ve filmovém eposu Marketa Lazarová1
„Dělím svůj život na dobu před Marketou a po Marketě“,2 napsal v šedesátých letech režisér, historik umění a především básník František Vláčil. Koncem letošního ledna tento člověk svou životní pouť završil. Nenechal nás opuštěné, ale stále k nám naléhavě mluví prostřednictvím svého filmového díla. Je tedy na nás, abychom jeho nadčasové poselství vnímali a snažili se s ním sžít.
Na podzim minulého roku byl publikován původní scénář této filmové adaptace stejnojmenného románu Vladislava Vančury. Původně jsem zamýšlel rozebírat debut Jana Schmidta Konec srpna v hotelu Ozón, natočený podle scénáře Pavla Juráčka v roce 1966. Vypráví o skupině děvčat vedených stařenou, která putuje radioaktivní krajinou a hledá muže. Shodou okolností jsem oba tyto snímky poprvé viděl v lednu 1993 bezprostředně za sebou a musím říct, že na mě tehdy mocně zapůsobily. Čišela z nich na mě jakási mrazivá krása a venku zrovna hustě sněžilo. Dostával jsem tehdy první vysvědčení na střední škole a při pohledu na ledovou řeku z Novotného lávky se mě zmocnilo přesvědčení o vpadnuvším středověku.
Marketu jsem zhlédl dříve než Konec, proto se domnívám, že ještě není tak zle a mohu se proto pustit do rozboru díla se smířlivějším, ale o to patrně ambivalentnějším a náročnějším poselstvím.
Příběh Markety Lazarové se odehrává v Čechách poloviny 13. století. Ale toto zasazení je pouze formální. Důležitá je krajina plná lesů a bažin, kde se toulají vlci a loupeživí lapkové přepadají pocestné. V krutém ději se mísí křesťanství se zbytky pohanského rituálu a divoká láska s ještě divočejší smrtí. Podle Josefa Škvoreckého se jedná o dokonalou evokaci středověku, která má ve světovém filmu ekvivalent snad jen v Sedmé pečeti Ingmara Bergmana.3 V Marketě Lazarové (1965–1967) Fr. Vláčil „odvrhl běžný vyprávěcí postup a studoval architekturu díla na obrazech drsné síly a krásy, kontrapunkticky vršených do tvaru divoké ságy a navzájem spojených prudkým vnitřním napětím“.4 „film se nakonec, jako Fénix, zrodil z gigantického stříhání – proto je to přerývaný sled barbarsky samostatných sekvencí, uváděnými komentujícími citáty z Vančurova textu.“5
Autory a hlavními představiteli filmu jsou: Režie František Vláčil, scénář František Vláčil a František Pavlíček, kamera Bedřich Baťka, hudba Zdeněk Liška, zvuk František Fabián, střih Miloslav Hájek. V titulní roli Markety vystupuje Magdalena Vašáryová, dále hrají Mikoláš: František Velecký, Alexandra: Pavla Polášková, Kristian ml.: Vlastimil Harapes, Jednoručka: Ivan Palúch, Kozlík: Josef Kemr, Kateřina: Naďa Hejná, Lazar: Michal Kožuch.
Hlubinné podloží celého eposu způsobuje, že Marketa Lazarová není historickým filmem v přísném slova smyslu a nenaplňuje žádnou z idejí tohoto žánru. „Historický je zde dobový kolorit, vnější děj, atmosféra, historická je fasáda. Všechno ostatní je fantazie, sugesce, poezie, zaklínání…“6 „Těžištěm filmu, jeho zcela jedinečnou kvalitou, je především schopnost evokovat prožitky dávných předků s touž prvotní intenzitou, s jakou se kdysi odehrávaly.“7 Jeho postavy se z šera zašlých časů vynořují jako monumentální rekové dávných bájí a ve své robustnosti jsou posunuty blíže k nehybnosti archetypu.8 Tomu napomáhá strnulost hereckého projevu, která odkazuje na krajinu mytického bezčasí.9
Na mýtus spíše než na historii ukazuje už samotná práce s příběhem, mám na mysli báji o Strabovi a Mikolášovo vyprávění o jelenovi. Oba příběhy jsou ve filmu organicky začleněny, jsou nositeli smyslu a posunují vnímání skutečnosti v jejím vývoji. K tomuto tématu se ještě vrátím.
S příběhy jsou úzce provázány vztahy mezi mužem a ženou, které mají sice skrytý, ale zato bezprostřední vliv na utváření skutečnosti. Vzájemná polarita muže a ženy zde odkazuje na hlubší principy bytí vůbec, principy obdařené božstvím a v dějinách civilizace vyjádřené jako „Velká Matka“, „Hospodin“, případně jako „Moudrost“. Filmové dvojice Kateřina – Kozlík, Marketa – Mikoláš, Alexandra – Kristián, Alexandra – Adam naplňují různé podoby mužského a ženského principu, vylíčené v mytologiích.
