Alžběta Uherská

Alžběta (7. 7. 1207 – 17. 11. 1231) byla dcerou uherského krále Ondřeje II. a Gertrudy z Merana. Ve věku čtyř let byla poslána jako snoubenka Ludvíka, nejstaršího syna lantkraběte Hermanna I., na durynský dvůr. Tam bylo tehdy jedno z rostoucích středisek německých trubadúrů (minnesängerů), kde působili Walter von der Vogelweide a Wolfram z Eschenbachu. Alžběta, která vyrůstala v tomto uvolněném prostředí a stala se ve 14 letech Ludvíkovou manželkou, došla obrácení díky jednomu z prvních františkánských misionářů v Německu, bratru Rodegerovi, a nakonec si zvolila jako svého duchovního rádce jiného kazatele prodchnutého novými náboženskými myšlenkami, Konráda z Marburgu.

To přineslo hluboké změny do života princezny i jejího okolí. Alžběta ostentativně odmítala znaky svého vysokého postavení a mísila se mezi chudé při náboženských procesích, ukazovala se v roztrhaných šatech žebravé řeholnice před svým služebnictvem. Vyvolávala pohoršení, když při slavnostních hostinách odmítala jídlo, které pocházelo z „nespravedlivého“ zdroje (tedy z vyvlastňování majetku chudých nebo církve). Dámám u svého dvora kázala o tom, aby se varovaly módních oděvů a neslušných tanců, a přijala roli kritičky dvorské kultury, která se ve střední Evropě rozšířila teprve nedávno. Ve stejné době začala provozovat dobročinnost v míře vyvolávající úžas. Byla ochotna rozdat hraběcí zásoby v době hladu a přeměnit svůj hrad Wartburg na špitál. Po smrti manžela, který se nechal Konrádem přesvědčit, aby se vydal na křížovou výpravu, roku 1227 opustila dvůr a založila v Marburgu špitál pro malomocné, zasvěcený Františkovi z Assisi. Oddala se léčení nemocných a život ukončila ve velmi chudých podmínkách. Její uctívání začalo hned po smrti a roku 1235 byla svatořečena.

Půvab a přitažlivost, které vyzařovaly z Alžbětiny osobnosti, spočívaly nejen v rozhodnosti, se kterou zavrhla společenské postavení, lesk dvora, světské majetky jako „odpadky a výkaly“, ale také v citlivém způsobu, jakým dávala své postoje najevo manželovi a okolí. Její revoluce byla mírná, ale důvtipná. Své protivníky nepokořovala převratností svých činů, ale osobní péčí o nemocné a zřeknutím se všeho bohatství po smrti svého manžela ve prospěch péče o chudé, uzdravování, nápravy nespravedlností světa. Tím se stala symbolem a patronkou špitálů a dobročinnosti.

Alžběta se velmi liší od svatých panen a asketických vdov předchozích období. Svého manžela vroucně milovala, měla s ním tři děti, jejich manželství bylo naplněné vzájemnými ohledy a pozorností. Převzetí ostatků zemřelého manžela doprovodila dojemnou řečí, vyznáním manželské lásky, obětované ve prospěch obrany Svaté země. Vzor, který zavedla Alžběta v této oblasti, není méně novátorský než vzpoura proti luxusu. Udělala rozhodné kroky k rehabilitaci manželství jako svátosti ve středověké spiritualitě.

Pro okamžitý a nečekaný úspěch kultu svaté Alžběty byla také potřebná nadšená podpora spřízněných dynastií, jejichž věhlas v té době rostl: Arpádovců v Uhrách, Ludowingů v Durynsku, Kapetovců ve Francii a Anjouovců v Neapolsku. Alžbětin příklad nebyl jen „obdivuhodný“, ale také „hodný napodobení“. Dal do pohybu skutečné náboženské hnutí po celé Evropě, následovala celá galerie svatých princezen: Anežka Česká, Hedvika Slezská, Markéta Uherská, Kunhuta Krakovská, Alžběta Arpádovna, Isabela Francouzská, Sancha z Mallorky, Isabela Portugalská. V rámci církevní politiky toto „hnutí“ znamená také vítězství vlivu žebravých bratří, duchovních správců těchto princezen a také jejich zpovědníků a rádců většiny králů a královen této doby.

Kult svaté Alžběty v sobě spojuje celou řadu vzorů ženské svatosti. Vytvořila syntézu mezi středomořskou františkánskou spiritualitou, německou mystikou a středoevropskou dynastickou svatostí. Alžběta je světicí měst i dvorů, panovnic i chudých. Svatá už v dětském věku, silná žena jako kritička mravů svého okolí, ale zachovávající vřelou manželskou lásku. Podobná Panně Marii, když nese v náručí svého novorozeného syna, příkladná vdova a také do určité míry mučednice z povolání, královská dcera umírající ve věku 24 let, pečující o malomocné.