Literárně-historický úvod
Augustinovo pojednání O manželském dobru (De bono coniugali) vzniká v roce 4011 po Kristu jako součást dobové církevní diskuze o mravním postavení manželství a zasvěceného panenství. Je určeno jeptiškám, které tak Augustin varuje, aby neznevažovaly křesťanské manželství, i když se rozhodly pro opravdu vyšší život.2
Augustin píše svůj spis jako „římskokatolický“ biskup v severoafrickém přístavním městě Hippo Regius3 a reaguje tak na všeobecný rozruch, který se v latinské ekumeně rozpoutal nad polemickou knihou Jeronýma ze Stridonu Proti Jovinianovi (Adversus Jovinianum)4
Jovinianus byl mnich, který krátce před rokem 393 působil v Římě.5 Napsal nedochovaný spis,6 v němž popřel, že panenství jako takové je mravně nadřazeno manželství.7 Zastával názor, že křesťanské manželské páry stojí na stejné mravní úrovni jako zasvěcené panny.8 Předpokládal totiž, že asketickými úkony se před Bohem nezískávají žádné zvláštní zásluhy.9
Jovinianus si tím proti sobě popudil asketického Jeronýma, jenž reagoval odvetným výpadem, který „se stal vrcholným projevem nenávisti vůči sexu a manželství“.10 Jeroným prohlásil, že i první manželství jsou politováníhodnými, i když odpustitelnými ústupky tělu, a že druhá manželství jsou už jen krůček vzdálená nevěstincům.11
Jeroným se tak na jedné straně vystavil obvinění, že prosazuje manichejsky nepřátelský postoj vůči manželství12, na straně druhé nadchnul některé bojovně zaměřené jedince, kteří byli ochotní souhlasit s tím, že manželství je „patrně špatnou životní cestou“.13
Aby odvrátil důsledky Jeronýmova jednání, Augustin v pojednání O manželském dobru (Hippo Regius, 401 n. l.) vymezil tři dobré složky manželství: plození dětí, vzájemnou věrnost a „svátost“ neboli pravidlo nerozlučitelnosti (tj. zákaz nového sňatku po rozvodu nebo po odloučení).14
Komentáře k pojednání O manželském dobru
Ke kapitole I. Lidská přirozenost je společenská a obsahuje velké přirozené dobro i schopnost přátelství.15 Prvním přirozeným svazkem lidské společnosti je muž a žena, Bůh stvořil ženu vynětím z mužova boku,16 čímž naznačil sílu jejich spojení. Muž a žena jsou spolu bok po boku, neboť společně jdou a společně hledí, kam jdou.17
Za svazkem muže a ženy následuje společenství v synech18, což je jediný ctihodný plod soulože.19 Kromě soulože mohl existovat mezi mužem a ženou přátelský vztah.
Ke kapitole II. Protože první lidé zhřešili proti Bohu, jejich těla se stala smrtelnými a jen tak byla schopná soulože.20 Kdyby první lidé bývali nezhřešili, měli by potomky nějakým jiným způsobem darované od všemohoucího Stvořitele,21 který mohl i je samé stvořit bez rodičů.
Ke kapitole III. Spojení muže a ženy je něčím dobrým. Písmo svaté doporučuje manželství v té míře, že nedovoluje ženě propuštěné mužem vdát se za jiného muže, dokud je její manžel naživu. Písmo rovněž nedovoluje muži propuštěnému ženou vzít si jinou ženu, leda po smrti manželky, která od něj odešla. Ježíš Kristus stvrdil manželství v evangeliu tím, že zakázal propouštět manželku,22 – s výjimkou jejího cizoložství, a tím, že přišel na svatbu v Káni Galilejské.23.
Dobro manželství je dobrem nejen kvůli plození dětí, ale i pro přirozené společenství mezi rozdílným pohlavím. Jinak by se ani nemluvilo o manželství u starých lidí, zejména když by své děti ztratili nebo by žádné nezplodili. V dobrém, třebas letitém manželství zůstává vztah vzájemné úcty mezi manželem a manželkou. A oč jsou oba lepší, o to dřív se začínají ve vzájemné shodě zdržovat tělesného spojení, a to nikoliv z nezbytnosti proto, že už nemohou, co by chtěli, ale proto, že chvályhodně předem nechtějí, co by mohli.