Nejvíce demonstrativní je v tomto smyslu sekvence Rajská sonáta, zobrazující incest Alexandry s Adamem. V kompozici filmu náleží ke vzpomínkám na minulost a ve výsledné podobě působí jako zjevení. Ocitáme se v krajině, která je prvotně krásná. Nahá dívka snímaná bez tváře jde letní loukou k mohutnému stromu ověšenému amulety a bůžky. Jde o odhalení (ALÉTHEIA, APOKALYPSIS)10 nespoutaného a životodárného ženství v jeho pohanské podobě, souvislost se zemí a přírodou je zřejmá. Potom spatříme tvář Alexandry. Dochází k milostnému aktu s partnerem, jehož totožnost je zatím utajena. Ze stromu se spouští had, který za chvíli uštkne muže. Ten jej zabije. Alexandra vysává zraněné místo na ruce. Z Mikolášovy vzpomínky vyplyne, že Alexandřiným partnerem byl její bratr Adam, řečený Jednoručka. Paní Kateřina říká: „Jeho krev je otrávena. Jed vstoupil do jeho těla skrze nečistý skutek. Bůh označil jeho pravou ruku. Zaříkávání nepomohlo. Adam zemře, Kozlíku.“ Zde se nabízí srovnání s hebrejským mýtem o pádu Adama a Evy. Shodné je zajisté rajské prostředí, jméno Adam, had na stromě. Odlišná je už nenucenost, s jakou se oba protagonisté oddávají incestu, zakázanému ovoci a transkulturnímu tabu. Had tady funguje jako „bič boží“, dopadaje z posvátného stromu, místa, které bylo incestem zneuctěno. Toto zneuctění se jeví jako rituální chyba, která ukončuje „zlatý věk“ bezprostředního soužití bohů a lidí ve většině kultur, jak o tom píše Mircea Eliade v Mýtu o věčném návratu. Pro Adama to zatím znamená useknutí otrávené ruky, kterým mu Kozlík vlastně zachraňuje život, ale i to není nejprve jednoznačné. „Zde budeš stát a hledět do tváře svého bratra, dokud nezemře. Pak budeš pohřbena s ním. Zachrání-li se, budeš i ty zachována! Stane se, jak rozhodnou boho… Bůh!“, říká Kozlík Alexandře. Božství rozhodlo ve prospěch života, Adamova „iniciace“ je potvrzena změnou jména na „Jednoručka“, původní nevinnost je ta tam. Ještě si musíme povšimnout, že život ženy závisí na životě muže. Kozlík rozhoduje nejen jako otec, hlava rodu, ale prostě jako panovačný muž.
Nyní přicházím o ose filmového příběhu, k osudu Markety Lazarové. Marketa je nejprve představena v Lazarově vizi jako symbol čistého panenství, když „plátno zaplní velký detail její dívčí hrudi, k níž něžně tiskne bílou holubici“.11 Zbožné nahlížení sdílí i Marketa na svého otce, dokud ovšem Obořiště nenavštíví Kozlíkův syn Mikoláš: „Král o tobě ví, ty přepadali pocestných!“ Potom se nikoli jen z křesťanského milosrdenství sama snaží pomoci zbitému Mikolášovi. Nelze zde mluvit o lásce na první pohled, ale o instinktivním hnutí ženy navracet k životu. Při Mikolášově odjezdu už jen náhodou šlápne do kaluže jeho krve. Ideální obraz o otci je definičně zrušen, když se na Obořišti ubytuje hejtman Pivo s vojskem táhnoucím proti Kozlíkovi. Lazar zde zapírá pravý důvod Mikolášovy návštěvy. Marketa, která zde operuje léčivými bylinami, a jíž se se svou Personou12 dvoří kapitán Sovička, s pláčem utíká z místnosti, v níž byla svědkyní otcových lží. Těch si je vědoma i převorka kláštera, kde má Marketa strávit svůj život, neboť ji otec zaslíbil Bohu. „A protože chceš být mým věřitelem, dopřej nám této své dcery. Dobrotivý bůh, jenž ti stojí příkladem, se rád s námi o pannu rozdělí!“, říká Mikoláš Lazarovi při své druhé návštěvě Obořiště. Po starém dobrém způsobu chopí Marketu za její dlouhé vlasy a odtáhne ji na saně. Ochromená dívka je po divoké jízdě dovezena na Roháček. Zde ji Mikoláš vykáže místo u srubu, z něhož slyší hlas paní Kateřiny:
