Gertruda z Helfty

Svatá Gertruda, jíž pozdější generace daly přízvisko „Veliká“, se narodila 6. ledna 1256 (slavnost Zjevení Páně) na neznámém místě. Rovněž jména a společenské postavení jejích rodičů nejsou známa.

V pěti letech Gertruda přišla do klášterní školy v Helftě u saského Eislebenu. Ženská klášterní komunita v Helftě byla odnoží konventu cisterciaček a řídila se Řeholí sv. Benedikta. Gertruda nalezla v Helftě výtečné učitelky a vzory k následování. V čele konventu působila od roku 1251 do své smrti v roce 1292 abatyše Gertruda ze šlechtického rodu z Hackebornu. Její žákyně Gertruda, nazývaná „Mladší“ pro jejich odlišení, se horlivě učila svobodným uměním, zejména latině a hudbě. Během let se ale Gertruda od svobodných umění odvrátila a zaměřila se jenom na teologii. Zcela se oddala studiu Písma svatého, církevních otců, zvláště sv. Augustina a sv. Řehoře Velikého. Četla však také spisy sv. Bernarda z Clairvaux a Huga od Sv. Viktora.

27. ledna 1281 se Gertrudě poprvé zjevil Kristus, a tak pro ni začala doba nebeských osvícení a zjevení, která trvala až do konce jejího života. Setkávání s duchovním světem bylo doprovázeno utrpením, pozemská pouta se uvolňovala a její život se přibližoval věčnosti. Gertruda se se svými mystickými zkušenostmi obracela na svou učitelku zpěvu, Mechtyldu z Hackebornu, která měla podobné prožitky, a později i na Mechtyldu z Magdeburgu, která předtím žila pod dominikánským vedením jako bekyně. Anselm Mansera píše, že s těmito řeholními sestrami, oběma Mechtyldami a sv. Gertrudou, stanula Helfta na vrcholu svých dějin a získala nejváženější jméno mezi mysticky omilostněnými ženskými opatstvími na konci 13. století.

Není přesně známo, kdy sv. Gertruda zemřela. Na počátku zimy roku 1302 na „lůžku bolestí“ obdržela poslední nebeské poselství. Zjevili se jí andělé, kteří ji pozvali do ráje. Gertruda byla pohřbena v klášteře v Helftě, ale její hrob a ostatky se nedochovaly.

Ze spisů sv. Gertrudy se dochovala Duchovní cvičení a Posel božské lásky. Duchovní cvičení jsou modlitební knihou. Z latiny je do němčiny přeložil zakladatel beuronské kongregace Maurus Wolter.

Posel božské lásky je dílo o pěti knihách. Druhou z nich napsala Gertruda vlastnoručně v roce 1289. Třetí až pátá kniha zaznamenávají poselství světice, která byla zapsána později. První kniha vznikla po Gertrudině smrti a načrtává obraz Gertrudiny duše. V Poslu se čtenář setkává s Gertrudiným jednáním, růstem a utrpením.

Podle Anselma Mansery OSB Posel božské lásky „neúnavně mluví o něžné a silné lásce Boha k lidem, jejímž svrchovaným symbolem je svaté srdce Spasitele: to je jádro a hlavní obsah knihy.“ (…) „Obsah a sdělení záměrně vystupují v rouchu naučného pojednání a promluvy: Gertruda spíše zpívá a opěvuje přírodu, než aby o ní jen mluvila.“ Gertruda jako mystička s oblibou používá obraznou řeč a má smysl pro přírodu a umění. Čerpá z Písma svatého a z liturgie, která se pro ni stává školou svatosti a formou vnitřního života. Posel božské lásky je také knihou křesťanské útěchy, která odráží již zmíněnou skutečnost, že Gertruda byla často a velmi těžce nemocná. Uměla však utrpení snášet a druhé v něm utěšovat. Gertruda chápala smysl a cíl utrpení jako vznešený čin, snáší-li se správně. Tehdy má lidská schopnost snášet utrpení význam pro život duše ve víře, naději a lásce.

Uctívání sv. Gertrudy se šířilo spolu s jejími spisy, a to i v dalekých zemích, protože její dílo bylo sáno v latině, univerzálním jazyce západní církve. V 16. století byl Posel božské lásky vydán tiskem v Kolíně nad Rýnem. Ve Španělsku si sv. Gertrudy mj. cenila Terezie z Avily. V roce 1677 byla sv. Gertruda zařazena do římského martyrologia. Breviář světských kněží slaví tuto světici 15. listopadu, benediktinský breviář 17. listopadu.

Sv. Gertruda prožila život zasvěcený Bohu, který zrál prostřednictvím setkávání se stvořením, světskou a duchovní vzdělaností a vlastním poznáním svého Stvořitele. Naučila se přitom nést své utrpení jako součást cesty k Bohu. Takto pochopená bolest může i nám pomoci nést svůj kříž v naději, že nám bude odpuštěn. V této naději se rozrůstá naše víra v Boha.