Manželské svazky jsou dobré i proto, že se hříšný nedostatek tělesné zdrženlivosti u mladých lidí obrací k čestnému úkolu plodit potomstvo, aby manželské spojení vytvořilo ze zla vášně něco dobrého. Touha po dětech uvádí na pravou míru tělesnou žádostivost a žhavá rozkoš se stává v jakémsi smyslu důstojnou.
Ke kapitole IV. Manželé mají vůči sobě závazek, kterému dal apoštol Pavel významnou právní náplň, když napsal: „Žena nemá právní moc nad svým tělem, nýbrž její muž; podobně však i muž nemá právní moc nad svým tělem, ale jeho žena.“24 Porušení tohoto závazku se nazývá cizoložství, tj. když z popudu vlastní rozkoše nebo se souhlasem s rozkoší cizí dochází proti manželské smlouvě k souloži s jiným mužem a nebo s jinou ženou. Tak se poruší závazek, který je pro duši velkým dobrem, a to i v tělesných a nízkých záležitostech. Závazku manželské věrnosti je třeba dát přednost i před tělesným blahem, na kterém se rovněž zakládá pozemský život. Špatná je žena, která porušila manželský závazek a pak zachovává věrnost cizoložníku; tato žena je pak ještě horší, není-li věrná ani cizoložníkovi.
Ke kapitole V. Často je kladena otázka, zda se má nazývat sňatkem vztah, v němž svobodní partneři souloží ne kvůli plození potomků, ale kvůli své nezdrženlivosti při vzájemné dohodě, že si zůstanou věrní.25 Augustin soudí, že tento vztah by se snad mohl nazvat manželstvím, pokud by se partneři rozhodli udržovat tento svazek až do smrti jednoho z nich, a to kvůli plození potomstva, ačkoliv to oba původně nezamýšleli, a pokud by se potomstvu nevyhýbali.26 Při nedodržení těchto podmínek Augustin neshledává, jak by se tento vztah mohl nazvat sňatkem. Následuje pasáž, v níž Augustin naráží na svou vlastní situaci před křtem, popsanou ve Vyznáních:
„A také, bude-li mít muž nějakou ženu jen dočasně, než si bude moci najít jinou, vhodnou buď společenským postavením nebo majetkem, již by si vzal jako sobě rovnou, je už jen pro toto smýšlení smilníkem, a to ne s tou, kterou si touží najít, ale právě s tou, s níž spává tak, aby s ní neměl společný manželský úděl.“27
V důsledku toho je smilnicí i konkubína, když si je vědoma dané situace a souloží s mužem, s nímž nemá manželskou smlouvu. Zachová-li však konkubína muži věrnost manželského lože a když se muž ožení s jinou ženou, nepomyslí na sňatek a je připravena zdržet se pohlavního života, pak by si ji Augustin neodvážil tak snadno nazvat cizoložnicí.28
Konkubíně, která se pohlavně stýká kvůli potomstvu a jen nerada snáší pohlavní styk, je třeba dát přednost před manželkami, které často nutí své zdrženlivé muže ke splácení manželské povinnosti – nikoliv z touhy po potomstvu, nýbrž z žádostivé touhy. Na sňatcích takových žen je dobré právě jen to, že uzavřely sňatek. Žádostivost sama o sobě má sklon k neuměřenému sexuálnímu styku a je hanebné se vášnivě stýkat i s manželem.
Ke kapitole VI. Manželé si jsou povinni věrností ve vzájemném sexuálním styku nejen kvůli plození potomků, nýbrž i vzájemnou službou, aby se podpořili ve své slabosti a pomáhali si vyhýbat se nedovoleným sexuálním stykům. Manželské souložení kvůli plození potomstva je bez hříchu, ale manželská soulož kvůli uspokojení žádostivosti v sobě má hřích odpustitelný kvůli věrnosti manželského lože.29 Cizoložství a smilstvo jsou smrtelnými hříchy.