„Hospodine, ochraň ho před nečistou mocí, učiň, aby démoni nenašli k němu cestu, zažeň zmetky, učiň vlkodlaky, ať neruší jeho spánek, nedopusť, aby v polounoci přilehl k němu upír Straba, žíznivý krve, střezte hradbu, aby nenašel v trámech skulinu…Vysmívá se, vysmívá se lidem i sobě. Nezaplakal, ani když byl pacholátko. Vyrostl mezi lesní sběří, jeho matku pohodili vlkům. Divouři. Poddala se jinému, než ji určil rod a byla vyhoštěna mezi šelmy. Sami nejsou lepší vlků. Měla syna. Říkali. Říkali – s vlky…není pravda, byl lidské dítě. Tušíc poslední hodinku, šla prosit své, aby se ho ujali, sotva odkojeného. Morenou se zaklela. Tak dítě vzali, vodou pokřestili a dáno mu jméno Straba, smutné jméno. Matku nechali umřít za ohradou. Pohyne srdce chlapa střelou a srdce ženy strastným časem. Roznesli vlci mrtvé tělo a chlapec kvílel jejich hlasem. Říkají – vlk je úkladný, medvěd zabiják – násilník a kanec, že zběsilý. Muž je nade všecky šelmy. Dočkáš se. Poznáš. A přežiješ, dá-li bůh. Život mu nepatří a smrt se na něj neusměje. Vyrostl mezi vlky člověk a mezi lidmi stal se vlkem. Opovržení živí jeho pýchu, neláska mu vdýchne nenávist. Všemi opovržený, začal Straba sám opovrhovat všemi. Stařešinům se staví s úšklebkem, pohaněl svatá místa dědů. Nechce být poddán ani lidem, ani bůžkům, je svobodný jako vlk, jako zvíře lesní, ale ještě má lidské srdce a lidské srdce teskní. Teskní -. Za tmy se toulal, hledal smečku a bral na sebe vlčí tvář. Rod upadl před ním ve strach a bázeň plodí nenávist. Tehdy dospěl a muži se uradili, že bude vyhnán. Slovo mužů platí nade vše. Jejich slovo je zákon. Vyslechl úradu mužů a smál se tichým smíchem vlka. Byl krásný! Šel, kam se shromáždily panny – nevěsty a vztáhl ruku na nejsličnější. Vytrhla se mu! Bála se ho. Ale ještě více se bála otce. Neboť otec ti určí, koho budeš poslušna. Vykřikl pýchou a hněvem. I vzal ji, roztrhl jí hrdlo a přede všemi prolil její krev. Vrhli se na něj a spoutali ho. Čekal jej strašný trest. Radili se. ,Oheň a kůl´, volali jedni a jiní: ,Ať je roztrhán hřebci´. Ale nemohli se dohodnout na způsobě smrti. Ale nejstarší z rodu, praděd pohaněné, vyslovil ortel: ,Ať nemá místa mezi lidmi. Ať si je svobodný jako vlk. Jeho trest je v něm samotném.´ Na ta slova udeřil Perun, ač nebe bylo bez mraků. Straba se směje tichým smíchem vlka. Odchází a cení zuby tichým smíchem. Mezi lidmi byl vlk, i šel mezi vlky. Nepřijali ho. Měl znamení lidí. Hospodine, ostříhej tento rod, nechť tvoje ruka od zlého nás ochrání. Odstupte, démoni země a vod, nemějte místa mezi námi. A byl Straba sám. Loupil dobytek i ženy. Střely neměly nad ním moci. Byl svobodný jako vlk a jeho život se neměřil podle střídání slunovratů. Ale byl opuštěný. Rozkoš pomine a nevábí, není-li splácena strastí. Bez bolesti život nemá ceny. A tehdy zatoužil po bolesti a hledal smrt. I vrátil se k tomu rodu, který jej vyvrhl. Ale přešlo mnoho zim – vnukové byli starci a vzpomněli si na něj už jen z dávného vyprávění…Mladí se vrhli proti němu se zbraní, ale jeden pamatoval víc než jiní a vykřikl: ,Ustupte od něho! Přišel si pro smrt a my mu ji odepřeme!´ A všichni ustoupili a vysmívali se mu. Vrátil se pro smrt a byla mu odepřena. Jejich výsměch pálil jako plamen. Zachvěl se Straba jako osikový strom -. Hledá na prsou místo, kde se ozývá srdce -. Vytrhne nejbližšímu tesák a vbil jej do těch míst. Ale nůž se zlomil a nevydal znamení krve. A opět byl sám. Bloudí po zemi – ani zvíře, ani člověk. Bez života a smrt se na něj neusměje. Není pro něho místa na zemi. Hledá, kde by ubral krve spícím a vlastní maso hryže v místech, kde se mu ozývá srdce. Ale nemá Straba lidské srdce a každé noci se probouzí ze svých marných ran…Nepláče. Pláč je dar úlevy. Muži o ní nevědí. A jejich pýchu stíhá věčný trest. Z jeho (Kozlíkova) rodu je Straba. Praděd jeho matky vyšel z té ženy, kterou (Straba) pojal. Všichni nesete znamení jeho (Strabovy) krve. Ale k sedmému synovi ta kletba nemá cestu…“13
