Latinsky píšící německá vizionářká Hildegarda z Bingenu (1098–1179) neovlivnila církevní dogma o „prvotním hříchu“, přesto byly její novátorské myšlenky na toto téma papežem Evženem III. prohlášeny za pravověrné v roce 1147 v Trevíru, a to na přímluvu duchovního vůdce této doby, Bernarda z Clairvaux (1090–1153). V roce 2012 byla Hildegarda z Bingenu papežem Benediktem XVI. prohlášena Učitelkou církve, a tak mohou být její pohledy inspirací i pro současné teology.
Přístup k Hildegardině pojetí prvotního hříchu je diachronní. Úvodní odstavce se zabývají Augustinovou interpretací pádu Adama a Evy v Edenu (Gn 3) a jeho pojetím v dílech Hildegardiných současníků. Následuje chronologický pohled na výskyt tématu v jednotlivých Hildegardiných spisech. Pro lepší orientaci jsou využity rejstříky anglických překladů Hildegardiných prací a doplněny komentářem americké badatelky Barbary Newmanové, která se ve své knize Sestra moudrosti1 věnuje Hildegardině teologii ženství a přináší ženský pohled na dané téma.
Augustinovské podloží nauky o prvotním hříchu
Augustin (354–430), formulující nauku o prvotním hříchu, která převažovala na Západě tisíc let, připsal Adamovi a Evě mravní a existenciální svobodu. Bůh první lidi stvořil se svobodnou volbou buď hřešit nebo nehřešit, a v důsledku toho zemřít nebo nezemřít. Jako zcela zodpovědní činitelé prvotní pár zhřešil a sklidil potrestání, které zasloužil: smrt a narušení. Protože Adam zvolil neposlušnost Boží vůli, byl potrestán typem básnické spravedlnosti, kdy část jeho těla, pohlavní úd, přestal poslouchat jeho vlastní vůli. Tak začala chlípnost či neovladatelná touha působit jako trest za hřích. Ale také se stala prostředkem, kterým se rozmnožil hřích, protože nevyhnutelný chtíč pohlavního styku nakazí každé nově počaté dítě tou samou nemocí.2 Tento pohled na prvotní hřích podle Barbary Newmanové zmenšuje ďáblovu roli, aby dal odpovědnost prvotnímu páru. Satanovo našeptávání proti Bohu, říká Augustin, by neošidilo Evu „pokud by v její mysli už nebyla určitá láska ke své vlastní síle a jistá pyšná troufalost“.3 Ale zatímco hřích má původ u Evy a Adama, Augustin dle Newmanové učinil Boha zodpovědného za pokračování hříchu ztotožněním spravedlivého trestu s prostředkem, který přivádí více hříšníků do světa. Augustinova teorie je také poněkud nevyvážená v tom, že jeho diskuze o „neposlušném údu“ se týká více mužské než ženské sexuality. Žena se podílí na trestu prostřednictvím svého utrpení při rození dětí, ale nikoliv nutně v provinilé rozkoši, která přenáší hřích.4
Středověcí vykladači tradovali Augustinův pohled na prvotní hřích s monotónní pravidelností, ale spisovatelé dvanáctého století projevili vzrůstající zájem o psychologické a soudní aspekty pádu. Na základě 1Tm 2,14 („Adam nebyl sveden, ale Eva byla svedena k přestupku.“), mnoho spisovatelů tvrdilo, že Eva skutečně věřila hadovým lžím, zatímco Adam pouze ustoupil ženským svodům. Tento pohled byl posílen filónovskou alegorií Adama jakožto rozumu a Evy jakožto smyslovosti, která byla uvedena na Západ sv. Ambrožem v jeho pojednání O Ráji. Mnoho komentátorů soudilo, že had se přiblížil k ženě první, protože byla buď domýšlivější nebo méně rozumnější než muž. Podle Arnolda z Bonneval Eva uvěřila hadovi, protože jí říkal to, co chtěla slyšet.5 Rupert z Deutzu navrhoval jako hřích zvědavost, dělaje z Evy novou Pandoru. Když se Eva procházela zahradou, s bloumajícíma nohama a očima, myslíc více na vnější svět, dala příležitost hadovi číhajícímu za zdmi.6
Hildegardin přístup k Adamovi a Evě
Zatímco Hildegarda často odkazovala k prvotnímu hříchu jazykem upomínajícím na Augustina, některé z jejích názorů na první rodiče se významně liší od domněnek středověkých Augustinových následovníků. Hildegarda kladla daleko větší důraz na slávu Adama a Evy před pádem, ve shodě s takzvanou maximalistickou rabínskou tradicí.7 V tomto pohledu byl prvotní pár obdařen nadpřirozenými schopnostmi: muž a žena mohli vidět slávu Boží, znali všechny jazyky, ať už lidské či andělské, jejich sny byly plné prorocké pravdy, a oni zářili jasem jako slunce, oděni v šaty světla.8 Nejpříznačnějším rysem jejich dokonalosti byl stav integrity – celosti mysli a těla – který zahrnuje, ale překračuje tělesné panenství. Jejím symbolem je píseň Adama, „jehož hlas souzněl se zvukem veškeré harmonie a sladkosti hudebního umění.“9
Liber Scivias neboli Cestyvěz