Ke kapitole VII. Manželská láska musí být na pozoru, aby nezpůsobila svému partnerovi to, zač by byl trestán. Kdo totiž „propouští svou manželku mimo případ smilstva, uvádí ji do cizoložství“30 Uzavřená manželská smlouva je svátostí v té míře, že platí i po rozvodu. Žena se za života svého muže, který ji opustil, dopouští sňatkem s jiným cizoložství a muž, který ji opustil, je příčinou tohoto cizoložství.
Ke kapitole VIII. Cizoložství je horší než styk s prodejnou ženou. Krvesmilstvo je horší než cizoložství. Manželství a zdrženlivost jsou dvě dobra, z nichž zdrženlivost je lepší než manželství. Plození smrtelníků, kvůli němuž se uskutečňují sňatky, pomine. Čistota je však stranou veškerého souložení a andělské přemýšlení zůstane navěky. Sňatky věřících dívek mají přednost před panenstvím nevěřících, protože víra má přednost před nevěrou.
Ke kapitole IX. Sňatek nebo manželský styk jsou dobré pro přátelství. V manželském styku spočívá rozmnožení lidského rodu a v tom je velikým dobrem přátelská společnost. Vdát se je dobrem, protože je dobré přivádět na svět potomky a být v rodině paní.31 Lepší je však se nevdávat, protože je vzhledem k lidské společnosti lepší nežádat si té věci.32 V prvních dobách existence lidského rodu museli svatí lidé užívat nezbytného dobra sňatků, aby rozmnožili Boží lid, prostřednictvím něhož měl být prorokován a pak se i narodit Pán a Spasitel všech lidí. Nyní je však lepší toužit po vydatnějším dobru zdrženlivosti.
Ke kapitole X. 1. Augustin se domnívá, že v této době se mají spojovat manželským poutem jen ti, kteří nemají zdrženlivosti, a to v duchu myšlenky apoštola Pavla: „Je-li jim zatěžko žít zdrženlivě, ať vstoupí v manželství, neboť je lepší žít v manželství než se mučit.“33
2. Apoštol Pavel připouští v souvislosti s odpuštěním sexuální styk, k němuž dochází v manželství pro nezdrženlivost, nejen proto, aby se na svět přivedlo potomstvo, ale někdy i bez tohoto úmyslu. Sňatek nenutí k sexuálnímu styku, působí však, že styk může být odpuštěn, není-li natolik přílišný, aby překážel době vyhrazené pro modlitbu a nenabývá-li takové formy, která je proti přirozenosti.34 Pro každého z manželů je významné nevymáhat sexuální styk, ale druhému ho oplácet, aby nehřešil neodpustitelně, když by se dopouštěl smilstva. Jsou-li však oba manželé ovládáni přílišnou žádostivostí, potom se dopouštějí něčeho, co s manželstvím už nemá nic společného.
Ke kapitole XI. 1. Když přirozený styk překračuje účel plození potomstva, je u manželky prominutelný a u nevěstky zatratitelný. Styk proti přirozenosti je u nevěstky hoden prokletí, u manželky je hoden prokletí ještě víc. Mnohem méně hřeší ten, kdo má neustále styk s manželkou, než kdo se jen vzácně dopouští smilstva.
2. Těla manželů, kteří zachovávají věrnost sobě i Bohu, jsou svatá. Této svatosti kteréhokoliv z nich nestojí v cestě ani nevěřící manželský druh. Svatost manželky je nevěřícímu muži ku prospěchu a svatost muže je ku prospěchu nevěřící manželce, jak dosvědčuje apoštol Pavel.35 Hojnější svatost však mají neprovdané ženy a této hojnosti náleží hojnější odměna na základě toho, že dobro panenství a vdovství je lepší než dobro manželství,36 protože neprovdaná žena myslí jedině na to, jak se zalíbit Pánu.37
Ke kapitole XII. To, co řekl apoštol Pavel o neprovdaných ženách, se však nevztahuje na všechny, neboť existují některé „mrtvé“ vdovy, které žijí v rozkoších.38 Stejně jako je zavrženíhodná žena, která se uzavírá sňatku, ale neuzavírá se špatným činům, rozkoším, pýše, pověrčivosti, zvědavosti a tlachavosti, tak je vzácná provdaná žena, která i při manželské službě nemyslí na nic jiného, než jak by se líbila Bohu.
