I. Svoboda vědy jako princip bádání a učení v 19. a 20. století
Téma „svoboda vědy“ dostávalo od 19. století novou formu a závažnost. Zatímco tradiční vědy, vyvíjející se na evropských univerzitách od středověku až do 18. století (Leibniz), vycházely z bezprostředního přístupu člověka ke skutečnosti, od 19. století začíná být přijímán názor proměňující všechny vědy – totiž že zkušenost toho, co existuje, je jakožto poznání podstatně spolukonstruována časově-tělesnou subjektivitou poznávajícího. Z toho vyplývají různé způsoby přístupu ke skutečnosti, díky nimž se věci jeví v nových souvislostech, včetně nových aspektů. Tento obrat se často nazývá „koperníkovský obrat“ a za jeho představitele bývá obecně považován Kant.
Tím začíná razantní proces proměny a rozvoje metod nejen v přírodních vědách. Právě tak se mění obraz dějin, vznikají humanitní a duchovní vědy, především moderní sociální obory. Moderní vědy a vysoce specializovaný, metodologicky diverzifikovaný výzkum přitom tvoří neoddělitelný celek.
V tomto kontextu je formulována zásada svobody ve vědě: Protože moderní věda předpokládá výzkum, nesmí vrchnost žádného moderního státu výzkum regulovat, neboť tím by byl omezován rozvoj vědění. Úkolem státních autorit je v zájmu obecného blaha společnosti chránit a podporovat svobodu výzkumu a o něj se opírajícího vědeckého učení. K ochraně svobody ve vědě, což je v podstatě svoboda bádání, vydávají moderní státy směrnice, v jejichž rámci se může uskutečňovat svoboda bádání i autonomní akademická odpovědnost a seberegulace. Tak vzniká v 19. století odpovídající vysokoškolská legislatura, korespondující – mutatis mutandis – s pruským konceptem humboldtovské univerzity. Současně s tím se ruší do té doby platná cenzurní nařízení. Svoboda vysokoškolských profesorů bádat a vyučovat je uznávána a podporována.
Kolem II. vatikánského koncilu a studentských revolt (léta 1968 až cca 1972) přichází druhé období, kdy je svoboda vědy v mezinárodním měřítku tematizována a artikulována. Tato vlna zájmu je reakcí na změněnou situaci vědeckého výzkumu: roste význam státem či soukromě sponzorovaných výzkumných zakázek a oblast bádání stále silněji ovlivňují ekonomická hlediska. Zajistit v tomto novém prostředí svobodu vědy, tj. zachovat a chránit ji před ideologizací, poručníkováním ze strany státu a ekonomickým tlakem – to je problém celospolečenské důležitosti.
S tím souvisí další problém. Významnou skupinu v oblasti moderního výzkumu a ve vědách založených na výzkumu představují studenti, zvláště vědecký dorost, a zástupy vědeckých spolupracovníků. Je tudíž vyloučeno, aby byla svoboda vědeckého výzkumu garantována pouze vysokoškolským profesorům. Prostor pro svobodné bádání je nutno zajistit i ostatním výzkumníkům. V průběhu jednoho až dvou desetiletí dochází k novým zásadním rozhodnutím v oblasti vysokoškolského zákona především ve vyspělých průmyslových státech, ale nejen v nich. Tato nová zákonná ustanovení rozlišují zásadně mezi „všeobecnými správními úkoly“ a „vědecky relevantním výzkumem a učením“ a v každé z těchto oblastí spatřují různě akcentované možnosti utváření podmínek pro samostatné vědce, resp. vědecké skupiny a příslušné státní, resp. společenské autority (v případě soukromých univerzit apod.). Jde přitom vesměs o balanční systémy, v nichž se odráží také společenská kultura konkrétního státu. Zásadně platí, že moderní kulturní stát se zasazuje o svobodnou vědu, poskytuje jí podporu a ochranu.
II. Svoboda teologických věd a učitelský úřad církve
Tyto dvě vývojové etapy jsou zřejmé i v oblasti církve. Na přelomu 18. a 19. století – namnoze v souvislosti s dobyvačnými napoleonskými taženími v Evropě – se prostředí na evropských teologických fakultách radikálně mění. Řada tradičních univerzit se stává obětí sekularizace, a to včetně svých teologických fakult. V průběhu jejich pomalé obnovy vznikající nové teologické fakulty jsou v německé jazykové oblasti strukturovány zcela odlišně, tj. podle disciplín. Do té doby převládaly na teologických fakultách katedry jednotlivých škol: kromě několika málo vyčleněných kateder (např. úvod do Bible a hebrejština) reprezentovaly augustinovskou, skotisticko-nominalistickou tradici a tomistickou školu; kanonické katedry patřily většinou k právnickým fakultám.