Hildegarda začala psát svou první vizionářskou knihu Cestyvěz v roce 1141 v benediktinském klášteře na Disibodenbergu, když k tomu byla vyzvána pokynem shůry. Měla světelné vize, které jí následně vyložil božský hlas. V druhé vizi prvního dílu Cestyvězu se Hildegarda dovídá výklad o pádu člověka, který je uvozen ďáblovým zjištěním, že Bůh stvořil člověka:
„Když totiž ďábel spatřil člověka v ráji, u veliké hrůze zvolal, řka: Ó kdo to po mně vchází v sídlo pravého blaha: Sám u sebe pak věděl, že špatnost svou, kterou měl v sobě, na jiného tvora ještě byl nepřenesl; i uzřev Adama a Evu, ani v dětské nevinnosti jdou zahradou rozkoše, s velikým děsem se pozvedl, aby je oklamal hadem.“10
Ďábla se zmocnil děs a hrůza, když viděl, že Bůh stvořil člověka, kterého ubytoval v ráji. Člověk byl ještě dětsky nevinný, kdeto ďábel už špatný, což v něm vzbudilo závist a zlou touhu člověka oklamat. Boží výklad pokračuje odpovědí na řečnickou otázku, proč ďábel oklamal člověka hadem. Ďábel totiž věděl, že se mu had podobá víc než jakýkoliv jiný živočich, a snažil se lstivě tajně vykonat to, co by ve své pravé podobě uskutečnit nemohl. Když ďábel spatřil Adama a Evu, jak se odvracejí duší i tělem od zakázaného stromu, uhodl, že jim Bůh zakázal jíst ovoce z toho stromu, a poznal, že první lidi snadno přivede k pádu, pokud by z toho stromu jedli plody. Nebyl si však jist a tak se nejprve zeptal Evy na ten strom.11 Evina odpověď ho utvrdila v tom, že jeho úsudek byl správný.12 Vlastní popis ďáblova svodu Evy upomíná na předchozí vizi:
„Proto v oné jasné krajině mrakem strašlivě černým dechl na bílý oblak (jenž byl vyšel z jakési krásné podoby lidské, pln a pln hvězd), neb na tomtéž místě přepůvabném, Evu, duchem nevinnou (která z nevinného Adama veškero množství pokolení lidského v předurčení Božím zářící, ve svém nesouc těle, byla přijala), svůdnictvím hada k jejímu pádu napadl.“13
Černý mrak představuje dech ďábla v podobě hada a bílý oblak představuje Evu, stvořenou z Adama, nesoucí v sobě hvězdy znamenající zárodky lidského pokolení, které Eva při svém stvoření přijala od Adama. Ďáblův atak na lidským pokolením těhotnou Evu je znázorněn černým dechem, snad v kontrastu s dechem Božím, který oživuje člověka.14
Na otázku, proč ďábel svedl člověka prostřednictvím Evy, se Hildegardě dostává vysvětlení, že ďábel využil ženiny měkkosti před tvrdostí muže. Věděl, že Adam Evu tak mocně miluje, že vykoná cokoliv, co mu Eva řekne. Za vyhnaní Adama a Evy z ráje tak může ďábel, který první lidi podvodem uvrhl do temnot rozvratu a zmaru. Přesto Hildegarda nijak nezlehčuje Evinu zodpovědnost za pád Adama. Eva lichotila Adamovi, a tak získala jeho souhlas k požití zakázaného ovoce. Adamova slabina, která ho přivedla k neposlušnosti Bohu, byla v tom, že Eva byla stvořena z jeho žebra. Hildegarda z toho obecně vyvozuje, že žena snadněji strhuje muže k pádu, protože se jí neobává a snadno přijímá její slova.15
Následující pasáž nastiňuje důsledky pádu pro člověka:
„Ale když Adam a Eva z místa půvabu byli vyhnáni, dílo početí a rození dítek na sobě samých poznali, a tak z neposlušnosti své ve smrt upadnuvše, sladkost hříchu počali, ani poznali, že jest jim možno hřešiti. Takto pak řádné zařízení moje v hříšnou chlípnost měníce, aniť přece ve hnutí svých žil nikoli hříšnou rozkoš, nýbrž lásku k potomkům měli znáti, hnutí toto pod vlivem ďábelským v chlípnost obrátili, neboť nevinnost plození svého ztrativše, na pospas hříchu ji vydali. A poněvadž se to nestalo bez přemluvy ďábelské, proto také týž ďábel na dílo toto hodil smyčky své, aby nebylo vykonáno bez jeho vnuknutí, an pravil: V početí lidí jestiť síla má, v početí lidí proto člověk jest můj. Vida pak, že člověk má býti účasten jeho trestův, poněvadž mu přivolil, opět sám u sebe pravil: Bohu nejvýš silnému všechny nepravosti se příčí, poněvadž nikterak není nespravedliv. A toto byla největší jistina, kterou si onen svůdce v srdci svém uložil, že totiž člověk, jenž dobrovolně byl mu dal svůj souhlas, nemůže mu býti vzat.“16
V důsledku neposlušnosti Bohu byli Adam s Evou vyhnáni z ráje a propadli smrti. Společně se smrtelností poznali sexualitu v podobě početí a rození dětí, ale mimo to poznali i sladkou možnost hřešit, například rozkoší smilstva bez záměru plodit potomky. Boží záměr rodičovské touhy po dětech byl zaměněn za chlípnost, s kterou si ďábel přisvojil samotný akt početí člověka, jenž tak podle ďáblovy úvahy jemu propadl. Jakýkoliv pohlavní akt muže a ženy tak byl diabolizován v Augustinově duchu. Nebyla by to však Hildegarda, aby nevnímala pád člověka i v kosmických souvislostech:
„A tak všechny živly světa, které dříve byly spočívaly ve velikém klidu, propuknuvše v největší nepokoj, najevo daly hrůzy strašné; neb ono stvoření, které bylo učiněno k službě člověka a žádného odboje v sobě nepociťovalo: jakmile člověk chopil se neposlušnosti, takže Boha neposlouchal, tehdy i tvorstvo zanechalo pokoje a chopilo se nepokoje, stíhajíc lidi za každým krokem největším nepřátelstvím, aby člověk, který se přiklonil k horšímu, jím trestán byl. Proč to? Poněvadž člověk na místě rozkoše Bohu odbojným se stal, proto i tvorstvo, které člověkovi v službě bylo podrobeno, postavilo se mu na odpor.“17
Člověk tak byl potrestán nejen ztrátou rajského obydlí, propadnutím smrti a otroctvím ďáblu, ale i neposlušností stvoření vůči němu, tedy jakousi vzpourou přírodních živlů vůči němu, která je analogická neposlušnosti člověka vůči Bohu. Bůh však člověka neopustil a nezanechal ďáblu, poslal svého Syna, aby člověka vykoupil z ďáblovy moci. Bůh Hildegardě říká:
„Neb od pádu Adamova nenalezl jsem v lidském semeni spravedlnosti, která v něm býti měla, ale ďábel okusením jablka ji vypudil; proto jsem poslal Syna svého na svět, beze všeho hříchu z Panny narozeného, aby krví svou, v níž nebylo žádného poskvrnění tělesného, ďáblu odňal kořist, kterou člověku byl oloupil.“18
Odpovědnost za pád je tu jednoznačně a pouze dána ďáblu. Bůh posílá na svět svého Syna, narozeného z Panny, tedy jiným způsobem, než který je ovládán hříšnou chlípností. Spasitelova krev, jež nemá tělesného poskvrnění a je obětována na kříži za lidstvo, vykupuje od ďábla jeho kořist, totiž svobodu člověka.
Příčiny a léčby
Po přesídlení na Rupertsberg u rýnského Bingenu na začátku padesátých let 12. století se Hildegarda věnovala psaní přírodovědně lékařského spisu Příčiny a léčby (Causae et curae), nazývaného též Kniha složeného lékařství. I v této knize se Hildegarda věnuje pádu člověka, a to s ohledem na zaměření tohoto díla:
„Bůh stvořil lidskou bytost, a všechna zvířata jí byla podřízena, aby jí sloužila. Ale když člověk přestoupil Boží příkaz, byl změněn v mysli i v těle. Čistota jeho krve se změnila do jiného modu, takže místo čistoty vypouští pěnu semene. Kdyby byl člověk zůstal v ráji, pokračoval by ve svém nezměnitelném a dokonalém stavu. Ale toto se všechno změnilo po přestoupení do jiného, trpkého modu.“19
Pád člověka v této pasáži je popisován jako lidské přestoupení (transgressio) Božího příkazu, které mělo za následek mentální a tělesnou změnu Božího stvoření. Přestoupení změnilo modus vivendi člověka z dokonalého stavu čistoty do stavu trpkosti. Tělesná změna se projevila v tom, že Adamova původně čistá krev začala tvořit a vypouštět sperma. Propadnutí smrti je spojeno s počátkem lidské sexuality po vyhnání z ráje. Podle Barbary Newmanové Eva trpí ekvivalentní zlo, ztrácí prvotní slávu a vidění Boha, vystavuje se zvláštním trestům v podobě menstruace a porodních bolestí:20
„Když proud nenasytné touhy zaplavil Evu, všechny její žíly se otevřely v řeku krve. Proto má každá žena v sobě bouře krve…Ale všechny ženské žíly by byly zůstaly nedotčené a zdravé, kdyby Eva zůstala po celý čas v Ráji. Neboť když se podívala na hada a podvolila se mu, její vidění, které vidělo nebeské věci, bylo oslepeno, a když mu se souhlasem naslouchala, její sluch, který slyšel nebeské věci, byl ucpán, a v chuti jablka byl zatemněn jas, který v ní zářil.“21
„Bouře krve“ uvolněné v Evě představovaly pro Hildegardu hlubokou ránu v Evině integritě, která byla navíc narušena ztrátou panenství. A bolest, kterou Eva trpí při menstruaci, začínající v samotné chvíli jejího pádu, zvěstuje utrpení rození dětí.22 Přesto Hildegarda spatřuje v Evině slabosti velkou milost pro člověka a zárodek jeho spásy, když píše o tom, proč Eva padla první:
„Kdyby Adam přestoupil (Boží příkaz) před Evou, toto přestoupení by bylo bývalo tak silné a nenapravitelné, že by člověk upadl v takovou zatvrzelou nenapravitelnost, že by si nemohl ani přát spásu, ba ani by nemohl být spasen. Protože Eva přestoupila první, bylo možné toto (přestoupení) snadněji zrušit, jelikož byla slabší než muž.“23
Podle Newmanové měkkost činí Evu zranitelnější, Hildegarda však v této slabosti našla spásnou milost. Ve své velké milosti Bůh ustanovil, že pokud by se lidský rod nemohl zdržet hříchu, jeho hřích by povstal ze slabosti a nikoli ze síly, a tak by byl přístupnější vyléčení.24 V tomto momentě můžeme u Hildegardy spatřovat motiv tzv. šťastné viny.25
Kniha o zásluhách života