Ke kapitole XIII. Za dob, kdy ještě tajemství spásy zahalovaly výroky proroků, uzavírali sňatky z povinnosti rozmnožovat potomstvo i ti, kteří nebyli zdoláni žádostivostí, ale byli vedeni zbožnou povinností. Ačkoli jednomu muži bylo tehdy povoleno mít i více žen, chovali se k nim cudněji, než jak se v nynější době ke své jediné ženě chovají muži, kterým to v rámci odpuštění povoluje apoštol Pavel.39 Oni dávní lidé by se dnes byli s radostí chopili volby, jakou jim v Novém zákoně dává Ježíš slovy: „kdo to může pochopit, pochop!“40 Zřeknutí se manželství pro nebeské království je tak závažná věc, že dnes se mnozí lidé snadněji zdržují od všeho obcování po celý život, než aby dodržovali míru nemít styk jinak než kvůli potomstvu, jsou-li vázáni manželstvím.
Ke kapitole XIV. I kdyby krátkodobá konkubína zatoužila mít z pohlavního styku děti, nelze tomuto konkubinátu dávat přednost před sňatkem.
Ke kapitole XV. Jednou uzavřené křesťanské manželství nemůže být zrušeno jinak než smrtí jednoho z partnerů. Manželský svazek přetrvává, i když by ze zřejmé neplodnosti nenásledovalo potomstvo, kvůli němuž byl uzavřen. I když manželé vědí, že nebudou mít děti, není jim dovoleno rozvést se a manželsky se spojit s jinými, třeba i kvůli potomstvu. Kdyby to udělali, dopouštějí se cizoložství s těmi, s nimiž se znovu manželsky spojí.
U dávných předků bylo povoleno, aby si manžel z ženiny vůle přibral jinou ženu, z níž by se narodily společné děti. Dnes to však přípustné není, protože tu neexistuje nutná potřeba dalšího potomstva. Tajemná rozdílnost časů totiž způsobuje to, že dnes udělá lépe ten, kdo se vůbec neožení, bude-li schopen žít ve zdrženlivosti.41
Ke kapitole XVI. Augustin prohlašuje, že čím je pokrm pro lidské zdraví, tím je sexuální styk pro zdraví rodu. Jedno ani druhé není bez tělesného potěšení. Je-li tělesné potěšení uvedeno na pravou míru, drží-li je na uzdě uměřenost a užívá-li se jej přirozeně, nemůže být chtíčem.
Ať už děti přicházejí na svět z jakékoliv styku, budou z nich čestní a bezúhonní lidé, nebudou-li následovat poklesky svých rodičů a budou-li řádně uctívat Boha. Lidské semeno je věcí stvořenou Bohem a zle se povede těm, kteří jej budou užívat špatně. Ono samo však špatné nikdy nebude.
Otcové doby Starého zákona uléhali po boku žen, ale jejich přirozené potěšení neznamenalo nevázanou, rozumu zbavenou či hříšnou rozkoš, takže je nelze přirovnávat ke smilným hanebnostem nebo k nestřídmosti manželů.
Ke kapitole XVII. 1. U současných manželů je touha po dětech věcí tělesnosti, u dávných manželů byla touha po dětech věcí duchovní, neboť se shodovala s tehdejším pojetím posvátna. Plození onoho lidu bylo zvěstovatelem příštích věcí a vztahovalo se k uspořádání světa, jak je zvěstovali proroci.
2. A jako jednomu muži bylo ve starých dobách dovoleno mít i více žen, tak nebylo jedné ženě dovoleno mít více mužů, a to ani kvůli potomstvu v případě, že by snad ona rodit mohla, ale on plodit nemohl.
