připojila ke klášteru mnichů jako „inclusa“ či poustevnice, což byla radikálnější a trvalejší forma asketického „exilu“ z běžného života než poutnictví.26
Guibert nás zpravuje o tom, že se Jutta „poohlédla“ po různých klášterech, a zvlášť ji zaujal Disibodenberg pro jeho polohu a zápal monastického života.27 Silvasová uvádí, že Disibodenberg prostřednictvím svého mateřského dómu, Svatého Jakuba v Mohuči, podporoval formu benediktinského mnišství v Hirsau, která pečovala o připojení malých ženských pousteven ke klášterům mnichů. Jutta tak měla pro sebe poustevnu z kamene, která byla postavena k 1. 11. 1112.28
Podle Guiberta tehdy rodiče Hildegardy z Bingen nabídli svou dceru Juttě jako společnici v poustevně, a Jutta jejich „desátek“29 přijala jako „útěchu“ z nebes.30 Onoho 1. listopadu 1112, na svátek Všech svatých, k poctě svaté Trojice, dvacetiletá Jutta, čtrnáctiletá Hildegarda a ještě třetí mladá žena, také jménem Jutta, vstoupily do klauzury v benediktinském opatství Disibodenberg pod vedením opata Burcharda a ještě tentýž den složily řádový slib před biskupem Ottou z Bambergu.31 Stvrzovací listina z roku 1128 dokládá, že Meinhard daroval mnichům vesnici s kostelem a s nimi spojenými příjmy, aby Jutta mohla být „uzavřena“ (ut includeretur) v klášterní poustevně.32
Vstup do klauzury jako smrt světu a očekávání Snoubence
Guibert z Gembloux podává detailní zprávu o Juttině a Hildegardině vstupu do klauzury. Píše, že se této události účastnilo mnoho osob vysokého i nízkého stavu, a popisuje ji jako pohřební a zároveň svatební obřad. Přirovnává Juttu ke družičce, která se má o půlnoci setkat s ženichem,33 ale hlavně o ní píše jako o někom, kdo byl opatem a mnichy pohřben, protože umřel světu. Tehdy Jutta z celého svého srdce cituje Žalmy: 34 „Toto je místo mého věčného odpočinku, usídlím se tady, neboť jsem si ho vybrala“35; „Vystoupím k místu nádherné svatyně“36; „S radostí vstupme do Pánova domu.“37
Volmar zase vypráví o božském zjevení, které se stalo za svítání Svátku všech svatých na Disibodenbergu. Jistá stará vdova jménem Trutwib se modlila nokturna a chvály breviáře a potom si šla odpočinout do domu pro hosty, kde bydlela Jutta se svými dvěmi družkami, které ten den měly vstoupit do klauzury v poustevně. Když se Trutwib přiblížila ke dveřím od dvora, zjevila se jí „krásná podoba lidské bytosti“38, která jí řekla:
„Věz, že paní Jutta, která dnes vstoupí do klauzury, zde šťastně stráví dvacet čtyři let svého života a v pětadvacátém roce šťastně odejde z tohoto světa. Abys uvěřila mým slovům, musíš vědět, že zanedlouho ode dneška ty sama umřeš.“39
Volmar pokračuje, že Trutwib po několika dnech úzkosti a váhání pověděla Juttě, co viděla a slyšela, a potom skutečně zemřela. Když se Jutta dověděla o její smrti, uvěřila i jejímu zjevení o své vlastní smrti. Od té doby čím blíže se čas jejího života nachyloval ke smrti, tím rezolutněji posilovala své slábnoucí tělo k duchovní službě Bohu, což se projevovalo v její neustálé bdělosti, s kterou se připravovala na příchod svého Snoubence, Ježíše Krista.40
Jutta jako magistra a matka představená na Disibodenbergu
Asketické úsilí a rozšíření ženské komunity
Guibert píše, že po slavnostní klauzuře a složení řádového slibu se shromáždění rozešlo a Jutta s Hildegardou a druhou Juttou byly ponechány v rukou Pána. Byly zavřeny v kamenné poustevně u kláštera a bylo jim ponecháno pouze malé okno, skrze které mohly v určitých hodinách mluvit s návštěvníky, být zásobovány jídlem a provádět hygienické potřeby. Miriam Schmidt tvrdí, že archeologické vykopávky na Disibodenbergu v 80. letech 20. století verifikovaly popis poustevny, jak ho představila Francesca Steeleová už v roce 1915.41 Podle ní byla tato poustevna přistavěná ke zdi klášterního kostela, a podobně jako jiné cely té doby, neměla dveře, ale byla v ní kuchyň, dílna, hovorna s mříží, jídelna a ložnice. Poustevna měla tři okna. První okno vedlo do klášterního kostela, takže dovolovalo ženám vizuálně se účastnit liturgie, skrze druhé okno ženy přijímaly jídlo a vykonávaly hygienické potřeby a třetí okno sloužilo pro kontakt s návštěvníky, kteří přišli žádat o modlitby nebo duchovní rady.42
Zde se podle Guiberta Jutta a její žákyně modlily k Bohu, meditovaly a přitom si podmaňovaly tělesné touhy půsty a bděním.43 Jutta sama se posilovala asketickým úsilím, a to i při učení. Guibert přirovnává Juttu ke starozákonní Juditě, která „mečem Božího slova“44 uťala hlavu „intelektuálnímu Holofernovi,“45což má znamenat, že Jutta ovládla neřest, s kterou ďábel kazí většinu lidského rodu, tj. tělesnou žádostivost či chlípnost.46