Koncem padesátých let 12. století Hildegerda začala psát druhou část své vizionářské trilogie, Knihu o zásluhách života (Liber vitae meritorum). V tomto psychologicko-morálním díle Hildegarda představila 35 ctností a stejný počet neřestí, které zápasí v lidské duši. Jednou z neřestí je i Falešnost (Fallacia), k níž Hildegarda cituje a vykládá Žalm 58,4: „,Svévolníci, ti se odrodili hned v matčině lůně, z mateřského života se lháři dali bludnou cestou.‘26 To znamená, že prvotní hřích povstal prostřednictvím jídla a učinil krásnou a šťastnou lidskou přirozenost smrtelnou. Neboť skrze toto jídlo dobré poznání šlo spát a zlé poznání se probudilo. Ve výsledku byli lháři odděleni od pravdy. Přirozenost člověka se stala odpornou v otráveném lůně kvůli ústům hada, který podvedl ženu otázkou, proč nemůže jíst ovoce. Jelikož naši první rodiče porušili Boží příkaz jako výsledek rady hada, zemřeli v hříchu. Navíc jejich první narození synové se vzdálili svaté ochraně svým hříchem zapomnění na Boha.“27
Hildegarda zde používá Augustinův výraz „prvotní hřích“ (originale peccatum) ve spojitosti s požitím jídla, tj. ovoce stromu poznání života a smrti. Stejně jako Augustin Hildegarda bere doslova spíše obrazné vyprávění o ráji, což v jejích očích znehodnocuje samotné jídlo. Hlavně však cituje takový Žalm, jehož slova zatěžují člověka hříchem už od narození, čímž vychází vstříc Augustinově nauce o predestinaci lidí k dobru a zlu. Lidská přirozenost se stala smrtelnou a dokonce odpornou v otráveném Evině lůně, vina padá opět na lživého ďábla v podobě hada. Synové Adama a Evy zapomněli na Boha, což je hřích. Přemíra jídla se pro Hildegardu stává ďáblovým pokušením, neboť lidé požadující jídlo trpí lačností po všech druzích jídla, což je odvádí od poznání dobra k poznání bludu:28
„A takto lidé zhřešili od lůna, když naši první rodiče spáchali prvotní hřích, stali se pohyblivými ve své lehkomyslnosti. Neboť po ochutnání jídla byla přítomná chuť hříchu. Když pojedli, mluvili lživě, jelikož ďábel položil na místo s jídlem velkou lež, se kterou odmítl Boha a jeho spravedlnost. Všichni ti, kteří plní své břicho v nenasytnosti s opilstvím z jídla a vína, dělají to samé. Prostřednictvím opilství jsou synové lidí lháři, ceníce si velmi málo pravdy a odmítajíce ji. Jelikož ďáblovo pokušení bylo přítomné od samého počátku lidského rodu, lidé mluví lži tak jako ďábel a srážejí sebe i druhé. Když jsou proti Bohu, který stvořil nebe a zemi, jsou v pekle, není-liž pravda?“29
Zatímco Adam a Eva zhřešili při požití jídla, které měli od Boha zakázáno jíst, jejich děti a tedy všichni lidé jsou (dědičně) hříšní od svého pobytu v mateřských lůnech. Hildegarda uvádí sousloví „chuť hříchu“ (gustus peccati), která zřejmě způsobuje zalíbení ve stejné lži, s kterou ďábel odmítl Boha a jeho spravedlnost. Opilství a obžerství se pak v životě lidí stávají ďábelskými náhražkami za život v Boží pravdě. Barbara Newmanová připomíná apokryfní motiv „otráveného ovoce“: „V Edenu“, píše Hildegarda v dopise jedné abatyši,
„had přišel a dýchal na ženu svou výmluvností, a ona ji přijala a poddala se hadovi. A dala tu věc, kterou ochutnala od hada, svému manželovi, a ta věc zůstala v člověku, neboť je to člověk, který přivádí všechny skutky k jejich dokončení.“30
Newmanová píše, že za touto kryptickou zprávou leží dávná legenda, v níž had vydechoval jed na zakázané ovoce předtím, než je nabídl ženě. V židovské Apokalypse Mojžíšově, Eva se svěřuje svým dětem, že ďábel „šel a vylil na ovoce jed své špatnosti, kterou je chtíč, kořen a začátek každého hříchu, ohnul větev k zemi a já vzala ovoce a jedla.“31 Newmanová k tomu dále říká, že tento mytický motiv našel cestu do západní exegeze prostřednictvím Ambrože, který napsal, že Satan „vyzvracel jistou jedovatou moudrost do tohoto světa, takže lidé mohli považovat falešnost za pravdu a nechat svou lásku zachytit zdáním.“32 Alcuin také použil metaforu jedu, stejně i Rupert z Deutzu.33
Kniha o Božích dílech
V letech 1163–1173, když se Hildegarda mj. věnovala protikatarské kampani v Porýní, psala kosmologické a antropologické dílo O Božích dílech (Liber divinorum operum). I zde se Hildegarda zaobírá pádem člověka, ale pouze v souvislosti ďáblovy zášti vůči Evě jakožto nositelce života: „Když Bůh stvořil lidskou bytost, oblekl jí nebeským šatem, aby se blýskala velkým jasem. Ďábel, hledící na ženu, poznal, že bude matkou velkého světa. Se zlou vůlí, kterou měl, když odpadl od Boha, si řekl, že přemůže Boha pomocí tohoto jeho díla: převrátí do svého spolku dílo Boží, které je lidskou bytostí. Tato žena potom, poznavší z chuti jablka, že je jiná, dala toto ovoce svému manželovi. A tak oba ztratili svůj nebeský šat.“34