Ke kapitole XVIII. Svátost manželství naší doby je postavena na jednom muži a jedné manželce tak, aby biskupovi bylo možno ustanovit do úřadu pouze „muže jediné ženy“.42 Stejně jako byl větší počet manželek dávných otců znamením našich budoucích církevních sborů ze všech národů a podřízených jednomu muži – Kristu, tak je i biskup, muž jedné ženy, znamením jednoty složené ze všech národů a podřízené jedinému muži – Kristu, která se naplní tehdy, až odhalí „co je skryto ve tmě“, a až „zjeví, co je skryto v srdci“, aby se tehdy „každému dostalo chvály od Boha“.43
Ke kapitole XX. Ačkoliv Zákon Boží přikazuje, aby se člověk očistil i po manželské souloži, neznamená to, že by byla hříšná, pokud není taková, která se připouští v rámci odpuštění a která jako přílišná překáží modlitbám.44
Ke kapitole XXI. 1. Zdrženlivost není ctností těla, nýbrž duše. Ctnosti duše se někdy projevují v činu, jindy se skrývají v trvalém vnitřním založení. Vnitřní založení pro zdrženlivost od soulože nemají ti, jímž je určen výrok:“Jestliže se nezdrží, ať vstoupí v manželství.“45 Vnitřní založeni pro zdrženlivost od soulože pak mají ti, jimž se říká: „Kdo to může pochopit, pochop!“46
2. Ježíš řekl: „Moudrost je ospravedlněna svými potomky.“47 Tito potomci vidí, že ctnost zdrženlivosti se vždy musí nacházet v trvalém vnitřním založení, ale projevovat se musí podle příhodnosti poměrů a okolností v činu.
Ke kapitole XXII. Křesťan proto nemá říkat, že je lepší než Abraham pro svou zdrženlivost, avšak že čistota neženatých je nyní lepší než čistota manželská. Abraham prožil manželství v čistotě, ale čistý mohl být i bez manželství, kdyby to tehdy bylo žádoucí, protože měl i čistotu neženatých ve svém vnitřním založení. Tak i dnešní neprovdaná žena, která „se stará o věci Páně, aby byla svatá tělem i duchem“48, řekne: Já jsem lepší než ženy, které jsou bez ctnosti zdrženlivosti, což ale neplatí o Sáře. Sára se svou zdrženlivostí naložila tak, jak se to shodovalo s onou dobou, a toho já jsem zbavena.
Ke kapitole XXIII. 1. Nelze pochybovat o tom, že čistota zdrženlivosti je lepší než čistota manželská, ačkoliv dobrem je obojí. 49 Porovnáváme-li však lidi, potom je lepší ten, kdo má v sobě více dobra než druhý.50
2. Větší je dobro poslušnosti nežli dobro zdrženlivosti. Zasnoubená dívka, která je poslušná, je tak lepší než zdrženlivá panna, která je neposlušná.
3. Matkou všech ctností je poslušnost. Proto může být poslušnost bez panenství, neboť panenství vychází z předsevzetí, nikoliv z nařízení. Poslušnost je stav, kdy se poslouchá příkazů. Poslušnost vůči nařízení může sice existovat bez panenství, ale bez čistoty být nemůže. K čistotě se vztahuje nesmilnit, necizoložit a neposkvrňovat se žádnou nepřípustnou souloží. Ti, kdo toho nedbají, protiví se božským nařízením, a jsou proto vykázáni z ctnosti poslušnosti. Panenství však může být bez poslušnosti, když žena rozhodnutá pro panenství nedbá božských nařízení. Augustin zná svaté panny, které jsou hubaté, zvědavé, pijící, hádavé, lakotné a pyšné. Na ně dopadá obvinění z neposlušnosti jako na samotnou Evu. Poslušná vdaná žena má proto přednost před méně poslušnou pannou.51
Ke kapitole XXIV. Augustin shrnuje svůj dosavadní výklad: U všech národů a lidí spočívá dobro manželství v plození potomků a v důvěře k jeho čistotě. Dobro, které se vztahuje ke křesťanům,52 spočívá i v nedotknutelnosti svátosti manželství, tedy jeho nerozlučitelnosti jinak než smrtí jednoho z manželů. Sňatek pro plození potomků dosvědčuje apoštol Pavel slovy: „Chci tedy, aby se mladší vdávaly, aby měly děti, vedly domácnost.“53 K důvěře v čistotu se pak vztahují slova: „Žena nemá své tělo pro sebe, ale pro muže; a když už odejde, ať zůstane neprovdána anebo se s mužem smíří; a muž ať ženu nepropouští.“54
Potomstvo, věrnost a svátost jsou dobré věci a skrze ně je dobrem i manželství. Nepřát si v této době tělesné potomstvo a tím být trvale osvobozen od k němu směřujícího úsilí, být duchovně podřízen Kristu, je však mnohem lepší a posvátnější, neboť lidé potom více myslí na „věci Páně, jak by se líbily Bohu“55 , tj. aby zdrženlivost stále myslela na stejnou míru poslušnosti.