Nová struktura podle disciplín odpovídá přísné orientaci na věcné teologické problémy, přičemž konkrétní uspořádání je dáno různými metodickými přístupy.
Další nový směr v teologii souvisí se vznikem neoscholastiky, která sice mluví o jisté autonomii věd, avšak co se týče teologie, trvá na bezpodmínečné nadřazenosti učitelského úřadu církve: ten – opíraje se o „charisma veritatis“ – vyzvedává z Písma a z tradice jednotlivé „články víry jakožto zásady neboli principy pro kratší či delší řady konsekutivních tvrzení neboli konkluzí“. Teologie má na základě těchto Bohem zaručených poznatků víry vytvořit „následnou vědu“, tj. jejím úkolem je různé věroučné výroky církevního magisteria hájit jakožto vědecky ospravedlnitelné logické závěry a zároveň je podrobněji vykládat a vysvětlovat.
Vzhledem k této strukturální závislosti není otázka vědecké svobody v teologii vůbec položena. Má-li teologie naprosto a bez výhrad vycházet z prohlášení magisteria, hájit je a vysvětlovat, nemůže – per definitionem – rozpor mezi teologií a učením magisteria prostě nastat. V dopise, který zaslal Pius XI. mnichovskému arcibiskupovi jako odpověď na mnichovské shromáždění učenců v roce 1863, se říká, že „někteří z katolíků, kteří se s horlivostí věnují pěstování vážnějších věd, se v přílišné důvěře v síly lidského ducha nedali odraditi nebezpečím omylu a při svých výrocích o svobodě vědy – kterážto svoboda je ovšem zcela klamná a nepravá – se nechali strhnouti až za onu hranici, již překročiti zakazuje náležitá poslušnost vůči učitelskému úřadu církve, kterou Bůh ustanovil, aby hájila neporušenost celé zjevené pravdy“.
Teprve ve 20. století – po skončení modernistické krize – přichází konečně první obsáhlý „vysokoškolský zákon“ v církvi: Deus scientiarum Dominus z roku 1931.
Co se týče disciplín zastoupených na katolických univerzitách, platí princip autonomie věd tak, jak jej formuloval již První vatikánský koncil (DH 1795 a 1799). Co se týče teologie, objevuje se v prováděcích směrnicích pozoruhodně rozpolcené stanovisko: historicko-kriticky prováděný výzkum je klasifikován jako pouhá pomocná věda pro vlastní teologii. Tato vlastní teologie – Sacra Theologia – se skládá z apologetiky (fundamentální teologie), dogmatiky a morální teologie, tj. systematické teologie, která je ovšem chápána jako zcela závislá na magisteriu papeže a církve, protože předměty teologie a její zásadní pojetí jsou předem určeny právě tímto magisteriem samotným.
Z toho je zjevné, jaké ohrožení pro tuto koncepci znamenala „nouvelle théologie“, obohacená o výsledky patristiky a proměněná zkoumáním středověké teologie. Fakticky to vysvětluje, proč Pius XII. odsoudil teology jako de Lubac, Chenu, Congar, ale i morální teology nebo Teilharda de Chardin.
Rozhodující změny směřování obsažené v dokumentech Druhého vatikánského koncilu připravovali sice teologové z různých končin světa, kteří odmítali systematickoteologická zadání neoscholastiky, avšak k formální a zásadní reflexi teologie na koncilu nedošlo. Za takto nevyjasněného vzájemného poměru vstupují teologie a magisterium do oné celosvětové diskuse o svobodě vědy, která začala bezprostředně po koncilu a probíhala v 60. a 70. letech. Teologie se zdá být ohrožena sklonem episkopátu k ideologii, a to zejména vzhledem k ekonomickým a společenským zájmům na pozadí politického nepřátelství mezi Východem a Západem. Ihned se vynořují kritické otázky: Není snad právě teologie vzorovou ukázkou vědy ujařmené a ideologizované církevním vedením, jež prosazuje své mocenské zájmy? Není ovlivňována společenskými třídními zájmy? Kontroverze okolo teologie osvobození jsou takových otázek, podezření a pomluv plné. A podobné otázky je slyšet v souvislosti s církevním učením v oblasti sexu, manželství a rodiny.