Pádu člověka předcházel pád Lucifera, který se tak změnil v ďábla. Ďábel v Evě spatřuje potenciál pro budoucnost a rozhodne se ji využít ke svodu od jejího Stvořitele ve svůj prospěch, namířený proti Bohu. Ovocem stromu poznání dobrého a zlého je zde jablko, což je motiv tradovaný od Augustina. Ochutnání jablka a jeho nabídnutí Adamovi pro člověka znamená ztrátu nebeského šatu, snad je míněna nesmrtelnost. Barbara Newmanová tvrdí, že Satanova zášť vůči Evě je založena na závisti k jejímu mateřství. Jak ukazuje vize v Scivias, její děti mají nahradit ďáblovy anděly v nebi.35 Důležitý motiv Satanovy žárlivosti je jasněji vyjádřen v Hildegardině komentáři motivu ženy oděné sluncem (Zj 12), kterou Hildegarda ztotožňuje proti všem předchozím tradicím s Evou.36 Newmanová dále říká, že tato žena byla normálně vykládána jako Církev, dokud Ambrosius Autpertus (asi 730–784) nezavedl její mariánské čtení.37 Co satan závidí, je ženin oděv – ať z těla nebo ze světla, to Hildegarda neříká. Ale Evin šat slouží k evokaci její plodnosti stejně jako k evokaci Satanovy nahoty a neplodnosti:
„Když ďábel viděl ženu oblečenou, věda ve své závisti, že byl svržen z nebe, divil se v nitru, proč jí Bůh dal šat, a dostal zlost… Tomu je třeba rozumět takto: Starý drak vida, že ztratil místo, kde si přál postavit svůj trůn (neboť byl svržen do podsvětí), vyostřil svou pomstu proti této ženě, protože poznal, že kvůli rození dětí byla kořenem celého lidského rodu. Mocně ji nenávidě, řekl si, že ji nikdy nepřestane pronásledovat, dokud ji neutopí v moři; proto ji na počátku oklamal.“38
Neplodný Satan tak vlastně využívá Eviny plodnosti k ovládnutí celého lidského rodu, a to právě – řečeno s Augustinem – prostřednictvím plození. Motiv ďáblovy zášti vůči Evě jakožto nositelce života se vyskytuje právě v souvislosti s Hildegardiným působením proti katarům, známým svou enkratickou praxí a naukou, která považovala manželství a plození dětí v něm za hříšné.
Řešení třiceti osmi otázek
V druhé polovině sedmdesátých let 12. století, tedy na sklonku života, Hildegarda písemně zodpověděla teologické otázky svého tajemníka Guiberta z Gembloux a řeholníků opatství ve Villlers. Vznikl tak exegetický spis Řešení třiceti osmi otázek (Sotutiones triginta octo quaestionum), který podává Hildegardiny odpovědi i na pár otázek týkajících se pádu člověka, ale i jeho spásy. Šestá kvestie zní: „Jaký druh očí se otevřel prvním rodičům? Viděli oba před hříchem, jak je psáno, Žena viděla strom atd.?39 Hildegarda odpovídá takto:
„První rodiče měli duchovní oči před prvotním hříchem, neboť duše měla kontrolu nad tělem kvůli nevinnosti. Ale po hříchu, když jejich oči byly zbaveny duchovního vidění a oni se stali smrtelnými kvůli stavu hříchu, jejich tělesné oči se otevřely. Tak skrze poznání zla dělali hříšné skutky prostřednictvím vidění a poznávání podle tělesných tužeb, tak jak je ďábel pokoušel. V důsledku toho propadli zapomnění slávy, kterou měli předtím. Navíc si stěží rozpomínali na cokoliv ze svých skutků, tak jako člověk, který se dívá na něco z dálky, je sotva schopen určit, co to je, a stejně jako přechází stín, když je spatřen v zrcadle.40
Hildegarda odpovídá, že před prvotním hříchem měli Adam s Evou duchovní zrak díky nevinné duši, která měla kontrolu nad tělem. Prvotní hřích prvnímu páru způsobuje duchovní slepotu a otevření tělesných očí. Skrze poznání zla a kvůli ďáblovu pokoušení se oba dva dopouštějí hříšných skutků tak, jak jim velí tělesné touhy. Ztráta kontroly nad tělem je navíc doprovázena amnézií předchozí slávy a oslabením schopnosti upamatovat se na své skutky. To je vede ke ztrátě vědomé odpovědnosti za své činy před Bohem, odcizení se Bohu a sobě samým. Newmanová připomíná, že další symptomy pádu člověka jsou v Hildegardině pojetí ztráta viditelného jasu, chtíč, hanba, deprese, zlost, slabost a zvrácení smyslů.41
Dvacátá druhá kvestie se týká problému, jak se nové duše nakazí poskvrnou prvotního hříchu a jakou spravedlností jsou trestány, když jsou přece nově stvořeny z ničeho prozřetelností Stvořitele, a má se zato, že jsou vlity do lůn matek s maličkými těly. Hildegarda odpovídá takto:
„Hrnčířova nádoba, jednou naplněná jedem, poskvrňuje všechny věci, které jsou umístěny uvnitř ní, a ohrožuje je nečistotou. Podobným způsobem všechna lidská těla jsou poskvrněna a znečištěna prostřednictvím těla prvního člověka, pokud nejsou očištěna křtem a pokáním prostřednictvím čistého těla Božího Syna, které si on oblékl od Panny Marie. Duše k sobě přitahuje poskvrnu hříchu, kvůli kterému je trestána, od tvaru, který Bůh utvořil v mateřském lůně pro tento účel. Bůh kvůli tomu seslal dech života. První člověk byl oklamán hadovým plánem. Ale prostřednictvím dávného plánu svatého božství v Božím Synu je tato poskvrna vyčištěna vírou a křtem. Pokud se však kdokoliv bez víry a bez křtu podílí na tělesných touhách s plným zápalem a nelituje tohoto jednání, zůstane v zatracení s lidmi, kteří nebyli vykoupeni skrze Krista.42