Dávní svatí otcové uplatňovali poslušnost ve své činnosti tím, že plodili v manželství potomky, a zdrženlivost drželi ve svém vnitřním založení tak, že by uskutečnili i případně obdržený Boží příkaz zdržovat se veškeré soulože, stejně jako byl Abraham připraven obětovat Bohu Izáka.
Ke kapitole XXVI. Zdrženliví vdovci a vdovy nebo manželky a manželé po vzájemné dohodě o zdrženlivosti si mají být vědomi toho, že všem zdrženlivým lidem náleží větší podíl na odměně, než jaký je vyměřen manželské čistotě. Augustin pak vyzývá všechny zdrženlivé, aby neopovrhovali svatými otci, kteří uzavírali sňatky na základě proroctví, souložili jen kvůli potomstvu a v dětech hledali jen to, co bylo ve prospěch Krista, který měl přijít v lidském těle. A dodává, aby zdrženliví lidé tyto svaté otce stavěli před své vlastní předsevzetí k zdrženlivosti.
Ke kapitole XXVI. Nakonec Augustin nabádá jinochy a panny, kteří zaslibují Bohu svou čistotu, aby ji s velkou pokorou chránili, a připomíná jim zásluhy Marie, Ježíšovy matky. Jejich odměnou bude stolování v Božím království spolu s Abrahamem, Izákem a Jákobem.56
Shrnutí
Augustin začíná svůj spis O manželském dobru doslova „od Adama“, když upomíná na Boží stvoření muže a ženy v biblické knize Genesis. Poukazuje na první hřích Adama a Evy, který způsobil jejich pohlavní rozmnožování. Potom se věnuje instituci manželství, tak jak je ustanovena ve Starém a Novém zákoně. Říká, že manželství je dobré kvůli plození potomků a společný vztah mezi manželi. Manželství transformuje hříšnou tělesnou žádostivost v dobro zachování rodu, což je Augustinovo osobní téma, které v pozdější době rozvede v učení o „dědičném hříchu“. Dále ukazuje na nerovnoprávnost konkubinátu s manželstvím a propojuje konkubinát s cizoložstvím, když nepřímo naráží na situaci, v níž se ocitl před svým křtem v Miláně roku 387. Inspiruje se teologií manželství a sexuální etikou Pavla z Tarsu, která se nese v duchu odříkání v situaci vypjatého očekávání druhého příchodu Ježíše Krista.
Do Augustinovy teologie manželství se začíná promítat jeho formující se teologie dějin, když říká, že v době před vtělením Krista panovala jiná zbožností nesená morálka. Manželství a plození potomků bylo dobré u praotců starozákonní doby vzhledem k budoucímu narození Ježíše Krista, po Ježíšově zmrtvýchvstání a v očekávání jeho druhého příchodu je lepší pohlavní zdrženlivost, která usnadňuje službu Bohu.