Volmar nás zpravuje o tom, že mezi rozličnými způsoby, jimiž Jutta trýznila a zraňovala své tělo, patřilo nošení žíněné košile a železného řetězu, jimiž si podmaňovala své mladistvé údy. Jutta tak činila stále od začátku klauzury do konce svého života, kromě zvláštních svátků a vážných nemocí, kdy ji vedení kláštera přinutilo, aby se těchto věcí zdržela.47 Julie Hotchinová tvrdí, že Volmarův popis Juttina tělesného umrtvování je modelován podle života svaté královny Radegundy, která žila v 6. století. Její kult se těšil zvláštní úctě v klášterech Hirsau a sv. Maximina v Trevíru. Radegunda sama je zmíněna v martylogiu Disibodenbergu a její tamní uctívání bylo podle Julie Hotchinové ztělesněno v Juttině přítomnosti.48
Podle Guiberta se pověst o Juttině jméně roznesla široko daleko po kraji, takže do své blízkosti začala přitahovat mnoho mladých žen. Šlechtici začali Juttě nabízet své dcery a podporu svými vinicemi, statky a pozemky. Jutta jejich nabídky předala opatovi a starším bratřím. Na jejich radu a svolení přijala panny a dary, které s nimi byly nabízeny. Vchod do její „hrobky“ byl otevřen a ona s sebou dovnitř přivedla dívky, které měly být vychovány pod jejím vedením. „Hrob“ se stal ženským klášterem, ale Jutta se nevzdala klauzury, i když se stala představenou kongregace.49
Juttina služba druhým a zbožnost
Jutta byla duchovní matkou nejen pro všechny mnichy a mladé ženy v její poustevně,50ale jak píše Volmar, také pro všechny lidi kolem ní, ať už byli jakéhokoliv postavení: šlechtice, prostý lid, bohaté či chudé, poutníky a leníky, kteří se ptali jenom po ní a čekali na ni jako na nebeské orákulum.51 „Pro každého byla předmětem obdivu a vážnosti pro moudrost, která jí byla božsky udělena, a věru, za všech okolností u ní prospíval (dar) velkého rozlišování.“52
Činnou práci pro druhé Jutta vyvažovala vytrvalou kontemplativní modlitbou ke Kristu a každodenní recitací Žaltáře, tak jak to předepisovala Benediktova Řehole.53 (Modlila se i přímluvné modlitby za živé i mrtvé, na které nikdo jiný nepamatoval.) Někdy se modlila celý Žaltář i podruhé nebo potřetí, ale nikdy ne méně než jednou, leda že jí v tom zabránila vážná slabost. Při zpívání Žalmů stála na jednom místě, padajíc mezi jednotlivými verši na tvář, ale to činila jen zřídka, protože na to neměla dost síly. Běžně však při recitaci Žalmů stála vzpřímená nebo klečela na kolenou. Někdy takhle stála nebo klečela s bosýma nohama, aby tak oslabovala své tělo, a to i za kruté zimy.54
Jutta byla vyhledávána lidmi souženými trápením a kajícníky, utěšovala je a pomáhala jim svou modlitbou, o kterou ji žádali též poslové a pisatelé dopisů ze vzdálených míst.55 Jutta také učila kohokoliv, koho mohla, vše, co se sama naučila z inspirace Ducha svatého, z tradice předků a zpráv návštěvníků. Neupřednostňovala žádnou ze svých žákyň, pokud ji neshledala pokornější, dychtivější po poslušnosti a zapálenější pro dobré skutky.56
Zázrak, proroctví a exorcismus
Volmar nás zpravuje o tom, že navzdory křehkosti svého těla Jutta osm let nejedla maso, takže nakonec onemocněla a ulehla na lůžko. Tehdy jí opat Adilhun57 nařídil, aby maso jedla. Když Jutta pokorně prosila, aby se tomu mohla vyhnout, jednoho večera se na jejím okně usadil velký vodní pták, který v tom kraji dosud nebyl spatřen. Když ho ráno našli, způsobilo to velký rozruch. Pták neuletěl, ale jako by byl ochočený, pozoroval ty, kteří se na něho přišli podívat. Když se o tom dověděl Adilhun, zaplakal a řekl: „Nebesa vyvrátila tvrdost mého srdce, neboť jsem dlouho odkládal soucit s její (Juttinou) slabostí.“ Potom přikázal, že se Jutta musí posílit tímto darem, který jí poslala nebesa, tj. sníst ptačí maso. Jutta opata pokorně poslechla, ale požádala ho, aby nemusela být příště podrobena takovému nařízení od něho ani od jeho nástupců, kromě nezbytné nutnosti, kdy by pro ni nebylo jinak možné obnovit svou sílu, což jí opat slíbil.58
Zde ocitujeme úryvek Benediktovy Řehole: „Aby velmi zesláblí nemocní nabrali sil, je jim dovoleno používat i maso; jakmile je jim lépe, zdržují se od masa jako obvykle všichni.“59 Jutta zřejmě osm let nejedla maso ani v případě nemoci a Volmar poukazuje na to, že Juttino osmileté vegetariánství ji oslabilo natolik, že onemocněla, přesto stále odmítala maso požít, takže muselo zasáhnout samo nebe a prostřednictvím opata jí nařídilo sníst ptačí maso, nikoliv maso z čtvernožců, na které se vztahoval zákaz Benediktovy Řehole: „Masa čtvernožců se všichni kromě velmi slabých nemocných zdržují úplně.“60 Tyto okolnosti jen poukazují na Juttinu asketickou tvrdost, ale také na její schopnost poučit se ze „zázraku“, který ji přinesl posilu a uzdravení.