Hildegarda nejprve používá biblický příměr o člověku jako nádobě a hrnčířovi jako Stvořiteli.43 Nádobou je zde míněna nepochybně Eva, pramáti lidského rodu, která byla znečištěna ďáblovým jedem, otráveným jablkem, a tak šíří nákazu prvotního hříchu v celém lidském pokolení. Nová lidská duše v lůně matky se nakazí tímto jedem hříchu, protože je vlita do poskvrněného těla, Tvarem, který Bůh určil pro vlití duše do těla, je asi míněna placenta. Dechem života Hildegarda míní lidskou duši.44 Protože se duše takto nakazí prvotním hříchem, má být za něj potrestána, pokud ovšem není po narození očištěna křtem a vírou v Ježíše Krista a pokud tělo rovněž není očištěno křtem a pokáním, které je předpokladem k přijetí Kristova těla v podobě eucharistie. Člověk, který není očištěn křtem a vírou v Ježíše Krista a k tomu se horlivě a bez lítosti oddává tělesným touhám, je zatracen spolu s ostatními pohany. Toto vše je možné proto, že Boží plán spásy člověka je starší než ďáblův plán, který člověka oklamal. O spásonosném vtělení Božího Syna Hildegarda psala už v Cestyvězu:
„Ale týž nejdobrotivější Otec poslal svého Jednorozeného umříti za lid, aby člověka z moci ďáblovy vysvobodil. A takto byv osvobozen, září člověk v Bohu, a Bůh v člověku; člověk, maje společenství v Bohu, zářivějším jasem, než by byl měl dříve, stkví se v nebesích. Toho by bývalo nebylo, kdyby týž Syn Boží byl se nepřioděl tělem, neboť kdyby člověk byl zůstal v ráji, Syn Boží byl by netrpěl na kříži. Protože však člověk lstivým hadem byl podveden, Bůh, pravým milosrdenstvím jsa jat, ustanovil, aby Jednorozený jeho v nejzachovalejší Panně se vtělil…“45
Hildegarda zde upomíná na učení teologů alexandrijské školy o tom, že se Bůh stal člověkem, aby se člověk stal Bohem. Pád člověka se díky Kristově příchodu jeví jako předstupeň povýšení člověka na nebesa. Kdyby člověk nezhřešil a nebyl vyhnán z ráje, nepotkal by se s Kristem.
Závěr
Hildegarda z Bingenu (1098–1179) na začátku své spisovatelské dráhy nepoužívala Augustinův výraz „prvotní hřích“, neboť byla poučována hlasem božského zjevení, které nemluvilo po způsobu lidských teologů. Druhá vize první části Cestyvězu (1141–1151) se mj. věnuje tématu pádu Adama a Evy, kteří ve své dětské nevinnosti podléhají ďáblovu přemlouvání, zapomínajíce na dobrou radu svého Stvořitele, oba okoušejí zapovězeného ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, čímž propadají smrti a ocitají se v dosud nevyzkoušeném stavu pohlavní rozlišenosti a nutnosti rozlišování, protože byli vyhnáni z rajské zahrady. Tím se také ocitají v panství ďábla, který se podle svého názoru zmocňuje lidské sexuality a svobody. (Teologové, kteří tvrdí, že sexualita jako taková je hříšná, se tak ztotožňují s ďáblovým pojetím.) K tomu se přidává nepřátelství mezi člověkem a ostatním stvořením, které člověku vypovědělo předchozí poslušnost. Na rozdíl od teologů mužů Hildegarda jako žena nepoužívá jejich misogynský arzenál, ale připisuje vinu za pád člověka pouze ďáblu.
V knize Příčiny a léčby (1151–1158) Hildegarda pojímá pád člověka jako přestoupení Božího příkazu, které mění mentální a tělesný modus lidského života ze stavu dokonalosti do zakoušení utrpení. Hildegarda přitom poukazuje i na ženské pohlavní konsekvence této změny, když píše o Evině menstruaci a porodních bolestech. Ovšem už v samém počátku pádu, v Evině naslouchání ďáblovým svodům, se skrývá zárodek možnosti spásy člověka, což poukazuje na omezenost ďáblovy zchytralosti. Zatímco v Cestyvězu ďábel pokouší Evu první proto, že je slabší než Adam, a zneužije ji i k pádu Adama, zde má tato Evina slabost naději na spásu. Objevuje se zde pohádkové a sapienciální pojetí slabosti jako dispozice k vítězství dobra nad silou zla.
V Knize o zásluhách života (1158–1163) už Hildegarda používá Augustinův termín „prvotní hřích“. Zaměřuje se na motiv jídla, protože to bylo právě ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, které zapůsobilo na lidskou přirozenost tak, že ji učinilo smrtelnou a dokonce dědičně otrávilo Evino lůno, takže se její potomci rodí už postižení hříchem, zapomínajíce na Boha. Motiv prvotního hříchu zde Hildegarda používá v zájmu morálním – aby varovala před nestřídmostí v jídle a pití jako projevů neřestné Falešnosti.