Co sděluje Kozlíkova žena a Mikolášova matka dceři Drahuši a všem naslouchajícím? Především to, jak to na světě a v životě „chodí“. Platí zde teze Zdeňka Neubauera, že při vyprávění povstává svět, neboť látka příběhu je téže povahy jako látka skutečnosti. Svět Kozlíkova rodu má svůj zakládací mýtus ve Strabově příběhu. V tomto světě pak skutečně platí, že „pohyne srdce chlapa střelou a srdce ženy strastným časem“ (jak ještě uvidíme). Proč je tomu tak, je dáno vzájemnými vztahy mezi mužem a ženou, neboť tito zastupují principy, které ve vzájemném spojení utvářejí skutečnost. Paní Kateřina poučuje svou dceru také o postavení muže a ženy v Kozlíkově rodu: „Slovo mužů platí nade vše. Jejich slovo je zákon.“ Uvnitř rodu rozhodují Kozlíkovy loupežnické záměry, které přinášejí násilnou smrt: „Muž je nade všecky šelmy. Dočkáš se. Poznáš. A přežiješ, dá-li bůh.“ Ženám zbývají oči pro pláč: „Pláč je dar úlevy. Muži o ní nevědí. A jejich pýchu stíhá věčný trest.“ Kozlíkův rod je poznamenán znamením Strabovy krve jako prokletím. Spravedlivý trest, jemuž se Kozlík vyhýbá, by pro něho byl vysvobozením ze světa založeného Strabou, z jeho nenasytné touhy po krvi. Kozlík se vyhýbá vysvobození z údělu štvaného vlka, před kterým ale utíká také. Tento začarovaný kruh ukazuje metaforická paralela sekvence Vlci. Kozlík se vrací lesem z Boleslavi, kde utekl hejtmanovi Pivovi, vykonavateli spravedlnosti. Poblíž Roháčku, svého sídla, ho náhle štve hladová vlčí smečka. Kozlíkův věčný trest vězí v něm samotném. Toto platí i o Kozlíkových synech. Pravda, Kozlíkův svět není izolovaným textem. Je pouze jedním z mnoha tkaniv, které se podílejí na hloubce a řádu bytí vůbec. I zde proto může platit, že „rozkoš nevábí, není-li splácena strastí“. „Bez bolesti život nemá ceny.“ S těmito slovy se podívejme, co se děje během vyprávění paní Kateřiny, neboť je to další podstatná část našeho tématu.
Po úvodní modlitbě za nemocného syna Václava vstupuje do srubu Mikoláš, zanechav Markétu vně a hledaje nyní Kozlíka. V reakci na jeho příchod Kateřina utrousí: „Divousi“. Kozlík spí, a tak Mikoláš odchází ven, naslouchaje vyprávění, které se rozléhá v nočním tichu. Slyší je nejen ženy a děti ve srubu, ale i muži sedící u ohně venku. Odtud přichází ke srubu jednoručka a při zmínce o hanění svatých míst dědů se v jeho tváři cosi hne, neboť si řeč vztáhne sebe. Využívajíc všeobecného poslechu vyprávění se ze srubu žen vykrádá Alexandra, netušíc však, že je náhodou pozorována Mikolášem, který dlí ve srubu mužů. Alexandra zbavuje zajatce Kristiana a sluhu Reinera pout, hází Reinerovi maso a ten se jako pes plíží pryč. Mezitím Alexandra zbaví oděvu sebe i Kristiana a za matčiných slov: „Neboť otec ti určí, koho budeš poslušna“ se s ním ve sněhu miluje. Mikoláš nevydrží napětí chvíle a vyráží ven. Poháněn vnitřním běsem, neklidně těká po prostorách ztemnělé lesní šance: „Byl svobodný jako vlk a jeho život se neměřil podle střídání slunovratů. Ale byl opuštěný.“ Po chvíli zamíří k Marketě. Ta si uvědomuje jeho vlčí přítomnost a couvá. Poté, co ji srazí k zemi, se ještě pokusí zardousit sebe samu, ale pak už jenom leží jako socha. Když potom zasténá, slyší ji Kateřina a mluví o pláči.