Po smrti opata Adilhuna v roce 1128 se mniši na Disibodenbergu rozhodli odložit volbu jeho nástupce, dokud nebude přítomen mohučský arcibiskup Adalbert.61 Jutta se kvůli tomu trápila a stále se modlila. Její modlitby byly vyslyšeny a ona se z božského zjevení dověděla, že dalšími dvěma opaty na Disibodenbergu budou Fulcard a Kuno. Juttě bylo zjeveno i to, kdo bude následovat jako třetí, nikoliv však jeho jméno, nýbrž „jisté charakteristické znaky“.62 Podle Kroniky Disibodenbergu opat Fulcard zemřel 9. listopadu 1136 a Kuno byl ordinován 27. prosince 1136, pět dní po Juttině smrti.63 Kunovým nástupcem byl opat Helenger (1155–1178).64
Poslední příklad, který si zde uvedeme, představuje Juttu jako exorcistku. Když Jutta zjistila, že jistý mnich říkal věci, které se protivily jeho spáse, vyslovila tuto prosbu: „Ať jazyk, který se nebojí říkat takové věci, oněmí, aby (onen mnich) byl v budoucnosti zbaven věčného trestu.“ Nedlouho nato byl ten mnich stižen božským trestem a ztratil dech, takže ho mnozí považovali za mrtvého. Po chvíli ale zase přišel k sobě, avšak po tři dny nemohl mluvit. Jutta byla vyplašena, že její modlitba byla vyslyšena, a znovu se modlila, dokud mnichovi nebyla navrácena řeč.65
Smrt a posmrtný život
Smrtelná nemoc
O posledním roce Juttina života Volmar píše, že Jutta, vědoma si proroctví vdovy Trutwib o své smrti, byla zcela tělesně vysílena bděním, půsty a prací z toho, jak si toužebně přála být u Pána. Když uplynul měsíc pětadvacátého roku její klauzury, onemocněla z naprostého tělesného vyčerpání. 2. prosince 1136 za úsvitu se jí v polospánku zjevil vysoký krásný muž. Když více procitla a přežehnala se křížem, muž jí řekl: „Neboj se, jsem Oswald, býval jsem králem Angličanů. Přišel jsem ti oznámit den tvého odchodu, který jsi dnes obdržela od Pána za své modlitby. Neboť nemoc, která tě nyní poutá k lůžku, bude trvat do konce tvého smrtelného života.“66
Volmar pokračuje, že poté, co ji Oswald povzbudil těmito a jinými slovy, odhalil jí den stanovený pro její odchod, a potom zmizel. Anna Silvasová tvrdí, že svatý Oswald byl uctíván zvláště v Cluny, Hirsau a na Disibodenbergu, jak to dosvědčuje první záznam v martyrologiu Disibodenbergu k 5. září67 s odkazem na Církevní dějiny národa Anglů od Bedy Ctihodného.68 Kult svatého Oswalda u Němců je doložen u jemu zasvěcených kostelů, na příklad v Alpbachu a v Seefeldu v Tyrolích, v oblasti, která byla v osmém a devátém století evangelizována mnichy z Northumbrie.69
Volmar nás zpravuje, že po dalších dvaceti dnech ležení v horečkách Jutta poskytla svým deseti žákyním konejšivé rady, a jelikož věděla, že se přiblížil den její smrti, požádala o viaticum, svaté přijímání udělované umírajícímu jako zajištění „na cestu“, via.70 Když Jutta poznala, že nastala její poslední hodinka, požádala své žákyně, aby jí četly evangelijní pašije. Když je dočetly, vyzvala všechny přítomné, aby se modlily a zpívaly Žalmy.
