Hans Küng: Dobrá smrt?, Vyšehrad 2015
Poslední kniha Hanse Künga mne nepotěšila. Autor obhajuje aktivní euthanasii, tj. čin, při kterém je nevyléčitelný pacient, po svém předchozím souhlasu, usmrcen jinou osobou, např. zdravotníkem. Autor v osobní předmluvě na str. 14 píše: „Ve vší skromnosti proto prosím všechny, kdo můj postoj sdílejí, aby mě nadále podporovali, a ty, kteří jej odmítají, aby se pokusili moje stanovisko trochu lépe pochopit.“ Protože patřím do druhé skupiny, knihu jsem přečetl dvakrát...
Prof. Küng se pokouší o vyvážený pohled na celou problematiku umírání, s řadou závěrů lze souhlasit, velmi pozitivně hodnotí např. hospicové hnutí. Přesto mi některé argumenty pro aktivní euthanasii připadají nepřesvědčivé. Např. autor zpochybňuje, v některých případech, možnosti paliativní medicíny: některé bolesti nelze tlumit. (str. 60) Zřejmě tomu tak je, ovšem v tom případě je možné pacienta uvést do umělého spánku. Nebo argument, že pro příbuzné je těžko snesitelné sledovat dementního, inkontitentního, pacienta s proleženinami... (str. 67), mi připadá zrůdný.
Mnohem závažnější je však pojetí, že člověk sám si může určit okamžik své smrti. Je podepíráno i teologickými argumenty, vírou ve věčný život. Jakoby autor zapomínal, že člověk je ve všem, ale úplně ve všem zcela závislý na svém Tvůrci. Pokud jedná jinak, ocitne se mimo své kompetence.
Domnívám se, že současná doporučení medicinských profesních organizací ve světě, včetně České lékařské komory, které lékaři umožňují při beznadějné prognóze přejít z kauzální léčby na paliativní, jsou adekvátní. Život pacienta zůstává chráněn zákonem, a přitom jak pacient a jeho příbuzní, tak lékař mají prostor k rozhodování.
Domnívám se, že rozhodnutí, kdy se vzdát úsilí udržovat život za každou cenu by nemělo být regulováno zákonem. Jedná se o velmi složitou problematiku, kterou zákon nemůže postihnout. Tím méně by měla být zákonem umožněna aktivní euthanasie, byť by zákon měl řadu omezujících pojistek. Možnost zneužití je veliká. Na staré lidi může být vyvíjen tlak, aby k eutahnasii dali souhlas a nebyli na obtíž, protože „se“ to tak dělá...
Prof. Küng celý život svými názory šokoval. I tentokrát se mu to podařilo, ale myslím, že tentokrát si potlesk nezaslouží.
Osobní předmluva (ukázka z knihy Hans Küng: Dobrá smrt?)
„Hájíte-li takto energicky názor, že umírající člověk má právo rozhodnout o okamžiku a způsobu vlastní smrti, zpochybňujete tím celé své velké životní dílo.“ Podobně reagovalo mnoho mých přátel a čtenářů v osobních rozhovorech nebo v dopisech poté, co v říjnu 2013 vyšel pod názvem Erlebte Menschlichkeit1 třetí díl mých memoárů. Beru takové námitky velmi vážně, rozhodně bych totiž nechtěl, aby moje památka byla jednou spojována především s tématem eutanazie. Můj názor na umírání může konečně správně posoudit jen ten, kdo ví něco o mém celoživotním postoji k zásadním tématům, jako jsou otázka Boha, křesťanská existence, věčný život, církev, ekumena, světová náboženství, světový étos…
Nadále se hlásím k prvnímu ze čtyř „bezpodmínečných příkazů“ obsažených v Prohlášení ke světovému étosu, jež vydal Parlament světových náboženství v Chicagu roku 1993, totiž k „povinnosti pěstovat kulturu úcty ke všemu živému“: „Z velkých starých náboženských a etických tradic lidstva zaznívá příkaz: Nezabiješ! Nebo pozitivně: Měj úctu k životu! Zamysleme se tedy znovu nad důsledky tohoto starého příkazu: Každý člověk má právo na život, tělesnou nedotknutelnost a svobodný rozvoj osobnosti, pokud neporušuje práva druhého. Nikdo nemá právo druhého fyzicky ani psychicky týrat, poškozovat nebo dokonce zabít.“ Ale právě proto, že „lidská osoba je nekonečně cenná a má být bezpodmínečně chráněna“, a to až do konce, musíme důkladně uvážit, co z toho plyne v době, kdy vyspělá medicína dokáže zajistit do značné míry bezbolestnou smrt, ale právě tak ji může v mnoha případech podstatněoddálit.