Slova paní Kateřiny ulpívají na všem, co se odehrává venku a náhle propuknuvším vášním dávají rozměr archetypu, zprostředkovaného mýtem.14 „Mytický Strabův a reálný Mikolášův obraz v několika okamžicích splývají v jediný, přitom se však mnohé z toho, co je vypravováno, týká i dalších členů Kozlíkova rodu, zejména Jednoručky.“15 Na jedné straně Alexandra kráčí ve stopách Artemidiných, na straně druhé se opakuje situace znásilnění, podrobení ženy mužem. Ve své vzájemné polaritě jsou i extrémy řádové, a tak dávají smysl.
Mikoláš je přistižen při činu bratrem Janem, který k ránu přijíždí do ležení. Rovněž vychází najevo Alexandřino činění. Kozlík přikazuje Mikolášovi, aby Marketě obul boty s hřebíky. Mladý saský šlechtic Kristian se Markety zastává a k zemi ho srazí Kozlíkův pacholek. V tu ránu je u něho Alexandra, chtějíc ho potrestat. Vida sestřino počínání, Mikoláš odhazuje mučidla. Kozlík si s úžasem uvědomuje vzpouru lásky a poroučí spoutat vzbouřence řetězy.
Za chladných jarních rán bude mít Marketa, prohlížejíc si jizvy od Mikolášových zubů, na uvědomění si vztahu ke svému uchvatiteli. Je s ním teď spojena řetězem lásky, společně s ním vystavena obhroublému posměchu jeho bratří: „Našel si revír u myší díry.“ Spolu s nimi je tu i Alexandra s Kristianem, kteří se nijak netají se svými vzájemnými sympatiemi. A tak láska k Mikoláši dobývá Marketino srdce, Marketa se vlastně stává Mikolášovou ženou. Když se blíží Pivovo vojsko, jsou vězni zbaveni pout.
Při útoku Pivova vojska je zabit Jednoručka a Drahuše. Kozlík a většina synů je zajata a v Boleslavi čeká na popravu. Mikoláš vyvázne živ, setkává se s Marketou, matkou a ostatními ženami, které jsou nyní hlavě vdovy. Mikoláš přichází s plánem na osvobození Kozlíka z vězení a bojovná Alexandra, od níž se odloučil Kristian, s bratrovým úmyslem souhlasí. Ne tak už paní Kateřina, jež se pokouší synovi věc rozmluvit. Mluví o potřebě zachovat rod a pečovat o potomstvo. Kryje se zde s archetypem Velké Matky. Sama však ví, že vůči Mikolášovi je její řeč sice nutná, ale marná. Se smutnou rezignací ustupuje, Marketa hledí s němou výčitkou na Mikoláše. Je těhotná.
Mezitím bloudí v šílenství uprchlý Kristian v nekonečné bažinaté krajině. Obraz bílého tonoucího koně „se stává symbolem mučivých záchvěvů Kristianova dohasínajícího vědomí“.16 Zmiňované gigantické stříhání filmu postihlo původní zobrazení Kristianova vnitřního schizmatu. Nezapomenutelná tak zůstala scéna, v níž Kristian prochází mezi strnule sedícími vlky. Domnívám se, že tento obraz vnitřně souvisí s bájí o Strabovi, Kristian není přijímán ani lidmi (Bernard), ani vlky jako potrava.
Ale vraťme se k Marketě. Ocitáme se s ní v lese za přítomnosti Mikoláše a Alexandry. Mikoláš posílá Marketu domů, říká, že si je vědom její lásky k němu, ale trvá na svém předsevzetí „vytrhnout Kozlíka z potupy“. Markétina slova: „Buďte prokleti, abyste nedošli odpuštění a pokoje, aby vám a vašim kostem nebylo dáno místo…Buďte tisíckrát prokleti vy i váš meč!“ neznamenají kletbu pohany unesené křesťanky, jež se měla stát nevěstou Kristovou. Lze je chápat jako výbuch Marketina hněvu proti Mikolášovu „sebevražednému“ puzení, v podloží Marketina hněvu hoří její „sobecká“ láska k Mikolášovi, slova kletby tak nenabývají platnosti. Scéna ale nabývá obecnějšího poselství: výčitky láskyplného ženství agresivnímu mužskému principu. A je to Mikoláš, který vnímá Marketina slova jako rouhání proti Bohu, dobře si vědom, že jedna kletba už na něm leží. Obejme Marketu a klesá s ní do trávy, zatímco Alexandra odchází hloub do lesa. Stmívá se. V prořídlém lese je vidět jelen a siluety laní. Ve vzájemném zkonějšení Mikoláš začíná vyprávět příběh o jelenovi:
„Byl jejich čas…Kozlík mě vzbudil a praví: ,Vezmi šípy.´ Šel jsem s ním, na krok nebylo vidět – hvozd ozníval říjením. Vyzývali se. Když přijde jejich čas, hledali boj, aby našli družku.“
„Aby ji přemohli?“
„Ne… druh vyzývá druha.“
„A ona?“
„Podrobí se silnějšímu.“
„Navždycky?“
„Navždy – to znají jen lidé…“
„A prohraje-li – „
„Tento zvítězil…“ (Záběr s jelenem organicky vyroste z příběhu.)