V oné noci si Jutta podle Volmara dále přála, aby jí žákyně přinesly svatou roušku (velum?), a když si ji dala na hlavu, nařídila, aby ji položily na žíněné roucho (cilicium) posypané popelem, apelujíc tak na přítomné, aby jí svým pláčem nebránily k odchodu ke Stvořiteli. Když byla položena na roucho, dala Jutta znamení, aby k ní byli povoláni mniši. Když se za ni mniši domodlili litanie, posílila se znamením kříže a odevzdala svou duši.71 Volmar svou zprávu uzavírá konstatováním, že Jutta zemřela 22. 12. 1136 při první noční vigilii ve svých 45 letech.72 Anna Silvasová tvrdí, že stejné datum její smrti udává Kronika Disibodenbergu, a Jutta je jako blahoslavená uctívána v bingenské oblasti do dneška.73
Pohřeb
Volmar nás zpravuje, že bezprostředně po Juttině smrti Hildegarda a dvě další řeholnice jménem Jutta, byvše zasvěceny do tajemství zemřelé více než ostatní, dbaly na Juttin pokyn, který jim dala za svého života, že totiž její mrtvé nahé tělo nemají mýt před zraky všech řeholnic. Když vykázaly z místnosti všechny ostatní a v soukromí upravily Juttino tělo, prohlásily, že byly oslněny sněhově bílým světlem, které z jejího těla vycházelo, což může sám Volmar dosvědčit, protože se účastnil Juttiny smrti a pohřbu. Řeholnice dále zjistily, že Juttino tělo bylo poznamenáno třemi brázdami vytlačenými od řetězu, který Jutta nosila obtočený kolem těla.74
O samotném Juttině pohřbu Volmar říká, že se ho účastnilo mnoho věřících rozličného stavu a povolání, pohlaví a věku, za účasti nově zvoleného opata Kuna, kterého umírající Jutta žádala, aby nebyla pohřbena na žádném posvátném místě, nýbrž na místě, „kde by byla denně pošlapávána příchozími“.75
Guibert z Gembloux píše, že poté, co se Juttina duše odebrala ke svému Ženichovi Ježíši Kristu, bylo její tělo z rozhodnutí všech mnichů pohřbeno ve středu kapituly.76 Anna Silvasová tvrdí, že kapitula byla důstojným místem, podobně jako refektář, kde se konala slavnostní shromáždění členů společenství.77 Guibert dále sděluje, že mniši ze strachu, že pod jejich nohama utrpí Juttina svatá památka, vyzvedli nakonec Juttino tělo z kapituly a přenesli je před oltář v kapli „naší Paní, Královny Nebes.“78
Kronika Disibodenbergu sděluje, že mohučský arcibiskup Jindřich vysvětil kapli svaté Panny Marie 1. 11. 1146, tedy skoro 10 let po Juttině smrti a přesně 34 let po Juttině a Hildegardině vstupu do klauzury na Disibodenbergu.79 Anna Silvasová podotýká, že Guibertův odkaz na Marii jako „naší Paní“ je zcela dobový. Bernard z Clairvaux a cisterciáci tento titul převzali k rytířské kultury a zpopularizovali.80
Hildegardina vize
Volmar nás zpravuje o tom, že po Juttině pohřbu jistá žákyně, která byla Juttinou důvěrnicí, si zbožně přála vědět, jakým způsobem Juttina duše odešla z pozemského života. Její přání bylo vyslyšeno a prostřednictvím božské vize se dověděla, že se Juttiny duše ujali andělé, kteří ji vedli přes místo trestů, kde viděla ohromné ohnivé koule a mnoho pláče a skřípění zubů.81 Když Juttina duše viděla tyto věci, pochopila, jaké tresty by čekaly toho, kdo by neodešel oproštěn od pozemského života. Ale to se Juttiny duše netýkalo, neboť pro své stálé modlitby a námahu se od tohoto světa oprostila.82
Andělé s Juttinou duší opustili peklo (nebo očistec?) a přiblížili se ke vstupu do ráje, když tu se objevil ďábel jako řvoucí lev83s houfem svých démonů a pokoušel se jim zastoupit cestu. Juttini strážní andělé však oponovali jeho falešným obviněním. Tak byla Juttina duše z Božího soudu postavena mezi duchy dobra a zla, aby ďábel mohl vidět, zda na Juttě najde něco ze sebe samého.