Jaké odpovědi dává ve svých vysokoškolských směrnicích magisterium církve? Paralelně k výše zmíněným úpravám civilního zákona ze 70. a 80. let formuluje i římské magisterium svoji legislativu: apoštolská konstituce Jana Pavla II. Sapientia Christiana vychází v roce 1979, apoštolská konstituce Ex corde Ecclesia v roce 1990. Právě v souvislosti se svobodou vědy v teologii připomeňme ještě instrukci Kongregace pro nauku víry o církevním povolání teologa Donum veritatis z roku 1990, jakož i motu proprio Jana Pavla II. Ad tuendam fidem z roku 1998 s připojenými vysvětlivkami Kongregace.
Ve jmenovaných dokumentech se souhrnně mluví o „legitimní svobodě věd“. Ale v rozporu s nadějemi, které vzbudil papež Jan Pavel II. při své první návštěvě v Německu, dokumenty Donum veritatis a Ad tuendam fidem teologii znovu zcela podřizují magisteriu, ovšem způsobem dokládajícím polaritu, jež je postoji magisteria vlastní.
Tak např. Donum veritatis učí, že povoláním teologa je „dospívat ke stále hlubšímu chápání Božího slova, obsaženého v inspirovaných spisech a předávaného tradicí v církvi“ (DH 4870). Teologie je tedy konstitutivním činitelem církve při plnění příkazu učit všechny národy. Jakožto věda je teologie nabádána, „aby každý krok svého zkoumání podrobila kontrole rozumu“ (DH 4871). Takto přiznaná a požadovaná svoboda je poté ovšem opsána následujícími slovy: „Svoboda zkoumání, která právem leží všem na srdci jako drahocenný statek, znamená ochotu přijmout pravdu tak, jak je, po provedeném zkoumání, k němuž nebyl přimíšen žádný prvek, jenž by byl cizí požadavkům metody odpovídající dotyčnému tématu.“ (DH 4873)
Zde se nebere na vědomí, že svoboda výzkumu v moderním smyslu se uskutečňuje a zachovává právě v průběhu výzkumu. Toto prohlášení magisteria nedává odpověď na otázku po svobodě výzkumu v teologii.
Neadekvátnost odpovědi je ještě hlubší, všímáme-li si výpovědí dokumentu Donum veritatis týkajících se jednání teologa ve vztahu k výrokům magisteria, jak jsou opakovány a formulovány z hlediska církevního práva v motu proprio Ad tuendam fidem.
Ve jménu teologie jakožto vědy a také ve jménu víry a pravdy víry musí dnešní teolog klást nekonečné množství otázek, jak má být to či ono (i ústřední) dogma chápáno, které výklady nepřicházejí na základě pádných argumentů v dnešní odborné diskusi v úvahu atd. To vše tyto dokumenty ignorují.
V současném sporu, jenž probíhá v kolegiu kardinálů a ve sboru biskupů kvůli zásadním výrokům římské synody k teologii manželství a rodiny jde v podstatě o toto: Smí učitelský úřad církve, smí papež a biskupové za pomoci teologických argumentů dřívější naučné výroky modifikovat, diferencovat, dávat do nových souvislostí a tím měnit? Nejsou snad povinni to činit, a to nejen na základě teologických argumentů, nýbrž i vzhledem k naléhavým pastoračním problémům? Není to v zájmu živé víry naprosto nutné, aby totiž církev nedegenerovala na pouhou sektu a víra na fundamentalistickou ideologii?
Řešení, s nímž přichází Donum veritatis a Ad tuendam fidemi, zní: Teologie, zaměřená na mysteria fidei, k nimž směřují věroučné pravdy, má jakožto věda svobodu konkrétní jazykové formy těchto věroučných pravd v každém směru kriticky zkoumat a argumentativně posuzovat. Na druhé straně je věcí církevního úřadu pro nauku víry posuzovat, zda teolog svým zkoumáním tomuto základnímu zaměření teologického výzkumu slouží, nebo zda tuto res fideii, o niž v jazykových formách víry jde, jako heretik odvrhl. Pravdivost takové výtky by pak bylo samozřejmě nutno dokázat ve veřejném procesu.
Toto řešení implikuje, že magisterium a teologové si vzájemně přiznávají svobodu a akceptují skutečnost, že jsou – kvalitativně odlišně – jeden na druhého odkázáni. Důsledky této skutečnosti pro život církve, růst důvěry v magisterium jak v církevních kruzích, tak ve veřejnosti, ale i nutné změny v oblasti církevního práva by byly ovšem značné: posuzovat teologický výzkum nemůže Kongregace pro nauku víry, která se metodologicky opírá pouze o existující staré dogmatické definice. Má-li být vytvořena instance zajišťující kvalitu teologického výzkumu a s ním spojených komunikačních procesů v Římě, potřebujeme reprezentační orgán teologie, zvolený teologickými fakultami a vybavený odpovídajícími kompetencemi.
Z Concilia 5/2015 přeložila Helena Medková