Hrotsvita

Hrotsvita z Ganderheimu, první německá básnířka, „zázrak Germánie“ a „německá Sapfó“, tvořící v 10. století, byla po smrti zapomenuta. Až německý humanista Konrad Celtis našel roku 1493 v benediktinském klášteře sv. Jimrama v Řezně rukopisy jejích prací a vydal je roku 1501. Nevíme, zda Hrotsvita bylo jméno křestní či přijaté, kdy a kde se narodila, kdy vstoupila do gandersheimské nadace, ani kdy zemřela. Vědomosti o ní čerpáme pouze z její tvorby, především z před-mluv, epilogů a dedikací. V předmluvě k legendám, říká Hrotsvita o své učitelce abatyši Gerberze II., která se narodila v rozmezí let 936–937, že je aetate minor (mladší). V historickém eposu Gesta Ottonis Hrotsvita apostrofuje císaře Ottu I. v prézentu, jako živého. Otto I. zemřel roku 973. Lze z toho usoudit, že Hrotsvita se narodila kolem roku 935 a roku 973 ještě žila.

Gandersheim v Brunšvicku, pojmenovaný podle řeky Gande, byl nejstarší rodinný ústav Liudolfovců a jedna z nejstarších klášterních fundací saské šlechty vůbec. Hrotsvita, jež byla asi šlechtického původu, vstoupila do kláštera patrně jako velmi mladá. Dostalo se jí možnosti se vzdělávat a užívat klášterní knihovny. Učitelka Rikkardis ji seznámila s quadriviem, Gerberga ji uvedla do trivia.

K básnické tvorbě přistupovala Hrotsvita vybavená důkladnou znalostí Terentia; četla i školní autory své doby – Horatia, Ovidia, Statia, Lucana, Silia Italica, Vergilia, Sedulia, Prudentia, Sulpicia Severa, Venantia Fortunata, Jeronýma, Alcuina. Dále čerpala z Boethia, pravidelně četla Vulgátu a znala hagiografické spisy. Hrotsvita je známá především jako autorka dramat, třebaže dramatická tvorba představuje necelou třetinu jejího literárního odkazu. Své skladby rozdělila do tří knih: do první soustředila osm legend, do druhé zařadila šest dramat, třetí kniha obsahuje dva historické eposy. Náměty čerpala z hagiografie, která jí byla obsahově blízká; chce oslavovat vytrvalost ve víře, odvahu podstoupit za Krista mučednickou smrt a mužskou i ženskou castitas (čistotu), což jsou hodnoty zdůrazňované celým jejím dílem.

První legenda, zkráceně nazývaná Maria, je z legend nejdelší a zpracovává apokryf, tzv. pseudo-Matoušovo evangelium, vzniklé na základě Jakubova protoevangelia z 2. století. Původně řecký apokryf zpracovává i druhá legenda, kterou Celtis uvádí jako Historie vzkříšení Páně. Třetí legenda se jmenuje Historie a život svatého Gangolfa. Mučedník Gangolf žil v 8. století. Čtvrtou legendou je Pelagius. Opět se jedná o historickou postavu, která roku 925 podstoupila mučednickou smrt v Araby okupované Cordóbě. V Hrotsvitině páté legendě, Theophilovi, se poprvé v německy mluvících zemích zpracovává námět spolku člověka s ďáblem, tedy látka, která se stala inspirací pozdně středověkých pověstí o Faustovi. Šestá legenda Basilius popisuje epizodu z působení sv. Basila (asi 330–379), v níž tento světec osvobodil mladíka z moci ďábla. Sedmou legendou je Dionysius, patron Merovejců, světec a mučedník 3. století v Paříži, jehož kult se v 9. a 10. století rozšířil po Německu. Poslední legendu tvoří skladba o svaté Anežce, Utrpení svaté Anežky, panny a mučednice, která oslavuje panenství z lásky ke Kristu a odvahu podstoupit pro ni mučednickou smrt.

Šest Hrotsvitiných dramat zpracovává tři druhy hagiografických pramenů: legendáře apoštolů (Calimachus), Životy pouštních Otců (Abraham, Pafnutius) a pasionály mučedníků (Gallicanus, Dulcitius, Sapientia). Hry líčí pád, obrácení a utrpení, oslavují čistotu a panenství. Hrotsvita v nich vytvořila nový literární druh – knižní drama, které se pouze předčítalo a neuvádělo na jevišti.

Historické eposy představuje nejprve skladba Ottovy činy, která zpracovává život, osobnost a činy císaře Otty Velikého spolu se zachycením událostí z let 918–967. Druhý epos, Počátky Gandesheimského kláštera, opěvuje fundaci a prvopočátky Gandersheimu, oslavuje zakladatelský pár Liudolfa a Odu, kteří roku 856 přenesli nadaci založenou roku 852 v Brunshausenu do Gandersheimu, a líčí historii instituce vedené abatyšemi urozeného původu, z nichž zvlášť vynikají Hathumoda a Gerberga I., do roku 919, jímž dílo končí. V češtině vyšly v roce 2004 tři Hrotsvitiny hry (Gallicanus, Pafnutius, Sapientia) pod souborným názvem Duchovní dramata v překladu Ireny Zachové.