Ďábel Juttu obviňoval ze selhání, bláznovství a hříchů jejího mládí84 a snažil se ji zmocnit zlomyslnou lstí, které se Jutta děsila. Náhle se na Juttinu stranu přidal evangelista Jan, který chválil všechny její skutky od raného mládí a zvláště její smrt. Potom Jan společně se svým bratrem Jakubem85 a zástupem mnoha jiných blažených duchů přenesl Juttinu duši z místa toho sváru do ráje, a to „s velkou radostí“ (cum magno tripudio).86
Anna Silvasová se domnívá, že Volmar nás zde zpravuje o historicky první zaznamenané Hildegardině vizi, která se ještě k tomu týká posmrtného osudu (a soudu) její učitelky.87 Silvasová dále upozorňuje na to, že se Hildegarda v pozdějších letech stala slavnou pro svou schopnost předvídat smrt a zásluhy dosud žijících lidí a mluvit o osudu duší zemřelých.88 Přední hildegardovská badatelka Barbara Newmanová psala 27 let před Hildegardinou kanonizací a „doktorizací“ (2012) o Hildegardě jako o potenciální Doctrix Purgatorii, „Učitelce Očistce“.89 Proto je otázkou, zda Hildegarda v této vizi mluvila o pekle, či očistci.
Závěr: Juttin odkaz a Hildegarda z Bingenu
Už Guibert z Gembloux napsal, že Jutta poté, co „zemřela pro svět,“ přinesla ve své duchovní dědičce a dceři Hildegardě více ovoce, než kdyby se byla bývala vdala a porodila mnoho tělesných potomků.90 Za Hildegardinu „ctihodnou matku“ a „učitelku“ považovali Juttu i další životopisci Hildegardy, mniši Godefrido ze sv. Disiboda a Theodorico z Echternachu.91 Tito pánové charakterizovali Juttino poslání jako transformaci Hildegardy z Bingenu do učednice Ježíše Krista tím, že Hildegarda pod Juttiným náboženským vedením podnikla velikonoční putování s Kristem: „…pohřbena s Kristem mohla s ním vstát do slávy věčného života“.92 Godefrido dále píše: „Jutta oblékla (Hildegardu) do šatu pokory a nevinnosti, naučila ji některé Davidovy písně a hrát na desetistrunnou lyru. Kromě jednoduché žalmové notace od ní Hildegarda neobdržela žádné jiné vzdělání v umění literatury nebo hudby.“93
Tato prostá Hildegardina výchova je udivující vzhledem k množství znalostí a všestranným zájmům, které později Hildegarda ve své činnosti a spisech vykazovala. Jutta však pro Hildegardu představovala především o šest let starší důvěrnici, které se svěřila se svými vizemi, ačkoliv ji ve svém životopise, na němž se také podílela, nikdy nejmenuje: „Jistá urozená žena, která mě vychovávala, se dověděla o všech těchto věcech a vyjevila můj případ mnichovi, kterého znala.“94
Tímto mnichem byl Hildegardin magister Volmar,95 který potom Hildegardu vyslechl a vyzval ji, aby své vize zapsala. Po uznání Božího původu a povahy těchto vizi je Volmar konzultoval s opatem a stal se Hildegardiným asistentem při jejich dalším zapisování.96
Hildegarda pak vzpomíná na Juttu takto: „Tato urozená žena byla zaplavena Boží milostí jako řeka, která teče mnoha proudy. Do konce svého pozemského života si nikdy nedopřála odpočinku od bdění, půstu a jiných dobrých skutků. A poté Bůh ukázal její velikost v mnoha nádherných divech.“97
Jak však upozorňuje Julie Hotchinová, Hildegarda sama pro sebe nepřijala asketické praktiky své učitelky, které často přesahovaly rámec Benediktovy Řehole. Místo toho Hildegarda jako nově zvolená magistra ženské větve kláštera kladla důraz na benediktinský koncept umírněnosti a jako lékařka a přírodovědkyně dbala na rovnováhu mezi duchovní a fyzickou stránkou každé bytosti.98 Ve svém posledním velkém vizionářském díle O božských dílech (De divinorum operum), sepsaném během let 1163–1173 na Rupertsbergu u Bingenu, Hildegarda píše: „S ohledem na náš duchovní život by to mohlo znamenat, že rozlišování posiluje svatá díla všemi způsoby umírněnosti. Podobně bychom měly krotit naše tělo takovým způsobem, aby neupadlo k našemu odsouzení, které by se mohlo stát, pokud bychom se trestaly přes míru.“99
Hildegarda tato slova napsala v době, kdy začala veřejně vystupovat proti katarům v Porýní, jejichž přísná asketická praxe a dualistické učení ostře kontrastovalo s Hildegardinou vitalistickou teologií stvoření. Můžeme proto jen spekulovat, zda se v nich ozývá vzpomínka na Juttu, jejíž duši Hildegarda nakonec viděla vcházet do ráje. Zde jen poukážeme na jistou časovou souvislost. Juttin životopis napsal zřejmě Volmar na Hildegardin opatem Kunem zprostředkovaný popud na začátku 40. let 12. století, což byla doba, kdy se podle Bernarda Hamiltona (možná vůbec poprvé) v Porýní objevili kataři, jak lze usuzovat z Hildegardina zjevení o katarech z roku 1163.100 Můžeme z toho vyvozovat, že Hildegardino mnohaleté svědectví Juttina tělesného umrtvování mělo vliv na Hildegardin odmítavý postoj ke katarům, a tak považovat Hildegradin vztah k Juttě za ambivalentní.