V Knize o Božích dílech (1163–1173) Hildegarda připomíná motiv Luciferovy zášti vůči Evě, který jsme viděli už v Cestyvězu. Eva je zde personifikací života a plodnosti, kterou se padlý archanděl rozhodne zneužít k boji proti Stvořiteli. Eva zakouší hříšnou chuť jablka, poznává svou proměnu a strhne do ní s sebou i Adama. Hildegardina originalita spočívá v tom, že ztotožňuje ženu oděnou sluncem z Apokalypsy s Evou, a tak posouvá tradičně eschatologické chápání této knihy do celku dějin spásy, v nichž je Eva archetypem,46 který se ztělesňuje i v Hildegardině době v podobě žen zavrhovaných katarskými kazateli.
Ve spisku Řešení třiceti osmi otázek (1176–1179) Hildegarda opět používá pojem „prvotní hřích“. V odpovědi na šestou kvestii Hildegarda uvádí, že prvotní hřích prvnímu páru způsobil duchovní slepotu a otevření tělesných očí stejně jako probuzení tělesných tužeb a ztrátu kontroly duše nad tělem, což zní augustinovsky. U lidí dochází k zapomenutí původní slávy v přebývání s Bohem, k odcizení sobě samým, což zní až existencialisticky. V odpovědi na dvacátou druhou kvestii Hildegarda shrnuje problém prvotního hříchu v celé jeho šíři: Protože bylo Evino lůno otráveno jedovatým jablkem, šíří se prvotní hřích jako nákaza v celém lidském pokolení, které tak propadá trestu v podobě smrti. Lék na tuto nemoc představuje křest a víra v Ježíše Krista, Spasitele, který byl počat bez hříchu a který je podáván v podobě léčivě působící eucharistie.47 Vykoupení člověka z otroctví hříchu je možné proto, že ještě před ďáblovým plánem oklamání člověka byl v Boží předvídavosti plán na lidskou záchranu. Tak je pád člověka augustinovskou šťastnou vinou, protože vede původně nedospělého člověka přes životní zkušenosti k dokonalosti Božího záměru s ním.
Použitá literatura
BIBLE: Písmo svaté starého a nového zákona. Český ekumenický překlad. Praha: Česká biblická společnost, 2005.
HILDEGARDA, svatá: Cestyvěz nebo Vidění a zjevení Kniha I. Praha: Malvern, 2010. Přel. Jakub Deml (Orig, 1911).
HILDEGARD OF BINGEN: Book of divine works: the complete English translation of Hildegardis Bingensis Liber divinorum operum. Translated from the Latin by Priscilla Throop. Charlotte: MedievalMS, 2009.
HILDEGARD OF BINGEN: Causes and cures : the complete translation of Hildegardis Causae et Curae Libri VI. / translated from the Latin by Priscilla Throop. Charlotte: MedievalMS, 2008.
HILDEGARD OF BINGEN: Solutions to Thirty-Eight Questions. Translated by Beverly Mayne Kienzle with Jenny C. Bledsoe and Stephen H. Behnke. Collegewille: Liturgical Press, 2014.
HILDEGARD OF BINGEN: The book of the rewards of life. Translated by Bruce W. Hozeski. New york, Oxford : Oxford University Press, 1997.
MIGNE, J.-P. (ed.): Patrologiae cursus completus: series latina (PL) Tomus 197: S. Hildegardis Abbatissae Opera Omnia. Paris, 1855.
NEWMANOVÁ, Barbara: Sister of Wisdom : St. Hildegard´s Theology of the Feminine. Berkeley – Los Angeles : University of California Press, 1997 (Orig. 1987).
PITRA, Jean-Baptiste. (ed.): Analecta sanctae Hildegardis. Opera Spicilegio Solesmensi Parata. Monte Cassino, 1882.
1 Newmanová, Barbara: Sister of Wisdom : St. Hildegard´s Theology of the Feminine. Berkeley – Los Angeles: University of California Press, 1997 (Orig. 1987).
2 Augustinus, De nuptiis et concupiscentia I,7 et passim; De peccato originali 38-45. Dle Newmanová, Sister of wisdom, s. 108.
3Augustinus, De Genesi ad litteram XI.30. CSEL 28: 363. Dle Newmanová, Sister of wisdom, s. 108.
4 Newmanová, Sister of wisdom, s. 108.
5 Arnold z Bonneval, De operibus sex dierum, PL 198: 1545. Dle Newmanová, Sister of wisdom, s. 110..
6 Rupert z Deutzu, In Genesim III.2, CCCM 21: 236. Dle Newmanová, Sister of wisdom, s. 110.
7 Newmanová, Sister of wisdom, s. 110. Viz J. M. Evans, Paradise lost and the Genesis Tradition (Oxford, 1968), kapitola 3. Rabínské zdroje k Adamovi jsou citovány in: Louis Ginzberg, The Legends of the Jews, přel. Henrietta Szold (Philadelphia, 1954) I: 59-62.
8 Newmanová, Sister of wisdom, s. 110. Viz Hildegardis Bingensis Ep. 47, PL 197: 222C; Solutiones 3-4, PL 197:1041B-D; Causae et Curae 45-46, 82.
