Claus Arnold: Malé dějiny katolického modernismu
Vyšehrad, 2014, 160 str. ISBN: 978-80-7429-282-8
V létě 2007 uplynulo sto let od vydání dekretu římské inkvizice „Lamentabili sine exitu“ a následně encykliky papeže Pia X. „Pascendi domini gregis“. Toto výročí inspirovalo německého církevního historika Clause Arnolda (*1965), profesora Johannes Gutenberg-Universität Mainz, k sepsání dějin tehdejšího sporu o „modernismus“ a antimodernismus na základě nově zpřístupněných římských dokumentů, které umožnily popsat oficiální církevní antimodernismus „stejně důkladně, jakém jím pranýřovaný ,modernismus‘“. Tuto knihu nám v kvalitním překladu Heleny Medkové přineslo v letošním roce nakladatelství Vyšehrad.
Právě výzkumy v archivu dnešní Kongregace pro nauku víry (dřívější Sacra congregatio sancti officii, která roku 1908 nahradila Římskou inkvizici, působící od roku 1542) umožnily Arnoldovi předložit čtenáři vyzrálou syntézu dosavadního bádání, obohacenou o nové poznatky, při níž vzal v úvahu i dosavadní práce historiků jako Tomas Michal Loome, Lorenzo Bedesghci a Émile Poulat aj., kteří – bez jeho možností výzkumu – uvedli na pravou míru řadu klišé a stereotypů, které se v dosavadní bohaté literatuře k tomuto tématu objevily.
Dosavadní oficiální katolická historiografická literatura byla totiž spíše apologeticky zaměřena ve prospěch papeže (dnes sv.) Pia X. a skupin theologů kolem něj, kteří byli oslavováni jako vítězové nad bludným modernismem, jehož potírání neslo až do poloviny 50. let 20. století prvky pronásledování osob, které byly – ať právem, nebo neprávem – označeny jako modernisté. Až pozdější autority církve – jmenujme alespoň papeže Jana Pavla II. – vyjádřily politování nás zbytečnými a nešťastnými zásahy do životů takto stigmatisovaných osob a alespoň částečně napravily přehmaty své doby blahoslavením nebo dokonce svatořečením kněží obviňovaných z modernismu (např. Jerzy Matulaitis-Matulewicz či pozdější papež Jan XXIII.).
Velkým přínosem Arnoldova díla je seznámení čtenáře s hlavními rysy všech typů modernismu (kap. 1), včetně modernismu politického, sociálního a literárního. Formou biografických medailonů nás seznamuje s životními příběhy osobností (kapitoly 2–5), které hrály v obou táborech důležitou roli. Nejcennější přínos práce, který umožnily nově zpracované vatikánské prameny, je ukázání mechanismu boje kurie proti modernismu, který zatím byl – hlavně kvůli nedostupnosti pramenů – stranou zájmu badatelů.
Na Arnoldově práci je nutné ocenit jeho objektivitu a věcnost v přístupu ke zkoumaným pramenům, přičemž zjevně nestraní nikomu. Představuje a dokládá dobře známou skutečnost, že „modernisté“ netvořili – v rozporu s tvrzením encykliky Pascendi – nikdy žádnou jednotnou školu, hnutí nebo tajnou společnost, ale i méně známý fakt, že velké rozdíly je možné nalézt i mezi zastánci integrálního katolicismu, dokonce i v řadách římské kurie.
Ačkoli se autor ve své knize věnuje téměř celé Evropě, téměř opomíjí (až na pár odkazů na husitství a českobratrství) české prostředí, jež bylo silně ovlivněno německým modernismem, který označuje spíše za reformní katolicismus. Autor obsáhlé a vyčerpávající předmluvy Tomáš Petráček upozorňuje na skutečnost, že příběh českého modernismu poněkud odporuje Arnoldovu tvrzení, že důsledkem modernismu nebylo rozštěpení a vznik nové církve. Poukazuje na to, že sice ne přímo v souvislosti s modernistickou krizí, nýbrž s určitým odstupem došlo po rozpadu katolicky konfesní monarchie v důsledku první světové války ke vzniku Církve československé, silně inspirované myšlenkami modernismu.
Přes uvedenou malou výhradu nelze než Arnoldovu knihu bez výhrady doporučit českému čtenáři, kterému se dostává do rukou významný příspěvek ke studiu modernistické a antimodernistické krize na přelomu 19. a 20. století. Práce prof. Arnolda přitom není jen pomůckou k poznání minulosti, ale i příspěvkem k otázce, jak se církev a křesťanství může a má (či naopak nemá) vyrovnat s dynamickou proměnou a vývojem společnosti a myšlení příslušné doby.