Použitá literatura
Primární prameny:
Bible : Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih) ČEP. Praha : Česká biblická společnost, 2005. ISBN 80-85810-37-9.
Jutta and Hildegard : The Biographical Sources/Anna Silvas (ed.et transl.). The Pennsylvania State University Press. University Park, Pennsylvania. (Brepols Medieval Women Series) Brepols Publishers, 1999. ISBN 0-271-01954-9.
Regula Benedicti. Řehole Benediktova. Praha: Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 1998. ISBN 80-238-2676-X
Sekundární literatura
Felten, Franz. J., What Do We Know about the Life of Jutta and Hildegard. In A Companion to Hildegard of Bingen, Eds. Beverly Mayne Kienzle, Debra L. Stoudt, George Ferzoco. Leiden – Boston : Brill, 2014, s. 15–38.
Hamilton, Bernard, Wisdom from the East: The Reception by the Cathars of Eastern DualistText. In Heresy and Literacy 1000–1530. Eds. Peter Miller and Anne Hudson. Cambridge University Press, 1994, s. 38–60.
Hotchin, Julie, Enclosure and Containment: Jutta and Hildegard at the Abbey of. St. Disibod. In Magistra 2.2 (1996). Staženo 25. 11. 2011 z databáze ProQuest Central. Nestránkováno.
Schmidt, Miriam, Blessed Jutta of Disibodenberg: Hildegard of Bingen´s Magistra and Abbes, In The American Benedictine Review 40:2 – 1989, s. 170–189.
1 Staab, Franz, „Reform und Reformruppen im Erzbistum Mainz. Vom ,Libellus de Willigisi consuetudinibus´ zur ,Vita domnae Juttae inclusae“, in Reformidee und Reformpolitik im Spätsalisch-Frühstaufischen Reich. Voträge der Tagung der Gesellschaft für Mittelrheinische Kirchengeschichte von 11. bis13. September 1991 in Trier. Hrsg Stefan Weinfurter. (Quellen und Abhandlungen zur Mittelrheinische Geschichte, 68) Mainz: Selbstverlag der Gesellschaft für Mittelrheinische der Gessellschaft für Mittelrheinische Kirchengeschichte, 1992.
2 Jutta and Hildegard : The Biographical Sources / Anna Silvas (ed.). The Pennsylvania State University Press. University Park, Pennsylvania. (Brepols Medieval Women Series) Brepols Publishers, 1999. Anglicky psané názvy pramenů v poznámkách znamenají, že je čerpáme z tohoto sborníku, proto jsou také v uvozovkách. Na tvrzení Silvasové odkazujeme jejím jménem, následovaným zkráceným názvem tohoto sborníku.
3 „The Life of Lady Jutta the Anchoress“ I, s. 65n.
4 Silvas, Jutta and Hildegard, s. 47n.
5 Silvas, Jutta and Hildegard, s. 50.
6 1. pád Bovo.
7 Silvasová pořídila jeho anglický překlad z edice Guiberti Gemblacensis Epistolae / Albert Derolez (ed.). (CCCM, 62A) Turnhout : Brepols , 1989. Epistola XXXVIII (Dopis 38), s. 366-79. Ve sborníku Silvasové je tento překlad uveřejněn na s. 99–117.
8 Silvas, Jutta and Hildegard, s. 94.
9 Silvas, Jutta and Hildegard, s. 2; Genealogické tabulky na s. 278-281.
10 „The Life of Lady Jutta the Anchoress“ II, s. 67.
11 Silvas, Jutta and Hildegard, s. 67, pozn. 29.
12 Schmidt, Miriam, „Blessed Jutta of Disibodenberg: Hildegard of Bingen´s Magistra and Abbess“, In The American Benedictine review 40:2 – 1989, s. 172.
13 „The Life of Lady Jutta the Anchoress“ II, s. 67.
14 „The Life of Lady Jutta the Anchoress“ II, s. 67.
15 „The Life of Lady Jutta the Anchoress“ III, s. 68.
16 „Guibert´s letter to Bovo“ VI, s. 104n. Podle Guiberta z Gembloux byl Juttin otec ještě naživu.
17 Silvas, Jutta and Hildegard, s. 51.
18„The Life of Lady Jutta the Anchoress“ III, s. 68.
19 Silvas, Jutta and Hildegard, s. 53.
20 Srov. Gn 12,1
21 „The Life of Lady Jutta the Anchoress“ III, s. 69.
