Jutta ze Sponheimu

Poustevnice Jutta ze Sponheimu (1092 – 22. prosince 1136) byla první magistrou (učitelkou) ženské komunity v benedik­tinském opatství Disibodenberg v mohučské diecézi. Její nejznámější žákyní byla před třemi lety kanonizovaná vizionářka Hildegarda z Binge-nu (1098–1179), která byla s Juttou rodově spřízněna.

Podle nedávno objevené legendy se Jutta narodila v rodině hrabat Sofie a Štěpána II. ze Sponheimu v roce 1092. Měla dva bratry, Meinharda a Huga, kteří prosluli jako zakladatelé klášterů ve Sponheimu a v Knechstedenu. Když byly Juttě tři roky, zemřel jí otec. Matka ji později učila Písmu. Ve dvanácti letech Jutta vážně onemocněla a v zoufalství slíbila Bohu, že pokud přežije, zaváže se Boží službě v celibátu. Po uzdravení se o ni ucházeli mnozí šlechtici a majitelé půdy, ale sňatku Jutta zabránila útěkem pod ochranu mohučského arcibiskupa Rutharda, který jí kolem roku 1106 daroval řeholní šat. Jutta se prý na tři roky stala žákyní zbožné vdovy Udy z Göllheimu, a během této doby se rozhodla podniknout pouť. Matka Sofie jí v tom bránila, z čehož badatelka Anna Silvasová soudí, že Uda a Jutta žily v rodinném sídle ve Sponheimu až do Sofiiny smrti po roce 1110. Tehdy na zásah bratra Meinharda biskup Otto z Bambergu přesvědčil Juttu, aby nepodnikala poutní cestu, ale připojila se ke klášteru mnichů jako poustevnice. Jutta ho poslechla a vyhlédla si benediktinský klášter Disibodenberg nad soutokem dvou řek, který se po vzoru kláštera Hirsau snažil o zřízení přidružené ženské poustevny. Na svátek Všech svatých 1112 dvacetiletá Jutta, čtrnáctiletá Hildegarda z Bermersheimu a ještě jedna dívka jménem Jutta vstoupily do klauzury pod vedením opata Burcharda a ještě týž den složily řádový slib před biskupem Ottou.

Jutta a její žákyně byly zavřeny v kamenné poustevně u zdi klášterního kostela. Podle Guiberta z Gembloux se zde ženy modlily k Bohu, meditovaly a asketickým úsilím podmaňovaly tělesné touhy, v čemž vynikala zvláště Jutta, která podle legendy skoro pořád nosila žíněnou košili a železný řetěz, který si obtáčela kolem těla. Když se v kraji rozšířila pověst o Juttině jméně, poustevna začala přitahovat šlechtické dcery do té míry, že musela být otevřena a rozšířena pro nově příchozí, které Jutta začala vychovávat jako matka představená ženské kongregace. Jutta se stala duchovní matkou pro lidi, kteří za ní často i zdaleka přicházeli pro rady a modlitby. Práci Jutta vyvažovala kontemplativní modlitbou ke Kristu a recitací žaltáře podle Benediktovy Řehole.

Juttino asketické úsilí přesahovalo rámec umírněné benediktinské řehole a Hildegarda z Bingenu je později nepřímo kritizovala ve svém vystoupení proti katarskému hnutí v Porýní. Legenda vypráví, že Jutta osm let nejedla maso, následkem čehož vážně onemocněla. Tehdy jí opat Adilhun nařídil, aby maso jedla, což ona odmítala. Jednou večer přiletěl k jejímu oknu velký vodní pták, který se jí jakoby ochočený nabízel za pokrm. Opat přikázal, aby se Jutta posílila tímto „darem z nebes“, a tehdy ho ona poslechla pod podmínkou, že příště mu už nevyhoví, kromě případu ohrožení jejího života vyčerpáním. To ukazuje Juttinu asketickou tvrdost, ale také její schopnost poučit se ze „zázraku“, který jí přinesl posilu a uzdravení.

Po smrti opata Adilhuna v roce 1128 se Jutta modlila a z božského zjevení se dověděla, že dalšími dvěma opaty budou Fulcard a Kuno. Jindy se prý modlila za to, aby oněměl mnich, který se rouhal. Mnich ztratil dech a padl jako mrtvý, ale za chvíli vstal. Tři dny nemohl mluvit, a tak Jutta prosila o navrácení jeho řeči.

Na podzim roku 1136 Jutta smrtelně onemocněla z tělesného vyčerpání. Zemřela 22. prosince při první noční vigilii ve svých 44 letech. Její tělo bylo nejprve pohřbeno ve středu klášterní kapituly a později bylo vyzvednuto a přeneseno před oltář v kapli Panny Marie. Jutta je v okrese Bingen na Rýně uctívána jako blahoslavená.

Doboví životopisci považovali náboženskou výchovu Hildegardy z Bingenu za hlavní přínos Jutty ze Sponheimu. Zmiňují zejména učení řeholním ctnostem, hraní na lyru a zpěv latinských žalmů. Jutta však byla pro Hildegardu nejen příbuznou, ale také důvěrnicí v její vizionářské zkušenosti. Právě zásluhou Jutty se vědomí o Hildegardině daru dostalo k pozornosti kléru, který mu chtěl naslouchat a prohlásil jej za pravověrný zdroj zjevování Boží vůle.