V otázce reakce na spor mezi Jovinianem a Jeronýmem Augustin upřednostňuje panenství před manželstvím, čímž odporuje Jovinianovi, ale na druhou stranu usměrňuje Jeronýma, když prohlašuje, že i manželství je dobré kvůli plození potomků, věrnosti manželů a svátosti manželství. Zároveň daný spor přenáší z roviny postavení stavů do roviny lidské povahy, když říká, že poslušná manželka je lepší než neposlušná panna. Augustin chápe poslušnost jako zachovávání Božích přikázání. Tímto odlišením Augustin apeluje na povahové vlastnosti jeptišek, jímž je spis O manželském dobru určen.
Závěr
Domnívám se, že Augustin dává přednost panenství před manželstvím na základě své vlastní životní zkušenosti, v níž prodělal životní obrat od záměru oženit se v záměr žít v pohlavní zdrženlivosti. Tento životní obrat byl doprovázen konverzí ke křesťanství, jehož dobové asketické ideály a praxe Augustina v jeho novém záměru jen utvrdily. Augustinův nový postoj je navíc silně zabarven negativním hodnocením vlastní sexuality, kterou chápal v souladu s dobovými naukami o vášních jako hříšnou.
Augustinovské upřednostňování pohlavní zdrženlivosti může vést k sublimaci sexuality do oblasti kreativity v nejrůznějších oborech lidské činnosti včetně spirituality, pokud je sexuální energie vědomě zapojena do tohoto procesu. Naopak vědomé odmítání sexuality ve jménu „duchovního života“ vede k zatlačování této významné síly do nevědomí, odkud může zpětně destruktivně ovlivňovat vědomí v podobě vážných psychických nemocí nebo být svedena do podoby nejrůznějších perverzí a deviací, které mohou vyústit do kriminálního chování.
Ve sporu mezi Jovinianem a Jeronýmem se přikláním na stranu Joviniana, takže odmítám i Augustinovo upřednostnění panenství před manželstvím. Člověk přece není svatý podle svého stavu, ale spíše v tom, jak dává Bohu zasvítit a uzdravit se v něm samém, což Augustin naťukává v kladném hodnocení poslušnosti Božích přikázání.
POUŽITÁ LITERATURA
AURELIUS AUGUSTINUS. „O dobru manželském“. In Aurelius Augustinus : Říman, člověk, světec. Praha : Vyšehrad, 2000. Přel. Radislav Hošek, str. 264-293.
AURELIUS AUGUSTINUS. „O manželském dobru“. In Aurelius Augustinus O lži a jiné úvahy. Třebíč : Akcent, 2000. Přel. Ivan Nykel, str. 105-143.
BROWN, Peter. Tělo a společnost : Muži, ženy a sexuální odříkání v raném křesťanství. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000. Přel. Eva Lajkepová.
CHADWICK, Henry „Aurelius Augustinus“. In Zakladatelé myšlení. Praha : Svoboda, 1994. Přel. Karel Berka.
KRAFT, Heinrich. Slovník starokřesťanské literatury. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2005. Přel. Jiří Kaplan.
1 V témže roce Augustin dokončil psaní své autobiografie Vyznání, kterou začal psát v roce 397..
2 Henry Chadwick, „Aurelius Augustinus“. In Zakladatelé myšlení. Praha : Svoboda, 1994, str. 303.
3 Dnes Annaba v Alžířsku, tehdy západořímská provincie Africa proconsularis.
4 Peter Brown, Tělo a společnost : Muži, ženy a sexuální odříkání v raném křesťanství. Brno : CDK, 2000, str. 282.
5 Heinrich Kraft, Slovník starokřesťanské literatury. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 1995, str. 149.
6 Víme o něm právě jen z Jeronýnovy polemiky.
7 Chadwick, „Aurelius Augustinus“, str. 303.
8 Brown, Tělo a společnost, str. 282
9 Kraft, Slovník starokřesťanské literatury, str. 149.
10 Chadwick, „Aurelius Augustinus“, str. 303.
11 Viz Adv. Jov. 1.13, 15; 231C-232B, 234D. Odkazuje Brown, Tělo a společnost, str. 282.
12 Kraft, Slovník starokřesťanské literatury, str. 149.
13 Viz Epistula de castitate 10,6; Patrologia Latina:Supplementum 1: 1483 – napsal nástupce Pelágiův. Cituje Brown, Tělo a společnost, str. 282.