22 Felten, Franz. J., „What Do We Know about the Life of Jutta and Hildegard.“ In A Companion to Hildegard of Bingen, Eds. Beverly Mayne Kienzle, Debra L. Stoudt, George Ferzoco. Leiden – Boston : Brill, 2014, s. 23.
23 Juttina prateta Richarda podnikla pouť do Santiaga de Compostely, ale zemřela na cestě. Její tělo bylo přeneseno zpět do Sponheimu a pohřbeno. Silvasová se domnívá, že takové rodinné vzpomínky mohly mít co do činění s Meinhardovým postojem k Juttině poutnictví. Dobytí Jeruzaléma v roce 1099 mohlo Juttu motivovat k pouti k Božímu hrobu. Silvas, Jutta and Hildegard, s. 68, pozn. 33.
24 Mohučský arcibiskup Adalbert byl v té době vězněn císařem Jindřichem V. pro jeho podporu papeže Paschala II. během boje o investituru. Schmidt, „Blessed Jutta of Disibodenberg“, s. 177n
25 Felten, „What Do We Know about the Life of Jutta and Hildegard“, s. 23.
26 Silvas, Jutta and Hildegard, s. 53.
27 Silvas, Jutta and Hildegard, s. 53. Viz „Guibert´s letter to Bovo“ VI, s. 106
28 Silvas, Jutta and Hildegard, s. 53n.
29 Hildegarda z Bingen byla desátým dítětem Hildeberta z Bermesheimu a Mechtildy z Merxheimu.
30 Silvas, Jutta and Hildegard, s. 54. Viz „Guibert´s letter to Bovo“ VII, s. 107.
31 Silvas, Jutta and Hildegard, s. 54 Srov. „The Life of Lady Jutta the Anchoress“ III, s. 69.
32 Felten, Franz. J., „What Do We Know about the Life of Jutta and Hildegard,“ s. 23.
33 Srov. Mt 25,6.
34 „Guibert´s letter to Bovo“ VII, s. 107.
35 Srov. Ž 132,14
36 Srov. Ž 42,5
37 Srov. Ž 122,1
38 Quaedam pulcherrima species hominis. Silvasová upozorňuje, že toto je typická hildegardovská fráze, která podporuje Volmarovo autorství Života paní poustevnice Jutty. Silvas, Jutta and Hildegard, s. 77, pozn. 62.
39 „The Life of Lady Jutta the Anchoress“ VII, s. 77
40 „The Life of Lady Jutta the Anchoress“ VII, s. 77
41 Steele, Francesca Marie, The Life and Visions of St. Hildegarde. London : Heath, Cranton and Ousely and St. Louis, MO: B. Herder and Company, 1915, s. 19
42 Schmidt, „Blessed Jutta of Disibodenberg“, s. 174n. K archeologickým výzkumům na Disibodenbergu viz Als Hildegard noch nicht in Bingen war : Der Disibodenberg – Archeologie und Geschichte / Eds. Falko Daim, Antje Kluge-Pinsker. Regensburk – Mainz : Schnell und Steiner, 2009.
43 „Guibert´s letter to Bovo“ VIII, s. 108
44 Srov. Ef 6,17
45 Srov. Júd 13,10n
46 „Guibert´s letter to Bovo“ VIII, s. 109.
47 „The Life of Lady Jutta the Anchoress“ IIII, s. 70n.
48 Hotchin, Julie, „Enclosure and Containment: Jutta and Hildegard at the Abbey of. St. Disibod“. In Magistra 2.2 (1996). Staženo 25. 11. 2011 z databáze ProQuest Central. Nestránkováno.
49 „Guibert´s letter to Bovo“ VIII, s. 109n
50Silvas, Jutta and Hildegard, s. 72, pozn. 49.
51„The Life of Lady Jutta the Anchoress“ V, s. 72
52 „The Life of Lady Jutta the Anchoress“ V, s. 72
53 Viz Regula Benedicti 18, 24-25.
54 „The Life of Lady Jutta the Anchoress“ V, s. 72
55 „The Life of Lady Jutta the Anchoress“ V, s. 73
56 „The Life of Lady Jutta the Anchoress“ V, s. 73 Srov. Regula Benedicti 2,21.
57 Silvas poznamenává, že podle Kronik Disibodenbergu opat Adilhun nastoupil do úřadu v roce 1113 a zemřel 17. června 1128. Silvas, Jutta and Hildegard, s. 74, pozn. 55.
58„The Life of Lady Jutta the Anchoress“ VI, s. 74
59 Regula Benedicti 36,9. Citováno z Řehole Benediktova. Praha : Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, 1998., s. 95.
60Regula Benedicti 39,11., s. 101.
61 Arcibiskup Adalbert se tou dobou zřejmě zdržoval v Durynsku. Silvas, Jutta and Hildegard, s. 75, pozn. 57.
62 „The Life of Lady Jutta the Anchoress“ VI, s. 75.