„A poražený?“
„ Stál tam…vysoko na mýtině…Sám…Musel nás zvětřit, ale nehýbal se…Kozlík mi nedovolil vystřelit“ (…) „Jeho parohy byly větší než větvoví. Díval se k nám – beze strachu -. Kozlík ukazoval: Mlč! Šli jsme blíž, ale nepohnul se…Už skoro na dosah – a on stojí – hledí nám vstříc. Potom vykročil svahem – a my za ním…Neutíkal – neviděl nás? Nebo nás chtěl nést? Nikdy jsme nedošli do těch míst…Pod úbočím bylo údolí – holá pláň, tráva, kameny, lišejník…Planina jako vybělené kosti…Viděl jsem kdysi hřbitov lidí…nebyl smutnější než to údolí. Kostry a kostry – hnáty…Tisíc paroží na bílých lebkách. Uprostřed zůstal stát. Sám…Kozlík mi šeptá: ,Hleď…dívej se! Teď se dívej…Samota smrti…!´ Pozdvihl paroží a zatroubil…“17
Mikoláš náhle přeruší vyprávění. Stádo laní je vyplašené, neboť se objevila Alexandra.
Marketa ji prosí o další chvíli samoty se svým milým, Alexandra tedy odchází. Mikoláš je už ale duchem v Boleslavi a příběh o jelenovi zůstane nedokončen, aby tak předznamenal náladu baladického finále.
„Tvé oči se vzdalují,“ říká Marketa. „Tvé myšlenky pospíchají cestou, na jejímž konci čeká trest. A co já, Mikoláši? Budu souzena znovu a znovu – i kdyby mě neminulo příkoří a trest…“ Marketa ve své intuici dobře tuší běh příštích věcí, ostatně příběh o jelenovi mnohé napovídá. Jelen, zejména v křesťanských legendách o poustevnících, ukazuje zbloudilým cestu, dovádí je k místu, s kterým mají nějakým způsobem spojit svůj osud. Tuto funkci zastává i zde, když Kozlíkovi ukazuje hřbitov, místo úlevy a spočinutí, kam loupežník zatím nikdy nedošel, neboť byl v moci strabovské kletby. Její moc je ale zlomena něčím silnějším. Domnívám se, že se nedopustím dezinterpretace, když její zrušení přisoudím Kristovi, jenž bývá symbolizován právě jelenem. Kristus jako soudce a vykupitel z otroctví rodové kletby přivádí v podobě královského jelena Kozlíka na planinu pokrytou kostrami a lebkami. Existuje zde skrytá významová souvislost s Golgotou, Lebkou. Zatímco báj o Strabovi je zakládacím mýtem Kozlíkova rodu, podobně jako třeba mýtus o Adamovi a Evě, příběh o jelenovi považuji za vykupitelský. O tomto bude ještě řeč.