14 Chadwick, „Aurelius Augustinus“, str. 303.
15 Nykel překládá: „…přirozenost lidská je svým způsobem společenská, má i velký přirozený dar, totiž schopnost přátelství“. Nykel, str. 105..
16 Srov. Gn 2.21n.
17 Augustin považuje muže a ženu za rovnocenné partnery.
18 Augustin má patrně na mysli syny Adama a Evy nebo lidské potomstvo vůbec.
19 Pouze soulož za účelem plození potomků tak může být oním „velkým přirozeným dobrem“ podle Hoškova čtení. Viz Hošek, str. 264.
20 Augustin tak vykazuje povědomí o tom, že sexualita souvisí se smrtelností, v Augustinově případě je třeba dodat: se smrtelností, která je následkem hříchu.
21 Viz Gn 1,28
22 Srov. Mt 19,9.
23 Srov. J 2,2.
24 1 K 7,4. ČEP: „Žena nemá své tělo pro sebe, ale pro svého muže. Podobně však ani muž nemá své tělo pro sebe, ale pro svou ženu.“ Augustin jako Říman převádí manželský vztah muže a ženy na právnickou rovinu.
25 Augustin zde má zřejmě na mysli tzv. konkubinát, v němž sám po jistou dobu žil.
26 Augustin měl se svou nejmenovanou konkubínou syna Adeodata.
27 Hošek, „O dobru manželském“, str. 268. Srov. Aurelius Augustinus, Vyznání 6.15
28 Augustin tak možná naráží na další osud matky jeho syna. On sám však vyhledal jinou konkubínu.
29 V této věci se Augustin zastává Jeronýma.
30 Mt 5,32.
31 1 Tm 5,14.
32 Augustin zde má zřejmě na mysli soulož, na kterou se dívá jako na projev hříšné tělesné žádostivosti.
33 1 K 7,9.
34 Srov. Ř 1,26n. Apoštol Pavel zde mluví o homosexualitě mezi muži.
35 Srov. 1 K 7,14.
36 Augustin to říká nepřímo, nejmenuje zmíněné stavy.
37 Srov. 1 K 7,34. Augustin se v této věci zastává Jeronýma.
38 Srov. 1 Tm 5,6.
39 Pohlavní styk bez záměru plodit potomstvo.
40 Viz Mt 19,12. Augustin má na mysli zřeknutí se manželství pro království nebeské.
41 Tato rozdílnost časů byla založena křesťanským očekáváním blízkého příchodu Ježíše Krista.
42 Srov. 1 Tm 3,2; Tt 1,6.
43 Srov 1 K 4,5.
44 Srov. Lv 15,18.
45 1 K 7,9.
46 Mají to pochopit ti, kdo se dokáží zdržet manželství pro království nebeské.
47 Srov Mt 11,19. ČEP: „Ale moudrost je ospravedlněna svými skutky.“
48 1 K 7,34.
49 Augustin tak šalamounsky rozsuzuje spor mezi Jeronýmem a Jovinianem. Dává za pravdu Jeronýmovi v tom, že panenství je lepší než manželství, ale usměrňuje Jeronýma, když říká, že i manželství je dobrem.
50 Augustin tak přenáší spor mezi Joviniánem a Jeronýmem z roviny stavu na rovinu lidskou.
51 V tomto ohledu Augustin odporuje Jeronýmovi.
52 Augustin píše v době, kdy jediným povoleným náboženstvím římské říše bylo křesťanství.
53 Srov. 1 Tm 5,14. Apoštol Pavel zde mluví o vdovách, Augustin mluví o ženách obecně.
54 Srov. 1 K 7,4. Augustin cituje Bibli zpaměti a některé Pavlovy výroky mu splývají.
55 Srov. 1 K 7,32.
56 Srov. Mt 8,11.