63 Silvas, Jutta and Hildegard, s. 75, pozn. 58.
64 Silvas, Jutta and Hildegard, s. 75, pozn. 59.
65 „The Life of Lady Jutta the Anchoress“ VI, s. 76.
66 „The Life of Lady Jutta the Anchoress“ VIII, s. 78
67 Bern Burgerbibliothek MS 226, fol. 25v.
68 K Bedově portrétu sv. Oswalda viz článek Martina Grubera „Svatý Oswald z Northumbrie“ v časopise Getsemany č. 253 (říjen 2013) URL: http://www.getsemany.cz/node/3068. Navštíveno 9. 5. 2014.
69 Silvas, Jutta and Hildegard, s. 78, pozn. 63.
70 „The Life of Lady Jutta the Anchoress“ VIII, s. 78n; Silvas, Jutta and Hildegard, s. 79, pozn. 64.
71 „The Life of Lady Jutta the Anchoress“ VIII, s. 79
72 „The Life of Lady Jutta the Anchoress“ VIII, s. 79n
73 Silvas, Jutta and Hildegard, s. 79n, pozn. 67.
74 „The Life of Lady Jutta the Anchoress“ VIII, s. 80
75 „The Life of Lady Jutta the Anchoress“ VIII, s. 81
76 „Guibert´s letter to Bovo“ VIIII, s. 110.
77 Silvas, Jutta and Hildegard, s. 110, pozn. 43.
78 „Guibert´s letter to Bovo“ VIIII, s. 111
79 „The Chronicles of Disibodenberg“ 1146, s. 27.
80 Silvas, Jutta and Hildegard, s. 111, pozn. 45
81 „The Life of Lady Jutta the Anchoress“ IX, s. 81n; Srov. Mt 25,30
82 „The Life of Lady Jutta the Anchoress“ IX, s. 82
83 Srov. 1 Pt.5,8.
84 Srov. Ž 25,7
85Silvas podotýká, že svatý Jakub byl patronem mateřského dómu Disibodenbergu v Mohuči. Silvas, Jutta and Hildegard, s. 82, pozn. 74. Jedná se o Janova bratra Jakuba Zebedea.
86„The Life of Lady Jutta the Anchoress“ IX, s. 82. Výraz tripudium ve starověkém Římě označoval posvátný tanec k poctě boha Marta. V křesťanském Římě byl tento tanec zakázán a samotný výraz ve středověku nabyl obecného významu radosti a jásotu. Silvas, Jutta and Hildegard, s. 82, pozn. 75
87 Silvas, Jutta and Hildegard, s. 81, pozn. 71 Viz též Silvas, Jutta and Hildegard, s. 62.
88 Viz „The Life of Hildegard“ II,4, s. 163.
89 Viz Newman, Barbara, „Hildegard of Bingen and the ,Birth of Purgatory´“. In Mystics Quarterly, 19 (1985), 90- 97. Referuje Silvas, Jutta and Hildegard, s. 81, pozn. 72.
90 „Guibert´s letter to Bovo“ VII, s. 108.
91 Vita Sanctae Hildegardis, ed. J.-P- Migne, Patrologia Latina: S. Hildegardis Abbatissae opera omnia, tom. 197 (Paris 1855), col. 91; 93. Referuje Schmidt, „Blessed Jutta of Disibodenberg“, s. 184n. z překladu Anny Silvas, „The Life of Saint Hildegard“, Tjuringa 30 (1986).
92 Vita Sanctae Hildegardis, PL 197, col. 93 Referuje Schmidt, „Blessed Jutta of Disibodenberg“, s. 185.
93 Vita Sanctae Hildegardis, PL 197, col. 93 Referuje Schmidt, „Blessed Jutta of Disibodenberg“, s. 185.
94 Vita Sanctae Hildegardis, PL 197, col. 103 Referuje Schmidt, „Blessed Jutta of Disibodenberg“, s. 186.
95 Schmidt, „Blessed Jutta of Disibodenberg“, s. 186.
96 Vita Sanctae Hildegardis, PL 197, col. 93 Referuje Schmidt, „Blessed Jutta of Disibodenberg“, s. 187.
97 Vita Sanctae Hildegardis, PL 197, col. 103 Referuje Schmidt, „Blessed Jutta of Disibodenberg“, s. 188n.
98 Hotchin, Julie, „Enclosure and Containment“. Nestránkováno.
99 Hildegard of Bingen, Book of Divine Works, II, 7. Ed. Matthew Fox. Santa Fe : Bear and Co., 1987, s. 29. Cituje Hotchin, „Enclosure and Containment“. Nestránkováno.
100 Viz Hamilton, Bernard, „Wisdom from the East: the reception by the Cathars of eastern dualist text“. In Heresy and literacy 1000-1530. Eds. Peter Miller and Anne Hudson. Cambridge University Press, 1994, s. 43. Pro Hildegardino zjevení o katarech viz Hildegardis Bingensis, Epistolarium II, 169R, Turnhout: Brepols, s. 378-382.