Hadewijch z Brabantu

Hadewijch z Brabantu (nebo z Antverp) patří ke skupině nizozemských mystiček rozvinutého středověku, jakými byly Marie z Oignies (1177-1213) a svatá Lutgarda z Aywieres (1183-1246). Její životopis však nebyl nikdy napsán. Ona a její dílo byly známy ve čtrnáctém století, zvláště v domech řádových kanovníků ve Windesheimu a věděli o ní i kartuziáni v Dienstu. V polovině šestnáctého století však její jméno a vše, co napsala, upadlo v zapomnění.

K znovuobjevení Hadewijchina díla došlo v Bruselu roku 1838, kdy tři odborníci na středověk, J. F. Willems, F. J. Mone a F. A. Snellaert, našli v Královské knihovně dva svazky se čtyřmi spisy (dvěma v próze a dvěma ve verších), psanými ve středověké holandštině, které pocházely ze čtrnáctého století. Hadewijchino dílo obsahuje 31 dopisů, 14 zapsaných vizí, 45 básní ve strofách a 16 dlouhých básní ve dvojverších.

Témata Hadewijchina učení se podle Jeana Deluzana vztahují k příkladnosti, k vnitřní volnosti vyžadující odmítání všech starostí a rozptylování, k božské propasti, do níž se duše noří ve snaze najít jednoduchost božské esence přesahující trojiční božské osoby. Božské osoby v duši působí každá specificky; když duše jejich působení podstoupí, dospěje k jednotě božské esence. Ve svých dopisech psaných žákům je Hadewijch zdrženlivá, nesnaží se sdělovat tajemství, která jí byla zjevena. Podle ní jsou vidění útěchou duše nezávisle na dokonalosti člověka.

Kdo byla Hadewijch, jejíž rodové jméno není dosud známo? Její obeznámenost s rytířskou kulturou a dvorskou láskou nám dovoluje usuzovat, že pocházela z vyšších vrstev. Žila pravděpodobně v polovině třináctého století. Byla bekyní, jednou ze zbožných žen své doby, které se rozhodly vést život v apoštolské chudobě a kontemplaci, aniž by vstoupily do řádu jako řeholnice. Bekyně hledaly nový způsob života, přizpůsobený jim samým tak, že k liturgii tzv. hodinek přidávaly manuální práci, studium nebo vyučování podle vlastních přání.

Hadewijch buď sama založila skupinu bekyní, nebo se k ní připojila a  stala se její magistrou. Alespoň ji  tak v první vizi oslovuje Anděl (§185). Řídila několik mladých bekyň, o kterých se domnívala, že byly povolány k mystickému stavu. Hadewijchina role duchovní průvodkyně v komunitě je zmíněna například v Dopise č. 15 §51. V průběhu času se však její autorita mezi bekyněmi setkala s opozicí. Některé z nich totiž byly nespokojeny s jejími vysokými nároky. Její převaha současně vzbuzovala žárlivost. Nepochybně zde hrálo roli nepřátelství vnějších osob vůči bekyním a několik bekyní samotných tajně usilovalo o podkopání Hadewijchiny pozice. To může vysvětlovat, proč ji Anděl ve čtvrté vizi zdraví: „Neznámá pro všechny své přátele a pro všechny své nepřátele!“ (§44). Nakonec jí bylo vyhrožováno obžalobou z výuky kvietismu, obviněním, které bylo spojeno s možností vyhnání ze společenství k vandráctví, nebo dokonce k uvěznění, pokud by byla udána inkvizici. Hadewijch naříká nad bolestí z odloučení od Sáry, Emmy, Margriet a nejmenované bekyně, kterou měla ze všech nejradši. V Dopise 25 Hadewijch píše, že jednoho dne se s nimi opět setká.

Badatelé se dnes domnívají, že Hadewijch byla skutečně vypuzena ze své bekyňské komunity a poslána do vyhnanství; že byla pomluvena (jak tvrdí Barnard Spaapen) a vyloučena kvůli své nauce, že člověk musí žít Lásku. Tvrzení z jejích dopisů, vytržena z kontextu, mohla být skutečně využita k obvinění z kvietismu. Na základě toho, že Hadewijch  často vyzývala své bekyně k péči o nemocné, se lze dohadovat, že když se nakonec stala bezdomovkyní, nabídla své služby nemocnici pro malomocné nebo chudé, kde mohla pečovat o trpící a spát alespoň část noci v nějakém koutě, s přístupem do kostela nebo kaple, které byly v její době vždy součástí takových zařízení.