Mikoláš se snaží rozehnat Marketiny obavy a poprvé ze sebe vypraví vyznání lásky: „Bůh učinil, abych tě miloval. Jsi moje žena.“ Je to jejich poslední rozhovor. Zatím Alexandra nachází v lese šíleného Kristiana, spíše zvíře než lidskou bytost. Zde jsem dlužen říct, že Kristiana zajal Mikoláš s jednoručkou na začátku filmu. Přivezli ho na Roháček, kde se do něho zamilovala Alexandra. Oba byli k sobě vzájemně přitahováni díky své protikladnosti. Ona obdivovala jeho pokoru, nepostrádající lítostnou odevzdanost světců (Kristian sám měl být biskupem), on si nemohl nevšimnout její divoké krásy a bojovnosti. Alexandra sama držela nad Kristianem ochrannou ruku před muži svého rodu. (Alexandra znamená Obránkyně mužů.) Kristian svým jménem představuje křesťana, Alexandřino pohanství je zřejmé. Nyní se Alexandra dívá na svého milence s odporem a lítostí. Známky šílenství, způsobeného drtivými kontrasty prožitků rozkoše a zmaru, jsou v jeho tváři zjevny. Ve své vrozené zběsilosti popadá Alexandra kámen a vede ránu na neduživcův mozek. A jak se teď budeme dívat na její čin? Jako na akt milosrdenství, neboť ve středověku neexistovaly psychiatrické léčebny? Jako na pomstu za odloučení od milenky? Budeme v tom vidět zobrazení smrti nebohého křesťana rukou bezbožné pohanky? Cesta k porozumění je značně složitá, neboť jsme se odcizili původním atavismům, nahradivše je civilizačními vymoženostmi. Jisté je, že Kristian zde není trestán za něco zlého, což by ostatně vyznělo dost moralisticky a moralita je Vláčilovi cizí. Alexandra, garant příštího života rodu, ale i ta, která krvesmilnila, zde přináší smrt muži, který v podstatě odpadl ze své účasti na vytváření bytí. Zde nemohu jinak než citovat Gertrudu von le Fort:
„Podstatou ,posledních časů´ je to, že postava muže zapadá, protože muž už nedovede mužně zvládnout nahé síly zkázy. Proto také Apokalypsa neoznačuje Antikrista za člověka, ale za „zvíře z propasti“. Poznatelnou apokalyptickou lidskou postavou představuje ve Zjevení sv. Jana žena – jen žena zpronevěřivší se svému určení může představovat onu absolutní neplodnost světa, jež musí přivodit jeho smrt a zánik.“ (…) „Tak jako muž, který se ocitl v područí abych sil, jímž měl poroučet, ztrácí své lidství, ztrácí je žena jako nevěstka.“ (Nevěstka už neslouží jako ,spolupůsobící´ v duchu lásky a pokory, slouží jako věc – a věc se mstí tím, že panuje: nad mužem, upadlým do područí nahých sil, se vítězoslavně zvedá zotročitelka jeho smyslnosti.“18
Domnívám se, že citovaný text může posloužit jako klíč k porozumění celé situaci.
Kristian je zde oním bezmocným mužem, obětí zkázonosných sil, které sice sám nerozpoutal, ale které zároveň nebyl schopen zvládnout, což vypovídá o jeho slabosti. Alexandra sice není nevěstkou, ale svému životodárnému určení a jménu se zpronevěřuje právě tím, že přináší násilnou smrt muži, a tak se staví bok po boku k mužům svého rodu. Slabý Kristian a silná Alexandra představují nerovnováhu mužského a ženského principu v jejich vzájemném vztahu. Ukazuje se, že protiklady, díky kterým se oba dva k sobě přitahovali, ještě více prohloubily propast mezi nimi. V hloubi zmíněné situace stojí nevyrovnanost tvůrčích principů. Zde si ještě povšimneme kompoziční zajímavosti, která poukazuje na text, řád skutečnosti. Během vyprávění báje o Strabovi se aktivní Alexandra miluje se zajatým Kristianem. Agresivní Mikoláš znásilňuje unesenou Marketu. A naopak, s bájí o jelenovi je spojeno Mikolášovo milostné vyznání Marketě, zatímco nedaleko Alexandra zabijí šíleného Kristiana. Ve své vzájemné polaritě jsou extrémy řádové a dávají smysl.
Marketa se vrací na Obořiště, kde ji vítá smečka psů. Lazar se na ni dívá jako na Mikolášovu souložnici, a když se Marketa svého muže neodřekne, vyhání ji z domova. Uchyluje se do kláštera, kde měla původně strávit celý život. Následují scény paralelně probíhajících dějů. Střídavě je zabírána Marketa, ležící s rozprostřenými vlasy na podlaze, a po převorce opakuje kajícné litanie, které z „hlediska Marketina vnitřního zření ,materializují´ fiasko, jímž končí nešťastný Mikolášův útok“19 na boleslavské vězení. Přichází malý sedmý Kozlíkův syn Václav, který přežil rodovou pohromu a odvádí Marketu do Boleslavi na svatbu. S polomrtvým Mikolášem Marketu oddává hejtman Pivo. Za zvonění umíráčku se pohřební průvod dává do pohybu a Marketa padá do bezvědomí. V její mrákotné představě umírá jelen z Mikolášově mýtu, příběh je dokončen. Mikoláš je ztotožněn s jelenem, „konkrétní osud se tak znovu propojí s mýtem, pomíjivost s věčností“.20 Marketa se také zároveň stává nevěstou Kristovou, neboť jelen symbolizuje právě jeho. Vzpomeňme na Mikolášova slova Lazarovi: „Dobrotivý bůh, jenž ti stojí příkladem, se rád s námi o pannu rozdělí!“21
Poprava Kozlíka a jeho zajatých synů je zaslouženým trestem a milostí zároveň, neboť smrt je zbavuje strabovské kletby. V Marketině pohledu se Mikoláš mění z vlka na jelena, na čemž má zásluhu nejen mýtus, ale především láska. „Láska se stává klíčovým pojmem. (…) Zběsilý Kozlík, jemuž nikdy neprošlo přes rty vlídné slovo, se tváří v tvář smrti vyzná ze své otcovské lásky k Mikolášovi“.22 Marketa, což znamená „perla“, ve chvíli, „kdy Mikoláš umírá na popravišti a kdy na popravišti hynou všichni muži jeho rodu, v sobě nese jeho pokračování – bytost, do níž básník vložil něco neskonale hlubšího, než je jakékoliv ,naučení´, víru v nepřetržitost života, v jeho souvislost, poselství principu, na němž stojí svět“.23 Závěrečný dovětek filmu také skvěle ilustruje naše téma: „Po čase tato paní povila syna jménem Václav. V témž čase slehla ve vězení i Alexandra. Slehnuvší vzala si vlastní rukou život a Marketa odkojila obě děti. Vyrostli prý z nich chlapáčtí chlapi, ale, žel, o jejich duši se sváří láska s ukrutností a jistota s pochybnostmi.“24
Použitá literatura:
Boček, J.: „Na okraj Markety Lazarové“. In: Film a doba 1962-1970 / Uspoř. S. Ulver. Praha 1997, s. 133-139.