9 Newmanová, Sister of wisdom, s. 111. Viz Hildegards Bingensis, Ep 47, PL 197: 220C.
10 Přel. Jakub Deml. Svaté Hildegardy Cestyvěz nebo Vidění a zjevení Kniha I. Praha : Malvern, 2010, s. 21.
11 Gn 3,1: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ ČEP
12 Gn 3,2n: „Žena hadovi odvětila: ,Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ,Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.´“ ČEP
13 Přel. Jakub Deml. Svaté Hildegardy Cestyvěz, s. 22.
14 Viz Gn 2,7
15 Svaté Hildegardy Cestyvěz, s. 22
16 Přel. Jakub Deml. Svaté Hildegardy Cestyvěz, s. 27.
17 Přel. Jakub Deml. Svaté Hildegardy Cestyvěz, s. 34n.
18 Přel. Jakub Deml. Svaté Hildegardy Cestyvěz, s. 26.
19 Hildegard of Bingen: Causes and cures : the complete translation of Hildegardis Causae et Curae Libri VI. / translated from the Latin by Priscilla Throop. Charlotte : MedievalMS, 2008, s. 28. Do češtiny přel. M. Zvelebil. Latinský orig. in Pitra, J. B. (ed.): Analecta sanctae Hildegardis. Opera Spicilegio Solesmensi Parata. Monte Cassino, 1882, s. 473.
20 Newmanová, Sister of wisdom, s. 117.
21 Hildegarda z Bingenu: Příčiny a léčby 102-103, cit. dle Newmanová, Sister of wisdom, s. 117.
22 Newmanová, Sister of wisdom, s. 117
23 Hildegard of Bingen: Causes and cures 47, s. 39. Přel. M. Zvelebil
24 Newmanová, Sister of wisdom, s. 114.
25 Motiv tzv. šťastné viny (Felix culpa, původně z velikonočního hymnu Exsultet) se dále vyskytuje v Hildegardiných mariánských liturgických zpěvech, kterým se věnuji v Hildegarda z Bingen: Nebeská harmonie: Výklad Atanášova vyznání víry a výbor z liturgických zpěvů. Praha : Malvern, 2015.
26 Ž 58,4. ČEP
27 Hildegard of Bingen: The Book of the rewards of life. Translated by Bruce W. Hozeski. New York, Oxford: Oxford University Press, 1997, s. 97. Přel. M. Zvelebil. Lat. orig. Liber vitae meritorum II.45 in Pitra, J. B. (ed.): Analecta sanctae Hildegardis, 83n.
28 Hildegard of Bingen: The Book of the rewards of life, s. 97.
29 Hildegard of Bingen: The Book of the rewards of life, s. 97n. Pitra, J. B. (ed.): Analecta sanctae Hildegardis, 84.
30 Viz Ep. 104 in PL 197: 325D-326A. Cit. dle Newmanová, Sister of wisdom, s. 115.
31 Cit. dle Newmanová, Sister of wisdom, s. 115, viz. pozn. 86: Apocalypsis Mosis XIX.3, transl. L. S. Wells in R. H. Charles, ed. Apocrypha and Pseudoepigrapha of the Old Testament (Oxford, 1913), II: 146. Pro další příklady tohoto motivu viz Louis Ginzberg, „Adam“, Jewisch Encyclopedia I: 179.
32 Newmanová, Sister of wisdom, s. 115. Viz Ambrož, De paradiso 12.55. CSEL 32: 312.
33Newmanová, Sister of wisdom, s. 115. Viz Alcuin, Interrogationes et responsiones in Genesim 6, PL 100: 517D-18A; Rupert of Deutz, In Genesim III.3, CCCM 21: 237.
34Hildegard of Bingen: Book of divine works I,1,14: the complete English translation of Hildegardis Bingensis Liber divinorum operum. Translated from the Latin by Priscilla Throop. Charlotte : MedievalMS, 2009, s. 7. Přel. M. Zvelebil. Lat. orig. PL 197: 748B-C.
35 Což tvrdí už Augustin, např. v Rukověti pro Vavřince.
36 Newmanová, Sister of wisdom, s. 113.
37 Newmanová, Sister of wisdom, s. 113. pozn. 75. Pro dějiny exegeze viz Ewald Vetter, „Mulier amicta sole und Mutter Salvatoris“, Münchner Jahrbuch der bildenden Kunst 9-10 (1958-59): 32-72.
38 Liber divinorum operum II,5,16. PL 197: 915B-C. Cit. dle Newmanová, Sister of wisdom, s. 113. Přel. M. Zvelebil.
39 Viz Gn 3,6: „Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost.“ ČEP.
40 Hildegard of Bingen : Solutions to Thirty-Eight Questions. Translated by Beverly Mayne Kienzle with Jenny C. Bledsoe and Stephen H. Behnke. Collegewille : Liturgical Press, 2014, s. 47. Přel. M. Zvelebil. Lat. orig. PL 197: 1042B.
41 Newmanová, Sister of wisdom, s. 116. Ep. 47, PL 197: 220-24; Causae et curae 143-46; Solutiones 3-6, PL 197: 1041B-42C.
42 Hildegard of Bingen: Solutions to Thirty-Eight Questions, s. 67n. Přel. M. Zvelebil. Lat. orig. PL 197:1047A.
43 Srov. Ř 9,21.
44 Srov. Gn 2,7.
45 Přel. Jakub Deml. Svaté Hildegardy Cestyvěz, s. 36.
46 Ve smyslu předobrazů v pojetí Mircea Eliadeho.
47 Srov. pojetí eucharistie jako léku nesmrtelnosti u Ignáce Antiochijského.