K této problematice bych zde rád otevřeně zaujal stanovisko. Předně nechci, aby se kdokoli z těch, jimž jsem po celá desetiletí mohl tak či onak ukazovat směr, cítil zklamán. Setkávám se však také s živým souhlasem a podporou od náboženských i nenáboženských lidí, kteří jsou mi vděčni, že jsem měl odvahu vyslovit se právě jako křesťanský, dokonce katolický teolog kompetentně a poctivě k tak emocionálně a politicky citlivému tématu, jako je dobrovolně zvolená smrt.
Bude tedy třeba rozlišovat: O tom, že život zasluhuje úctu, panuje všeobecná shoda, kdežto názory na otázku, jak má vypadat „asistovaná smrt“, se rozcházejí. Dokumenty nadace Weltethos sice obsahují důraznou obhajobu úcty k životu, ale nevyslovují se speciálně k problematice asistované smrti, protože v této věci dosud nebylo dosaženo konsensu ani mezi světovými náboženstvími, ani uvnitř jednotlivých náboženství.
To, že jsem vstoupil do debaty o eutanazii, je moje zcela osobní záležitost, rozhodně nejde o iniciativu nadace Weltethos. Ve vší skromnosti proto prosím všechny, kdo můj postoj sdílejí, aby mě nadále podporovali, a ty, kteří jej odmítají, aby se pokusili moje stanovisko trochu lépe pochopit. S tímto záměrem jsem knihu koncipoval. Není to zcela nový opus, to už jsem si v roce 2013 ve svých projevech na rozloučenou zakázal, ale je to přesto jakési opusculum, tedy drobné dílko, které by mělo každému čtenáři umožnit lepší a hlubší pohled na věc.
Naplňuje mne vděčností, že mi byla ještě dána síla knihu dokončit. V závěrečné fázi práce na textu cítím nicméně, že mi sil ubývá a i mnohá duševní činnost je pro mne velmi namáhavá. Na řadě míst v této knize by bylo nepochybně možno uvést další podrobnosti a upřesnění, ale není mou ctižádostí tak složitou problematiku definitivně vyjasnit. Mým cílem je přispět k probíhající diskusi a vnést do ní hlas křesťanského teologa, jehož samotného se toto téma existenciálně dotýká. (…)
Odstavec Sporná eutanazie (ukázka z knihy Hans Küng: Dobrá smrt?)
Kontroverzní reakce vyvolává tzv. aktivní pomoc při umírání neboli aktivní eutanazie, jež má za cíl přímé ukončení života, tedy „smrt z milosti“. K tomuto druhu eutanazie jsem zaujal diferencovaný postoj již ve svých přednáškách z roku 1982.2 Dříve byla jakákoli aktivní eutanazie jednomyslně odmítána; dodnes je v naprosté většině států zabití člověka trestné, i kdyby k němu došlo na výslovné a nezpochybnitelné přání.
Přikázání „Nezabiješ!“ ovšem správně a přesně znamená „Nezavraždíš!“ Musíme rozlišovat: Ukončení života je vražda jen tehdy, dojde-li k němu z nízkých pohnutek, ze zlého úmyslu a násilně proti vůli dotyčného. Ukončení života je však nezodpovědné i tehdy, sáhne-li k němu člověk z důvodů povrchních, z lehkomyslnosti (když např. muž v nejlepších letech spáchá sebevraždu kvůli nezdaru v povolání bez ohledu na ženu a děti).
Avšak nemůže být život ukončen také odpovědně? „Život sám není statkem nejvyšším“ (Friedrich Schiller) – tento názor zastává také Bible i tradiční katolická nauka. Že člověku nepřísluší rozhodovat o vlastním životě, neplatí bezvýhradně; nasazení života v zájmu vyššího dobra, individuální i kolektivní obrana vedoucí k zabití agresora, použití zbraně k záchraně osoby, jíž hrozí únos, nebo účast na životu nebezpečné vojenské akci – to vše je zásadně považováno za morálně dovolené. Slovo sebe-vražda by se už nemělo užívat. Bible nikde zabití sebe sama (suicid) výslovně nezakazuje, o smrti Abímeleka, Samsona a krále Saula vypráví částečně se souhlasem – na rozdíl od sebevraždy, k níž nakonec sáhl Jidáš, jenž zradil Ježíše. Ta se bohužel stala v křesťanské tradici ztělesněním každé dobrovolné smrti, jako kdyby každá dobrovolná smrt znamenala zradu křesťanské víry.
1Vzpomínky Hanse Künga vyšly ve třech svazcích: 1. Erkämpfte Freiheit, München/Zürich: Piper 2002 (česky Vybojovaná svoboda, Bergman 2011), 2. Umstrittene Wahrheit [Sporná pravda], Piper 2007, 3. Erlebte Menschheit [Prožité lidství], Piper 2013.
2Srov. Hans Küng, Věčný život?, Vyšehrad 1982, kap. VII, 6–8.