Fort, Gertruda von le: Věčná žena. Praha 1990. Přel. Jitka Fučíková.
Pavlíček, F. – Vláčil, F.: Marketa Lazarová. Praha 1998.
Škapová, Z.: „Literární a filmová podoba Markety Lazarové“. In: Pavlíček, F. – Vláčil, F.: Marketa Lazarová. Praha 1998, s. 7-21.
Škvorecký, Josef: Všichni ti bystří mladí muži a ženy. Praha 1991.
Ulver, S.: „O polyfonní struktuře Markety Lazarové a o tom, jak číst její partituru.“ In: Pavlíček, F. – Vláčil, F.: Marketa Lazarová. Praha 1998, s. 286-289.
Žalman, J.: Umlčený film. Praha 1993.
1 Původní řecký název je MYTHOS, GYNÉ KAI ANÉR. Tento esej jsem napsal v roce 1999 jako seminární práci na kurz Percepce filmové tvorby na Institutu základů vzdělanosti UK v Praze. Pro uveřejnění eseje mluví fakt, že letos uplynulo padesát let od začátku natáčení filmu Marketa Lazarová, vyhodnoceného jako nejlepší film české kinematografie. Zároveň má posloužit jako vzpomínka na jeho tvůrce, kteří už nejsou mezi námi.
2 Boček, J.: „Na okraj Markety Lazarové“. In Film a doba 1962-1970 / Uspoř. S. Ulver. Praha 1997, s. 138.
3 Škvorecký, Josef: Všichni ti bystří mladí muži a ženy. Praha 1991, s. 213.
4 Žalman, J.: Umlčený film. Praha 1993, s. 243.
5 Škvorecký, Všichni ti bystří mladí muži a ženy, s. 214.
6 Žalman, Umlčený film, s. 244.
7 Škapová, Z.: „Literární a filmová podoba Markety Lazarové“. In Pavlíček, František – Vláčil, František: Marketa Lazarová. Praha 1998, s. 9.
8 Škapová, „Literární a filmová podoba Markety Lazarové“, s. 21.
9 Škapová, „Literární a filmová podoba Markety Lazarové“, s. 18.
10 Řecká slova, běžně překládaná jako pravda a zjevení, jsou synonyma slova odhalení.
11 Škapová, „Literární a filmová podoba Markety Lazarové“, s. 18.
12 Vnější společenskou maskou.
13 Pavlíček - Vláčil: Marketa Lazarová, s. 131-142.
14 Škapová, „Literární a filmová podoba Markety Lazarové“, s. 19.
15 Ulver, S.: „O polyfonní struktuře Markety Lazarové a o tom, jak číst její partituru.“ In Pavlíček – Vláčil: Marketa Lazarová, s. 289.
16 Škapová, „Literární a filmová podoba Markety Lazarové“, s. 18.
17 Pavlíček - Vláčil: Marketa Lazarová, s. 259-260.
18 Fort, Gertruda von le: Věčná žena. Praha 1990. Přel. Jitka Fučíková, s. 13.
19 Ulver, S.: O polyfonní struktuře Markety Lazarové a o tom, jak číst její partituru“, s. 289.
20 Škapová, „Literární a filmová podoba Markety Lazarové“, s. 21.
21 Pavlíček - Vláčil: Marketa Lazarová, s. 128.
22 Škapová, „Literární a filmová podoba Markety Lazarové“, s. 21.
23 Žalman, Umlčený film, s. 245.
24 Pavlíček - Vláčil: Marketa Lazarová, s. 185